Úvod do tělovědy člověka

Na dobrém zažívání záleží velmi mnoho. Naše štěstí, náš blahobyt zakládá se hlavně na zdraví, a bez dobrého zažívání nelze zdravu býti. Bohatství, čest a sláva jsou jen chatrnou náhradou, za onen ustavičný pramen rozkoší, jejž nám poskytuje souměrná činnost všech tělesných zábyvů. Jak často nalezáme, člověk ve svém vezdejším životě jak nejvznešeněji postaven, oplývaje vším: a přece musí záviděti dětem i zvířatům jejich dobré zažívání. A dokonce, jeli člověk nějakou svízelí ztížen, jak mnohem trapnější jest mu svízel ta i jak tížeji nese každé neštěstí, pakli že žaludek jeho špatně zažívá. Špatné zažívání bývá pramenem těžké, trudné mysli, kteráž z malé nehody činí hned velikou pohromu, z obavy trýzeň.

Nuže čím a jak zažíváme?

Tu stojíme na prahu dění divů plného. Dříve bylo zažívání pokládáno za věc z cela prostou: však ale to jen dotud, dokud nebylo zevrubněji skoumáno. Skoumáním ukazuje se velmi spletené, a to tím spletenější i podivnější, čím dále v skoumání pokročeno. A posud nemůžeme říci, že bychom se skoumáním byly u konce, že by všemu náležitý výklad byl nalezen.

Každý arci ví, že všelikou potravu, jíž požíváme, vezmeme nejprvé do úst, kdež ji rozžvýkáme a pak, polkneme. O polknutí pak víme, že pobudouc nějaký čas v žaludku, dostane se odsud do střeva, kdež rozdělí se ve dvě části, z nichž jedna přijde do krve, sloužíc tělu za výživu, druhá však co nepotřebná z těla se vymísí. Toť medle, co každý ví. Však ale stačí-liž to? můžeme-li na tom přestati? Ba nemůžeme; bádavý rozum alespoň na tom přestati nechce; on tu vidí sice začátky a konce, ale nevidí, co mezi oběma leží, nevidí, jakým během i způsobem to všecko se stalo. No a to tedy by také rád zvěděl i aby to přezvěděl, všemožně se snaží. Nuže co snažením tím na jevo vyšlo, v krátkosti vyložíme.

Účel, ku kterémuž zaživáme, jest, by krve se přidělalo. Z krve ovšem živí a buduje se tělo, a výživou či budováním tím krve neustále ubývá. Třebať proto, aby co ubývá, ustavičně se nahražovalo.

Aby potrava v krev obrátiti se mohla, musí se dříve státi rozpustnou, a k tomu konci jeli tuhá, nejprv ji mezi zubami rozmíláme, t. žvýkáme. Mezi žvýkáním vypouštějí žlázy v ústech slínu, s kterouž se žvanec míchá a promáčí. Promočený pak se polkne.

Nuže slína — slouží-liž pouze k tomu, aby bylo lze pokrm snáze spolknouti, či jest účel její ještě jiný?

Slína slouží ještě jinému — rozpouštění škrobu. Jak víme, nejhlavnější látka naší obyčejné potravy jest škrob. Kdo jí od mouky nebo nějaké vaření, požívá škrobu; náš chleb, naše zemáky jsou hlavním dílem škrob. Nuž ale škrob co škrob není záživný. Škrob jsou samá drobounká zrnečka, z nichž každé je složeno z outlounkých lupénků na způsob cibule: a zrnečka ta nejsou rozpustná. Aby škrob rozpustným i záživným se stal, musí prvé přestat býti škrobem, musí proměniti se v cukr. A proměna ta děje se kolikterým způsobem. Víme na př., z ječmene dělají slad: to stává se tím, že vězící v ječmeně škrob proměněn v cukr. Tak i zemák, když zmrzne, zesládne, to rovněž takovoutéž proměnou. Proměna ta stává se však také za působením jistých přísad. Hlavní z takových přísad jsou medle slíny. Byl-li škrob dříve povařen nebo rozpečen, tož přimícháním slin mění se honem v cukr. Přesvědčiti se o tom může každý snadno, třebas mimo ústa, na šálku. Ať vezme trochu uvařeného škrobu a promíchá jej slinama: za několik hodin bude míti míchanici sladkou. Ač ještě čerstvěji stane se zesládnutí to v ústech. Jen si všimněme, když chleb jíme: sousto žvýkáním sládne, a ku konci když je polknouti chceme, jest jistě sladší než na počátku. A ještě patrněji jeví se zesládnutí to na drobtu uvázlém mezi zubami když jej později dobudeme.

Taková jest tedy proměna, s jakouž moučné či škrobové pokrmy se potkávají, ano potkati musejí, by spíše zažíti se mohly.

Viděti z toho, jak důležité i prospěšné jest, když pokrm pořádně se žvýká. Nejenom že tudy lépe se rozmělní, ale pobudouc i obracejíc sa déle v ústech napustí i promíchá se lépe s slinami; neboť žvýkáním právě vyměšujou se ze žláz slíny — pokrm vězící v ústech jest žlázám těm dráždidlem, by vyměšovaly — no a to se rozumí, čím déle pokrm v ústech pobude, že se jich tím více vymísí a s pokrmem smíchá.

Vysvítáť z toho, že moudře nejedná, kdo příliš hltavě jí, jídlo jen do sebe házeje; co požil, nemůže tak dobře zažíti. Arciť, že by požitého nezažil, nemůže se právě říci. Jak později uslyšíme, nalezáť se v břiše ještě jiná žláza, která rovněž slíny ze sebe vyměšuje, pouštějíc je do střeva, kdež s vyšlým ze žaludka pokrmem se míchají, čímž tedy se nahražuje bylo-li co v ústech promeškáno. Však ale lépe jest přece, když není třeba později nahražovati, když hned v ústech se stane co v ústech náleží.

Jak známo, čerstvý novopečený chleb není tak lehko záživný jako starší, už zatvrdlý. Příčina toho záleží pouze v tom, že onen sbaluje se u vazké žvakle, kteréž sliny nemohou tak dobře prostoupiti jako při chlebě zatvrdlém, jenž mezi zubami se rozsype či rozčechrá.

Naše ženské drží velmi na polévky, pokládajíce je za pokrm velmi lehko záživný. Ale jeliž tomu tak? Ne vždy. Dejme jen člověku, jenž má špatný žaludek, najísti se krupičné, kroupové neb podobné polévky nebo řediny, a poslechněme pak co o lehké její záživnosti řekne? Pochybuju, že ji bude chváliti, spíše si postěžuje, že mu těžce v žaludku ležela. A také není divu. Polévka není pokrm, jenž se žvýká nebo déle v ústech drží, a nežvýkáním nebo nedržením tím dostane se jí či tomu, co v ní zavařeno, jen málo slin.

Však musíme ještě jednou doložiti, slíny pomáhají ke ztrávení toliko při pokrmech moučnatých či škrobovitých; toliko škrob stává se slinami rozpustným, měníc se jimi v cukr; co však jsou ostatní pokrmy nebo v pokrmech látky, těch sliny se netknou, t. žádných změn v nich nedělají, kromě, že je leda namokřujou či rozkašujou, jsou-li tuhé.