ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

(V pôvodnom nárečí)

V zime, keď sme driapali perie, rozprávala nám mamička o hastrmanoch, podľa podania jej matky. Ony totiž bývaly na konci dediny, kde sú i teraz na zadu viditeľné humná, a v týchto humnách ako i na predu na vrbách sa vídavali hastrmani. Jedna povesť, ktorú moja matka rozprávala, je:

„Ľudé vídávali hastrmana ve zpúsobje červenej pantličky alebo kohúta, ktorý plovál po vode. Alebo sedel malúčký mužiček na vrbje a hrál na husle. Ze šosu mu kapkala voda a mjel zelené pérko za klobúčkom. Keď ešte žil neboštík Šustr, byla v humnách lúka, na ní pásával on kone. Byla tam také jedna lafka. Keď ráz tak sedel na lafce, a mjesíček jasne svítil na pastvisko, na nem sa kone probíhali, uvidel medzi níma vraníka, který mjel ohlávku stríbrem okovanú, takže sa mu až v očách blyskalo. Honem išél dom pro starú Šutrovú rekél jí o tom vraníku, že si ho chytnú, ohlávku mu zeberú a možu ho dobre prodat.

Že je to cizí kúň, žiadný o nem neví a že si ho dajú do maštale a ohlávku mu odepnú a ráno s nim prudú sa trh. Tedy sebrali sa spolem a išli na pastvisko. Bylo hned za humnama. Vešli medzi kone a stúpli si za vrbu. Kúň sa priblížil a muž mu rázem vhodil oko prez hlavu. Oko stáhel a vyskočil na neho, Šustrová sa na neho podívala a celá zdesená zakričala: ,Pro Boha, mužičku, on nemá spodného pysku. Že je to hostrman.‘ Šustr rekél, že to nic nedelá a uhaňal s nim dom. Šustrová, keď videla, že ujížďá, utekala za nim. Než ho zdohnala, byl už Šustr doma. Zavédél koňa do maštale a zavrél ho. Obá išli pro špagát a než došli, byly dvera otvorené a vraník ten tam. Povidala stará Šustrová: ,Vidiš, starý, povídala sem ti, že je to hastrman.‘ Šustr rekél. ,Už máme po radosti. Mohli sme za stríbro z tej ohlávky hromadu utržiť a koňa sme mohli pustiť, odkáľ došél. A za peníze sme si mohli kúpiť pjeknú chalúpku a nemosél sem pást kone. On, ten, mrcha, hostrman, sa mňa dosť nazlobil. Však on hned sa mne ukáže,‘ a išél pást.

Za nedlúho sa tu zjevil hastrman zas. Ale né na pastvisku, ale došél blíž dediny. Blízko jednej chalupy stály vrby. Míval tam nebožtik jeden roľník pastvisko. Pri nem stála zohnutá vrba od záhradky. Na ni sedávál v noci pri mjesíčku jakýšik mužiček a mjel zelené spodky a rukávy vyhrnuté, brejle na očách, látál boty a vždycky si spívál.

,Svinč, mjesičku, svinč, ja šiju boty.‘ Starý roľník bývávál zvoníkem a mjel hodný kúsek do kostela a k temu byla škaredá cesta. Cesta okolo jeho chalupy byla vždycky samé blato. Tak vždycky zedrál velice moc botú. Ked ráz mjel jit zvonit skoro ráno, nevedel kolik je hodin. Hodiny sa mu zastavily. Vstál v noci a ked vyšél ze dverí ven, uvidel mužička, jak sedí na vrbje a látá boty. Udivene sa pred ním zastavil a rekél. ,Strýče, spravil-li by ste mje také boty? Mám ich moc roztrhané, však Vám zaplatím.‘ Tak mu ich hned prinésél a on mu ich spravil. Ked sa ho pýtal: ,Strýče, co Vám budu dlužen,‘ hastrman v ten okamžik vskočil do vody.

Lekél sa a hned išél dom, ešte lehél a ze strachu usnúl, a zapomjel zvonit. Ráno, ked vstál, býl už deň. Odemkél dvera a očul trúbit pastýra, že vyháňa dobytek na pastvu. Práve bylo 7 hodin. Honem vzal klúče a išél zvonit do kostela. Na ceste potkal pastýra. Rekél: ,Dobrý deň.‘ Pastýr rekél: ,No, no, ideš neskoro zvoniť.‘ ,Ach, Pavle, to sem mjel dnes strašnú noc.‘ Vypravoval všetko, čo sa mu v noci prihodilo. ,Ano, máš pravdu, já sem ho také viděl. Jak sem sa v noci díval, tak sem došél za humna právje naproti hrázi. Tady na vrbje stál jakýsik muzikant, mjel vysoký cylindr na hlavje a hrál na huslách a okolo tých vrb tancovali dvje a dvje žaby spolem a on im k temu zpívál: ,Já sem Herr von hastrman, já sem nad žabama groser pán. Já vám budú pjekne hrát, a žaby musá čardáš tancovat.‘ — ,Mjesíček k tomu svítil, to byl koncert, že sem dostal strach. Co to bylo za kvákaní a krkání, až bych byl ohluhél. Tak sem se vrátil zpátky, aby sa to na mňa neshrklo. Ešte žádnému sem to nerekél, leda tebje. Ked si ho také viděl a ja také, teda si na neho počkáme a chytneme ho, šak on sa nadělal darebáctva dost.‘

,Už dávno mne ludé domlúvali, že sem im pošlapal s prosatoma salát. A videl sem to patrne, že jakýsi šiml sa tam rozháňal, jak keby delal nejaký turnaj. A včil, neni temu dávno, tancoval jakýšik chlap po prosacích a prasacinári nadávali, že já sem im to udělal. Francku, nachystaj si provaz a pokrop ho sväcenú vodú a já jak k večeru zaženu stádo dom, tak pojdu k tebje.‘ Na večér došél pastýr k rolníkovi a rekél mu: ,Kde máš ten provaz? Viš, múj nebožtík tatíček chytávál tak hastrmana.‘ Vzali provaz, udelali oko, upražili krajiček chleba do červena, potreli ho svjecenú solú a sádlem a išli k vrbje. Pripevnili oko a naličili chlieb. Pravje bylo púl noci. Pastýr rekél: ,Však úž skoro dojde, pujdeme, sedneme si a dáme naňho pozor.‘

Na raz sa začaly dělat vlny na potoku, který upostred lúky, okolo vrby tékél a takové žblunkání nastalo, až ich obchádzala hrúza. Pastýr povidal po tichu: ,Francku, drž sa, už vylezá. Tu najednú uvideli, jak vylézá jakýsi mužík s verpánkom a ide k vrbje. Ked k ni došel, udivene sa díva na chléb, to ho táhlo. Postavil verpánek a chytál po chlebje a táhne a oko mu spadlo na krk.

Smýkál, cipál, skákál, ale čím více sa príčil, tým vícej ho to stahovalo.

Pastýr rekél: ,Víš Francku, ten provaz je svjecený, ten ho nepustí.‘ Skočili a tu místo mužíka stojí vraník uvázaný u vrby. Požehnali sa svatým krížem, chytli vraníka za provaz, ani sa nevzpínál, zavédli ho dom do maštale, privázali, dverka zatkli a naň ho udelali svjecenú krídú krížek. Pastýr rekél: ,Včil pujdeme spat, však si na ňem postíhneme. Ráno vstali, rolník vzal pluh, zapráhel vraníka a išli orat. Pastýr poháňal. Mjeli tam kus lúky zarostlej a ešte nebyla od stvorení světa oraná. Nasadili pluh a išlo to z vesela. Slunko pražilo, až tak z vraníka téklo. Nesnídál, neobjedvál, nesvadčil a nic nepil a tak do neho prali bičem, až by byli všecko zlámali. Začalo sa stmívat a na opraty už nevideli. Museli prestat. Jeli dom, vyhráli, odstrojili ho a pastýr rekél: ,To máš za to darebáctvo, cos nám kolikrát vyvédél.‘

Vraník skočil do vody a zarechtal tak strašne, až sa sedlákovi rozvalil komín. Pastýr rekél: ,To je darebák,‘ a išli spat. Ráno rolník vstal a po odzvonení do kostela išel sa podívat na zoranú lúku. Keď tam došél, pastýr už tam pásél dobytek. ,Podívaj sa, Franto, ani to neni zorané a co sme sa na tem napachtili. No, ale robotu si bude predsa pamatovať.‘ A skutočne sa ztratil. A od tej doby tam neni hastrmana.“

Túto povesť som spísal v Petrovej Vsi.