ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hvězdářové ujali se na novo prací zemědělických. Dvě nové stanice byly připojeny k poslední, za řekou ležící a sloužily k založení nového trojúhelníka. Práce dála se bez překážky, leč učencům bylo se střežiti velikých hadů, kteří v krajině se zdržovali a jichž uštknutí bylo smrtelné.

Čtvrtého dne po přeplavení řeky Nozubu, dne 11. června, přivedla triangulace astronomy do krajiny lesnaté a bařinaté. Nízké stromoví nepřekáželo nikterak výkonům měřickým. Na všechny strany obzoru naskytovaly se zřetelné pahorky, několik mil od sebe vzdálené, na nichž mohly se vztyčiti s prospěchem žerdě záměrné, nebo svítilny elektrické. Krajina zdála se býti dosti úrodnou; ale byla jen pořídku kočovnými kmeny navštěvována. Vody bylo s důstatek v ručejích horských, v močálech, v několika jezírkách a ve dvou neb třech řekách, kteréž tvořily přítoky Oranže.

Téhož dne ustanovili se učenci na odpočinku, chtějíce očekávati příchodu ostatní karavany. Lhůta křovákem vytknutá docházela a musel se téhož dne připojiti k společnosti, nepotkala-li ho nějaká nehoda.

Den skláněl se k západu, než po karavaně nebylo ani vidu. Sir John Murray domníval se, že Nozub tvoří sotva za této doby nějaký brod a lovec že nucen byl daleko na jih postoupiti.

Hvězdářové čekali; když ale ani do večera 22. června nikdo z Mokumových lidí se neobjevil, stal se plukovník Everest velmi netrpělivým.

Nemohl pokračovati směrem na sever, protože scházel mu potřebný materiál výpravní. Bylo na bíledni, že delší prodlévání mohlo překaziti výsledky výskumu samého.

Matyáš Strux pronesl při té příležitosti, že chtěl zcela důvodně, aby celá karavana přebrodila společně řeku a dodal vyčítavě, že kdyby se bylo rady jeho dbalo, nebylo by těchto rozpakův. Bude-li výsledek triangulace zmařen prodléváním, padne vina toho na ty, kteří… atd. Rusové že v každém případě… atd.

Rozumí se, že plukovník opřel se důrazně výčitkám svého soudruha, připomínaje, že usnešení stalo se společnou úřadou atd. Sir John Murray musel zakročiti, žádaje rozhodně, aby takováto lichá rozepře vyloučila se naprosto. Co se stalo, stalo se již, a všeliká obviňování nezmění na věci ničeho.

Bylo ujednáno, že nedorazí-li ani na zítřek karavana k Evropanům, vyberou se Emery a Zorn na cestu k vyhledání Mokuma. Po tomto usnesení rozešli se oba soupeři, vyhýbajíce se ostatek dne jeden druhému. Sir John Murray zatím potloukal se v okolních houštinách. Zastřelil šťastně dvé vzácných ptáků. Jeden z nich, jeřábek horský, byl zvláštní druh tetřívků z čeledi kur polních (Tetraonidae), jichž nejvlastnějším vzorem jest naše koroptev. Druhý pták byl překrásný kus sokola afrického. Křovák kormidelník stáhnul obratně oba ptáky, aby kůže mohly býti k vycpání uschované.

Rozbřesknutím jitra dne 23. června očekávání učencův se zdvojnásobilo. Ani v prvních hodinách dopoledních nebylo na obzoru viděti známky po karavaně, pročež mladí lidé chystali se již již na cestu, když pojednou vzdálený štěkot psí je zadržel. Brzo na to objevil se v dálí Mokům na zebře a cválal plným tryskem ku ležení.

„Pojďte, pojďte, bodrý lovče,“ zvolal radostně sir John. „Na mou věru, již jsme o vás pochybovali! Nuž pojďte, ať oslavíme návrat váš notným douškem nejlepšího.“

K tomuto dobráckému oslovení ctihodného sira Johna Murraye Mokum ani neodpověděl. Prohlížel bedlivě obličeje Evropanů, počítal jednoho po druhém a obličej jeho jevil patrnou úzkost.

Plukotnik Everest ihned to spozoroval a popošel k lovci zatím sestoupivšímu.

„Koho hledáte, Mokume?“ tázal se ho kvapně.

„Pana Palandra,“ odvětil křovák.

„Což nedoprovázel karavanu? Není u vás?“ ptal se opět plukovník Everest.

„Není ho tam více,“ vypravil ze sebe Mokum. „Doufal jsem ho nalezti v ležení. Zabloudil!“

Po těchto slovech poskočil Matyáš Strux polekán ku předu.

„Mikuláš Palandr ztracen!“ vzkřiknul, „učenec vám svěřený, hvězdář, za něhož jste byl zodpovědným a jehož zpátky nepřivádíte! Nezapomeňte, lovče, že ručíte za jeho osobu a že nikterak nestačí říci jen: Mikuláš Palandr se ztratil!“

Slova tato dohřála křováka, jenž neměl příčiny býti trpělivým, nebyl-li zrovna na honbě.

„Ho! ho! pane hvězdopravče celé Rusie,“ odseknul hlasem dopáleným, „nevíte, co klábosíte? Měl jsem já snad hlídati vašeho společníka, jenž nedovede hlídati sebe sám? Chcete-li se v tom kuse držeti mne, zmýlíte se velice, rozumíte? Ztratil-li se p. Palandr, stalo se tak jeho vlastní vinou! Desetkrát, co povídám, dvacetkrát překvapil jsem ho, když všecek zamyšlený a v cifry zahloubaný vzdaloval se karavany. Dvacetkrát vrátil a přivedl jsem ho nazpět. Ale předvčírem za soumraku zmizel na dobro a marné bylo mé pátrání. Buďte chytřejším, můžete-li a když se umíte tak dobře oháněti dalekohledem, nasaďte si jej tentokráte k něčemu kloudnému na oči a vyhledejte ztraceného!“

Bezpochyby, že křovák byl by ještě dále horlil k nemalé zlosti Matyáše Struxe, jenž otvíral ústa k odpovědi, ale nemohl jediného slova pronésti. Sir John Murray však uchlácholil rozjitřeného křováka a tento umlknul.

Matyáš Strux, všecek dopálen, obořil se nyní na Everesta, jenž nadál se toho nejméně.

„V každém případě,“ pravil příkře hvězdář Pulkavský, „nehodlám nikterak zanechati ubohého společníka v této poušti. Co se mne týče, vynaložím všecko, abych ho nalezl. Mám za to, že kdyby se jednalo o sira Johna Murraye nebo o pana Emeryho, zastavil by plukovník Everest okamžitě operace, aby své krajany zachránil. Nuž, nevěděl bych věru, proč mělo by se učiniti méně pro učence ruského!“

Po tomto drsném oslovení nemohl se Everest déle přemoci; příliš vyzývavý útok zbavil ho klidnosti.

„Pane Matyáši Struxe,“ zahřměl na Rusa, ruce zkříživ a hledě protivníkovi pevně do očí. „Myslíte, že můžete mne tupiti beztrestně? Zač nás Angličany považujete? Zavdali jsme vám kdy příčinu, abyste pochyboval o naší lidskosti? Kdo vám říká, že nepůjdeme na pomoc vašemu nejapnému počtáři…?“

„Pane,“… zajíkal se zlostně Rus při tomto pojmenování Mikuláše Palandra.

„Ano! ne-jap-ný,“ opakoval plukovník, klada důraz na každou slabiku; „a abych vám zplatil, co jste nedávno jizlivě propověděl, dokládám, že budou-li práce naše tímto případem zmařeny, spadá všecka vina výhradně jen na Rusy, nikdy na Angličany I"

„Plukovníku!“ ozval se Strux, jehož oči metaly blesky.

„Uvážil jsem dobře svých slov, pane, a zůstane při tom, že od tohoto okamžení přerušeny jsou jakékoliv operace na tak dlouho, dokud bychom vašeho počtáře nenalezli.“

„Jste připraven na cestu?“

„Byl jsem hotov, prvé než jste promluvil,“ odpověděl rozhořčeně Matyáš Strux.

Jelikož blížila se karavana, odebral se každý z protivníků do svého stanu vozového.

Sir John Murray, provázeje plukovníka, nemohl se zdržeti následující poznámky:

„Štěstí ještě pro nás, že to motovidlo nevzalo s sebou naše zápisky početní.“

„Také jsem na to vzpomněl,“ mínil stručně plukovník.

Po té vyptávali se oba Angličané Mokuma. Lovec sdělil jim, že Palandr ztratil se už před dvěma dny; že byl viděn naposledy po straně karavany ve vzdálenosti dvanácti mil od ležení. On, Mokum, že ihned jal se hledati ztraceného, což trvalo po dva dny bez výsledku a návrat karavany provleklo. Nenaleznuv „počtáře“, chtěl se přesvědčiti, nedohonil-li náhodou své společníky severně od řeky Nozubu. Když není ho ani tuto, dlužno hledati jej v lesnaté části krajiny a nesmí se zmařiti ani minuty, mají-li nalézti Palandra na živu.

Bylo v pravdě na pospěch. Učenec Helsingforský potloukal se ode dvou dnů krajinou, ve kteréž lítá zvěř jen se hemžila. Nebyl také člověkem, jenž dovedl by si pomoci z rozpaků sám; živořil po výtce v říši cifer, nikoliv ve světě skutečném.

Tam kde by každý jiný byl nalezl potravu jakoukoliv, musel Palandr nevyhnutelně hladem zajíti.

Za hodinu opustili Everest, Strux, sir John Murray a oba mladí přátelé polní ležení, provázeni křovákem.

Jeli všichni koňmo, nevyjímaje ani hvězdáře ruského, jenž držel se zuby nehty svého koně a proklínal v duchu nešťastného Palandra, pro něhož bylo jemu takto se trmáceti.

Angličané, lidé vážní a „jak se sluší“, činili se nevšímavými, jako by nepozorovali smutnou postavu astronoma Pulkavského.

Mokum vzal s sebou slídícího psa, velmi rozumné a čiperné zvíře. Očenichav klobouk Palandrův, ohař pustil se směrem severovýchodním. Tlupa jezdcův ihned jej následovala a brzo zmizela na pokraji husté lesiny.

Po celý den sledovala družina slídíče. Moudré zvíře bylo dobře pochopilo, co se na něm žádá, leč scházely mu dosud stopy učence. Pes pobíhal křížem krážem, ale nemohl vypátrati určitých výparů půdy, které by jej na stopu uvedly.

Učenci pokoušeli se, aby přítomnost svou v pustině osvědčili; volali, stříleli, doufajíce, že Mikuláš Palandr přes velikou roztržitost svou je uslyší. Okolí ležení prohledalo se na pět mil vůkol, až soumrak další pátrání zastavil.

Evropané strávili noc pod košatým baobabem, udržujíce strážný oheň až do rána. Časté vytí a řvaní dravé zvěře zvyšovalo nemálo obecné obavy.

Nešťastný Palandr zajisté byl vysílený, vyhladovělý, zimou skřehlý a vydán v plen útokům hyén, v celém pásmu jižní Afriky houfne se zdržujících! Zbývala věru slabá jen naděje na jeho zachránění.

Po celou noc radili se společníci ubožáka o vhodných prostředcích k nalezení jeho. Angličané zejména osvědčovali při této příležitosti takovou soustrast a oddanost, že sám Matyáš Strux musel tím býti dojat.

Uzavřeno nalezti Palandra živého či mrtvého, byť i práce triangulační měly se do nekonečna odložiti.

Konečně svital vytoužený den. Rychle byli koně osedláni a slídění započalo v okrsku mnohem širším.

Pes běžel stále napřed a tlupa jezdců v patách jej následovala. Cesta severovýchodem vedla je krajinou nad míru močálovitou.

Počet bahenných slatin a potoků stále rostl. Jezdcové museli se střežiti krokodilů, jichž první ukázky sir John Murray byl spatřil. Plazové ti, žravostí svou strašliví, měli pět a dvacet až třicet stop délky a pohybovali se ve vodách jezírek a říček rychlostí neobyčejnou.

Uprostřed širokých močálů bylo jich viděti na tucty; měli hlavy nad vodu pozdvižené a požírali nahodilý lup, čelistěmi hrozně klapajíce.

Jezdcové byli již na dvanáct mil od ležení vzdáleni a hodlali se obrátiti směrem jihozápadním, když pojednou pes počal jeviti známky zvláštní činnosti. Štěkal hlasitě, zmítaje prudce ohonem; zaběhl na několik kroků, načež vracel se vždy zas na totéž místo, kde zarážely jej bezpochyby známé výpary.

„Plukovníku, pes něco čenichá!“ zvolal Mokum. „Hoj moudré zvíře! nalezlo jsi sledy zvěře… chci říci učence, na něhož odbýváme štvanici? Nechme jej hledati, nechme jej!“

„Tak jest!“ dokládal sir John Murray, „přišel na stopu. Slyšíte jeho tiché kňučení? Zdá se, jako by sám k sobě mluvil, jako by si chtěl tvořiti svůj úsudek. Dál bych padesát liber šterlinků za takovéto zvíře, uvede-li nás k místu, kde roztržitý Palandr se zavrtal.“

Matyáš Strux nevšímal sí způsobu, jímž mluvilo se o jeho rodákovi. Především bylo nutno jej nalezti; každý hotovil se tudíž k následování ohaře, jakmile by se na určité cestě ustanovil.

Hned na to zaštěkl pes pronikavě, vymrštil se přes blízký keř a zmizel v houštině.

Hustý les zabraňoval koňům další cestu. Plukovník a společníci jeho museli obejíti les, řídíce se vzdáleným štěkotem. Nyní osvěžoval je alespoň paprsek naděje. Nebylo více pochybnosti, že ohař pravou cestu byl nalezl a nespustí-li se stopy, dovede je zajisté k cíli!

Naskytovala se jediná, nejdůležitější otázka: byl Mikuláš Palandr živ nebo mrtev?

Bylo jedenáct hodin spoledne. Asi po dvacet minut neozýval se více štěkot psa a hledatelé nevěděli, kudy se mají bráti. Vzdálil se pes přílišně nebo zaběhl s pravé cesty? Křovák i sir John, předstihujíce stále ostatních, nemálo se znepokojovali.

Konečně zavzněl opět štěkot ve vzdálenosti půl míle, avšak mimo les. Jezdcové pobídli své koně ostruhami v tu stranu.

Několika skoky octnuli se v místě bařinatém, kdež husté rákosí dvanáct až patnáct stop vysoké zamezovalo naprosto další vyhlídku. Psa bylo zřetelně slyšeti, ale viděti jej nemohli.

Jezdcové seskočili s koňů a uvázavše je ke stromu, proplítali se rákosím nad míru sevřeným, řídíce se štěkotem psa. Brzo proniknuli až k široké mýtině, vodou a vodními rostlinami pokryté.

Pes zastavil se u močálu a štěkal jako zběsilý.

„Zde jest! zde jest!“ zvolal křovák.

Skutečně, na výběžku jakéhosi poloostrova sedí na zpukřelém kmenu nepohnutě Mikuláš Palandr, nevidě, neslyše, necítě a nevěda ničeho, co se kolem něho děje. Sedí s tužkou v ruce, sešitek papíru na kolenou, bezpochyby počítaje!

Společníci jeho nemohli se ubrániti výkřiku hrůzy. Tlupa krokodilů, asi na dvacet kroků vzdálených; číhala na učence, aniž měl týž nějakého zdání o jich přítomnosti. Žravé potvory zvedaly hlavy z vody a obkličujíce hvězdáře blíž a blíže, mohly jej každým okamžikem zachvátit.

„Pospěšme si,“ pravil tiše lovec, „nechápu věru, proč krokodilové váhají!“

„Snad čekají, až bude zamřelý!“ prohodil sir John Murray, narážeje na okolnost, tuzemci obecně pozorovanou, že plazové ti nekrmí se nikdy masem čerstvým.

Křovák a sir John Murray zanechali ostatní družinu pozadu a sami obešli jezírko tím směrem, kde úžina poloostrůvka vedla je přímo k Mikuláši Palandrovi. Sotva že ušli dvě stě kroků, opustili krokodilové prohlubiny vodní a lezli pomalu, avšak přímo ku své oběti.

Učenec nepozoroval ničeho, nespouštěl ani oči se svého sešitu. Ruka jeho vždy nové řady cifer na papír sypala.

„Zachovejmež chladnokrevnost a měřme dobře, sice je ztracen!“ šeptal Mokum.

Oba poklekli na zem a vypálili své pušky na nejbližší plazy. Dvojí výstřel zarachotil povětřím a dvě z potvor, majíce páteře přeražené, přemetly se do vody; ostatní tlupa zmizela okamžitě pod hladinou jezírka.

Hřmotem střelných zbrani konečně vyrušen, pozvedl Palandr hlavu. Poznal své soudruhy a běže jim naproti, máchal radostně svým sešitem.

„Už to mám! nalezl jsem to konečně!“ volal na ně z daleka všecek rozveselený.

„A co jste nalezl, pane Palandře?“ tázal se ho sir John Murray.

„Chybu v logaritmech Wolstonových!“

Je pravda, týž ctihodný muž nalezl skutečně chybu v desetinách sto třetího logaritmu a nabyl tím nároků na cenu jednoho sta liber, kterou vypsal vydavatel tabulice James Wolston! Hle, čím zaneprazňoval se po celé čtyři dny slavný hvězdář Helsingforský, když bloudil pustinou! Sám Ondřej Ampere, nejroztržitější učenec na celém světě, nebyl by to lépe provedl!