Úvod do tělovědy člověka

V předešlém stala se několikrát zmínka, že krev rozbíhá se ze srdce do veškerého těla, a odtud zase že zpět k srdci se vrací; však ze srdce že nejde hned zase do těla, alebrž dříve do plíc, odkudž, když opět do srdce se navrátila, teprv do těla se rozesílá, by jemu k výživě posloužila. Patrnoť, krev běží tudy do kola, a běží dvakrát do kola: jednou kolem malým — skrze plíce, a po druhé kolem velkým — skrze celé tělo. Prvnímu říkají proto lékařové koloběh malý a druhému koloběh velký. Hlavní činitel i původce běhu toho jest srdce. S tím tedy budeme hleděti především seznámiti se.

Aby srdce obému běhu sloužiti mohlo, k tomu jest rozděleno ve dvě polovice či ve dvě dutiny, kteréž masitou přepážkou od sebe odděleny jsou, tak že mezi nimi není žádného spojení, žádného průchodu z jedné do druhé. Podle toho jak srdce v těle leží, slove jedna polovice pravá a druhá levá.

Nuže krev vracující-se vratnými žilami z těla, vylévá se v pravou polovici či v pravou dutinu srdce, odkudž do plíc se vyhání. Krev pak vracující-se z plíc do srdce, vylévá se v levou dutinu a odtud potom do těla se žene.

Však nejsouť obě ty dutiny jednoduché, nepřetržené: každá jest opět podělena na dvé, t. na dvojí dutinu, kteréž však průchodem do hromady spojeny jsou, ale průchodem zavíracím, kterýž sice dovoluje, aby krev mohla vstoupiti, ale nikolov zase zpět couvnouti. Oddíly ty slovou síň a komora. A dle toho máme pravou síň a pravou komoru, a pak levou síň i levou komoru.

Přicházející z těla vratná krev vylévá se v pravou síň, odkudž vniká v pravou komoru, a odtud teprv žene se do plíc. Přicházející pak z plíc krev vylévá se v levou síň a odtud v levou komoru, odkudž pak do veškerého těla se rozhání.

Nuže pověděvše to, nyní se na milé člověčí srdce podíváme jak vypadá. V následujícím vidíme je vyobrazené, vlastně hned celé osrdí, srdce s plícemi i chřtánem. Plíce jsou z části otevřené, by způsob rozvětveného v nich žilstva viděti bylo.

Všímněme si písmenek na obojím. a znamená pravou komoru, b levou komoru, c pravou síň, d levou síň, e žilu do plíc, f srdečnici (vedoucí do celého těla), g hořejší vratnou žílu, h a k vratné žíly z plíc, žílu vedoucí ze srdce do plic, D značí dychavici, jíž dýcháme a která rovněž do plic P se rozvětvuje, by vzduch zde pronikal všude i mezi nejdrobnější žilky, moha tak krev její kyslíkem napájeti. V srdci konečně vidíme přepážku, kterouž obě polovice přehraženy jsou.

Nuže, kdybychom si veškerý (dvojí) ten koloběh představiti chtěly, vypadl by v hrubém přehledu as takto:

Černě představené žíly i částky srdce mají v sobě krev černou, a bíle představené — krev červenou. Ostatek nepotřebuje výkladu, ten podle předešlého podává se sám.

Jak tedy, jakým způsobem krev v těle obíhá, máme vyloženo: nyní jest otázka: jaká jest příčina běhu toho? co krev k běhu pohání, že ani na chvilku neustane, alebrž pořád bez přetržení do kola proudí?

Příčina ta jest srdce, t. střídavé se stahování i roztahování jeho. Jak víme, srdce v těle tluče, a tlučení to není než jen že srdce vždy po střídě se stáhne i zase roztáhne či vyduje. Když se roztáhlo, tož z příchodních (vratných) žil krev do něho naběhne, a když zase se stáhne, naběhlá vymáčkne se do žil východních.

Však tu by mohl někdo namítnouti: a jak to, když srdce se smačkne, proč krev z něho vymačkne se jen do předu a ne také zpátky?

Protože zpátky nemůže. Už dříve bylo podotknuto, když o komorách i síních srdce řeč byla, že ze síně jest sice průchod do komory, ale průchod zavírací, kterýmž krev může sice do komory, ale nikoliv zase zpátky. Uzavření to jest způsobeno zvláštními mázdrami, kteréž kdyby krev zpátky chtěla, hned se mu v cestu založí. A tak jest nejenom při průchodu ze síně do komory, ale tak jest také při vchodu žil do síní i při východu jich z komor: všude jsou tu mázdřité klapky či jak pitevníci říkají, chlopně, kterýmiž ovšem krvi běh ku předu se dopouští, nikoliv ale také zpátky.

V následujícím vidíme průřez srdce, kterýmž síně od komor odříznuty jsou, to tak že dělící je chlopně se zachovaly i odkryly, tolikéž i chlopně, jimiž jsou zakryty vycházející z nich srdečnice i žíly plícní.

1 znamená vchod i chlopně pravé komory, 2 vchod i chlopně levé komory, 3 chlopni srdečnice, 4 chlopni plícní zdrojnice.

Však aby se nám zřízení těch chlopní ještě patrnějším stalo, podáváme onu čásť srdečnice, kdež třídílnou tu chlopni vidíme vyříznutou i rozříznutou a spolu rozloženou:

Kdo zná zřízení pumpy, zejména pumpy na tlak, ten působení chlopní těch snadno pochopí. Co v pumpě jsou klapky či ventily, jsou onde ony chlopně. Pumpa na tlak jest také obyčejná stříkačka na oheň. Ač kdo by si takové povšímnouti chtěl, musel by si povšímnouti která je bez větrníku a tím samým nestříká proudem nepřetržitým, alebrž strkavě. Takovýmto strkavým stříkem působí medle i srdce. Každým stisknutím srdce vyhrne se do žil (zdrojných) vlna krve, a jdoucí po sobě vlny ty způsobujou tepání žil čili puls. Každá zdrojná žíla tepe proto, a tepe zároveň jak srdce tluče. Tepání to jest arci málo kde v těle pozorovati, ač zdrojné žíly všude se nacházejí; že ale pozorovati není, to jest tím, že žíly ty jdou nejvíce v hloubi těla, v hloubi oudů jeho; a v hloubi jdou proto, že na nich zvlášť mnoho záleží, že zvláštní ochrany požadujou, aby k úrazu nepřišli; neboť otevře-li se zdrojná žíla, z té je krev velmi těžko zastaviti, krev z ní stříká posloupnými postrky, rovně jako stříká ze stříkačky, při níž není větrníku.

Ze zdrojných žil nepouští se proto nikda aniž se smí pouštěti, ale když se pouští, pouští se jen z některé vratné žíly. A z té, jak víme, neteče krev strkavě, alebrž proudem stejným, nepřetržitým.

Postrky srdce jsou arci po zdrojných žílách znatelné jen pokud tytéž jsou silnější; jak ale rozvětvujíce se drobnějí, stávají se postrky krve v nich pořád méně znatelné, až konečně když se rozvětvily v žilky nejdrobnější, v žilky vláskovité, není postrku více nic znáti, krev teče tu už tokem tichým, napořád jednostejným. No a to se rozumí, je-li tak v žilách vláskovitých, nemůže jinak býti v žilách vratných, v něž onyno se spojily, neboť v tyto už dokonce postrky srdce účinkovati nemohou.

Vratné žíly nalezají se už spíše blíž povrchu těla; kdo má netlustou ruku, může jich zde více spatřiti anyť skrze kůži se promodrávají; vlastně co jich zde vysedlých spatří, jsou všechny žíly vratné. Zdrojných žil tu nezpozoruje či vlastně nepocítí (přitlačeným prstem) leč v loketním přehybu a v dolejším díle ruky, kdež lékařové puls hmatávají. Zdrojná žíla jde tu právě mělko, přes kosť, a proto jest ji zde snadno namakati. Podobně na nohou by nalezl několik takových míst.

Takové jest tedy s koloběhem krve. Srdce jest to jež krev pohání, srdce účinkuje jako pumpa na tlak či jako stříkačka bez větrníku. Než srdce účinkuje také na zdvíž. Pomněme na př. dmychadla. Jestliže dmychadlo roztáhneme držíce ho koncem do vody, hned do něho voda naběhne. Totéž děje se i v srdci. Když srdce se stiskne, vytiskne krev ze sebe (do žil zdrojných); když na to se roztáhne, v uprázdněné krev zase vběhne (ze žil vratných). Srdce si tedy z vratných žil samo do sebe krev vtahuje.

Aby však po vratných žilách krev pořád jen ku předu k srdci hnala, nikda necouvajíc, tomu pomáhají též chlopně, jimiž vratné žíly u vnitř vystrojeny jsou. Vizme přidaný výkres, jenž nám představuje rozříznutou vratnou žílu. Z postavení chlopní snadno uhodneme, v kterou stranu tu krev běží či na které straně srdce se nalezá.

Co sme tuto o oběhu krve pověděli, jest jistě každému patrné i snadno pochopitelné: a přece jak dlouhého času potřebovalo než se proklubalo a lidem v poznání přišlo. Co bylo mezi Řeky a Římany mudrců i slavných lékařů: ale o způsobu, jakýmž krev v těle obíhá, neměli ani zdání. Hlavní příčina toho arci byla, že málo s pitevním rozbíráním těla se zanášeli. Ač událo-li se přec někdy, že v otevřenou mrtvolu trochu nahlédli, tu zase nalezli, co je mýlilo. Zdrojné žíly nalezají se v mrtvém prázné, neboť krev z nich octne se skoro všechna v žilách vratných, kdež se objevuje co ssedlina. Zdrojné žíly nejmenovali proto ani žilami, nébrž vdušnicemi (arteriae), domnívajíce se, že vlykaný do plíc vzduch po vzdušních těch cevách do celého těla se rozchází. Za žíly, t. za krevné žíly, pokládali toliko žíly vratné, o nichž se domýšleli, že po nich krev do těla se rozbíhá. Divné arciť, jak na ten domysl přijíti a dokonce při něm trvati mohli. Každý lékař, jenž kdy žilou pouštěl, mohl viděti opak toho. Když totiž ruku k vůli pouštění obvázal, spatřil vždy, že krev pod obvazkem se nadržela, že žíla zde se vypnula a nikda nad ním. Ale tuť opět důkaz, že člověk může ledacos viděti, a přece si toho nevšímnouti, t. o příčině toho nepřemýšleti.

Tak to trvalo až do 16. století. A tu teprv začalo se to a ono v těle vynalezati, a hlavní co tu vzhledem na oběh krve vynalezeno, byly chlopně ve vratných žilách. A však ani vynález ten nevedl hned ještě k cíli: chlopně sice nalezli i mohli ze zřízení jejich viděti, že krev skrze ně může sice k srdci, ale nikoliv zpátky: ale kdo by byl to uvážil a dle toho pak ostatního domakati se hleděl, ten se ještě nenalezl. Povolání toho dostalo se teprv skoro půl sta let později Angličanu Harveyovi.

Harvey jsa k vůli svému lékařskému vzdělání v Italii měl příležitost spatřiti zde objevené ony chlopně ve vratných žilách. To bylo mu hned podnětem k dalšímu přemýšlení i k dalšímu skoumání. Činilť během času mnohé zkoušky o to, a jedna ze zkoušek těch byla, že u živého psa odhalil na noze žílu vratnou i pak také žílu zdrojnou, a tu viděl, když smačknul neb podvázal žílu zdrojnou, že krev v ní se nadržela, či že naběhla nad podvazkem. Naopak ale, když podvázal žílu vratnou, žíla naběhla pod podvazkem. A tak když se byl jak mohl o všem důkladně přesvědčil, potom, po 10. letech, roku 1619, vystoupil se svým výskumem u veřejnost, vykládaje jakým způsobem vlastně krev po žilách proudí.

No a myslíte-li, že výklad jeho byl hned všude vděčně přijat? Ba ne všude. Psí hlavu mohli naň strčiti mnozí lékařští učenci, jejichž dosavadní učení o běhu krve se tudy zvrátilo. Teprv ve vyšším stáří svém dočkal se Harvey radosti, že výklad jeho byl všeobecně za pravý uznán.

Však ač Harvey byl zakladatelem nové nauky oběhu krve, jejím dokonatelem přece nebyl. Že krev proudí po zdrojných od srdce a po vratných k srdci to sice vyskoumal, nikoliv ale také jak ze zdrojných přechází ve vratné. Způsob přechodu toho byl mu neznámý a také nemohlo jináč býti, jemu scházel drobnohled dobře zřízený, mocný drobnohled, kterýmž jedině lze přechod ten pozorovati. Tudy zůstalo jemu i po něm ještě dlouho tajné, tak-li přechod ten děje se po žilkách anebo krev snad jen prosto v tělesné tkanivo se rozlévá a rozlitá teprv zase v žilky a žíly se sbírá.

Konečně podařilo se jednomu učenému Italianu (Malpighi) a v krátce na to i jednomu Angličanu (Leeuwenhoek), že přechod ten v skutku spatřili, že spatřili útlounké ty žilky, po nichž přechod ten se děje. Leeuwenhoek, jenž o svém výskumu r. 1668 popis vydal, vypravuje o tom následující:

„Používal sem každého prostředku, jejž sem jen vymysliti mohl, bych spatřil, jakým způsobem ze zdrojných žil přechází krev ve vratné: ale činilo se mi pořád, že spatření toho je nemožné. Neboť kdykoliv sem pomocí drobnohledu pozoroval nějakou útlou zdrojnici, stíhaje ji až v nejútlejší konečné její rozvětvení, tož když sem ji dostíhl už tak útlou, že krevní koláčky jenom po jednom nebo po dvou procházely, zmizela mému zraku.“

Pozorování to konal na křídle živého netopýra, t. na tenounké mázdře křídla jeho, kteráž když se napnula, je na polo průhledná, tak že žilky v ní a tekoucí v nich krev pozorovati jest. Však když se mu nedařilo s křídlem netopýrovým, vzal později outočiště k pulci, jehož ocásek je na konci podobně útlá mázdřička. A hle, tu se mu poštěstilo. „Tu objevilo se mému zraku divadlo,“ dí Leeuwenhoek, „kteréž bylo rozkošnější, než jaké byly moje oči kdy dříve spatřili. Tuť přehledl sem najednou víc než padesatero proudů krevních: od prostředka ocásku vycházely nad míru útlounké žilky, kteréž zacházejíce až ku kraji, zde se zahnuly a zase zpět ku prostředku táhly, by odsud krev k srdci řídily. Tudyť bylo mi zjevno, že krev jde napořád jen po žilách, a že žíly ty až v nejzažší jich rozvětvení, jsou zdrojné a odtud pak zase vratné.“

Tím tedy byl koloběh krve z úplna dokázán, dokázánoť, že krev napořád jen po žilách, po uzavřených, vlastními stěnami opatřených žilách proudí.

Však bylať tenkrát doba horlivého skoumání v těle lidském, a tuť vyskoumány ještě nového druhu žíly — však žíly, v nichž není žádné krve, nebrž toliko míza — bílá míza, kteráž pocházejíc ze střev donáší i nahražuje krvi co tato byla na výživu těla utratila. Mízné ty žíly slovou proto míznice.

První vynálezce míznic byl Italianský učenec Aselli. Rozbíral pitevně psa, a tu když mu břicho otevře a mezi střevami se pitvá, spatří k nemalému úžasu svému vycházející z nich celou síť outlounkých bílých žílek. Co by to mohlo býti? myslil si; vězí-li snad v nich zažitina, vyssátá ze střev? Prořízl jednu z žilek těch; a hle, z ní vyteče mok podobný mléku. Trefa! zvolal pln radosti.

Neváhal, ale na přesvědčenou obětoval brzo na to druhého psa; ale, jak tu duch jeho schlípl — nespatřil ani jedné takové žilky. Mýlil-liž se snad? byla-li radost jeho nevčasná? Tu mu připadne, že první pes, prvé než byl otevřen, byl krátce před tím nakrmen; druhý pak že byl otevřen po delším postu. Přesvědčím se, pomyslil si; vzal třetího psa a dal mu nažrati se, čtyry hodiny na to jej otevřel: a hle, mízné žilky objevily se opět plné.

Později se nalezli, kteří míznice ty dále stopovali, vystopujíce tak že se scházejí ve zvláštní společnou stoku, odkudž vychází céva, kteráž z dutiny břišní jde na horu v dutinu hrudní, kdež pak svou mízu v podklíčkovou vratnici vylévá.

Však teď se hodí, abychom náš už známý výkres ještě jednou si předložili. Probereme písmena jeho, co které značí, po pořádku ještě jednou.

p, g, g” jsou slinovky, z nichž slíny do úst se vyměšujou; a jest jícen, vedoucí do žaludku E, po jehož jedné straně leží slezina R a po druhé játra F v jejichž spodu vidíme žluční míšek B, z něhož žluč vylévá se rourkou do tenkého střeva. Ze střev pak vidíme vynikajících plno žil: černější Vp jsou vratné, a světlejší Vl jsou mízné (zdrojnice jsou z cela pominuty). Vratné žíly co jich koliv ze střev vychází, sbírají se v žílu jednu, VP, kteráž do jater se ústí, rozvětvujíc se zde. Když se rozvětvila, sbírá se zas potom a sebravší se v žílu jednu, tíhne na horu, by co spodní vratnice v pravou síň srdce se vylila. VC' jest vratnice přicházející ode shora, kdež byla ze dvou hlavních větví povstala a tyto opět z menších, přicházejících z hlavy i z postranních končin. Však vizme ještě míznice Vl, ty sbírají se až se seberou v společnou stoku S, odkudž pak jde mízovod nahoru, kdež v podklíčkovou (vratnou) žílu b' se vylévá. p jsou plíce, p' plícní zdrojnice, h pravá síň srdce, h' levá síň, f pravá komora o levá komora a k vycházející z ní srdečnice.

A tak jako při psu, jest podobně i při člověku.

Však o oběhu krve musíme ještě dopověděti.

Jak už vyloženo, srdce jest to, co svým stahováním i roztahováním krev v žilách pohání. Stahování a roztahování to má svůj jistý pořádek. Nestáhneť se hned celé srdce najednou, nébrž po dvou částích. Nejprvé stáhnou se obě síně, ale hned po nich obě komory, to ještě v době kde onyno staženy jsou. A tak okamžení pobudouc, roztáhnou či vydujou se zas oboje, a to opět tímtéž pořádkem jakýmž dříve se stáhly — nejprvé roztáhnou se síně a po nich komory. A toť jest co jmenujeme tlučení srdce.

Každé uhození srdce projevuje se dvěma zvuky či dvojím lupnutím — ovšem aby je slyšel, třebať ucho na prsa druhého přiložiti; lékaři tak dělávají, když při nemocných povahu plíc neb srdce skoumají. První z obou těch zvuků jest tupější, druhý ostřejší. První povstává, anoť komory se stisknou, při čemž srdce svým dolením koncem v hrudní stěnu uhodí a chlopně nárazem krve se zavrou. Druhý zvuk pak povstává nárazem krve v chlopně srdečnice a zdrojnice plícní, neboť jak srdce povolilo, tož krev vymáčknuta v ony zdrojnice jaksi zpátky cukne chlopně jejich rázem vypnouc.

Než zcela čistě lupá srdce toliko když je zdravé, neúhonné, čehož však u všech lidí nebývá. Jsouť lidé s chorým srdcem, ač jinak i z cela beze vší chyby. Jest tomu třebas už dávno, měli nějaké suché lámání neb pškání (hostec, záněť), jež i srdce se dotklo, a z toho vzalo toto jakous úhonu — úhonu třebas tu, že některé z chlopní jeho zatvrdly, stavší se tudy nepodajnými a tudy místo i povolání své špatně vyplňujícími. Nebo můžeme si pomysliti, jestli chlopně zatvrdla, že neuhýbá se dobře stiskem způsobenému proudu krve tudy, aniž jemuž zas dobře cestu zakládá, když za následujícím vydutím srdce krev zase couvnouti chce, uhodíc zpátky do chlopně. Že z toho pak nedostatečný oběh krve pochází i odtud mnohý chorobný účinek, snadno si každý pomyslí. A to nejhorší, úhona taková jest nezhojitelná. Úhonu takovou poznávají zběhlí lékařové velmi dobře sluchem, přiloživše si ucho na prsa v místo, kde srdce tluče. Není-li zvuk čistý, chrčí-li neb šustí, už z toho vědí, že chlopně nejsou v pořádku; a podle toho jak chrčení to pozorovati při prvním neb druhém lupnutí, poznávají hned také, které z chlopní chybné jsou.

Rychlost ostatně, s kterouž srdce tluče jest rozdílná — rozdílná u rozdílného pohlaví, rozdílná u rozdílných osob, rozdílná i v rozdílném věku i v rozdílných případnostech jedné a též osoby. V následujícím je uvedeno jak v průměru v rozdílném věku srdce tluče.

Za minutu uhodí srdce:

Takové jsou tedy rozdíly vzhledem na věk. Mimo to jest ještě jiných rozdílů. U ženské tluče srdce čerstvěji nežli u mužského. U téhož člověka tluče čerstvěji když se pohybuje neb zažívá, méně čerstvě když stojí, zdlouhavěji když sedí a ještě zdlouhavěji když leží neb dokonce spí.

Pamětihodné jest však, jaká v srdci vězí setrvací moc vzhledem na jeho stahování a roztahování. Shledánoť nejednou, že v těle sťatého hodinu ba i dvě hodiny potom ještě srdce tlouklo, ovšem slabě. Při ptácích a ssavcích pozorován dokonce jakýs pohyb srdce druhého dne po jich zabití, a to i když z těla se vyřízlo, ba i ve dvé rozřízlo.

Toť divadlo, kteréž ducha pitevníkova naplňuje tajemnou hrůzou. Od svého dětinství byl si uvykl považovati tlučení srdce ve spojení s životem: zde však život zničen, mrtvo leží zde podivu hodné ústrojí to, jehož středem bylo ještě nedávno srdce; zde leží mrtvo a podle něho tlukoucí srdce, jakoby samo ještě smrtelný zápas vydržovalo.

Však navraťme se zase k srdci živému, t. k srdci tlukoucímu v živém těle.

Síla, s jakouž srdce každým svým uhozením krev do žil vtlačí, jest veliká; počítá se, že u člověka jest roveň tlaku 13 liber. Nátískem tím se medle krev v žilách postrčí. Však nátlak ten neúčinkuje, aby tudy krev hned tímtéž okamžením v celých žilách se postrčila.

Srovnáme-li tlukot srdce s tepotem žíly na ruce, shledáme, že tu o poznání později se objeví. Krevní vlna vyšedší ze srdce potřebuje jakéhos času, aby až do ruky doběhla — času ovšem kraťounkého, nebo oč žíla na ruce později tepne, dělá jen as 1/7 sekundy.

Že ostatně krev po žilách vlna za vlnou proudí, toho je příčina nejenom posloupné, jako taktem dící se stiskování srdce, ale i také pružnost zdrojnic samých. Zdrojnice jsou pružné, a proto když krev do nich násilím se vyvalí, podají se; po té ale když nával přestal, hned se zas stáhnou a tak nahnalou krev dále zamáčknou.

Pružnost ta nadržuje v zdrojnicích ještě po smrti a jest z části příčinou, že tytéž nalezají se v umrlém skoro zcela prázdné.

Rychlost, s jakouž krev po zdrojných žilách běží, jest dosti znamenitá; počítá se, že za sekundu uběhne stopu cestu. Než tak jest toliko v žílách prostředně silných; co jsou nejsilnější, srdci nejbližší, v těch jest běh ten ještě čerstvější; co jsou však slabší či vzdálenější, v těch jest zase zdlouhavější.

Zvláště zdlouhavý jest běh krve v žilkách nejdrobnějších, vláskovitých. Tu pokládá se, že jen aby na palec daleko zatekla, potřebuje celou minutu. A tu také o účinnosti srdce není víc ani sledu, tu není pozorovati, že by krev po vlnách či strkavě tekla, tečeť zvolna dále, ba někdy na okamžení se zastaví, ano i zpět se vrátí. Slovem, tok její jest tu nepravidelný, nepořádný, a dlouho to trvá než odsud se vybere a dostanouc se do žil vratných opět čerstvěji i pravidelně téci začne.

A jak to možné, řekne mnohý, aby krev v žilách vláskovitých o tolik zdlouhavěji téci měla?

Jest to možné a důkaz toho máme na každé řece. Kde řeka teče v břehách sevřená, tu všude teče rychleji, než kde na široko se rozlije.

Ovšem tu by mohl někdo namítnouti: a vždyť při žilách jest právě naopak — v širších teče krev čerstvěji nežli v užších.

Pravda, a kdybychom žíly takto po jednotlivu považovali vespolek je srovnávajíce, muselo by opravdu býti naopak. Ale tak po jednotlivu nesmíme je považovati, nébrž celkem. Však aby se nám věc objasnila, vezměm některou větší zdrojnou žílu — dejme tomu, žíla ta rozdělí se ve dvě — jaká jest světlost těchto dvou v porovnání s onou? Vezmem-li je po jednotlivu, jest světlost jejich arci menší nežli oné; vezmem-li je však do hromady, jest světlost jejich větší nežli žíly kmenové, jejíž jsou větvema. Tyto větve rozvětvujou se zas dále u větvičky ještě menší, jejichž světlost je dohromady opět větší nežli jejich původkyň. No a tím způsobem jde to pořád dál a dále, v posledních nejútlejších žilkách jest tudy úhrnková světlost náramně rozmnožena; počítá se, že je 500krát větší nežli v prvotních zdrojnicích. Div-li, že zde tok krve je o tolik zdlouhavější?

Však tu mane se nám otázka: a jak, když ve vláskovitých žilkách tok krve tolik uvolněn a když zde působnost srdce víc ani pozorovati není, jak, že přece dál teče, ba pomalu i v rychlejší tok se dává?

Rychlejšího toku ve vratnicích jest ovšem spolu zas příčinou srdce, to svým opětným vydouváním, kteréž za každým stisknutím následuje. Kdykoliv srdce se vyduje, vždy z vratnic krev do něho se vtáhne. Vzhledem na vratnice účinkuje srdce jako pumpa na zdvíž.

Však zdá se, že na úplné vysvětlení oběhu srdce nevystačuje pouhá srdeční pumpa. Jsouť příklady, že dítě přišlo na svět bez srdce — ovšem že takové na živě neostalo, nebrž hned zemřelo aneb i mrtvé na svět přišlo: však ale dítě to žilo přec v matčině životě, žilo i rostlo a žijíc i rostouc muselo tedy míti svůj oběh krve.

Dále pak máme i ve vlastním svém těle jistou čásť oběhu, kdež srdce z hola žádného účinku nemá a míti nemůže. Čásť ta jsou vratné žíly vycházející ze střev. Jak víme, žíly ty vyniknuvše ze střev, kdež do sebe živné mízy nassály, sbírají se v žíly větší až i v jednu největší, kteráž do jater se vlévá. Však vlévání to děje se tím, že žíla ta se zde rozvětví v žilky nejdrobnější, vláskovité, kteréž po té zas se sbírají až se sebraly v žílu jednu, kteráž z jater vyniknouc k srdci se ubírá. Hle, přijmem-li, že srdce až přes vláskové žilky neúčinkuje, máme tu celou značnou čásť, kdež účinek nemůže z něho býti žádný. A čásť ta jest: vratné žíly vycházející ze střeva a do jater vcházející.

No a co by tedy bylo, co mimo srdce by krev k oběhu pobádalo?

Zdá se, že jest to jakás přitažlivost, kteráž se jeví v částkách, jež z krve něco potřebujou. A víme, potřeba je u všech, všecky berou čehos z krve a berou to jen z nejútlejšího jich rozvětvení. Podobáť se tedy, že krev se sama do všech částí táhne, kdež třeba něco odevzdati, a když odevzdala, že dále se bere, vzdalujíc se sama místa, kdež více k ničemu není anebo jsouc i ze zadu od nové přitékající krve ku předu hnána.

Však takových částí, kdež v oběh krve srdce víc neúčinkuje, máme ještě patrnějších při mnohých třídách zvířat, zejména při třídě, kteráž na místo plíc má žabry, jimiž ve vodě dýchá. Taková jest třída ryb. Při rybě jest srdce jen jednoduché, držící toliko jednu síň a jednu komoru, a oběh jest tím samým tento: Ze srdce žene se krev do žaber, kdež se rozvětvuje a rozvětvená v nejútlejší žilky kyslíkem se napojí (napojení to děje se z vody, kteráž skrze žabry se prohání a v níž kyslík, t. vzduch, zapitý vězí). Nuž ale ze žaber nejde krev zase zpět do srdce, jako je při člověku nebo vůbec při ssavcích, ale sebravší se v žílu jednu rozchází se hned do celého těla, by výživě jeho sloužila; odtud teprv, když ze svého rozvětvení se sebrala, navrací se do srdce, by odsud zase do žaber hnána byla. Jakýs hrubý přehled oběhu toho podává nám přiložený nákres:

Číslice 1 značí síň srdce, 2 komoru, 3 rozvětvení žaberní, 4 žilstvo zdrojné, 5 rozvětvení potělné, 6 žilstvo vratné.

Srovnejme s tímto nákresem nákres krevního koloběhu v těle člověčím aneb ssavčím, a hned uvidíme rozdíl.

Však vizme ještě druhý výkres, jenž nám celou rybu v jejích vnitřnostech představuje. Číslice 1 značí síň srdeční, 2 komoru srdeční, 3 zdrojný východ ze srdce, 4 zdrojnice žaberní, 5 hlavní větve zdrojnic žaberních 8 6' ze žaber dolů táhnoucí se zdrojnice, 7 ledvina, 8 dolejší hlavní vratná žíla, 9 střevo, 10 vratnice pocházející ze střev, 11 velká vratná stoka.

Vidíme, celé žilstvo zdrojné zůstává při rybě bez vlivu srdečního. A přece krev v žilách těch řádně proudí — proudí bez pomoci srdce pouze za přitažlivosti tělesných částek, kteréž na svou výživu krev k sobě přitahujou a vyžitou zase dál zapuzujou.

Odtuď pochodí také, když ryba se trhla a srdce z ní se vyňalo, vydrží v drobných žilkách jejich běh krve ještě nějaký čas potom. A tím také možná si vyložiti prázdnotu zdrojných žil při člověku když zemřel. Arciže stahujičnost zdrojnic tomu značně přispívá, ale vydatnější jistě jest ona přítažlivost panující v žilkách vláskových. Vždyť bylo už také pozorováno, že i po smrti někdy žlázy nějaký čas ještě odměšujou.

Z toho všeho vysvítá medle, srdce jest sice hlavní příčinou koloběhu krve, ale ne jedinou.