Úvod do tělovědy člověka

V hodinkách praskne péro, nebo přetrhne se řetízek, nebo zláme se některé kolečko nebo některý zoubek na něm, a konec je běhu hodinek. Však možná, v nich nic nepraskne, aniž se přetrhne, ale čípky a zoubky se pomalu ometou, pánvičky se vyšvechtají, a tak sejdou posléze přec, že je po nich veta.

Tak jest i s životem člověka. Člověk žije ve světě, kdež je vysazen všelikým úhonám. Potká-li jej úhona, že tudy některá k životu nevyhnutelně potřebná čásť tělesného ústrojí zkázu vezme, jest konec životu jeho. A však byť úhony, byť násilné takové zkázy nebylo, člověk musí přec konečně za své vzíti.

Život člověka jest vlastně jen ustavičné umírání. Člověk umírá pořád, ač byl živ a zdráv; ano právě proto, že je živ a zdráv, umírá celým svým tělem, veškerými částkami jeho; neboť tím, že žije, ruší i tráví se částky ty, dostávajíce se na výmět. Však ale co takto se zruší a z těla vymísí, nahražuje se bez přestání z požité potravy. Člověk sice pořád umírá, ale pořád také z nova se rodí. Leč to všecko jen do času, jen do jistých mezí.

Člověk se pořád ruší, ale náhrada začíná věkem býti skrovnější, nedostatečnější. Péro slábne, čípky a zoubky se pořád více ometají a pánvičky vyšvechtávají: hodinky zůstanou posléze státi, aniž se více natáhnouti dají.

Člověk začíná měkkým a končí tuhým. Od dětinství až do vysokého stáří přibývá tuhosti částkám jeho a pohyblivosti ubývá a v stáří i objemu. Protkaný tuk z těla tratí se, svaly tvrdnou a šlachovatí, chrupavky kostnatější, kosti pozbývají své pružné sklípkovatosti, stávajíce se plnými a křehkými; stěny zdrojných žil tvrdnou, potrácejíce svou pružnost, drobnější jejich větve těsnají a z části i zasychají, vratné žíly však se rozšiřují; výpar pokožní přestal skoro zcela, kůže jest suchá, drsná, scvrklá, celé tělo hubené, seschlé i málo pohyblivé; svaly zeslábly tak, že skoro k žádné potřebě nejsou; silný druhdy muž není více s to, by své tělo zrovna držel, je shrben maje ramena vystouplá a hlavu do předu skleslou; v chůzi potřebuje holi, by své tělo v rovné váze udržel; něco v rukou pevně držeti nemůže, ruce se mu třesou, a v prstech není síly.

Takový jest obraz vysokého stáří, takové změny s nimiž tělo věkem se potkává. Člověk umírá, až posléze umře.