Úvod do tělovědy člověka

V živém těle dějou se změny neustále, a hlavní změn těch jest, že tělu, rozličným jeho částkám, donáší se ustavičně nové, živné látky, a co v nich je starého, přežilého, to že zase pryč se odnáší. A donášení i odnášení to děje se úkonem, jejž jmenujeme odměšování. Kdekoliv krev vláskovými žilkami prochází, odměšuje všude ze sebe, čeho tutějši tělesné části potřebujou; a tak i části ty zase odměšujou ze sebe co byly vypotřebovaly, a odmíšené vnímá krev do sebe i pryč zanáší.

Nuž ale o takovémto všeobecném, ve všech i těch nejmenších živých částech těla udávajícím se odměšování nechceme zde mluviti: úkol náš jest úžší, úkol náš jest promluviti o odměšování, jemuž jsou ustanoveny zvláštní ústroje, kteréž jmenujeme žlázy.

Některé žlázy měli sme už příležitost poznati, jako na př. žlázy potní, žlázy slinovky, žlázy střevní a j. A přitom přesvědčili sme se, že každá vypouští, t. odměšuje jakýs mok ze sebe — mok ale rozdílný. Jiné jest pot, jiné slíny, jiné střevní šťáva. Ano rozdílnost tu shledáme ještě větší, přiberem-li na přehled ještě jiné žlázy. V uchu jsou žlázy, z nichž se odměšuje známá žlutá masť; v oku jsou žlázky, kteréž odměšujou slze; játra jsou veliká žláza, kteráž vyrábí žluč; ledviny jsou žlázy, z nichž pochází moč, a vnitřek vemena u krávy jest žláza, jejíhož výměsku rádi požíváme — jest to mléko. Jaké to rozdíly výměsků — z ucha masť a v očích slzy, slíny a žluč, mléko a moč. A všecky ty výměsky pocházejí z jednoho a téhož pramene — z krve.

Ba divné, předivné — jedna krev, a co v sobě obsahuje! Neboť rozumí se, všecky ty na výmět určené věci obsahuje v sobě už hotové. Ba podivná to míchanice — krev, a nejpodivnější je, že ze svých přiměsků zde to, onde ono i jinde jiné, všude ale vždy jen své jisté odměšuje, nemýlíc se nikda, aby na př. ve vemeně někdy žluč odměšovala a v jatrách mléko nebo moč.

Příčina, proč v každé jisté žláze zas jen jistý mok se odměšuje, není posud odhalena, aniž snad kdy se odhalí. Ani pitevní nožík, ani drobnohled, ani lučba nepodává v tom jakého vysvětlení. Mezi žlázami není rozdílu, než že jedny jsou způsobu hrozničkovitého a druhé způsobu rourkovitého. Ukázka prvního způsobu jest v následujícím vyobrazena (I); jest to žlázka, jakýchž po střevě je plno, sloužící k odměšování šťávy střevní. Druhá ukázka (II) jest známá nám žlázka potní, jakýchž též všude po kůži se nalezá.

Jeden i druhý rozdíl není však takový, aby z něho bylo lze vyložiti si rozdílnost odměsku, který z rozdílných žlaz vychází. Na důkaz toho potřebujeme jen uvésti některé žlázy toho neb onoho způsobu. Vizme. K hrozničkovitým patří na př. žlázy slzné, žlázy slinovky, žlázy mlečné; k rourkovitým pak patří kromě potních žlázek — jatra, ledviny, varlata (tyto slouží na odměšování semena). Jaké to rozdílné výměsky, ač způsob tentýž. Vidíme z toho ale spolu rozdílnou velikost žlaz. Pomněme na př. potní žlázky: žlázka ta vězí v samé kůži, a na kousku nic větším než je nový krejcar vězí jich místy přes tisíc. S těmi pak srovnejme játra neb ledviny: jaká to ohromná tělesa proti oněm. Jsouť to ale žlázy ne jednoduché, nebrž množité, složené totiž z náramného množství jednoduchých, stejnorodých žlaz. Zde vizme malounký výřezek ledvin, jak pod silně zvětšovacím sklem žlazné rourky jeho se ukazujou: (III).

Písmeno a značí čásť korovou ledvin, kdež rourky jsou křivolace mezi sebou propleteny. Jsouť to konce rourek, a začátky jejich nalezají se v b, kdež jdou rovně podle sebe, ústíce se do prostřed ledvin. Podobným způsobem složeny jsou i jiné velké žlázy.

Ostatně ať si žláza složená nebo jednoduchá, ať si toho neb onoho způsobu, každá končí slepě, t. j. sledujeme-li žlázu až v nejzažší její konečky, shledáme je na slepo uzavřené. Při způsobě hroznovité končí se rozvětvivší se rourka v malé uzavřené buňčičky, a při rourkovité končí se uzavřenou rourkou, buď už rozvětvenou anebo jen jednoduchou. Aby ze žlázy bylo přímého otevřeného průchodu do žil, toho není nikde; vláskovité žilky toliko mezi rozvětvením žlázy se proplítají a z těch žláze určený mok skrze stěny i žilek i žlázných rourek prosakuje, by v těchto se sbíral i po nich dále se vedl.

Vyměšované ze žlaz moky slouží rozdílným účelům, každý skoro jinému. Větší díl jich jsou k domácí potřebě, jako na př. moky prýštící se do úst (slíny), do žaludku i do střev. Některé však jsou pouze na vývrh — moč a pot. Jiné sice, též na venek se odměšujou, ale ne co vývržek nebrž také k jistým životním účelům; jsouť to mléko a semeno, sloužící jednak k započetí nového života jednak k prvnímu jeho odchování. Také slzný mok není na to aby jenom s očí kanul: úkol jeho jest, by oko ustavičně při vláze zachovával. A k tomu cíli odměšuje se bez přestání, v míře arci skrovné, jen tolik co právě potřebí. A pokud v skrovné míře té trvá, nespatříme s oka žádné ronící se slzy. A že nespatříme, tomu zase pomáhá jistý druh žlázek, nalezajících se po krajích víček. Zlázky ty odměšujou ze sebe jistou lepkou mastičku, jíž kraje víček se potahujou a kteráž nedá, by slzný mok, pokud ho po skrovnu, přetékati mohl. Jaká mastička ta jest, zná as každý, kdo maje jednou oční víčka trochu zapálena, shledal je ráno slepena. Při zapálení víček odměšuje se lepké té mastičky více.

Odměšování jest vůbec při všech žlazách silnější, když nějak se podráždí. A podráždění bývá při rozličných žlazách rozličné. Tak na př. při slzných žlazách stačí už jakés pohnutí ducha, jakás žalostná ba někdy i radostná myšlenka: a odměšování z nich je hned rozhojněno, že až přetéká. Podráždění to pochází z čil kteréž majíce svůj původ v mozku do slzných žlaz docházejí.

Slinám jest pak za dráždidlo pokrm, ba i žvýkání samo. Jak žvýkáme, přitiskujou se slinodějné žlázy v ústech a k odměšování se povzbuzujou. Ano že i kolikrát za pouhou myšlenkou na jakýs pokrm, pouhým tedy účinkováním čil slíny hojněji se odměšujou či jak říkáme, laskominy se dělají, jest vůbec známé.

Požitý pokrm jest pak dráždidlem žlazám žaludkovým, žlazám střevním i všem postranním (jatrám a střevní slinovce), kteréž do střev se vylévajíce k zažívání pomáhají.

A že potní žlázky také nestejně účinkujou, jest známé. Těm jest dráždidlem horko a tělesné namáhání, ač i také časem duševní pohnutí — strach.

Přes to ale člověk-li se nepotí, nesmíme mysliti, že by té doby potní jeho žlázky neúčinkovaly. Ty účinkujou pořád, toliko že v čas nepocení v míře jen skrovné — v míře takové, že výměsek jeví se jen co pouhá pára, ucházející z těla způsobem neviditelným. Páru tu bylo by jen tenkrát spatřiti, kdyby člověk nahým tělem do silné zimy vstoupil. Ač kdo by chtěl mohl by se o skutečnosti její ještě jinak přesvědčiti. Nechť vezme na sebe co páru nepropouští, na př. voskovaný tafet: a brzo shledá, že bude pod ním zapocen. A zapocen bude ne snad proto že potní žlázky více odměšujou, alebrž že při stejném nezvětšeném odměšování odmíšená pára nemůže odcházet, ale na neprostupném tafetu se sráží. Skrze náš obyčejný tkaný oblek pára prochází lehce, skrze kůži však těžce, a proto noha v botě zapotí se snadno.

Co člověk páry vydává, dělá za 24 hodin v průměru as žejdlík vody — rozumí se když se nepotí; neboť začne-li se potiti, t. podnítí—li odměšování potních žlázek tak silně, že výměsek jejich ukazuje se ve způsobě tekuté, může za hodinu na půl i na žejdlík vystoupiti, ba i přes to.

Však ale neníť to pouhá čistá voda, co potními žlázkami se odměšuje: v potu neb v potním výparu vězí spolu jistých žíravých i kyselých látek a i látek močových, jenom močí odcházejících. Kdyby s člověka nashromáždil 100 lotů potu a pot ten dal by pak vyvařiti, zbylo by na dně lot solnatiny; solnatina ta jsou ony látky, ty v potu vězely rozpuštěné. Snad už mnohý zná co umí prach vyčesaný hřbílkem s koně, jak je štíplav, když přijde na útlejší část těla: prach ten jest ona solnatina s příměskem pokožních luptů. Z koňova potu voda parou se vytratila a co v ní bylo solnatin, ty zůstaly mezi srstí na kůži.

Kromě potních žlázek nalezají se však v kůži ještě jiného druhu žlázky — žlázky tukové. Žlázky ty odměšujou ze sebe jakous tučnotu, jejímž úkolem jest, udržovati kůži vláčnou a před vyschnutím ji chrániti. Kromě dlaní a spodku chodidla nalézají se po celém těle, zvláště podle nosu, podle uší i při jiné části, kterouž nejmenujeme. Kde jsou vlasy neb chlupy, tam všude ústí se taková žlázka podle vlasu neb chlupu, činíc tudy, by chlup neb vlas při vláčnosti se zachoval.

Odměšovaný z těchto žlázek tuk či maz jest to hlavně, jenž vymáhá častějšího koupání neb těla umývání.

Vzhledem na žlázy močové — ledviny, není žádného zvláštního draždidla kromě hojného pití. Kdo mnoho pije, víme, močí také mnoho. V zimě neb za vlhkého počasí močí se víc nežli v čase suchém, teplém, kdež za to zase pot či výpar je silnější.

Odměšování moči děje se ovšem z krve. Krve přichází náramné množství do ledvin, a ta ze sebe vypouští co potom objevuje se jako moč. Vypouštění čili odměšování moči děje se hlavně v povrchní či v korové části ledvin, kdež močové rourky jsou vinuté a vláskovými žilkami hojně protkané. Rourky ty zacházejíce do vnitř narovnávají se (viz poslední výkres) a vždy po páru v jednu se spojují. Spojených jsou celé svazky či snopky, z nichž každý ústí se v kališek. Z kališků jest pak průchod do společné stoky a z té vede zvláštní trubice, trubice močová, do měchýře. V měchýři jest tedy nádržka, kdež, co v ledvinách pomalu se odměšuje, se nashromážďuje, by, když nashromážděného je mnoho, ven se vypustilo.

Zvláštní je ale, jak močová trubice či obě, t. z každé ledviny jedna, do měchýře zachází. Nezacházejíť zrovna, nebrž na koso, t. kousek stranou v měchýřové stěně. A z toho je ten účinek, že moč může z trubice sice do měchýře, ale nikoliv zase zpátky; neboť když měchýř močem se vydme, přimačkuje otvor trubice a moč tudy zpátkem nemůže.

Co se dotýče látek, jež v sobě moč obsahuje, těch arci je mnoho i všelikterých. Při potu pravili sme, že kdyby 100 lotů člověčího potu do sucha vyvařil, zbylo by lot suché solnatiny. Z moči nabyl by z téhož množství 5 až 7 lotů suchého. Z ranní moči nabyl by více, z polední neb večerní méně; méně ovšem také po hojném pití.

Jedna z hlavních látek obsažených v moči jest močovina. Močovina jest dusičnatá a hospodářům proto důležitá; z ní dělá se čpavek, kterýž z hnijící moči tak nemile, štíplavě do nosu čpí. Močoviny počítá se v průměru v moči as 2 a 1/5 pc. (ve 100 lotech as 2 a 1/5 lotů).

Však ale záležíť na tom, nejenom jak mnoho i jakých nápojů kdo požívá, ale i také jakých pokrmů. Jistý lučebník učinil o to zkoušku na sobě. Skrze osm dní nejedl nic jiného než jenom masa, a posledního dne co za celých 24 hodin vymočil, sebral a lučebně zkoušel: a tu shledal, že močoviny vězelo v tom 3 loty. Po té ale zas obrátil a po celý týden nejedl než jen samých věcí rostlinných: a teď když posledního dne celodenní moč zase lučebně přeskoumal, neshledal v něm ani zcela lot močoviny.

Viděti z toho, když hospodářové moči co hnojiva si váží, jak mnoho na tom záleží, od koho i jak krmeného moč ta pochází.

Močovina nalezá se však už v krvi — lučebníci alespoň ji zde dokázali. Močovina pochází hlavně z rušících se (přežilých) masitých částek těla, kteráž krev do sebe vnímá a v ledvinách ze sebe vyměšuje.

Kromě močoviny nalezá se však v moči ještě jiných kyselých i žíravých látek či jedním slovem solnatin, na př. i sůl, již v pokrmech požíváme, malá trocha vápna sloučeného s kosťovkou a j.

Z počátku, pokud moč je čerstvá, účinkuje kysele, později žíravě, jako louh. Kdo by se o účinku tom přesvědčiti chtěl, nechť sobě opatří od materialisty nebo z lékárny kousek barevného skoumacího papíru. Modrý ten papír, smočen do čerstvé moči, zčervená; smočen do starší však červený zase zmodrá. Pozdější žíravosti příčina jest čpavek, plodící se z hnijící močoviny.

Než nalezáť se časem také v moči, čeho by v něm tak snadno nikdo nehledal — cukr. Je-li cukru mnoho, pochází z nemoci, nemoci nebezpečné. A býváť ho v moči někdy 10 — 13 pc. V takovém pádu močí člověk velmi mnoho, jsa při tom mořen žízní takměř neuhasitelnou.

A však časem nalezají se v moči, t. v močovém měchýři, ještě jiní hosté — kaménky. Jaký jest původ těch? — Původem jsou ovšem vězící v moči solnatiny, kteréž v měchýři se srazily. Pomněme, jak v mnohé chorobě vypuštěný moč, když nějaký čas v hrnku stojí, brzo se sráží, a pomysleme si, že takové sražení stane se už v měchýři: a máme zárodek močového kamínku. A zárodek ten může býti dost malounký, může býti jen zrnečko neb prášinek: jak je zárodek, už naň osazuje se nová vrstva, a tak vrstva po vrstvě až z toho povstane kamínek, ba třebas i kámen.

Močové kameny bývají ve své podstatě hlavně trojího způsobu. Buď jest podstata jeho močovina s přiloučenými ještě jinými látkami, buď vápno sloučené s uhelkou nebo šťavelkou (kyselinou šťavelovou), buď kosťovka sloučena s čpavkovým hořčenem.