ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Druhého dne, 25. dubna, pokračováno ve výkonech zemědělických. Byl změřen úhel, jejž tvořily přímky, vycházející z vrchole baobabu k oběma koncům základné. Potom vyhledány byly dvě nové stanice po pravé a po levé straně polednice.^[13] Jednu z nich tvořil pahrbek dobře znatelný, druhá vztyčena byla žerdí záměrnou.

V té spůsobě pokračovala triangulace bez překážky po celý měsíc. Dne 15. května dostoupili učenci jednoho stupně na sever, když byli celkem sestrojili 7 trojúhelníků.

Oba náčelníci v tom čase málokdy se vídali. Pracovali každodenně na stanicích na několik mil odlehlých a tato vzdálenost byla nejlepší zárukou vzájemné shody, nepřipouštějíc žádného projevu osobní řevnivosti.

Každým večerem vraceli se sice ve společné ležení, ale odebrali se hned po večeři do svých stanů.

Michal Zorn a Emery kojili se nadějí, že i ostatní práce dokonají se u vzájemné shodě.

Jak povědíno výš, dospěli učenci patnáctým květnem o jeden stupeň na sever a nacházeli se tou dobou na rovnoběžníku Latakském. Před příchodem karavany v tato místa postavena byla na blízku létací osada tuzemských křováků a k návrhu sira Johna Murraye uzavřela společnost odpočinouti po několik dnů v témž místě. Emery a Zorn měli zatím vyšetřiti někeré výšky slunce a Palandr měl sobě uloženo převésti míry dosavadních různých sklonů v porovnání s hladinou moře. Sir John Murray hodlal zaměnit pozorování vědecká s loveckými studiemi okolní zvířeny.

U tuzemcův afrických slově „kraal“ jakýsi druh létací vesnice; je to přenosná osada, jižto dopravují z jedné pastviny na druhou. Kraal, k němuž dorazila karavana, tvořil skupinu baráků a srubů, kruhovitě rozestavených. Chaty sdělány byly po výtce z došků sítinových, úplně nepromokavých, a podobaly se nízkým včelníkům. Vchod nad samou zemí upravený zastřen byl kožešinou a obyvatelé vcházeli do něho lezmo po kolenou. Jediným tímto otvorem valil se štiplavý kouř z vnitřního ohniska.

Příchod karavany pobouřil obyvatelstvo celé osady. Strážní psové, u každé chaty uvázaní, štěkali zuřivě; bojovníci kraalu, ozbrojeni luky, noži i kyji a chráněni koženými štíty, vytrhli bez prodlení do pole. Bylo jich počtem asi dvě stě mužů. Válečné přípravy tuzemců proměnily se ihned ve smýšlení přátelské, jakmile byl Mokum několik slov s náčelníkem promluvil. Karavaně bylo dovoleno položiti se táborem vedle ohrady kůlové, živým plotem agátovým obehnané, a dobytek její směl se volně pásti.

Velením a řízením Mokumovým rozložen byl v krátce tábor karavany podle obvyklého spůsobu. Vozy byly sestaveny do kruhu a na stany přeměněny, načež odebral se každý po svém zaměstnání.

Sir John Murray, zanechav své společníky, vydal se s Mokumem na honbu. Angličan jel na svém koni, křovák na ztepilé zebře harcoval. Tři slídící psové, dobře vycvičení, radostnými skoky je provázeli. Oba lovci ozbrojeni byli karabinami na koule třaskavé, hodlajíce dravé šelmy pronásledovati.

„Doufám, mistře Mokume,“ pravil sir John, „že dostojíte mně v slově, jímž zavázal jste se u vodopádů Morghedských. Vězte, že nepřišel jsem do Afriky střílet zajíce a lišky; takového chamradí máme dost v Anglii. Prvé než mine hodina, chci zkoliti…“

„Než mine hodina!“ divil se Mokum. „Vaše Jasnost mně dovolí podotknouti, že by to bylo poněkud předčasně; především jest nám potřeby trpělivosti. Já sám jsem trpělivým pouze na honbě, ale tu vynahradím nedočkavost celého života. Či snad nevíte, sire Johne, že honba na vysokou zvěř je dokonalou vědou, že k tomu nutno studovati krajinu, znáti obyčeje zvířat, zkoumati jejich povahu, obcházeti je po celé hodiny, abyste se jim přiblížil po větru? Vězte, že nesmíte si dovoliti nevčasného výkřiku, ani nevhodného pohledu! Číhávám celé dny na bůvola nebo na vzácnou sajku, když pak po šestatřiceti hodinách trampot a přemahání ulovím slušný kus, nestěžuji sobě na zmařený čas.“

„Zcela dobře, příteli,“ souhlasil sir John Murray, „ale nezapomínejte, že zastávka naše trvá jen tři čtyři dny a že nesmíme zmařiti ani hodiny!“

„Jen rozvážlivě,“ odvětil křovák hlasem tak klidným, že by Emery byl sotva poznal svého společníka od břehů Oranže. „Buďme prozřetelni, zkolíme vše, co se nám namane, sire Johne, nebudeme vybíravými. Buďsi sajka nebo daněk, gnu či gazela: všecko je dobré lovcům, kteři mají na pospěch!“

„Sajka nebo gazela!“ vzkřiknul sir John Murray opovržlivě. „Nedbám takové zvěře pro svůj první pokus na půdě africké. Čím pak mne to chcete uctít, statný lovče?“

Křovák pohledl úkosem na svého druha a prohodil: „Jakmile Vaše Jasnost se upokojí, nebudu více slibovati. Tušil jsem hned z prvu, že musím se vytasiti s něčím vydatnějším; takhle dvojici nosorožců, nebo párek slonů…“

„Lovče!“ rozjařil se sir John, „veďte mne kam vám libo. Zkolím vše, co budete chtíti, ale nemařme času marným tlacháním.“

Jezdcové pobodli své koně k mírnému klusu a blížili se k lesnatému návrší.

Planina, po které ujížděli, zvedala se nenáhle k severovýchodu. Byla porostlá lesem a křovím, právě kvetoucím. Malebného pohledu dodávaly krajině kyticovitě shluklé skupiny sykomor, druhu to smokovnice, jejíž hladký štíhlý peň dosahuje až čtyřiceti stop výšky a tvoří nahoře korunu zelenému slunečníku podobnou. V listoví sykomor šplhala hejna štěbetavých papoušků, zakyslé fíky dychtivě zobajících. Dále opět viděti bylo keře citlivkovité (Mimoseae) čili kapinicovité s listy zpeřeně prstnatými a se žlutými dvouchlopními lusky; keře stříbřencovité skláněly své hedbávné korunky ze strboulovitých chomáčů květových složené a k nim pojily se v ladný celek stromovité aleje, jichž dlouhé červené trny a trubkovité květy v dlouhých klasech visící dodávaly jim vzezření překrásných útvarů korálovitých, jaké jen v hlubinách mořských se spatřují. Půda poseta byla něžnými rostlinkami amaryllovými, jichž korunovité okvětí a namodralé lupénky tvořily hebký, pestrobarevný koberec pod nohami klusajících ořův. Než hodina minula, dostihli lesa. Bujné akacie tvořily vysoký les na prostranství několika mil. Skrze husté zpletené koruny stromů pronikalo jen sporé světlo na půdu hložím a vřesem porostlou.

Dlužno říci, že štěstí nebylo „Jeho Jasnosti“ téhož dne příznivo. Nadarmo proniknuli valnou část lesa. Žádný kus africké zvěře se neobjevil a sir John Murray vzpomněl nejednou domácích štvanic, kde o dobrý výstřel nebyla nouze. Mokum nezdál se býti nikterak překvapen ani mrzut. Jemu nezdála se beztoho tato honba býti lovem, nýbrž kvapnou projíždkou.

K šesté hodině večerní pomýšleli lovci na návrat v ležení. Sir John Murray byl náramně dopálen, aniž k tomu chtěl se znáti. Lovec na slovo vzatý a jít s práznou domů! Nikdy!

Umínil si zastřeliti prvního živočicha, jenž namane se mu do rány. Náhoda brzo k tomu přispěla. Jakýsi druh hlodavce, zajíce afrického, vyběhnul z houští asi na padesát kroků od sira Johna. Jeho Jasnost neváhal a vypálil naň svou karabinu prvé, než tomu mohl Mokum zabrániti. Křovák vyrazil výkřik opovržení. Po zajíci střílet koulí! Ale Angličan nehodlal se spustiti lupu, běžel úprkem k místu, kde zvěř musela padnouti. Marné běžení! Po zajíci ani sledu; trochu krve na zemi, ale takto ani chlup. Sir John Murray prohledal křoví, proslídil vysoký trávník; psové prolezli a pročenichali každý kout, než všecko nadarmo.

„Vždyť musí býti trefen,“ zvolal sir John netrpělivě.

„Až moc trefen,“ odpovídá klidně křovák. „Střílíme-li na zajíce třaskavou koulí, bylo by podivné, abychom z něho nalezli jenom kousíček!“

Skutečně, zajíc byl rozprášen na samé drtiny!

Jeho Jasnosť, všecek rozmrzelý, vyšvihnul se na kůň, a více ani slůvka nepromluviv, navrátil se do ležení.

Druhého dne čekal křovák, že sir John Murray bude v honbě pokračovati, leč Angličan, ve své ješitnosti těžce uražený, vyhýbal se Mokumovi. Zdálo se, jako by byl zapomněl na všecky plány lovecké. Obíral se zkoušením nástrojů a pozorováním vědeckým. Potom odebral se do ležení kočovníků, aby se pobavil pohledem na hry a cvičení bojovníků. Mužové stříleli z luku, nebo hráli na jakýsi nástroj, záležející ze suchého střeva na oblouk rozepnutého, kteréž umělec přiváděl do chvění tím, že foukal na ně skrze pštrosí péro. Ženy byly po své práci, kouříce „matokán“, nezdravou bylinu z druhu konopí. Dle udání některých cestovatelů zpružňuje vdychání dýmu toho síly tělesné, ale schopnosti duševní umrtvuje. Někteří křováci zdáli se býti matokánem celí zpitomělí.

Časně z rána dne 17. května sir John Murray probuzen byl ze sna kratičkým pošeptáním těchto slov:

„Doufám, Vaše Jasnosti, že budeme dnes šťastnější nežli předevčírem. Ale nestřílejme kartáči po zajících!“

Sir John neváhal přes ironickou poznámku a prohlásil, že jest hotov na cestu se vydati. Lovci dali se v levo od ležení a prvé než společníci se probudili, byli již na několik mil vzdáleni. Sir John vzal s sebou tentokráte jednoduchou pušku, způsobilejší k honbě na sajky, než ona strašlivá karabina. Pravda sice, že mohli se setkati se savci tlustokožnatými nebo s dravci masožravými, ale sir John Murray měl na paměti „výbuch“ zajíce a byl by raději střílel na lva broky, než aby se ještě jedenkráte dopustil podobného výstřelu, jemuž není rovného v letopisech honebných.

Jak byl Mokum předzvídal, štěstí bylo jim téhož dne příznivější. Ulovili dvé černých sajek, velmi vzácných. Avšak to, co zrychlilo tlukot srdce Angličanova, byly jisté stopy, jež mu křovák ukázal nedaleko hlubokého močálu, obrostlého obrovskými pryšcovníky.

„Pane,“ pravil Mokum, ráčí-li Vaše Jasnost zítra ráno přijití v tato místa, radím Vám nezapomenouti tentokráte karabiny.

„Proč to, Mokume?“

„Což nevidíte šlépěje vmáčknuté tuto v kyprou půdu?“

„Jakže! tyto široké důlky jsou stopy zvěře? Vždyť mají objem tří stop!“

„To svědčí jednoduše jen o tom, že podobné šlépěje pocházejí od zvířete nejméně devět stop vysokého.“

„Snad slon!“ zajiknul se sir John radostí.

„Tak jest. Vaše Jasností, a nemýlím-li se, samec to nanejvýše dospělý.“

„Nuž tedy zítra, křováče.“

„Na zítřek, Vaše Jasnosti.“

Lovci navrátili se dobré mysli v ležení, kdež obdivovali se všichni vzácné zvěři a přáli siru Johnu štěstí k takovému lovu. Jediný Matyáš Strux zůstal nevšímavým; co se týče zvířat, znal pouze „Velikého Medvěda“, „Draka“, „Centaura“, „Pegasa“ a ostatní shvězdění zvířeny nebeské. Druhého dne, sedíce nepohnutě na koních, očekávali lovci v hustém houští tlupu tlustokožnatců. Podle čerstvých šlépějí poznali, že slonové přicházívají v zástupu napájeti se k močálu. Pozorovali houštinu již asi půl hodiny, když odtamtud uzřeli tmavou hmotu pohybovati se k bahnisku. Sir John Murray nasadil svou karabinu, avšak Mokům zachytil mu ruku a vybízel ho posuňky k trpělivosti.

Tmavé stíny rychle se blížily. Bylo slyšeti násilné praskání zpřelámaných větví a srkavé founění; houští se rozevřelo a slonové se objevili. Sir John obdivoval se při svítajícím šeru mohutným postavám. Jeden z nich, obrovský samec, především pozornost jeho upoutal: široké, vyduté čelo klenulo se mezi velikýma ušima, ježto visely až po samou hruď. Slon kmital čile silným chobotem a zahnutými kly bodal do silných kmenů stromových, anižto chvěly se pod jeho ranami. Snad že větřil blízké nebezpečí. Křovák nahnul se k uchu sira Johna Murraye a tázal se šeptem:

„Jest vám ten zde vhod?“

Sir John mlčky přisvědčil.

„Dobrá,“ dodal Mokum, „oddělím jej od ostatního zástupu.“

Slonové zatím dorazili k močálu; masité tlapy bořily se jim hluboko v měkké bahno. Ssáli dychtivě choboty vodu, kteráž kloktala, procházejíc širokým jícnem. Veliký samec, opravdově znepokojený, ohlížel se kolem a ssál chobotem vzduch, aby nalapal podezřelé výpary.

Křovák náhle vyrazil zvláštní skřek a zároveň počali psové zběsile štěkati, vyřítivše se z křoví naproti tlupě chobotnatých tlustokožců. Mokum kázal svému společníku, aby se nehýbal z místa, sám pak se obrátil tryskem k lesu, aby slonovi zpáteční cestu zaskočil.

Mohutné zvíře ostatně nepomýšlelo ani na útěk.

Sir John, drže prst na spoušti zámku, nespustil slona z očí. Zvíře šlehalo stromy chobotem, mrskalo zuřivě ohonem a jevilo vůbec spíše známky vzteku než bázně. Dosud byl slon nepřítele pouze čenichal, ale spatřiv ho, vrhl se mu okamžitě v ústrety. Sir John Murray byl asi na šedesát kroků vzdálen a čekal, až přiblíží se slon na čtyřicet kroků; potom vypálil karabinu. Avšak nahodilým pohybem koně minula se rána o něco cíle a koule prorazila pouze měkké maso, nesetkavši se s dostatečným odporem, aby mohla vybuchnouti.

Rozlícený tlustokožec zrychlil svůj běh, jenžto podobal se spíše prudkému kráčení nežli klusání.

Leč rychlost pochodu dostačila k dohonění koně. Oř sira Johna vzepnuv se do výšky, vrhnul se z houštiny na planinu. Slon pronásledoval jej střihaje ušima a vyrážeje z chobotu zvuky jako varhanová píšťala. Lovec, zděšěným koněm unášený, držel se kolenama, hledě vpraviti druhý náboj do hlavně pušky. Slon vždy blíže ho doháněl. Sir John bodal ostruhama splašeného koně do slabin. Dva ze psův běželi zároveň s koněm, štěkajíce a sotva dechu chytajíce. Slon byl již utíkajícím v patách asi na dvě délky těla. Sir John cítil jeho chrčící dech, slyšel fičení chobotu, vzduch šlehajícího a očekával každým okamžikem, že živoucí „lasso“ uchvátí jej a vyzvedne se sedla.

Náhle uhnul se kůň prudkým skokem stranou, chobot byl jej na hřbetě zasáhnul. Zvíře zařičelo bolestí a zoufale poskočilo. Týž pohyb zachránil sira Johna před jistou smrtí. Slon, unášen setrvačnou rychlostí, nemohl se hned uhnouti, ale zachytil jednoho psa a třepal jím v povětří s náramnou zuřivostí.

Sir John seskočil s koně a hledal útočiště v houští; kůň jeho přirozeným pudem hnán, běžel za ním. Slon konečně zarazil se v běhu a zmítaje psem, jemuž byl roztříštil hlavu o kmen smokvoně, pustil se stranou k lesu.

Sir John, všecek porván, zkrvácen, ale neztrativ ani na okamžení svou chladnou mysl, obrátil se proti nepříteli a zaměřil pušku skrze síť liánů na hruď slona. Koule, narazivší na kost, vybouchla. Zvíře zavrávoralo; skoro v témž okamžiku zahučela jiná rána z pokraje lesa a slon byl raněn v levý bok. Zvíře kleslo na kolena poblízku kalužiny a smáčejíc chobotem své rány, vyráželo žalostné kvílení. V tom okamžiku vystoupil křovák z lesa.

„Jest náš, jest náš!“ volal radostně.

Obrovské hovado bylo smrtelně zraněno. Vyráželo bolestné zvuky, dech stával se sípavým, ohon již jen slabě kmital a chobot srkaje kalužinu vlastní krve, postřikoval jí okolní trávu. Konečně klesl slon vysílením zcela na zem, aby více nepovstal.

Sir John vystoupil nyní rovněž z trnitého hloží. Byl polonahý. Z loveckých šatů jeho visely pouhé cáry. Jak víme, nescházelo mnoho, byl by vlastným životem zaplatil honební vítězství.

„Roztomilé to zvíře, křováče!“ zvolal nicméně, ohledávaje poraženého slona; „roztomilé zvíře, ale poněkud těžké pro naše brašny lovecké.“

„Pravda ovšem, Vaše Jasnosti,“ odpověděl Mokum, „ale vybereme si jen to nejlepší. Vizte především tyto kly, skvostné to tesáky! Váží nejméně padesát liber a libra slonoviny stojí pět šilinků.“ To řka, usekl tesáky sekerou a uříznul z ostatního pouze chobot i tlapy, „vybrané kousky“, jak pravil, aby upravil z nich hostinu pro Evropany. Práce trvala nějakou dobu, tak že vrátili se teprve k polednímu do ležení. Křovák upekl tlapy obrovského zvířete po afrikánsku; zakopal je totiž do díry v zemi, prvé žhavým uhlím vytopené.

Výtečnou chuť pochoutky ocenili všichni členové komise jak náleží, ani Palandra nevyjímaje; siru Johnovi pak dostalo se lichotivých poklon od celé společnosti.