Úvod do tělovědy člověka

Když byl žaludek svůj úkol vykonal, když vězící v něm pokrm byl se žaludkovou šťávou napojil i dokonale promíchal, začíná žaludek šířiti se i otvírá své vrátka čili východ, kterýž při předešlé podrážděnosti jeho zavřen byl. Skrze východ prochází poživina do střeva, a zde nastává druhé, důležitější trávení, vlastní zažívání.

Jak důležité zažívání střevní jest, vysvítá už z toho, že střevo člověčí je 5 sáhů dlouhé i přes to. Délka to tedy znamenitá, kterouž celou musí poživina projíti, cestou při tom pořád se strojíc i obdělávajíc, zažívajíc i vyžívajíc. Poživina dostává tu opět svých jistých přísad, z nichž nejdůležitější pocházejí z jater a z břišní slinovky, kteréž své výrobky do střeva vylévají. K tomu pak i střevo samo v nemalé hojnosti šťávu vyměšuje, což všecko s poživinou se míchá. Vůbec v žaludku převládala příprava hmotná, promíchání; ve stravě však převládá příprava lučební, přeměnění.

Při střevu rozeznáváme několiktero oddělení a hlavní z oddělení těch jsou střevo tenké a střevo tlusté. Však ale nesejde na rozdělení tom, jedno i druhé působí, by poživina procházejíc tudy zažívala se i vyžívala.

V následujícím máme břišní vnitřnosti vyobrazeny:

Hned v nejhořejší čásť tenkého střeva, nedaleko východu žaludkového vylévá se žluč. Žluč jest výrobek či výměsek jater, a vymísí se jí co den 2 — 3 žejdlíky, což všecko do střeva se vlévá. Ovšem 2 — 3 žejdlíky zluči jest jen tak průměrně udáno, býváť méně, býváť také více; řídíť se podle povahy jednotlivcovy, tolikéž i podle potravy, jíž člověk požívá i jak mnoho jí požívá. Kdo mnoho jí, vyměšuje více žluči než kdo jí jen málo; též při masité stravě jest vyměšování větší nežli při stravě míšené, pocházející hlavně od rostlin. Však i voda není v tom ohledu bez účinku. Už dříve bylo řečeno, že pitím vody žaludková šťáva ve své účinnosti se zbystřuje: voda pomáhá však ale i hojnějšímu odměšování žluči. Viděti z toho, kterak i vzhledem na lepší, dokonalejší zažívání je potřebí, aby člověk vody pil.

No a což by mělo býti k užitku, když více žluči se odměšuje? Vždyť bývá z toho člověk nemocen, když se mu žluč vylije.

Pravda, když se vylije kam nemá. Žluč vylévá se v hořejší díl tenkého střeva, do něhož ze žlučního míšku vede zvláštní rourka: však ale časem se přec udá, že vylitá se zvrátí, dostanouc se skrze vrátka do žaludku, z čehož pak bývá ošklivost i dávení. A však tady žluč není na svém místě, žluč patří jen do střeva, kdež znamenitě k zažívání pomáhá. V žaludku však nejenom ničím nepomáhá, ale jest ještě na závadu, poněvadž žaludkové šťávě v její účinnosti překáží. Učiněnať o to zkouška: vzali kousíček masa i polili v nádobě trochou žaludkové šťávy. Netrvalo to dlouho, maso začalo se rušiti, rozpadávajíc se v jednotlivá vlákna i v kaši se obrácejíc. Však ale teď-li přidali trochu žluči, hned bylo konec rušení, účinek žaludkovy šťávy přestal.

Ano, namítne třebas mnohý: vždyť ale poživina žluči přec neujde; sotva byla ze žaludku v tenké střevo vykročila, už se tu potká se žlučí.

Pravda, a účinek toho jest, že co bílku i masitého bylo žaludkovou šťávou rozpuštěno, tudíž se srazí. Však ale ne na dlouho. Tuť jsou hned také slíny, jež břišní slinovka ze sebe vylévá, tuť i střevní šťáva, kteráž s poživinou se mísí — těmi se v krátce napravuje, co žlučí ztropeno, ano těmi se sražené hned na dobro rozpouští — rozpouští tak že pak do žilek prosáknouti může.

A nač tedy žluč do střeva, nač k poživině se míchá, když teprv musí jiné přijíti, aby ztropené zase napravilo?

Ba jak důležité i potřebné jest, by žluč k poživině se míchala, to vidíme nejlépe na účincích, pocházejících z toho, když žluč do střeva se nevylévá. Býváť tak v některých chorobách, zplodí se na př. v žlučném míšku kaménky, jimiž rourka vedoucí do střeva se zacpe, anebo zácpa stane se z jiné příčiny, tak že výlev žluči do střeva je zaražen. V takovém pádu bývá pak lejno bílé, páchnouc ošklivě shnilotinou. Též mnoho větrů plodí se tudy ve střevě. Však i když vylévání žluči jest jen ztenčeno, bývá účinek toho: nadýmání i špatné zažívání. Nejlepší lék takovému bývá hojné pohybování těla.

Zvlášť platného účinku jest však žluč vzhledem na tuk. Aby olej neb jakýkoliv tekutý tuk skrze mázdru proniknul, toho nedocílí, leč mocným tlakem: však ale přidáme-li k oleji trochu žluči, pronikne skrze mázdru ihned beze všeho tlaku. No a teď pomněme, do žilek není ze střeva žádných otvorů, co z poživiny má do žilek prosáknouti, musí prosáknouti skrze mázdřité jeho stěny. Že tedy tuku zažijeme, děkujeme hlavně žluči.

Co se ostatních živných látek dotýče, jako škrobu a cukru, na těch žluč nepůsobí žádného patrného účinku, pozorovati ho alespoň není.

Žluč plodí se, jak už svrchu dotčeno, v jatrách. Do jater přichází po žilách velmi mnoho krve, a ta ze sebe odměšuje žluč, kterouž mnohé nečistoty, mnohého rmutu se zbavuje. Však neníť žluč jen samá nečistota či samý rmut, určený, aby z těla vyvržen byl. Větší díl jest jí užitečný odměsek, kterýž přimíchán k poživině s ní opět do žil i do těla se vrací. Počítá se, že takto 7/8 celé žluči opět se zužitkuje a jenom 1/8 na vývrh se dostane. Tato 1/8 jest tedy vlastně nepotřebný rmut, z něhož lejno známé své barvy nabývá.

Zmínili sme se také o slinovce. Slinovka jest zvlášť veliká žláza, ležící podél dolejšího kraje žaludku. V slinovce rozchází se velmi mnoho žilek, z nichž odměšuje se nemalá hojnost slin. Slíny ty vylévají se do střeva takže rourkou, ústící se do něho hned pod rourkou žluční. Nuže jaký jest úkol slin těch?

Úkol ten z většího dílu už známe. Za prvé rozpouští se jimi co žlučí bylo sraženo, a rozpouští se snáze i lépe než kdyby prvé zlučí sraženo nebylo. Toť medle týká se masitých, bílkovitých látek krmiva. Za druhé účinkujou slíny v škrob. Co škroboviny slinami z úst bylo zůstalo ještě nezcukernatělé, to přišedší do střeva cukernatí zdejšími slinami. Konečně působí sliny i v tučné látky, kteréž jiní tekutí i mlečnatí. Víme na př. jak je s nově nadojeným mlékem: v mléku vězí tuk (máslo), však ale rozčiněn, že jej znáti není. Tak medle rozčiňuje se či mlečnatí břišními slinami všeliká tučná látka, kteráž s poživinou ve střevě se octla. V zmlečnatělou má pak zluč tím plnější moc, že jí může upraviti, by do žilek prosákla.

Konečně máme ve střevě, co důležitého pomocníka v zažívání, střevní šťávu. Střevní šťáva pochází opět ze žlázek — žlázek však velmi malounkých, jichž po celém střevě je plno. Žlázek téch jest několikero druhů, jichž jeden podáváme zde vyobrazený.

Písmena a a značí vnitřní povrch střeva či nejsvrchnější sliznou blánu, jíž vnitřek střeva je povlečen. Pod blánou tou nalezá se žlázka vypadající jako hrozníček — zde ovšem jest představena v míře silně zvětšené i vydobyta pro sebe, neboť původně vězí ukryta v stěně střevní. Každé jednotlivé zrnečko žlázky té má u vnitř dutinku, kteráž je obstoupena pletivem tenounkých žilek. Žilky ty odměšujou ze sebe do dutinek šťávu, kteráž po rourkách se stahujíc sbíhá se v společnou rourku b, odkud pak do vnitř střeva se vylévá. Šťáva ta jest povahy plzké, slizovité, a proto ji jmenujeme sliz a žlázky samy — slizovky.

Nuže slizovek jest plničko od počátku až do konce po celém střevě: slizu tedy hojnost, kterýž s poživinou se mísí, by dále se upravila i k zažití uzpůsobila.

Vidno, jakého tu robení, jakého míchání a ze svého přidávání, by ten kousek potravy co člověk požije, zažíti mohl. Zažíti může ovšem jenom to, co si byl dříve podle svého i svými přísadami přistrojil i co spolu tak dokonale se rozpustilo, že do žilek proniknouti může.

Pronikání to děje se skrze mázdru, kterouž vnitřek střeva je povlečen i skrze stěny nacházejících se tu žilek. A na pronikání to jest povrch náramně rozsáhlý. Neníť střevo uvnitř hladké, rovné, alebrž z drobna kosmaté i poseté nesčíslným množstvím cípečků nebo-li culičků, visících do vnitř. Zde máme cípečky ty vyobrazené v míře zvětšené.

Cípečky ty jsou ovšem protkány žilkami. Patrnoť, povrch střeva neboli povrch, kterýmž záživina prosakovat může, jest tudy náramně zvětšen. Vůle i prostory tedy dosti, by co v požitém je záživného, důkladně se vyžilo. Poživina souká se po střevě pořád dál a dále, souká se posloupným sbíháním i nakrčováním střeva. Střevo totiž je protkáno na dél i do kola masitými vlákny ktérež posloupně se stahujíce i natahujíce řečené hnutí způsobujou. Hnutí to jest podobno tomu, jako když vidíme hlýště (dšťovku) na zemi lézti. Tím způsobem souvá se poživina po střevě i napořád se vyžívá, až posléze dosuje se konce, kdež na vývrh se dostane. Co až na konec se dostane, jest holá, nepotřebná vyžitina, záležející jednak v nezáživných částkách pokrmu jednak v opotřebovaných částkách samého těla, kteréž do střeva co do stoky vymíseny byly, zvláště prostředkem žluči.

Nuž ale které a jaké jsou žilky, jež záživinu do sebe ssajou?

Ty jsou dvojí: žílky míznice a žílky krevnice. Míznice nemají v sobě než jen co byly vyssály, mízu bílou. Mízu tu svádějí do hromady až ji svedou v jednu společnou cévu, nazvanou mízovod, kteráž vede na horu v dutinu hrudní, kdež v podpažní či v podkličkovou krevnici se vylije. Však ale co takto míznice poživiny ze střeva vyssajou, jest jen nejmenší díl: daleko více jest co se jí do krevnic dostane, a jsouť to krevnice černokrvky, kteréž sešedše se v jeden kmen do jater se vylévají — vylévají ale tak, že kmen rozvětví se zde v žíly a v žílky drobnější až i nejdrobnější, kteréž pak zase se sbírají v žílky větší a větší, až konečně v jeden kmen, kterýž z jater vyniknuv do srdce se vústí.

Vidíme, nejde to tak honem s zažitím aniž s upotřebením zažitého. Ač s zažíváním tolik kusů se dálo, ač zúplna se zažilo i do žil dostalo, přec ještě není hned schopno, by k výživě těla posloužilo. Vedeť se dříve do jater, by zde se přecídilo, a odtud teprv do srdce a ze srdce do plic. Výměsek z jater, t. výměšek z proudící zde krve, jest, jak víme, žluč.

Však vizme na druhé straně podaný nákres, jenž nám ukazuje celé to zažívací i zkrevňovací ústrojí v těle psím. Jest to arci nákres podaný jen tak z hrubšího, jenom tak na přehled, kdež míry nevalně šetřeno. Tak na př. střevo vypadlo v poměru k ostatnímu příliš krátké. Však ale nejdeť o míry, nébrž jen o přehled, kterýmž by se souvislost jednoho s druhým ukázala. Popatřme tedy na výkres:

p ukazuje na slinovku podušní, g na slinovku podčelistní, g” na slinovku podjazyční. Ze slinovních těch žláz vyměsujou se v hubě slíny. Z hrdla vidíme dolů dva průchody: přední, chřtán vede do plíc, a zadní, jícen (j), vede do žaludka E. Ze žaludku otvírají se vrátka do tenkého střeva, kteréž v hořejším díle slově dvanáctník D, v dolejším jen prostě tenké střevo i. Dále pak následuje tlusté či hrubé střevo r kteréž na začátku má slepý přívěsek (slepé střevo q).

Dále vidíme, podél celého střeva má svůj začátek množství žilek, kteréž se spojujou u větve až konečně v jeden kmen. Žílky ty vidíme vyznačeny dvojím způsobem, jedny tmavší a druhé světlejší. Tmavší znamenají žíly černokrvky (Vp), a světlejší žíly míznice (Vl). Černokrvky vidíme, anyť spojivše se v jeden kmen vylévají se do jater (F), kdež se rozvětví v žílky nejdrobnější a pak zase seberou se u větve větší i posléz v jeden kmen, kterýž vyniknuv odsud do srdce se obrátí. Pod jatrami vidíme žluční míšek H, z něhož vede rourka, kteráž do tenkého střeva v B' jest zapuštěna.

Však mimo uvedené vidíme na našem výkresu ještě všelikých jiných věcí, vyznačených písmeny: ty ale necháme si až na po druhé, neboť budeme míti ještě jednou příležitost s výkresem tím se shledati, a tu pak ostatní si vyložíme. Prozatím dokládáme jen ještě to: na našem výkresu jsou po střevě vyznačeny toliko žíly vycházející z něho. Však ale ze střeva netoliko žíly vycházejí, ale i také do něho vcházejí. Odkud krev vychází, tam musí dříve vcházeti. K vyznačeným černokrvkám musíme si pomysliti ještě jiné žíly, kteréž krev ke střevám přivádějí. Přívodní ty žíly nebylo lze na našem výkresu představiti, poněvadž by jinak vypadl tuze přeplněn, stana se tudy nezřetelným. Však i vyobrazených jest dosti po skrovnu; neboť kdybychom je v jejich nejdrobnější částky stopovati chtěli, shledali bychom jich na miliony; jesť jich vlastně tolik, že jim ani počtu není.