ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Srdce svíralo se pozůstalým astronomům, když viděli mladé přátele odcházeti. Jaké to trampoty, jaká nebezpečí očekávají neohrožené mládce uprostřed neznámé krajiny! Křovák snažil se upokojiti hvězdáře, vychvaluje obratnost a zmužilost svého krajana. Možná, že Makololové, Skorzefem až příliš zaměstnaní, nepotloukají se ani za jezerem a Mokum shledával celkem postavení obležených býti mnohem povážlivějším než vzdalujících se mladíků.

Křovák a lodníci bděli střídavě po celou noc, ale „ti plazové“ — tak pokřtil lovec tuzemce — neodvažovali se na stráně Skorztfu. Snad čekali ještě posilu, aby mohli ztéci horu se všech stran najednou. Důmněnka táž osvědčila se býti pravou; když rozbřesknul se nový den, znamenal Everest patrný přírůstek v řadách Mokololů. Leženi jejich obemykalo celou půdici Skorzefu a činilo všeliký útěk po planině nemožným. Učenci zabývali se ukončením předcházejícího trojúhelníka. Výkon záležel v zaměření obou posledních stanic dráhy anglické pomoci obou hledisek úhloměru. Palandr zanesl číselný výsledek měření a hvězdářové jali se v následujících nocech vyšetřovati výšky četných hvězd, aby se mohla vypočísti šířka Skorzefu.

Naskytovala se důležitá otázka: jak dlouho musí nejméně trvati cesta k hoře Volkvirii?

Křovák páčil dobu pěti dnů za nevyhnutelnou, nenaskytnou-li se žádné překážky. Byla tedy přijata lhůta šesti dnů nejdéle a na základě toho upravilo se rozdělování potravy.

Zásoba potravin byla skrovničká. Muselo se přenechati z ní něco družině Zornově, dokud by se honbou sama nezásobila. Zbývající potrava stačila ještě na dva dny. Záležela v několika librách sucharů, nakládaného masa a pemikanu. Plukovník Everest rozhodnul za souhlasu ostatních, že sluší uskrovniti denní podíl každého na jednu třetinu. Tím spůsobem mohli čekati po šest dnů na umluvené znamení. Posádka, záležející z třinácti mužův, bude tím ovšem citelně zkrácena ve výživě, ale tací mužové byli povznešeni nad podobným utrpením.

„Ostatně, není nám bráněno loviti,“ mínil sir John. Křovák svěsil hlavu s nedůvěřivou tváří. Zdálo se mu býti nemožno, aby na osamělém, holém kopci bytovala nějaká zvěř. Pro všecko vypravili se sir John Murray a křovák k ohledání Skorzefu.

Makololové zatím nezdáli se míti na pospěch. Snad měli v úmyslu posádku vyhladověti! Obavy křovákovy osvědčily se po několika hodinách marného slídění po zvěři. S této strany nekynula žádná pomoc pro výživu družiny!

„Budem tedy rybařiti,“ přál sir John, pohlížeje s důvěrou na velikolepou hladinu vodní.

„Rybařit! bez šňůry a bez udice,“ prohodil křovák. „Takové rybaření je asi tak výnosné jako čižba bez čihadla a beze sítě. Než nezoufejme. Vaše Jasnost má v dobré paměti, že náhoda přispěla nám až dosud mnohokráte.“

„Máte pravdu, křováče! Není lepšího činitele v životě lidském. Náhoda svedla nás opět s Rusy a dovede nás ku konečnému cíli!“

„A nakrmí nás?“… tázal se křovák.

„Ovšem že, a tím vykoná jen svou povinnost“

Slova Jeho Jasnosti byla velmi sebevědomá, ale křovák pravil sám u sebe, že náhoda je služkou, kteréž vlastní panstvo musí časem přisluhovati a umínil si, že bude i on tak činiti.

Dne 25. února nezměnilo se ničeho v postaveni obležených. Makololové zůstávali pořád ještě ve svém ležení. Časem některý pohlavár, po bohatých kožešinách znatelný, odvážil se přes pokraj stráně, aby proskoumal schůdné cesty k vrcholi vedoucí. Ale koule Evropanů zahnaly odvážlivce pokaždé zpět.

Dne 26. února odvážilo se asi padesát lupičů k útoku se tří stran. Posádka vytrhla ze zřícenin a rozestavila se za předprsní valovou. Rychlá střelba Evropanů zahnala brzo útočníky; pět nebo šest loupežníků bylo zabito, něco raněných válelo se v krvi po strání. Než přes vítězný výsledek obránců šlo na jevo, že přesilou několika set museli by Makololové horu ztéci, kdyby hnali současně se všech stran útokem.

Sir John uzavřel tudíž chrániti průčelí pevnůstky mitrajézou. Byla to v pravdě výtečná zbraň a způsobilá brániti celý prostor, kde stával druhdy předval a baštový štít oporní. Těžkopádný stroj přenešen byl zručnými lodníky ještě téhož dne na vysočinu pevnostní a byl umístěn u paty předprsně. Pětadvacet hlavní dělových, vějířovitě rozložených, mohlo chrliti zkázonosný oheň po celém průčelí pevnostním. Tuzemci měli záhy seznati smrtící mašinu tuto, kterou dvacet let později zavedli vzdělaní národové mezi střelivo válečné.

Po čas nucené nečinnosti na vrcholí Skorzefu zabývali se astronomové počítáním výšky hvězd. Podlé četných nálezů viděla se býti šířka Skorzefu rovna 19° 37’ 18” 265; byla to hodnota až na tisícinu sekundy čili na jeden metr přibližně správná.

Seznali z toho, že jsou již jen na půl stupně od severního konce meridiánu vzdáleni a trojúhelník, jehož vrchol snažili se na temeno Volkvirie přeložiti, ukončí celou sít trigonometrickou.

V noci z 26. na 27. února neopakovaly se útoky Makololů. Den 27. zdál se býti posádce nekonečně dlouhý. Bylo-li štěstí mladým astronomům příznivo, mohli dnešním dnem doraziti na horu Volkvirii. V následující na to noci bylo nutno pozorovati obzor co nejbedlivěji, poněvadž mohlo se objeviti znamení světelné.

Téhož dne honil se sir John marně po stráních hory, aby ledabylou zvěř ulovil. Ctihodný Angličan byl nadán jadrným žaludkem a trpěl nemálo hladem. Soudruhové jeho snáze půst snášeli; buď že nebyl žaludek jejich tak zpurný, nebo že za příkladem Mikuláše Palandra mohli nahraditi roštěnou pečeni jednou neb dvěma rovnicema druhého stupně. Křovák a lodníci trpěli rovněž hlad jako sir John a ke všemu tomu docházela zásoba potravy docela.

Po celou noc ze 27. na 28. dála se bedlivá pozorování obzoru, leč nadarmo; zorný prostor dalekohledu zůstal zatemnělý.

Dne 28. požila posádka poslední zbytek potravy, ale naděje hrdinné učence neopustila. Byli odhodláni neopouštěti stanici, pokud práci nedokončí, býť měli se naposled travou krmiti. Ani v noci mezi 28. únorem a 1. březnem nedodělali se učenci konečných úspěchů.

Na prvního března neměli jíž co jíst; předcházejícím uskrovněním v jídle nepřicházel jim téhož dne půst valně krušným, ale na zejtří, nepomůže-li Prozřetelnost, bude jím zakoušeti muka strašlivá.

Mokum a sir John Murray, hladem týráni, bloudili s vytřeštěným zrakem po Skorzefu. Krutý hlad rozdíral jim vnitřnosti.

„Kéž bychom měli žaludky dobytka,“ myslil si ubohý sir John, „jak bychom si pochutnávali na pastvě!… A žádná zvěř, žádný ptáček!“

Oba lovci byli ták nevýslovně zemdleni, že byla jim chůze obtížná; pročež ulehli společně na trávník poblíže malého pahrbku, pět nebo šest stop vysokého.

Brzo přemohla je ospalost a zastřela jich vědomi ztrnulým spánkem.

Týž nicotný stav duševního ochrnutí trval asi hodinu, když probudilo sira Johna jakési nepříjemné šimrání a svědění. Ošíval se nevrle a hleděl opět usnouti, než protivné šimrání trvalo dále až otevřel netrpělivě oči.

Roje nesčíslných bílých mravenců hemžily se mu po šatech; obličej i ruce byly jimi posety. Vzpřímil se kvapně jakoby vzpružinou vymrštěn a probudil pohybem tímto i křováka. Mokum byl rovněž obsypán mravenci, leč k nemalému ustrnutí Angličanově nestřásal je se šatů, nýbrž sbíral je do hrsti a hltavě pojídal.

„Ah, fuj! Mokume!“ ošklíbal se sir John.

„Jezte! Jezte také! pobízel Mokum, nepřestávaje žvýkati. „Je to rýže křováků!“

Tuzemci nazývají takto skutečně bílé mravence a mísíce je s klovatinou citlivek, požívají s chutí týž hmyz. Na Skorzefu ovšem citlivky nerostly a „rýže“ musela se jísti „na sypko.“

Sir John nenechal se dlouho pobízeti a přes ošklivení své okusil mravence. Shledal, že mají nakyslou, příjemnou chuť a utišil jimi ponenáhlu bolesti žaludka.

Mokum nezapomněl na společníky v neštěstí. Běžel do pevnůstky a přivedl k mraveništi celou posádku. Lodníci nezdráhali se pranic, nýbrž polykali dychtivě podivnou krmi. Strux, Everest a Palandr váhali zpočátku, ale přiklad sira Johna je překonal. Ubozí učenci, hladem polomrtví, přičinili se podobně, aby žaludek ošidili. Neočekávaná příhoda opatřila jim pokrm mnohem soudržnější.

Mokum rozpichal rukovětí své sekery po jedné straně mraveniště, aby nachytal hmyz do zásoby. Po několika ranách ozvalo se ze vnitřku mraveniště jakési temné mručení, které zdvojnásobilo se po nových ranách. Mokum nic neříkal, ale usmívaje se, mnul si vesele ruce.

Za chvíli sekal zas horlivě do kopečku a učinil do něho otvor na stopu široký, když tu objevilo se z díry podivuhodné zvíře čtyřnohé. Mělo čenich velmi prodloužený, ústa malá, jazyk dlouhý; zuby scházely mu naprosto. Zvíře mělo srst dlouhou, hnědou, na hrdle a na prsou černou; bílý pruh vystupoval šikmo ku hřbetu. Ocas mělo dlouhý, huňatý a nohy opatřeny byly dlouhými drápy.

Mokum zabil zvíře jedinou ranou přes tlamu.

„Ejhle, pánové, naše roštěná pečeně!“ pravil křovák. „Opozdila se poněkud, ale proto nebude méně chutnější! Rychle oheň a nějaký nabiják z pušky za rožeň!“

Byl to mravenčík savec z řádu chudozubých. Vyskytuje se dosti hojně v jižní Africe a jest nejhorším nepřítelem mravenců a všekazů čili termitů, jimž stavby dlouhými drápy rozhrabává. Nemůže-li v dlouhé podzemní chodby vniknouti, loví hmyz dlouhým lepkavým jazykem.

Pečeně na rožni byla brzo hotova. Možná, že nebyla úplně propečená, ale vyhladověli nechtěli déle čekati! Maso bylo křehké, šťavnaté, třebas že trochu mravenčí kyselinou prosáklé.

Polovička vítaného lupu byla sněděna najednou; a jaká to hostina, jak posilnila na novo zmužilost a důvěru statečných Evropanů!

Však bylo nanejvýš potřeba, aby v srdcí jejich naděje se zakořenila, neboť ani v následující noci neobjevilo se želané světlo na chmurném skalisku Volkvirie.