Úvod do tělovědy člověka

Vzhledem na život duševní nejdůležitější čidla jsou jistě sluch a zrak. Co máme všelikých názorů, všelikých pojmů a myšlenek, ty největším dílem pocházejí z pramenů těch. Čidla ta jsou školou mysle, ty ji budí a cvičí, ty ji vychovávají i takměř dohánějí, by se činila a dál a dále rozvíjela. Jak bídný, duchaprázdný tvor byl by člověk bez nich.

Než jakkoliv obě ta čidla jsou drahocenná, nicméně kdyby člověk jednoho oželeti měl, jistě že by spíše odhodlal se oželeti sluchu a raději sobě zraku zachoval. Nejdrahocennější našich čidel jest zrak.

Nuže, čím a jak zrak účinkuje? jaké jest zřízení ústrojí jeho?

Ústrojí zraku, jak víme, jest oko. V oku jest čila, čila zraková, a ta má za úkol, by chápala, s čeho jí paprsky světla docházejí. Jak známo, oko nevidí, než jen co svítí, neb co je osvíceno, nebo nač světlo padá. Napadající světlo odráží se od věci více méně — odráží-li se víc, ukazuje se nám věc barvy světlejší, odráží-li se míň, ukazuje se barvy tmavší — a co odráženého z věci světla padne do oka, toho vězící v něm čila jímá se a dojem z toho do mozku zvěstuje.

Než tu možná nejeden zeptá se: a co jest světlo? čím a kterak v oko účinkuje?

Co světlo jest, na to jest těžko odpověděti. Spíše může se říci co světlo není. Světlo není nic tělesného — nic, co by účinkovalo jako účinkují věci, z kterýchž se nám dělá pocit dotku nebo kteréž naší chuti nebo čichu dojímají. Spíše jest světlo jen jakés dění neb účinkování, podobné tomu, jako z kterého povstává pocit zvuku. A učenci také v tom se shodujou, že světlo jest jen jakés vlnobití, rozcházející se ze svítící neb osvětlené věci na vše strany — však vlnobití, ne vzduchové jako při zvuku, alebrž vlnění či tepetání jakés prajemnouňké, zvláštní látky, kteráž veškerý prostor světový naplňuje, již ale pro jemnost její nebylo posud nikomu lze seznati. Látce té dali jméno éther.

Než buď jak buď s neznámou tou látkou nebudeme si hlavy lámati. Pravdě podobno nicméně jest, že světlo skutečně v jakéms vlnění záleží — u vlnění však nad míru útlém i nade všecko pomyšlení rychlém. Při zvuku je vypočteno, že při tichém povětří proběhne po vzduchu zvukové vlnobití za sekundu 1050 stop: však ale při světle vypočetli hvězdáři, že za sekundu prolítnou vlny jeho přes 40.000 mil. To arci je rychlost, kteráž se snadno vysloviti, ale těžko v mysli pojmouti dá.

Při všem hodí se nauka o vlnovitém původu světla velmi dobře světlozpytcům v jejich skoumání. Tudy alespoň rozluštili i vyložili množství světelních úkazů, kteréž by jinak nebylo lze vyložiti. Vždyť už také vypočetli, že ve světelním tom vlnění nejsou jednotlivé vlny vždy stejně velké či drobné, jednou že jsou drobnější a po druhé méně drobné, rovně jako je při vlnění zvukovém, z čehož povstávají vyšší neb nižší tony. Hle, podobných tonů jest i při světle a tony ty jsou barvy. Tak na př. co nás dojímá barvou červenou, s toho jdou vlny méně drobné, než co ukazuje se v barvě žluté. Nejdrobnější vlny jdou z toho, co se jeví v barvě fialové, a nejméně drobné, co vidíme červené.

Jak veliká však ta drobnost je, či kolik vlnek či tepů tu éther za sekundu udělá, nebudeme udávati: to jde ne do milionů, ale do bilionů. A to jsou věci, kteréž jdou přes naše rozumy.

Proto nechajíce nepostížitelných těch nesmírností, obraťme se raději ke svému, t. ke skoumání, čím a jak vidíme. Etherové ono vlnění, kterýmž v nás budí se pocit světla neb světlých obrazů, jmenujme po sprostu jen světlem, jak na to zvykli jsme.

Budiž, přede mnou leží kniha — knihu tu vidím — vidím ji tím, že padající na knihu světlo i části od ní se odráží a odrážejíc se, že padá v mé oko, kdež zrakovou čilu tak dojímá, že z toho činím se vědom ležící přede mnou knihy. Dojem jest takový, že jsem zúplna vědom, jaké kniha je barvy, jak je vázaná, jak velká — o velikosti mohu se přesvědčiti hmatem — ohmatám-li ji, opravdu, onať tak veliká, jak ji vidím. Rozevru-li ji, tuť plno listů a na listech písmenka, kteráž zrakem opět pojímám, skládaje je v slova, jejichž význam spolu hned myslí chápu. Jak to možné, že to všecko tak zřetelně pojímám, že se mi věc uvědomuje, jak skutečně jest, v skutečné její velikosti i podobě? Pocit zvuku mám rovněž z podobného vlnění: ale mám-liž z toho spolu pojem věci, kteráž vlnění toho je původcem? Slyším-li nějaký zvuk neb hlas, vím-liž spolu, jaké velkosti a podoby jest věc, z níž zvuk ten pochází? Nevím a nemohu to věděti, kromě že bych spolu na věc hleděl, nebo ji už z dřívějška znal. Jinak ale při věcech viděných; co vidím, čeho mne světelné vlny docházejí, to představuje se hned mému vědomí v celé své velikosti, rozměrnosti i v úplné podobě. Jak to možné? Oko přece tak malé v porovnání s oborem, na př. celou krajinou, již najednou přehlédnu, a s níž hned všecky věci do podrobna mému vědomí se představujou; že se to všecko nepoplete? že z toho není jen jakýs mlhovitý tak neb jinak obarvený chumáč?

Ba podivuhodné jestiť zřízení našeho oka, kterýmž tomu všemu vyhovíno, kterýmž je docíleno, že věci ukazujou se nám, jak jsou i podle sebe se nalezají v plné své podobě i rozměřenosti, čisté i nezkalené.

No a to bude už asi laskavý čtenář žádostiv zvěděti, jaké zřízení to jest?

Můj zlatý, vyložiti zřízení to není tak lehké. Než žádáš-li si toho, pokusím se o to. Ale nesmí ti býti za obtížné, když budeš muset se mnou dříve jakous obcházku udělati. Zřízenosti té nelze porozuměti, kdo dříve jakés takés známosti ze světlovědy nemá. Líbí-li se ti tedy, abych dříve něco ze světlovědy vyložil?

Líbí, pravíš. Dobře, vyložím.

Lomení světla. Věci jsou buď průhledné, buď neprůhledné. Průhledné jsou ty, kteréž paprskům světla průchodu dávají. Čím volnější světlu průchod, tím průhlednější jest věc.

Průhledných věcí známe všeliktero: sklo na př. jest průhledné, voda jest průhledná; nejprůhlednější ze všeho jest však vzduch; neboť v tom ztrácí se paprsků světla nejméně. Vzduch jest to také hlavně, ba skoro jedině, kterýmž všecko vidíme; neboť byť bychom i skrze sklo hleděli, nebo do vody se dívali, vždy musí vyšedší odtud paprsek projíti skrze vzduch, prvé než do oka přijde.

Však dejme tomu, milý čtenáři, ty díváš se oknem anebo díváš se do vody — voda jest čistá, vidíš v ní rybičky plovati a vidíš i kamínky na dně — vyber si pohledem svým z kamínků těch jeden, co myslíš, nachází-li se kamínek ten skutečně v místě, v kterémž jej vidíš?

Ty staneš — otázka ta zdá se ti divná — naposledy jakýs nevčasný žert. Žádný žert, milý čtenáři; myslím to opravdu. Však hle, ty máš v ruce hůl, pěknou rovnou hůl: strč ji na polo do vody a pohleď na ni se strany. Jak — hůl vypadá jako zlomena. A přece zlomená není, aniž křivá. Aj, dle toho snad připustíš, že hůl, alespoň pokud ve vodě vězí, trochu jinde se nalezá, než kde ji vidíš.

Však já si tě představil stojícího u vody, a ty zatím sedíš doma s knihou v ruce. Odlož knihu drobet a vezmi sklenici, nejlépe nějakou širší a naplň ji vodou. Naplněnou postav na stůl na nějakou dlouhou rovnou čáru. Dobře, sklenice stojí — teď se skrze sklenici na čáru dívej, nahýbaje se jednak do předu, jednak do zadu. Co vidíš? vidíš-li čáru pořád nepřetržitě rovnou?

Pravíš, že ne. Ještě když oko se octne zrovna nad čárou, tu jest ji viděti v nepřetržité rovnosti; jak ale se nahne dále za ní nebo před ní, tak že na ni hledí se strany či šikou, hned se ukazuje přetržena, nacházející se pod sklenicí kus ukáže se vyšinut, vyšinut tím více, čím stranněji na čáru se hledí. (Prosím, nechť z milých čtenářů každý zkoušku tu učiní.)

Však učiňme ještě jinou zkoušku. Vezmem nějaký nízký hrnek neb jinou podobnou nádobu a položme na dno jakýs malý peníz, třebas šesták. Aby šesták se nám nepošinul, když později vodu nalévati budeme, přilepíme si ho třebas na dno kouskem vosku. Nyní postav se, milý čtenáři, malounko před hrnek, to tak, abys hledě do hrnku, peníz na dně více neviděl, by tvému zraku byl právě zakryt krajem hrnka. Tak zůstaň státi: já zatím naleju do hrnka vody. Nalil jsem — což, vidíš-li peníz? Vidíš, a vidíš jej spolu o něco výše.

Ač stalo-li by se, že by ve dně otevřela se dírka a voda z hrnku by vytekla — peníz zase tvému zraku zmizí. —

Ty se tomu divíš a žádáš si vysvětlení toho. Vysvětlím ti to, a na to učiním výkres, který následuje.

Představena jest tu v průřezu nádoba a výška vody jest naznačena písmeny v v’; m jest ležící na dně peníz. Peníz ten vysílá ovšem své paprsky na vše strany a jedna čásť jich jde též do i i’. Zde však (v i i’) jest povrch vody, zde jest paprskům vodu opustiti a přejíti do vzduchu. Jak, přejdou-liž dosavadním svým směrem? Nikoliv; nahnou se a nahnuté půjdou do oka o. Nuž ale, docházejí-liž takto nahnuté do oka, kde, kterýmž směrem můžeme peníz viděti? Ten nemůžeme viděti než jenom směrem, kterýmž paprsky jeho posledně do oka přicházejí. Oko neklade a nemůže klásti věc než jenom zrovna tam, odkudž jemu paprsky z ní posledně přicházejí nebo přicházeti se zdají. Prodloužíme-li proto poslední z našeho penízku paprsky zrovna do zadu, tak jako na našem výkresu tečkováním vyznačeno, tož nelze, než že peníz můžeme spatřiti v n.

Tím způsobem není tedy pravda, že by paprsky světla vždy věrně rovné své cesty se držely?

Jest pravda i není pravda. Dokud paprsky jdou jednou věcí, jedním a týmž jednostejným středivem, tož z rovného svého běhu neuchylejí se ani za mák. Jinak ale, je-li paprskům přejíti z jednoho střediva v jiné, jakož na př. zde bylo, z vody do vzduchu: tu uchylejí se. Ač i také ne vždy. Vyjde-li paprsek přímo (ne šikou) z jednoho střediva v druhé, neuchýlí se pranic. Pozorovati mohli jsme to při prvějším našem pokuse, kdež jsme hleděli na čáru, nacházející se pod sklenicí. Hleděli-li jsme na ni zpříma dolů, viděli jsme ji v místě, kdež skutečně se nacházela, viděli jsme ji nepřetrženou, nepošinutou. Však ale, jak brzo jsme se nahnuli na tu neb onu stranu, tak že přicházející do oka paprsek musel šikou, už se uchyloval z rovné své cesty a čára ukazovala se pošinutá.

Ale bude nejlépe, představíme tu věc ještě jednou výkresem. Dejme tomu, před sebou máme průřez skleněné nádoby, na plněné vodou, a pod ní průřez čáry, kteráž se nám tudy představuje arci co tečka a. Nuže na tečku či čáru tu hledíme jednou z o a podruhé z p. Kde se nám čára ukáže? V prvním případu ukáže se nám v a, kdež v skutku se nachází; v druhém případu ale ukáže se v b, kdež se nenachází.

Teď ale čím je to, že se nám věc ukáže jednou v místě pravém a podruhé v nepravém.

To je tím, že paprsek po vodě se nahýbá. Paprsek má jakous větší náchylnost k vodě, nežli ke vzduchu a padne-li na ni kosou, zahne se, jakoby ji zase nerad opouštěl. Slovem, při svém dopadu i pri svém východu zahne se paprsek po vodě, a zahne se tím silněji, čím koseji na ni dopadl nebo z ní vyšel.

Ano, proč ale nezahne se, když dopadne a vyjde zrovna?

A proč by zahnul? není k tomu příčiny. Onť je tažen na všechny strany stejně, a jde tedy zrovna.

No, a teď uvěří snad už každý, že hledě s břehu do vody na nalezající se tam kaménky neb ryby, nevidí je v místě, v kterémž se v pravdě nalezají. A tak dovede si i vysvětliti, proč hůl vnořena na polo do vody, vypadá jako přelomená — t. hledícímu na ni šikou a proč i dno i všeliká věc ve vodě vypadá méně hluboká, nežli v skutku jest.

Vlastnost tato, za kterouž světlo nebo jakýkoliv paprsek, když šikou do vody vchází, nebo z ní vychází, z dosavadního směru svého se uhybá, slove lomení světla.

Jako voda chová se ke světlu také sklo. I ve skle lámají se paprsky, napadající naň šikou, a lámají se rovněž po skle.

Vizmež přidané vyobrazení: CD představuje nám průřez kusu sklené tabule, v o jest oko a v a jest věc, na níž oko hledí. Nuže, vidí-li ji v a? Nevidí. Vycházející z a paprsky, majíce skrze sklo projíti šikou, lámou se, a oko vidí tedy věc v b. Čím tlustší sklo, tím dále octne se b od a. Aby oko věc v a uvidělo, muselo by na ni hleděti zrovna z p.

Však tu měli jsme na přehlídku kus sklené tabule, jejíž tloušťka je veskrz stejná a plochy zcela rovné. Což ale, aby tloušťka byla nestejná nebo plochy nerovné? Dejme tomu, že by to bylo kus skla přibroušeného do tří hran, tak jako toho průřez je představen výkresem CD. Jak se nám tu věc ukáže, když na ni skrze sklo to pohledneme? Ba tu ukáže se nám ještě více pošinuta, ano pošinuta ukáže se, i kdyby na ni jakkoliv i zrovna s hůry hleděl.

A což kdyby vzal takové neb podobné tříhranné sklo a díval se skrze ně na věc způsobem jak tuto naznačeno? Tu uvidí věc dvounásob v b b.

Dle toho dovedem si nyní vysvětliti, jak by bylo, kdyby sklo do více hran nežli do třech broušeno bylo. Však takových sklíček užívají často děti co hračky, dívajíce se skrze ně. Sklíčka ta pocházejí obyčejně ze skleněných lustrů. Když skrze takové sklo na nějakou věc se podívá, vidí ji mnohonásob rozmnoženou.

Že ostatně i skrze obyčejné tabule našich oken není vždy věrně viděti, toho si snad už každý povšimnul. Co ve skle jsou všeliké prouhy, pupínky neb jiné nerovnosti, tím vším ukazujou se věci, viděny tudy, více méně pošinuty, roztaženy aneb i zkrouceny. Ano, mnohému událo se snad už spatřiti tabuli skla, skrze niž pranic viděti nebylo. Byváť to nejspíš v kancelářích, v hostincích i jinde, kdež v přízemí nechtějí by zvenčí do vnitř, do pokoje neb do kuchyně viděti bylo. Tabule taková jest veskrz krabatá, světlo skrze ni prochází sice dobře, ale paprsky jeho jsou tak mateny a rozházeny, že tudy nic rozeznati nelze.

Zvláště pěkně vidíme pak zdánlivé pošinování věcí ve vodě, když vlny hází. Je-li voda čistá, tak že k jejímu dnu je viděti, vidíme dno její nebo věci, nalezající se na něm, pořád pohybovati se.

Pomocí vody dá se ostatně učiniti i zkouška, kteráž na předešlé stránce uvedena byla. Naleje se do sklenice trochu vody a postavena pak na čáru, nahne se. Tuť uvidíme, jak o mnoho víc ukáže se čára pošinuta, nežli když sklenice rovně stála. Dobře jest ale, když sklenice na to vezme se dna rovného broušeného, neboť nerovné dno všelijak mate a zkřivuje.

Však tu mane se nám otázka: a kterak jest vlastně, když paprsek přechází ze skla do vody nebo z vody do skla, kterak se tu lomí?

Tu lomí se po skle. Přechází-li paprsek z jednoho střediva v jiné, ovšem na koso, tu lomí se vždy po hustším. Hustší je paprsku jako milejší; však se v něm také více ztrácí. Proti vzduchu jest voda hustší a ještě hustší jest sklo.

Však ale jsou také případnosti, kdež světlo i po vzduchu se lomí — to arci jen tenkrát, když přichází z řediny ještě větší nežli je vzduch, nebo když dokonce přichází z jakéhos prázdna. No, a s prípadností tou potkává se světlo, docházející se slunce nebo s jiných těles nebeských k zemi. Však případnost ta má za účinek, že z rána vidíme slunce vyšlé prvé, než ještě vyšlo.

Aj, zavrtí mnohý hlavou, jak by to bylo možné?

Jest to možné. Pohleďme na tento výkres:

Z představuje nám kus zemské koule a V obor vzduchový, obkličující ji. Slunce má se právě k východu nalezajíc se v S. Může-liž tu člověk, nacházející se v c slunce viděti? Nemůže; rovná čára, tažená od slunce přes povrch země, připadne mu vysoko nad hlavu. No a predce tu týž člověk slunce už vidí, vidí ho však ne v S, kdež skutečně se nachází, alebrž v T. Kterak? to ukazuje výkres. Dopadající na obor vzduchový sluneční světlo lomí se zde, lomí se po vzduchu k zemi, směrem b c a člověk tedy, stojící v c, vidí slunce už vyšlé — v T.

A tak jest také při slunce západu. I tu, ač v pravdě už zapadlo, vidíme slunce ještě nějakou dobu na nebi. Kdybychom v tu chvíli byli s to, abychom se země všechen vzduch sfoukli, hned by bylo slunce to tam a byla by čirá noc. Však i soumrak má svůj původ z lomících se po vzduchu paprsků slunce už zapadlého.

Ostatně jako se sluncem, jest také s měsícem a hvězdami. Z nebeských těch světel nevidíme žádné v pravém jeho místě, leč když zrovna nad hlavou stojí. Čím nížeji k zemi, tím více se ukazuje pošinuto, t. ve svém stání podvýšeno.

Zatím ale tak jako jsme ve svrchu položeném výkresu naznačili, že sluneční světlo se lomí čárou b c, tak v skutku nelomí se — t. čárou tak rovnou. Vzduch není veskrz stejné hustoty — na hoře jest řidší a dole hustější: a poněvadž světlo lomí se po hustším, proto musíme si čáru b c představiti co oblouk — oblouk arci velmi nenáhlý, sklánějící se svým koncem k c, t. k zemi.

Ba vždyť ale vzduch nebývá kolikrát ani v jedné a též vrstvě stejně hustý; tak na př. za parního letního dne, když země silně se zahřeje, přihřívá se od ní i vzduch, nalehající na ní, přihřát pak řidne a podnáší se do výšky, čímž povstávají ve vzduchu proudy vzduchu řidšího, nesoucího se na horu a vzduchu hustšího, padajícího k zemi. Nuže proudy tyto, neboli střídající se tu nestejná hustota vzduchu má za následek, že všeliké vzdálené věci, na něž hledíme, zdají se nám pohybovati či teteliti se.

Skla oblá. Zapalovací či palčivé sklo má snad mnohý z našich čtenářů, a nemá-li, nechť si vypůjčí od dědečka brejle anebo jakés jiné zvětšovací sklo. Sklo takové, když naň sáhne, jest v prostředku o něco tlustší, jest vypoulené či oblé. Nuže sklem takovým dá se učiniti mnohá zkouška.

Držíme-li sklo takové proti slunci a za sklo opodál papír neb cos jiného, spatříme, na papíře světlo se sráží a sráží se zvláště v jisté vzdálenosti, kdež v nejmenší prostor se směstnává. Místo to, kdež při takovém sklu ukazuje se procházející světlo nejsraženější, slove svodisko.

Proč a kterak paprsky v jednom tom místě se srážejí či svozují, nahlídneme snadno, ohlídneme-li se po předešlém výkresu 158. Ač ještě zřetelněji ukáže nám způsob svedení toho podaný tuto výkres:

A B značí průřez oblého skla, a S jest svodisko, kdež napadlé na sklo zrovna paprsky se srážejí.

No a co takové sražení s sebou nese, to si každý pomyslí, anebo zná to z vlastní zkušenosti. Sluneční paprsky jsou ovšem teplé a srazí-li se jich mnoho v jedno místo, srazí se tudy i jejich teplo, že může až zapáliti. Proto se oblému sklu říká též sklo zapalovací.

Čím větší takové sklo, tím více paprsků může se v něm zachytiti a dohromady svésti, a účinek jeho, t. výhřev v jeho svodisku jest tím větší. Svodisko připadá ke sklu tím blíže, čím sklo je oblejší či vypoulenější. —

Důležitější však, čímž oblé sklo slouží, jest, že se ho potřebuje co skla zvětšovacího. Zkusme takové sklo, a přesvědčíme se hned, že zvětšuje.

Leč tu shledáme, ono zvětšuje jen až do jisté dálky, v kteréž od věci se drží — to do dálky, kdež se nalezá téhož skla svodisko. Octne-li se věc v samém svodisku, už jí nevidíme. Obraz její jest celý rozplynulý. Výše položený výkres může nám toho býti úkazem, představíme-li si totiž, že naopak ve svodisku jest věc a vycházející z ní paprsky že skrze sklo pronikají. Jak vidíme, proniklé paprsky jdou rovno vedle sebe, aniž se kde sbírají neb křižují, by nějaký obraz vytvořiti mohly.

Zatím ale věc nevidíme pouze, když se nalézá v samém svodisku: dále za svodiskem vidíme ji přec zase, ale obrácenou vzhůru nohama, a čím dále od svodiska, tím zmenšenější.

Však bude nejlépe, představíme si tu věc nákresem; hodí se nám pro pozdějšek. A B představuje průřez oblého skla; v S jest svodisko jedno a v s svodisko druhé; v P jest hořící svíčka, nalezající se vzdálí za svodiskem. Nuže, hledí-li člověk s druhé strany skrze sklo na svíčku, kde i jak spatří její obraz? To můžeme lehko vyzvěděti: netřebať než jenom z jednoho místa svíčky táhnouti čáry po skle a tu pak ukáže se, jestli čáry se sbíhají a kde. Dejme tomu, že bychom čáry ty táhli se špičky plamene a nechaly je pak zlomené skrze sklo vyjíti: hle, tu shledáme, že sejdou se za sklem v p. Zde v p ukáže se tedy špička plamene; a kdybychom podobným způsobem i s ostatních částí svíčky přiměřené čáry táhli, shledali bychme, že všecky v téže dálce se sejdou a svíčka že ukáže se zde celá, však převrácená i v míře tím menší, čím svíčka ode skla je vzdálenější. —

Přál bych, aby každý z milých čtenářů o účinku tom vlastní zkouškou se přesvědčil. Však ale přijdeme na účinek ten ještě jednou, kdež uvidíme, jak a kde slouží. —

Prozatím musím ještě podotknouti, oblá skla, když se jich potřebuje ku zvětšování, sestavujou se též kolikonásob za sebou, to ve zvláštních rourách či trubicích, čímž arci dochází se účinkův ještě znamenitějších.

S sestavenými takto sklami roury slovou jednak drobnohledy, jednak dalekohledy. Sestavení jedněch i druhých jest však obzvláštní i rozdílné a musí býti napřed vždy dokonale vypočtené, by žádaného účinku se dosáhlo. Kteraké však sestavení to jest, nebudeme zde vykládati: vypadlo by tuze obšírné a naposledy by přec ještě nepostačilo a nejspíš málo komu vděk přišlo.

Kukátko. Kdož by se byl jednou do kukátka nedíval a z obrazů viděných v něm se nepotěšil? Však mu kukátko ani vždy neříkají, ale také kosmorama (světozor) — t. když je nějak zvedenější.

Nuže v čem záleží kukátko takové? jaké jest jeho zřízení?

Zřízení jest velmi prosté. Neníť to než jen pouhý truhlík, v jehož předu je zasazeno oblé sklo, skrze něž se hledí a na proti sklu v truhlíku zrcadlo, kteréž je přiděláno na polo sklopené či v půl přímého úhlu. Na dno truhlíku položí se obraz, jejž spatřiti chceme. V pozadí nade dnem jest truhlík otevřen, by tudy světlo na obraz padati mohlo, anebo zasadí se tam třebas kahan (lampa), kterýmž obraz se osvěcuje. Nuže vycházející z obrazu toho paprsky padají na zrcadlo a odrážejí se odsud do předu k hledidlu a poněvadž hledidlo jest sklo oblé a obraz nalezá se blíže jeho svodiska, ukazuje se obraz zvětšen; malý panáček na obraze ukáže se co velký muž a vymalovaná krajinka představí se co skutečná velká krajina.

Ovšem aby představení světu podobné bylo, musí obraz býti zvlášť bedlivě i do podrobna malován; neboť každá malá chyba stane se zvětšením velkou.

Jiného druhu kukátko, to mnohem zanímavější, jest

Temnice. Nemnoho as z milých čtenářů bylo, kteří viděli obrazy, jež temnice poskytuje. Kdo ale viděli, ti jistě s potěšením na ně pamatujou. Temnice poskytuje nám obrazy, jak je příroda sama dává, beze všeho malování — poskytuje nám je ve vlastních jich barvách i v jich pohybech: lidi možná tu viděti, jak po ulici chodějí, jak na poli pracují, jak větrem stromy se klátí atd.

Nuže jaká jest ta temnice?

Temnice může býti kolikerého způsobu; zde představíme pouze způsob nejobyčejnější i k zhotovení nejsnadnější.

Jestiť to dřevěný truhlík anebo čtverhranná z lepenky škatule, kteráž u vnitř je natřena černou barvou anebo polepena černým papírem. Truhlík má s jedné strany okrouhlou díru, do níž je zastrčena z lepenky roura, v jejíž konec je zasazeno oblé sklo. Roura ta dá se dle potřeby víc neb méně zastrčiti neb povytáhnouti. S druhé strany truhlíku v jeho vnitřku jest zasazeno zrcadlo Z — zasazeno jest na koso s půl přímého úhlu. Nad zrcadlem pak ve vrchu truhlíku jest prostranný otvor a na něm víko D; víko to jest nadzdviženo. V otvor ten pod víko zasadí se tabulka poloprůhledného skla m. Sklo takové může si každý sám způsobiti. Vezme tak velkou tabulku broušeného zrcadlového skla a vezme hned raději dvě — tabulku položí na stůl a nasype na ni trochu šmirglu, jejž u kupců prodávají, a nyní přiloživ druhou tabulku na první na šmirgl, šoustá jednu o druhou. Tudy rozšoustá či rozškrábe se tabulka, že ze své průhlednosti mnoho potratí. —

Však komu by to s takovým děláním bylo obšírné, nebo kdo by si potřebné na to sklo nebo šmirgl opatřiti nemohl, může si místo toho opatřiti papír, jemuž kupci říkají hedbávný. Papír ten jest poloprůhledný a kresliči potřebujou ho k okreslování obrazů neb výkresů, na něž papír ten je potřebí jenom přiložiti a může se kresliti. Nuže kus takového papíru napneme si na rámeček a napnutý založíme v onen otvor. Anebo založíme i bez rámečku: nejprvé založí se tabulka obyčejného skla a na to položí se pak list téhož papíru. No a tím máme naši temnici hotovou. Teď nepotřebujeme než jen milou temnici obrátiti sklem na ulici neb kamkoliv jinam, odkudž obraz míti chceme, a obraz toho spatříme na papíře.

Ba ještě ho nespatřujem, alespoň ne dobře. Jest to sice jakýs obraz, ale ne dosti zřetelný.

To si hned pomůžeme: vždyť v předu roura se svým sklem jest k šoupání. Posouvejme ji sem i tam, až konečně nalezneme jí místo, kdež se nám ukáže obraz zcela zřetelný.

Pravda-li, jest to milá a věru překvapující podívaná, zvláště, když je obráceno na ulici, kdež mnoho lidí chodí a jezdí, přehlédnouti celou ulici nebo celé náměstí v malém obrázku a viděti ty malé podobičky lidí i zvířat, anyť se pohybujou — všecko jako živé.

Proč že všecko tak malounké se ukazuje, snadno uhodneme, ohlídneme-li se k výkresu se svíčkou a připomenem-li si, co tam pověděno bylo. Arciť předmět, t. věci na ulici jsou od skelného svodiska velmi vzdáleny a proto dělá se obraz jejich velmi malý a obraz ten jest skutečný, že se zachytiti dá.

Obraz ten jest ostatně tím zřetelnější, čím tmavější jest truhlík uvnitř. Ač mnoho záleží i na tom, by na obraz se strany venkovské světlo nepadalo: proto také k víku přidělají se po stranách z tmavého plátna křídla či záclony. Ba chce-li člověk obrazy ty zvlášť pěkně viděti, udělá nejlépe, když si přes hlavu a víko tmavý jakýs šat prostře.

Obraz takový dá se ostatně zachovati i kresbou a k tomu cíli se také časem temnice potřebuje, by snadným způsobem získal se věrný nákres nějaké krajiny nebo místa. Temnice taková zdělá se obyčejně tak, by obraz padal dolů na dno na podložený zde papír, kdež jej kreslič hned přikresliti může. V předešlém byla taková vyobrazená. Sklo jest nahoře a nad ním polo nachýlené zrcadlo.

Ba, což aby takhle nebylo kresliče ani zapotřebí, aby obraz sám se nakreslil, t. aby, jak se udělal, potom napořád také zůstal?

Ba už tak daleko to lidé dovedli, už dělají, že takový obraz zůstává. Snad mnohý z čtenářů slyšel už o světlokresu (daguerotypii či fotografii) aneb i výrobky toho sám očitě poznal. V Praze vidíme je na mnoha místech vyvěšeny. Jsouť to z většího dílu podobizny osob a při nich vždy adresa malíře, t. světlokresce. Chce-li člověk se dát vypodobiti, dojde k takému světlokresci, sedne si a posedí tiše chvilčinku a je vypodoben. A jest to podobizna zcela věrná, podaná beze všeho líchocení, neboť jest to podobizna, již si tvář sama způsobila. Vypodobení to děje se ovšem v temnici.

Ano jak, jak ale vypodobnění to se zachová?

Na to jsou jisté lučební prostředky. Které ale? to je zde těžko vyložiti. Podotknu jen tolik, jsouť jisté látky, které, jak na ně světlo padne, hned svou barvu změní, zčernajíce. Látkou takovou jest medle plocha (postříbřená plotna nebo papír nebo potažené sklo) připravená. Příprava ta činí se v temnu a připravená tak plocha chová se potom takže v temnu. Nuže, založí-li se taková plocha na dno temnice a na plochu padne svedený na ni obraz, tož co na obraze jsou částky světlejší, tam stane se na ploše větší změna nežli částkami méně světlými nebo stíny; kam padne stín nebo čásť tmavá, tu nezmění se třebas pranic. Nyní ale jde o to, by, co takto se změnilo, také se zachovalo. Na světlo s tím nesmí; neboť tudy by se hned celá plocha změnila a obraz byl by ten tam. Nezbýváť tedy, než aby plocha ještě co třeba se připravila, by potomní světlo beze vší změny snesla: a to se stane jistými látkami, jimiž plocha jednak se napaří i pak přeplákne — všecko ovšem v temnu. Tudy ustálí a připevní se obraz tak, že může vyložiti se pak na světlo, aniž se více změní, ani smazati se dá.

Leč první ten obraz jest na ruby, co by mělo býti světlé, jest tmavé a to tmavé či stín, jest světlé. Proto s téhož obrazu učiní se tímtéž způsobem druhý, kdež opět všecko se obrátí; a to teprv jest pravý obraz.

Tak slouží tedy temnice.

Však temnice slouží ještě jiným způsobem, a způsob ten jest ovšem nejdůležitější; kdož by řekl, že temnici nosíme s sebou, vlastně dvě, že jsou to nástroje, jimiž vidíme?

Naše oči. Ba už jináč není; kdo si prohlídne oko, člověčí neb zvířecí, shledá, že vnitřní zřízení jeho jest jako při temnici.

Prohlídněme si je trochu, a nejlépe když si na to opatříme oko od zabitého kusu dobytka, zřízení jeho jest totéž jako při oku člověčím.

Vyloupnuté a ze svých přívěsků (svalů) čistě obrané oko jest koule, jevící svrchu tuhou blánu či obálku, kteráž z většího dílu je bílá, neprůhledná, z malé části však v předu průhledná. Tato slove rohovka a onano bělima. Rohovku i bělimu vidí každý na svém oku, když do zrcadla se podívá.

U vnitř obálky jest oko vyplněno jistým průhledným mokem, v němž nad to ještě některé tuhé částky se nalezají. První a zvenčí viditelná z částek těch jest duhovka. Duhovka jest blána či opona, v jejímž prostředku nalezá se otvor, známý pode jménem zřítelnice či panenka. Skrze zřítelnici pronikají paprsky do vnitř oka. Duhovka jest barvy jednak hnědé, jednak modré nebo šedé, podle čehož činíme rozdíl mezi černookými a modrookými.

Nuž ale, jak dále — vnitř oka?

Otevřeme ho, jest-li jsme si jaké od řezníka opatřili; je-li v zimě, dejme ho zmrznouti. Tak dá se pěkně v půli přeříznouti, aniž splaskne.

Budiž, že jsme tak učinili, že jsme oko v půli od předu do zadu prořízli: tudy nabudeme průřezu, jak v následujícím vyobrazen.

Vizme písmena: a jest bělima; b rohovka, kteráž je do předu něco víc vypoulená; c žilná blána či žilovka, kteráž své jméno vzala z množství žilek, protkávajících ji, mezi nimiž je však plno buněk, držících v sobě černý jakýs mok. Blána ta jest proto celá černá, a onatě to, jež z vnitřku oka dělá temnici. d jest čilná blána neboli čilovka, kteráž je velmi útlounká a jest pouhé rozvětvení čily zrakové, jejíž kmen spatřujeme v o. e jest duhovka; ta má tu moc do sebe, že se může stáhnouti neb roztáhnouti, čímž otvor její, t. zřítelnice, se zmenší nebo zvětší. g slove čočka, kteráž je utkána ze samých útlých proužků, vypadající jednak, když se vyndá, jako kousek čistounkého, průhledného rosolu. Za čočkou celý vnitřek oka h jest vyplněn slizovitým, čistým, průhledným mokem, uzavřeným v samých buňkovitých příhrádkách. Mok ten jmenujou pitevníci mok skelný. Podobným čistým mokem jest vyplněno i popředí oka i, kdež mok ten sluje vodní.

Tuť tedy máme, v čem zřízení oka hlavně záleží, tuť ta temnice, v jejímž pozadí zobrazujou se věci, s nichž světlo do oka padá. Jako jsme shledali, že účinkuje oblé sklo či skelná čočka, tak účinkuje i čočka, nalezající se uvnitř oka. Čočkou svádějí se paprsky, padající na ni, vytvořujíce v jisté dálce malounký obrázek věci, s níž pocházejí. A právě v též dálce, kdež obrázek ten se tvoří, nalezá se čilná blána, t. nastražené tu konečky čily zrakové, kteráž dojmu činícího se jí tudy hned se chápe a o tom k mozku zprávu dává.

Že v pozadí oka činí se v skutku malý obrázek věcí, kteréž jsouce osvětleny před okem se nalezají, o tom je lehko očitě se přesvědčiti. Kdo má ostrý nožíček a umí s ním dobře zacházeti, nechť s vyloupnutého volského oka v pozadí svrchní blánu opatrně střeže, tak aby nezůstala než jen vnitřní tenounká vrstva. Takto připravené oko drží-li pak zadem před své oko, jako by se skrze ně na nějakou věc díval, tož spatří obrázek věci v zadu prosvítati, obrázek pramalounký a přitom obracený vzhůru nohama.

Ač kdo by měl příležitost, opatřiti si oko z bílého králíka, to by ještě lépe posloužilo. Při tom nepotřeboval by ničeho sřezávati, obrázek spatřil by bez řezání, poněvadž bělima v zadní části je průzračná a v žilovce černi není.

Však abychom si lomení světla v oku i dělání toho obrázku poněkud představili, vizme tento nákres:

Vidíme tu průřez oka a před ním šipku AB, s kteréž se všech jejich částek do oka paprsky padají. Máme z paprsků těch vyobrazeny pouze vycházející s konců A B. Paprsky ty, padajíce na celé oko, lámou se zde a zlomené scházejí se v pozadí oka, jakož námi zde vyobrazená malá šipka ukazuje. Vidíme, šipka jest obracená, a tak i každá věc, kteráž se zde zobrazí.

Ano, vždyť ale věci nevidíme obrácené, nobrž jak v skutku jsou.

Pravda; však ale obrázek není ještě vědomí obrázku, není vědomí věci, kterouž nám představuje. Kdyby čila vedoucí z oka do mozku se přetrhla, nebyl by obrázek nic platen; zraková čila teprv do mozku zvěstuje, co po svých konečkách čuje, vlastně konečky ty po svých nitkách, poněvadž každá má svou vlastní, zvěstujou to samy. A zvěstu tomu arci mozek rozumí, uměje jej dle potřeby a skutečnosti zpraviti. Vždyť kdyby všecko viděl obrácené, musel by sám sebe člověk viděti také vzhůru nohama. Jak vidí sebe, vidí i všecko ostatní v souměru jednom.

Zvláštní je ale, jak světlolomné to ústrojí v oku je zařízeno, by pocházející z toho obrázek vypadl zcela zřetelný, jasný. Při skelných čočkách, jež hotovitelé zřecích nástrojů (dalekohledů, drobnohledů) zhotovujou, vadí nemálo, že je nemohou hotoviti než jen do okrouhlosti, jaká je při kouli. Každá skelná čočka jest jako skrojek dokonalé koule; jinak ji brousiti nemohou než jen do koule; a to má za následek, že dopadající na čočku paprsky nescházejí se všecky v stejné dálce za ní, ale co padají na prostřední čásť, ty scházejí se dále za čočkou a co na její pokraji, ty blíže čočky, čímž tedy vytvořený za ní obrázek činí se méně zřetelným. Proto také, aby optik vadě té jak možná vyhověl, nenechá čočku celým povrchem účinkovati, nýbrž jen prostřední částí její, pokrají zakryje, by tudy žádné světlo nešlo. —

Druhá pak vada při skelných čočkách jest, že jimi, jak jsou, rozvrhujou se paprsky v barevné. Kdo má nějaký starý dalekohled aneb i dědečkovy brejle, je-li totíž dědeček hodně dalekozraký, tož hledě skrze ně, bude na věcech pozorovati jakés barevné obruby neb kola. Kola ta jsou sice hezká, neboť jsou barev duhových, ale jasnost obrazů trpí tady, neboť věc činí se méně zřetelnou. Optikové pomáhají si tím, že čočky sesazujou z dvojího druhu skla. Barevné rozvrhování není totiž při všech průhledných věcech stejné, jedna rozvrhuje víc, druhá méně, a takových rozdílů jest i mezi rozdílnými druhy skla. Čočka sesadí se tedy v ten způsob, by co jedním sklem se rozvrhlo, zase druhým se svedlo i napravilo.

Hle, to všecko nalezáme provedeno i v našem oku. Na lomení světla jest nejenom čočka, ale i vypoulená v předu rohovka s vězícím vod ní mokem; dále pak za čočkou jest sklený mok, kterýmž paprsek též ještě se lomí. Tuť tedy kolikteré lomení za sebou, kteréž je tak seřízeno, že všemu barevnému rozvrhování je zúplna vyhovíno.

Dále pak není čočka zaokrouhlená do koule, ale v jinou křivku, jíž právě je zapotřebí, by zlomené paprsky v stejné dálce za čočkou se scházely, kteréž ale optikovi na jeho brousidle nikterak docíliti nelze. Slovem, světlolomné ústrojí v oku je tak dokonale seřízeno, že žádný optik svými skly není s to, by ho dostihl. Co člověk vidí, co před ním v přiměřené dálce se nalezá, to vidí zcela jasně i zřetelně. Ale pravili jsme: v přiměřené dálce; a tu mnohému možná připadnou některé vady zraku, jak se s nimi potkáváme.

Krátkozrakost i dalekozrakost. Víme, je-li oblé sklo neb čočka více vypoulena, lomí se skrze ni světlo kratčeji a obrázek připadá blíže čočky, kdež naopak při slabší vypoulenosti je zlomení delší, a obrázek tedy dále od čočky do zadu připadne. Hle, případ ten nalezáme při lidech dost často, to na rohovce, kteráž je jednou víc, po druhé míň než třeba vypoulena (ale jářku, na rohovce; celé oko tím není míněno).

Srovnejme oko krátkozrakého mladíka s okem dalekozrakého starce: při onom jest vypoulenost rohovky větší, a při tomto je menší. A to má za následek, že tento vidí do dálky dobře, a na blízko, když na př. něco čte, špatně; onen ale naopak vidí na blízko dobře, do dálky však málo nebo nic. Do dálky vidí proto málo, poněvadž při kratším zlomení připadá obrázek ze vzdálenějších věcí před čilovku a ne na ni samu. Než jak mile přichází věc blíže, šine se obrázek pořád víc a více zpátky, až konečně v samou čilovku padne; a tu pak vidí člověk z cela zřetelně.

Krátkozrakost jest tím samým vada spíše věku mladšího, povstávající hlavně tím, že člověk své oko jen málo do dálky cvičil. Venkovského chasníka nenalezneme tak snadno krátkozrakého, ale spíše městského študenta, učence neb jiného, kterýž skoro pořád jen čte neb píše anebo obírá se jinak s věcmi ležícími blízko před očima.

Naopak ale dalekozrakými stávají se v starším svém věku nejvíce polní hospodářové, pastýři a myslivci, protože jim je mnoho do dálky pozírati. Starší věk jest k dalekozrakosti ovšem tím náchylnější, poněvadž tu tělo své plnosti pozbývá, při čemž i oko spíše oplaskuje.

Však ale ať oko bylo z cela v pořádku, proto přece nevidí do každé dálky stejně dobře. Aby si někdo dal knihu na dva sáhy od oka a chtěl v ní čísti — bude-liž moci? Nebude. Anebo aby si knihu dal k samému oku, bude-liž tu moci? Taky nebude. Jestiť jenom jedna jistá dálka, v kterouž člověk nejzřetelněji vidí a do níž knihu při čtení drží. A dálka ta při rozdílném zraku jest rozdílná. Vidí-li člověk nejzřetelněji či čte-li nejlépe, drže kniha na 8 — 10 palců od oka, toho oko jest zdravé. Musí-li ji však blíže držeti, takový jest krátkozraký, a musí-li dále, jest dalekozraký; a čím dále nebo čím blíže, tím větší jest dalekozrakost nebo krátkozrakost jeho.

Zatím ale, ač vada krátkozrakosti a dalekozrakosti je dosti nemilá, přece dá se jí poněkud vyhověti — brejlemi. Krátkozrakému dají se brejle láklé a dalekozrakému brejle oblé, a tudy vyrovná se, oč rohovka je příliš mnoho nebo příliš málo vypoulena.

Však aby se vyrovnalo, třebať aby láklost nebo oblost skel byla k vypoulenosti právě do míry, aby se třebas nepřesolilo. No a že je do míry, to ukáže nám vlastní zkouška: skrze které brejle nejlépe bez unavení oka vidíme, ty jsou vypoulenosti jeho právě přiměřeny. Ač kdo brejle na ten cíl kupuje, udělá vždy lépe, když raději koupí o stupeň slabší než jakými nejlépe vidí. Nad to silnějších či ostřejších pak ať dokonce se chrání; nebo na ty by se oko honem uvyklo a tudy ještě více se zkazilo.

Silnější pak jsou takové, jejichž oblost či láklost jest větší neboli svodisko jejich bližší. A podle vzdálenosti svodiska rozeznávají se skla obyčejně číslami. Nižží číslo má kratší svodisko, a jest tedy ostřejší.

Jak už dříve podotknuto bylo, všelikou věc vidíme jen tím, že paprsky z ní padají do oka, kdež v pozadí obrázek vytvořují. Obrázek ten jest arci z menších věcí menší a z větších větší. Zde vidíme toho jakýs nákres:

Má-li věc velikost AB utvoří se z ní v oku obrázek ab; je—li však velikost AC, bude z ní obrázek ac. A podle velikosti obrázku, to se rozumí, posuzujeme velikost věci samé, z níž obrázek pochází.

Než učiňmež si nákres ten ještě jednou, oko však vynechmež, a na místo jeho postavme pouze z, což značí zřítelnici, skrze kterouž paprsky z věci do oka vcházezí.

Já myslím, že, býť i předchozího nákresu nebylo, přece by každý usoudil, že z AC musí být obrázek větší nežli z AB. Usouditi dá se to z úhlu, kterýmž paprskový kužel do oka vniká. Úhel AzB jest arci menší či sevřenější nežli úhel AzC. Úhel ten, kterýmž paprsky z nějaké věci (z jejich krajů) do oka vnikají, nazývá se úhel zřecí. Čím větší či rozevřenější úhel ten, tím větší vidíme věc.

Však ale rozevřenost nebo sevřenost zřecího úhlu nezáleží pouze na velikosti věci. Věc může býti jedna táž, a přece můžeme ji viděti úhlem jednou velmi rozevřeným a podruhé hodně sevřeným. Kdy? Když se nalezá oku buď velmi blízko anebo od něho hodně daleko.

Nakresleme si zde strom a dejme tomu, oko hledícího na strom nalezá se jednou v o a po druhé v p, tuť vidíme, čím oko od stromu je vzdálenější, tím menší jest úhel, kterýmž se stromu paprsky do oka se sbíhají, a rozumí se, tím menší ukazuje se zraku strom.

Dle toho dovedeme si nyní vyložiti, čím to jest, že, hledíce na věci z veliké dálky nebo z výšky, na př. z vysoké věže nebo hory, vidíme všecko: lidi, stromy, domy i celá města jen malounká. Vzdálená věž neb i celá vysoká hora může se nám ukázati třebas menší nežli náš prst. Zkusme to, držme prst opodál oka proti věži: zakryjeme jím celou věž. Z blízkého prstu padají do oka paprsky úhlem větším nežli ze vzdálené věži.

Ovšem že proto hned nepokládáme věž za menší nežli náš prst — to ale jen tím, že k viděnému hned svůj úsudek připojujeme či svou vědomost, kteráž nám praví, že věž jest věc mnohem větší nežli prst.

Však ale kdybychom tuž věž neznali, možná že bychom se přece zmýlili, a omyl takový udává se dost často. Jdeme třebas v soumrak po poli, a hle, činí se nám, tamto vzdálí čouhá věž: netrvá to ale než chvilku, vedle nás projde a pozdraví nás — člověk, jejž sme drželi za věž.

Naopak ale udá se zas kolikrát, jdeme pod večer neznámou krajinou — tu činí se nám, vstříc přichází nám člověk. Však ale jdeme kus, ujdeme ještě větší: a člověk pořád daleko. Teď teprv seznáme svůj omyl — onať to věž.

Podobně mýlíme se kolikrát za bílého dne, že v dáli chlapce vezmeme za muže anebo muže za chlapce.

Kterak ostatně věci ukazujou se v dáli zmenšené, to umějí velmi dobře představovati a podle toho se říditi malíři. Vizme jen obraz nějaké krajiny, na př. nějakého stromořadí nebo dlouhé nějaké ulice, tu vidíme, kterak zadnější stromy neb domy jsou představeny pořád menší a menší a ulice či stromořadí přitom se ouží. Představeny jsou tak, jak se našemu oku v skutku ukazujou, když na ně na skutečné z též dálky patříme. Že však ale ve skutečnosti vzdálenější stromy neb domy tak malé se nám nezdají, to jest jenom tím, že viděné hned svým úsudkem opravujeme, že jim přikládáme hned velikost, jakouž ze zkušenosti známe.

Však ale právě ten úsudek bývá kolikrát zase příčinou, že chybně usoudíme. Tak na př. v divadlech mají na zadní oponě (dekoraci) vymalováno někdy celé stromořadí nebo celou dlouhou ulici: nuže stane-li, že v místě, kdež na oponě jsou představeny nejzažší a tím samým nejmenší domy, vystoupí na jeviště člověk, toho v prvním okamžení pokládáme za ohromného velikána, protože ho srovnáváme s domem, podle něhož na jevo vyšel. Na řádném divadle proto takové chyby se nedopouštějí, by učinili vchod tam, kdež zadní díl ulice je představen; neboť utržili by si notného smíchu.

A taktéž oceňujeme velikost nějaké věci i podle věcí jiných, podle nichž onano se nalezá. Chce-li na př. malíř představiti na malém obrázku zvlášť vysoký nějaký dům, chrám nebo strom, vymaluje vedle člověka: a podle velikosti člověka posuzujeme velikost chrámu neb stromu.

Jistý cestovatel vypravuje o svém prvním vidění Piku Tenerifského. Pik jest hora skoro třikrát tak vysoká jako naše Krkonošská Sněžka. A poněvadž hora ta nalezá se na ostrově, vystupujíc zrovna z moře do výšky, proto zdá se vyšší nežli kterákoliv jiná hora na světě, ač je nad ni ještě některých vyšších. Nuže když jsme k ostrovu tomu přijížděli, praví týž cestovatel, jsouce od něho as na 24 mil vzdáleni, tu hora Pik nezdála se nám nic větší nežli obyčejný vzdálený kopec, zdvihající se z moře. Však když sme druhého dne přiblížili se až na pět mil a spatřili před sebou as na půl druhé míle blíže k zemi známý nám válečný koráb, s nímž sme nyní horu srovnávali, představila se nám hora co jeden z nejohromnějších předmětů pozemských, jež lidskému oku jedním pohledem obsáhnouti lze. Válečný onen koráb totiž, mající délku s 10 velkých domů, jehož stožáry zdvíhaly se co vysoké věže, ukazoval se nám co puntíček na moři, srovnal-li se s velikou onou horou, strmící vysoko k nebi, po jejíž bokách oblaka, ač tak vysoká jako u nás, jenom nízko viseti se zdály.

Snad každý už viděl východ slunce a jemu se obdivoval. Při východu, zdá se nám slunce — též i měsíc, když je pln — mnohem větší nežli později, když už vysoko na nebi vystoupili. Proč? Protože tu máme podle čeho velikost jejich srovnávati. Srovnáváme je podle vrchů, stromů, domů a jiných pozemských věcí, za nimiž vycházejí, z čehož spolu i velikou vzdálenost jejich poznáváme, na velikosti jim tudy přidávajíce. Hledíme-li proto s vysokého vrchu, odkudž možná krajinu do veliké dálky přehlídnouti, bude nám vycházející slunce zdáti se ještě o mnoho větší nežli hledícímu na jeho východ z těsného jakéhos údolí. Však kdybychom hledíce na východ slunce neb měsíce s vrchu vzali si před oko kousek papíru, do něhož sme špendlíkem dírku propíchli, a dírkou tou, bychme hledli pouze na slunce, tak abychom spolu pozemských předmětů neviděli, ukáže se nám slunce zrovna tak malé či tak velké, jako když vysoko na nebi stojí. Stojí-li slunce vysoko, tuť ukazuje se nám nevelké i taky nehrubě vzdálené, protože nemáme podle čeho jeho vzdálenost oceniti. Odtad také pochodí, že, hledíme-li v noci na hvězdné nebe, všecky hvězdy, ač vzdálenost jejich nesmírná i přerozličná, zdají se nám nevelmi a skoro stejně vzdálené a po obloze jako nasázené.

Však i s oblohou klameme se. Obloha zdá se nám jako mělký skrojek báně, tak asi jako je sklo u hodinek. A přece mělo by býti spíše naopak, právě do výšky měla by se jak nejvyvýšenější zdáti, protože vzduch zrovna do výšky je řidší a čistší a tím samým průhlednější, anť zatím po přízemí jest huštší i méně čistý a tudy i méně průhledný. Však ale že po přízemí máme hojnost všelikých vzdálených předmětů, podle nichž rozsáhlost obzoru měřiti můžeme, proto zdá se nám zde obloha mnohem rozsáhlejší nežli do výšky, kdež všelikých takových měřidel se nám nedostává.

Však ale i silnější neb slabší osvětlenost činí, že věc zdá se jednak bližší jednak vzdálenější a tím samým buď menší neb větší. V čase, kdež povětří je zvláště jasné a průhledné, zdají se všeliké vzdálené věci bližší; naopak ale, je—li povětří mlhavé, málo průhledné, zdá se všecko vzdálenější. Bílé stavení, osněžený vrch zdá se bližší, nežli když je bez sněhu. Jde-li člověk po noci a vidí zdaleka světlo, pokládá je i za větší, to proto, že světlo dělá okolo sebe jakous zář, tudy se jako zvětšujíc. Z té příčiny popatříme-li na měsíc, když po novu úzký srp dělá, vidíme srp ten větší než by býti měl v poměru k ostatní části měsíce, kterouž té doby je též, ač slabě, pozorovati. Ano zvětšování takové ozařováním pozorujeme i na všelikých věcech pozemských, když jsou barvy světlejší. Přesvědčme se o tom. Vezmem půl archu bílého papíru a půl archu černého, a teď do prostřed bílého na příč přilepme prouh černého papíru, a do prostřed černého zase prouh bílého. Prouhy ty vezměm z cela stejně široké, dejme tomu, široké na palec. Oba ty papíry postavme pak nad sebe, tak aby prouhy jejich v jedné čáře jeden nad druhým stály. Nyní postavme se opodál a hleďme na oba: že se nám ukáže bílý prouh na černé půdě širší nežli černý na bílé půdě.

No a dle toho dovedem si také vysvětliti, proč se nám ženská v černých šatech zdá štíhlejší nežli v bílích šatech, a v bílých punčochách lejtko plnější nežli v černých.

Jak už svrchu pověděno, velikost viděné nějaké věci záleží hlavně na úhlu, kterýmž paprsky z krajů jejích v naši zřítelnici se scházejí. Čím menší či sevřenější úhel ten, tím menší ukáže se ním viděná věc. Nuž ale úhel ten může býti posléze tak tuze sevřen, že věc ani nevidíme. Tak na př. v krupěji hnilé vody nalezá se na tisíce malounkých živočichů, plovoucích v ní, ba i vespolek se požírajících, ale nevidíme jich; jsouť tuze malouncí a zřecí úhel na ně tak sevřený či obrázek z nich v oku tak nepatrný, že jich nevidíme. Abychom je viděti mohli, na to je třeba zvětšovacího skla či drobnohledu, kterýmž by se zřecí úhel rozšířil, čímž pak viditelnými se stanou.

Však ale nejenom příliš malé věci jsou prostému oku neviditelné, ale i velké věci mohou se státi neviditelnými, toliko-li od oka příliš se vzdálejí. Tak na př. pták, uletěvši před námi do dálky nebo vysoko do povětří, ztratí se našemu zraku, to tím že zřecí úhel vzdálením ptáka příliš se zmenšil.

Odtud pochodí také, že z dálky nevidíme jednotlivých na poli klasů, nébrž jen obilí v celosti; a tak, je-li dálka ještě větší, nerozeznáváme ani jednotlivých stromů, z nichž les je složen.

Však věc může se nám státi neviditelnou, byť dosti blízko se octla i dost velká byla, když ale dojem z ní trvá tuze krátko. Vystřelenou kulku na př. proletěvší okolo naší hlávy neuzříme.

Však ale jako je potřebí jisté lhůty, aby věc našeho zraku dojmouti mohla, tak zase je potřebí jisté lhůty, by dojmu toho zrak se zbavil. Každý ví, když žeřavým oharkem čerstvě do kola točí, že vidí z toho celé žeřavé kolo. Proč? Protože než dojem z jednotlivých v kole míst pominul, už je oharek zase zpátky.

Na tom zakládají se mnohé hezké hračky. Jednu takovou můžeme si způsobiti. Vystříhneme si z tuhého papíru kotouček, a uděláme naň s každé strany tlustou čáru, na jedné straně čáru ležatou, a na druhé čáru stojatou. Přiděláme-li pak na kotouček s kraje proti sobě dvě nitky a vezmouce teď nitky mezi prsty kotoučkem z čerstva vrtíme, toť spatříme čáry, ne každou pro sebe, ale spojené v jedno — v kříž.

A tak kdybychom na kotouček namalovali na jednu stranu klec a na druhou ptáka, spatříme při čerstvém vrcení: ptáka v kleci.

A takových hraček jest ještě všelikero jiných.

Však abychom o způsobu, kterýmž vidíme dopověděli, musíme na konec zmíniti se ještě, kterak příroda pomáhá, by oku hledění při silném i při slabém světle usnadnila. Jak víme, člověk může čísti jak při světle slunečním, tak při svíčce, ba i při měsíčku. A jaký to rozdíl světla! Světlo sluneční počitá se as půlmilionkrát silnější, nežli světlo měsíčné. A teď považme, člověk vidí i v noci, byť měsíc ani nesvítil; čísti tu arci nemůže, ale přece vidí a hrubší věci vůkol sebe rozeznává. Nuže aby člověk i za slunečního světla i za nočního šera viděti mohl, na to jest oko zvláště zřízeno.

Když sme zřízení oka vykládali, pravili jsme, že v předním díle oka hned za rohovkou nachází se duhovka, kteráž je jako oponka, zastírající zadní, vnitřní díl oka, kamž jenom skrze svůj otvor, zřítelnici paprskům pronikati dopouští. Nuže všimněme si zřítelnice té, všimněme si jí při druhém člověku — řekněme mu třebas, aby se postavil proti světlu a rukou jedno oko si zakryl; druhé oko zakrejme mu sami svou rukou. Chvilku tak ruku podrževše potom jí odchylme. Co vidíme? Hle, zřítelnice se zoužila. A proč i kterak se zoužila? Zoužení stalo se duhovkou, kteráž se stáhla, a stalo se proto, že odkrytím ruky najednou silnější světlo do oka padlo, pročež, aby ho tam tolik nevcházelo, duhovka průchod zoužila. Dříve, když oko rukou se zakrylo a tak v temnu se octlo, bylť se průchod roztáhl.

A pohleďme lidem do očí za večerního šera a pak zase na slunečním světle: tu uvidíme jak zřítelnice je onde o mnoho širší, roztaženější nežli tuto.

Tak si pomáhá oko svým vlastním zřízením, by za silného světla méně paprsků do něho vcházelo a za slabšího zase více. Po tmě jest zřítelnice nejrozšířenější, neboť tu otvírá oko své vrátka do kořan, by jak možná nejvíc paprsků pochytiti mohlo. Za to ale také, když s rozšířenou takto zřítelnicí dostane se člověk na jednou na jasné světlo, tu ho to dost nemile v oči urazí; neboť ač zřítelnice hned se tu stahuje, přece není sto, aby v tom okamžení hned na tolik se stáhla, jak na silné to světlo je zapotřebí.

Že ostatně náhlý takový přechod ze tmy na příkré světlo není zraku s užitkem, snadno každý nahlídne. Třebať se toho vystříhati, kdo svůj zrak ve zdraví zachovati si chce.

Svírání a rozvírání zřítelnice děje se ovšem pomocí svalových vláken — vláken velmi útlonkých, vězících v duhovce. Jedny vlákna jdou do kruhu, a ty zřítelnici svírají; druhé jdou na příč na způsob špicí u vozového kola — a ty zřítelnici rozvírají. Vlákna ta stojí pod velitelstvím čilovky. Jak čilovka silněji se podráždí, dá účinkovati vláknům kruhovým; je-li však podráždění slabé neb žádné, účinkujou jen příční.

Kdyby zrakovou čilu podřízl, přestane duhovka stahovati se. A lékař chtě přezvěděti, zdali slepec (nastávající neb hotový) má černý cink, zkouší při něm, zda-li duhovka se stahuje. Nestahuje-li, je zle, toť cink černý, kterýž je nezhojitelný, neboť neduh vězí v čile zrakové nebo v čilovce, kteráž více neslouží. Bílý cink jest zhojitelný, ten záleží v zákalu čočky; čočka jest zakalena, nedajouc světlu veskrz k čilovce pronikati. Když čočka se vyndá, člověk zas vidí, ovšem ne tak dobře jako pokud měl čočku v oku zdravou. Potom potřebuje brejlí, jsa dalekozraký.

Než oko má ještě jiných svalů, oko, jak víme, jest velmi pohyblivé, čímž se obor rozhledu velice zvětšuje. Oko vidí jen ty věci z cela zřetelně, s nichž paprsky zrovna neb jen málo kosou do oka padají. Však ale oko může na tu, na onu stranu se natočiti i postaviti zrovna proti věci, kteréž stranou se nalezá. K tomu jestiť pohyblivá i hlava na šíji: člověk tedy, stoje na místě, může veliký obor přehlédnouti.

Na pohybování oka jest šestero svalů, umístěných v očním důlku a z předu k očnímu jablku připevněných. Zde svalů těch vizme čtvero, nazvaných svaly přímé. Svaly ty jsou ze zadu odříznuty i na strany odchlípeny, by je dobře viděti bylo. Účinek jejich snadno nahlídneme. Stáhne-li se hořejší, oko nahne se nahoru; stáhne-li se dolejší, oko hne se dolů, a tak jest i s postranními, z nichž jeden (na stranu k nosu) slove vnitřní a druhý zevní. Stáhnou-li se dva najednou, t. dva sousedé, pohne se oko prostředním směrem mezi oběma.

Mimo uvedené přímé má oko ještě dva kosé svaly, z nichž každý je proveden skrze poutko jako přes kladku a k oku pak na příč upevněn. Zde vizme levé člověčí oko, vyndané z důlku, v pohledu shůry.

Písmeno a značí hoření přímý sval, b vnitřní, c zevní, d dolení, gg hořejší kosý, jenž skrze poutko h je proveden, ff jest čila zraková.

Takový též kosý sval nalezá se i ze spod oka. Oba ti kosáci slouží, by oko pod sebe obracely, jimi oko koulíme.

Podobně mají své svaly oční víčka či klapky. Nejprvé jest sval kruhový, kterýmž oko svíráme či mhouříme, a pak zdvihač hořeního víčka, jenž slouží k otevření oka. Dolení víčko nemá na otevření žádného svalu, to, jak svírací účinkovati přestal, sklesne svou tíží samo.

Oba ty svaly, t. zdvihač i svírač, účinkujou u bdícího člověka neustále, ovšem po střídě; stáhne-li se jeden, povolí druhý, i naopak. Sotva zhlídneme něco, co oku nebezpečím hrozí, už je oko zavřeno; a z řídka bývá, aby ho věc dostíhla, prvé než se zavřelo.

Ostatek, byť oku žádné násilí nehrozilo, přes to svírá a rozvírá se po malých přestávkách přec pořád, t. mrká. Mrkání má za účel, by oko nepřeschlo. Oko musí na vrchu trvati při vláze, a vláhu tu poskytujou slze, kteréž ustavičně ze slzné žlázky se odměšujou. Žlázka ta nalezá se nad zevním koutkem v očním důlku i ústí se několikem malounkých otvorů na zadním povrchu hořeního víčka. Cítí-li medle oko, že osychá — a osychá, když je otevřeno, pořád výparem — tož povzbuzeno pocházejícím z toho nemilým citem mrkne, a mrknutím oko se navlaží.

Co při obyčejném odměšování slz vybývá, neztratíc se výparem, to zatéká do nosu. Prohlídněme si vnitřní koutek svého oka, odchlípněme zde trochu víčko: spatříme v hořejším i dolejším malou dírku. Obě vedou do nosu a po nich vybývající slze se stahujou; t. j. když jich nevybývá přes příliš, aby až přes víčka přetékaly.

Toť tedy, co sme v krátkosti milým čtenářům o zřízení našeho oka vyložiti chtěli. Pravda-li, je to zřízenosť!