ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Cesta po hořejším proudu řeky rychle ubývala. Však již také počasí dešťové se blížilo. Parník „Králová i Car“ ploul rychle, nesetkávaje se na cestě s mělčinami ani s prudkými proudy.

Po obou březích Oranže prostíralo se stále divadlo unášející. Vonné lesiny, obývané množstvím ptactva střídaly se s jednotlivými stromy a keři z čeledi stříbřencovitých (Proteaceae), z nichž některé druhy pěstují se i u nás ve sklenících pro neobyčejnou krásu květů. Stříbrový lesk listů s nádechem modravého třpytu a žlutavé lepotvárné květy rostlin těchto dodávaly břehům i dálnému okolí vzezření neobyčejné krásy a lahody. Ve vzdálenosti několika mil prostíraly se malebné křoviny věnčené skupinami vrb smutečních; zde i onde zase spatřovaly se širé pláně přervané shluky „stromů cukrnatých“. Byly to stříbřence medonosné (Protea mellifera) a kalokeře, mezi nimiž poletovali přečetní ptáci medoví líbezně prospěvujíce.

Pernatí pěvci zastoupeni byli celou stupnicí rozmanitých druhův a křovák upozorňoval na ně sira Johna, velikého milovníka zvěře srstnaté i pernaté. Mezi lovcem anglickým a Mokumem vyvinula se záhy jakási důvěrná přítulnost. Oba lovci dobře si rozuměli a vyhověli. Sir John Murray přes to, že byl slovutným učencem, slynul ve své vlasti pověstí výborného střelce. Naslouchával tedy se zálibou vypravováním křovákovým.

Oči jeho vášnivě vzplanuly, ukázal-li mu křovák mezi stromovím nějakou lítou šelmu, žirafy ve stádech se pasoucí, onde bůvoly na šest stop vysoké s hlavou ozdobenou černými svinutými rohy; ještě dále ukázal na divoké gnu čili pakoně, zvíře to podivuhodné z čeledi sajek, spojující ve své postavě podobu koňovu u velikosti osla s hlavou bůvolovou. Jinde zas proháněla se stáda plachých daňků, tak zvaných kamasů, s očima zářícíma, jichž rohy mají hrozivou podobu trojúhelníka. Mimo ty hemžila se všady nesčetná hejna sajek všemožných druhův i tvarův, kamzíci, gazely, damy, sajky kůzlovité čili skákavé atd.

Vnadidla ta byla pro lovce až příliš lákavá a Mokum i sir John Murray kuli již plány o honbách a štvanicích, které budou příležitostně podnikati.

Dlužno říci, že společníci Johna Murraye byli poněkud chladnějšími a méně unešeni vůči této pestré stupnici divé zvěře. Vilém Emery studoval své soudruhy, hledě proniknouti chladný jich zevnějšek.

Plukovník Everest a Matyáš Strux byli rovného stáří, stejně zdrželiví a nad míru formální. Mluvili zvolna i odměřeně a každého rána byl bys myslil, že teprve včera večer se seznámili.

Nebylo ani čáky, že vznikne časem jakási důvěrnost mezi nimi. Jeť dokázáno, že dva kousky ledu, těsně se dotýkající, konečně přilnou k sobě, ale nikdy ne dva učenci, zaujímají-li oba důležité postavení ve vědě.

Mikuláš Palandr, v stáří pět a padesáti let, náležel ke druhu lidí, kteří nebyli nikdy mladými, avšak také nikdy nesestárnou. Hvězdář Helsingforský, ve své výpočty ustavičně pohřížený, nejevil více života nežli pouhý stroj, byť i sebe důmyslněji složený. Byl pravým universálním počítadlem.

Jmenován byl počtářem komise anglo-ruské a vším právem; byloť jemu hračkou násobiti z hlavy řadu číslic množitelem pětičlenným a dobývati z paměti kořeny druhé mocnosti.

Míchal Zorn podobal se věkem, tklivostí povahy a šťastnou náladou mysli Emerymu. Vedle těchto ušlechtilých vlastností byl hvězdářem záhy proslaveným. Důležitá objevení, jež učinil v příčině mlhoviny Andromediny na hvězdárně Kyjevské, způsobila svého času mnoho hluku mezi učenci evropskými. K těmto nepopíratelným zásluhám družila se nelíčená skromnost a zdrželivost ve vlastních úsudcích.

Emery a Zorn museli se státi záhy přáteli; pojiljť je stejné touhy, stejný vkus. Spolu bavili se hovorem nejraději, co zatím plukovník a Matyáš Strux chladně se pozorovali. Palandr nevšímal si luzného okolí, neustále počítaje. Sir John Murray konečně a křovák strojili plány na ničení zvěře.

Cesta nebyla přerušována žádnou nehodou. Mnohdy podobalo se sice, že strmé břehy žulové, křivolaké řečiště ohraničující, na dobro se spojí a každý východ uzavrou. Někdy opět křovím porostlé ostrůvky zdály se hroziti nebezpečím, ale křovák v podobných případech rychle dobrou radou zakročil. Parník „Králová i Car“ volil povždy cestu příznivou a vycházel bez úrazu z příkrých zátočin.

Ve čtyřech dnech urazil parník dvě stě čtyřicet mil a přiblížil se k přítoku Oranže, Kurumanu. Řeka ta proudí se od Lataku, prozatímního cíle výpravy Everestovy, a po té k republice Závalské ubíhá.

Časně z rána dne 5. února za prudkého lijáku dostihnul „Králová i Car“ stanice „Čirá voda“; jest to osada hotentotská, u které Kuruman ústí se v lůno Oranže.

Plukovník Everest ani na okamžik neprodléval u této osady a šalupa, šroubem hnaná, započala stoupati proti proudu nového přítoku. Prudký proud Kurumanu měl svou příčinu v podivné zvláštnosti řeky samé. Kuruman totiž je značně široký u svém vzniku, ale blíže se ústí svému vysýchá účinkem paprsků slunečních.

V této době byl ovšem rozvodněn hojnými lijáky a mimo to sesílen vedlejším přítokem, Moskonou. Poněvadž bylo řečiště velmi hluboké, zvýšil strojník žár pod kotlem a šalupa ploula rychlostí tří mil za hodinu.

Křovák objevil ve vodách řeky valné množství hrochů obojživelných. Holandští obyvatelé Kapu přezdívají těmto ohromným, těžkopádným tvorům „mořské krávy“. Hučení parníku a hluk šroubů hrochy nemálo vyděsily; loď viděla se jim býti neznámým netvorem, jemuž třeba se vyhnouti z daleka.

Sir John Murray byl by rád zkusil účinek třaskavých koulí na oněch zpoustách masa, avšak Mokum odkázal ho na severní část proudu, kdež naskytne se jim bohdá lepší příležitost.

Za padesát hodin vykonáno bylo 150 mil cesty od ústí Kurumanu až po stanici Latak. Sedmého února ve tři hodiny s poledne připloul parník na místo vytčené. Když byla loď u nábřeží zakotvila, dostavil se na palubu muž padesátiletý, vzezření vážného, dobrosrdečného a podával ruku Emerymu. Hvězdář představil hned nově příchozího svým společníkům:

„Důstojný Tomáš Dale, úd Společnosti Misionářův Londýnských a ředitel stanice.“

Evropané přivítali duchovního, jenž přál jim štěstí a služby své nabízel.

Latak, trhová osada hotentotská, tvoří na Kapsku nejsevernější stanici misionářskou; dělí se na staré i nové „město“ a obydleno je asi šesti tisíci Bečuány.

Zde zdržel se doktor David Livingstone po tři měsíce, prvé než r. 1840 podniknul první cestu k řece Zambezi. Cesta vedla slavného badatele skrze celou střední Afriku, od zálivu Loandského na přímoří Kongo až k přístavu Kilmanskému na pobřeží Mozambickém.

Plukovník Everest odevzdal misionáři list doktora Livingstona, jenž odporučoval komisi svým přátelům africkým. Tomáš Dale četl psaní s velikým potěšením, načež vrátil dopis plukovníkovi řka, že může jim ještě během výpravy prospěti, jelikož jméno Livingstonovo jest po všech krajinách Afriky známo i ctěno.

Náčelník Bečuánův Latakských pokládal za svou povinnost představiti se Evropanům, aby učinil jim svou poklonu. Tváře se neméně vážně než Matyáš Strux, přistoupil k Evropanům a mlčky bral jednoho po druhém za nos. Ceremonie znamenala dle mravů afrických slavný závazek, že učiní se zadost všem povinnostem pohostinství. Rusové nechali si věc mlčky líbiti, ale Angličané přece poněkud se vzpouzeli. Po ukončeném obřadě odešel náčelník ani slůvka nepromluviv.

„A nyní, když jsme hotovými Bečuány,“ pravil Everest, „nemařme dne ani hodiny, nýbrž zabývejme se našimi měřickými pracemi.“

Nemeškalo se skutečně, avšak uspořádání výpravy protáhlo se mimoděk až do prvních dnů měsíce března, jak byl plukovník Everest z počátku naznačil. Odjezd určen byl na druhého března. Evropané rozloučili se s misionářem a opustili osadu o sedmi hodinách ráno.

„Kam se ubíráme nyní, plukovníku?“ tázal se Emery.

„Směrem v pravo, pane Emery,“ odvětil Everest; „tak daleko, až nalezneme příhodné místo k sestrojení základné čáry.“

V osm hodin překročila karavana vrchy, městu vévodící. V témž okamžiku otvírala se před Evropany poušť plna unavujících překážek, sterých nehod a neznámých nebezpečí.