Úvod do tělovědy člověka

Mezi chtíči, jimiž člověk nadán je, jest hlad jistě jeden z nejblahodějnějších, ač i také z nejstrašlivějších. Hlad jest hlavní života zdroj, z něhož plyne všeliká pohnutka k práci a přičinlivosti, pohnutka k pokroku i k šlechetným skutkům. Ať se ohlédneme kamkoliv, všude spatřujeme, že hlad je první a hlavní podnět všeho snažení i působení lidského. Hlad zajisté jest to, jenž statné muže pořádá u válečné šiky, jenž cesty skrze hory prolamuje, jenž přes řeky mosty klene a celé země přepásá železnými kolejemi, sbližujícími město k městu, zem k zemi. Hlad jest neviditelným dozorcem i poháněčem při stavení paláců, žalářů i chatrčí; hlad sedí na stavě tkaje tajemnou silou podivné výtvory bavlněné i hedbávné; hlad pracuje ve výhni a při pluhu, pobádaje přirozenou netečnost lidskou k pilnosti a neunavené přičinlivosti.

Nechtež aby potravy bylo hojnost a každý aby si ji lehko opatřiti mohl, a bude konec všemu pokroku, všemu zvelebování lidskému. Tak všecko naše zvelebování, všecko snažení po vyšším jest nerozlučně upoutáno na chtíče nižší. Toliko potřeba potravy přiměje člověka k práci, jíž se štítí a kteréž se vždy vyhne, když jen bude moci.

Však ale ač se zdá, že tak je při pracující toliko třídě lidu, ale tak též jest, ač méně patrně, při všech ostatních třídách. Přičiňuje-li se člověk, aby peněz si dobyl, přičiňuje se aby si dobyl potravy, nadbytku potravy, za niž si zase práci jiných lidi koupiti může.

Než jako hlad je blahodějný, tak jest i strašlivý. Vzmůže-li se u koho a vzmáhání jeho se nezabrání, stane se plamenem sžírajícím v člověku i to co v něm je nejšlechetnějšího. Jako pohání hlad k poctivé přičinlivosti, pohání také k zločinu. Plíže se po temných stezkách šeptá v dychtivé ucho zoufalé úmysly, z troskotalého korábu nešťastníky pudí k šílenosti, že pozbyvše všeho studu, všeho milosrdenství i úcty dopouštějí se skutků, kteréž jen s hrůzou vypravovati lze. Hlad potlačuje v člověku co v něm je lidského, čině že jim jen zvířeckost vládne. Rozháraným tím chtíčem puzeni neušetřili mužové svých soudruhů, ženy svých vlastních dětí.

Vidíme, při hladu jsou dvě stránky: spatřujeme-li s jedné strany obraz blahodějné pričinlivosti, vyplývající z něho, nemůžeme s druhé strany opominouti, abychom si nepovšímli také krutých surovostí, jichž je původem.

Nuže co je hlad, a jaká jest příčina i účinky jeho?

V jistém smyslu můžeme všickni říci, že víme co je hlad; v jiném smyslu není ale žádný člověk s to, aby nám to vyložil; věda alespoň posud tak dalece nedospěla aby to vyložiti mohla.

Od prvních, příjemných upomínek hladu až do posledního tažení hladem mroucího jest bez počtu mnoho stupňů. První stupně jsou známy i mohovitým; my všickni je známe, známe co jest to býti hladovu, i hodně hladovu: však ale další stupně zná jen ubožák, jejž zvláště nešťastný osud byl potkal.

Promluvíme především o příčině hladu

Naše tělo i vůbec tělo každého živého tvora jest jako stavení ustavičně se bořící i ustavičně se obnovující. Tělo účinkuje, a účinkováním tím tráví se, rovně jako se tráví dříví v kamnech. Kolik dříví, tolik tepla; a kolik potravy tělu, tolik životní činnosti. My nemůžeme okem mrknouti, nemůžeme prstem pohnouti nebo myšlenku míti, aby tím v obět nepadla jakás malá čátska našeho těla. Jest-li k ohni hořícímu v kamnech čas po čase se nepřiloží, dohoří; a jest-li tělu nedodá se čas po čase nové potravy, by zpotřebované se nahradilo, začne život blíkati a zhasne posléze z cela. Hlad jest to medle jenž nás pobádá, bychme přikládali.

Však ač potřeba náhrady za zpotřebované životem částky jsou první příčina hladu, proto ale nejsou hlad sám. Příčina pocitu není ještě pocit sám. Býváť, že potravy se nedostává, a přece nebývá z toho někdy pocit hladu. Jsouť pomatení na duchu, kteří kolikrát drahný čas žádné potravy nepřijmou: a nepřijmou proto že žádného hladu necítí. A poněkud sme toho i sami zkušeni, kterak silnější jakés pohnutí ducha, silnější na př. zármutek nebo radost, zapudí nejenom všechen hlad, ale i způsobí, že člověk není ani s to, aby podaný mu pokrm spolknouti mohl, kdež přece hodinu před tím byl se ještě žaludek dosti důtklivě o jídlo ozýval. Mimo to jest známo, že pocit hladu ruší se i kouřením tabaku, požitím opije neb požitím jiného, co nikterak za potravu sloužiti nemůže. Potřeba potravy jest proto první příčinou hladu, ale nikoliv příčinou nejbližší.

Dle toho nahlídneme také, v čem záleží, že hlad byv ukojen zase po nějakém čase se ozve, to po čase tím kratším, čím potřeba potravy je větší. Mladé zvíře žádá častěji žráti nežli odrostlé, pták a ssavec častěji nežli plaz a ryba. Nejapný had hroznejš nažere se za měsíc jednou: ale čilý králík žere dvacetkrát za den.

Však i teplota vzduchu účinkuje, že hlad je větší neb menší. Zimou zvětšuje se hlad při zvířatech teplokrevných, zmenšuje při studenokrevných. Z těchto většina, když mrznouti začne, přestanou z cela potravy požívati. Však i mezi teplokrevnými jsouť některá, jež v té věci studenokrevným se rovnají; jsouť to zvířata, kteráž přes zimu spávají. Za čas spánku toho nepotřebujou žádné potravy, protože skoro všechna životní činnost je zastavena. Shledáno, když mrznouti začne, že při těch a takových zvířatech trávení zhola přestane. Jistý učenec dal si nachytati ještěrek a ty na začátku zimy nakrmil a později pak jich více vždy čas po čase jednu otevřel: ale nenalezl, aby požité byly za ten čas jen dost málo ztrávily. Několik jich nechal až do jara: a ty pak všecko vyvrhly, co jim bylo celou zimu neztrávené v žaludku leželo.

Zvířecí tělo porovnávají mnozí s párním strojem, řkouce, co parnímu stroji je palivo, jest tělu pokrm. Jest to dobré podobenství, ale ne z cela pravdivé. Pární stroj sám neshárá, nebrž přikládané pod kotel uhlí; podle množství shárajícího pod kotlem uhlí řídí se účinek, jejž stroj vydává. Při těle však, když účinkuje, shárá či tráví se tělo samo, nikoliv ale požitý pokrm. Pokrm musí dříve obrátiti se v tělo, v částky těla, a pak teprv může k činnosti těla prospívati.

Při párním stroji jest pak původem účinnosti jeho — teplo, povstávající ze shárajícího paliva. V živém těle plodí se ovšem též teplo, ale teplo to není příčinou činnosti jeho nybrž následek její. Odejmem-li z pod kotle palivo, kterýmž pára se plodí, ustane mašina ve své činnosti hned. Zvířecí tělo trvá však ve své činnosti i potom ještě dlouho, když už všechna potrava byla do čista zmizela, proměnivši se v tuhé i tekuté části těla. Než trvání to má ovšem svých mezí. Kdo žije přestav požívati pokrmu, žije jako marnotratník, jenž tráví z kapitálu. A tu arci nemůže žíti než jak dalece kapitál stačí. Vydávaje pořád aniž čeho přijímaje, hubne tělo a slábne, až posléz na mizině se octne.

Skoumáme-li krev hladem mroucího, shledáme, že v sobě drží tytéž látky jako krev zdravého, však ale v poměru jiném. Krevních buněk (koláčků) je v krvi hladového mnohem méně, za to ale mnohem více látek vysloužilých, ustanovených na vymět, látek solnatých. Mohli bychom říci, že tytéž jsou jako rum z bořícího se stavení; rumem tím jest krev přeplněná, anoť naopak schopného staviva, buněk, ubývá.

Jak dlouho že člověk beze vší potravy vydrží, nelze s určitostí udati. Jsouť případnosti, že člověk, jsa zbaven vší potravy šestého dne nepřečká: však ale, jsouť zase jiné případnosti, kdež bez jídla šest neděl i déle vydrží.

Však nelze-li udati, za který čas člověk hladem zemříti musí, můžeme za to udati jak dalece musí v těle se ztratiti či zlehčeti, aby z toho smrt měl. Jistý učenec učinil o to mnoho zkoušek — ne sice na lidech, ale na zvířatech.

Zkouškami těmi shledal, že zvíře pojde hlady, když bylo 2/5 své tíže ztratilo. Vážilo-li tedy zvíře z prva 100 liber, tož jak váha jeho sklesla na 60 liber, bylo konec životu.

Než tak jest jenom v průměru; časem pojde zvíře dříve, časem později. Záležíť na mnohých případnostech, především na prvější jeho vykrmenosti či na zásobě tuku jeho. Tak na př. stalo se jednou, že tučné, vykrmené prase přišlo k zasypání. Tak zasypané i zapomenuté zůstalo 160 dní. Po té pak když k němu se dostali, nalezli je ještě živé, ale jen čtvrtý díl tak těžké jako bylo před zasypáním; tuk byl ten tam.

Co se pak týče oněch 2/5 ztráty, jíchž v průměru třeba aby zvíře hlady zemřelo, totéž bylo nalezeno nejenom při zvířatech teplokrevných, ale i při studenokrevných, při rybách a plazech. Jak které ze zvířat těch v průměru 2/5 (40 %) na váze ztratilo, bylo konec životu jeho.

Jinak bylo týmiž zkouškami nalezeno, že zvíře, tolikéž člověk zpotřebuje či utratí svým žitím těla co den dvacátý čtvrtý díl své váhy, a tolik tedy že se mu musí denně potravy dodávati, by tělo ve své míře a váze trvalo netratíc se.

O hladu ostatně vydrží masožravé zvíře déle nežli trávožravé, dravý ptak déle nežli pták živoucí o zrní a ovoci.

Masožravec jest zvyklý delším postům, poněvadž musí kolikrát dlouhý čas čekati než se mu udá, aby nějakou kořisť uchvátil. Toho při trávožravých není; neboť ty snadno i všude svou potravu nalezají.

Jednak záleží i na stáří, v kterémž zvíře se nachází. Mladé zvíře zemře hladem dříve nežli odrostlé a toto opět dříve než staré. A to týká se jak zvířat tak i lidí.

Jestli že člověk z hola ničeho nejí aniž čeho pije, umírá v průměru pátého neb šestého dne. Však jest také mnoho vymínek. Záleží mnoho na tom, jaké je člověk povahy, jakého stáří i zdraví i jaké jsou ostatní připadnosti, odpočívá-li na př. v pokoji nebo je činným, jeli teplo či studeno, sucho či mokro a t. d. Odtud pochodí, že nejeden zemře hlady už druhého neb třetího dne, jiný ale dočká se desátého, jedenáctého, ba až šestnáctého dne. Než tak jest, když člověk ničeho nejí aniž pije. Jinak ale když přece nápoje si dopřeje, buď si jen čisté vody. Jsouť příklady, že lidé umínivši si zemříti hladem, nejedli ničeho, ale pili vodu: a z těch nejeden zůstal na živě až do třetího měsíce.

Vypravujouť se sice pády, kdež člověk, nejvíce ženská, zázračným jakýms způsobem vydržela kolik let bez jídla o přísném postu. Ale to jsou nemožnosti, holé, čisté bájky, zakládající se obyčejně na šalbě. Ať by taková ženská byla i pořád v posteli ležela, nikterak se nehýbajíc, čímž tedy útrata částek tělesných velmi se zmenší: však ale přes to bylo její tělo teplé a přes to dýchala. A to nelze aby těla neubývalo. Teplo našeho těla nepřichází samo, nepřichází z darma. Tak jako teplo naších kamen pochází jen z paliva, kteréž v nich hoří, tak teplota našeho těla má svůj původ jenom v rušících se či shárajících částkách jeho. Co takto se zruší, vyměšuje tělo všelikými cestami ze sebe.

No a teď dýchání. Když člověk dýchá, vlyká pořád kyslík do sebe a vydychuje zas uhelku. A uhelka jest sloučenina kyslíku s uhlíkem. Odkuď ten uhlík? Uhlík ten pochází jen z těla, z rozrušených částek jeho, o něž tedy tělo chudne. No a toho není málo, to dělá hezkých pár lotů denně. Slovem, ať by člověk praničeho nedělal, ať by z cela tiše ležel i spal, tělo jeho tráví se přece a nenahražuje-li se mu protrávené, musí se spadovati a posléze zhynouti. Sysel než na zimu ke spaní se uloží, jest velmi tlustý: ale popatřme naň na jaře, když procitl, jak zhubnul, jak je slabý. Zhubnul, protože dýchal. Jak by neměl medle zhubnouti člověk přísným postem, když by, ač leže v posteli, v ní se časem i pohyboval i mluvil? No a to víme, že zhubnutí, pocházející z nejedení, může jen až do jisté míry postoupiti, a potom následuje smrt.

Však smrt musí následovati i když člověk jí, ale ne s dostatek. Býváť neb bývalo tak v čas hladu, v čas obležení neb v jiných pohromách, kdež potravy bylo jen po skrovnu, a dlouho se s ní vystačiti mělo. Tu pak arci lid hubnul a v těle ubýval tak dlouho až úbytek dostoupil 2/5 toho co dříve v těle vážil: potom musela následovati smrt.

Paměti hodné jest, v jakém pořádku rozličné částky těla se tratí, a že čily (nervy) jsou poslední, jichž ztráta se dotýká. Podle zkoušek učiněných od Chossata, ztratilo se při zvířeti drženém o hladu, ze 100 dílů následujících látek: 93 dílů tuku, 52 jater, 42 svalů, 16 kostí a jenom 2 díly čil a mozku. Když tolik ztratilo, zvíře pošlo.

Viděti z toho, na tuk dochází při hladovění nejdříve i nejvíce; nejpozději i nejméně na čily. I samy tvrdé kosti ztratily osmkrát tolik co měkkounké a skoro na polo tekuté čily a mozek. Ano v mozku vězí nemalá čásť tuku, ale tuk ten zůstal při hladovění skoro netknut, kdež zatím vězíci ve svalech (mase) tuk byl už znamenitě vymízel.

Z toho, zdá se, vysvětluje se nespaní a podrážděnost mysli hladem hynoucích. Mozek ovšem slouží nejenom mysli a citu, ale i výživě i také pohybu. A mezi trojí činnosti té jest pak ta vzájemnost, že vzmůže-li se jedna, ochábne v té míře zas druhá neb obě druhé. Kdo hluboce přemyšlí nebo je úzkostí neb zármutkem skličen, zažívá špatně; kdo zase tělem silně i dlouho se namáhá, nebývá schopen k mnohému přemýšlení. Vychovaný za siláka byvá obyčejně hlupec; podobně i žrout. Dle toho můžeme si nyní vysvětliti rozčílenost mysli při hladovci. Mozku a čilám není tu nic činiti s výživou a pro slabost jest i pohybování oudů zmenšeno: veškerá činnost mozku jest tudy obrácena na plození citu a myšlenek. Odtuď nespáni, odtuď rozdrážděnost myšlenek, odtuď i šilenost hladem mroucího.

Nuž ale abychom zase na to přišli s čím sme začali, jaká jest příčina pocitu, jejž jmenujeme hladem?

Někteří udávají, že záleží v prázdnotě žaludku: tím prý, že žaludek je prázen, začne se ozývati a potravy žádati. Ale udání to jest nepodstatné. Zakuřme si, když hlad se ozývá, a hned ho necítíme. A pak pomněme mnohých nemoci, na př. horké nemoci: jak dlouho trvává tu, že nemocný žádné potravy nepřijme, kdež tedy o úplné prázdnotě žaludku, pochybovati nelze: a přece nemá nemocný žádného hladu ani chuti k jídlu. Neníť to tedy prázdnost žaludku, z níž by vždy pocit hladu pocházel.

Z té příčiny vystoupili jiní, řkouce, že pocit hladu pochází z žaludkové šťávy, kteráž ze žlázek jeho do vnitř se vyměšujíc i nenalezajíc zde, nač by účinkovala, účinkuje na stěny žaludku samého, jejž jako nažírá. Ale i výrok ten neplatí, protože se zakládá na nepravdě. Právě když žaludek je prázen, nevyměšuje ze sebe žádné štávy; jeli prázen, jest z cela prázen — prázen i žaludkové šťávy; neboť tuto vyměšuje žaludek ze svých žlázek toliko za přítomností i pobudkou potravy; bez pobudky té neodmísí se do žaludku ani kapky.

Vyšetříme-li žaludek zvířete hladového, shledáme jej u vnitř zbledlý; z povrchních, drobných žilek byla krev couvla, proudíc toliko po větších žilách. Však dostane-li se do zhladovělého potravy neb i jiné látky, i hnedky krev vrací se v žilky ty, vnitřní stěna začne se rdítí i v hojnosti šťávu ze svých žlázek odměšovati. Zdá se tedy že jest to prázdnota či splasklost řečených žilek, z nichž pocit hladu pochází.