ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Malý hlouček byl se již před devíti dny vypravil na cestu. Jaké nehody zdržovaly jej od cíle? Nebyli odvážlivci navždy ztraceni? Snadno pochopíme naděje, starosti a obavy učenců na Skorzefu bavících. Vyslaní mladíci byli mužové činní, zmužilí, vědeckým zápalem nadšení. Věděli předobře, že na jejich přítomnosti na temeně Volkvirie visí konečný zdar velikého podniknutí, a zdržování nemohlo se jim klásti za vinu.

Šest dní stačilo úplně k vykonání cesty a pakliže ani po devíti dnech nezaplál oheň s návrší Volkvirie, tož byli snad obětovní mladíci mrtvi nebo kočujícími kmeny zajmuti.

Takové myšlenky tanuly na mysli Everestovi a jeho soudruhům. S jakou bedlivostí, nýbrž zimniční rozechvěností pozírali náčelníci výpravy skrze dalekohled! Týž zorný prostor hlediska zahrnoval všecku jich naději — celý život! Nikdy, nikdy tolik netrpěli jako dne 3. března, když ovládáni jedinou myšlenkou bloudili v němém zadumání po stráních Skorzefu!

Noc nadešla. Noc bezlunná, tichá a tmavá. Hodila se výborně k pozorováním optickým. Avšak vrchol Volkvirie zůstal ve tmách pohřížen. Až do prvních červánků ranních pozorovali střídavě Everest a Strux tmavý obzor s vytrvalostí obdivuhodnou, leč nadarmo!

Se strany Makololů prozatím nebylo se čeho báti. Podlé všeho chtěli obležené vyhladověti a nebylo lze pochybovati, že se jim to podaří. Již předcházejícího dne stráveny byly poslední zbytky mravenčíka a dnem 4. března zavítal na Skorzef na novo zlý host — hlad!

Nešťastní Evropané, aby jej poněkud zapudili, žvýkali prudké hlízy rostlin mečíkovitých z podřadí kosatcovitých, pučících spoře na úpatí Skorzefu poblíže jezera.

„Když Arago a Biot,“ pravil téhož dne plukovník ku shromážděným soudruhům, „měřili poledník mezi Dunkerky a Ivizou,^[14] nalezali se v podobné tísni jako my. Šlo o to, spojiti ostrov s pobřežím Španělska pomocí trojúhelníku, jehož strany byly přes 120 mil dlouhé. Hvězdář Rodriguez odebral se na skalisko jednoho kopce ostrovního, aby zapálil tam umluvené znamení ohnivé, co zatím učenci francouzští trávili život pod stanem uprostřed pouště Palmaské.^[15] Po šedesáte nocí vyhlíželi Arrago i Biot vytoužený signál a konečně, pozbyvše zmužilosti, zoufali nad svým podniknutím, chtějíce se vzdáti dalšího pozorování. Avšak v jedenašedesáté noci objevil se na obzoru zářící bod, nehybný a hvězdám šesté velikosti podobný — signál to Rodriguezův! Nuže, pánové, co dovedli učenci francouzští, toho bohdá dokážou i hvězdářové angličtí a ruští!

Jednohlasné „výborně!“ bylo odpovědí rozjařených učenců. Mohli ovšem namítnouti, že Biot i Arrago byli potravou hojně zásobeni na rovinách las Palmaských!

Téhož doe pozorovati bylo nápadný ruch v táboře Makololů. Přebíhovali semotam a pohyby jejich křováka nemálo znepokojovaly. Hodlali snad tuzemci obnoviti v noci útok, nebo chystali se opustiti ležení, aby dostali se obleženým v zad se strany jezera?

Křovák upozornil Everesta na panující v táboře činnost a bylo všeobecně uzavřeno, bdíti v této noci s obzvláštní ostražitostí a veškeré zbraně chovati pohotově.

Mimo to vidělo se Everestovi, na všecky případy pomýšlejícímu, učiniti opatření, aby posádka mohla v případu potřeby Skorzef okamžitě opustiti. Jeden z lodníků — strojník — obdržel rozkaz pod kotlem parníku zatopiti a udržovati stále vysoké napnutí páry. Avšak musel vyčkati až po západ slunce, aby pozornost oblehatelů nebyla v tu stranu obrácena.

Večerní hostina záležela z bílých mravenců a několika hlízovitých kořenů. Hubená to strava pro lidi, jimž nastával zoufalý boj!

Okolo šesté hodiny večer snesla se nad krajinou noc s onou rychlostí, která je význačnou pro pásma meziobratniková. Strojník odebral se na šalupu, aby vykonal rozkaz Everestův. Rozumí se, že plukovník hodlal opustiti stanici pozorovací toliko v čase nejnaléhavější potřeby, když by nebylo lze více se udržeti.

Ostatní lodníci byli rozestaveni u zdi zpukřelé předprsně valové a bylo jim přikázáno, aby bránili průlomy její za každou cenu. Dělové hlavně mitrajézy, hojným počtem nábojů opatřené, čouhaly skrze otvory střílen.

Plukovník a Strux odebrali se z večera do hradební věže a pozorovali střídavě zorný prostor dalekohledu. Obzor byl temný, ačkoliv plála nejkrásnější shvězdění na jižní polokouli oblohy.

Křovák usadil se na úlomek skály, napnutě naslouchaje, aby mu neušel ani nejjemnější šustot na planině. Nepatrné, roztroušené zvuky stávaly se vždy zřetelnějšími. Mokum se byl v důmněnkách svých nemýlil: Makololové chystali se udeřiti na všech stranách útokem.

Až do desíti hodin nebylo znáti, že by se oblehatelé pohybovali ku předu; ohně jejich byly úplně vyhaslé. Náhle spozoroval křovák tmavé stíny plížiti se po úbočí kopce. Nové a nové stíny vynořovaly se z temnoty noční, oblehatelé nebyli ani na sto kroků od vysočiny pevnostní vzdáleni.

„Vzhůru! vzhůru!“ volal Mokum.

Nečetná posádka vyhrnula se ihned k jižnímu průčelí a započala vydatnou palbu. Makololové odpověděli pouze válečným pokřikem a přes nepřetržitou střelbu stoupali vždy výše. Při blikavém světle jednotlivých výstřelů mohli obležení zahlédnouti nepřehledné davy nepřátel, hemžících se po celé stráni. Vůči této přesile viděl se býti trvalý úspěch marným. V houkání ručnic mísilo se vytí a vřískání tuzemců, připomínající ryk dravé zvěře. Ani jediná koule nechybila se cíle, protože střely metány byly do prostřed hustého davu. Makololové káceli se v chumáčích, strhujíce pádem své zadáky až na pokraj stráně. Avšak útočníci nedbali toho a neustávali stoupati, nemaříce ani času střílením. Chtěli patrně za každou cenu vysočiny dobyti. Plukovník Everest bojoval v čele družiny. Také Palandr, jaktěživ poprvé ručnicí ozbrojený, střílel seč byl. Sir John brzo na tom, brzo na onom skalisku podepřený, zde kleče, onde ležmo konal pravé divy; puška jeho rychlou střelbou byla celá rozpálená. Křovák zachoval svou chladnou mysl; byl opět trpělivý, zmužilý myslivec, sám sebou jistý, jak známe ho průběhem celého vypravování.

Proti hroznému přívalu útočníků nepomohly na dlouho ani statečnost a jistota střelby, ani výtečnost zbraní. Za jednoho mrtvého nastoupilo dvacet jiných a s druhé strany stálo pouze dvanáct Evropanův!

Nejen po jižním svahu Skorzefu, alebrž také po stranách pobočných hnala se zběsilá záplava. Mrtvoly jedněch sloužily za stupně druhým. Někteří zacloňovali se mrtvolami padlých a stoupali za hrozným tímto štítem vzhůru. Vše to v blikavých zážehách palby vidělo se býti strašlivým a děsným. Bylo patrno, že od těchto běsů nelze nadíti se žádného shovění!

O půl jedenácté dostali se někteří tuzemci až na vysočinu Skorzefu. Obležení nemohli bojovati muž proti muži, jakmile zbraně jim neprospívaly. Bylo tudíž nutno uchýliti se za předprseň valovou. Skrovný hlouček byl na štěstí posavade neporučen, ješto Makololové dosud ani nevystřelili.

„Zpátky v ústup!“ hřímal plukovník hlasem mocným, prorážejícím vřavu válečnou.

Obležení, vypálivše naposledy, ustoupili za zdě pevnůstky. Strašlivý ryk provázel toto ustupování. Zároveň vyřítila se hejna tuzemců před ústřední průlom, hotovíce se ku stečení hradby.

Avšak náhle zahřímal povětřím strašlivý lomoz, podobající se rachotu hromových výbuchů elektrických, jemuž nebylo ani konce. Byla to mitrajéza, jejímiž ohnivými ústy sir John hovořil.

Pět a dvacet jícnův její, vějířovitě rozložených, deštilo olověné kusy v oblouku jednoho sta stop na prostranství vysočiny, kteroužto byli tuzemci právě obsypaly. Střely samohybným ústrojím hnané padaly jako krupobití v husté řady útočníků, a chrlily záhubu tak hrozným pustošením, že v málo okamžicích bylo celé prostranství jako vymeteno.

„Dobře švitoří, panenka!“ pravil chladně křovák, přistoupiv k siru Johnovi. „Až vás bude od hraní ruka boleti…“

Leč mitrajéza právě umlkla. Makololové hledali v útěku spásu před lijákem kartáčů; opustili vysočinu mrtvolami posetou a seřadili se po stranách pevnůstky.

Co činili v okamžení oddechu Everest a Stux? Odebrali se na své stanovisko do hradební věže a pozorovali průzorem kruhu opakovacího tmavé skalisko Volkvirie. Ani nebezpečenství ani ryk válečný je nerozčilovaly. S klidným srdcem, jasným zrakem a s podivuhodnou chladnokrevností střídali se před hlediskem. Pozírali a pozorovali skrze dalekohled s takovou bedlivostí, jakoby pod střechou hvězdárny. Když pak po krátké přestávce rozléhalo se povětřím znovu skučení a vytí Makololův, pokračování boje oznamující, zůstávali učenci po jednom u drahocenného nástroje. Půtka skutečně na novo propukla. Ani mitrajéza více nestačila k zapuzení divochů, kteří tlačili se přede všemi průlomy a průstřely najednou. Obležení hájili otvory tyto krok za krokem přes půl hodiny, když tu v jedenáct hodin uprostřed nejlítější chumelenice objevil se Matyáš Strux s okem zařícím. Šípka, klobouk jeho protknuvší, třepetala se mu ještě nad hlavou.

„Signal! signal!“ volal na plukovníka.

„Cože?“ vyhrknul Everest, ustana pušku nabíjeti.

„Nu ovšem! signal!“

„Viděl jste jej?“

„Viděl!“

„Sláva!“ zajásal Everest, vypáliv naposledy svou pušku a pádil s Rusem do věže.

Zde schýlil se před nástrojem na koleno a potlačiv mocné bušení srdce, pozíral dalekohledem. Ó, jak v okamžiku tom soustředily se život a celá bytost jeho v jediný nadšený pohled! Ba ovšem. Znamení světelné zachvívalo se v křížových vláknech síťky! Ano! světlo elektrické plálo na temeni Volkvirie a vrchol posledního trojúhelníku konečně jest vymezen.

Byla to podivuhodná podívaná, jak oba učenci uprostřed zmatku bitvy pracovali.

Tuzemci zatím přesilou dobyli předprseň. Sir John a křovák v čele zástupu hájili půdu krok za krokem. Šarvátka proměnila se v krvavé zápolení muže proti muži. Na střelbu Evropanů odpovídaly šípy divochů, rány tomahavků a kopí odrážely se ranami seker. Avšak Everest a Strux střídali se u nástroje bez ustání! Pokojně otáčeli obručí s dalekohledem, posouvali kruh postupmo do různých poloh a ze všech jednotlivých čtení brali střední číslo, aby chybu v pozorování co možná zmenšili. ^[16]

Netečný Mikuláš Palandr zaznamenával do zápisků výsledky všech pozorování! Několikráte zavadil jim šíp o hlavu a zlomil se na protější stěně. Oni stále pozorovali, načež přehlíželi pomocí drobnohledu číselné udaje drobnoměru a jeden potvrzoval i opravoval nálezy druhého.

„Ještě jedno pozorování,“ pravil Strux, nechaje otáčeti dalekohledy na stupňovaném okraji.

Konečně veliký kámen, některým tuzemcem mrštěný, vyrazil zápisky z rukou Palandrových a povaliv kruh opakovací, přerazil jej docela.

Avšak pozorování byla ukončená! Směr signálu byl vypočítán s přibližnou jistotou jedné tisíciny sekundy!

Nyní bylo nutno prchnouti, zachrániti výsledky slavných a velikolepých prací. Divochové vnikali jíž do klenuté chodby valové a mohli každou chvíli vraziti do věže. Everest i Strux chopili své zbraně, Palandr sesbíral drahocenné zápisky a všichni tři prchnuli průlomem ve zdi. Dole očekávali je společníci; byli zde všickni, někteří jen lehce poraněni.

V tom okamžení, kdy jali se po severní stráni Skorzefu sestupovati, vzpomněl si Strux na důležitou věc.

„A naše znamení?“ volal na plukovníka.

Je pravda, slušelo odpovědíti na signál mladých učenců podobným znamením. Zorn a Emery museli se své strany také změřiti směr Skorzefu, aby práce geodetické došly svého ukončení. Zajisté, že již čekali s netrpělivostí, brzo-li světlo se objeví.

„Vzmužme se ještě jedenkráte!“ velel plukovník.

Mezitím co společnici jeho s nadlidským úsilím a zoufalou odvahou odráželi šiky Makololů, vstoupil Everest do věže, ze suchých dřev sroubené. Jediná jiskra musela ji rozžehnouti jako troud.

Plukovník zapálil ji pomocí prskavky. Dřiví hned chytilo a Everest pádil ke svým soudruhům.

Několik minut na to ustupovali zase Evropané v dešti šípů, pošinujíce před sebou mitrajézu, jíž nehodlali nepřátelům zanechati. Odrazivše pomocí kartáčnice Makololy ještě jedenkráte, dostihnuli šťastně šalupy. Strojník udržoval kotel parní ve vysokém napnutí, pročež mohlo se okamžitě odplouti. Lodní lano bylo navinuto, vrtule šroubová počala se točiti a parník „Králová i Car“ rozhrnoval kylem svým rychle temné vlny jezera.

Loď byla brzo tak daleko, že lzelo viděti temeno Skorzefu. Hradební vížka byla v plamenech a svítila jako mohutný maják.

Nekonečné „sláva“ Angličanův i Rusův pozdravovalo obrovskou pochodeň.

Emery a Zorn nemohli si stěžovati! Ukázali hvězdu a odpovědělo se jim září slunečnou!