Úvod do tělovědy člověka

Do žaludka dostane se potrava obrácena v kaši nebo ředinu: a nyní co v ústech započato, působí dále žaludek.

Dříve panovalo domnění, že žaludek působí všecko, že v něm celé trávení se odbývá; ukazujeť na to obecný způsob mluvení: žaludek tráví, žaludek toho nezažije atd., však ale domnění to prokázalo se v novějším čase nedůstatečným; zevrubnější bádání ukázalo, že v žaludku, rovně jako v ústech, pokrm jen dále i důkladněji k zažití se připravuje, a vlastní konečná zaživa, že teprv děje se ve střevě.

Však řekne třebas mnohý: a jak možná věděti co v žaludku se děje nebo ve střevě? vždyť jedno ani druhé není ze skla.

Pravda; a také bychom o tom posud málo věděli, kdyby tomu byla nepomohla šťastná náhoda či nehoda. Staloť se, že jistý Američan postřelil se náhodou do žaludka, do něhož tudy z věnčí velká díra se udělala. Člověk ten se pozdravil, rána se zahojila, ale jen po kraji, díra do žaludka zůstala otevřená. Nuže tudy bylo lze žaludek v jeho činnosti pozorovati, tudy bylo lze do něho ledacos vložiti i z něho vyjmouti; slovem, k pozorování toho, co žaludek činí a umí, byla tu hezká příležitost, a šťastná náhoda chtěla, že člověk ten dostal se do rukou zvláště rozumného, bádavého lékaře, kterýž příležitosti té v plné míře i s velikým důmyslem užil. Co tudy vyskoumal, to potom ve zvláštní knize u veřejnost podal. Však po čase udála se podobná náhoda ještě při jedné ženské, která rovněž dvěma bádavým lékařům do rukou se dostala a ti takže neopominuli své výskumy veřejnosti podati. No a jaké byly výskumy ty? Poslechněm.

Dokud žaludek je lačný, okazujou se vnitřní stěny jeho bledé, splasklé i z tuha k sobě přilehlé, jsouce od sebe odděleny leda jen tenkou vrstvou slizu a slin; sliny ty pocházejí z úst — člověk je pořád polyká. Po té pak když člověk začne jísti, začne se žaludek příchozími žvanci roztahovati, pořád víc a víc. Však pomalu roztahuje se žaludek tížeji a tížeji, a teď začíná člověk cítiti, že je pln, což je mu napomenutím, by jísti přestal.

Mezi tím byly drobné, po vnitřní žaludkové stěně žilky nabubřely, čímž stěna sama zčervenala a odtud cedí se v hojnosti žaludková šťáva. Slovem, celý žaludek je jako změněn a k činnosti povzbuzen, a činnost ta jeví se spolu nastalým jeho pohybováním.

Žaludek jest ve své stěně protkán masitými vlákny, kteréž jej do kola na vše strany objímají. Vlákna ta, jakož vůbec každé masité vlákno či maso, mají tu moc do sebe, že jsouce pobuzeny stahujou se i natahujou. Nuže pobudkou takovou při žaludkových vláknech jest přišlý do žaludka pokrm. Povzbuzena tudy začnou se vlákna ta stahovati i natahovati, z čehož povstává při žaludku jako svíjení, a tím se vězící v něm pokrm převrací a míchá. Míchání to jest podobno tomu jako když v točící soudkové máselnici máslo se tluče, t. mléko se vrtí. Vrcením tím se pokrm nejenom úplněji, i stejně rozetře, ale i dokonale žaludkovou šťávou promíchá. V celku jest tedy dění to podobné tomu, co už v ústech se dálo, kdež pokrm byl žvýkán a jazykem převracen.

Nuže toť tedy jeden účinek žaludku — promíchání i rozředění pokrmu. Jaké jsou ostatní změny, s nimiž zde pokrm se potká? — Míníme změny lučební, způsobené přimíchanou žaludkovou šťávou.

Změny ty nejsou velké a týkají se skoro jedině látek dusičnatých, masitého vlákna (líbového masa) a bílku (jenž též v mase, ve vejcích i v mnoho jiných i rostlinných pokrmech se nalezá.)

Byliť sice mnozí učení, kteří pokládali, že v žaludku nevykoná se nic jiného než jen že pokrm se zde na kaši rozetře i rozředí. A však svrchu uvedená událost s otevřeným žaludkem ukázala jiné; ano i před tím už nabyl pěkného přesvědčení jeden Francouzský učenec. Chtě se přesvědčiti jak žaludek v maso působí, zdali je toliko rozetře či také jiným způsobem změní, vzal na to duté stříbrné kuličky, do nichž byly drobné dírky. V kuličku dal kousíček masa a vpravil ji pak psu do jícnu by ji polknul. Polknutou nechal nějaký čas v žaludku a potom za nit (přivázanou ke kuličce) zase vytáhnul. No a co shledal? Kdyby bylo pouze na tom bylo, že žaludek daný mu pokrm toliko roztírá a míchá, byl by musel shledati maso neporušené. Však ale shledal-liž je, tak? Neshledal. Z masa byla kaše. Pronikající dírkami do kuličky žaludková šťáva rozpustila maso v kaši.

Podobné jest také s bílkem. Bílek sice v prvním okamžení, když do žaludku přijde, srazí se rovně jakoby byl svařen, po té ale žaludkovou šťávou zase se rozpustí na dobro, že jej potom i žilky do sebe vssáti mohou.

Tak medle účinkuje žaludek svou šťávou v maso, bílek, rosol i v podobné dusičnatiny, jež proměňuje, že tudy rozpustnými se stanou. Však ale tak účinkuje žaludková šťáva jenom v řečené dusičnatiny, nikoliv ale taky v ostatní pokrmů látky, jako v škrob, v cukr a tuk: ty v žaludku zůstávají skoro z cela bez proměny, kromě že s ostatním lépe se promíchají i rozředí.

Promíchání a rozředění to jest tedy vlastně nejhlavnější, čehož pokrm v žaludku dojde. V následujícím jest vyobrazena kapka pokrmové řediny té, kteráž byla vyňata ze žaludku v době, když už měla do střeva vypuštěna býti, tedy v době dokonaného trávení žaludkového. Kapka, vlastně jen kapinka ta jest představena v míře velmi zvětšené.

Vidímeť tu, ředina ta není ještě žádná úplná ztrávenina. Ty dlouhaté částky jsou nerozpuštěné posud zbytky masitých vláken. V a byly příční proužky na vláknu až zmizely; v b jest příční ty proužky ještě zčásti viděti; v c jsou z cela zachovalé; d jsou kuličky tuku; e f jsou zrnka škrobová; g drobounká.

Viděti, o úplném jakéms strávení či zažití není tu řeči. Zažíti může se jenom to, co zúplna se rozpustilo. A úplného rozpuštění docílí se teprva ve střevě. Leč přes to se v žaludku ač ne všecko, přece dost mnoho rozpustí neb alespoň k rozpuštění připraví, při čemž mocným působitelem je žaludková šťáva.

Nad to má pak žaludková šťáva tu vlastnost do sebe, že věcem hníti nedá, či když už zahnívající do žaludku se dostaly, že další jejich hnití zastavuje. A v tom záleží příčina, že můžeme i zatouchající zvěřinu nebo zahnívající maso jísti beze škody.

Památné jest pak také, že, když do žaludku dostalo se s pokrmem spolu jakés rostlinné kyseliny, na př. octa, citrónové šťávy a p., žaludková šťáva tudy bystřeji účinkuje. Však ale přísady té nesmí býti přes míru, neboť jinak účinost žaludkové šťávy zase se ruší.

Taktéž špatně účinkuje žaludková šťáva, když žaludek pokrmem se přeplnil. Ač tu vadí také spolu, že žaludek nemůže uložené mu břemeno ovládati, kteréž proto jak náleží se nerozetře a nepromíchá.

Někteří pokládají, že není dobře při jidle píti, poněvadž se tudy žaludková šťáva rozřeďuje, následkem jehož je pak účinek její slabší. Ale zkušenost toho nepotvrzuje, spíše učí naopak — učí, že přísadou vody jest účinek žaludkové šťávy bystřejší. Proto řiďme se jen dle vlastního vnitřního chtění: když se nám chce píti, pijme.

Zkušeností pak také bylo nalezeno, že látky masité či bílkovité snadněji se zažijou, když k sobě mají něco tuku. Odtud pochodí as také způsob, že kuchařky koroptve, zajíce neb podobné málo tučné maso špikujou. Při husách, kachnách neb podobném tučném mase toho nedělají.

Vidíme, v kuchářství jest mnoho, co se nám zdá býti pouhým zvykem, však ale má své podstatné příčiny, jejichž důležitost teprv pokročilá věda odhaluje.