Úvod do tělovědy člověka

Popatřme na oběd chudého tkalce v Krkonoších a na oběd bohatého pana hraběte v zámku. Jaký to rozdíl. Onen je rád, když jen má do syta zemáků a k ním leda trochu sbíraného mléka neb podmáslí, kdež před tímto prostírá se na výběr všelikých pečení, zadělávanin i lahůdek, připravených umělostí kuchařskou i zapíjených drahými nápoji. A přece ač v požitém je tak veliký rozdíl, výsledky jeho jsou — maso, krev i ostatní těla částky v jednom jako v druhém stejné.

Lovec na Amerických stepích je živ výhradně o bůvolím mase a vzácnost je, jestli se mu dostane někdy kousek chleba nebo nějaký zemák, jejž si v popeli upéci a ke své pečeni přikousnouti může. Naopak Hind (prvotní obyvatel Indie) spokojuje se s rejží a žluklým máslem a nic by jej nepřivedlo k tomu, aby masa požil. Gronec vycpává svůj žaludek velrybím tranem i tukem zvířat, jichž jen zmocniti se může, anoť střídmý Arab spokojuje se se svými datlemi, se svým lotosovým chebem i prosem. Angličan myslí kdo ví jak hrozně osud jej stíhá, když nemá denně aspoň libru masa k jídlu; sedlák v Apeninských horách v Italii jest však živ velmi spokojeně o svých kaštanech.

A divné bývají choutky u rozdílných lidí a národů! Číňanům jsou lahůdkou německé myši a ptačí hnízda; Francouzové libujou si v žabích stehýnkách. Staří Římané jedli ježky, psy i kočky; vepřové maso pokládali však za velmi neztrávné, hodící se leda jen pro siláky a zápasníky. A což nenalezáme i u nás, kteří si libujou v ustřicích, racích i šnecích?

A co dokonce řekneme tomu, v Americe a též v Asii nalezají se někteří národové, kteří jedí hlínu. Otomaci v jižní Americe požívají za deštivého počasí skoro jedině hlíny, jistého druhu mastné, železité hlíny; jeden člověk požíje jí denně libru i více. Indiani na řece Maraňonu (řece Amazonek) jedí hlínu i když jiné potravy s dostatek mají. V Bolivii prodávají hlínu k jídlu na trhu; a v Guianě míchají hlínu do chleba.

Jak to v skutku s hlínou tou jest, zdali jen pouze na vyplnění žaludku, na zahnání hladu slouží či přece cosi živného do sebe má, jest těžko rozhodnouti. Humboldt alespoň, slovútný Humboldt, jenž mezi Otomaky cestoval, ujišťuje, že v jistých ročních dobách, kdež jiné potravy se nedostává, Otomaci v skutku o hlíně jsou živi.

Prozatím musíme jen na tom přestati, že v skutku jsou lidé, kteří hlínu jedí. Jaká ale hlína ta je i takli z ní v skutku jaké poživy jest, rozhodne svým časem snad bádající věda.

Jednak co se ostatních obvyklých potrav dotýče, ani z těch není všecko pro všecky; časem prokazuje se pravdivost přísloví: co jednomu je med, může druhému býti jed. Tak na př. jeden slovútný Francouzský kněz, Villedieu, nebyl s to aby maso nebo co od masa jedl. Už od svého dětinství měl takový odpor proti masitým pokrmům, že ani prosby rodičů, ani hrozby učitelů nemohly jej přiměti, aby jich požil. Však když svého třicátého roku dosahl, dal se přece přemluviti, že začal něco hovězí polévky jísti a pomalu pak i masa. To ale bylo jeho smrtí. Dostal z toho vření krve i ospalost a zemřel na zánět mozku.

Jiný člověk, Angličan, nebyl zase s to, by skopového masa požil, ať si jakkoliv připraveného. Přátelé jeho měli to za jakous svéhlavost, a několikrát dali mu přec skopového masa k jídlu, ale tak připraveného, že nebylo znáti, že to skopové maso. A však výsledek byl po každé jeden týž, nastalo u něho prudké dávení i taktéž prudký průjem. A kdyby se mu bylo masa toho častěji dalo, bylo by to byla jeho smrt.

Taktéž nalezly se osoby, kteréž nemohly se kávy napiti aby se nezdávily; jiné zase nemohly se třešní neb srstek (angreštu) najísti, aby z toho v jakous zápalčivost celého těla neupadly. A jistý spisovatel (Hahn) vypravuje o sobě, že nemohl 7-8 jahod pozříti aby z toho byl nedostal křečovité svíjení po celém těle. Slovútný lékař Tissot vypravuje pak o sobě, že kdykoliv kousek cukru pozřel, vždy se musel zvrhnouti. A tak je zase jiných osob, které nejsou s to, aby vejce nebo co od vajec jedly.

Takovéto zvláštnosti zasluhujou, aby si jich rodiče a vychovatelé povšimli a nenutili děti k požívání věci, kteréž jim jsou odporné. Jenom nerozum může se domýšleti, že co mnohým svědčí, musí svědčiti všem.

Důkazy nalezáme i mezi zvířaty. Jsouť dva druhy nosorožců, nosorožec bílý a nosorožec černý. Černý žere jistého druhu pryšec, jejž velmi dobře zažije. Však náhodou-li by ho bílý trochu sežral, pošel by. Mezi rostlinožravci (k nimž i mnohý hmyz náleží) jsou jedni, jenž o rozmanitých rostlinách jsou živi, jiní zas ale jen o jednom druhu rostlin. Však ale mezi oněmi jsou někteří, jenž jistých rostlin se netknou, kterýchž ale druzí dychtivě požírají. Kůň na př. nedbá o rostliny řeřichovité, zelnaté neb řepnaté, a vůl zase nestojí o rostliny ožankovité, k nimž bazalku, levanduli, mátu, šalvěj a jiné počítáme; koza pak a vůl nestojí o psívinovité. Králík žere beze škody rulík zlomocný, koza bolehlav, kůň voměj. Pes žere chleb, anoť strýc jeho, vlk, raději by pošel než by chleba se dotknul. A kočka, ač masu přednost dává, žere přece chleb i mléko, po čemž by však příbuzný její, tygr, ani se neohlédl.

Viděti z toho, nestačíť, aby znal pouze lučební prvky a složení věci, když chce posouditi, zdali věc tomu neb onomu zvířeti anebo člověku svědčí: tuť ještě cos vyššího, způsob i zřízenost životní, kteráž v tom rozhodné slovo má.

Mezi zvířaty rozeznáváme hlavně dvojí třídu — třídu živoucích o rostlinách a třídu živoucích o jiných zvířatech jež uchvacují a požírají. Mezi oběma u prostřed stojí člověk, počítaje se svým zřízením k jedněm i druhým; zažívací ústrojí jeho alespoň poukazuje na oboje. Zuby špičáky připomínají na masožravce, zuby třenovní na rostlinožravce. Střevo pak není ani tak dlouhé jako u rostlinožravců ani tak krátké jako u masožravců, držíc mezi oběma jako prostřední míru. To všecko ukazuje, že člověk je zřízen k potravě smíšené — k potravě, pocházející od zvířat i od rostlin.

Má-li člověk při síle, při řádné tělesné síle, zůstati, třebať aby požíval masa; tak alespoň je u nás neb v podobných, ne hrubě teplých nebo chladných krajinách. Ve Francouzích počítají, že Anglický dělník udělá v průměru za den tolik co Francouzský za půl třetího dne. Tak se o tom přesvědčili, ve Francouzích, když si tam byli Anglických dělníků na jisté kvapné dílo povolali. Však když později Francouzským dělníkům dali také takový plat jako Anglickým, postaravše se spolu aby také tolik masa jedli jako tito, přišli Francouzští dělníci pomalu k tomu, že také tolik podělali. Anglický dělník pojí velmi mnoho masa.

Ještě více masa jídá lid obývající studené končiny severní, a jídá jinak velmi mnoho. Kdo v krajinách těch cestovali, vypravujou s podivením o žroutství lidu toho. Eskymák je s to, by za den 20 liber masa a oleje neb tránu snědl. Ale, tam jest žroutství toho zapotřebí: zima tráví a zima vymáhá silnějšího pohybování těla, čímž tohoto více se utrácí a tudy častější i větší náhrady potřebujou.

V teplých nebo horkých krajinách jí lid méně a jí v poměru i méně masa, drže se více pokrmů pocházejících od rostlin.

Dobře ostatně svědčí, ano jestiť nevyhnutelně zapotřebí aby v pokrmech se střídalo. Jistý Francouzský učenec učinil zkoušku s králíky: králíky ty krmil obvyklou jich potravou, řepou, zelím a ječmenem, však každého jenom jedním — jednoho pouhou řepou, druhého pouhým zelím a třetího pouhým ječmenem. Z králíků těch nepřečkal ani jeden čtrnáctého dne. Jiný učenec zkoušku s králíkami později opětoval: jednomu dával vodu a zemáky, druhému vodu a ječmen a třetímu kromě vody zemáky i ječmen. Každý dostával tolik co jen sežrati chtěl. Jaký byl výsledek? První králík, jenž dostával samých zemáků, sežral první den 14 lotů, druhého 12 lotů a tak den ode dne méně až 14. dne pošel. Tak i druhý žral pořád míň a míň a pošel za tři neděle. Třetí však, jenž dostával obého, zůstal živ a zdráv, ba ještě ztloustnul a na váze přibyl.

Nuže jeli rozdílné potravy zapotřebí zvířeti, jemuž jen jedna třída potravy je určena, jenom rostliny, tím více jest rozdílnosti té zapotřebí člověku, jenž svým zřízením na míšenou, rozdílnější potravu je určen.

Co se však dotýče všelikých pokrmů, jichž lidé požívají, nebudeme o nich z podrobna jednati: pojednáno jest o nich ve „Zdravovědě“, a možná, že svým časem o nich ještě zvláště pojednáme. Zde podotkneme jen tolik, že kromě potravy pocházející od zvířat a rostlin jest člověku zapotřebí také potravy pocházející z říše kamenité či z říše nerostů. Pomněme soli. Soli jest člověku k jeho výživě nevyhnutelně zapotřebí. Sůl vězí ve všech tekutých i tuhých částkách lidského těla, vyjma toliko sklený pokost zubů. V krvi vězí jí ve 100 lotech skoro půl lotů; a kdyby krev vysušil i vysušenou pak spálil, shledal by v popeli jejím v lotu tři čtvrtě lotu pouhé soli. Bez soli nelze člověku živu býti. Za starodávna mučívali tak zločince, že jim dávali pokrmu bez soli. Umučili je tak; neboť při hrozných mukách pomalu zemřeli.

No a což voda — voda není také nic živočného, a přece jak důležitý to pokrm. Ač pokrmem nebude chtíti každý vodu nazývati, nebrž nápojem. Ale na tom nesejde; jmenujme ji pokrmem nebo nápojem, poživou jest na všechen způsob — poživou předůležitou — alespoň tak důležitou jako kterákoliv z ostatních látek, z nichž lidské tělo vybudováno. Vímeť, že přes dvě třetiny lidského těla jsou sama voda a že není v něm ani jedné částky, jejíž podstatnou látkou by nebyla spolu voda. Dále pak známe, že byť člověku pražádného pokrmu se nedostalo, může se mu přece život na kolik neděl prodloužiti, jen když se mu dá s dostatek vody k pití.