Úvod do tělovědy člověka

Než mluvíce o cítění a pohybování našeho těla, mluvili sme vždy o tom, jakoby s vůlí a vědomím naším se dálo: však ale děje-liž se vždy a všude s vědomím naším neb dokonce z vůle naší? Pomněme našeho srdce — to pohybuje se, t. tluče, ať tomu chceme či nechceme, ať o tom víme či nevíme. Tak jest také s pohybováním našeho žaludku i střev, kterýmž krmivo se rozmíná i dále souvá; tak jest i poněkud s dýcháním: člověk dýchá, ať bdí nebo spí, a byť člověk si umínil nedýchati, konečně musí vol nevol přece vydechnouti.

Viděti, nad svými útrobami a děním jejich má člověk málo vlády nebo nic. A tu mohl by mnohý učiniti otázku: což nepodlehají útroby zprávě čil? či snad v nich do konce ani čil není?

Jak by nebylo — čil jest všude, jako v údech tak i v útrobách, všecko jest zprávě jejich podrobeno. Však ale jsouť rozdíly mezi nimi; čily, jimž zpráva řečených útrob svěřena, nejsou tytéž, jež zevním údům vládnou.

U vnitř těla nalezá se zvláštní obor čil, kteréž od výše uvedených se neliší kromě svým jakýms nesouměrným rozložením (podle toho jak i vnitřnosti nesouměrné jsou) a pak množstvím nádorců či uzlů, kterýmiž v běhu svém posázeny jsou. Hlavní dva kmeny čilstva toho táhnou se v hloubi těla z předu obou stran páteře — táhnou se tak z pánvice nahoru do krku, kdež se spojí. Taktéž spojeny jsou i dole v pánvici, činíce takto dohromady jako táhlý či s obou stran silně smačknutý kruh. Nuže z kruhu toho vynikají četné praménky, kteréž vnikajíce do útrob, v nich se rozvětvují. A v praménkách těch jsou ovšem pospolu nitky i cítěcí i hybací.

A jak s tím cítěním i hýbáním u vnitř těla? mohou-liž pouhé čilné nitky také cit míti nebo pohyb dělati?

Nemohou. Čilná nitka jest pouze na to, by dojem učiněný v její koneček svému středu sdělila — t. j. nitka cítěcí, kdež naopak nitka hybací zase od téhož středu pobudku k pohybu beře. Čilné nitky neb vůbec čily jsou pouhými posly či jako telegrafními dráty, donášejícími co kde se děje neb díti má. Není-li však kam neb odkud co donášeti, není-li čilám nějakého donášky přijímajícího i rozkazy dávajícího střediska, přestává všechno telegrafování, všechno citů a pohybů dělání.

No a kde při útrobních těch žilách nějakého střediska?

Středisk je tu, ne jednoho, ale hned mnoho. Svrchu uvedené nádorce, jimiž útrobné čily posázeny jsou, toť ona střediska. Nádorce ty jsou jako samé malé mozečky, alespoň co nalezáme za podstatu mozku, jest také podstatou řečených nádorců.

Nádorce ty drží v sobě zvláštní šerou buňkovinu, v níž jednotlivé čilné nitky jednak se končí, jednak mezi nimi svůj průchod mají. Zde vizme několik jednotlivých takových buněk, představených v míře několik setkrát zvětšené.

Vidíme z toho, v jednotlivé buňky začeluje se jedna, dvě i více čilných nitek, ač v některou i zhola nic. Kde více než jedna se ústí, můžeme pokládati, že jedna (neb jedny) jsou dostřední, a druhá (neb druhé) odstřední.

Vnitřek buněk jest vyplněn zrnečkovitou látkou, jejíž barva je šerá, kdež nitky samé jsou barvy bílé.

Zdeť tedy máme sídla, z nichž činnost útrob se řídí. Činnost jejich jest tudy samostatná, nezávisející na vůli mozku. A věru důležitost toho jest náramná. Považme, by pohybovací činnost útrob stála pod zprávou mozku, tak jako pod ní stojí na př. pohyblivost ruky — jak často udá se, člověk se rozmrzí, že by se tu chvíli raději na světě neviděl, a dejme tomu, že by mohl dle vůle některý útrobní úkon, na př. dýchání neb tlučení srdce zastaviti. Dlouho-li by tu vydržel? několik minut, a bylo by po něm. A kolik takových chvil mívá člověk do roka!

První a nejdůležitější činnosti životní postavila proto příroda mimo moc i vůli člověka, to tím, že jim udělila zvláštní, vlastními středisky opatřené čilstvo, kteréž je svou vlastní mocí, bez ohledu na mozek řídí.

Když o srdci a tlučení jeho řeč byla, stala se také zmínka, že když zvíře se zabilo, srdce v něm ještě nějaký čas tluče — tluče i když z těla se vyňalo a na stůl položilo. Při mláděti zvířat teplokrevných tluče tak ještě hodinu i dvě, a při studenokrevných ještě déle. Příčinu toho dovedem si nyní vysvětliti; příčina záleží v tom, že čily v srdci se rozcházející pocházejí z čilstva utrobního a čily ty že mají v srdci samém, t. v stěně jeho, několik nádorců. Čily mají tedy při sobě svých středisk, kteréž jim vládnou, a proto obvyklá jejich činnost tak hned neustane. Kdyby srdce vyřízl a vyřízl z něho hned spolu i čilné jeho nádorky, bylo by hned konec hýbání jeho.

Nuže jako s hybací činností čil utrobních, jest také s činností jejich cítěcí. I cítěcím nitkám jsou ony nádorce středisky, do nichž citové své zvěsty činí, aniž o tom mozek čeho se doví. Neboť co víme o tom, jaký pocit vzbuzuje v srdci a v žilách proudící po nich krev? víme-li, jaký pocit povstává v játrách z plodící se zde žluči, v ledvinách z odměšované moči, jaký v žaludku z pozřeného pokrmu i dále ve střevě ze souvající se po něm ztrávenině? Požil-li člověk kus komisárku nebo talíř piškotů, hrnek nemastných zemáků nebo špikovaného bažanta — co ví a cítí o tom, když jednou je dole v žaludku?

Ale když přebere, to cítí přec.

Pravda, a časem udá se, že cítí i bolest neb křeče v žaludku nebo ve střevách, tak i v srdci, plících, v žlazách neb jiných částích zásobených z čilstva útrobního. Však aby ucítil, musí toho být už notně; o maličkosti mozek se nedoví.

Jak, že ale mozek o větším se doví? jakou cestou, když není s ním žádného spojení?

Ba spojení jest. Pravil-li sem, že útrobní čilstvo je samo pro sebe, od mozku a michy neodvislé, to platí jen poněkud, ale ne z cela. Nebylo by dobře, aby v obci bylo dopuštěno zřízení obce druhé, kteráž by od první byla z cela neodvislá, mohouc si dělati i dělajíc, co sama chce. Kde by čemus takovému se dopustilo, bylo by jistě veta vší shodě, všemu pořádku, nebyla by obec tak spořádaná jako je naše tělo. Není tedy na jiném, jakéhos spojení, jakéhos podřízení pod vrchní obecnou vládu musí býti. A toho v těle v skutku jest.

Jestiť několik mozkových čil, kteréž k útrobnímu čilnému kruhu některé praménky vysílají, a z michových čil není dokonce ani jedné, jež by tam svého praménku neposlala — to praménku pocházejícího jak z kořene cítěcího tak z hybacího. No a tu máme to spojení, tu máme dozor, podřízenost i obecnou shodu.

Z toho můžeme si nyní ledacos vysvětliti. Zardí-li se dívka studem, stud způsobil jisté pohnutí v mozku, kteréž svou cestou srdci se sdělí, na čež toto silněji se stiskne, vyženouc do těla silnější vlnu krve.

Naopak jest při strachu neb leknutí, tu zase je působení z mozku takové, že po něm srdce slaběji se stíská; člověk tudy zbledne.

Je-li mysl veselá, koná žaludek svou práci dobře, je-li však truchlivá, starostmi sklíčena neb hlubokým přemítáním pojata, tráví žaludek špatně. Leknutí, hněv neb podobná silná vášeň může na jednou všechnu činnost žaludkovou zastaviti. A víme, silný strach může nejednou způsobiti tak silné odměšování šťávy střevní, že z toho povstane až průjem.

Ostatně jako mozek účinkuje v útroby, tak zase tyto účinkujou zpátky v mozek. Je-li zažívací činnost v pořádku, bývá mysl jasná, bystrá; je-li však nepořádná, je-li v ní nějaké vady, bývá mysl sklíčená, nevrlá. Jak mnohá nevrlost, jak mnohá lidem obtížná promrzelost má svůj pramen jenom v chybné činnosti útrob břišních!