Úvod do tělovědy člověka

Jako na chuť i na čich je zvláštní čila, jest také na sluch. Čila ta neslouží opět ničemu jinému, než aby zvuky pojímala, k vědomí je přivozujíc; jiného si nevšimne. Jí se netkne, je—li co sladké neb hořké, jest-li co voní neb smrdí, a kdyby člověku na holou tu čilu se dostal a dotknul se jí aneb ji i trýznil, nepocítí z toho leda jen pokaždé jakés zahučení neb zazvonění. Slovem, sluchová čila není než jen na pojímání všelikých zvuků.

Nuž ale co je zvuk? Při chuti a čichu shledali jsme, že původci jich pocitu jsou jisté, tělesné, buď rozpuštěné, buď větřité částky, kteréž určených jim čidel dotknouti se musejí. Je-liž tak také při sluchu? jsou-liž zvuky jakés tělesné částky, kteréž ze zvučícího těla odletují, by v naše ucho dorážely? Ba nejsou. Kdo slyší na věži zvon zvoniti, nebo slyší člověka mluviti, sotva připustí, že by z něho co odletovalo, našeho ucha docházejíc.

No a co jest tedy zvuk?

Zvuk jest jen jakés dění. Zvučí-li zvon, třepetá se — třepetá se ale tak drobounce, že toho ani zrakem nepozorujeme; ač sáhneme-li naň, když zní, prstem, můžeme to přec poněkud cítiti. Tak třepetá se i strůna, když smyčcem byla přetažena, tak třepetají se i jisté napnuté mázdřičky v chřtánu, když člověk mluví, tak třepetá se všecko, z čehož nějaký zvuk, hlahol nebo hřmot nás dochází.

Ano, jak ale dochází? Třepetá-li se, třepetá se pro sebe — jak ale dovídá se toho sluch, když třepetající se věc je, kdo ví, jak vzdálená?

Dovídá se toho po poslu a posel ten je vzduch. Vzduch ovšem obklopuje všechno, ke všemu přilehaje. Nuže, dá—li se nějaká v třepot, třepe se od ní hned i vzduch a třepetání rozšiřuje se po něm na vše strany, podobně jako na vodě rozšiřujou se do kola vlny, když byla v některém místě pohnuta, na př. když do ní kámen hozen. Nuže, nalezá-li se v oboru šířícího se vzduchového vlnobití toho ucho, bijou vlny ty i do něho — a hle, toť, čehož sluchová čila, je-li jinak zdravá, si všímá. Vlnobití to působí v ní pocit, jenž našemu vědomí jeví se co zvuk.

A rozumí se, vlnobití vzduchové je zrovna takové, jako tepot třepetajícího se těla. Třepe-li se na př. tělo zdlouhavě, a třepe-li se čerstvě, jest i vlnobití čerstvé nebo-li drobné. Čerstvější či drobnější tepot oznamuje se našemu vědomí co zvuk vyššího tonu, zdlouhavější co tonu nižšího. Malý zvonek tepetá drobněji nežli velký zvon, protož zní tonem vyšším či hlasem tenčím než tento. Totéž jest také se strunou tenčí, kratší neb napnutější v porovnání se strunou hrubší, delší neb méně napnutou.

Než jsouť jisté meze, jež vzhledem na čerstvost neb zdlouhavost tepotu tělo překročiti nesmí, má-li si ho sluchová čila všimnouti. Za nejmenší tepovní čerstvost, jíž sluch si ještě všimne, pokládá se, když tělo za sekundu tepne 16-krát — t. na jednu stranu, a na obě strany 32-krát. Jestiť to ton, jejž při velkých varhanách vydává 16 stop dlouhá, krytá píšťala. Ton ten jmenujou hudebníci subcontra C, znamenajíce jej C s dvěma čárkama dole.

Však aby milý čtenář seznal, jak podle rychlosti tepovní řídí se výška tonů, uvedeme zde řadu oktav, z každé C, kolik kterému za sekundu tepů přináleží.

Rozumí se, mezi uvedenými tu oktavovými tony leží ještě náramné množství tonů jiných. O některý tep více nebo méně, a ton je hned vyšší nebo nižší, arci je-li jen o málo, jest také jen o málo vyšší neb nižší.

Však mimo výšku tonu jest ještě jiných rozdílů v hlasech a zvucích, o čemž však nebudeme zde řeč šířiti, ale přikročíme raději k ústrojí, v kterémž sluchová čila sídlí, svého úřadu si hledíc, a to jest ucho.

Ze vnitř vidíme nejprv ušní misku. Miska ta slouží k zesílení vzduchu, jenž se v ní sráží. U vnitř misky jest všelikých vinutých žlábků: ty jsou na to, aby člověk z předu i ze zadu hlasy, neb když do ucha šikou docházejí, dobře slyšel. K vůli hlasům, dopadajícím zrovna do ucha, nebylo by těch žlábků zapotřebí.

Na dně misky jest otvor, jenž vede do vnitř v podlouhlý průchod. Průchod ten jest na konci zavřen mázdřičkou, nazvanou bubínek. Za bubínkem nalezá se malá dutina, z níž je otevřená cestička (trubka) do hrdla. V dutince té nalezá se čtvero po sobě jdoucích a k sobě přidělaných kůstek, kteréž dle podoby své jmenujou se kladívko, kovadelko, čočička a třmínek. Za těmi jsou pak dvě okénka, vedoucí ve zvláštní vinuté dutiny, z nichž jedna sluje závitek a druhá bludiště. Nuže dutiny závitku i bludiště, toť sídlo, kdež čila sluchová je uhostěna. Z dotčených okének jest jedno zavřeno svou zvláštní mázdřičkou a druhé spodkem třmínkovým.

Nuže toto pověděvše, můžeme nyní podati nákres celého ústrojí toho. Ústrojí to pomysleme si jako vyloupnuté z vnitřku obkličující je kosti, kteráž je zvláště tvrdá a proto skalná slove. Zde jest:

Nejprvé vidíme zevní ucha misku, z níž vede do vnitř průchod a. Na konci průchodu je bubínek b. Za ním, jsouc k němu přiděláno, nachází se kladívko c, za kladívkem je kovadelko d, za kovadelkem čočička e a za čočičkou třmínek f, jenž zakrývá podlouhlé okénko, vedoucí do závitku h i. Druhé okénko jest v g, vedoucí v bludiště či v obloukové rourky k. Dále l jest trubka, vedoucí do hrdla, kterouž vzduch v bubínkovou dutinku vniká; trubka ta slove podle vynálezce jejího Eustachova; a konečně m jest čila sluchová, kteráž proniknuvší do závitku i do obloučků, po stěnách dutiny jejich se rozvětvuje; dutiny ty jsou naplněny mokem.

No a to máme celé to vzduchové ústrojí. Dochází-li jakés vzduchové vlnobití do ucha, vlny ty tepou na bubínek, čímž tento v takovýtéž tepot se dává. Tepot ten sděluje se ovšem připojenému k němu kladívku, z toho kovadelku až i třménku, kterýž sděleným mu tepotem na okénko tluče. Však ale v bubínkové dutině nalezá se také vzduch, vnikající tam z hrdla skrze Eustachovou trubku: a tenť tepotem bubínku pohnut, tepe též, tepe na vše strany a tím samým i na druhé okénko. Nu a tu to máme. Tepe se na jedno okénko a tepe se i na druhé, a za okénkama sídlí čila, kteráž toho se chápe, i hned mozku zvěstuje co zvuk.

Jak divné to zařízení!