ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zpustošená krajina nelišila se ničím od vlastni pouště, k níž dorazila komise anglická dne 25. prosince, změřivši nový stupeň meridiánu a osmačtyřicátý trojúhelník zakončivši.

Dobytek karavany trpěl mnoho nedostatkem píce. Voda rovnéž scházela. Poslední sledý vláhy zkazily se v bahniskách. Půda, záležející v směsici jílu a písku, byla rostlinstvu naprosto nepříznivá. Zbývající tu a tam z deštivého počasí praménky mizely vôčihledě v rozpálených vrstvách písečných.

Podobnými pásmy putovával nejednou David Livingstone na svých dobrodružných výpravách. Dle výpovědí jeho byly země i vzduch tou měrou vysušeny, že předměty železné pranic nerezavěly. Listy stromů byly zvadlé, v závitky stočené. Kalichové lupeny rostlin kapinicovitých (citlivky), klovatinou bohatých, rozevřeny byly ve dne i v noci; brouci hynuli na povrchu země v málo okamžicích. Zastrčila-li se kulička teploměru na tři palce do země, ukazovala rtuť tři sta čtyři stupně horka dle Fahrenheita, čili 55 stupňů podlé Celsia! Učencům bylo pojměti nevýslovných namáhání a útrap, žízeň jejich byla nesmírná. Ještě více trpěla tažná hovada, sporou, suchou a poprášenou travou jen chudě živená. Pustina byla tím truchlivější, ješto žádný živý tvor v ní nebytoval. Ptactvo uchýlilo se k Zambezi, a divá zvěř z daleka vyhýbala se pásmu, ježto nemohlo jí potravy poskytnouti. Ve čtrnácti dnech spatřili cestovatelé sotva dva neb tři hloučky jistého druhu sajek, jimž suchopárná rovina zdá se býti milejší krajin úrodných. Výkony zemědělické nesměly býti přerušeny ve dne ani v noci, vedrem ni unavením. Cestovatelé ovšem s tu práci se býti znají, leč trpí čím dále tím hrozněji pracemi zemědělickými, nýbrž každým pohybem konaným ve vzduchu, jenž nedrží jediného atómu vodní páry. Zásoba vody, v rozpálených sudech uschovaná, byla na mále. Žíznivým bylo se spokojiti zmenšenými podíly a trpěti vždy více tímto uskrovněním blahodárného moku.

Astronomové nicméně neochabovali v horlivosti a zmužilosti, triangulace prováděla se dále s houževnatou vytrvalostí a všemožnou péčí.

Dne 25. ledna dospěla společnost k sedmému zlomku meridiánu. Bylo k tomu potřebí dalších devět trojúhelníků, celkem tedy padesáte sedm obrazců trigonometrických.

Křovák doufal, že dostihnou do konce ledna břehů jezera Ngami. Tak dlouho vytrvají sice učenci v trpělivém sebezapírání, ale ozbrojení křováci nebyli téhož úmyslu. Zájmy těchto nebyly totožné s vědeckým úkolem výpravy, pročež snášeli s rostoucí nevolí svízele cesty. Nedostatek vody jmenovitě je pobouřil. Několik kusů tažného dobytka padlo již následkem žízně a podobný osud hrozil co nejdříve zachvátiti celou karavanu.

Mokum nadarmo se namáhal vznikající vzpouru utlumiti; bylo naň v příčině vody ustavičně nabíháno a vliv jeho v krajany vůčihledě klesal.

Bylo na bíledni, že nedostatek vody stane se nepřekonatelnou překážkou další cesty na sever a že bude nutno buď zabočiti na pravo od poledníka, kdež setkají se s komisí ruskou, nebo nazpět se vrátiti.

Patnáctého února sdělil křovák Everestovi vzrůstající denně obtíže, s nichž více nebyl.

Vozatajští průvodcové nechtěli ho na dále poslouchati a každého rána opakovaly se výstupy vzpoury. Bylo s politováním patřiti na zubožené postavy domorodců, vedrem i žízní zmořených. Sama hovada byla tou měrou ztrhaná, že nechtěla dále kráčeti.

Plukovník Everest nahlížel předobře smutný stav věcí, avšak jakož byl sám k sobě zatvrzelý, nehodlal ani ostatním povoliti. Nechtěl svoliti k přerušení výkonů trigonometrických, byť i měl naposled pracovati sám jediný! Podobně soudruhové jeho. Prohlásili se býti ochotnými následovati jej kamkoliv. Křovák nerozuměl sice podniku Everestovu, ale věděl, že sobě věc tu vysoko vede; pokusil se ještě jedenkráte o získání tuzemců pro další cestu. Podle jeho dobrozdání nebylo jezero Ngami ani na pět dní cesty vzdáleno a tam naleznou lidé i hovada důstatek sladké, občerstvující vody. Mokum sdělil své mínění přednějším křovákům a dokázal jim nezvratně, že jediná i nejkratší spása kyne od severu. Zabočí-li karavana na západ, vydá se neurčité náhodě v plen; vrátí-li se nazpět, nalezne krajinu kobylkami zpustočenou. Tuzemci nahlédnuli konečně podstatnou platnost těchto důvodů a karavana, valně zmořená, kráčela dále na sever.

Práce zemědělické postupovaly na štěstí dosti rychle. Učenci operovali na planině ve dne v noci a získali pomocí svítilen elektrických naprosto správných úhlů.

Dne 16. února objevilo se na obzoru jezírko dvě míle široké.

Netřeba, tuším, líčiti radostnou touhu celé družiny. Kýžená hladina v paprscích slunečních zdálí se zrcadlila. K páté hodině večerní blížila se výprava k jezeru. Někteří koňové, zpřetrhavše násilím otěže, pádili tryskem k vodě a pohroužili se do ní až po hruď. Avšak skoro v témž okamžení vrátili se na břeh, nemohouce požiti tekutého živlu. Když byli také lidé k jezeru doběhli, shledali, že voda je solí přesycená, pročež k pití naprosto nezpůsobilá.

Těžko líčiti zoufalství ubožáků. Nic krutějšího sklamané naděje! Zachování výpravy žádalo nyní neodkladné pokračováni na cestě k jezeru. Mohlo se tam ve čtyř dnech doraziti, neprotáhnou-li cesta výkony měřické.

Plochá rovina doznávala nenáhlé proměny, stávajíc se pahrbkovitou. Okolo šesté hodiny večer oznámena byla na dalném obzoru hora šest set stop vysoká.

„Toť hora Skorzef,“ pravil Mokum, „za tímto kopcem leží jezero Ngami!“

Křováci chtěli běžeti napřed a Mokum jen stíží je z toho zradil; byloť v pravdě nebezpečno, rozptylovati se v krajině Makololy obydlené.

Plukovník Everest odhodlal se spojiti poslední stanici přímo s temenem Skorzefu, což mohlo se státi za bílého dne, poněvadž vrchol kopce zakončen byl ostrým skaliskem a mohl býti zevrubně zaměřen. Mokum doufal následujícího večera jezera dosíci, a dal několika jezdci okolní křoviny prohledati, aby zabezpečil karavanu před náhlým útokem Makololů.

Astronomové zatím se zabývali sestrojováním nového trojúhelníka, jenž měl je dovésti dle výpočtů Emeryho až ku dvacátému rovnoběžníku, kterým končil oblouk vyměřovaný. Ještě několik výkonů za jezerem Ngami a budou hotovi se svým úkolem v jižní Africe. Budeť osmý zlomek meridiánu změřený, načež přehlednou se veškeré výměry a zkontroluje se zevrubuost triangulace, pomocí nové základné, kteroužto dlužno opět změřiti přímo na zemi.

Co zatím podnikali Basové na druhé straně poledníku? Šest měsíců uplynulo již od neblahé roztržky. Co dělali asi Matyáš Strux, Michal Zorn a Mikuláš Palandr? Bylo jim zkoušeti podobných útrap jako Angličanům? Týralo je úmorné vedro a prahnoucí žízeň? Plukovník, stále zamyšlený, nezabýval se podobnými otázkami; sir John a Emery za to hovořívali častěji o bývalých soudruzích. Spatří se opět? Poštěstí se Rusům jich podniknutí a budou ve výsledcích souhlasiti mathematicky s nálezem Angličanův?

Zatím počalo úhloměrecké stanovení vzdáleností. Bylo potřebí dvou záměr, z nichž tvořil jednu vrch Skorzef. Za druhou sloužilo kuželovité návrší, vzdálené asi čtyři míle od poledníka. Směr stanovil se osou jednoho z obou dalekohledů na úhloměru opakovacím. Jelikož Skorzef byl poměrně dosti vzdálen, byli by se museli vzdáliti hvězdářové notný kus cesty od poledníku; po bedlivém uvážení pomohli si jiným způsobem. Zaměřili na kuželovité návrší také druhým dalekohledem téhož úhloměru a rozchyl obou hledisek naznačoval úhlovou vzdálenost mezi Skorzefem i pahrbkem. Plukovník Everest podniknul k vůli důkladnosti dvacet zkoušek úhloměrných, z nichž vyhledal průměr naprosto správný.

Přes horoucí nedočkavost domorodců vykonal necitelný Everest všecky ty práce s touž bedlivostí, jako by operoval doma na hvězdárně Kémbridžské. Po celý den bylo vyměřováno a teprvé po páté hodině večerní ukončil plukovník svá pozorování.

„Nyní jsem hotov vás následovati,“ pravil Mokumovi.

„Nepříliš časně, plukovníku; lituji, že nebyl jste hotov za dne, mohli jsme přenésti ležení až ku břehům jezera!“

„A proč bychom teď ještě nevytrhli?“ tázal se plukovník. „Máme pouze 15 mil cesty před sebou a nemůžeme zblouditi.“

„Nuže v před!“ zvolal Mokum po krátkém rozmýšlení a dal znamení k pochodu. Zvláštním tušením ponoukán vybídnul křovák Evropany, aby se opatřili ručnicemi a zásobou střeliva. Sám vzal sebou pušku, již daroval mu sir John Murray a důstatek nábojů.

Karavana, na smrt unavená, pohybovala se přes všecku dychtivost žíznivých jen velmi pomalu. Mnohdy bylo potřeba posečkati na opozdilce. Za hodinu sotva tři míle se urazily. Tažná hovada ledva že dechu popadala; jen s namaháním vdychovali všichni dusný vzduch, v němž by nejcitlivější vlhkoměr ani stopu páry byl neukázal.

K jedenácté hodině z půlnoci byly nejpřednější povozy již jen tři míle od Skorzefu vzdáleny. Pakli že se Mokum nemýlil, muselo jezero ležeti za horou, a šlo teď o to, obejíti horu nejkratším směrem.

Evropané chystali se uchýliti na levo, když tu pojednou zavzněly tichem nočním vzdálené ale zřetelné výstřely. Angličané zastavili okamžitě své povozy. Naslouchali s nepokojem snadno pochopitelným. V krajině, kde tuzemci pouze šípu a kopí užívají, musely je výstřely překvapiti.

„Co to?“ tázal se Everest.

„Střelba z pušek!“ odpovídal sir John.

„Výstřely zaznívají s temene Skorzefu,“ mínil křovák. „Vizte ty mihavé stíny a zážehy nahoře, toť půtka! Bezpochyby že Makololové ženou útokem na Evropany.“

„Snad že Evropané ti jsou…“

„Pánové,“ zvolal plukovník, „nechť Evropané ti jsou kdokoliv, nám sluší přispěti jim ku pomoci.“

„Ano! pojďmež, pospěšmež,“ pobízel Emery, jehož srdce svíralo se bolestnou předtuchou.

Mokum chtěl na úpatí hory shromážditi ještě jedenkráte družinu ozbrojených domorodců v jednotný šík, jelikož rozptýlené hloučky mohly býti snadno Makololy obklíčeny a potřeny. Avšak, jaké bylo jeho sklamání! Shledal karavanu na dobro rozprášenou, koně odpřažené a povozy opuštěné; několik jen tmavých stínů bloudilo ještě po planině a mizelo v dálí na jihu.

„Ti zbabělcové! Zapomínají žízně i trampot, jen aby utekli. My ostatní v před!“

Evropané obrátili hned koně své na stranu severní a po dvaceti minutách mohli rozeznati válečný pokřik Makololů. Dosud nebylo lze určiti počet nepřátel. Lupičové patrně hnali útokem na Skorzef, jehož temeno občasným ohněm planulo. V šeru nočním bylo znáti jednotlivé postavy i skupiny mužů, vylézajících po úbočí hory. Angličané dostali se ruče útočníkům v zad. Sestoupili s koňů a vyrazivše hromové „hurá!“ vypálili první svůj výstřel současně do zástupů tuzemců.

Makololové domnívali se býti přepadeni mocným oddělením ozbrojenců a couvali stranou ani luků svých neupotřebivše.

Everest, sir John Murray, Emery, křovák a lodníci ustavičně střílejíce a nabíjejíce vrhli se do prostřed davu. Patnácte mrtvol lupičů leželo již na zemi.

Makololové se rozstoupili. Evropané vniknuli rychle do průliny a porážejíce nejblíže stojící lupiče, stoupali po zpátku nahoru.

V deseti minutách dostihli temene nyní úplně zatemnělého, neboť obležení zastavili svou střelbu, aby nezasáhli některého z nenadálých obránců.

Obklíčení byli Rusové! Byli zde všichni: Strux, Palandr, Michal Zorn, a pět lodníků. Také z jejich tuzemců ozbrojených nikdo nevytrval. Bídní křováci byli je v nebezpečí rovněž opustili; zbyl tu jediný kormidelník.

V tom okamžiku, kdy plukovník se objevil, spustil se s nevysoké zídky Matyáš Strux.

„Jste vy to, páni Angličané!“ zvolal hvězdář Pulkavský.

„My jsme to, páni Rusové,“ odpověděl plukovník vážným hlasem. „Než, zde není teď Rusův ani Angličanův! Jsou zde toliko Evropané, kteří spolčují se k obapolné obraně.“