ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rány Palandrovy nebyly těžké. Křovák natíral mu bedra mastí z hojivých bylin lesních, kteréžto lékařství astronoma tou měrou zotavilo, že mohl se vydati na další cestu. Pocit vítězství podporoval jej nemálo v chůzi. Rozčilení jeho však brzo přešlo a Palandr byl zase týž zadumaný učenec, žijící výhradně jen v říši cifer. Jeden zápisník byl mu i na dále ponechán, druhý musel z ohledů bezpečnosti vydati Emerymu, což bez zdrahání učinil.

V práci pokračovalo se čile a triangulace blížila se konečnému cíli. Učenci jen vyhledávali příhodnou pláň, aby na ní změřili bezprostředně novou základnou. Mezi družinou panovalo nejlepší srozumění a vzájemná shoda; učenci zdáli se zapomínati, že rozepře mezinárodní činí z nich vlastně nepřátele.

„Milý Viléme,“ pravil jednoho dne Zorn ku svému příteli, „kojím se nadějí, že po našem návratu do Evropy bude již válka ukončena a že budeme moci také na dále zůstati přáteli jako zde v Africe.“

„Doufám totéž, drahý Michale,“ odvětil Emery. „Novověké války nemohou míti dlouhého trvání. Dvě nebo tři bitvy dostačí k podepsání míru. Válka mezi Anglií a Ruskem vypukla již před rokem a myslím, že nyní již bude mír uzavřen.“

„Zajisté, že nehodláte se vrátiti hned zase na Předhoří?“ tázal se Michal Zorn. „Hvězdárna může vás ještě nějaký čas postrádati a doufám, že budu moci vás pohostiti v mém observatoři v Kyjevě!“

„Pravdu dítě, příteli,“ odpověděl Emery, „doprovodím vás do Evropy a procestuji Rusko, prvé než vrátím se do Afriky. Za to těším se, že budu moci na vzájem i já vás jednou uvítati na Předhoří Taunském! Budete moci pohřížiti se v čarovnou krásu jižních shvězdění; uzříte, jak bohatá je naše obloha a jaká to rozkoš nořiti se do ní zrakem roztouženým! Bude-li vám libo, rozluštíme společně hvězdu Theta ve skupině Centaura. Slibuji vám, že bez vás nezačnu.“

„Ujednáno, Viléme?“

„Ujednáno, Michale. Zachovám pro vás hvězdu Theta a na vzájem přijdu do Kyjeva rozluštiti některou vaši mlhovinu!“

Stateční mladíci! Zdaliž nepodobalo se, jako by jim nebe patřilo! A komu by přináleželo, ne-li důvtipným učencům, až v nejskrytější tajny jeho nazírajícím?

Jedenácte dní uplynulo od Palandrova dobrodružství s opicemi, když družina vyhledala konečně příhodnou rozlehlou pláň nedaleko vodopádů Zambezských. Na pokraji této roviny rozkládala se nepatrná dědina křovácká, jejíž obyvatelé, lidé mírumilovní, přijali Evropany nad míru vlídně a úslužně, nabídnuvše jim svá obydlí. Everestovi bylo to právě vhod, poněvadž neměl žádných vozů stanových, ba téměř žádný materiál výpravní.

Měření základné mohlo se protáhnouti přes celý měsíc a tak dlouho nemohli býti Evropané bez přístřeší ochranného.

Učenci přistěhovali se do chýší tuzemců a zabývali se horlivě vyměřováním nové základné, jež byla půdicí posledního trojúhelníka. Dle výpočtů vykazovala základná určitou délku a čím více přiblíží se délka změřená délce vypočítané, tím dokonalejší bylo měření poledníka samého.

V provádění známého nám již výkonu měřického prohledali astronomové k pravidlům opatrnosti, ve výměře první základné užívaným. Fysikálné zákony o teple, o roztaživosti kovů a o podmínkách atmosférických přiváděny byly k užitkům a nebylo opomenuto ničeho.

Práce započala dne 10. dubna a byla ukončena teprvé 10. května. Mikuláš Palandr a Vilém Emery jali se hned výsledek vypočítávati. Srdce bušila hvězdářům, když číselný nález byl na den vynešen. Jaká to náhrada za všecka namahání a utrpení, osvědčí-li se práce jejich býti dokonalou!

Když byly všecky délky převedeny na oblouky, odpovídající průměrnému sklonu hladiny mořské, a na teplotu 61° Fahrenheita, čili 16° Celsia, předložili Palandr a Emery soudruhům svým následující čísla:

Délka nové základné, bezprostředně změřená — 5075.25 t.

Délka téže základné, z počtů trígonom. odvozená — 5075.11 t.

Rozdíl mezi výpočty a pozorováním obnáší — 0.14 t.

Toliko čtrnáct setin toasy, to jest méně než deset palců, ačkoliv obě základné byly od sebe na šest set mil vzdálené!

Trojnásobné „sláva“ pozdravilo týž obdivuhodný výsledek, jemuž není rovného v letopisech vědy!

A nyní, jaká byla naprostá hodnota jednoho stupně meridiánu na této části polokoule?

Dle výpočtů Mikuláše Palandra: padesát sedm tisíc, třicet sedm toas. Tedy bezmála (o jednu toasu) číslice, jižto Lacaille r. 1752 na Předhoří Dobré Naděje byl vyšetřil. Celým stoletím od sebe rozloučení, shodovali se členové komise anglo-ruské ve výsledcích s učencem francouzským! Aby se mohla vytknouti rovnomocnina métru, bylo nutno vyčkati nálezů druhé výpravy, která podnikne se na severní polokouli.

Na základě starších výpočtů zahrnoval by čtverník meridiánu 10 milionů osm set padesát šest métrů. Jeden métr obnáší v rakouské míře 3 stopy, 1 palec, 11 čárek nebo zevrubněji vytknuto = 3.167496’.

Za jedničku plochové míry byl vzat čtverečný métr, který rovná se 10.00931 čtver. stopám rakouským. Za jedničku tělesné míry slouží krychlenný čili kostkový métr, rovnající se 31.66695 krychleným stopám.

Také pro míry váhové zavedena byla míra metrická. Za jedničku závaží metrického slouží váha jednoho krychleného centimetru překapované vody při teplotě 4° a nazývá se gram. Vídeňská libra má 560.01 gramů, dle čehož jde na lot vídeňské váhy 17 a 1/2 gramů. Tisíc gramů slově jeden kilogram, jenž obnáší dvě celní libry.

*

Výkony zemědělické byly úplně dokončeny. Hvězdářové dostáli svému úkolu spůsobem skvělým. Zbývalo jim plaviti se po řece Zambezi až k ústí její, kudy také neohrožený doktor David Livingstone na své druhé výpravě roku 1858 — 1864 cestoval.

Dne 25. května dorazili k vodopádům Viktorie. Tuzemci dali těmto významný název „hučící dým“. Vody Zambezi řítí se s výše tři sta stop a v šíři jedné míle, tvoříce lomem světla trojnásobnou duhu. Na dně hluboké prorvy čedičové vyvozuje se hukot a dunění, jakoby dvacet hromů rachocení své v jedno pojilo.

Pod vodopádem, na hladině utišené, očekávala parní loď již od pěti dnů cestovníky. Vstoupili všickni na palubu, pouze dva mužové zůstali na břehu: křovák Mokum a jeho sourodák, kormidelník. Mokum osvědčil po celou výpravu takovou oddanost a přítulnost, že stal se spíše přítelem než průvodčím Angličanův. Zejména loučil se s ním těžko sir John Murray. Vybízel ho několikráte, aby odebral se s ním do Anglie, kdež dá jemu zaopatření na tak dlouho, jak jen mu bude libo; avšak Mokum měl dostáti ještě jiným závazkům. Slíbiltě provázeti Davida Livingstona na drubé výpravě, kterouž hodlal neohrožený cestovatel podniknouti po řece Zambezi a Mokum chtěl danému slovu dostáti. Lovec zůstal tedy, byv slušně odměněn a — což t očích jeho více platilo — vřele zobjímán Evropany, kteříž děkovali jemu všecko.

Plavba po veletoku africkém, kolem břehů jarobujným mlázím zdobených, dokonala se bez překážek. Tuzemci patřili s pověrčivým obdivem na dýmající loď, kterouž hnalo neviditelné přístrojí po vodách Zambezi, a nečinili plavcům žádných příkoří. Dne 15. června připlouli Evropané do Kilimanu, hlavního města v portugalském území Mozambiku, na východním pobřeží africkém. Leží nad řekou téhož jména, která se vlévá do Zambezi.

První starostí Evropanů bylo, otázati se konsula anglického po zprávách válečných.

Válka nebyla dosud skončena, a Sebastopol bránil se ustavičně společnému úsilí Angličanův a Francouzův.

Zpráva ta ovšem překvapila Evropany trudným zklamáním; byliť přilnuli k sobě společným snažením vědeckým. Nicméně neváhali dlouho, nýbrž chystali se na cestu do Evropy. Rakouská obchodní loď Novara připravovala se k plavbě do Suezu. Členové komise uzavřeli plaviti se na ní.

Dne 18. června shromáždil plukovník Everest své soudruhy kolem sebe, aby promluvil k nim hlasem klidným následující slova:

„Pánové, prožili jsme společně již osmnáct měsícův, zkoušeli jsme mnohé útrapy, leč dokonali jsme dílo, jemuž dostane se pochvaly celé učené Evropy. Dokládám, že z téhož společného obcování mělo by zůstali mezi námi nezlomné přátelství.“

Matyáš Strux lehce se uklonil, aniž odpověděl.

„Avšak,“ ujal se dále slova plukovník, „k naší velké litosti není válka mezi Anglií a Ruskem ukončena. Zápas před Sebastopolem trvá dále a dokud město nepadne do našich rukou…“

„Však nepadne nikdy!“ pravil Matyáš Strux, „třebas že Francie…“

„Budoucnost nás o tom poučí, pane,“ odpověděl chladně plukovník, „Jsem toho náhledu, že musíme považovati se vzájemně za protivníky, dokud válka se neskončí…“

„Chtěl jsem říci totéž,“ odtušil krátce Strux.

V takovémto poměru společenském odebrala se komise mezinárodní na palubu Novary.

Několik dní na to přistála loď k Suezu a v okamžení rozchodu pravil Emery, tiskna Zornovi ruku:

„Jsme povždy přáteli!“

„Ovšem, drahý Viléme, byť stalo se cokoliv!“