Zlatý fond > Diela > Dobrodružství tří Rusův a tří Angličanův v jižní Africe


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Dobrodružství tří Rusův a tří Angličanův v jižní Africe

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Zuzana Berešíková, Martina Pinková, Roman Zsiros, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 27 čitateľov

Částka dvaadvacátá. Jak Mikuláš Palandr se dopálil

Probouzejícím se jitrem zakotvil parník u severního břehu jezera. Zde nebylo ani památky po tuzemcích. Sir John Murray a křovák vyšli do okolí na honbu. Krajina byla opuštěna, ale všelikou zvěří bohatá. V bujné trávě pásla se stáda rychlonohých sajek a na březích jezera poletovala hejna divokých kachen i jiných ptáků vodních. Lovci navrátili se s hojnou kořistí a Evropané pochutnávají si brzo na šťavnaté zvěřině, jíž nemělo se jim nikdy více nedostávati.

Tři dni na to, dne 8. března, ohlašovaly střelné rány návrat vyslané družiny. Emery, Zorn, oba lodníci i křovák přišli nazpět úplně zdrávi. Přinášeli svůj theodolit zcela neporušený, jediný to nyní úhloměr komise angloruské.

Nelze vylíčiti upřímnou radost, s jakou byli uvítáni mladí učenci a jejich průvodcové. Všichni jim přáli štěstí s nelíčenou srdečností.

Popisovali krátkými slovy svou cestu. Co se týče jich opozdění, vyprávěl Emery, že v rozsáhlých hvozdech vysočiny horské po dva dny bloudili. Jelikož magnetická jehla byla jim jediným, nedostatečným vodítkem, byli by snad hory Volkvirie nikdy nedostihli, avšak obezřelý, moudrý křovák konal jim platné služby svou bystrou radou a oddaností. Konečně došli až ku patě Volkvirie. Přístroj elektrický byl přenesen a postaven na temeno hory dne 4. března; v následující noci na to rozžehnuto bylo světlo a sesíleno mohutným zrcadlem poddutým.

Emery a Zorn se své strany spatřili snadně plápol na hoře Skorzefu. Vyšetřili směr její pomocí theodolitu a ukončili měření trojúhelníka, jehož vrchol opíral se o skalisko Volkvirie.

„Stanovil jste šířku Volkvirie?“ tázal se Everest Emeryho.

„Zevrubně, plukovníku, několikerým pozorováním hvězd.“

„Poloha skaliska podlé toho vidí se býti…?“

„Na 19° 37’ 35” 337 s přibližnou určitostí tří set, sedm a třiceti tisícin jedné sekundy,“ odpověděl Emery.

„Nuže, pánové,“ ujal se opět slova plukovník, „naše úloha je, abych tak řekl, ukončena. Změřili jsme na meridiánu oblouk osmi stupňů pomocí tři a šedesáti trojúhelníků; po skončeném vypočítání výsledků naší práce seznáme zevrubně hodnotu jednoho stupně, pročež i rovnomocninu jednoho metra na této části zeměkoule.

„Sláva! sláva!“ jásali Angličané i Rusové v společném nadšení.

„Nyní jest nám plaviti se po řece Zambezi až k indickému oceánu, není-liž pravda, pane Struxe?“

„Pravda, plukovníku!“ odpověděl hvězdář Pulkavský. „Avšak, spolehlivost prací našich sluší prvé podrobiti mathematické zkoušce. Navrhuji, abychom prodloužili síť trojúhelníků na sever až k místu, kde bychom mohli změřiti novou základnou bezprostředně na zemi. Číselná shoda mezi délkou této základné a mezi délkou počtem vyšetřenou naznačí nám teprve naprostou cenu našich operací.“

Návrh Struxův byl přijat bez námitek. Čtyři lodníci byli k tomu nařízeni, aby dopravili parník napřed až k vodopádům Viktorie.

Závěrečná triangulace započala dne 6. března. Během dvaceti dnů neudálo se nic pozoruhodného. Avšak dne 27. března hrozila nenadálá příhoda zmařiti nenapravitelně ovoce celé výpravy. Mikuláši Palandrovi bylo souzeno, státi se hrdinou či vlastně obětí tohoto dobrodružství.

Víme, že roztržitý počtář dal se zavésti často ciframi daleko od svých soudruhů. V krajině ploché a holé nebylo to s nebezpečím, jinak mezi lesnatými pahrbky. Strux a křovák přimlouvali Palandrovi neustále, aby se měl na pozoru. Učenec sliboval jim býti ostražitým a divil se náramně přílišné opatrnosti úzkostlivých společníků. Hodný muž nepozoroval svou vlastní roztržitost!

Dne 27. března ubírala se družina skrze vysoké a husté křoví, prostírající se až k hranicím obzoru. V takových okolnostech slušelo více než kdy jindy držeti se v jednotném houfci, nebo bývalo by zatěžko nalezti zbloudilého jednotlivce. Ale Mikuláš Palandr, nevida ničeho, netuše ničeho, s tužkou v jedné, zápisky v druhé ruce zašel kamsi stranou. Mokum a Strux domluvili se k večeru, že Palandra nikdo z nich už po více hodin ani nespatřil. Domyslíme si snadno, jaké obavy zmítaly Struxem i soudruhy, když ve čtyry hodiny večer Palandra pohřešovali. Příhoda s krokodily byla jim ještě v čerstvé paměti a pouze roztržitý počtář snad na ni byl zapomněl! Všeobecná úzkost opanovala zástup; další cesta musela býti přerušena, dokud by se Palandr nenalezl.

Volali ho do ochraptění. Nadarmo. Křovák a lodníci rozptýlili se na čtvrt míle do okolí, prohledávajíce houští, slídíce ve vysoké trávě a střílejíce; vše nadarmo! Po Mikuláši Palandrovi jako by se zem slehla.

Dlužno říci, že Matyáš Strux byl nesmírně rozhněván na svého krajana. Podruhé již vyvedl Palandr takový kousek a kdyby byl plukovník Everest obmyslil Struxe nejhrubšími výčitkami, nebyl by mu mohl ničeho odpověditi. Nezbývalo než urobiti stany uprostřed lesa a pokračovati v hledání co nejbedlivěji, až by se nalezla stopa ztraceného.

Cestovatelé činili již přípravy k zbudování stanů na prostranné mýtině, když tu pojednou rozlehl se povětřím zvláštní skřek, nepodobný hlasu lidskému. Téměř současně objevil se Mikuláš Palandr. Běžel co mu nohy stačily. Měl hlavu nepokrytou, vlasy rozcuchané; byl polonahý, několik cárů jen viselo mu kolem kyčlí.

Nešťastník přikvapil bez dechu do kruhu svých přátel, jižto zahrnuli jej otázkami. Ubožák stál zde s očima vytřeštěnýma a s rozšířenýma zřítelnicema, nemoha promluviti; nozdry křečovitě zoužené zavíraly volný průchod dýchání, tak že toto dělo se jen násilným vzlykáním. Chtěl cosi pověděti, ale nemohl ze sebe vyraziti jediného slova.

Co se stalo? Proč byl Palandr tak zedraný a zubožený? Nikdo nemohl toho se domysliti. Konečně vydrala se mu z hrdla skoro nesrozumitelná slova:

„Zápisky! zápisky!“

Astronomové zachvěli se společným zděšením. Rozuměli mu! Zápisky, dvojité zápisky, na nichž zaznamenány byly číselné výsledky veškerých výkonů trigonometrických, zápisky ty byly pryč! Ztratil je Palandr či byly mu ukradeny? Vše jedno. Drahocenné zápisky byly ztraceny a celá ta práce měla znova započnouti!

Společníci Palandrovi, leknutím zkamenělí, pohlíželi na sebe v němém ustrnutí; jediný Matyáš Strux hněvem překypěl. Nemohl se přemoci. Pustil se do ubožáka, spílaje mu až běda. Hrozil jemu strašným hněvem vlády ruské; nezahyne-li prý pod ranami knutou, bude zajisté vyobcován do Sibíře!

Mikuláš Palandr ke všemu tomu ani nemukal; na všecko zatracování kýval jen hlavou a zdálo se, jakoby chtěl říci, že to všecko ještě nic není, že zasluhuje trestu mnohem krutějšího!

„Ukradli vám je?“ tázal se Everest.

„Tak nebo onak,“ sápal se Matyáš Strux, celý bez sebe. „Proč se nás bídnik vzdaluje? Proč nezůstane při nás po tolikerých výstrahách…?“

„Ovšem,“ odpověděl sir John, „ale konečně sluší zvěděti, kam se zápisky poděly; zdaž je ztratil, či byly mu násilně uloupeny.“

„Ukradli vám je, pane Palandře?“ tázal se sir John, nachýliv se k ubožáku, jenž mdlobou a unavením sklesnul do trávy. „Ukradli vám je?“

Mikuláš Palandr posvědčil.

„Vzali vám je tuzemci, Makololové?“

Palandr zavrtěl hlavou.

„Snad Evropané, běloši?“

„Nikoliv!“ zaštkal Palandr zvukem dušeným.

„Kdo pak tedy? sípal rozlícený Matyáš Strux, vztáhna své zaťaté pěstě až k obličeji chuďasa.

„Ba ne!“ zalkal opět Palandr zlomeným hlasem.

„Ani běloši… ani tuzemci… alebrž — paviáni!“

Na mou věru, kdyby důsledky této příhody nebývaly tak smutné, byli by všichni propukli v hlasitý smích!

Mikuláš Palandr byl okraden — opicemi!

Křovák vyložil svým společníkům, že podobný případ často se udává. Za jeho paměti byli cestovatelé mnohokráte paviány okradeni. Jestiť to rod opic starého světa, velmi chytrých a úskočných. Jejich čenich jest prodloužený, tupý; na jeho konci nalézají se nosní dirky. Úhel lícní obnáší 30°, srst je dlouhá, po výtce šedá, ocas končí srstnatým chvostem. Paviáni jsou velmi hojni v lesích afrických; počtář byl jimi bezpochyby přepaden a bránil se udatně, jak o tom svědčil rozedraný oděv jeho. Než to ho nikterak neomlouvalo; neměl se ostatních vzdalovati a drahocenné zápisky nemusely se ztratiti. Netečností jeho byly výsledky tolika svízelů, útrap a nebezpečí na vždy zmařeny!

„Tolik je zřejmo,“ pravil plukovník, „že nestálo ani za to, měřiti poledník uvnitř Afriky, aby takovýto nejapný…“

Nedomluvil. Nač ještě zahrnovati výčitkami nešťastníka, vlastním vědomím zdrceného; nad to neustával rozzuřený Strux hanobiti jej nejhoršími nadávkami! Sluší vyznati, že všichni Evropané bez výjimky byli jako zničeni. Křovák samojediný zachoval obyčejnou chladnokrevnost.

„Pánové,“ promluvil Mokum, „pochopuji vaši zoufalost, avšak okamžiky jsou drahocenné. Paviáni uloupili p. Palandrovi zápisky. Dobrá, budeme je stíhati. Opové tito opatrují pečlivé uzmuté věci a poněvadž zápisky nejsou k snědku, nalezneme je, dopadneme-li zloděje!“

Návrh byl dobrý. Slova ta probudila zase jiskru naděje v srdcích učenců. Sám Mikuláš Palandr po vyslechnutí křováka obživnul. Sebral cáry své neladně roztřepené, přijal od jednoho lodníka vestu, od druhého klobouk a prohlásil, že je hotov doprovoditi své soudruhy na místo zločinu. Téhož večera ještě změnil Everest směr dráhy své podlé udání počtářova; družina odchýlila se poněkud na západ.

Následujícího dne ani v noci na to nenalezli stopu zlodějů. Konečně poznal křovák dle určitých šlépějí v kypré půdě, že tudy přeběhly opice. Palandr ujišťoval, že shluknul se naň celý tucet těchto zvířat.

Brzo byli jim lovci na stopě, pročež postupovali velmi opatrně. Opové tohoto druhu jsou velmi chytří i ostražití a křovák ujišťoval, že tolika přepadnutím lze nadíti se úspěchu.

Druhého dne přichvátal lodník ruský na zvědy vyslaný se zprávou, že na blízku spatřil jednoho paviána. Křovák poručil zastaviti a vydal se napřed v průvodu sira Johna a krajana křováka.

Brzo spatřili celé stádo opic, mezi stromovím laškujících. Lovci za silným kmenem ukryti pozorovali je s napnutou pozornstí. Byli to skutečně paviáni; srst měli nazelenalou, uši a líce černé, silné čelistě a značně vyvinuté drápy. Paviáni jsou pravými lupiči, zlodějové obilí i kukuřice a postrachem Bečuánů, jichž osady často napadají a pustoší.

Stádo lovci pozorované laškovalo bezstarostně, vřeštíc a štěkajíc podobně psům. Dosud žádný z opů lovce nezahlídnul.

Než, byl lupič Palandrův mezí tímto hejnem? Nebylo o tom pochybnosti, neboť křovák ukázal na jednoho samce, jehož télo ověšeno a ovinuto bylo cáry z oděvu Palandrova.

Ó, jak osvěžila se mysl Johna Murraye novou nadějí! Nepochyboval, že chlapík týž je únosníkem zápisků. Bylo nyní úlohou zmocniti se ho za každou cenu, ač bylo nutno, jednati v příčině toho s největší opatrností.

Neprozřetelným hnutím zaplašili by celé stádo do vnitř lesa a pak bylo další úsilí marné.

„Zůstaňte zde,“ šeptal Mokum kormidelníkovi. „Já a Jeho Jasnost vyhledáme ostatní společníky a budeme hleděti, jak bychom hejno obklíčili. Nespouštějte smečku z očí!“

Obklíčiti stádo paviánů bylo jediným prostředkem zmocniti se vinníka. Evropané rozstoupili se na dva hloučky. V jednom oddělení byli Strux, Emery, Zora a tři lodníci. Družina tato měla vyhledati kormidelníka a rozstoupiti se kolem něho v polokruhu. Druhé oddělení, v němž byli Mokum, sir John, plukovník, Palandr a druzí tři lodníci, dalo se směrem na levo, hodlajíc obejíti opy a na ně útok učiniti.

Dle návodu křovákova dělo se postupování pomalu a s největší opatrností. Zbraně byly připraveny a pavián cáry ověšený naznačen byl za terč veškerých výstřelů.

Mikuláš Palandr, jehož zimničnou nedočkavost jen stíží krotili, kráčel vedle Mokuma. Křovák hlídal ho, obávaje se, aby v přílišné horlivosti nějakou hloupost nevyvedl. Statečný muž skutečně nebyl sám sebe mocen, bylať to pro něj otázka života či smrti. Když byli asi půl hodiny v polokruhu kráčeli, uznal Mokum za dobré, schouliti se k zemi a plížiti se lezmo ve trávě. Společníci jeho na dvacet kroků od sebe vzdáleni, kradli se ku předu mlčky a opatrně. Ani slovíčko neuklouzlo jim ze rtů, ani větvička nezachrastila.

Hejno křepčících psohlavů bylo již viděti. Zvířata počínala něco číti a měla se na pozoru. Jeden pavián, vzrůstu neobyčejně silného, jevil nepochybné známky nepokoje. Mikuláš Palandr poznal v něm lupiče; avšak, op neměl zápisky u sebe, alespoň nebylo jich viděti.

„Nevyhlíží-li pak ten otrapa jako učiněný darebák?“ mumlal hněvivě učenec.

Veliký op stával se vždy bojácnějším a podobalo se, jakoby dával znamení ostatním. Několik samic s mláďaty na hřbetě sestoupilo se do kupy. Samci přebíhali semotam kolem nich. Lovci blížili se úkradkem ještě o něco dále. Každý z nich poznal již lupiče, a mohl s této vzdálenosti na jisto měřiti.

Náhle, bezděkým pohnutím ruky, spustila puška Palandrova.

„Proklatě!“ zaklel sir John, vypáliv svou pušku.

Deset výstřelů následovalo. Tři opice padly se stromů zabity. Ostatní přehouply svižnými skoky přes hlavy lovců.

Jeden pouze pavián neprchal, zloděj Palandrův. Vyšplhal se střelhbitě na kmen sykomory, soukal se po větvích její jako provazolezec a zmizel v hustém loubí koruny.

„Tam zajisté má uschované zápisky!“ zvolal Mokum a nemýlil se. Bylo se obávati, aby pavián se stromu ku stromu neuprchnul. Mokum spatřil v tom opa, vykukujícího mezi listovím smokovnice; zaměřil na něj klidně a vypálil. Op, na koleně poraněný, spouštěl se dolů s větve na větev. Držel v jednom pazouru zápisky, které měl prvé zastrčené v dutině stromu. Mikuláš Palandr, sotva že viděl paviána na zem dostoupnouti, vrhl se naň zuřivě a počal s ním zápoliti.

Jaká to půtka! Jaké to zlozvuky vyráželi oba zápasníci! Mezi vřískavé štěkání opa mísilo se vytí Palandrovo. Zmítali sebou tak prudce, že naposled nevědělo se ani, který z těch dvou je mathematik a který pavián! Bylo s nebezpečím zaměřiti puškou na opa, jelikož koule mohla zasáhnouti počtáře.

„Palte! jen palte na obal!“ křičel Matyáš Strux v šíleném záchvatu, a rozhořčený hvězdář ruský byl by to nepochybně sám učinil, kdyby puška jeho bývala nabitá. Zápas trval dále. Palandr, jsa brzo na vrchu brzo dole, snažil se opa zardousiti. Bedra jeho byla celá zkrvácená, jelikož pavián tělo jeho ostrými drápy rozdíral. Konečně vyčkal Mokum příhodnou dobu a sekerou paviána zabil.

Omdlelý Palandr byl společníky odnešen a ošetřen. Ruka jeho tiskla mimovolně oba rejstříky k prsoum. Tělo paviána zavlečeno bylo do ležení a z masa jeho upravena byla večeře pro celou družinu. Všichni pochutnávali si na zkoleném zlodějovi jednak z pomsty, jednak i pro výbornou chuť masa jeho.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.