ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na konec měsíce září dostoupili astronomové o jeden stupeň dále na sever. Částka meridiánu pomocí dva a třiceti trojúhelníků změřená obnášela tehdy čtyři stupně. Byla to polovice vytknutého úkolu.

Učenci byli vynaložili úsilovnou píli k dosažení tohoto výsledku a pracujíce toliko ve třech, doznali mnohdy takového unavení, že musívali práce na několik dnů zastaviti. Vedro bylo nesmírné, přímo umrtvující. Několik hodin z poledne nebylo lze vůbec pracovati. Tím zdržovaly se práce triangulační značnou měrou k nemalé mrzutosti křovákově, jehož znepokojovalo každé protahování pochodu.

To mělo své důvodné příčiny.

Na severu poledníka prostíralo se pásmo zvláštní povahy, tak zvané „karú“.

V době vlhka panuje tam nevídaná úroda, krajina promění se v pravý ráj. Avšak měsíc nebo šest neděl na to vyprahne půda účinkem vedra tou měrou, že země stvrdne jako kámen. Rostlinstvo zmizí pak v několika dnech, zvířata se rozprchnou v kraje příhodnější a v krátce prostírá se holá poušť tam, kde nedávno před tím oplývala země úrodou a bujným životem.

Takové povahy bylo ono pásmo, ježto měl Everest překročiti, prvé než dostihne skutečnou poušť, která zakončuje se na březích jezera Ngami. Jest na bíledni, že křovák měl podstatné důvody pro rychlý pochod skrze podivuhodnou krajinu, prvé než úplný suchopar zničil v ní všechny podmínky života. Everest pochopoval dobře, oč tu jde a sliboval uspíšiti své operace všemožně. Avšak pospěch nesměl býti s újmou zevrubnosti výkonů, pročež měření nezrychlilo se hrubě přese všecko naléhání křováka.

Zatím přivedla je triangulace na pokraj úrodného „karú“ a hvězdářové obdivovali se nevídané bohatosti tvarů přírodních. Okřávali příjemným chladem, jejž udržovalo četné vodstvo svým výparem, a vdychovali toužebně čistý vonný vzduch afrického ráje.

Sir John byl u vytržení nad hojnými druhy zvířeny a obdržev na dva dny dovolenou, použil dobu odpočinku k tomu, že honil s Mokumem do unavení.

Mezi příhodami loveckými sluší zaznamenati případ, jenž Mokuma nemálo znepokojil.

Dne 15. října bylo pozorováno ve vzdálenosti dvou mil stádo sajek, známých pod jménem oryxů. Jsou to nad míru plachá zvířata, jichžto bývá velmi těžko uloviti.

Křovák oznámil hned pěknou příležitost k ulovení vzácné zvěře siru Johnovi a oba vydali se koňmo na lov.

Když byli asi hodinu ujeli, zastavil Mokum u skupeniny smokvoňů a ukázal Angličanovi pokojně se pasoucí stádo oryxů. Byli po větru, ale nečili dosud ničeho. Jeden oryx nápadně se stranil ostatních a Mokum upozorňoval naň sira Johna: „Toť hlídka,“ pravil; „bezpochyby že je to starý samec, střežící stádo před nahodilým nebezpečím. Jakmile spozoruje něco podezřelého, zařičí zvláštním spůsobem a celé hejno, sledujíc jej v patách, dá se na útěk. Nutno tudíž střeliti po něm z bezpečné vzdálenosti a zkoliti jej první ranou.“

Sir John přisvědčil mlčky hlavou a hleděl získati dobrého postavení k pozorování tlupy.

Oryxové pásli se pokojně dále, pouze hlídač jejich zdál se číti blízké nebezpečí, protože zvedal často hlavu a jevil známky nepokoje.

Štěstí přálo lovcům; stádo bralo se znenáhla za starým samcem směrem k lesíku. Snad že necítila se zvířata dosti bezpečna na širé pláni a hleděla v hustém křoví dosíci úkrytu. Mokum vyzval svého společníka, aby sestoupil na zem, načež uvázali oba koně ku kmenu sykomory a zastřeli jim oči pokrývkou, aby se ujistili jejich mlčením a nehybností.

Potom plížili se skrze křoví až k výběžku lesa, od bravu sotva tři sta kroků vzdáleného.

Zde skrčili se na čekání s nabitými puškami. Tlupa oryxů, záležející z dvaceti švarných kusů, blížila se ještě poněkud, ale před lesem zůstala státi. Strážný samec hleděl je patrně dostati z planiny, shánělť stádo dohromady, jak činívá ovčácký pes se svěřeným jemu bravem. Ale oryxoyé, laškujíce po lučině, neměli žádné chuti opustiti tučnou pastvu. Rozutíkávali se bujnými skoky a pásli se v malé vzdálenosti opět.

Harcování to překvapovalo Mokuma i upozorňoval na ně sira Johna, aniž mohl v té příčině podati vysvětlení. Křovák nemohl nikterak pochopiti tvrdošijnou umíněnost starého samce, aniž bylo mu jasno, proč strážný oryx mermomocí honí stádo do lesa.

Hra ta trvala přes hodinu. Sir John pohrával nepokojně kohoutkem své pušky; brzo chtěl vystřeliti, brzo zase chtěl dostati se dále ku předu. Mokum jen s tíží tlumil jeho netrpělivost.

Náhle zaštěkal jeden z ohařů a vyrazil na planinu. Křovák byl by s chutí prožluklé zvíře postřelil, avšak již již prchalo rychlonohé stádo úžasným letem a sir John Murray seznal, že by je byl ani nejrychlejší kůň nedohonil.

Než, na veliké překvapení křovákovo nedal znamení k útěku starý samec. Naopak, mimo obyčej těchto zvířat zůstal podivný ztrážce na témž místě, nechystaje se ani k útěku; ukrýval se spíše ve vysoké trávě, hledě patrně křoví dospěti.

„Podivná věc,“ zamumlal křovák, „co zamýšlí týž starý chlapík? Je snad poraněn či stářím zchvácený?“

„Však se to brzo dovíme!“ odpověděl sir John Murray, založiv pušku k líci.

Oryx zalezl v tom zcela do trávy. Již bylo viděti jen rohy jeho čtyry stopy dlouhé; hleděl se patrně ukryti. Angličan přiblížil se až na sto kroků k podivnému zvířeti a vypálil pušku. Koule trefila zajisté, neboť rohy oryxovy prvé vztyčené naklonily se nyní do trávy. Lovci běželi úprkem k raněnému dobytčeti; křovák vytáhl svůj lovecký tesák, hotově se po případě zvíře doraziti.

Opatrnost jeho byla zbytečná: oryx byl mrtev, a jak pak mrtev! byl tak bezduchý, že když sir John zatahal jej za rohy, zůstala mu v rukou prázná, scvrklá kůže bez masa a bez kostry!

„U svatého Patrika! tohle se může přihodit jen mně!“ zvolal sir John hlasem komickým, jímž by každého byl rozesmál, křováka vyjímaje.

Mokum se nesmál. Se rty sevřenými, a očima přimhouřenýma ohlížel se nepokojně v pravo v levo. Náhle utkvěl zrak jeho na malém, opodál ležícím vaku, vyšívaném červenými arabeskami. Lovec zvedl jej ruče se země a prohlížel věc bedlivě.

„Co je to?“ ptal se sir John.

„Je to brašna Makololce.“

„A kde se tu vzala?“

„Vlastník upustil ji v útěku.“

„A týž Makololec?“

„Nezlobiž se, Vaše Jasnost,“ mumlal křovák, hněvivě pěstě zatínaje, „týž Makololec vězel v kůži oryxově a po něm jste vlastně vystřelil!“

Sir John chtěl překvapení své slovy osvědčiti, když Mokum spatřil v tom na pět set kroků křoví se pohybovati. Vystřelil hned v tu stranu a běžel s Angličanem k podezřelému místu.

Nezastihnuli nikoho. Zohýbané větve a zmačkaná tráva svědčily, že kráčela tudy živá bytost. Makololec zmizel na dobro a pronásledovati ho nesmírnou prérií bývalo by marným úsilím.

Lovci vrátili se plni nepokoje v ležení. Objevení se Makololce u lesní mohyly a přestrojení práve objevené svěčily o tom, že lupičové pronásledují důsledně výpravu Everestovu. Čím dále pouštěla se karavana k severu, tím větší hrozilo nebezpečí, že bude loupežníky napadena.

Po návratu v ležení oslovil sir John žertovně Emeryho:

„Na mou věru, Viléme, štěstí mně neslouží! První oryx, jehož jsem jakživ zastřelil, byl už mrtev, prvé než jsem sa ho dotknul!“