Úvod do tělovědy člověka

Jako chuť má svou zvláštní čilu, má ji také čich. Jest to první pár čil mozkových, kterýž zacházeje do vnitř chřípí, zde v slizné bláně se rozvětvuje. A čichová ta čila nemá opět na starosti, než jen aby zvěstovala, co voní neb smrdí.

Pocit vůně neb smradu nevzbuzujou v nás než jenom věci větřité nebo větrající; ač i z těch nevšechny; ze vzduchu necítíme žádného zápachu, aniž z vodní páry i mnohých jiných plynů. Co pocit zápachu budí, jest vždy takové, co větříc kyslíkem vzduchovým jakous změnu beře; k tomu pak jest zapotřebí, by proudem skrze chřípě se hnalo. Co tudy nejde proudem, ať by jak chtělo vonělo neb smrdělo, nic z toho nepočije; kdo si zacpe nos, anebo kdo i nechá nos otevřen a jen hubou dýchá, neučije i v nejhorším smradu ničeho. A kdo chce slabý jakýs zápach důkladněji seznati, potahuje dech čerstvěji, jako srkaje, nosem.

Čich ostatně je věrný druh chuti, s níž je na stráži, by huba v jídle aneb pití nijak se neomýlila. A věru v tom ohledu má čich úkol důležitý, důležitější než by mnohý pomyslil; mnohý přičítá chuti, co jde pouze na vrub čichu. Jí-li člověk maso, rozezná velmi dobře, jaké je, je-li hovězí či skopové či jiné. Ale ať si dá oči zavázati a nos si zacpe, že ho nerozezná. V tomtéž pádu bude míti smradlavá zvěřina tutéž chuť jako čerstvá, máslo čerstvé jako žluklé, omáčka přismahlá jako dobrá. Ano při zavřených očích a chřípích nerozezná ani víno od vody. Skoumá-li vinař víno, skoumá je více čichem nežli chutí, ač je v ústech skoumal.

Že ostatně všeliké zápachy nejsou všem lidem stejně milé neb nemilé, jest známo. Ozant (čertové h…) jest na př. notný smrad: a jsouť přec lidé, kteří jej velmi rádi čichají; a naopak nalezli se už také, kterýmž milovaná resedka i růže je protivná.

Čich dá se cvičením také zbystřiti. A bystřejší jej nalezáme u nevidomých, též u divochů. A že co do bystrosti čichu mnohá zvířata, jako na př. pes, liška, daleko nad člověka vynikají, jest známá věc.