Úvod do tělovědy člověka

Jakého je mícha vlastně složení?

Mnozí měli za to, že mícha jest pouhé pokračování čil vcházejících do ní, t. j. jako že čilné nitky scházejí se v snopky pořád větší a větší, tak že i mícha není než jen hromadný snopec všech sešlých drobných snopků, jehož účelem jest, by, co tyto přinesly, pouze do mozku doprovodil nebo odtud zase zpátky.

Že tomu ale tak není, ukazuje už pouhý povrchní pohled na michu. Kdyby mícha byla holé nahromadění došlých do ní i do mozku tíhnoucích čil, musela by ode zdola na horu, v té míře jak do ní pořád nových čil přibývá, býti silnější a silnější. Je-liž tomu ale tak? Není. Dole v bederní části jest mícha silnější nežli výše v části hřbetové, ač odtud v části týlové opět naběhne. Vidíme, neřídí se síla neboli tlouštka michy podle toho, jak mnoho čil bylo do ní doleji už vešlo, alebrž jak mnoho a přede vším jak silných do ní právě vchází. No a rozumí se, v části bederní, kdež z nohou čily přicházejí, čily tak silné, musí mícha ukazovati se zvláště silná, tolikéž i v části týlné, kdež čily z rukou se připojují. U kterých zvířat jsou zadní nohy zvlášť silné, u těch také bederní část michy tlouštkou vyniká. Však u ptáků, při nichž zase větší síla je v křídlech, vyniká větší tlouštkou část míchy týlová. (Co u čtvernohého zvířete jsou přední nohy, jsou u ptáka křidla.)

Však ale jestiť ještě jiného důkazu, že mícha není pouhou průvodnicí zvěstů, činěných do mozku i odtud, ale že v té věci i sama slovo má, že mnoho pořizuje, aniž toho co mozku a tím samým našeho vědomí dojde. Neníť mícha pouhá bílá čilovina: jestiť v ní také šeré střídoviny. A kde je té, toť víme, že je ústředku, kde donášky i odnášky čil se pořizují. Vizme tu průřez michy, učiněný kdes ve hřbetě právě v místě, kde z něho oba páry čil vycházejí.

Průřez je představen z předu do zadu. Zadní čily jsou cítěcí, a na každé je nádorek, to prvé než ještě s přední hybací se spojila. V miše samé vidíme pak jakous z šera vyznačenou část, jako dvé křidelek — toť šerá její střídovina. Vidíme, střídovina ta zaměřuje zrovna do čil vycházejících z michy.

Než tak úsečně, jak v předešlém představeno, mícha ve svých částech zrovna nevypadá: představíme si ji tedy zevrubněji v míře o něco větší, — podajíce průřez části bederní, kdež nejenom mícha v celku, ale i v šeré střídě své je silnější. Zde jest.

Vidíme, jak střídovina ve způsobu paprsků i do čiloviny zabíhá, a vidíme, jak mícha v celku je ve dvě polovice rozdělena, kteréž jen v prostředku úzkým prouhem střídoviny jsou spojeny.

Hle, tuť máme, kdež mnoho čilných úkonů se odbývá, aniž se jich mozek doví. Je-li v mozku nejvyšší vláda, jest v miše vladařské místodržitelství.

Velká, ano, jak se zdá, největší část čilných nitek zapouštějících se do michy, zapouštějí či končí se v její střídovině a jenom menší čásť zabíhá až do mozku.

Co jsou čilné nitky, přicházející z povrchu těla, z pod kůže, ty, jak se podobá, docházejí větším dílem do mozku. Co jich ale mají své počátky u vnitř těla, ve svalech i v jiných vnitřnostech, z těch nepřijde skoro nic do mozku, ale vše v miše se zkončí.

Proto každé dotknutí, každý pocit s povrchu těla dochází dosti zevrub našeho vědomí: kdež naopak co u vnitř těla se děje, co svaly cítí i dělají, zůstává nás tajné.

My ovšem ze své vůle, tedy velením mozku, svými údy pohybujeme. A však velení to jest as takové, jako když sídlící v Praze statkář rozkáže svému správci neb šafářovi na venku: ty a ty pole připravíte mi k tomu neb onomu setí. Pán rozkázal, a správce neb šafář to vyvede, ovšem přičiněním čeládky i za použitím potahu i potřebného nádobí. Aby pán dával rozkazy přímo čeládce samé, aby rozkázal: ty Frantíku orej tuto, a Honzíku tamto, toho nebývá. A tak i při mozku není, aby velel jednotlivým svalům, tím méně, aby mohl veleti jednotlivým jich nitkám.

A však jako řádný správce, byť pán, jsa na př. stonav nebo vydav se na dalekou cestu, žádných rozkazů nedával, proto přece hospodářské práce státi nenechává, tak i mícha účinkuje ještě i když mozek z cela od ní oddělen. Kuchařky mohou nám toho příklady povídati. Uřízne-li kuchařka rybě hlavu, ostatek těla se pak ještě chvíli hází — to pouze působením michy, kteráž nyní odloučena od vlády mozku sama o sobě účinkuje.

V Živě od roku 1853 vypravuje p. Malý, že jednou střelil po holubu sedícím na střeše: po výstřelu holub se zdvíhl a dělaje v povětří kola pořád menší a menší, spadl posléze na zem — bezhlavý; hlavu měl ustřelenou. K tomu p. Malý dokládá, že komukoliv příhodu tu vypravoval, vždy se potkal s nevěřícím úsměchem a vytýkáno mu, že po myslivecku práší.

Podle toho, co sme o působnosti michy vyložili, nemáme příčiny pokládati to za nemožné. Ano na důvod potvrzující to můžeme následující uvésti: Římský císař Heliogabal měl mimo jiné daremnosti také v tom své vyražení, že dal si z Afriky přivážeti pštrosy, kteréž pak v ohražené rejdiště pouštěli. Když byl pštros v nejlepším běhu, sťal mu Heliogabal hlavu: a tu pak měl velikou rozkoš z toho, když bezhlavý pštros ještě veliký kus cesty běžel než padl.

Ba vždyť i na člověku máme příkladů, že může se pohybovati i bez mozku. Staloť se už nejednou, že dítě narodilo se bez mozku — dítě živé i zcela vyvinuté, ale lebka otevřená, prázdná. Dítě takové arci dlouho na živě neostalo, ale přece vydrželo kolikrát den i dva dni i déle. A dítě to jak na svět přišlo, tvářilo se, ručičkama i nožičkama pohybovalo, ano i křičelo i hubičkou hledalo jako by cucati chtělo, jako každé novorozené zdravé dítě.

Jednak snad už mnohý slyšel neb četl, že když zločinec sťat byl, tělo pak někdy ještě chvílku sebou cukalo. To podle předešlého snadno si vyložíme. Ač kdo by snad myslil, že cukání to z bolesti se děje, ten by se mýlil. Bolest, t. vědomí bolesti, jest toliko v mozku. A co od něho odděleno, z toho nemůže nic cítiti. Možná ale že hlava cítí, co jí samé se týká. Cítí-li ale co, jsouc od těla oddělena, jest to jistě pocit jen kraťounký, takměř okamžitý; neboť zkušenost učí, že i slabší ztráta krve z žil mozkových má za následek okamžité mrákoty i úplnou bezvědomost i necitelnost.

Kdo vidí rybu, ana, když jí hlava useknuta, ještě se zmítá, nepotřebuje s ní útrpnost míti. Pohyby ty pocházejí jen z michy, a ta o bolestech neví. Jinak arci když ryba se trhne, anať ještě hlava na ní: to je trýznění.

Jak ostatně mícha, i když mozek nad sebou má, sama mnoho řídí i vyvádí, toho máme dosti příkladů. Jestliže nezvyklý tabáku si šňupne anebo druhému, an pije, kapka do dychavice zaskočí, první kýchá, druhý kašle. Ke kýchnutí člověk nejprv do sebe hluboko dech vtáhne, a pak jej násilím vyrazí, a při kašli vyráží jej opětně po sobě. Vyrážení to děje se pomocí hrudních výdechu sloužících svalů, kteréž vší silou se stahujou. Nuže jaké spojení v tom? jak může z leda nepatrného začmýrání v nose nebo v dychavici násilné stahování hrudních svalů povstati? Povstane, to cestou, kteráž vede přes michu. Jak mile zpráva onoho začmýrání dojde do michy — dojde ale také k vědomí mozku — však ale mícha nečeká až co mozek řekne, ale hned letí poselství: vy roztahovači dutiny hrudní čiňte se, ať dutina se roztáhne, a vy stahovači chystejte se, ať potom vší silou se stáhnete. A tak se stane: chlapík kýchá neb kašle, ať se mu líbí neb nelíbí.

Však mícha časem působí, že mozek ani neví proč a zač, tak na př. při křečích, jimiž některý úd je skličován, a kteréž pouze v násilném stahování svalů záležejí. Křeče ty povstávají jenom z rozkazu michy, kterouž k tomu nějaká příčina přiměla — příčina ležící kdes v hloubi těla, odkudž do mozku žádná zpráva nejde, nebrž toliko do michy.

Jednak když člověk sebe neb jiné pozoruje, nalezne přes to dosti pohybů, kteréž jen v miše svůj původ mají. Tak na př. když zimou zubami klepe; když z nenadání dotkna se čehos ledového neb žhavého, hned ucukne; když padaje ruce rozhodí, jako by čehos chytiti se chtěl; když lekna se sebou trhne neb dokonce zkřikne, anebo strachem celý se třese. Při všem tom není mozku nic činiti, ano ten je tomu kolikrát dost nerad a raději by to zamezil, tak na př. muž, když hnutím svého těla leknutí nebo strach na jevo dá.

A jsouť oba poručníci, mozek a mícha, kolikrát i dosti v odporu. Tak na př. když hrdina strachem se třese a mozek mu volá: styď se. Anebo když kuchařka nese na stůl horkou mísu, kteráž ji do rukou pálí, a mícha velí „pusť!“, mozek ale: „nepusť!“ Přijde na to, jak vůle je pevná. Říman Mucius Scaevola držel ruku do ohně, nedaje ani nejmenším hnutím bolest znáti.

Čím člověk vzdělanější a vůle jeho pevnější, tím lépe umívá své nevázané i nekázané pohyby michové na uzdě držeti. U toho je zevnějšek kolikrát z cela pokojný, anoť vnitřku všechno vře a mícha by si ráda všelikými silnějšími pohyby, na př. i hlasem, odlehčila.

Však ať člověk michové pohyby sebe líp na vládě měl, přece je v každých 24 hodinách as 7 hodin, kde se mu vláda ta z rukou vysmekne — jest to ve spaní. Utrmácen denním dílem člověk pomalu usne: a teď vládne jenom mícha, kteráž na pocity, docházející jí, zase jistými pohyby odpovídá. Člověk leže na posteli čas po čase sebou tak neb jinak pohne. Každé to hnutí stane se beze všeho účastenství mozku. Ač někdy je sen tak živý, t. činnost mozku ve spaní tak silná, že i michu ovládá, pobádajíc ji k všelikým činům, a člověk (náměsíčník) třebas vstane a koná to neb ono, anebo vydá se na cestu, snad už dříve zkušenou, třebas na střechu — kráčeje tudy, nebezpečenství si nevšímaje, krokem bezpečným. Však ale budiž že v tom někdo ze spaní ho vytrhne: bezpečnost ustoupí hned rozpačitosti, strachu; přijde závrať — a běda náměsíčníku na nebezpečné jeho cestě.