Zlatý fond > Diela > Dobrodružství tří Rusův a tří Angličanův v jižní Africe


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Dobrodružství tří Rusův a tří Angličanův v jižní Africe

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Zuzana Berešíková, Martina Pinková, Roman Zsiros, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 28 čitateľov

Částka druhá. Úřadní představování

Po celé dny 28., 29. a 30. ledna Mokum i astronom vytknutého stanoviska neopouštěli. Pronásledoval-li lovec zvěř v okolních houštinách, střežil mladý hvězdář běh řeky co nejpečlivěji. Duch jeho blaze okříval krásným divadlem přírodním a naplňoval se novými netušenými pocity. Týž učenec nad zápisky svými ustavičně schýlený, dnem i nocí k dalekohledu připoutaný, buď přechod hvězd skrze poledník, nebo západ jich zevrubně zaznamenávaje; týž muž cifer ssál plnými doušky unášející lahody u lesů neproniknutelných nebo na pustých stráních, kteréž páry Morghedy vlhkým popraškem zavlažovaly. Bylo jemu rozkoší, rozuměti poesii šírých samotin lidem téměř neznámých a ukájeti ní ducha svého, výpočty mathematickými znaveného. Tak podařilo se jemu oklamati dlouhou chvíli nudného čekání a tělo i ducha znova posilniti. Z této novoty poměrů bylo lze vysvětliti nezvratnou trpělivost, kterouž křovák ovšem pochopiti nemohl. Proto se strany lovce vždy nové výčitky se hrnuly, na něž následovalo vždy klidné, nezměněné chlácholení, které rozčileného Mokuma nikterak neupokojovalo.

Konečně zasvitl 31. leden, poslední to den lhůty. Neobjeví-li se ani dnes ještě ohlášení učenci, musí se Emery pro něco rozhodnouti, což přivede jej do nemalých rozpakův. Prodlévání mohlo se protáhnouti do nekonečna a kterak možno nekonečně čekati?

„Pane Viléme,“ pravil lovec téhož dne, „proč bychom nešli cizincům v ústrety? Nemůžeme se jich ani cestou minouti. Půjdeme-li jedině možnou cestou podél řeky, potkáme se s nimi dojista, plaví-li se vůbec proti vodě, jak nám to kousek vašeho papíru ohlašuje.“

„Máte pravdu, Mokume,“ souhlasil hvězdář. „Můžeme výbornou myšlenku vaši v skutek uvesti, navrátíce se po té v ležení jižním úvalem. Znáte alespoň zhruba běh Oranže?“

„Tak jest, pane,“ přisvědčil křovák; zavěsil si pušku přes rameno a předešel svého společníka na širokou stezku, ve vzdálí čtyř set kroků břehu dostihující.

Bylo devět hodin z rána. Oba výletníci sestupovali po strmém, skalnatém pobřeží, jež poseto bylo křovím i stromovím. Skupiny tolity popínavé proplítaly se mezi stromy a rozestíraly své zelené sítě pod nohami poutníků. Křovák prořezával nožem bezohledně ozdobné závěsky, cestu časem obtěžující. Vilém Emery vdychoval z plných plic pronikavé zápachy lesní, prodchnuté balsamovou vůní po kafru, kterouž vysílaly nesčetné květiny z řádu blahovoňovitých (Diosmeae). Na štěstí naskytaly se místy některé mýtiny, částí holého pobřeží, podle něhož pak mohli cestovatelé rychleji na západ postupovati. O jedenácté hodině ranní byli takto asi čtyři míle urazili.

Západní větřík zanášel hukot vodopádu opačným směrem cesty, pročež mohli poutníci jakékoliv nahodilé zvuky s této strany zalétající dobře rozeznávati.

Vilém Emery a lovec zastavili se na tomto místě a pohlíželi na řeku, kteráž prostírala se před nima asi na dvě neb tři mile v přímé čáře. Řečiště veletoku bylo hluboce zúžené; po obou stranách vévodily jemu strmé břehy křídové.

„Sečkejme tuto,“ navrhoval hvězdář, „a odpočiňme sobě. Nemám vašich loveckých nohou, mistře Mokume, a procházívám se mrštněji po hvězdnaté obloze nežli po cestách pozemských. Z tohoto bodu musíme zpozorovati parník, jakmile zahoupá se na nejzazších vlnách obzoru.“

To řka opřel se o kmen obrovského stromu pryšcovitého, jehož vrchol trčel do výše čtyřiceti stop. Pohled astronomův bloudil toužebně odtud v dáli přes řeku. Lovec, odpočinku málo zvyklý, pokračoval ve své procházce podél břehu, co zatím pes jeho Top hejna divokého ptactva vodního vyplašoval.

Neuběhlo ještě ani půl hodiny, kdy Emery uzřel Mokuma na sto kroků vzdáleného činiti posuňky zvláštní pozornosti. Spatřil snad křovák loď tak toužebně očekávanou?

Hvězdář opustiv své stanovisko, popošel k lovci a tázal se ho, zdali spatřil něco pozoruhodného.

„Ničeho, pane Emery, zdá se mně toliko, že proud donáší k sluchu mému zvláštní šumot.“

Křovák odporučil společníku úplné ticho a přiloživ ucho k zemi, naslouchal s napnutou pozorností.

Po několika minutách povstal a svěsiv hlavu, pravil: „Mýlil jsem se nepochybně; lomoz týž působí, tuším, větřík skrze lupeny vanoucí, nebo bublají tak vlnky přes kamenný břeh. Ačkoliv, přece…“

Lovec naklonil ucho ještě jednou s pozorností, leč neslyšel ničeho.

„Mokume,“ upozorňoval ho Emery, „jest-li zvuk, jejž domníváte se slyšeti, provozen strojem parním, rozeznáte jej lépe, přikloníte-li se k hladině řeky. Voda rozvádí zvukové vlny mnohem jasněji nežli vzduch.“

„Pravdu díte, pane Emery,“ přisvědčoval křovák, „častokráte překvapil jsem takto hrocha, když brodil se řekou.“

Křovák slezl po příkrém břehu, zachytávaje se úponkovitých liánů a chomáčů rostlinných. Dostoupiv k hladině vodní, vhroužil se do řeky až po kolena a naklonil ucho k samému proudu.

„Ano!“ vzkřiknul po několika vteřinách, „ano! nemýlil jsem se prvé. Ve vzdálenosti několika mil vyluzuje se patrný hluk pleskáním vody. Slyším jednotvárné, nepřetržité klapání uvnitř proudu."

„Hlomoz Šroubu?“ tázal se hvězdář.

„Dost možná. Evropané nejsou daleko.“

Emery znal předobře jemnou vnímavost smyslů křovákových, pročež nepochyboval ani dost málo o pravdivosti tohoto pozorování.

Křovák vyškrábal se opět na břeh, načež uzavřeno posečkati na tomto místě na další znamení.

Minula opět půlhodina v trapném čekání. Konečně zabušilo prudčeji srdce Emerymu při výkřiku Mokumovu: „Ejhle dým!“

Emery sledoval směr lovcem naznačený a uviděl s namáháním lehýnký obláček, zvedající se krouživě z řeky.

Loď blížila se dosti rychle ku předu. Brzo mohl Emery rozeznati její dýmník, chrlící sloupec černého kouře promíšeného parou. Bylo zřejmo, že cestující sesilovali oheň pod kotlem, aby ještě téhož dne umluveného stanoviska dostihnuli. Bylo poledne. Jelikož místo nebylo právě přistání lodě příznivo, uzavřel hvězdář k vodopádu se navrátiti. Ohlednuv se ještě jedenkráte, spařil Emery vlajku anglickou, na zadní části paluby vztýčenou.

Zpáteční cesta rychle ubývala; o jedenácté hodině zastavili se poutníci ve vzdálenosti čtvrt míle pod vodopádem. Řeka ztáčela se zde v polokruh, tvoříc malý záliv, v jehož pozadí mohl parník snadno přistáti.

Loď musela býti již zcela na blízku; nebylo sice slyšeti sykot páry, ale vzduchem zavznívalo pronikavé pískání parního stroje, které proráželo hukot vodopádu. Lodní družstvo chtělo patrně přítomnost svou osvědčiti. Lovec odpověděl výstřelem z pušky a ozvěna skalní sesílila výbuch mnohonásob.

Konečně objevila se loď. Také obyvatelé její spatřili teď hvězdáře a Mokuma. Křovák naznačoval posuňky směr, jímž bylo se uchýliti lodníkům, aby dostali loď v místo k přistání nejpříznivější. Mokum zachytil vyhozené lano a otočil je kolem stromového pahejlu. Hned na to vyšinul se lehce na břeh muž vysokého vzrůstu a obrátil se k hvězdáři.

Emery popošel jemu vstříc s otázkou:

„Plukovník Everest?“

„Pan Vilém Emery?“ odvětil příchozí.

Mladistvý hvězdář a soudruh jeho z observatoře Kémbridžské pozdravili se vzájemně a podali sobě ruku.

„Pánové,“ ujal se po té slova plukovník Everest, „dovoltež, abych vám představil ctného Viléma Emeryho z hvězdárny Předhoří Taunského, jenž odhodlal se jíti nám vstříc až k vodopádům Morghedským.“

Čtyři cestovatelé, přistoupivše k plukovníku Everestovi, pozdravili pořadem Emeryho, jenž pozdravení opětoval. Na to představil je plukovník obřadně flegmatickým hlasem:

„Pane Emery, sir John Murray z hrabství Devonského, váš krajan; pan Matyáš Strux, z hvězdárny Pulkavské, pan Mikuláš Palandr, z hvězdárny Helsingforské a pan Michal Zorn, z observatoria Kyjevského; tři učenci ruští, zastupující v naší mezinárodní komisi vládu carskou.“




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.