Úvod do tělovědy člověka

^[1] život praví už písmo svaté. A tak jest,^[2] oživující ten proud, v jehož tajemném nitru nalezají svůj původ i podnět veškeré lučební i životní činnosti našeho těla. Ujde-li z těla krev, ujde i život jeho.

Však jako je krev pramenem života i zdraví jeho, tak pokládají někteří, vězí v ní pramen všeliké nemoci. Nemoc pochází prý z nečistoty krve, a nečistota ta-li se odstraní, odstraní se i nemoc. Očišťování krve bývá úkolem mnohých dryačníků, kteří tudy nevědomým neb lehkověrným lidem peníze z kapsy lákají, dávajíce jim užívati léků, kterýmiž prý se krev učišťuje.

Nechceme sice tvrditi, jakoby krev vždy čistá i zdravá byla či jakoby v sobě nikda ničeho neměla co je škodlivé nebo jakoby v sobě vždy s důstatek měla čeho jí třeba, však ale má-li krev skutečně v sobě co jí škodí nebo jí nenáleží, tož stará se sama by se toho zbavila, a jistě se toho také zbaví, toliko-li jen možné jest. Neníť naše krev jako nějaká stoka, kteráž by všecko přijala cokoliv se jí podá i v jakémkoliv množství. A ať by se i stalo, že by krev něco nepatřícího nebo čehos přes náležitou potřebu v sebe přijala, tož hledí hned, by to ze sebe vymísila, a v krátce to vymísí. Člověk může vody na vědra píti, a přece nebude krev jeho nic vodnatější než jako před tím; a soli by mohl na čtvrtce požívati, a krev jeho nebude proto slanější. Krev hledí sama, by ve své jisté určité míře se zachovala.

Ostatně je—li člověk nemocen, není to vlastně ani krev, kteráž je nemocná: nemoc vězí v jedněch neb v druhých tuhých částech jeho, jež ochuravělý či ve své bytnosti chorobně se změnily. A takovým jest pak málo platné, když se jim čistší, zdravější krve podává; nebo ač jinak si z ní všeho braly čeho ke své životní činnosti potřebujou, tu ale nemohou si z ní vzíti než jen co pro svůj chorobný stav jsou s to by si vzaly; o tom však později budeme míti příležitost zevrubněji ještě promluviti.

Oživující proud krve rozlévá se po všech částích těla, rezlévá se po žilách všude rozvětvených. Počítá se, že u dospělého člověka donese se tudy během roku tělesnému ústrojí neméně než 30 centů živné látky, a tolikéž zpotřebované z něho se odnese.

Každým okamžením běží nepřetržitým strkavým tokem as 10 liber krve ze srdce po velikých žilách, kteréž opět a opět se rozvětvují jako větve velikého stromu, rozcházejíce se tudy v žilky pořád drobnější a drobnější až posléze v tak drobounké, že je prostým okem více rozeznati nelze, a ty jmenujeme žilky vláskovité. Ovšem tak jenom je jmenujeme, neboť ve skutečnosti jsou omnoho útlejší; konečné ty žilky můžeme tak málo s vlasy porovnati jako můžeme porovnati vlasy s provazy. Vláskovité ty žilky působí do hromady pletivo, kteréž je o mnoho útlejší nežli nejútlejší tkanivo Bruselských krajek — pletivo tak útlé i všude rozložené, že můžeme kdekoliv po těle nejtenší jehlou zapíchnouti a všude propíchneme některou takovou žilku, z níž krev vyprýští. Nebo rozumí se, krev nachází se toliko v žilách a žilkách, z nichž krev nevyprýští leč dříve se otevřely.

Však aby milý čtenář nabyl jakéhos takéhos náhledu o tom jak vláskovité žilstvo to je útlé i rozvětveno, podáme toho jakýs nákres. Nákres ten jest vzat s povrchu jater mladého králíka, a pozorován povrch ten zvětšovacím sklem, kteréž jedenáctkrát zvětšovalo.

Vidíme žilek tu tolik, že takměř se zdá, jakoby z nich celá hmota jater složena byla. No a že při útlounkých těch žilkách musejí stěny býti ještě útlejší, snadno každý nahlídne. Skrze stěny ty propouští krev tělesným tkanivům živinu, již potřebujou, a co vyžily i jako nepotřebné ze sebe vymítají, to tudy zase do sebe vnímá i pryč odnáší. A tutoť jest, kdež krev své živné vlastnosti potrácí, kdež mění dosavádní svou světle červenou barvu v přičernalou. A krev ta sbírá se odtud v žilky pořád větší a větší až konečně ve dvě žily velké, kteréž do srdce se vústí. V tomto do kola se ženoucím proudu vězí as čtyrycatero neb více rozdílných látek, neseť v sobě plyny, nese solnatiny, ba i kovy i sloučeniny, kterýmž lučebníci říkají mýdla či zmydlence. Tak na př. z kovů vězí v krvi železo a železo to může z ní i dobyto býti. Francouzský professor Bérard ukazovával svým posluchačům kousek železa dobytého z krve. Ovšemť železa toho jest v krvi po skrovnu a potřebíť jí notného množství, aby z něho za hrách velký kousek dobyl.

Však minouce prvotní ty látky krve, látky lučebnické kteréž toliko pomocí zvláštních lučebnických prostředků seznati lze, přihlídneme k látkám bližším, kteréž beze všeho rozboru už oku znáti se dávají, však oku ozbrojenému zvětšovacím sklem.

Jak víme, krev jest tekutina; co pouhá tekutina ukazuje se však oku toliko neozbrojenému: ozbrojenému ale silně zvětšovacím sklem čili drobnohledem jeví se plna malounkých tuhých částeček jako koláčků. Kdybychom se jehlou do prstu pichli a vyprýštělou odsud malounkou krůpěj krve na kousek skla pustili i jiným tenkým sklem pak přiklopili, tož dáme-li ji pak pod drobnohled, spatříme ji především barvy jiné. Pokud ještě v plné krupěji pohromadě byla, jevila se barvy z tvrda červené, nyní ale přiklopeným sklíčkem z tenka roztlačená ukazuje se barvy bledé, z přičervenala žlutavé. A tu také spatříme, že barva ta náleží vlastně jen koláčkům, kteréž tu jako rozházené leží, některé po jednotlivu, některé však skopené jako v sloupky či válečky krejcarů anebo také syrečků, jaké v Praze některé hokynářky prodávají.

Koláčky ty jsou jeden jako druhý stejně velké či vlastně stejně malé, neboť jsou tak malé, že když jich sto podle sebe dohromady složí, nevyrovnají se ještě průměru obyčejného pískového zrnka. Určitěji řečeno, kdyby je vedle sebe po šířce položil, bylo by jich 3 až 4000 zapotřebí by daly délku jednoho palce. Však kdyby je na plocho na sebe nakladl, bylo by jich 12400 zapotřebí, by délce jednoho palce se vyrovnaly.

A jako v krvi člověka, nalezají se koláčky ty také v krvi jednoho každého zvířete. Však jsou co do velikosti i podoby rozdílné: u člověka jsou jinačí, u zvířete jinačí, ano jinačí u každého jiného druhu zvířat. Učenci přeskoumali už více než 500 zvířecích druhů, vyměřivše velmi pečlivě velikost krevních jejich koláčků i podobu jejich.

Přineste takovému znalci kapku krve, a on vám poví od kterého zvířete pochází. Ano nemusí to býti ani krev čerstvá, může to býti i krev stará, ukápnutá třebas před lety na nějaký šat neb jinou věc: a učenec nalezne prostředku, by ji s věci oddělil a dav ji pod drobnohled poví vám jaké bylo zvíře, z něhož pošla nebo pošla-li z člověka.

Znalosti té bylo už nejednou použito v soudním vyšetřování. Člověk třebas podezřelý vraždy a nalezeno při něm cos krví potřísněného, šat, nůž neb podobné. To dáno znalcům, by udali, pochází-li krev ta od člověka či od zvířete. A to vedlo nejednou k dokázání viny nebo neviny člověka. Krvavé známky na př. jež blechy na košili člověka zůstavujou, jest lehko dokázati co krev člověčí.

Památno je také, že u nižších, nižšího stupně zvířat jsou krevní koláčky větší nežli u zvířat vyšších. U ptáků na př. jsou větší nežli u ssavců, u ryb však i u plazů zase větší nežli u ptáků. Pak i při plodu člověčím ještě nenarozeném jsou větší nežli u člověka dospělého. Ač veskrz také neplatí, že by při nižších zvířatech byly koláčky ty vždy menší. Tak na př. naše přežvýkavci (hovězí, kozí dobytek a p.) mají ze všech zvířat nejmenší koláčky, menší nežli opice, ba i než člověk. Člověk rovná se velikostí svých koláčků hlodavcům (veverkám, myším a p.).

Kdo byl kdy při pouštění krve nebo při zabíjení, bude věděti, že, když se krev vypustila a vypuštěná nechá se pokojně státi, ssedne se, udělá se totiž potuhlá ssedlina, kteráž od ostatní tekutiny se oddělí, plovouc v ní. Co jest ssedlina ta? Ssedlina ta jsou dílem svrchu dotčené krevní koláčky, dílem jest to vymísená z ostatního vláknovina. Srazíť se totiž i ostatní tekutina, v níž koláčky plovou, srazí se vězící v ní rozpuštěná vláknovina, kteráž tudy ve způsobu vláken se vymísí. V následujícím vidíme částečku sražené té vláknoviny, představené v míře 280krát zvětšené. V c vidíme uzavřenou mezi vláknovím, čásť krevních koláčků. Vláknoví to dá se z uzavřených v ní koláčků vyprati a vyprané jest barvy z cela bílé.

Považujeme-li člověčí krev v celku, vězí v ní ne z cela 4/5 vody, a ostatek, něco přes 1/5, jsou částky tuhé, kterýchž vysušením pro sebe dobýti lze. Však povážíme-li krevní koláčky pro sebe, v těch jest tuhého as 1/3, ostatní jest voda. A byly-li z krve koláčky odděleny, v pozůstalém moku vězí tuhého jenom 1/10, ostatek voda.

Udané tu poměry jsou ovšem jen tak v průřezu a rovnými počty udány: při jednotlivcích nalezají se toho jakés větší menší odchylky, to zvláště co do jednotlivých látek, kteréž v tuhém obsaženy jsou. Poměr látek těch je shledán rozdílný jak u rozdílných lidí, tak i v rozdílných případnostech jich. Ani u dvou lidí nemůže se říci, že by poměr krevních látek byl z úplna stejný. Tak i u téhož člověka nezůstává poměr ten napořád stejný; poněkud jinačí jest když je člověk zdráv a jinačí když je nemocen a jinačí též v rozdílných dobách jeho věku. Železa na př. nalezá se v žilách matčina plodu větší poměr nežli v žilách matky; po porodu pak poměr ten se menší, by zase v době pohlavního rozvíjení se zvětšil. Tuku nalezá se v krvi rozdílných jednotlivců v 1000 dílech 1 díl až i 3 díly. Bílkoviny bývá v 1000 dílech 60 — 70 dílů; vláknoviny obyčejně as 3 díly, což ale nejednou až na 7 a 1/2 dílu vystoupí anebo i také na 1 díl sklesne. Tak i krevních koláčků bývá více méně podle toho jak zdraví je lepší neb špatnější.

Však co tuto pověděno, týká se krve vůbec. Mimo to jest ale v krvi ještě jiných rozdílů. Už dříve bylo podotknuto, že krev proudící ze srdce do těla je barvy světle červené a proudící z těla k srdci je barvy přičernalé. Tuť tedy máme rozdíl patrný, rozdíl v barvě. Ovšem že rozdílu toho není lid v obyčejném životě hrubě všímav, tak že o něm ani neví. To je ale tím, že černá krev, když ze žíly vyšla, hned svou barvu mění, měníc se v červenou, tak že mezi ní a mezi druhou není v krátce žádného rozdílu. Změna ta stává se vzduchem, t. vzduchovým kyslíkem. Jak k černé krvi dostane vzduch přístupu, hned barva její změní se v červenou. A změna ta děje se ovšem i v těle — v plicích. Navrátivší se do srdce černá krev vyžene se do plíc, kdež s vdychaným vzduchem se setkajíc a kyslíkem je napojíc mění se v červenou. Takto zčervenalá žene se zas zpátky do srdce, a to pumpuje ji opět do těla do všech částí jeho, by jim donesla, čeho každá ke své výživě potřebuje. Červenou tuto krev jmenujeme krví zdrojnou, poněvadž je tělu jako zdrojem výživy. A podle toho slovou i žíly, po nichž teče, žíly zdrojné či zdrojnice. Naopak ale krev černou, kteráž z těla zase k srdci se vrací, jmenujeme krví vratnou, a dle toho i žíly sloužící jí — žíly vratné či vratnice.

Tuť tedy měli sme jeden rozdíl mezi obojí krví — rozdíl v barvě. Mimo ten jest ale rozdíl i v jich podstatě, což si bez toho lehce pomyslit můžeme. Slouží-li krev k výživě těla, pouští-li rozdílným částkám co která potřebuje, i zase z nich bere co která jako trusky ze sebe vymítá, tož nelze aby zdrojná krev totéž v sobě obsahovala co krev vratná. A to bedlivější skoumání také v skutku potvrzuje. Co do tuhých látek jest mimo jiné rozdíl ten, že vratná krev prokazuje se bohatší v koláčkách, chudší však ve vláknovině. Jiný rozdíl jest pak v plynech, obsažených v obojí krvi. Obojí krev drží v sobě z plynů dusík, kyslík, uhelku a čpavek, kteréž jsou v ní jen prosto zapity anebo jen tak lehko upoutány, že snadno vyprostiti se dají. Nuže co do dusíku a čpavku není v obojí skoro žádného rozdílu, za to ale tím většího co do uhelky a kyslíku. Zdrojná krev drží v sobě mnoho kyslíku a málo uhelky, vratná krev naopak mnoho uhelky a málo kyslíku. Kyslík ve zdrojné krvi pochází z plic, kdež z vdychaného vzduchu do ní se vssál. Uhelka ve vratné krvi pochází však zase z uhličnatých částek těla, kteréž trávíce se pouštějí svůj uhlík příchozímu kyslíku, jenž se s ním slučuje v uhelku. Uhelka ta, jsouc vratnou krví nešena až do plic, uchází zde do povětří. Co člověk ze sebe vydychuje, jest z velké části uhelka.

Však ale nejenom že vratná krev liší se celkem od zdrojné, ale i mezi vratnou samou jest mnohých rozdílů. Vratná krev pochází z rozdílných částí těla a každá rozdílná čásť má zase rozdílné trusky či rmuty, jež do krve odevzdává. Krev zajisté, pocházející z masa, nemůže býti stejná s krví, kteráž z tuku nebo z mozku pochází; a krev přitékající ze střev drží v sobě jiných látek nežli krev, kteráž z jater nebo z ledvin přitéká.

Vratnou krev můžeme tím samým za stejnou považovati teprv když už do velké žíly dohromady se slila, ba vlastně teprv když do srdce se vylila, poněvadž do něho vylévá se dvěma hlavníma žilama, jednou přicházející z hořejší části těla a druhou přicházející z dolejší části.

Jinak arci je s krví zdrojnou: ta počnouc hlavním proudem a rozvětvujíc se v žíly a žilky pořád drobnější až i v nejdrobnější, zůstává napořád stejnou — stejnou dotud až kde v nejdrobnějších žilkách začíná k výživě sloužiti a z tělesných částek rmuty v sebe pojímati, kdež ale přestává býti zdrojnou, proměňujíc se v krev vratnou.

Ba neníť snadné, představiti si to ustavičné rozbíhání a sbíhání se krevních těch proudů, kteréž rozlévajíce se v každou část těla, donášejí jí nové potravy, nového paliva, by jím plápolající plamen života se živil i odstraňovaly se trusky i popel pozůstávající z plamene. Kterak srdce k tomu všemu se přičiňuje, ani obyčejně nepozorujeme, kromě když za nějakým duševním podnicením začne srdce silněji tlouci. Ač i když za pokojného odpočinku náhodou ruku na srdce vložíme, cítíme je tlouci: ale jak vzácné jest, aby kdo pomněl, co tlučení to znamená, i jak ještě vzácnější jest, aby si v duchu představil vycházející odsud proud, an do všech i těch nejzazších částek těla se rozbíhá, by rozběhlý zase se sbíral i opět zpátky se vracel. Ba kdybychom jej v běhu i sledovati chtěli, nejsme přece s to, abychme jej sledovali ve všech jeho oklikách i výhybkách, nejme s to, abychme myslí postihli všechny tajemné účinky, jimiž běh jeho zprovázen jest.

Ba kdyby takhle bylo lze proniknouti naším tělesným okem na okamžení tělesné ústrojí člověka tak jako pomocí drobnohledu pronikáme průhledné ústrojí některých jednodušších živočichů, jaký pohled byl by to! Spatřil bychom rozsáhlou, propletenou soustavu žil a žilek, skrze něž skákavým proudem žene se krev do hlubin i na povrch všech útrob, všech vnitřních i zevních částek těla, odkudž pak zase druhou soustavou žil krev se sbírá i k srdci zavádí. A při všem tom nesmírném počtu průtoků těch i při vší náramné propletenosti jejich jakož i tkaniv, skrze něž probíhají, nespatřili bychme přec nikde žádné zástavy nebo zmatku. Pohled takový odhaluje se však toliko oku duševnímu, a pohledu tomu nemůžeme se ani v mysli oddati, abychme se nezachvěli citem úžasného podivení.

Mnoho-li má člověk krve v sobě?

Otázka to často činěná, již ale je těžko zodpovídati. Neníť množství to napořád stejné, neboť mění se u téhož člověka nejenom věkem i zdravím, ale mění se, vstoupá a padá i každou hodinou. Když člověk se najedl i právě zažívá, má do sebe vždy více krve než když se byl nějaký čas postil. Zkušenoť to při zvířatech, při králicích a psech, kteříž k vůli tomu schválně zabiti byli. Nechalo-li se zvíře nažrati a když nejlépe zažívalo, zabilo-li se, nabylo se z něho o hodně víc krve, kolikrát ještě jednou tolik co když se před tím bylo nechalo nějaký čas postiti. Taktéž shledalo se při králíku, že, když v době jeho zažívání puštěno mu žilou, mohlo se mu i 8 lotů krve vzíti a králík proto nepošel. Však pustilo-li se mu v čas delšího postu, byl usmrcen odnětím už 4 lotů krve. Toť tedy mohlo by býti důležité ranhojičům, když jim je na člověku zraněném neb neduživém něco řezati, při čemž veliká ztráta krve je nevyhnutelná. Z tohoť ale spolu také vysvítá, jak velice prospěšno je, by vojákům před bitvou dalo se, aby se hodně najedli.

Nuže mnoho-li má tedy člověk krve v sobě? O to bylo mnoho zkoušek učiněno, to na sťatých zločincích, jejichž tělo k tomu propůjčeno bylo. Při sťatém se nejprvé schytala všechna krev, kteráž z trupu a hlavy vytekla; však ale poněvadž všechna co jí v žilách vězí, sama nevyteče, nýbrž nemalá čásť jí tam ještě zůstane, tož k dobytí i krve té byla do žil stříkána voda, to do žil zdrojných — zde stříkala se tak dlouho, až vytékající z vratných ukazovala se jen málo zbarvená. Krvavá ta voda se pak přeskoumala, mnoho-li v sobě má vlastní krve, a když potom tato přirazila se k první samovyteklé, vyšlo tudy na jevo celé množství krve, kteráž v těle vězela.

No jaký byl výsledek skoumání toho? Výsledek byl nestejný. Jeden nalezl, že krve té bylo as osmý díl celé váhy těla; druhý ale, že jí bylo třináctý ano i čtrnáctý díl. Dle prvního by tedy člověk vážící 80 liber měl 10 lib. krve dle druhého však by na 10 liber krve musel až 130 — 140 liber vážiti. Nejspíše že na tom sešlo, jak odsouzenému v posledním čase jídlo chutnalo neb nechutnalo.

Dle toho tedy kdybychom množství krve vězící v těle člověčím tak v průměru udati chtěli, nechybíme hrubě, když řekneme, že jí v těle zdravého, odrostlého člověka vězí as 10 liber. Ač jsouť zas také jiní, kteří dle svých zkoušek ji udávají na 1/6 celé váhy těla, dle čehož by tedy v člověku vězelo průměrem 20 lib. krve. Jak viděti, jest v té věci posud mnoho nejistoty. Jednak ale dle mnohých pozorování zdá se také, že ženské mají víc krve do sebe nežli mužští, rozumí se v poměru k váze svého těla.

Není tomu ještě tuze dávno, a pouštění krve bylo velmi v obyčeji. Jak člověka potkala nemoc, jíž dáno jméno zánět, už se myslilo, že se mu musí krve vzíti buď puštěním, buď pijavkami nebo baňkami. Ba byloť i bloudů, kteří i zdraví takovému pouštění si navykli, tak že čas po čase, zvláště z jara, pravidelně pouštěti si dávali, pokládajíce, že by bez toho ani býti nemohli. Bohu díky, čas ten už z většího dílu pominul. Mezi moudrými lékaři nalezneme už sotva kterého, jenž by nemocnému, ať si jakoukoliv nemocí ztíženému, pustiti chtěl, tím méně aby to zdravému radil. A také nač pouštět? Vímeť, jak žitím krev kvapně se ztrácí i ubývá: chce-li kdo míň krve míti, ať se den nebo dva postí, tož mu jí hned ubude. Kdo si pustiti dal a hned zase na to jí a snad hodně jí, má krátce zas tolik krve jako jí měl před tím. Ba jest ku podivu, jak čerstvě ztracená krev v živém, zvláště silném těle se zas nahražuje. Jsouť příklady, že člověku bylo za 10 dní 50 i 60 liber krve puštěno: a člověk zůstal živ a měl potom tolik krve jako jí měl před tím. A přece, jak víme, má člověk průměrem jen 10 — 20 liber krve v sobě: tu ale bylo mu za 10 dní až 60 liber vzato. Viděti z toho, jak ztracená krev čerstvě se nahražuje.

Však nahražování to děje se dost čerstvě i beze všeho pouštění, a jest zapotřebí aby čerstvě se dálo: tělesnou i duševní činností tratí či tráví se pořád všeliké tkanivo rozličných částek těla a hladová ta tkaniva odjímají tudíž každým okamžením potřebných sobě látek krvi, kteráž skrze ně proudí. Jistě kdyby toho neustálého nahražování nebylo, krev by v těle krátce zmizela jako voda vylita do písku.

Nejednou se stane, že člověk nějakou hlubší ranou nebo chrlením velmi mnoho krve ztratí; krev z těla ubíhá a život hasne, a někdy i z cela zhasne. Otázka jest tedy, nebylo-liž by lze nebo neposloužilo-li by se člověku, kdyby se mu nové čerstvé krve do žil napustilo?

Otázku tu položili si už mnozí ze starodávných mudrců, však ale aby ji zodpověděli, na to nedošlo; nedostávalo se jim na takovou zkoušku dostatečné zběhlosti i přiměřených prostředků. První taková zkouška stala se teprv as před dvěma sty lety, to z počátku na zvířatech, kterýmž krev, živá, čerstvá krev, byla do žil pouštěna, t. stříkačkou tam hnána. A zkoušky ty z části povedly se. Toť medle bylo pohnutkou jednomu francouzskému učenci, Denisovi, že odhodlal se učiniti o to zkoušku na člověku. Však člověka, t. nemocného, bylo těžko nalezti, jenž by byl takovou zkoušku na sobě učiniti dopustil. Než tu událo se, že jednoho večera přiběhne do Paříže šílenec (blázen) celý nahý: toho Denis se zmocnil, by ho ke své zkoušce použil. Svázanému napustil půl libry telecí krve do žil, do vratných. Šílenec na to usnul i spal pokojně celou noc, a ráno vstal s postele zdráv.

Výsledek ten způsobil náramného hluku, a udělala se tudy i jiným chuť, by to zkusili. V Londýně nalezli se dva lékaři, kteříž o to zkoušku učinili na člověku zdravém, jenž se jim uvolil, že si dá čásť krve vzíti i nahraditi ji ovčí. Staloť se; člověk ten cítil teplý proud tekoucí mu do těla i pronesl se, že pocit ten je tak příjemný, že by si to ještě jednou udělati dal.

Zpráva o tom rozlítla se ovšem po celé Evropě a zkoušky konány hned i v jiných zemích. Pokládánoť, kdo ví jak mocného prostředku se tudy nabylo, jímž bude lze hojiti i nemoci posud nezhojitelné. Však ale těšení to brzy se zvrtlo. Onen šílenec, na němž Denis svůj pokus vykonal, zbláznil se na novo, a když mu na novo krev vpouštěna, zemřel mezi vpouštěním. Totéž stalo se se synem Švédského ministra. První napuštění mu prospělo: však ale když se opětovalo, zemřel. A tak ještě jiné úmrtí přičetlo se příčině té. A proto Pařížský sněm prohlásil za zločin, kdo by člověku krev napouštěti chtěl, vyjmouc leda, že by k tomu lékařský sbor university Pařížské své přivolení dal. A tak věc usnula i spala a teprv v naších časech byla opět k životu probuzena, by konečně aspoň na vědecké základy se postavila.

Bylť to Francouz Magendie (vysl. mažandy), jemuž napadlo, že špatný výsledek oněch pokusů pošel as z domnění, že při všech ssavcích je krev stejná a že tedy je jedno, tak-li člověku napustí se krev člověčí nebo krev telecí neb ovčí. A domněnku tu uznal za bludnou. Dle jeho zkoušek jest krev koňská, puštěná do žil psa, tomuto záhubná, tak i krev ovčí jest kočce, když se jí do žil pustí, jako jed. Však koňská krev do žil osla jest tomuto prospěšná. Jenom od zvířete stejnorodého může krev do žil druhého zvířete bez nebezpečí vpuštěna býti, a člověku by se dle toho mohla napustiti jenom krev člověčí. A v skutku zkoušky podnikané na novo dle pravidla toho zůstaly už bez zlých následků, ano mnohkdys i velmi prospěšnými se prokázaly. Francouzský lékař Bérard uvádí as patnáct pádů násilného chrlení krve, kdež nešťastníkům napuštěním život zachován.

Zatím ale nabylo se také přesvědčeností, že nejsou to než jen ty a takové pády, t. pády náhlé, nebezpečné ztráty krve, kdež napuštění lze s prospěchem použiti; jinak ale, v jiných jakýchkoliv nemocech že jest při nejmenším z cela neprospěšné aneb i škodlivé.

Tím samým mizí také naděje, kterouž si staří dělávali, že by napuštěním nové svěží krve mohlo se neduživé tělo uzdraviti nebo staré odmladiti. Domnívaliť se, že, kdyby tím způsobem člověku čas po čase nové, mladé krve se dodávalo, stal by se nesmrtelným. Blahové ty sny arci nikda se neuskutečnily aniž se uskuteční, protože se zakládají na bludu. Krev nestárne, ale tělo stárne. Krev jest pořád mladá, protože se pořád odmlazuje, pořád nová dělá. Starec má tak mladou krev jako dítě. Taktéž jest i s nemocemi. Onemocní-li člověk, onemocní v tkanivu svých jistých tělesních částek, nikoliv ale také v krvi, kteráž je probíhá. Ovšem že také časem krev jakés porušení vezme: však ale vezme-li, jest obyčejně jen následek předchozího porušení částek tuhých. A jsou-li tyto porušené či neduživé, hleďme jen, aby s nich porušení se sňalo, aby se uzdravily, krev uzdraví, učistí i odmladí se pak sama — jídlem a pitím.

Že ostatně z krve bere tělo mimo svou výživu i také podnět k životní své činnosti, to víme i mnohé zkoušky to patrně dovozujou. Kdybychom některému oudu krev vzali nebo kdybychom způsobili, že by k němu krev nemohla, na př. podvázáním hlavní žíly vedoucí do něho, tož oud ten potratí v krátce všech svých životních vlastností i je jako umrlý. Však byť oud ten byl už co umrlý stuhl, nepotřebujeme než jen podvazek odstraniti, by krev zase do oudu mohla, a život jeho opět se navrátí.

Kdyby tím způsobem přítok krve do čil^[3] se zarazil, pominula by činnost jejich skoro v okamžení, což ukazuje, že v čilách musejí se živné či lučebné přeměny velmi kvapně díti.

Na zvířatech byly učiněny zkoušky: zvířeti podvázala se srdečnice (hlavní žíla vycházející ze srdce), čímž oběh krve se zastavil: zvíře leželo hned nemohouc oudem pohnouti.

Než tak jest toliko při zvířatech teplokrevních, nikoliv ale také při studenokrevních. Kdyby žábě srdečnici podvázal, dovede pak ještě několik hodin skákati, ano jako jeden učenec se přesvědčil, žába dovede ještě hodinu skákati, když se z ní srdce i vnitřnosti vyňaly.

Rozdíl ten záleží, jak se zdá, v tom, že v studenokrevném zvířeti děje se výživa či vyměňování živných za vyžité látky mnohem zdlouhavěji. Žába vydrží mnoho měsíců bez potravy, a proto když i jejím údům zastavením nebo odejmutím krve výživa se přetrhne, zachová se ještě delší čas životní jejich činnost.

Ostatně ví každý jak bývá při člověku, když na jednou mnoho krve ztrácí: jdou naň mrákoty i omdlévá. Tak bývá i když srdce ve své činnosti se zarazí: člověk omdlí a jest bez sebe. Naše čilní střediska požadujou neustálého přítoku krve.

Nuž ale jak vlastně prospívá krev k výživě těla? Že z ní tělo i všeliká čásť jeho se vyživuje i neustále se obnovuje, to víme: ale jakým způsobem děje se výživa ta? snadliž krev všeliké částce celkem se vtěluje?

Nikoliv; krev celkem vzatá je z hola neschopna, by k výživě kterékoliv části těla posloužila, v té způsobě jest spíše závadou výživy, působíc jako věc cizá, kteráž do těla vnikla. Důkaz toho máme, když časem z prasklé neb roztržené žíly neb žílky pod kůží aneb jinde v tělesné tkanivo se vylije. Vímeť, vylitá či podlitá ta krev není místu tomu k žádné dobrotě, ale spíše ke škodě, jest mu chorobou.

Krev prospívá všeliké částce jenom jistými látkami, jenom těmi, kterýchž částka dle svého složení právě potřebuje, a látky ty pouští jim skrze stěny svých žilek, začež zas z nich přijímá látky přežité, výhaz jejich, jejž odnáší, by jej donesla v místa, kdež výhaz ten na venek se vyměšuje.

Kdybychom si věc tu nějak makavěji představiti chtěli, pomysleme si nějaké veliké město, protkané na místo ulic, vodními průplavy, jako na př. Vlaské Benátky. Na průplavech těch jsou loďky, kteréž jedouce od domu k domu dovážejí obyvatelům jejich co k živobytí potřebujou, berouce však spolu i odvážejíce z každého domu všeliké smetí i rozdílný výhaz. Nuže bude-li v každém domě obyvatelstvo totéž žádati i tentýž výhaz míti? Sotva. Jedni budou žádati hovězího masa, druzí skopového, třetí vepřového, čtvrtí zemáků, pátí zeleniny atd.

Tak jest také s krví, protékající skrze tělo a rozdílným částkám jejím potravu donášející. Masité svaly budou si jiné potravy žádati nežli čily a tyto jiné nežli kosti. Čeho si žádají, toho se jim dostane, ostatní nechají dále jíti. Však čeho nechaly, hodí se zas jiným, jejich, potřeba je jiná. Tak doplňuje se jedno druhým; poněvadž každé po jiném sahá, dostane se tak spíše všem.

Však aby na všecko odběratelů bylo, jest tělu takořka nutností. Ustane-li na př. jeden odbírati, odbírané hned v krvi vybývá, což pak tělesnou jakous nepohodou aneb chorobou se jeví. Pomněme na př. ženské, když svůj čas ztratila. Naopak ale nastane-li nový odběratel, obyčejně k němu přidruží se jiný, kterýž co po onom vybývá, zase sám potřebuje. Příklad toho máme na člověku, když dospívajícímu začne brada pučiti. Té doby mění se i hlas jeho a spolu vyměšuje se z krve látka, kteráž je znakem nastávající zmužilosti. Té doby dostává ptatctvo svého krásného peří, projevujíc zbouřený svůj cit ustavičným zpěvem. Jelenu rozvinujou se té doby parohy a říjení jeho rozléhá se po lese. Proto kdykoliv vidíme, že při živém tvoru dvoje neb i víceré zároveň se vyvinuje, vždy můžeme souditi, že oboje je svou výživou na vzájem spojeno, t. j. že co z výživy jednoho vybývá, druhému neb i třetímu jest původem ke vzrůstu neb životu. Tak jest tedy s výživou, již tělo ve všelikých svých částech z krve nabývá.