Úvod do tělovědy člověka

Ústrojí sloužící dotku nalezá se rozprostřeno po celém těle. Můžeme se těla kdekoliv dotknouti, všude dotknutí toho ucítíme, t. odevšad dojde dojem z toho mozku a tím samým vědomí našeho.

Ač tu musíme podotknouti, nestačíť pouze, aby dojem se stal, ale mysl musí si dojmu toho také povšimnouti. Hodiny na stěně cvakají porád stejně: ale sedě u stolu jednou je slyším, po druhé neslyším; jsem-li zahlouben v čtení neb psaní, neb je-li mysl číms jiným zajata, neslyším je. A přece cvakají: pořád stejně a sluchu mého dojímají. A tak jest při zraku, tak i při ostatních čidlech: abych docházejícího jimi jakéhos dojmu vědomým se stal, musím si ho povšimnouti, musím naň svou jakous pozornost obrátiti.

Jak už svrchu řečeno, ústrojí sloužící dotku nalezá se rozprostřeno po vrchu celého těla, a však nejenom po vrchu, ale z části i v dutinách jdoucích do vnitř, tak v chřípích, tak i v ústech — tuto jenom až po začátek jícnu. Odtud celým jícnem, celým žaludkem i veškerým střevem necítíme víc žádného dotknutí. A tak jest při ostatních dutinách i rourách těla. Neboť kdož cítil tekoucí po žilách krev nebo ssouvající se žaludkem a po střevech krmivo? Teprv na konci střeva, na konci močové trubice a v sousedství dostavuje se pocit dotku. Ač není-li ve vnitřních dutinách pocitu týkacího, proto bez citelnosti přece nejsou. Ale pocit ten, když se objeví, zjeví se toliko co bolest.

Povrch těla jest to tedy hlavně, jenž na pojímání dotků ustanoven; a k tomu cíli jest pokrývající jej kůže zvláště zřízena. Vizme přidané vyobrazení. Jest to kousek kůže, vyobrazený v míře zvětšené. Písmeno a značí spodní, hlavní čásť kůže; dd jest pokožka, kteráž je odchlíplá i nadzdvižena. Odchlípnutí pokožky zkusil jistě už každý — když se spálil nebo nohu neb ruku si otlačil, že se mu puchýř udělal. Puchýř jest pokožka, kteráž vylitou pod ní mizou odchlipla. Nuže pod pokožkou vidíme řadu malých kopečků či pupínků (b), oddělených brázdičkami, kteréž jsou vyplněny bunkovinou, jako je v pokožce. A jest to vlastně buňkovina pokožčina, kteráž při odchlípnutí pokožky čistě se byla neodchlípla, alebrž v brázdičkách mezi pupínkami uvázla. Nuže pupínky ty — toť ústrojí, kterýmž všeliké dotknutí cítíme. V pupínky ty docházejí čilné nitky, končíce se zde, a odtud dodávají zprávy do míchy a do mozku.

Pohledněme na dlaň, zvláště na poslední články prstů: tuť pupínky ty dobře pozorovati; jest jich zde plno rozestavených v drobounké, do kola jdoucí řady. Takto pravidelně do řad sestavené nespatříme je nikde více na svém těle. Jinde jsou jen po různu, bez pořádku rozsázené a pak je jich řídčeji.

Velmi dobře jest pupínky ty pozorovati a jsou zvlášť hustě na jazyku. A tuť týkací cit s celého těla je nejjemnější — jemnější ještě nežli v konečkách prstů, kteréž jinak nad ostatní veškerý povrch těla předčí.

Jak ostatně jemnost citu v rozdílných částech povrchu těla je rozdílná, o tom je lehko se přesvědčiti. Vezměm obyčejné kružitko (cirkl), ale se špičkama trochu tupýma, anebo můžeme na špičky kousíčky korku napíchnouti — kružitko to trochu rozevřeme, a teď se jím dotkněme rozličných částí těla, ovšem oběma špičkama na jednou — anebo ještě lépe učiňme tak na dobrém příteli — dejme, ať oči zavře, a rozevrouce kružitko na 1/2”, dotkněme se ním povrchu ruky, a teď přítele se zeptejme, cítí-li jednu špičku či dvě? Neprohlednul-li, jistě řekne že jednu. Však dotkněme se tímtéž rozevřením špiček jeho prstů: i hned udá, že jsou dvě špičky.

Nuž ale dejme mu kabát svléknouti, a teď rozevřeným kružitkem holých zad se dotkněme, co řekne? Ba tu můžeme kružitko na 2” rozevřiti a pořád nebude cítit než jen jednu špičku.

A učiňme ještě jiný pokus — ač pokus ten můžeme i sami na sobě učiniti — rozevřem kružitko na 3/4” a nasaďme ho zrovna při samém uchu: pocit bude tu jednoduchý. Však nyní táhněme kružitko, držíce je pořád stejně rozevřené i v stejném dotknutí obou špiček, přes celou tvář až k druhému uchu. Hle, v té míře jak budem blížiti se pyskům, bude se nám zdáti jako by kružitko se rozevíralo; na to pak když od úst zase vzdalovati se bude, jako by se svíralo, až na konec dojdouc k uchu zcela v jednu špičku se sevře. Totiž tak se nám bude zdáti, ač jinak kružitko pořád stejně rozevřené zůstalo.

Kterak si to vyložiti?

Výklad jest jenom ten, že cítěcích čil je po těle nestejně, někde hustěji, někde řídčeji. Však víme, že sme totéž shledali i při cítěcích pupínkách, že jich taktéž nestejně je po těle nasázeno. Ano o těchto dokonce někteří tělozpytcové udávají, že ani do všech čily nezacházejí, tak že by mezi nimi byly jednotlivé, kteréž čil zhola prázdné jsou. Ale těžko tu cos určitého tvrditi, kde je tak nesnadno jednotlivé čilné nitky až v poslední jich konečky stopovati. Tolik jen můžeme s jistotou říci, čil končících se v povrchu těla jest nestejně, někde je jich hustě, někde řídce, a kde řídce, tu arci je pak každé veliký obor obstarávati a z něho k vědomí zvěsty činiti. A rozumí se, z každého jednotlivého oboru, byť dojmů zde bylo i více, nemůže býti než jenom zvěst jednoduchý, poněvadž zvěstovatelem jest jedna jednoduchá nitka.

Vzhledem na rozsáhlost jednocitných těch oborů byly zkoušky konány také s lidmi v rozdílném věku i v rozdílné tlouštce: a tu shledáno, že na př. desítiletý chlapec je citu hustějšího, t. že při něm netřeba v těchže částech těla kružidlo tolik rozevříti, by obě špičky jeho ucítil, jako při člověku odrostlém. Arciť jinak také nelze, chlapci vzrůstem pod kůží čil nepřibude, ale tytéž se toliko rozstoupí. Podobné jest také s člověkem ztloustlým v porovnání k hubenému.

Ostatně kdo chce, ať vzhledem na dotýkací jemnost učiní ještě jiné zkoušky: ať vezme na př. kousek síta žíněného neb drátěného a přiloží je na rozličné díly těla. Přiloží-li je ku př. na tvář, nerozezná jednotlivá oka, však ale na rtech je rozezná a ještě lépe na jazyku, tolikéž i po konečkách prstů. Na těchto rozezná kružidlové špicky, když kružidlo je na 1? rozevřeno, a na jazyku rozezná je do konce při rozevřenosti 1/2?; tuto jest 50krát jemnější cit nežli na rameně. V jazyku máme tím samým nejútlejší cit dotýkací, a ten nám slouží výborně — při jídle. Při žvýkání zkouší jazyk neustále, jeli žvanec dobře užvýkán, a shledá-li v něm čásť nerozžvýkanou, hned ji odmísí a mezi zuby na rozemletí strčí. A což, shledá-li v něm kostičku, pecku neb podobné, to hned cítí — cítí, jak je to velké, jaké podoby neb povahy, a o odmísení toho se přičiňuje.

Nicméně hlavní, čehož k přezvídání tělesné povahy všelikých věcí potřebujeme, jsou naše prsty. K tomu cíli dotýkáme se věci nebo vezmeme ji do rukou anebo schvalně ji omakáváme neb ohmatáváme, dovídajíce se tak i po tmě nebo při zamhouřených očích, je-li velká či malá, drsná či hladká, okrouhlá či hranatá, studená či teplá, měkká či tvrdá, lehká či těžká. Ač k seznání posledně jmenovaných vlastností, t. tvrdosti a těžkosti, nedostačujou pouhé čily pokožní, těm musejí na pomoc býti i čily svalové. Chceme-li zvěděti, zda věc je tvrdá či měkká, máčkněme do ní; a máčknutí to děje se pomocí svalů, jejichž čily hned oznamujou, s jakým při tom odporem se potkaly. Byl-li odpor malý, uznáme věc za měkkou, byl-li velký, za tvrdou. Totéž jest, když tíži nějaké věci skoumáme. Podle toho jak svaly musí se víc neb méně napnouti, by věc udržely neb nadzdvihly, posoudíme tíži neb lehkost její.

Co do teploty neb studenosti věci, tu posuzujeme podle teploty našeho těla. Co je teplejší než naše tělo, neboli co při dotknutí tělu tepla přidává, to jmenujeme teplé neb horké; co jemu tepla ubírá, jmenujeme chladné neb studené. Čím větší rozdíl v tom ohledu mezi věcí a mezi tělem, tím větší teplost neb studenost přisuzujeme jí. Ač jestiť jistých mezí, po které až teplost neb studenost posouditi můžeme, co je přes meze ty, co je buď příliš horké, buď příliš studené, to působí už jen bolest.

A tak jest vlastně s každým tělesným pocitem: je-li přílišný, je-li tuze příkrý, jest bolestný.

Z té příčiny, kdyby cítěcí pupínky obnažil, t. kdyby s nich pokožku svlekl, způsobí každé dotknutí jich bolest. Pokožky jest proto nevyhnutelně zapotřebí: tou mírní i jemní se cit.

Že ostatně, kdyby cítěcí čily v dalším jejím běhu se dotknul, bolest z toho povstane a bolest ta že se zjeví v místě, kde čila své konečky má, to víme neb snadno toho se domyslíme. Přesvědčiti se o tom má mnohý příležitost i beze všeho do těla řezání. Uhodí se člověk kolikrát do lokte, a cítí z toho notnou bolest v prstech, zvláště v malíku a v druhém prstu. Čím to je? Tím, že loketním žlábkem jde čila, kteráž malík i souseda jeho nitkami opatřuje. Narazí-li se v čilu tu, náraz ten způsobí bolest, ale bolest ta činí se, jako by vězela v místě odkudž čila ta je zvyklá své zvěsty činiti. Jestliže čilu tu toliko přimáčkneme, jest v prstech cítit brnění.

Však čilu tu můžeme k ozvání se přiměti i studenem. Vstrčme loket do studené vody a nechme jej tak chvilku až byl na řečenou čilu prostydnul. Jak prostydnul, ihned toho pocítíme v prstech: a však nebude to pocit studena, alebrž pocit bolestný.

Jak známo, dotkneme-li se jedné a též věci dvěma neb více prsty neb oběma rukama, máme z toho pocit jenom jedné věci. Tak jest však, když částky neb články těla jsou v položení obyčejném, pravidelném, nikoliv ale také, když položení je neobyčejné neb nepravidelné. Zkusme to, dejme dva vedlejší prsty, jeden přes druhý a pak jimi mákněme na nějakou kuličku, třebas uhnětenou z chlebové střídy: hle, ucítíme ne jednu, ale dvě kuličky. Totéž shledáme, dáme-li kuličku mezi pysky, kteréž sme jeden na tu, druhý na druhou stranu přes sebe přetáhli. Z každého dotknutého místa jde zvěst k vědomí: však ale jsou-li to místa, kteráž po obyčejnu k sobě nepatří nebo v tom položení při sobě nebývají, jsou zvěsty jejich oddělené, jako o věci dvojí. Vidíme, co by jednotlivé čily rozdrobily, svádí zvyk i cvik zase dohromady. Vůbec mnohého i dlouhého cviku je zapotřebí prvé než cítěcí čily se tak vycvičí, že všeliké ty jemné rozdíly ve vlastnostech věcí věrně udávají. Jak temné jsou as pocity dítěte o věcech, kteréž se jeho těla dotýkají! Leda že jen cítí, to příjemné, to nepříjemné.