Úvod do tělovědy člověka

Jaká to rozmanitost údů i všelikých částek, z nichž naše tělo složeno i jak rozdílné povolání, jemuž každé slouží! A při všem že částky i povolání tak rozdílné, že dělníků tolik i tak rozmanitě zaměstnaných, není přece žádné výtržnosti mezi nimi, nikde není pozorovati, že by jedno druhému překáželo nebo o své hlavě co dělalo neb zahálelo; co se děje, děje se vše (rozumí se, pokud tělo zdrávo) v nejpěknější shodě, v nejpřísnějším pořádku; jedno pracuje takořka druhému do ruky a v nejkrásnější sjednocenosti přičiňujou se všechny k jednomu cíli.

Nuže odkud ta sjednocenost? kde se bere a čím se zachovává?

Původ sjednocenosti té vězí v čilách. Čily jsou rozestavené po těle strážci a zprávcové, ty nescházejí nikde, kde co činiti jest, ty jsou všude, majíce dohled na každou částku, již k činnosti pobádají i řídí, by z určených jí mezí nevykročila. Ač stane-li se časem, že některá vykročí, tu jsou to i čily, kteréž hned pokřik dělají, a plodíce jakýs nelibý pocit k vyhledávání pomoci vybízejí.

Ano čily jsou to, pouze čily svedené v jednotu, na nichž i jednota činností tělesných se zakládá. Krevné žíly mají svá střediště, odkudž vycházejí i kam zacházejí. A podobné střediště jest i při čilách: střediště to jest mozek pospolu s michou. Tuť nejvyšší úřad, kamž čily své zprávy podávají i odkudž rozkazy přijímají; odtud řídí se všechno, cokoliv po těle se děje, odtud řídí se na př. stahování svalů, odměšování žlaz a j. A poněvadž ředitelství je jedno, jest jednota v řízení, sjednocenost ve všech činnostech tělesných.

Nuže co a jaké jsou čily?

Čily jsou pěkné bílé nitky, jež ve všech částích těla nacházíme, vyjmouc vlasy, chlupy, nehty a svrchní pokožku. Kde do těla píchneme a cítíme bolest, tam všude jest čila; neboť čila jest to, kteráž bolný ten pocit vyvodí, oznamujíc tudy, že části té ublíženo. Vlasy můžeme stříhati, nehty a pokožku můžeme řezati, zvláště kde tato je tlustší, jako na mozolech, aniž z toho jaké bolesti pocítíme. Však kde řízneme neb píchneme, aby proniklo až pod pokožku, všude cítíme, že zabolí. Důkaz to, že pod pokožkou je čil všude, že v těle není ani částečky, ani nejmenšího místečka, kteréž by bylo bez dohledu čil. S čilami je rovně jako s žilami; jako žíly rozvětvujou se v nesčíslné množství drobounkých žilek, kteréž všechny těla částky zásobujou (vyjmouc svrchu jmenované necitelné), tak rozvětvujou se i čily svými nitkami, všechno všudy zásobujíce.

Však ale nerozvětvujou se čily jako se rozvětvujou žíly. Při rozvětvení žil užili sme podobenství stromu: při rozvětvení čil musíme však užiti podobenství snopu. Jako snop je souhrn či svazek stébel, z nichž každé, ať si k druhým připojeno, je přec samo pro sebe, tak i čilné kmeny neb větve, z nichž všeliké části těla nitkami se zásobujou, nejsou než jen takové svazky neb snopky, v nichž každá jednotlivá nitka napořád o sobě zůstává, docházejíc tak osobitě do míchy nebo do mozku.

Osobitnost čilných nitek jest účele velmi důležitého. Píchnem-li se do malíku, ač třebas nevědomky, víme hned, že do malíku píchnuto i v které místo jeho. Věděli-li bychom to, kdyby vycházející odsud nitky s druhými v jedno splývaly? Jistě že nevěděli; vycházející odsud pocit byl by jako by vycházel z celého okresu, odkudž sešedši se nitky v jedno splynuly. Tak bylo by také když po nitkách přijde rozkaz, by některý sval se nakrčil. Kdyby na př. všechny v ruce nacházející se nitky byly v jedno splynulé, tož chtěli-li bychom hnouti malíkem, hnula by se vždy celá ruka i všecky částě její.

Takový jest tedy význam toho, že čilné nitky, ač v jedno spojené, přec zůstávají každá pro sebe jako stébla v snopě. Tudy pouze je lze, že z každého jednotlivého místečka může k vědomí jíti zpráva čili pocit i do každého zpět zase rozkaz.

Z toho ale také vysvítá, jak náramné, nesčíslné množství musí čilných nitek býti i jak náramná útlost jejich, když každé i malé místečko v těle je svou zvláštní opatřeno. Nitky ty také v konečném jich rozvětvení není viděti než jenom zvlášť silným zvětšovacím sklem. Zde vizme několik takových nitek, jak pomocí zvětšovacího skla se ukazujou.

V a jsou čilné nitky, jak se za živa ukazujou; v b, jak se ukazujou za mrtva. Tato schlípnouc, zkrabatěla. Každá nitka je povleknuta svou zvláštní útlounkou mázdřičkou, jejíž vnitřek je vyplněn tekutou, říďounkou kašičkou, kteráž po smrti se srazí.

Útlost jednotlivých těch nitek jest ovšem náramná, ač při všech ne z cela stejná. Čila, měřící v průřezu 1? drží jednotlivých nitek 40.000 až 160.000.

Nitky ty scházejíce se v snopky a tyto opět s jinými se spojujíce v snopky větší, docházejí konečně do míchy anebo některé přímo do mozku. Však vizme běh čil, jakož i míchu a mozek na výkresu podaném níže.

Z naznačených tu čil jsou ovšem naznačeny ty nejhrubší větve. Neboť na vyznačení konečných nitek jejich nelze pomysliti: těch je na miliony.

Tu vidíme také, že největší díl čil pocházejí z michy, alespoň všechny, co počna od krku po celém dolejším těle se nalezají. Než slovo mícha nebude mnohým snad dosti zřetelné; musíme tedy na objasnění něco doložiti.

Základem člověčího trupu (těla bez hlavy, nohou a rukou) jest páteř. Páteř jest jako sloup, jenž nejenom hlavu nese, ale k němuž i hrudí i břicho i pánvice přidělány jsou. Páteř je složena z jednotlivých kostí, jež jmenujeme obratle — obratle proto, že spojení jejich je poněkud volné, by na sobě obraceti se mohly. Nejvíce vůle je v obratlech krkových, méně v bederních a ještě méně v prsních či hřbetových. Obratlů krkových jest 7 (tolik je jich také při všech skoro ostatních ssavcích; slon při svém krátkém krku má zrovna 7 krkových obratlů jako dlouhokrká žirafa). Hřbetových či prsních obratlů jest 12; k nim je připojeno tolikéž párů žeber. Ve spod hřbetových následuje patero obratlů bederních; pod těm jest pak kříž, jenž je jako několik obratlů srostlých dohromady. Ke kříži je připojena s každé strany kosť kyčelní, pánvice, kteráž je jako spodek břicha a spolu za svršek, do něhož jsou zapuštěna jablka hnátů stehnových. Konečně pod křížem nachází se kosť řitní či ocasní, která je rovněž jako srostlina několiktera obratlů — obratlů však zakrnělých. U zvířat jsou obratle ty vyvinutější i četnější — u některých velmi četné — a ty jsou základem ocasu.

Kdo jednou zaječí zadek jí, nechť si vězících v něm obratlů povšimne; má je v něm celé a když s nich maso a šlachy obere, spatří je v čisté jich podobě.

Na každém obratli spatří hlavní tělo, z jehož obou stran vychází oblouk, kterýž do zadu má násadec a na strany též. Násadce ty jsou na to, by na nich svazy i šlachy se upevnily. Těla obratlová jsou vespolek spojena svazem chrupavkovitým.

Nuže prostředkem každého obratle (mezi tělem a výše jmenovaným obloukem) vidíme prostranný, okrouhlý otvor. Otvor ten jde nepřetržitě skrze všechny obratle na horu až do lebky a dolů až na konec ocasní kosti, jen že tuto už je silně zoužen. Tím způsobem je celá páteř jako jedna roura; a hle, v kostěné rouře té vězí mícha, jsouc zde ukryta i chráněna jako mozek v lebce. S mozkem ovšem je spojena v jedno, jsouc jako prodloužení jeho; anebo mozek můžeme považovati jako vrchol nebo výkvět míchy.

V míchu medle a z části i v mozek vcházejí všechny čilné snopky, by v nich se rozešly. K tomu cíli jest vždy mezi dvěma obratlema ponechána s každé strany malá dírka, skrze niž řečený čilný snopek a s ním potřebné žilky svůj průchod mají. Kdybychom dva k sobě patřící obratle na sebe přiložili, snadno ty postranní průchody při nich nalezneme.

Nuž ale, je-li pak potřebí, aby všechny čily byly spojeny s míchou neb s mozkem? Vždyť spálíme-li si prst, cítíme bolest v prstu a ne v míše nebo v mozku.

Pravda; však že bolest tu cítíme, či že jí vědomi jsme, záleží jenom ve spojení tom. O tom je snadno přesvědčiti se, a mnozí se už přesvědčili — na zvířatech. Odkryli některou silnější čilu, vedoucí do některého údu, a čilu tu zde přeřízli aneb jen podvázali. A hle, od toho okamžení mohl do oudu píchati, řezati nebo jej páliti, zvíře toho nic necítilo, cit byl ten tam a s ním i vláda a pohybování.

Při takové příležitosti zkušeno také: když čila přeříznuta, podrážditi ji po jednom neb druhém konci kde přeříznuto, to třebas nožíkem. Nuže podrážděna-li čila po dolejším, do údu vedoucím konci, necítilo z toho zvíře ani té nejmenší bolesti. Však podráždili-li se hořejší, do míchy vedoucí konec, hned sebou zvíře cukalo, jevíc velikou bolest.

A přeříznutí i podráždění takové udává se časem i při člověku — když se mu musí některý oud uříznouti. Když po učiněném uříznutí pak žíly se podvazujou (by nemocný se nezkrvácel), bývá těžko uhnouti se, by spolu o některou čilu nezavadil. A každé to zavazení působí nemocnému velikou bolest — ale kde? snad-li v úřezu, kde právě lékař kutí? Nikoliv, alebrž dole v oudu samém, jenž právě uříznut. Tak totiž nemocnému zdá se.

Máme-li některého znamého, jenž před lety byl ruku neb nohu ztratil, zeptejme se ho, nepocítil-li nikdy anebo necítí-li teď ještě časem bolest v prstech téhož už dávno zahrabaného údu. Mám za to, že nejspíš uslyšíme „ano“. Ať si čila celá, ať uříznuta, jsouc podrážděna zvěstuje vždy bolest jako pocházející z místa, kde konečné nitky rozvětveny jsou neb byly. A to pamatuje se na vždy, pokud hořejší čásť čily zůstává zdráva i se svým ústředím (míchou a mozkem) nepřetržitě spojena.

Jakého ostatně je účinku, když na místo podráždění spojení se přetrhne, ať si neúplně i jen toliko na čas, to měl jistě už každý příležitost i na sobě pozorovati; každý jistě ví, co i jak jest, když, jak říkáme, nohu si přesednul. Bylo-li přesednutí úplné, ztratil tudy všechen cit, všechnu vládu v noze. A čím ji ztratil? Tím, že chybným sezením přimáčknul si hlavní čilu jdoucí zadem stehna dolů do nohy. Už pouhé to přimáčknutí dostačilo, by spojení s míchou se přerušilo; a přerušením tím zbaven oud citu i vlády. Víme, že to pak trvá hodnou chvíli, než zase oud k sobě přijde, t. j. než čila zúplna zase se zotaví a činovní průchoditost její se navrátí.

A konečně slyšel snad už každý o tom neb onom člověku, jejž ranila mrtvice, ano mnohý měl příležitost i sám takového seznati. Člověk raněn-li mrtvicí, nemusí proto hned zemříti; zůstane třebas na živě, ale je zbaven cítu i vlády svých údů — to buď údů všech anebo jen některých; často bývá, že jen po jedné straně je raněn, po pravé neb po levé.

Nuže kde vězí příčina zranění toho? Příčina může vězeti jenom tam, kde čily, přicházející z raněných údů, nalezají se spojené. A to může býti buď jenom v míše anebo v samém mozku. Zdali tu neb tam, není těžko v každém jednotlivém pádu rozhodnouti. Dejme tomu, člověk by byl raněn po obou nohách. Zde může příčina vězeti jenom v míše, to kdes v hřbetové části její nebo v nejhořejší bederní — v části totiž, kteráž se nalezá nad místem, odkudž hlavní do nohou jdoucí čily vycházejí. Popatřme na poslední náš výkres, tamť to uvidíme.

Výkres ten poučí nás také, že, raněna-li spolu ruka neb obě, příčina musí se nalezati výše, při nejmenším v týlní části míchy anebo v samém mozku — v mozku jistě tenkrát, když i v tváři vidíme účinky mrtvice.

Však ale, jak už řečeno, poranění může býti také jenom jednostranné, schromena může býti na př. jen pravá ruka a noha, a i v tváři je jednostranné ochromení pozorovati: ale tu zdá se třebas, že je naopak, po levé straně; člověk alespoň-li se usměje, ústa se mu neobyčejně k levé straně stáhnou. Však ale to se jenom zdá, jakoby v tváři ochrnutí jenom s levé strany bylo, a rozvážíme-li věc, musíme uznati, že i v tváři je, jako po ruce a po noze, pravostranné. Právě tam, kam při úsměchu ústa se natahujou, tam jest zdravo, tam čily rozkazujou a svaly poslouchají; neboť právě že poslouchají, na pokynutí se stahujíce, odtahujou ústa v tu stranu přes příliš, protože s druhé strany není protivného tahu, kterýž by onomu váhu držel. Slovem, je-li při jednostranném poranění i tvář raněna, jest tato nejspíš i na téže straně poraněna.

Budiž tedy, člověk je po pravé straně mrtvicí raněn, to od hlavy až do paty: kde tedy vězí příčina toho? Příčina může vězeti ovšem též jen v jedné straně, a příčina se také posud skoro vždy nalezla — v mozku, v jedné straně jeho. Zemře-li mrtvicí raněný, bývá pak časem otevřen, a tu pak najde se příčina: nejčastěji bývá to vylitá a na mozek tlačící krev — vylitá z puklé některé žilky. Nuže při řečeném jednostranném ochrnutí nalezne se příčina ta na jedné straně mozku — mozek totiž je rozdělen na dvě polovice, kteréž prostředkem jen v malé části jsou spojeny. Ale divná věc, byla-li pravá strana zchromena, nalezne se příčina za časté v levé polovici mozku, a naopak při levém zchromení zase v pravé polovici. Kterak si to vysvětliti? Vysvětlení není těžké.

Odkryjeme-li míchu v místě, kde do lebky vchází, k mozku se připojujíc, shledáme, že dělí se v množství pramenků, z nichž mnohé se křížujou, t. j. co jsou na pravé straně, přecházejí na levou, a z levé na pravou. A dle toho nebude nám divno, že příčina-li mrtvice vězí v levé straně mozku, účinky její objeví se v pravostranných údech, a tak i naopak, pakli příčina v pravé straně vězí. Ač tak jest za časté, ale ne vždy; jsouť to jen jednotlivé praménky, kteréž se křižujou, ale ne všecky.

Pamětihodná-tě však věc, nejednou událo se už také, člověk raněn mrtvicí na některý úd, ale způsobem takovým, že v něm ztratil všechen cit, ale vládu podržel, anebo ztratil vládu, a cit podržel. V tomto pádu člověk dotkna se oudem na př. čehos žhavého, cítil sice pálení, ale nemohl oud odtáhnouti; kdež v onom moha oud sice dle libosti odtáhnouti, zase v něm ani pálení aniž jaké bolesti cítil. Kterak si to vyložiti?

Tím se nám otvírá nový obor ke skoumání. Vidíme z toho přede vším, sdělování citů ke středu (k miše a mozku) a docházení odsud rozkazů, aby oud se pohyboval, nemůže jíti jednou a touž cestou; neboť kdyby cesta jedna byla, tož učiněnou v běhu jejím nebo na konci závadou, musel by vždy zároveň i cit i pohyb pominouti. Tu ale vidíme, že nepomine, že ač časem jedno pominulo, druhé může přec zůstati.

Nuže co tomu říkají pitevníci či rozbírači člověčích neb zvířecích těl? Ti řkou, čilné nitky jsou v skutku druhu dvojího. Na pohled je sice rozeznati není, ani jakýmkoliv jiným způsobem — vypadají jedny jako druhé: ale rozdíl je přec, ač rozdíl ukazuje se toliko v jich činnosti, v jich určení. Určení jedněch jest, by dávaly zprávy do středu (míše a mozku) a druhých, by dávaly zprávy od středu, údům. Prvním říkají proto čily dostřední či cítěcí, a druhým čily odstřední či hybací. Hybací proto, že zacházejí do svalů mezi vlákna, jež pobádají k nakrčování či k tomu, aby nakrčením jich úd se pohnul.

Co rozdíl ten dokázán, tomu je teprv as 35 let. První, jenž naň přišel, byl anglický tělozpytec Charles Bell.

Z samého mozku, počítá se, má svůj původ dvanáct párů čil, obrácených v rozdílné strany i rozdílným účelům sloužící. Z těchto dvanácti vysílá pátý a sedmý pár své větve do obličeje, kdež se na drobno rozcházejí.

Nuže napadlo Bellovi, jemuž už dávno dvojí to určení čil v hlavě se kmítalo, nedala-li by se dvojatost ta dokázati na dotčených dvou čilách? Nač dvou čil, kdyby jejich účel měl býti jeden a týž? Umínil si, učiniti o to zkoušku, a na zkoušku vzal dva osly. Kde při oslu jedna i druhá čila z lebky na vrch vychází a zde se rozchází, to jakožto výtečný pitevník znal dobře. Při jednom podříznul tedy při východu větev páru pátého, to větev, kteráž v hořejší pysk se rozchází; a při druhém oslu podřízl vycházející kmen páru sedmého. A hle, tušení jeho potvrdilo se. První osel pozbyl citu v hořením pysku, pohyblivost však podrže, druhý však podržel cit, ale pohyblivost ztratil. Tudyť bylo dokázáno, pátého páru čila že slouží citu, a sedmého páru — pohybu, a dokázáno bylo v jedné a též části kdež obě čily se rozcházejí.

Však ale jak s ostatními čilami, jak především s čilami vycházejícími z míchy a do oudů se rozcházejícími? — Tu důkaz nechtěl se dařiti; kdekoliv z čil těch kterou podřízli, všude pominul v přináležejícím oudu i cit i pohyb. A přece bylo těžko pochybovati o tom, aby i zde podobného rozdílu nebylo, zvláště když pomněno, že i tu ukazuje se někdy pouhý cit zrušen a někdy pouhý pohyb. Souzeno z toho, že, kde posud skoumáno, obého druhu čilné nitky jdou as v hromadě pospolu, a že tedy třeba hledati, kde od sebe oddělené se nalezají. A tu učeným badatelům napadlo, hledati u kořene. Věděliť, každá čila z michy že vyniká dvěma kořeny, kořenem zadním (ze zadního dílu míchy pocházejícím) a kořenem předním (z předního dílu míchy pocházejícím). Kořeny ty však v krátce se scházejí; prvé než z mezí obratlů ven vyšly, už jsou spojeny. Umínili si tedy podrobiti zkoušce oba ty kořeny, každý zvláště. To ale tak snadno nešlo, k tomu cíli bylo třeba míchu odkryti, t. j. kostěný pokrov její odstraniti, arci opatrně, by ani míše ani čile se neublížilo. Obětovali na to něco zvířat, nejvíce žab ač i také několik psů, králíků i. j.

Zvířeti vyřízli zadní klenutí obratlů, to obyčejně v části bederní, odkudž čily do zadních nohou vycházejí. A když tak ležící zde míchu i vycházející odsud čily čistě obnažili, nyní učinili zkoušku, že zadní neb přední kořeny některých čil přeřízli. Vizme následující výkres:

Zde vidíme čásť míchy (po dvou obratlech) celou obnaženou i s vycházejícími na obě strany čilami, z nichž každá má své dva kořeny. Mícha jest představena ze zadu a zadní kořeny levých čil jsou přeříznuty. Jaký účinek z toho?

Levá noha byla zcela bez citu, tu mohl řezati, páliti, mohl s ní dělati, co chtěl, zvíře toho nic necítilo. Však ale vláda v noze té trvala; jestliže zvíře se nějak podráždilo, hned oběma nohama pracovalo, aby uteklo, jednou jako druhou stejně.

Nyní zkusili také podrážditi čilu, kde v kořeně byla přeříznuta; zkusili nejprv zevní konce, PP: zvíře necítilo ničeho. Když ale podráždili konce vnitřní, CC, jevilo zvíře náramnou bolest, usilujíc se utrhnouti.

Po té zkusili kořeny čil na pravé straně, které na našem výkresu jsou celé. Přeřízli je po kořenech předních. Hle, tu byl účinek opačný. Zvíře v pravé noze podrželo cit, ale vláda byla ta tam. Leč zkusili čilu v průřezu po zevním konci podrážditi: noha hned křečovitě se pohybovala. Podráždili-li však vnitřní konec, nebylo z toho ani pohybu ani citu.

Tím způsobem bylo tedy zřejmě dokázáno, že i z míchy vycházející čily jsou dvojí, cítěcí i hybací. Dvojí, každá pro sebe, však jen na krátce, jen až dotud kde oba počátky v jedno se spojily; neboť ve spojení tom vnikají jedny nitky mezi druhé, míchajíce se tak vespolek, a tak pomíchané rozcházejí se do údů. Nelze tedy jinak, než že v dalším postupu ukazuje se pak každá čila, anať spolu k cítění i k hýbání slouží.