Úvod do tělovědy člověka

Jeli hlad zlý, ještě horší jest žížeň. Beze vší potravy může člověk i několik neděl vydržeti: ale beze všeho nápoje vydrží sotva tři dni. Však tu míníme, aby opravdu beze všeho nápoje bylo, aby nepožíval nic tekutého ani šťávnatého, nébrž co požije aby byl toliko pokrm z cela suchý. Já řku, v tom a takovém pádu a povětrnost-li k tomu je nevlhká, nepřečká člověk třetího dne. Žížeň jest to nejhroznější trápení, jež kdy který ukrutník vymysliti mohl. Žížní lze nejlépe divá zvířata zkrotiti. Jistý cvičitel koní krotil tak divoké, zpurné koně: kdykoliv v něčem kůň poslechl, dal mu za odměnu trochu vody.

Pocit žižni, ať sebe menší není nikdá příjemný jako jím je hlad v prvním stupni svém.

Původní příčina žížni jest ovšem nedostatek vody v těle. Tělo drží v sobě velmi mnoho vody, přes dvě třetiny jsou sama voda. Kdyby tělo člověka vážícího 100 liber vysušil, vážilo by vysušené ne z cela 30 liber. Co vysušením ušlo, byla pouhá voda.

Nuže jako tělu ubývá žitím pořád tuhých částek, kteréž tedy pokrmem nahražovati se musejí, ubývá mu taktéž i moku či vody, kterouž proto nápojem nahražovati třeba. Mok z těla vychází dechem, potem i ostatními výměty, jako zvláště močí.

Člověk dýchá a dechem tím vydává ze sebe pořád nemalou část vody ve způsobě páry. Páry té arci obyčejně nevidíme, toliko v zimě; však ale i v letě můžeme ji viděti, když na studené sklo, na studenou ocel dýchneme. A tu také vidíme, kterak pára ta obrací se zase u vodu, z níž byla svůj původ vzala. Co takto denně člověk vody vydýchá, dělá u odrostlého žejdlík i přes to.

Však ještě více jest, co člověk pokožním výparem ztrácí. Nejenom když se potí, vydává povrchem svého těla vodu ze sebe, ale vydává ji i pokožním výparem jejž ani pozorovati není, leda jen v nejtužší zimě (při dobytku lze jej tu velmi dobře pozorovati). Na výpar ten jsou po těle zvláštní žlázky, potní žlázky; zde jest jedna taková vyobrazená, v míře ovšem silně zvětšené:

Jest to průřez kůže učiněný po potní takové žlázce; a znamená svrchní pokožku, kteráž se odchlipívá, na př. otlačením nebo vesikatorem, kdež pak se jeví co puchýř; v b jsou podkožní pupínky, v nichžto vězí cit, cit hmatu; v c jest vlastní kůže či škára a v d konečně vidíme uloženou potní žlázku, kteráž jsouc na způsob střívka stočena vede odsud skrze kůži na povrch. Nuže žlázek těch jest po těle nesčíslné množství, všude jejich plno. Počítá se, že kdyby žlázky ty se natáhly a na dél za sebou položily, činily by u odrostlého člověka délku celých 7 mil.

Nuže žlázky ty jsou to, kterýmiž tělo ustavičně páru ze sebe vydává a časem i pot, když totiž člověk v horku se octne nebo nějak silně tělem se namáhá. A co takto jen nenáhlým, tichým tím výparem z člověka vody uchází, jest dost mnoho. Počítá se, že u odrostlého člověka dělá co den v průměru půl druhého až přes 2 žejdlíky. Arci jeli výpar tak silný, že až ve způsobě potu se jeví, dělá ještě mnohem více.

No a připočteme-li k tomu ještě co močí vody uchází, máme tudy hezké množství co tělo každý den vody ztrácí a kteréž tedy nahrazovati se musí.

Ba ze všech látek, z kterýchž tělo je složeno, není žádné důležitější nad vodu. Jak už výše řečeno, největší díl těla jest voda; a není v něm ani jedné částky, kteráž by bez vody byla nebo bez ní býti mohla; ani kosti nejsou bez ní, ba ani ve svrchním sklenném povlaku zubů neschází. Však nejvíce ze všeho jest jí právě v částkách těla nejčinnějsích. V čilách a v mozku jest ve 100 lotech 80 lotů vody; v plících jest jí ve 100 lotech 83 lotů a tak i ve všelikých žlazách, v oku a jinde.

Nad to pak voda jest nevyhnutelným pomocníkem, abychom potravu zažíti mohli. Zažíti a v částky těla obrátiti může se potrava toliko rozpuštěna. Tak i co tělo tuhých svých částek zpotřebovalo i musí z něho vymíseno býti, může se vymísiti toliko pomocí vody, kteráž výmětky ty rozpustí a rozpuštěné s sebou ven vyvede.

Viděti z toho náramnou důležitost vody v živoucím těle, i náramnou potřebu, aby, co jí z těla uchází, pořád se nahražovalo. No a ucházení to, jak víme, jest silné, v nahražování nesmí tedy žádná dlouhá přestávka se státi, nemá-li z toho hned veliká bouře v těle povstati. Hlad když se rozmohl, jest zlý: ale ještě horší jest rozmohlá, litá žížeň. Nemá-li člověk potravy, tož tělo dosazuje ze svého i může tak dlouho dosazovati. Však ale nemá-li nápoje, tož není odkud by ucházející z těla mok dosazoval — a on uchází tak rychle. Trápení tedy vzmahá se rychle a jest hrozné. Kdo četl vypravování o morských plavbách, o ztroskotalých korábech, dočetl se jistě mnohých strašných příhod i hrozných utrpení, pošlých z nedostatku vody k pití. Neboť že morskou vodou žížeň neuhasí, že ji jen ještě více rozlití, jest vůbec známé.

Tu ale namítne třebas někdo, že zná toho neb onoho tu neb onu ženskou, kteráž za celý čas ani kapky vody nevypije, a přece na žížeň si nestýská.

Připouštím. Taková jest ale jistě milovnice polivek, kávy neb podobného. Nejenom ze sklenice může se voda píti, ale může se také z mísy, hrnečku neb šálku jísti.