Úvod do tělovědy člověka

Jest tomu několik let, co jeden mladý Francouz, vida se ve svých nadějích zklamána, umínil si, že si život vezme. Aby však tak na prázdno se světa neodešel, zanechal po sobě písemní zprávu, v kteréž vypisuje svá poslední okamžení. Napsalť toto:

„Abych vědě prospěl, uznal sem za hodné oznámiti, jak uhelný plyn na člověka účinkuje. Postaviv svíčku, lampu a hodinky před sebe na stůl, počínám slavnost. Je čtvrt na jedenáct, právě sem v kamínkách oheň rozdělal, uhlí hoří slabě.

Dvacet minut na jedenáct: puls je pokojný, tluče jak obyčejně.

Třicet minut na jedenáct: hustý dým vyplňuje pomalu pokoj, svíčka zhasíná: začíná mne silně hlava boleti, oči jsou plné slzí, jest mi nevolno, — puls je urychlen.

Čtyrycet minut na jedenáct: svíčka shasla, lampa hoří ještě: žíly v židovinách tlukou jako by chtěly popraskati; jdou na mne mrákoty; v žaludku mám strašné bolení.

Padesát minut na jedenáct: skoro se zadusím, podivné cizé myšlenky mne napadají… Sotva mohu dýchati… Dlouho to nevydržím… Známky šílenosti vyskytují se.

Jedenáct hodin: sotva mohu psáti… zrak je zakalen… lampa hasne… nemyslil sem, že bude s takovým zápasem umříti… Deset…“

Zde následovalo ještě několik z cela nesrozumitelných tahů perem. Život zmizel. Příštího rána byl nalezen na zemi — mrtvola.

Několik hodin později uslyšela o tom, již on miloval i kteráž jej milovala, a ve svém zoufalství skočila do řeky. Příštího dne byla mrtvola její vystavena v Pařížské mrtvolně, by, kdo ji znají, přihlásiti se mohli. Kdo jen tak leda na podívanou přijde, toho pohled ten projme hrůzou, když pomyslí, že divuplné to ústrojí, kteréž ještě před několika hodinami životem sršelo, nyní v činností své zaraženo. Tělo je zde, celá podoba jeho i podivné zřízení, ale kam poděla se činnost jeho? zmizelyť vnadné pohyby oudů i jemné vzezření oka, zmizelť růžový nádech mladosti, zmizelať hudba hlasu i veselost srdce. Na místo tajemství života nastalo tajemství smrti.

A co jest, co podivu hodné ústrojí to tak náhle zastavilo, že dvé bujarých tvorů proměněno v nehybné mrtvoly?

Příčina je na pohled tak nepatrná, že je s podivením, jak mohla takový účinek vydati. Příčina jest v jednom i druhém pádu jedna a táž, ač prostředky rozdílné byly. I uhelný plyn i vodní vlny byly příčinou, že zamezená výměna jakýchs plynů, t. že zamezeno, aby krev mohla vydávati ze sebe uhelku a přijímati na její místo kyslík. Jsouť jen nepatrné částky, co řečených plynů z těla odchází, i do něho vchází, ale že odchod i příchod ten zastaven, zastavila se i hned také kolečka životního ústrojí.

Tak mnoho záleží na tom, aby člověk dýchal a dýchaje ze sebe uhelku vydával i na její místo stejné množství kyslíku vnímal. Však že dýchati musíme, ví každé dítě, i každý ví, jak je nepříjemno, když nemáme čerstvého vzduchu k dýchání: a však jak mnoho je těch, jistě největší čásť, kteří nemají ani tušení, že povětří, když není čisté, čerstvé, je jako jed.

Smutný důkaz takové nevědomosti byl podán roku 1848 na jednom anglickém parním korábu. Koráb ten jel z Angličan do Ameriky, maje na palubě 200 pocestných, nejvíce vystěhovalců. Uhodila bouře, a kapitán poručil, by všichni sešli dolů do kajuty — kajuta však byla nevelká, a tu všechni museli se směstnati. Ač kdyby byly otvory nechaly se otevřeny, bylo by ušlo: avšak kapitán kázal je zavříti a nad to pak ještě poručil, aby přes vchod prostřela i upevnila se gumová plachta. Šlo mu jen o to, aby ze šplýchajících na palubu vln žádná voda do kajuty se nedostala. Nuž ale jaký byl toho následek? Uzavření pocestní byli nuceni, to samé povětří, kteréž ze sebe vydychovali, zase do sebe dýchati. A to činilo se jim brzy nesnesitelné. A nyní nastal výjev hrůzy plný, tu šílené třeštění, tu zoufalé lomcování, tu stenání umírajících, tu klení silnějších. Výjev ten byl toliko přetržen jedním z uzavřených, jemuž se podařilo prolomiti si východ na palubu a pomoc přivolati. Objevivší se nyní divadlo bylo hrozné: 72 bylo už mrtvých, a z ostatních mnozí skonávali. Těla byla křečemi skroucená, z očí, chřípí a uší cedila se krev.

Co byla příčina hrozného toho neštěstí? Jenom nevědomost kapitánova. Nevědělť že k životu je potřebí čerstvého vzduchu, nevěděl, že vzduch, vyšedší ze plic je zkažen, a zkažený že je jako jed.

V tom také záleží, že člověk pobyv v plném kostele neb divadle neb v přeplněné škole, vyjde odsud bledý, a že teprv chůzí v čerstvém vzduchu se zotaví i lepší barvy nabude. Štěstí ještě, že v takových místech dveře se otvírají, jinak by se tam lidé za dalším pobytem zadusiti museli.

Nuže čím a jak dýcháme? Ústrojí, sloužící k dýchání jsou při vyšších třídách zvířat jednak plíce, jednak žabry. V jedněch i v druhých je hojně rozvětvené žilstvo, kdež vězící v nich krev je vysazena vzduchovému kyslíku, jenž tam proniká. Zde pozbývá krev čásť své uhelky, jež dechem odchází a nabývá za ní kyslíku, jenž do krve se zapijí. Z černé krve stává se tudy červená, z vratné zdrojná, z vyžité užitečná.

V následujícím vidíme jakýs nákres člověčích plic.

Jest to arci nákres velmi stručný, podaný jen na přehled, aby bylo viděti, jakým způsobem průdušnice se rozvětvuje. Vidíme, z chřtánu jde dolů průdušnice či dýchavice, a ta dělí se ve dvě větve, kteréž pak dále rozvětvujou se u větvičky pořád drobnější a drobnější. Konec rozvětvení toho jsou malé dutinky či bunčičky, jichž v člověčích plících čítá se okolo 600 milionu. Nuže dechem vniká vzduch až do těchto buňčiček, z nichž pak kyslík do krve proniká, a z ní uhelka vyniká: Každá buňčička jest totiž obetkána vláskovými žilkami, v nichž, rozumí se skrze jejichž outlounké stěny, dotčená výměna se děje.

Nůže, jaký jest vlastně způsob, kterýmž dech do sebe táhneme i ze sebe vypouštíme?

Způsob ten jest velmi prostý. Dech vlastně ani do sebe netáhneme, nébrž vzduch tam vbíhá sám. Pomněme kovářského měchu: kovář-li měch vytáhne, hned do něho vzduch naběhne, a když zase stáhne, z něho vyběhne. Zcela tak jest při člověčím dýchání. Člověk má svou dutinu hrudní tak zřízenou, že ji pomocí jistého přístrojí (svalů) může roztáhnouti, a když roztáhl, hned do plic vzduch naběhne. Po té pak když zase dutinu stáhne, vzduch z plic vyběhne, t. j. vyžene či vymáčkne se z nich.

Při obyčejném, pokojném dýchání vtáhneme i zase ven vyženeme as 20 — 25 kostkových palců vzduchu. Však při hlubokém oddechnutí jsme s to, bychme z plic vyhnali i zase do nich vtáhli do 90 k. palců, ba při zvláště hlubokém oddechu vtáhne silný s dobře rozvinutým hrudím člověk až 240 k. palců.

Když je člověk truchliv, dýchá jen mělko a tudy nedostatečně, a proto jest nucen čas po čase z hluboka si oddechnouti — vzdychne si.

Však při oddechu nikda všechen vzduch z plic se nevyžene, jistá čásť ho tam vždy zůstane, a čásť ta dělá při pokojném dýchání u odrostlého člověka as 170 k. palců. K tomu-li tedy připočteme, že při nejbližším vdechnutí přijde ještě 25 palců, nachází se po střídě pořád 175 a 200 k. palců vzduchu v plicích, kterýmiž náramný vnitřní povrch jejich se oblévá. Pravíme náramný, a není žádné přemrštění, neboť spočte-li se vnitřní povrch všech jednotlivých buňek, jest to povrch obsahující víc něž 70 čtvercových sáhů; počítáť se totiž 2642 čtvercových stop. Ba veliké to množství, co tudy vzduchu během jednoho roku skrze plíce projde; počítá se, že v průměru dělá as 100.000 k. stop. Za ten čas oddechne člověk as 9,000.000krát.

Podle všeho nahlédne nyní každý, že čím dokonaleji může člověk oddýchati, tím zdravěji jest mu. A dokonalému oddýchání jest často náš oblek nemalou závadou. Bylť o to zvláštní pokus učiněn s jedním silným mužem. Muž ten svleknul se do naha, a nyní zkoušeno, mnoho-li je s to, aby na jednou do sebe vdechnul. Vdechnul až 190 k. palců. Na to nechali, aby se zas ustrojil. A hle, ustrojen nebyl už s to, aby více než 130 k. palců do sebe vdechnul. No a to je při obyčejném ustrojení, kdež nijak schválně prsa nejsou sevřena. Co teprv, když schválně se sevřou, když se sešněrujou, jakož to často při marnivých panenkách vídáme. Panenky ty a často nerozumné jejich matičky nepomýšlejí, jaká tudy škoda na zdraví se děje.

Že člověk dýchaje čistý vzduch do sebe, uhelku ze sebe vydychuje, jest lehko dokázati. Kdo chce, ať učiní o to zkoušku. Ať vezme kousíček hašeného vápna a rozmíchav vápno to v čisté vodě, ať nechá ji, aby se ustála, nejlépe v nějaké láhvi, kteráž se zatká. Když se ustála, jest z cela čistá, jako kterákoliv nejčistší. Ustálou čistou nechť sleje pak v jinou sklenici, a teď ať vezme nějakou trubičku a trubičkou tou ať v onu vodu dech pouští. Hle, sotva pouštěti začnul, už vidí toho následky: voda začíná kaliti se, začíná běleti jako mléko. Jaká příčina bělení toho? Jenom uhelka. Jak uhelka k vápenné vodě se dostane, ať si voda ta byla jako křišťál čistá, hned začíná běleti; a bělení to pochází z toho, že přicházející do vody uhelka s vězícím v ní rozpuštěným vápnem se slučuje a slučujíc se, z vody je vyráží.

Takový jest tedy účinek, když do vody se dýchá, a takový též jest, kdyby uhelka jiným způsobem se vydobyla a do vody pouštěla. Jenom uhelka vyvodí takový účinek ve vápené vodě. Kdyby zmléčnělá vápená ta voda nechala se ustáti, až by z cela se učistila, shledali bychom na dně usazený kal. Kal ten jest vápno — vápno zrovna takové jako bylo před vypálením, jako vápenný kámen, kterýž by byl na prášek roztlučen a ve vodě rozpuštěn.

Z toho vidíme, že člověk dýchaje v místě uzavřitém, sám si pomalu vzduch kazí, a že kdyby v místě tom setrval, a místo bylo v skutku tak uzavřité, že by zkažený vzduch nemohl nikudy odcházeti a čerstvý přicházeti, člověk by konečně zahynouti musel, t. zatchnul by se, jako se zatchne uškrcením neb utopením.

Patrnoť z toho, jak velice jest potřebí, by příbytky, v kterýchž na dlouze zůstáváme, byly provětrávány, t. by byly otvírány nebo tak zřízeny, by z nich zkažený vzduch odcházeti a čerstvý do nich vcházeti mohl. Dosti je smutných důkazů, co zanedbáním toho škody na zdraví i na životech se stává. V Dublinské porodnici na př., kdež během čtyř let 7658 porodů se událo, zemřelo z rozenňátek za ten čas 2914, to v stáří od 1 do 15 dnů. Po té pak zařídili porodnici tu, že zvláštním umělým způsobem se provětrávala: a hle, odtud neumřelo v druhých 4 letech než jen 279 dítek.

A jak nemilý, tísnící cit pojme člověka, když vkročí do krčmy, kdež lidí natlučeno, nebo do školy přeplněné dětmi. Cit ten jest člověku ozanamovatelem i spolu výstrahou před nebezpečenstvím, kteréž tu jeho zdraví hrozí. Ovšem není nebezpečenství to takové, aby z toho hned smrt pojíti měla; dveře se otvírají a zkaženiny nemůže se tolik nashromážditi, aby co prudký jed účinkovala: ale dost zle, když účinkuje co jed nenáhlý, jenž život jen pomalu podrývá i v jeho kořenech otravuje. Smutné jsou také začasté příbytky chudého lidu, kdež v malé těsné jizbě kolikrát více rodin pohromadě bydlí. Tuť třeba provětrávati, a provětrávati zvláště zimního času; neboť v letě bez toho si každý okna neb dveře otevře aneb i přes den venku se zdržuje. Ale v zimě, v zimě jest provětrávání zapotřebí.

Ano v zimě, řekne mnohý chuďas; v zimě chceme míti teplo, a my jsme rádi, když jen tolik si zatopiti můžeme, abychom nezmrzli, na tož abychom ještě provětrávati měli. Kde bychom se paliva nabrali.

A myslíte-li, že byste proto víc paliva potřebovali? Způsobte si kamna na spodní tah, kamna kodymky, a máte provětrávání beze všeho otvírání oken neb dveří, a nic více nespalíte. Kde kamna jsou tak zřízena, že hřejou od spodu a topení ze světnice je povýš, tu povětří pořád se čistí a obnovuje. Kde ale je, jak to obyčejně nalezáme, že topení je doleji než kde kamna hřejou, tu povětří jen málo se obnovuje, nebo nic. Kdo chce, ať se přesvědčí, ať vkročí do světnice, kde mají kamna na spodní tah postavená (rozumí se, řádně postavená). Vkročí-li tam, když je zatopíno, shledá povětří čisté, příjemné, byť tam před tím dosti puchu a nečistoty cítit bylo.

Při té příležitosti musíme však ještě něco doložiti o uhelném plynu, kterýmž tak mnohý život v obět padá. Co jest vlastně plyn ten? Plyn ten jest dvojí.

Topíme-li, tož z hořícího paliva plodí se uhelka, tatáž uhelka, kteráž i dechem z těla uchází. Uhelka ta odchází kouřem skrze komín. Nuže odchod ten-li se zarazí, snadno si pomyslíme, co z toho pojde. Naplní-li se vzduch uhelkou, a člověk vzduch ten do sebe vlyká, musí arci zahynouti.

Však není to vždy uhelka, čímž člověk zahyne, když jak se říká, na hlavě zahořel či uhelným plynem se zatchnul: býváť to plyn ještě jiný. Laskaví čtenářové snad se pamatují modrého plamínku, jejž uhlí neb dříví, když špatně hoří nebo dohořívá, ze sebe vydává. Když modrý ten plamínek se ukazuje, tu neplodí se uhelka, nebrž jiného druhu plyn — plyn složený rovněž z uhlíku a kyslíku, jako uhelka, jenom že kyslíku v menší míře. Plyn ten zove se uhlen (Němci mu říkají Kohlenoxydgas). Nuže uhlen jest ještě horší škůdce nežli uhelka. Uhelka škodí vlastně tím, že, když ní vzduch naplněn, člověk nemá tu, čímž by svou krev osvěžil a uhelky ji zbavil. K tomu, poněvadž je těžší nežli vzduch, drží se uhelka více při zemi, odkudž jen ponenáhlu výš a výše se zvedá, když přibývá. Jinak je ale s uhlenem. Ten předně nedrží se při zemi, nebrž hned po celé světnici se rozptyluje, a za druhé, účinek jeho je opravdu jedovatý. Neníť potřebí právě mnoho uhlenu do vzduchu, daleko ne tolik jako uhelky, a už může člověka usmrtiti.

V usmrcených nalezne se pak krev červená, i ve vratných žilách světle červená, a tak červená zachová se mnohem delší čas, než když byla kyslíkem zčervenala. Patrnoť, krev tudy je podstatně změněna a změna ta je jako otrávení.

Co činiti, aby neštěstí takové předešel, netřeba dokládati. Řekneme jen, z čeho pocházívá. Pochází obyčejně z toho, že lidé nedlouho před spaním si zatopí nebo do kamen přiloží, to třebas v kamnech zanešených nebo špatně táhnoucích anebo v kterýchž před ulehnutím i komínek zavrou, aby tudy teplo neucházelo.

Ostatně jako s člověkem, jest také s ostatními zvířaty teplokrevnými, ssavci a ptáky: všem jest k dýchání zapotřebí čistého vzduchu. Jestliže vzduch jen polovic svého kyslíku potratí a na jeho místo vstoupí uhelka (o uhlenu ani nemluvíme), už v něm musí i pták i všeliký ssavec i člověk zahynouti.

Však ale tak jest jenom při řečených tvorech teplokrevných: jinak ale při studenokrevných; ty, jako na př. žáby, ještěrky, hadi, snesou už notnou čásť uhelky ve vzduchu, nepřestávajíce dýchati a žíti, dokud jen dost malou trochu kyslíku k dýchání nalezají.

A tak jest také s jinými níže stojícími studenokrevnými živočichy.

Však nebude na škodu, vyložíme také v krátkosti, jak živočichové ti i vůbec jak všeliká zvířata dýchají.

Jako člověk, dýchají všickni ssavci; ústrojí jejich plic jest podobné člověčímu. Toliko ssavci žijící ve vodě (velryby, tuleni a p.) vyznačujou se svými zvlášť velikými (t. v poměru ke svému tělu velikými) plícemi — velikými proto, by ssavec ten nějaký čas pod vodou vydržeti mohl. Dlouho tam arci nevydrží; neboť pohrouživši se velryba neb tuleň musí brzo zas na vrch, by oddechnouti si mohli.

Ptačí plíce, ač ssavčím podobné, liší se přece od těchto jistými zvlášťnostmi. Hlavní ze zvlášťností těch jest, že průdušnice nerozvětvuje se, jako se rozvětvuje u ssavců, aby posléz až v útlounkých buňkách svůj konec vzala: něco se arci rozvětví, ale větve ty prošedše skrze plíce mají na druhé straně svůj východ, každá svůj zvláštní. A při východu jest vždy mázdiřitý míšek, do něhož východ je obrácen.

Míšků či váků těch jest mnoho, nalézajíť se okolo plic nejenom v dutině hrudní, ale i také v břišní, a tu jsou největší. Míšky ty naplněny vzduchem, vzduchem teplým, slouží k tomu aby ptačí tělo stávalo se lehčí a tím samým k lítání schopnější. Čím lehčeji i bystřeji který pták lítá, tím vyvinutější a prostrannější jsou vzduchové jeho míšky. Vzduchové ty míšky jsou toho samého účelu jako baloun, jejž větroplavci buď ohřátým vzduchem nebo nějakou jinou zvlášť lehkou vzdušinou vyplňujou.

Však ne dosti na vzduchových míškách, i kosti jsou zřízeny, aby poněkud k lehkosti ptáku pomáhaly. Kosti při ptáku jsou duté — při mladém jsou sice vyplněny morkem, morek ten však pomalu mizí, až i z cela vymizí a místo jeho zajme vzduch. A vzduch ten přichází rovněž z plic, t. skrze svrchu řečené průdušky a míšky vzduchové. Z míšků těch vede průchod i do kostí. Vniklý do kostí vzduch ovšem zteplí, a zteplelý činí se lehčím.

S podobným zařízením potkáváme se také při hmyzu (broucích, muchách, motylech a t. d.). Při hmyzu není žádných vlastních plic, t. žádného ústrojí, do kteréhož by vzduch jedním otvorem vcházel i tudy zas vycházel. Však ač žádných plic, proto má hmyz dychací ústrojí velmi rozvinuté. Po obou stranách hmyzího těla v každém článku jeho nalézají se malounké otvory, a každý otvor vede ve zvláštní rourky, kteréž u vnitř na vše strany se rozvětvujou. Tím způsobem nezůstane skoro ani místečka, kamž by vzduch nepronikal. Dle toho jest také ve hmyzím těle oběh krve mnohem prostější nežli při zvířatech opatřených plícemi neb žabrami. Krev v hmyzu nepotřebuje, aby byla hnána ve zvláštní ústrojí, kdež by vzduchem se osvěžila: osvěžování toho dostává se jí všude po celé cestě její. Že ostatně krev při hmyzu není červená, nebrž bělavá, jest každému povědomo.

Obojživelníci či plazi (žáby, ještěrky, želvy, hadi a jiní) mají plice, jimiž dýchají. Žába proto, ač pod vodu se brouzila, musí čas po čase hlavičku z vody vystrčiti, by čerstvého vzduchu nalykala, jinák, zabrání-li se jí to, byla-li 3 — 4 hodiny pod vodou držena, zadusí se.

Však jest to dost dlouhá chvíle, když žába bez dechu 3 — 4 hodiny pod vodou vydrží; to ale lze jenom tím, že za jedno krev její je chladná, nepotřebujíc tak brzké obnovy, a za druhé, že žabí plíce jsou notně veliké, v poměru o mnoho větší, než u kteréhokoliv ssavce neb ptáka: a do těch arci vejde se už hodně vzduchu. Zřízení žabích plíc jest však velmi prosté, jsouť to jen jako dva pytlíčky, v jejichž stěnách toliko dechové buňky se nalezají; vnitřek jest prostranná dutina: a tuť nádržka na vzduch, jehož si žába, chtíc se pohroužiti, do zásoby nabrati může, a jehož také na pořád zásobu nabranou má. Plíce ty, když jsou vzduchu plné, vypadají tudíž dosti veliké: však ale netřebať než jen do nich jehlou pichnouti, a hned splasknou i jest z nich malounký, červený drobeček.

A jako při žábě, jest také při druhých obojživelnících: všichni mají podobně zřízené, pytlíkovité, velké plíce, největší však ti, kteříž více ve vodě než na suchu žijou. Vodní had má v poměru větší plíce nežli had suchozemský, což jej spolu lehčejším činí, že snáze ve vodě plave. Velikost hadích plic záleží hlavně v jejich délce; při hadu plíce vztahujou se často skrze celou dutinu útrobní až k řiti. Při hadech jest pak i ta zvlášťnost, že, ač mají dvě polovice či dvě křídla plícní, jedno jest vždy slaběji vyvinuto než druhé, ano někdy jest tak slabé i zakrnělé, že je, jakoby ho ani nebylo, tak že druhé křídlo celý vnitřek vyplňuje.

Mezi obojživelníky jsou pak někteří, jenž kromě plic též žabry (jako ryby) mají. Ti a takoví ale, kteříž by oboje po celý věk svého života podržovali, jsou u nás málo známé. Známější jsou, kteříž toliko v prvním svém mládí žabry mají, později pak plíce. A takové jsou žáby. Pulce zná každý; pulec jest tvor vylíhlý ze žabího vajíčka, tedy mlaďounká či nastávající žába: a pulec dýchá žabrami jako ryba. Pomalu ale jak odrůstá, začnou žabry jeho sesýchati a na místo nich vyvinovati se plíce, a tak až docela se vyvinou, kdež pak z pulce stane se žába. Ovšem že mezi tím i pulčí ocásek zakrněl a na místo něho vyvinulo se čtvero nožek.

Ryby ovšem a též mnozí jiní vodní živočichové dýchají toliko žabrami. A co dýchají, jest arci též jenom vzduch, jenž ve vodě zapit vězí. Když rybník zamrzne, prosekává rybář díry do ledu. Prosekání to jest to samé, co otevření okna ve světnici, v níž čerstvého vzduchu se nedostává.

Vezmem-li do ruky živého ptáka a vezmem-li do ruky žábu, jaký to rozdíl v teplotě těla. Teplota těla závisí ovšem na teplotě krve; jeli krev teplá, jest teplé i tělo, a jeli krev studená, jest studené též tělo. Podle toho rozvrhujou se veškeří živočichové v teplokrevné i v studenokrevné. K teplokrevným patří za prvé člověk a pak všechni ssavci i ptáci, a studenokrevní jsou všechni ostatní živočichové.

Teplota studenokrevných řídí se podle střediva, v kterémž se nacházejí. Jeli voda teplá, jest vězící v ní ryba teplá; jeli studená, jest i ryba studená. Taktéž jest s ostatními živočichy žijícími ve vodě (vyjmouc ssavce, z nichž některé druhy též ve vodě žijou, jako na př. velryba, tuleň a p.) a tak jest poněkud se ssavci, kteří zimu přespávají.

Jinak je arci při ostatních ssavcích a ovšem i při člověku a pak při všech ptácích. Ti, dokud jsou živi a zdrávi, mají krev pořád skoro stejně teplou — mají ji stejně teplou, ať si středivo, v kterémž se nalezají, obyčejně povětří, je teplé či studené. Ať člověk nachází se v Sibirii nebo v horké Indii, ať o vánocích venku nebo ve žních pod peřinou, teplota krve jeho jest na pořád asi 30 °R.

Nuž odkud bere se teplota ta, i čím je to, že pořád stejná se zachovává? Vždyť odstaví-li kuchařka hrnec s horkou vodou s kamen, voda i hrnec vystydne dost brzo.

Pravda, a z tohoť také viděti, že s živým tělem je jinak nežli s tělem mrtvým, či s věcí neživou. Živé tělo má svůj vlastní pramen tepla, má své jako kamínka, v kterýchž ustavičně i pořád stejně se topí.

Nuže které a jaké jsou kamínka ta? či vlastně jaké jest palivo, kterýmž se v nich topí?

Palivo lze velmi dobře rozeznati z kouře, jenž sháráním paliva povstává.

No a snadli z člověka také jaký kouř povstává?

Povstává; člověk jej pořád ze sebe vydává — dechem. Naše dýchací ústrojí jest jako komín, kterýmž z těla kouř odchází, ale jest také spolu měch, kterýmž na shárání potřebný vzduch (kyslík) do těla se nahání. Kouř, ten je arci neviditelný, vyjmouc leda v silné zimě; však ale i kouř z dříví bylby neviditelný, kdyby jen dokonale sháralo. Co z hořícího dříví kouř činí viditelným, to jsou jenom neshořalé uhelné části jeho; čím špatněji dříví hoří, tím více neshořalých částek jde s jeho kouřem či jak se říká, tím více čadí. Kdyby dříví z cela dokonale sháralo, nebyl by kouř z něho než jen čistá, neviditelná uhelka a čistá, neviditelná vodní pára čili vodní plyn. Hle, to a nejiné jest, co i člověk i všeliké zvíře dechem ze sebe vypouští; vypouštěné jest hlavním dílem uhelka a vodní plyn.

Aj, vždyť ale v člověku žádné dříví nehoří?

Dříví arci nehoří, ale hoří, co je tolik jako dříví. Vždyť i listí, zrní hoří, a že i tuk hoří, to víme; však i maso by hořelo, kdyby vyschlé na oheň se dalo. Z poživných látek, z pokrmů, jichž požíváme, není ani jednoho, jenž dán na oheň by nehořel. Tuť paliva dosti a ze všeho toho, když shárá, vyvstává uhelka a vodní plyn.

Ano shárá — vždyť ale v těle není žádného shárání, vždyť v něm pokrm nehoří?

Nehoří arciť, ale tráví se, což je tolik, jako když shárá. Hořeti může věc i bez plamene, může také jenom doutnati; ba může doutnati bez žeřavění, může jenom tráviti se. Pomněme sena, když bylo mokré skopeno a v kupě pak ležeti se nechá. Jak víme, zahřeje se, či jak se říká, zapaří se. Zapaření to má za následek, že seno se tráví, a z toho povstává záhřev. Že zapařené skutečně se tráví, možná snadno poznati: kupa tratí se pomalu, tratí se vzduchovým kyslíkem, kterýž maje k mokrému senu přístupu, pojímá se s jeho uhlíkem a vodíkem a ve způsobu uhelky a vodní páry či vodního plynu do povětří odchází.

Hle, podobným způsobem tráví se i naše tělo; cokoliv člověk požije, vše po malu se ztráví; a výsledek trávení toho jest záhřev, teplota těla.

Však nesmíme tím mysliti trávení žaludkové nebo střevní čili zažívání, aniž proměňování zažitého v krev a krve pak v částky tělesné: vyrozumíváme pouze konečné trávení — trávení, kterýmž částky tělesné opět se ruší, dostávajíce se zrušené na výmět. Trávení to děje se ovšem za pomocí kyslíku, kterýž krví do všech částí těla se donáší a odtud pak sloučen s uhlíkem v uhelku a s vodíkem ve vodu, zpět se vrací, by dechem opět do povětří vypuštěn byl.

Nuže to slučování kyslíku s uhlíkem a vodíkem zpotřebovaných a na výmět ustanovených částí tělesných — toť hlavní pramen, z něhož tělu teplo jde. Čím větší neb rychlejší zpotřeba částek tělesných, tím hojněji z toho prýští teplo. Zpotřeba ta jest však větší, když dýchání jest dokonalejší, rozvinutější. Nejrozvinutější dychadla mají ze zvířat ptáci. A proto ptáci velmi mnoho potravy potřebujou. V porovnání k člověku, t. když se porovná velikost těla obou, zpotřebuje pták šest- až desetkrát tolik co člověk. A z toho má také pták vyšší teplo nežli člověk. Však i mezi ptáky jsou zas také rozdíly. Bystrý krahujec, hbitá lašťovka má víc tepla nežli po dvoře loudající se slepice.

Naopak ale při plazech (žabách, hadech atd.) jest teplota zase velmi nízká, neboť dýchání jejich jest neúplné, málo vydatné, a zpotřeba potravy proto při nich jenom skrovná. Zatím ale nízká teplota jejich těla záleží také v tom, že nemají kožichu jako ssavci, aniž peřiny jako ptáci; co jejich tělo tepla plodí, ztrácí se zas brzo, a odtud pochodí chladnost jich těla.

Podobně jest také při hmyzu. Všeliký hmyz počítá se mezi chladnokrevné, mezi chladnokrevné proto, že v těle jeho teplo špatně se drží, či že teplo na chladném vzduchu snadno ztrácí. Však dá-li se mu, aby teplo jeho tolik ztráceti se nemohlo, tož umí býti také teplokrevným. Důkaz toho jsou včely, když v oule sedí v chumáči pohromadě: tu zimního času mají až 25 °R.

Hmyz vůbec ne právě zdlouhavě teplo plodí, neboť dýchání jeho jest dosti vyvinuté; a kdyby nebylo, že jsa o sobě v povětří čerstvě ho zas ztrácí, musel by býti počten mezi teplokrevné. Jinak je zas při plazech, v těch plodí se teplo tuze zdlouhavě, protože dýchání jejich je málo vyvinuté, málo vydatné; ještě zdlouhavěji plodí se teplo při rybách, a nad ty ještě zdlouhavěji při zvířatech zahrnovaných pode jmenem měkkýši, jako jsou na př. plži a p.

Ač kdo by myslil, že studenokrevná zvířata jsou opravdu studenokrevná, t. tak studenokrevná, že by teplota jejich krve ničím se nelíšila od teploty obkličujícího je střediva, ten by byl na omylu. Žába má vždy víc tepla nežli obklopující ji chladný vzduch neb voda, tak jest i při rybě i při plži.

Než z počátku zmínili jsme se, že též mezi ssavci jsou někteří, to ssavci kožichatí, kteří neumějí teplotu svého těla zachovávati pořád stejnou, blížíce se tím způsobem poněkud povaze studenokrevných. Která a jaká zvířata to jsou, snadno uhodneme: jest to na př. netopýr, křeček, ježek, sysel, svišť a j. Ti, když na ně zima uhodí, začnou se zimou krčiti i usnou a spějí tak přes celou zimu až do jara. V spaní tom dýchají ovšem z tenka, skoro nic, a proto také oběh krve jest při nich velmi loudavý. Při svišti na př. tepají žíly letního času za minutu 90 až 100krát, v zimě však jenom 8 — 10krát. Tím arci málo tepla se zplodí a nemůže také více se zploditi, poněvadž zvíře, pokud spí, přes celou zimu žádné potravy nepožije; ono toliko přisazuje, přisazuje ze svého těla, ze své tloušťky, již si hojným žírem na podzim bylo způsobilo. No a s tím arci musí hospodařiti, z mála může se jen málo přikládati. No a že to málo vystačí, aby zvíře zimou nezkřehlo, tomu pomáhá, že nalezá se pod zemí v doupěti, kteréž si bylo jak možná vystlalo. Však vyndá-li se odsud v čas zimy, sklesne tělesná teplota jeho na 4 — 3 °R., ba třebas až na 2 °R., ač sklesla-li by ještě více, byla by to jeho smrt.

Malé zvíře ostatně více potřebuje, aby víc tepla plodilo, nežli velké, to proto, že ho více potrácí; malé zvíře bývá proto v poměru k velkému žravější. Porovnáme-li myš vzhledem na její velikost s člověkem, zpotřebuje myš osmkrát tolik co člověk.

A že malé tělo víc tepla utrácí nežli velké, toho důkaz i na našem vlastním těle. Prsty zchladnou spíše nežli ruka a ruka spíše nežli tělo, nežli prsa neb břicho. Však podle toho řídí se i teplota krve v jmenovaných i jiných částích těla. Pravili jsme, že krev u člověka má teploty 30 °R.: tak jest jenom v průměru, nikoliv ale veskrz a všude. V koncích rukou a nohou bývá teplota obyčejně o 4 — 5 ° nižší, zřídka tedy přes 26 °R; pod paždí bývá 29 °, v ústech 30 °, v řiti, v močovém měchýři něco přes 30 — 31 °R. Čím dále do vnitř, či čím blíže svému středu teplota se skoumá, tím vyšší ukazuje se. V srdci jest ovšem nejvyšší, 31 °R. Ač i tu není v obou komorách stejná. Zkoušky, učiněné ovšem na zvířatech, ukázaly, že v pravé komoře je krev o drobátko teplejší nežli v levé. Proč? snadno nahlédneme. Do levé komory přichází krev z plic, kdež arci setkavši se s vzduchem byla se trošičku zchladila.

Však ale tak jest jenom v srdci, naopak jest zase v žílách. V ruce na př. co jsou žíly zdrojné, v těch jest krev o něco teplejší nežli v žilách vratných. Příčiny toho je lehko domysliti se; ta záleží opět v tom, že vratná krev byla zatím celý oud prošla, kdež arci něco své teploty pozbyla.

Však i jinak není pravda, aby člověk svou teplotu pořád zcela stejně zachovával. Když na př. spí, jest teplota jeho krve as o stupeň nižší nežli když pracuje, chodí neb jinak tělesně se namáhá. Ve spaní jest teplota nižší proto, že tu člověk pokojněji dýchá a zpotřeba tělesných částek je tudy menší.

Ale i v zimě není tělo zcela tak teplé jako v letě nebo v místě teplém. Jestliže tělo víc tepla ztrácí nežli se mu vnitřním trávením dělá, tož nelze jinak než že na nižší připůsobiti se musí; a připůsobuje se, a proto také když v lednu neb v únoru uhodí nějaký teplejší den, zdá se nám dost teplý i příjemný, kdež kdyby také tak teplý přišel v červenci, drkotali bychom zubami.

O tom, jakého snížení tepla i také jakého zvýšení tělo snese, byly učiněny zvláštní zkoušky se zvířaty. Ssavec nesnese, aby se mu polovička obyčejného jeho tepla vzala; jen něco málo přes třetinu může pozbýti, jen as 11 — 12 stupňů, pozbude-li nad to více, bývá to jeho smrt; přijdou naň mdloby a on usne na věčný spánek, anebo vezme-li se na to zas do tepla, povstane z toho nemoc, na kterouž pojde.

Podobně i na horu jest jistá hráz vnitřní teploty, kterouž tělo bez nebezpečenství překročiti nesmí. A hráz ta jest 3 — 5 stupňů nad obyčejnou těla teplotu. Však ale hrázi té tak snadno tělo nedostoupí, protože jak teplo jeho se vzmáhá, vyráží z něho silnější pot a pot ten obracejíc se v páru, odjímá tělu tepla, t. tepla, jehož je přes míru.

Dle toho lze sobě také vysvětliti, kterak už nejeden mohl vstoupiti do horké, vysoké peci, kdež voda se vařila i třebas chleb se pekl a mohl zase odsud živ a zdráv se navrátiti. Vydržel tam několik minut, a že vydržel, záleželo jen na potu a výparu, kterýž tělesnému teplu přes příliš vystoupiti nedal.

Přes to ale co člověk může si v peci dovoliti, nesměl by si dovoliti v parní lázni: tu nesmělo by teplo mnoho přes 30 °R. vystoupiti, a byla by jeho smrt. Proč? protože v parní lázni, kdež povětří parou je naplněno, nevydává tělo žádné páry, a nemajíc tedy čím by se zchlazovalo, muselo by pomalu přijmouti teplo, jaké je okolo něho.

Vyšší teplo mívá pak tělo i v některých nemocech, to zejmena v nemocech, jež jmenujeme zápalčivé neb horké. Tak jest také v zimnici, a což zvláště divné, tak jest i v mrazení zimničném. Když člověkem zimnice jak nejvíc lomcuje, má tělo jeho tuž teplotu, jako když jej pak horko rozrazí. Kdo by nevěřil, ať se přesvědčí teploměrem — teploměr je neomylný — ať jej vezme do úst nebo strčí pod paždí, když ním zima klepe, i tak ať učiní potom, když nastalo horko: tož shledá, že ukazuje jeden a týž stupeň, t. j. stupeň as o 2 vyšší než jako je v stavu zdravém. Pouhý cit klame.

Při nemocech těch, ze jmena po horké nemoci, jest však také viděti, že to nejsou zrovna pokrmy, jejichž trávením hned tělu teplo se dělá. Člověk tu po celý dlouhý čas ničeho ani do úst nevezme kromě vody a přece plodí se v těle jeho tolik horka; to jen z těla samého, kteréž tudy se tráví, a rychle tráví, pročež člověk rychle se přepadá. Rychle tráví se proto, že čerstvě dýchá, čímž mnoho kyslíku přichází do těla a mnoho uhelky z těla. Člověk tu, abychom tak řekli, své tělo vydychuje.

Však ač pokrmy, když sme jich požili, zrovna hned tělu teplo nedělají, přes to ale jsou přece pramenem tepla tělesného, to tím, že byvše zažity a tělu osvojeny, později na spálení i na vývrh se dostávají.

Dle toho také nahlédneme, že kdo je silný jedlík a má dost co jísti i dobrého, zvláště masa, je svým tělesným teplem lépe pojištěn nežli jedlík slabý nebo kdo má jen málo co jísti a k tomu špatné. A silným jedlíkem nemůže býti než jenom ten, kdo má řádné, prostranné plíce, do nichž každým dechem hodně mnoho vzduchu se vejde. Kdo má jen slabé, úzké neb choré plíce, ten mnoho nepojí, a ten také, jak jen trochu studený vítr ho ofoukne, hned zimou se třese. A vizme venkovské děti — běhá to kolikrát v košilce a boso v zimě — a nenaříkají na zimu. Proč? protože jsou notní jedlíci, na jejich tělo jedlíci mnohem větší nežli je člověk odrostlý. Tak tedy jest s teplem našeho těla, teplo to nepřichází samo a není za darmo; na zplození jeho je potřebí paliva, a palivo to jsou pokrmy. Nejenom k výživě těla slouží pokrmy, ale i také k jeho záhřevu, slouží i na konec, když už svůj výživný úkol byly dovršily, když už s tělem rozloučiti se mají, tu na konec udělají mu ještě teplo. Důkazem služby té jest uhelka, kteráž dechem uchází.

A tak jako při člověku, jest také při každém jakémkoliv i tom nejnižším zvířeti neb živočichu. Každé vypouští uhelku ze sebe, neboť každé dýchá, ať si třebas dost nedostatečně, ať třebas jen povrchem skrovného těla svého, jež vzduch nebo voda oblévá, poskytujíc mu co třeba kyslíku, a každé proto samo, ať i dost skrovně se zahřívá.

Ano samovlastní takový záhřev pozorujeme i na rostlinách, to v době, když semeno klíčí nebo když rostlina květe; té doby vydává rostlina uhelku ze sebe, a tu možná na ní vyšší teplotu pozorovati nežli je okolního vzduchu nebo okolní země (při semenu), teplotu nejednou o 4 — 10 i více stupňů vyšší.

I teplota ta nepochází než jenom z uhlíku, vězícího v semeně nebo v rostlině, jehož čásť za působením kyslíku shárá, odcházejíc ve způsobě uhelky do povětří.

Že ostatně zimního času člověku, zvláště když mnoho venku se zdržuje, lépe chutnává nežli v letě, jest známá věc. Čím větší zima, tím více musí se do kamen přikládati, by stejná teplota se zachovala. Z tohoť také vysvítá, opatří-li člověk své tělo tak, by mnoho tepla neztrácelo, že tím na jidle přišetří. Řádný kožich, teplá světnice jsou zimního času jako krajíc chleba, alespoň ten se tudy přišetří. Naopak ale kdo má málo na sebe, musí míti více do sebe. Běda ale kdo ani jednoho ani druhého nemá nebo jen nedostatečně. Hlad a chlad nesnášejí se.