Úvod do tělovědy člověka

Člověk i všeliký živočich vyniká nad rostliny mimo jiné tím, že má tu moc do sebe, pohybovati se z vlastní vůle.

V čem záleží pohybování? jak a čím pohybuje se tělo i všeliký úd jeho?

Působitelem pohybů jest maso či masitá vlákna. Však každý ví, kdo kdy kus hovězího masa nebo kus pečeně jedl, že maso je složeno ze samých nitek, na něž uvařené roztřepati se dá a přes něž, když jísti chceme, rádi je krájíme. Nitky ty jsouť to medle, jimiž všeliký tělesný pohyb se působí. Nitky ty mají tu moc do sebe, že, jak jsou nataženy, umějí se také zkrátiti či nakrčiti. A účinek nakrčení toho jest, že oud či čásť těla, k níž nitky ty namířeny i zapuštěny jsou, musí se pohnouti.

Viděti z toho, neníť maso v těle snad jen na to, aby leda hnáty obkládalo anebo nám za pečeni sloužilo: úkol jeho jest důležitější: vlastní, přírodou určený úkol jeho jest, by ním tělo i všeliké části jeho se pohybovaly. Kde není masa, masitých nitek, tam není žádného pohybu. Já řku ale, masitých nitek. Jatra na př. neb ledviny pokládal by mnohý třebas také za maso: ale není v nich slohu nitkovitého (jak víme, jsou to pouhé žlázy) a proto není v nich schopnosti, by nějaké hnutí způsobily. Za to ale srdce na př. a jazyk jsou skoro samá masitá nitka, a z toho také veliká pohyblivost jejich. Víme, co se jazyk napohybuje, i víme, že srdce bez přestání tluče, t. svírá se i rozvírá. Srdce svírá se jenom masitými svými nitkami. Když nitky se nakrčí, srdce se sevře; když pak zase popustí, srdce se rozevře.

Nuže masité ty částky těla jmenujeme svaly. Sval jest pouhá nitkovitá libivina.

Však není masitých nitek vždy taková hmota pohromadě jako je v srdci, v jazyku neb dokonce v kýtě: nalezajíť se také jen po jednotlivu roztroušené, tak že je skoro ani znáti není. Příkladem toho jsou žaludek a střeva: ty mají ve svých stěnách skrytých nitek, jimiž na dél i na příč protkány jsou, a jenom nitky ty jsou příčina známého nám stíbání i pohybování žaludku i střev, čímž pokrm se rozmíná i dále souvá.

Však ale když o mase či o svalech mluvíme, možná že si je mnohý představuje jenom červené, a dle toho mohl by býti v pochybnosti, čím a jak pohybuje se všeliký hmyz a červ, při němž nic červeného nepozorujeme. Než kdo by v takové pochybnosti byl, toho z ní snadno vyvedeme. Neníť na tom, aby maso vždy červené bylo — barva masa řídí se podle barvy krve: při kterém živočichu je krev červená, při tom jest také maso červené, a při kterém je bílá, při tom je bílé. Hmyz pak a všeliký červ má krev bílou, a takové jsou tedy i svaly jeho, takové jejich nitky. Ani hmyz ani kterýkoliv živočich nemohl by se pohnouti, kdyby nebyl opatřen svaly či masitými vlákny sloužícími tomu.

Nuž ale jaké jsou nitky či vlákna ta? nepovídá-liž nám drobnohled nic o nich?

Povídá. Drobnohled přede vším praví, že třeba rozdíl činiti mezi nitkou a mezi vláknem. Hledíme-li na sval skrze drobnohled, jeví se nám nejprvé nitky: však ale hledíme-li bystřeji nebo užijeme-li skla silnějšího, spatřujeme, že nitky ty nejsou jednoduché, alebrž složené — složené ze samých útlounkých vlákenek, spojených dohromady jako v snopky, z nichž každý je svou zvláštní tenounkou mázdřičkou povlečen. Snopky ty, toť medle ony nitky. V následujícím vidíme jich dvé vyobrazených. V jedné nitce počítá se ke 300 vlákenek.

Každá nitka jeví se na příč proužkovaná. Proužky ty nalezají se na vlákenkách samých, prosvítajíce skrze mázdřitou jich obálku, a jsou známka či následek hybacího jich skrčování. Který oud potrativ své vlády přestane se hýbati, jako na př. při raněném mrtvicí, při tom proužky ty pomalu se ztrácejí a ztratí se posléz docela, že nitky vypadají stejně hladké. Pakli by dostal na přeskoumanou kousek svalu a shledal by na nitkách jeho proužky vyhlazeny, mohl by s jistotou souditi, že oud, z něhož pošel, byl buď ochrnulý nebo jinak delší čas už nečinný.

Při pohybu ostatně, jejž sval svým zkrácením vyvodí, nezkrátí se ve svých nitkách jenom tak, by pouze se nakrčil či na příč zvraskovatěl, ale on se zkrátí, že až zklikatí. Vizme zklikatění to zde vyobrazené:

Zklikatění to lze snadno pozorovati na břišních svalech žáby, kteráž nejsouc hrubě tlustá je tudy poněkud průhledná, tak že svaly ty v jejich činnosti drobnohledem pozorovati lze. Však netřebať na to ani složitého drobnohledu, i jednoduché zvětšovací sklo dostačí, jenom když as 20 neb 30krát zvětšuje.

Tím způsobem zkrátí se sval při zvlášť silném pohnutí o čtvrtinu, ba až i o třetinu své délky. Rozumí se ale, co mu té doby na délce ubude, že mu zas na tlouštce přibude. Celkový objem jeho zůstává na pořád jeden a týž.

Pohleďme na obnaženou až po ramena ruku silného člověka, kováře neb tesaře, pohleďme na ni, když jí pohybuje: tu uvidíme jak svaly nabíhají pod kůží vyvstávajíce. Který sval právě účinkuje, ten vyvstane tím, že zkrátiv se, ztloustnul.

Tuto zkracovací schopnost podržujou svaly ještě nějaký čas po smrti. Kdo by chtěl, mohl by se o tom přesvědčiti na žabí noze. Žába se zabije a hned její stehýnko uřízne. Použije-li naň galvanského mlna, stehýnko bude sebou cukati jako by živé bylo. Tak jest i při jiných zvířatech, ano i při člověku bylo shledáno, při člověku na př. usmrceném mečem katovým. Však aby odříznutý od těla sval nebo oud k činnosti povzbudil, to lze jenon mlnem či mocí elektrickou, a jenom na jakýs nedlouhý čas po smrti. Schopnost k povzbuzení tomu pomalu mizí až i docela zmizí, kdež pak žádná ani ta nejsilnější moc nepřivede sval více k tomu, aby se pohnul.

Než jsouť v té věci rozdíly mezi zvířaty. Zvíře studenokrevné podrží stahovací moc svalů mnohem déle po smrti nežli zvíře teplokrevné. Žabí stehýnko, dalo-li se do vlhka, kde by nevyschlo, stahovalo by se galvanským mlnem ještě druhého ba i třetího dne. Jinak ale při zvířeti teplokrevném, tomu-li oud se uřízne, svaly jeho podrží jenom některou hodinu svou stahovací moc. Záleží na přítoku krve; jak přítok ten se zarazí, hyne sval při zvířeti teplokrevném mnohem dříve nežli při studenokrevném. Zkušenoť už také při zvířatech, že jim byla podvázána hlavní žíla vedoucí do některého údu, na př. do nohy: hned začínal oud trnouti a svou vládu ztráceti, až ji docela ztratil; ač někdy také neztratil, někdy se zase po čase pomalu navrátila — to ale jen tenkrát, když krev nalezla si přec jakous postranní stezku do oudu. Jsouť totiž žíly i žilky všelijak rozvětveny i mezi sebou spojeny. Jestliže tedy z hořejších nad podvazkem postranních žilek některá je spojena s některou dolejší, tož si tudy krev hned cestu klestí i šíří a pomalu si ji rozšíří tak, že do oudu jí tolik nabíhá jako dříve po cestě staré.

Než byla-li žíla podvázána v hlavním svém kmenu, podváže-li se na př. dolů jdoucí srdečnice, tu celý zadek potratí své vlády i zmrtví zúplna. Tak zkušeno víckrát při zvířatech; zkušeno ale také, že když podvazek za nějaký čas opět se rozvázal, oud tudy zase pomalu své vlády nabyl.

Dle toho nahlídneme také co jest to přesednutí či zkoprnění nohy. Noha zkoprní, když hlavní žila, jdoucí v hloubi stehna i jdoucí tudy hlavní čila nepohodlným sezením se přimáčkla.

Jak víme, kdo pracuje, kdo své údy namáhá, zahřeje se. Záhřev, ač slabounký, pozorujeme vždy na svalu, když se stáhne či zkrátí, pozorujeme jej i když úd od těla odříznut a sval se podráždí, aby se stahoval. Při tom však pozorujeme i jakýs účinek lučební. Pokud sval je na živě, přijímá do sebe kyslík a vydává ze sebe uhelku, to ať už účinkuje, či pokojně odpočívá. Však ale účinkuje-li, jest příjem i vydej ten víc než dvakrát tak veliký.

Patrnoť, stahování svalu a vyplývající z toho pohyb údu není zadarmo, dějeť se na útraty svalu, sval tudy tráví se, jako sháraje. Vyplývající z toho uhelku vnímá v živém těle krev do sebe, by ji na svém místě vymísila — v plících dechem, skrze potní žlázky výparem.

Však neníť pouze na uhlíku, aby pohybováním údů se trávil: podstatnou částí svalů jest také dusík, a ten též každým stažením značněji se tráví. Ztráveninu tu vnímá též krev do sebe, vypouštějíc ji pak hlavním dílem v ledvinách, kdež podstatnou čásť moči (močovinu) tvoří. Člověk silněji tělem pracující má moč bohatší v dusičnatých sloučeninách.

Než potřebíť abychom trochu blíže přihlídli ke způsobu, kterýmž svaly účinkujou.

Všimněme si především jazyku, kterýmž právě toto mluvíme. Jazyk pohybuje se způsobem velmi rozmanitým; rozmanitost ta pochází z toho, že obyčejně ne všecky svalové částky jeho na jednou účinkujou. Částky ty či nitky, z nichž složeny jsou, účinkujou podle naší vůle. Tu dáme nakrčiti se jedné části, tu druhé, tu třetí neb čtvrté. Nakrčí-li se na př. čásť ležící s pravé strany, nahne se jazyk na pravo; nakrčí-li se s levé strany, nahne se na levo. Viděti, onoť podobně jako když kočí chtě obrátit koně v pravo, zatáhne otěží na pravo, a chtě obrátiti v levo, zatáhne na levo. Podobné otěže či opratě jsou v těle svalová vlákna, ač leda s tím rozdílem, že za otěže ty nikdo v těle netahá, alebrž svým nakrčením samy se stahujou, a pak že nenacházejí se kromě údu nébrž v něm samém.

Však ale jazyk nepohybuje se pouze na pravo a na levo, on se pohybuje i na horu a dolů, do předu i do zadu, pohyby jeho jsou velmi rozmanité, zvláště při mluvení, žvýkání i polykání. Každý jiný pohyb způsobí se buď jinou částí vláken, buď společným působením koliktera části.

Podobně jako při jazyku, jest také při ostatních těla dílech, při ostatních údech, při nichž je schopnost pohybovati se. Každý úd má svých zvláštních svalů, a každý sval má své určení, svůj jistý pohyb, jejž vyvodí. Čím většího úsilí je k vyvedení jistého pohybu zapotřebí, tím mocnější jest sval sloužící tomu; mocnější je tím, že drží v sobě více nitek či že je hmotnější i těžší. Mocnost svalu možná ustanoviti podle jeho váhy.

Zvláště mocné jsou svaly, sloužící v chůzi nebo ku zdvíhání. Ruce k ramenům jsou hodně masem obloženy a ještě více nohy v lýtkách, stehnách a kytách. Tuto jest arci zvlášť mocných svalů zapotřebí, protože se jimi taková tíhota, celé tělo, zdvíhá (při chůzi, běhu neb skoku) a k tomu kolikrát dost veliké jiné břemeno, jež člověk nese.

Však aby milý čtenář povahu svalů a především povahu svých vlastních svalů tím lépe představiti si mohl, podáme jich zde jakés vyobrazení — podáme přede vším svaly na noze, když s nohy kůže se stáhla a se stažené všechen tuk i všechny mázdry čistě se obraly. V podaném tu vyobrazení jest kůže stažena až blízko prstů a zde uříznuta.

Viděti tu svalů mnohoktero, slabších i silnějších, z nichž některé prodlužujou se dolů v bílé struny. Struny ty jmenujeme šlachy, ač obyčejně říká se jim též flaksy. Šlachy nemají té moci do sebe by se stahovaly; moc tu má toliko sval jak dalece je masitý. Za to jsou ale šlachy tím pevnější; šlacha má náramnou pevnotu do sebe, že ji tak snadno nic nepřetrhne. Každá jest na konci připevněna ke kosti, již pohybovati má.

Delší takové šlachy jsou nejspíše jen při těch a takových svalech, kteréž svým účinkem daleko dosáhnouti mají — dále než kam samy mohou. Všimněme si pohybování chodidla při chůzi — pohybování to děje se hlavně svaly lýtkovými. Považme ale, aby svaly ty měly celým svým tělem sahati až v chodidlo, až k prstům — jak nemotorná vypadala by pak noha; bylať by spíše jako kopyto. Tomu ale příroda vyhověla šlachami. Pohybovací svaly chodidla umístila hlavně v lýtko a odtud v chodidlo vyslala pouze tenké, pevné šlachy. Tím způsobem docíleno slušného lýtka, slušné nohy i štíhlého v kůtkách přehybu.

Ano v kůtkovém přehybu — tuť na našem výkresu vidíme do kola jakous pásku. Účel pásky té snadno každý nahlédne, účel jest, by podcházející zde šlachy neodevstávaly, ale pěkně k přehybu se přitiskly.

Však prohlídneme si jednotlivé svaly zevrubněji, po jednotlivu, bychme určení každého seznali. Jeden každý má své zvláštní jméno, lékařové si je všechny okřtili. Popatřme na číslice, jimiž označeny jsou.

1) znamená šlachu svalu nacházejícího se v předu stehna, nazvaného sval stehna rovný. Sval ten jakož oba po stranách jeho ležící tlusté svaly mají za úkol, by nohu v koleně zdvihaly. Sedě neb stoje zdvihne-li člověk stehno, zdvihne je působením oněch svalů. V chůzi svaly ty pořád účinkujou, nadzvihujíce při každém vykročení v koleně nohu. Po tmě nebo po cestě kostrbaté musíme nohu více nadzdvihovati, řečené svaly namáhají sa tudy více, a po dlouhé takové cestě snadno pak bolívají.

2) znamená přední holenní hnát, za ním jest ještě jeden hnát lýtkový, jejž však zde viděti není. V stehně jest jenom jeden hnát ovšem silný; v holení však jsou dva postavené za sebou.

3) značí sval holenní přední. Sval ten počna od kolena od hrbolce hnátu holenního běží dolů, kdež v šlachu přejde. Šlacha ta rozvětví se pod kůtkovou páskou na čtvero menších šlach, z nichž každá běží k jednomu prstu vyjmouc palec. Pomocí svalu toho i pomocí ještě jiného, jenž jde zvláště jen k palci, zdvíháme prsty u nohy do výšky.

Mimo jmenované vidíme na našem výkresu ještě jiných svalů. Ano kdyby, co jich zde vidíme, odřezaly se, přišlo by se ještě na jiné spodněji ležící svaly. Určení každého je snadno uhodnouti: třebať jen hleděti odkud sval vychází i kam zachází, t. kde se upíná, i snadno jest pak vyložiti si, jakému pohybu slouží.

Však že sme člověčí nohu podali z předu, nebude nazbyt, podáme-li ji vyobrazenou též ze zadu. Vizme číslice na ni.

1) Sval dvouhlavý stehna.

2) Šlachy svalu poloblánového, pološlachového i štíhlého; tak svalům těm pro zvláštní jich povahu říkají. Účinek těch třech i prvního dvouhlavého je snadno uhodnouti; jimi se noha v koleně nahýbá či lýtko ke stehnu přitahuje. Účinkuje-li jen dvouhlavý, noha v koleně se nahne i spolu na venek odtáhne. Účinkuje-li však oněch tré, noha se též v koleně nahne, ale spolu do vnitř přitáhne.

3) Podkolení.

4) Sval dvouhlavý lýtkový. Proč dvouhlavý, je viděti z vyobrazení. Jsouť při něm jako dvě hlavy či dva počátky.

5) Sval patní. I tento jest dvouhlavý. Patní sluje proto, že svou šlachou v patu se zasazuje. Viděti, jest to šlacha velmi silná, naznačena 6. Sval patní, jakož i předešlý dvouhlavý mají za úkol zdvíhati patu. Když stojíce na špičky se vypneme, vypneme se jen pomocí lýtkových svalů. Hlavně svaly těmi skáčeme i tančíme. Kdyby šlachu týchž svalů přeřízl, bylo by konec skákání, tančení, ano i konec chození. Obyvatelé vysokých hor, jako na př. Tyroláci, mívají silnější lýtka nežli obyvatelé rovin, to tím že zlízajíce hory musí paty více zdvíhati, musí lýtkové svaly více namáhati; svaly tudy mocnějí, nabývajíce většího objemu.

Kde ostatně šlacha nebo mocnější jakýs sval se upíná, tu všude je na kosti jakýs hrbol nebo hřeben, čímž svalu dostává se více plochy kde se upnouti.

Dlouhé hnáty v nohou, tolikéž i v rukou, jsou, jak víme, u vnitř duté. Dutost ta prospívá jejich pevnotě, činíc je spolu lehčími. Kdyby na tu samou hmotu byly plné, vypadly by tenší a zlámaly by se spíše. Pakli by však měly býti taktéž tlusté, vypadly by zase těžší, což by lehkosti pohybu bylo na ujmu.

Neníť však při vyvodění pohybů síly tuze šetřeno; přírodou je často nasazeno síly, jen aby z malého hnutí, z malého nakrčení svalu způsobil se velký pohyb.

Veliký díl tělesných našich pohybů děje se pakou čili vahou, to za časté vahou, při níž síla způsobem velmi nepříznivým působí. Co že páka či váha v hybostrojství značí i jak účinkuje, jest mnohým z vážených čtenářů as povědomo, avšak ne všem: podotkneme tedy něco o tom. V následujícím vidíme jeden způsob takové váhy:

Čára b až do e budiž taková váha (hůl, sochor, drouh neb podobné.) V a jest podpora a v b třebas jakás tíhota, kteráž se má nadzdvíhnouti. Tíhotu nadzdvíhneme, že na druhé rameno přičiníme jakous sílu, na př. ruku, kterouž rameno dolu stlačíme. Nuže bude-liž jedno, kdež že na rameně ruku nasadíme? budemeliž muset všude stejnou sílou tlačiti? Nebudeme; nasadíme-li ruku v c, musíme větší silou zatlačiti nežli v d, a tuto zase větší nežli v e; v e bude potřebí nejmenší síly na vyzdvižení tíhoty b.

Nuž ale o mnoho-li menší bude kde zapotřebí síly na vyzdvížení řečené tíhoty?

O tom se můžeme přesvědčiti závažími, jimiž budeme hleděti, bychme především rovnou váhu způsobili. Dejme tomu, v b visící tíhota jest třiliberka: tož v c bude potřebí na rovnou váhu tří liber, v d dvou liber v e jedné libry. No a to se rozumí, chci—li třiliberku v b nadzdvíhnouti, potřebuju k těmto ku kterékoliv dáti jakýs vývažek a třiliberka jest nadzdvížena.

Než obraťme to. Budiž, tíhota nalezá se v e a síla v b: to se rozumí tu bude třikrát tak velké síly potřebí, aby oné jen rovnou váhu držela. Kolikrát větší vzdálenost tíhoty od opory, tolikrát větší síly je zapotřebí na uzdvížení jí, a naopak kolikrát vzdálenost ta menší, tolikrát menší síly žádá. Však ač menší, o to účinkuje zas cestou delší. Popatřme ještě na náš výkres. Účinkuje-li síla v e a tíhota v b, musí, by tato s b do f se nadzdvíhla, vykonati onano cestu s e do i, cestu třikrát tak dalekou. A naopak byla-li by tíhota v i a síla v f, vyzdvihla by se onano do e, kdež zatím síla potřebovala by jenom do b zatlačiti. Za to ale poněvadž cesta ta je třikrát kratší, musela by síla býti třikrát větší.

Já myslím, působnost váhy či páky jest tím způsobem vyložena, že by bylo zbytečné o tom více slov šířiti.

Nuže tohoto způsobu váhy jest v tělesném ústrojí našem málo užito. Tím jest jen naše hlava, sedící co na podpoře na hořejším konci páteře, mohoucí se na ní sem a tam viklati, a tím jest i chodidlo spojené kůtkem s hořejší nohou.

Více jest však použito páky druhého způsobu. Jaký způsob ten jest, ukazuje nám následující výkres.

Jest to též páka či váha, při níž ale opora nalezá se na konci, a opodál pak i na druhém konci buď síla buď tíhota. Síla, již zde na podzdvížení tíhoty zapotřebí, řídí se opět podle dálky, v kteréž od opory i tíhota i síla se nalezá. Kolikrát větší neb menší je vzdálenost síly od opory, tolikrát menší neb větší potřebuje býti, by tutéž tíhotu pozdvíhla. A rozumí se, podle toho řídí se i délka cesty, již přitom i síla i tíhota vykoná. Popatříme-li na svrchu podané dva výkresy, snadno si věc objasníme. V prvním pádu jest při té samé tíhotě zapotřebí menší síly, a ta vykoná delší cestu nežli tíhota, a v druhém pádu jest zapotřebí větší síly, ale ta při menší cestě nadzdvíhne tíhotu větší kus.

Nu teď pohledněme na výkres následující:

Ruka toť, z níž v podloktí svaly do čista uříznuty a v nadloktí jen jeden ponechán, sloužící k nahýbání ruky. Jest to sval silný, dvouhlavý, a sáhnem-li si v nadloktí, když ruku v loktě nahneme, ucítíme dobře, jak vzepnuv se zpátky se stáhne.

Hle, tuť máme patrně páku druhého způsobu, v A jest opora, v C jest síla, a tíhotou je ruka sama neb co v ní držíme neb zdviháme. Vidno, síla jest tu umístěna způsobem velmi nepříznivým, t j. k nadzvížení malé tíhoty jest tu třeba vynaložení velké síly. Za to ale nadzdvíhne se velkým obloukem; malé hnutí svalu způsobí veliký pohyb.

Tím způsobem pohybuje se i rameno a pohybujou se i nohy, t. stehno i holeň.

Máme tudy vysvětleno, co vyznamenává, když sme s vrchu řekli, že příroda u vykonávání tělesných pohybů síly nešetří. Kde záleží na tom, aby oud mohl se pohybovati rozsáhle i čerstvě, nasadí naň svaly na krátko i učiní je zvláště silné.

Než bude zahodno, abychom si povšimli ještě jiného způsobu svalů — svalů útlejších, kteréž druhým koncem na mnoze ani ke kosti se neupínají, nebrž jen na části měkké, jež pochybovati mají. Vizme svaly na člověčí hlavě, ze jmena v obličeji, jak se objevujou, když kůže se stáhla a vše čistě se obralo.

Všimněme si čísel.

1) Sval čelní. Sval ten je rozprostřen přes celé čelo, a to se ním svrašťuje.

2) Kruhový sval víčkový. Svalem tím oko mhouříme anebo svrašťujeme. Sval ten není zhola nikde ke kosti upnut.

3) Svírač chřípí. Svalem tím chřípě se svírají i rozvírají, jak kdy. Účinkuje-li ode zdola na horu, dole se upnuv, chřípě poněkud svírá: účinkuje-li však ode shora dolů, zasadiv se na hoře, chřípě opět rozvírá, což se děje tenkrát, když, jak říkáme člověk nos ohrnuje.

4) Kruhový sval ústní. Sval ten mohl by slouti čpulič, neboť jím ústa čpulíme, když jej silněji stáhneme. Jinak slouží jen ku svírání úst.

5) Zdvihač vrchního pysku i chrípí. Tento zdvíhá vrchní pysk i chřípě, pomáhaje tedy spolu nos ohrnovati.

6) Zdvihač svrchního pysku vlastní.

7 a 8) Svaly jarmové, menší i větší. Jimi zdvíhá se koutek úst i spolu se odtahuje. Ústa se tudy roztahujou — při pláči na př. i při smíchu.

9) Dolů tahač koutku ústního.

10) Žvykač. Svalem tím koušeme a žvýkáme. Sval ten působí pákou druhého způsobu; páka jest dolení čelisť, čili sáně, jež zdvíhá a k hoření přitiskuje.

11) Kyvač. Sval ten mohli bychom nazvati zdvořilým, neboť jím kýváme či hlavu kloníme. Účinkujou-li oba dva na jednou (rozumí se, na druhé straně je takovýtéž) sehneme hlavu zrovna dolů do předu. Účinkuje-li však jen jeden, na př. pravý, sehneme hlavu trochu k pravé straně. Při hubeném člověku jest sval ten skrze kůži na krku dobře pozorovati. Vybíhajíc ze záuší, končí se dole v předu věnce, na nějž se upíná.

Kromě jmenovaných vidíme však ještě některých jiných svalů, jako sval záhlavní, kterýmž se hlava do zadu nahýbá; sval ušní, záležející jen v útlounké, na tré rozdělené vrstvě vláken. Svalem tímto mělo by se naše ucho pohybovati — ale nepohybuje, protože necvičením, nepotřebováním sval ten zakrněl. Ač časem nalezne se přec člověk, jenž i ušima pohybovati dovede — ale jest to vzácnost.

Svalů počítá se v člověčím těle přes 300. Množství to dost veliké, by tudy hojnost rozmanitých pohybů se vyvodilo. Však pohyby ty stávají se ještě rozmanitějšími tím, že svalů často koliktero dohromady působí, buď na jednou buď po střídě. Vezměm na př. dost prostý pohyb — otočení natažené ruky do kola. Na takové otočení nemá člověk žádného zvláštního svalu, k jeho ramenu jdou toliko svaly, z nichž jedny táhnou ruku či rámě do vnitř, druhé na venek, třetí na horu a jiné dolů. A přece může člověk ruku do kola otočiti — to jen tím, že svaly ty jeden po druhém účinkujou, práci po sobě přejímajíce. Každý účinkuje jen tak daleko jak dalece moc jeho sahá; po tom další práci převezme sval druhý, po něm třetí atd., čímž ruka do kola se obvede.

Však aby svaly tak jeden po druhém beze vší potržky lehce účinkovaly, k tomutě potřebí zvláštního cvičení. Ať zkusí někdo, ať obvede plničkou sklenici vody do kola: nevím zdaří-li se mu, aby nic nevyšplýchnul. Nezdaření záleží v tom, že účinkující při tom svaly nejsou tomu cvičeny, že neumějí tak znenáhla jeden po druhém dílo přejímati. Jak při obvodu vždy nový sval k účinku přijde, ruka vždy trochu cukne.

Ba mnoho záleží na cviku — vidíme to ku př. na prstech hrajícího na klavíru nebo na houslích. Jaká tu kolikrát hbitost prstů! K hbitosti té má neumělec tak dobře své svaly jako umělec: a však u neumělce nejsou svaly cvičeny, nejsou navykly, tak rychle jeden po druhém účinkovati.

Zvlášť rozmanité jest pohybování svalů při zpěvu a mluvení. Zpívá-li člověk neb mluví, tuť každý hlas, každý ton žádá za své jisté postavení útlounkych svalů chřtánových, též jazyka i pysků. Proto trvá tak dlouho než dítě naučí se mluviti a zpívati — rozumí se zpívati pořádně, a ne jak děti obyčejně zpívají.

Cvičením stávají se svaly spolu hmotnějšími a tudy silnějšími. Pohleďme na ruku rolníka, kováře neb tesaře, a srovnejme ji s rukou krejčího neb pána od péra: jaký tu rozdíl ve svalech, jak mnohem svalovitější shledáme ruku při oněch!

Dostane-li se zběhlému lékaři, aby rozebral mrtvolu člověka, jehož na živě třebas neznal, tu prohlídna jeho svaly, dovede snadno ustanoviti nejenom, byl-li člověk ten silný či slabý, ale i poněkud s jakou prací hlavně se zabýval, jaký byl řemeslník. Při ševci na př. nalezne jisté svaly vyvinutější nežli při tesaři nebo kováři; švec musí při vytahování dratví mnoho i s úsilím ruce roztahovati: při něm jsou tedy sloužící tomu svaly, kteréž v zadu plecí se nalezají v ramenný hnát se upínajíce, zvláště vyvinuty.

Kterak ostatně prací svaly se sílejí, toho důkaz nalezne každý na svých vlastních rukou. Kdo není kršňák, shledá svou pravou ruku silnější a přitom i obratnější. Proč? protože k práci více se potřebuje nežli levice. Ač mluvíce o síle ruky, nemíníme tím právě tlustou ruku, nebrž svalovitou. Ruka může býti dost tlustá, může býti hojně tukem obložena, a svaly její mohou býti přec jen slabé. Tuk síle ani dost málo neprospívá, tuk jest leda jen vycpávka neb obálka, kterouž oud činí se leda jen okrouhlejším neb tlustším.