Úvod do tělovědy člověka

Prohlídnouti si mozek člověčí, nemá každý příležitosti, prohlídnouti si však mozek nějakého zvířete, na př. telete neb ovce, může každý. Vážený čtenář nechť toho neopomine, nechť si opatří takovou hlavu, již opatrně, třebas pomocí pilky otevře, mozek z ní vyndá a prohlídne si ho. Nespatří tu sice mozek člověčí, ale mozek člověčímu velice podobný. Všechni ssavci mají ve zřízení mozku mnoho podobnosti.

Když lebku od vrchu otevřel, tu vidí mozek, tajemné to sídlo svrchní vlády životní. Rozdělen je na dvě polovice, kteréž v hloubi v jedno spojeny jsou. Obě polovice ukazujou na svém povrchu plno vinutin, jako složených podle sebe i všelijak nakřivených klobas.

Nyní mozek z předu z jeho uložení rukou nadzdvihne, by jej vyndal. Chtě jej však vyndati, shledá, že ke spodku drží, ale jen některými slabými bílými provázkami, či strunkami. Strunky ty jsou čily, vycházející z mozku; na posled v zadu je mícha, kteráž z mozku vycházejíc dolů do páteře zachází. Čily ty přeřízne, a začna ze předu, přeřízne nejprvé čily čichové (jest jich vždy do páru), potom čily zrakové, a tak jedny po druhých až se dojde k míše. Teď můžeme mozek vyndati a prohlídnouti si ho i ze spod.

Tu vidíme opět tutéž divnou pleteninu jako na vrchu, k tomu několik zvláštních hrbolců a především do zadu jako ploskaté, od mozku oddělené jablko, kteréž sluje mozeček. Mícha vchází do mozku i do mozečku.

Prohlídli-li sme si mozek z venčí, prohlídneme si jej také z vnitřku; ostrý nůž nám do vnítř cestu otevře. Co vidíme? ba opět divnou motaninu; a jest to motanina, kterouž ani učení tělozpytci nebyli posud s to, aby zůplna rozmotali. Proč alespoň mozek tak i nejinak je složen, i jaké určení všeho, není posud vyskoumáno. Nebudeme se tedy s rozbíráním všech jednotlivých částí trmáceti, ale povšimneme si jen hlavního — bílé čiloviny a šeré střídoviny; mozek jest složen z obojí. Než v mozku nalezáme opak toho co v míše; v míše vězí střídovina u vnitř: v mozku však nalezáme ji po vrchu a čilovinu vnitřku. Ač není celý vnitřek pouhá čilovina: také u vnitř v pouhé čilovině nalezají se hnízda střídoviny, jevící se ve spod mozku co zvláštní hrbolce, jimž pitevníci všeliká zvláštní jména dávají.

Čemu čilovina i čemu střídovina slouží, víme. Onano donáší i odnáší či jedním slovem, poslíčkuje; tato přijímá a vydává či jedním slovem, pořizuje. Viděti z toho, úřad, nejvyšší úřad v mozku nalezá se v povrchu, ač také v oněch hnízdových ústředkách.

Nuže což abychom přece dále skoumali? mozek je rozsáhlý a částí tu tak rozdílných: není-li vzhledem na jich určení nějakých rozdílů? Učení tělozpytcové nadělali se mnoho zkoušek s mozkem, to na zvířatech živých — co asi vyskoumali?

Ne mnoho; ale přece něco, co našim čtenářům sděliti můžeme.

Sejmuli svrchní část lebky a mozek odkryli. Dotknuli se mozku — zvíře nic; zařízli trochu do mozku — zvíře ještě nic; zařízli ještě hlouběji, ano celý kus mozku vyřízli — pořád ještě nic. Teprv když zařízli tak hluboko, že nůž pronikl do střídových oněch hnizd anebo do mozečku, tu teprv zvíře dalo na jevo, že cítí bolest.

Považme — mozek, střediště veškerého čilstva, střediště všeho citu, t. citu vědomého: a necítí, ani když nožem se řeže, ani kdyby jej pálil — t. j. necítí jen v jistých částech, ač v jiných cítí. Co si z toho vybrati? Předně vysvítá z toho, ač střídovina to byla, v kteréž cit se jeví, k projevení tomu však nepřijde, leč byla dojata svou, tomu přikázanou čilou neb čilovinou; jiného dojmu si nevšimne, ten jest jí, jako by ho nebylo.

Nuže jak s těmi vnitřními ústředky, když do nich řízne? Tu jeví se bolest, protože nelze do nich říznouti, aby neřízl spolu do čiloviny vcházející do nich a je protkávající.

Nuž ale, čím je to, že právě je v těchto částech bolest cítiti a ne také v hořejších? I tomu přišli tělozpytci na stopu. Stopovali praménky míchy, kde v které strany mozku zacházejí, a vystopovali, že ze zadní části michy praménky zacházejí do mozečku i v ony řečené nítromozkové střediska. A hle, pamatujme se, co sme slyšeli, když byla řeč o čilách vycházejících z míchy. Tenkrát bylo řečeno, že zadní čily jsou cítěcí a přední hybací. Nuž ale jsou-li zadní cítěcí, tož musí býti cítěcí celý zadek míchy, do něhož ony čily se zapouštějí. A tak v skutku jest. Když páteř v některém místě otevřeli, a míchy se dotkli ze zadu, zvíře hned sebou trhalo, projevujíc náramnou bolest. Však dotkli-li se přední části míchy aneb třebas do ní i řízli, šetříce při tom, aby zadní čásť nijak se nepřimáčkla, nedalo zvíře žádnou bolest na jevo.

No a tím tedy máme vyloženo, proč v malém mozečku i v oboru nitromozkových středisk jeví se z říznutí nebo z dotknutí bolest. Jak by nejevila, když v ta místa zadek míchy, cítěcí ten zadek, své praménky vysílá.

Z toho vidíme také, kde nejvyšší úřad cítěcí v mozku se nalezá. Nalezá se ovšem ve vnitřních oněch střediskách, počítaje k tomu ovšem i mozeček.

Nuže ale jak s zevní střídovinou — co ta má za úkol. Té, jak se zdá, jest svěřen úřad vykonávací, t. hybodějný. Tak alespoň tomu nasvědčuje rozvětvení praménků míchy předkových. Jestiť arci velmi těžko stopovati praménky ty v mozku, a podobá se, že na vše strany v mozku se rozcházejí: přec ale bylo zpozorováno, že rozcházejí se hlavně k povrchní střídovině mozkové, to ve způsobě paprsků. A tuť tedy v povrchní té střídovině byl by nejvyšší úřad hybodějný.

Ač proto nesmíme mysliti, že by snad oba ty úřady jednaly každý pro sebe, nemajíce ohledu jeden na druhý. Toho není a nemůže býti; co konací úřad činí, činí jen z pohnutky, již k tomu úřad cítěcí podal. K tomu cíli jsou oka praménkami vespolek spojeny. Vždyť jsou v jednom místě, pod jednou střechou: dorozumění tedy snadné.

Než poslyšme o jiné zkoušce. Kde zadkové praménky míchy paprskem do mozku se rozcházejí, tu mozek prořízli, na př. v pravé polovici, a zvíře pak pustili: zvíře utíkalo, ale ne zrovna, nebrž v pravo do kola, pořád v pravo jako kůň na jezdišti. Zaříznuto-li však v levé polovici, zvíře běželo zas v levo do kola.

Totéž dělá ovce v nemoci, již jmenujeme vrtohlavost či motolici. Vrtohlavost pochází z puchýřku (živočicha), jenž nalezaje se pod lebkou na mozek tlačí. Podle toho, jak se nalezá buď nad tou neb druhou polovicí, ovce točí se na tu neb onu stranu.

Znamenitý Anglický lékař Cooper vypravuje následující pamětihodnou udalost. Jistý námořní plavec byl při roztahování plachet spadl dolů na palubu — zůstal ležeti bez sebe. Odnesli jej a když přistáli ke Gibraltaru, odevzdali jej do nemocnice. Zde ležel mnoho měsíců, pořád bez sebe, pořád ale ještě živ: dýchal, srdce mu tlouklo, a podle tlukotu srdce pohybovaly se pořád i prsty u rukou. Když se mu chtělo jísti, začal pohybovati pyskama i jazykem: a to bylo opatrovačům jeho znamením, by mu dali potravy — polévky. Po čase byl zase vzat na koráb a zavezen do Angličan, kdež v městě Deptfordu byl dán do nemocnice, by zde, bude-li možná, byl vyhojen.

Když jej prohlídli, shledali, že lebka jeho je v jednom místě zamačknuta. Přikročili tedy k tomu, by čásť tu vyřízli. Staloť se to pomocí zvláštní kroužící pilky; staloť se v jednu hodinu s poledne. Ve 4 hodiny přišel lékař podívat se: a aj, nemocný v posteli seděl. Jsa tázán, má-li kde jakou bolest? zdvihl ruku a ukázal na hlavu. Patrnoť, cit i vůle pomalu vracely se. Čtyry dni na to vstal a začal choditi; několik dní později jal se vypravovati, odkud je rodič, kde za plavce se dal, kudy plouli atd. To všecko věděl dobře až do osudného onoho okamžení, kdež byl s plachetního ráhna spadl; odtud až do vyříznutí lebky nevěděl zhola ničeho, jako by byl té doby ani na světě nebyl. A bylať to doba, kteráž přes rok trvala. Takového účinku jest, když mozek s vrchu se přimačkne.

Z toho ale spolu vidíme, ač nejvyšší úřad ve své činnosti zastaven, nižší úřadové účinkovaly proto přec; žaludek i střeva trávily, žlázy odměšovaly, plíce dýchaly atd., slovem, čily útrobní a čily míchové — tyto alespoň z části — trvaly v činnosti.

Že ostatně činnost mozku může býti nejenom zastavena, ale že mozek může i z cela scházeti, a člověk přece živ býti, alespoň na krátký čas, toho seznali sme důkaz na dětech narozených bez mozku. Víme, dítě takové tváří se i dělá jako každé s mozkem narozené dítě. Z toho vysvítá, že na začátku je mozek k malé platnosti nebo k žádné, a platnosti své že teprv postupem času po nenáhlu dochází. Co koliv novorozené dítě dělá, dělá jenom za pobudkou čilstva michového i útrobního, tím samým nevědomě i mimovolně. mícha začala účinkovati už před porodem, když dítě po prvé hýbati se začalo; a čilstvo útrobní účinkovalo ještě dříve, nebo jinak by bylo dítě růsti nemohlo.

Jak dítě roste i dále se vyvinuje, roste i vyvinuje se také mozek jeho; ale v ohledu duševním či vzhledem na činnost jeho dělá mnohem větších pokroků nežli vzhledem na tělesnost jeho. Dítě když se narodí, má mozek už 3/4 tak velký i těžký co člověk odrostlý. Než doroste, přibude mozku tedy jenom 1/4. Jaký náramný pokrok ale za ten čas v činnosti jeho!

Z toho ale také vyplývá, že neplatí, co skoro vůbec se přijímá, že, podle velikosti mozku řídí se duševní schopnost či nadání člověka — t. podle velikosti mozku v porovnání s ostatním tělem. Neboť kdyby na tom sešlo, muselo by každé dítě býti mudrc ten největší; při dítěti činí mozek šestý až osmý díl celé váhy těla, kdež u odrostlého činí 30 — 35tý díl.

Však ale neplatí-li pravidlo to při dítěti, t. když dítě s odrostlým se porovná, platí tím spíše při odrostlých, když mezi sebou se porovnají. Většího mozku člověk bývá vůbec nadanější — ale já řku, většího mozku, a ne pouze větší hlavy. Hlava může býti třeba dost veliká, ba velikánská: ale vězí-li v ní mimo mozek spolu hodná čásť vody, jest to hlava tupcova.

Nalezliť se také, kteří rozličným částím mozku rozličné úkoly přičítali, řkouce v té a té části vězí smysl pro počty, v druhé pro hudbu, v jiné pro malbu, v jiné vězí bojovnost, v jiné láska k dětem atd. A tak celý mozek, celou lebku rozčástkovali, dokládajíce, u koho je ten neb onen smysl zvláště vyvinut, u toho je také vyvinutější určená jemu čásť mozku a lebka v tom místě vysedlejší. A dle toho, z pouhého prohlídnutí i omakání lebky, chtěli posouditi, jakých člověk je schopností nebo nadání.

Však ale bylyť to jen jalové vrtochy, jež zkušenost nepotvrdila a potvrditi nemohla. Neníť nikde v mozku žádné části, kteráž by výhradně tomu neb onomu duševnímu úkolu sloužila, ale všechen mozek slouží všemu, slouží hlavně povrchní svou střídovinou.