ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dne 28. ledna 1854 dva mužové, odpočívajíce ve stínu obrovské vrby smuteční, hovořili spolu, zírajíce s napnutou pozorností na vody Oranže. Řeka ta Holanďany Groote-river, tuzemci Karib čili Garip zvaná, jest nejznačnějším veletokem na předdhoří Dobré Naděje; závodíť s třemi mohutnými žilami Afriky: Nilem, Nigrem a Zambézem. Podobně těmto má i ona své ručeje, bystřiny a vodopády. Někteří cestovatelé afričtí, jichž jména jsou známá podlé jedné části úvodí Oranže, chválí jednohlasně čirou jasnost vody a krásu břehův řeky této.

Oranž zabočuje v tomto místě k pohoří Vévody Yorkského a poskytuje zrakům diváka rozkošného podívání. Nedostupné skaliny, mohutné balvany, omšené pahejly stromů stářím zkamenělé, hluboké rozsedliny skalní, charé spousty lesů, sekerou dosud neposkvrněných: vše to věnčeno v pozadí Pohořím Garipským tvořilo obraz neskonalé krásy a mohutnosti. Vody řítily se tu s výše čtyř set stop ve propast. Proti proudu spatřovalo se klopotné vření padající tekutiny; dolů po proudu pak jevil se zrakům chmurný vír rozpěněných vod, nad kterýmž vznášela se hustá mlha vodních par, pruhovaná sedmi barvami duhovými. Z propastě zavzníval rachot ohlušující, jejž ozvěna skal mnohonásob sesilovala.

Starší z mužů, jež bezpochyby náhoda obmýšleného výskumu zavedla v tyto končiny jižní Afriky, nevěnoval hrubě pozornosti luzným krasám přírody, zraku maně se naskytujícím. Týž netečný cestovatel byl lovec z kmene křováků a v pravdě ušlechtilým vzorem chrabrého plemene tohoto. Jméno křovák — anglicky bushman — odvozeno jest z holandského názvu Boschejman a značí doslovně člověka v křoví žijícího. Hromadné pojmenování přisluší kočujícím kmenům, křižujícím severozápadně od osady Kapské. Žádná z rodin křováckých není osazena v sídlech stálých; těkají toulavě v končinách mezi Oranžem a Východním Pohořím, drancujíce dvory a plenice úrodu pánovitých osadníků, kteří zatlačili je znenáhla na pustá lada neúrodného vnitra, kde trčí z půdy více kamení než bylin. Křovák, o němž mluvíme, byl asi čtyřicátník vysokého vzrůstu a na pohled silných svalů. Také v odpočinku jevilo tělo jeho jakousi čilou pozornost. Uhlazenost, svěžest a nenucenost pohybů značily člověka energického, připomínajíce maně hrdiny románů Cooperových. Občasné vzplanutí smědých lící svědčilo o zrychleném tlukotu srdce. Křovák týž nebyl již vlastně divochem. Pocházel z otce Angličana a matky hotentotské; častým stykem s cizinci zušlechtil své mravy a mluvil plynně jazykem otce svého. Oděv jeho, napolo hotentotský, napolo evropský, záležel v červené flanelové košili, v krátkém kabátci a ve spodkách z kůže sajky. Nohavice končily v gamaše, zhotovené z kožešiny divoké kočky. Na hrdle zavěšen byl váček, obsahující nůž, dýmku a tabák. Hlavu kryl jakýsi druh beranice. Kyčle byly opásány širokým nevydělaným řemenem a holé zápěstě krášlily kroužky ze slonoviny ozdobně vyřezávané. Bedra zahalena byla mimo to v plášť z kožešiny tygrovy, sahající až po kolena. U nohou lovce spal pes tuzemského plemene. Křovák vypouštěl z kostěné dýmky zrychlené kotouče kouře a jevil nepochybné známky netrpělivosti.

„Upokojte se, Mokume,“ oslovil jej mladší společník, „jste v pravdě nejnetrpělivějším člověkem — když zrovna nelovíte! Na věci nenechá se ničeho změniti; očekávanci přijdou dojista dnes nebo zítra!“

Společník křovákův byl mladík pět nebo šest a dvacetiletý, pravý to opak lovce. Klidná povaha zračila se patrně v celém počínání. Bylť Angličan. Oděv jeho až příliš měšťácký shodoval se málo s tímto místem. Měl vzezření úřadníka, jenž v divokou krajinu byl zabloudil a bezděky bylo se ti ohlížeti, nemá-li péro za uchem jako kupčík, pokladník, kancelista nebo jiný druh velikého plemene byrokratů. Mladý muž skutečně nebyl cestovatelem, nýbrž hvězdář z observatoře kapského, Vilém Emery, slovutný učenec.

„Hleďte, pane Emery,“ odvětil lovec správnou angličinou, „již po osm dní nacházíme se na umluveném stanovisku řeky Oranže, u vodopádu Morghedského; zůstati pak po osm dní na témž místě, nepřihodilo se věru dávno členu mého plemene! Zapomínáte, že jsme kočovníci, jimž půda pálí pod nohama, mají-li takto prodlévati.“

„Příteli Mokume,“ odtušil hvězdář, „očekávaní přicházejí až z Anglie, můžeme jim teda lhůtu o týden prodloužiti. Dlužno pouze uvážiti délky cesty, možných svízelů, jaké může spůsobiti úvodí Oranže cestujícím po parníku; jedním slovem jest nám přihlížeti k tisícerým překážkám, podobnému podniku nepřejícím. Řeklo se nám, abychom připravili vše potřebné pro cestu výskumnou v jižní Africe, po té abychom očekávali u vodopádu Morghedského mého kolegu plukovníka Everesta, přednostu hvězdárny Kémbridžské. Čeho žádáte si ještě, bodrý křováče?“

Křovák bezpochyby že žádal mnohem více, neboť ruka jeho pohrávala křečovitě se zámkem pěkné pušky.

„A nemýlíte se, pane Emery?“ ujal se slova Mokum.

„Nikoliv, příteli,“ odvětil klidně Angličan, „Zde čtěte list pana Airyho, ředitele hvězdárny Grýnvičské.“

Křovák vzal podávané mu psaní a točil a opět točil je na všecky strany jako člověk v tajnosti kaligrafie nezasvěcený. Konečně podal je nazpět Emerymu:

„Opakujtež mně, co povídá ten kousek počerněného papíru.“

Mladistvý učenec, nadán jsa bezpříkladnou trpělivostí, počal po dvacáté již vyloženou zprávu znova předčítati. V posledních dnech minulého roku obdržel Emery dopis, v němž sdělena jemu zpráva o brzkém příjezdu plukovníka Everesta a mezinárodní komise vědecké, kteráž podnikne výpravu do jižní Afriky. Jaké byly zámysly této komise, proč ubírala se až k zadnímu konci pevniny africké? Emery neměl o tom ani tušení, v listu pana Airyho nečinila se o tom ani zmínka. Dbaje předpisův určitě vytknutých, pospíšil připraviti v Lataku, jedné z nejsevernějších stanic Hotentotska, povozy a zásoby potravin, zkrátka vše, čeho třeba k zaopatření karavany křovácké. Znaje pak z chvalné pověsti tuzemského lovce Mokuma, jenž byl pravázel Andersona na honbách v západní Africe a neohroženého Davida Livingstona na první výskumné cestě k jezera Ngami i k vodopádům řeky Zambézi, nabídl křovákovi náčelnictví karavany. Po té bylo ujednáno, že Mokum doprovodí Emeryho ku břehům Oranže, k vodopádům Morghedským. Na tomto místě měla je vyhledati komise vědecká. Společnost měla se plaviti po fregatě „Augusta“ zvané až k ústí Oranže na západní straně Afriky a dopraviti se proti proudu řeky až k vodopádům. Emery a Mokum vzali s sebou silný vůz, jejž zanechali prozatím v pozadí údolí; byl určen k převezení cizinců do Lataku, nedají-li přednost dopravě po řece samé. V posledním případě bylo ovšem nutno obejíti na několik mil vodopády. Po ukončeném výkladu, jenž utkvěl tentokráte v paměti křovákově, popošel týž k samému okraji propastě, ve kterou vrhaly se šumné vody hromovým rachotem.

Hvězdář sledoval ho k čeřícím se hlubinám. S povýšeného místa bylo viděti na několik mil zdálí přes vody Oranže. Žádná loď, žádný předmět nerušil jich utišený běh. Byly asi tři hodiny a slunce rozhřívalo v samém stínu vzduch až na stopadesátý stupeň Fahrenheita (40° podlé Cels.). Podobáť se měsíc leden v těchto krajinách červenci končin severných. Bez jemného vánku západního musela by teplota ona bývat nesnesitelna každému — křováka vyjímaje.

Po desíti minutách napnutého pozorování obrátil se Mokum netrpělivě k Emerymu:

„A což nepřijdou-li vaši lidé vůbec?“

„Přijdou zajisté, statný lovče,“ odvětil Vilém Emery. „Jsou to mužové čestného slova a budou tak zevrubni jako hvězdářové. Ostatně, je teprvé osmadvacátého ledna, mají tedy ještě čtyři dny času, aby dorazili k vodopádům Morghedským.“

„Ale pakli ani po uplynulých čtyř dnech nikdo se neobjeví?“ doléhal dále křovák.

„Nuže, mistře lovče, potom naskytne se nám příležitost k tužení trpělivosti, neboť budeme je očekávati tak dlouho, dokud nebudu přesvědčen, že více nepřijdou!“

„Při sám bůh náš Ko!“ vzkřiknul křovák, „vy jste s to čekati, až Karib ustane vody své v tuto propast vrhati!“

„Nikoliv, lovče!“ konejšil ho Emery hlasem, stále klidným. „Rozum má povždy konání našemu panovati a týž rozum praví mně zcela určitě, že kdyby plukovník Everest a jeho společníci, umdleni trapnou cestou, postrádajíce snad nejnutnějších potřeb, ztraceni v těchto pustinách, neshledali nás na vytknutém stanovisku: zasluhovali bychom hanu v každém ohledu. Za každé přihodivší se neštěstí byli bychom pak jen my zodpovědni. Jest nám tedy setrvati, jakož povinnost káže nám. Ostatně, ničeho nám neschází. Vůz náš v údolině poskytuje nám bezpečného úkrytu v čas noční a zásoby naše jsou hojné. Přírodní krásy, před zrakoma našima rozestřené, zasluhují pro jich velkolepost našeho spravedlivého obdivu. Novým tímto kouzlem jatý cítím se šťastným, že mohu stráviti několik dnů ve stínu rozkošných lesů, na březích této řeky, nevyrovnatelně půvabné. Avšak ani vy, Mokume, nemáte příčiny k stížnostem: lesy hemží se zvěří čtvernohou i pernatou. Nuž tedy lovte, poctivý křováče, já zatím budu vyhlížeti naše opozdilce; jdětež, nemusíte se alespoň strachovati, že se vám nohy v půdu zakoření!“

Návrh týž byl neodkladně přijat a brzo zmizel křovák se svým ohařem pod hustým krovem lesa, jenž věnčil pozadí vodopádů.

Vilém Emery, zůstav samoten, rozložil se pod vrbou; v očekávání spánku, jejž dusné vedro nepochybně přivoditi musilo, přemítal o svém postavení. Jaký to problém vědecký měl se rozluštiti v pustinách jižní Afriky? Jaká to pozorování měla se konati na třicátém jižním rovnoběžníku? On, Emery, byl toliko vyzván co učenec s podnebím zeměpisných šířek jihoafrických obeznámený a jelikož patrně šlo o práce vědecké, muselo býti přispění jeho velevítané. V podobných myšlenkách tvrdě usnul a probudiv se, shledal slunko zapadati za vrchy, jichž malebné obrysy odrážely se na obloze planoucí. Žaludek počínal jemu připomínati, že hodina večeře valně pokročila a že je čas, aby k vozu se navrátil.

V témž čase ozvaly se rány střelné s pravé strany svahu horského. Skoro současně objevil se křovák na pokraji lesíka, vlekl sebou kus právě ulovené zvěře.

„Co přinášíte pro naši večeři, mistře dodavateli?“ volal Emery zdaleka.

„Sajku skákavou, pane Emery,“ odpověděl lovec, shodiv na zem zvíře, jehož duté rohy byly v podobě lyry zahnuté. Byl to skutečně druh sajky, ve všech pásmech jižní Afriky zdomácnělý. Lepotvárný kozel se zády skořicově zbarvenými, jehož hřbet mizel pod hedbávnou, bělostnou srstí a břicho bylo kaštanově skvrnité. Výborné maso jeho mělo poskytnouti chutnou večeři.

Lovec i hvězdář navleknuvše sajku přes tyčku, naložili si ji na bedra a opouštěli vrchol vodopádu, s něhož dorazili za půl hodiny do ležení v údolí. Zde čekal na ně bezpečný úkryt ve voze, střeženém dvěma tuzemci.