ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po honbě oryxů měl křovák delší rozmluvu s plukovníkem Everestem. Dle náhledu Mokumova byla družina špehována, tudíž ohrožena. Pakliže Makololové nenapadli ji dosud útočně, hodlali ji bezpochyby vlákati dále na sever.

Měla se výprava nazpět vrátit vůči tomuto nebezpečí? Slušelo přetrhnouti výkony až potud s úspěchem provozené? Melo se podařiti tuzemcům, co nepovedlo se svízelům přírodním? Vážná otázka musela se nyní rozhodnouti a plukovník žádal v té příčině Mokuma, aby sdělil vše, co ví o Makololech. Křovák vyprávěl asi následující:

„Makololové přísluší velikému kmenu Bečuánů. Doktor David Livingstone byl přijat roku 1850 pohostinsky náčelníkem Sebituanem. Týž tuzemec byl pověstný bojovník a nadán vynikajícím vzděláním, pročež získal v krátce nadvládu nade všemi kmeny, v střední Africe roztroušenými, z nichž ustavil jednotný pospolitý národ. Roku 1853 zemřel v náručí Livingstonově a syn onoho, Sekulet, převzal starešinství.

Sekulet jevil z počátku náklonnost k Evropanům, kteří navštěvují často úvodí Zambezi. Doktor Livingstone nemohl si naň stěžovati. Avšak odchodem slavného cestovatele zvrhla se povaha náčelníkova podstatně a nejen Evropané, i sousední kmenové bývali týráni Sekuletem a jeho bojovníky. Brzo proměnila se nepřízeň v prosté drancování a loupežení. Makololové potloukali se jmenovitě mezi jezerem Ngami a horním proudem řeky Zambezi, hrozíce nebezpečím také četným zástupům ozbrojenců, neřkuli skrovnému hloučku výpravy anglické.“

Mokum doložil, že neradí k dalšímu postupování, ač, setrvá-li Everest na vytknuté dráze, bude i na dále rozkazů jeho poslušen.

Plukovník vešel v poradu s krajany svými a bylo uzavřeno pokračovati ve výkonech zemědělických, ať se stane již cokoliv. Pět osmin čtverníka bylo změřeno a učenci byli pevně odhodláni dokončiti svou úlohu.

Po tomto rozhodnutí ujali se Evropané další triangulace a 27. října překročila komise obratník kozorožce. Dne 3. listopadu dospěly práce ukončením jedenačtyřicátého trojúhelníka o další jeden stupeň meridiánu.

Po celý měsíc pokračováno bylo v práci s horlivostí, aniž naskytla se nějaká nehoda. Mokum byl stále na zvědách buď v čele karavany či po stranách její, ale neznamenal nic podezřelého. Přes to pozoroval křovák brzo nepochybné známky nechutě a neodhodlanosti u svých krajanů, ba nechuť k další cestě hrozila propuknouti co nejdříve v zjevnou vzpouru.

Nebyly jich tajný příhody u mohyly a na lovu oryxů i čekali nezvratně, že budou Makololy přepadeni. Vzdálili se již přes tři sta mil od řeky Oranže a bylo s pomyšlením, dají-li se vésti ještě dvě stě mil dále na sever. Je pravda, Mokum vyložil jim před najímáním všechna nebezpečí výpravy a křováci tito byli zajisté lidé otrlí, namáhání i nedostatkům uvyklí; avšak jakmile objevilo se nebezpečenství, že budou napadeni zapřísáhlým nepřítelem jejich kmene, počali také odvahy své litovati.

Případ, jenž sběhl se dne 2. prosince, roznítil špatnou náladu křováků v jakýsi druh vzpoury.

Počasí až posud jasné od včerejška se bylo zasmušilo a účinkem tropického vedra jevil vzduch, vodnými parami nasycený, značné napnutí elektrické. Dalo se souditi s určitostí na blízkou bouři, jaká v podnebí tomto s nevyrovnatelnou prudkostí propukává.

Skutečně zastřela se obloha mračny podezřelého vzezření. Byly to chmury nakupené jako chumáče bavlny, jichž barva byla místy šedá, onde nažloutlá. Slunce vidělo se býti obestříno sivým závojem. Vzduch byl tichý, vedro dusné. V mrtvém povětří ani lísteček na stromě se nepohnul.

Astronomové pozorovali týž stav povětrnosti, ale práce nepřerušili. Emery, provázen dvěma lodníky a čtyřmi tuzemci, vypravil se na dvě míle východně od poledníku, aby vztyčil novou metu záměrnou. Účinkem mocného proudu studeného vzduchu nastalo náhlé ztužení vodních par současným vybavením elektřiny. Téměř soudobně spustilo se hojné krupobití.

Věc podivná, ledové kuličky jasně svítily a zdálo se, jakoby pršely krůpěje roztaveného kovu. Nárazem o půdu vytryskovaly jiskry elektrické a ze všech kovových částic vozů sršel oheň.

Kroupy nabývaly brzo povážlivých rozměrů a bylo s nebezpečím vydávati se jim déle v terč. V podobných okolnostech byl kdysi doktor Livingstone svědkem, jak hrubé kusy ledu roztřišťovaly vozy misionářů a koně i veliké sajky zabily.

Emery nemeškal návrší opustit a vyzval své lidi, aby hledali úkrytu ve voze, jelikož stromy bezpečného útočiště neposkytovaly. Sotva však opustili temeno chlumu, projel vzduchem oslepující blesk provázený třeskotným rachotem hromu.

Vilém Emery byl povalen k zemi jako zabitý. Oba lodníci na okamžik oslepeni, pospíšili mu ku pomoci. Na štěstí blesk mladého hvězdáře ušetřil.

Téměř nepochopitelným výjevem blesk mihnul se kolem něho, zahaliv jej v opar mlunný a omráčiv astronoma pouze účinkem rozkladné elektřiny. Obě špičky magnetické střelky, jižto Emery v ruce držel, byly bleskem roztaveny.

Mladík brzy se vzpamatoval. Nebyl jedinou aniž nejhůře postiženou obětí strašného uhození. Na blízku žerdě záměrné leželi dva tuzemci bez života. Tělo jednoho z nich, jehož soustava životni byla dokona rozloučena, bylo černé jako uhel, ačkoliv oděv zůstal neporušen. Drahý zasáhnut byl povětroněm na lebce a byl rovněž mrtev.

Oba pozůstalí křováci dali se úprkem na útěk. Smrt krajanů poděsila je tou měrou, že nedbali výstražného voláni Emeryho; vydávaliť se zajisté v nebezpečí téhož druhu, zavádějíce za sebou rychlým během průvan vzduchu. Lodníci naložili mladého hvězdáře do vozu, uložili tam i těla obou tuzemců a ukryli se rovněž před krupobitím, jímž byli po drahnou dobu jako kamenováni.

Bouře zuřila po tři čtvrtě hodiny s nevídanou prudkostí a po té se ztišila. Kroupy přestaly padati a vůz mohl se hnouti na cestu k ležení. Zpráva o zabiti tuzemců je předešla a politování hodný byl účinek její v mysli pověrčivých křováků. Dívali se beztoho s tajenou hrůzou výkonům trigonometrickým, aniž jim rozuměli. Shromáždili se ve společnou úřadu a k návrhu několika nekázanců prohlásili, že dále nepůjdou. Bylo potřebí plného vlivu křovákova, aby vzpoura byla potlačena. Plukovníku samému bylo zakročiti a musel ubožákům slíbiti zvýšení žoldu, aby jen ve službě vytrvali.

Co by sobě byli počali členové komise uprostřed pouště, daleko od osad obydlených, bez průvodu ochranného a bez vůdčích vozatajských. Konečně ztišili se i podněcovatelé vzpoury, obě mrtvoly byly pochovány a družina ubírala se k neblahému chlumu, k nové to stanici trigonometrické.

Emery, jenž sobě hned po uhození svými údy volen býti chtěl, shledal ruku, v níž byl kompas držel, býti ochromenou. Teprve za několik dní minulo ochrnutí a mohl obvyklé práce provozovati.

V následujících osmnácti dnech až ku dvacátému prosinci neudala se žádná zvláštní příhoda. Makololové se neobjevovali a Mokum počínal se kojiti jistotou. Byli už jen padesáte mil od pouště vzdáleni a žírné pásmo, jímž dosud se brali, zůstávalo úrodným, požehnaným krajem, jakých málo ve světě. Byla tudíž na snadě důmněnka, že lidé i hovada naleznou důstatek čerstvé potravy a píce až k hranicím vlastní pouště.

Hvězdářové zapomínali hmyzu rovnokřídlého, jehož hromadné objevení se bývá zlým znamením pro úrodu sadů jihoafrických.

K večeru 20. prosince odpočívali hvězdářové s Mokumem pod košatým stromem a hovořili.

Učenci zamýšleli změřiti v této noci výšky některých hvězd, aby vyšetřili šířku místa. Nebe bylo jasné, bez mráčků; měsíc blížil se novoluní. Shvězdění budou tudíž pláti skvoucím třpytem a útlá pozorování zenitalná vykonají se v podmínkách nejpříznivějších.

Everest a sir John Murray byli tedy nemálo rozmrzeni, když Emery asi k osmé hodině povstal a vztáhna ruku na sever, pravil:

„Obzor se kaboni a obávám se, že dnešní noc nebude tak příhodná, jak jsme doufali.“

„Skutečně,“ přisvědčoval sir John, „týž mráček zvedá se znatelně za rostoucího větříku a zahalí, tuším, v krátce celou oblohu.“

„Snad že chystá se k nové bouřce?“ mínil Everest.

„Jsme v pásmu meziobratníkovém,“ odvětil Emery, „a bouře bývají zde velmi časté.“

„Co soudíte vy, Mokume?“ tázal se plukovník.

Křovák pozoroval oblohu pozorně i mlčky.

Mračno mělo obrysy ostře ohraničené, tvoříc podlouhlý, zakřivený pás, prostírající se přes tři neb čtyři míle na obzoru. Černý mrak měl podivné vzezření; mnohdy osvítilo jej slunce nachovým odleskem, jenž odrážel se podobně jako od pevné hmoty, ne jako od nakupených par.

„Zvláštní to mračno!“ prohodil Mokum, nedodav žádného vysvětlení.

Brzo na to oznamoval jeden tuzemec křovákovi, že všechen dobytek karavany, jmenovitě koně a býci jeví nápadné známky nepokoje. Běhají prý semo tam přes pastvinu, aniž dají se vehnati do ohrady.

„Dobrá, nechtě je přes noc venku,“ pravil Mokum.

„Ale dravá zvěř?“

„Hm, dravá zvěř bude příliš zaměstnaná, než aby si jich všímala.“

Tuzemec odstoupil. Plukovník zaslechl záhadnou odpověď křovákovu a tázal se po její vysvětlení. Ale Mokum zdál se býti pohřížen výhradně jen v rozjímání o tajemném mračnu, jehož podstatu patrně znal.

Mračno blížilo se rychle. Bylo pouze několik set stop od země vzdálené a zaznívalo z něho zvláštní šumění. Z mraku zvedaly se chvílemi černé body, pohřížovaly se na okamžik do temné hmoty a rychle opět vyletovaly. Na tisíce takových černých skvrn kmitalo se nad oblakem.

„Hle! co znamenají ty černé body?“ tázal se sir John Murray lovce.

„Jsou to ptáci,“ odvětil křovák. „Zejména jsou to orlové, jestřáby i luňáci a sokolové. Přilétují z daleka, provázejíce mračno a neopustí je dříve, dokud nebude rozprášeno, anebo zničeno.“

„Ale týž mrak?“

„Není to mrak, sire Johne, je to hejno kobylek.“

Lovec se nemýlil. Evropané měli zažiti hrozný vpád kobylek, jímž za jedinou noc promění se nejúrodnější krajina v jedinou truchlou poušť. Kobylky náležely k druhu „saranče stěhovavé“, známé též pod jménem kobylky pustošivé, které objevují se v miliardách. Někteří cestovatelé viděli zajisté zemi na čtyři stopy zvýši i na 15 mil vůkol tímto hmyzem pokrytou.

„Týž mrak jest hroznou metlou pro osady a plodonosné krajiny; dejž nebe, aby nám neškodil!“

„Vždyť nemáme zde žádných sadů, ani vlastních pastvin! Proč bychom se tedy strachovali?“

„Netřeba se báti ničeho, plukovníku, přeletí-li nám hejno přes hlavy; padne-li však na krajinu, kterouž cestujeme, pak běda nám! Nenajdeme ni lístečku na stromě, ni travičky na prérii a zapomněl jste, plukovníku, že nemáme v zásobě píci pro koně, býky a soumary. Co si počnou uprostřed holé pouště?“

Společníci křováka zamlčeli se na chvíli. Pozorovali živoucí hmotu, vůčihledě rostoucí. Šumění a bzučení se vzmáhalo a mezi ně mísil se chraptivý křik orlů i jestřábů, kteří vrhali se co chvíli v hejno a požírali na tisíce hmyzů.

„Myslíte, že padnou na krajinu?“ tázal se Emery.

„Bojím se toho. Severní vítr zanáší je přímo k nám a slunce již již zapadá. Chladným větříkem tuhnou křídelní krovky kobylek a ony spouštějí se pak na stromy, na křoví i na louku a potom ovšem…“

Křovák nedokončil svou větu. Tušení jeho vyplnilo se týmž okamžikem. Ohromná záplava snesla se náhle na zem. Bylo viděti již jen hemžící se tmavou hmotu, obestírající ležení i okolní krajinu až k hranicím obzoru. Místo, kde karavana tábořila, bylo doslovně zaplaveno. Střechy stanů, povozy, jedním slovem všecko zmizelo pod živoucím krupobitím. Angličané brouzdali se v této povodni až po lýtka, rozšlapujíce každým krokem na sta kobylek; než, co to platilo vůči množství tak nesmírnému!

Třepetající se vrstva přivolala brzo množství dravců, hadů a ptákův, požírajících hltavě pamlsek pouště. Koně, býci, soumarové i psové vrhali se dychtivě na živoucí hmotu a pochutnávali si na ní notnými žvanci. Se všech stran přibíhala hejna slonů, lvů, hyén i nosorožců, kteří hltali kobylky s pravou rozkoší. Konečně sami křováci pochutnávali si na těchto „vzdušných ráčkách“ jako na maně nebeské. Hmyzové sami mezi sebou se požírali, ale všecko to ničení nebylo ani znáti proti ohromnému množství nezmarův.

Mokum uvařil několik tisíc mladých kobylek se solí, octem a pepřem. Mladé saranče, které dosud vajíčka nekladly, považovány jsou labužníky za výtečnou pochoutku; jsou na brk tlusté, patnáct až dvacet čárek dlouhé. Za půl hodiny byly kobylky do měkka uvařeny a křovák zval Angličany k ochutnání pamlsku. Kobylkám utrhaly se hlavy, nohy a krovky křídlové, načež byly shledány velmi chutnými. Sir John Murray snědl jich sám několik set, a poručil svým lidem učiniti notnou zásobu na cestu. Však se potřebovali jen k zemi shýbnouti!

Noc nadešla a každý chystal se do svého povozu. Avšak i tyto byly kobylkami obsazeny a nebylo lze vniknouti k lůžku, aby se jich několik set nerozmačkalo. V takových okolnostech nebylo ani spaní právě příjemným. Že pak bylo nebe jasné a souhvězdí jiskřila se zářícím třpytem, strávili hvězdářové noc měřením výšky hvězd.

Druhého dne vynořilo se slunko z průzračného obzoru a započalo svou pouť na skvoucím blankytu, jenž záhy věštil parný den.

Sluneční paprsky rozhřívaly vrstvy vzdušné a mezi nehybnou hmotou kobylek počínal čilý život a temné, bzučivé šumění. Na pravé krovce křídel samečků nachází se okrouhlá blána, zrcadlo, silnější žilkou, obejmutá; na zrcadlo přilehá krovka levá s vyčnívajícími žilkami čili žebrami. Rychlým třením těchto žeber o blánu zrcadla vzniká právě „cvrčení“ čili „broušení“ těchto hmyzů. Samičky tohoto ústrojí nemají, za to opatřeny jsou několika-chlopnovým kladélkem, jimž vajíčka do kypré půdy vpravují.

Okolo osmé hodiny ranní zvedla se mračna kobylek a podobně závoji zastřela nebe tou měrou, že světlo sluneční zmizelo na dobro. Celá krajina zaklopila se temnotou, jakoby noc znova počínala. Po dvě hodiny trval týž hrozný let, až konečně zhoubný roj zmizel na západním obzoru. Když pak opět rozžehlo se světlo nad krajinou, druhdy rajským rouchem zdobenou, vyšlo na jevo, že proroctví křovákovo bylo pravdivé. Ani lístečku na stromech, ani travičky nebo stonku na prérii; vše bylo zničeno. Půda posypána byla nažloutlým trupelem; větve listů zbavené poskytovaly již jen hrozivý pohled nicoty. Po rozkošném podletí následovala truchlá zima — ze žírné krajiny mlékem i strdím oplývající stala se přes noc jediná širá poušt! Orientalské přísloví dí, že ani tráva nepučí tam, kde stoupila noha Turkova. Jednoduchou změnou slov mohlo se říci: ani tráva nepučí tam, kde stanuly kobylky!