ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zatím Everest a soudruzi jeho očekávali netrpělivě výsledek odvážlivé výpravy.

Zvítězí-li lovci, objeví se v noci ohnivá záměra. Oba náčelníci neměli ani na chvilku pokoje.

Pouze Palandr, jak obyčejně v počty pohřížený, zůstal klidným.

Konečně nadešla noc. Matyáš Strux střídal se každou půlhodinu mlčky a pravidelně s Everestem před dalekohledem úhloměru. Šlo jim hlavně o to, který z nich dvou první uhlídá signál tak toužebně očekávaný.

Hodiny míjely, půlnoc se odbila, avšak černý chlum zůstal ve tmách zachmuřený.

Konečně ve čtvrt na třetí povstal plukovník Everest a pronesl chladně jediné slovo:

„Signál!“

Náhoda byla mu příznivou k nemalé mrzutosti hvězdáře ruského, jemuž bylo se spokojiti pouhým stvrzením nálezu Angličanova.

Úhel byl změřen s největší zevrubností a vykazoval 73° 58’ 42” 413. Jak vidno, měření vztahovalo se až k tisícinám vteřiny, bylo tedy naprosto přesné.

Druhého dne slaveno bylo shledání se zmužilými lovci, z nichž, jak víme, nebyl nikdo povážlivě raněn.

Podlé výpočtů Palandrových dospěly práce zemědělické ku změření druhého stupně poledníku a bylo celkem sestrojeno patnácte trojúhelníků.

Dne 11. srpna dorazila karavana k lesu na pohled valně rozsáhlému. K otázkám Everestovým odpovídal Mokum následovně:

„Toť les Ravumský.“

„Jak je dlouhý od východu na západ?“

„Pět a padesát mil.“

„A jakou má šířku od severu k jihu?“

„Asi deset mil.“

„Ale jak pronikneme skrze tuto nesmírnou houštinu?“ tázal se dále Everest.

„Nepronikneme vůbec, protože les nemá schůdných cest; musíme jej obejíti buď na východ nebo na západ.“

Po těchto údajích zůstali náčelníci nemálo zaraženi. Les prostíral se na planině naprosto rovné a neposkytoval žádné vynikající vyvýšeniny, jež mohla by sloužiti za metu záměrnou. Obejíti pak les, to jest jinými slovy: vzdáliti se na dvacet až pět a dvacet mil od poledníka, značilo patrně tolik co rozmnožiti práce triangulační celým tuctem pomocných trojúhelníků!

Jakmile karavana položila se táborem na půl míle před lesem, svoláni byli astronomové ku společné úřadě. Uznána všeobecně nemožnost přímé triangulace skrze les a uzavřeno obejíti jej s jedné nebo s druhé strany, což bylo věcí vedlejší, protože poledník protínal les vejpůli.

Avšak jinak soudili o tom náčelníci výpravy. Všechen hněv a všechna žárlivost, po delší dobu tlumeny, propukly pojednou při této malicherné okolnosti. Angličan chtěl se dáti v pravo, protože povede je cesta poblíže směrem, jímž bral se Livingstone na své první cestě k řece Zambezi. Rus chtěl mermomocí v levo, patrně jen za tou příčinou, aby plukovníkovi odporoval. Marně snažili se soudruhové zprostředkovati věc po dobrém.

Michal Zorn ani Emery, sir John Murray ani Palandr nesvedli v tom ničeho a opustili poradu s tím pevným přesvědčením, že tentokráte rozbije se zdar triangulace o svéhlavost tvrdohlavců.

Když ani druhého dne, 12. srpna žádoucí shoda docílena nebyla, vydal se sir John s Mokumem na lov. Rozumí se, že rozmlouvali o příhodě, kteráž bránila dalšímu měření meridiánu.

„Ďas vezmi všecky lesy,“ pravil křovák, „jedná-li se o takovéto práce. Ale je to také nápad od těch učenců, měřiti zemi po délce nebo po šířce! Co z toho máte, změříte-li ji na stopy a na palce? Co se mne týče, Vaše Jasnosti, mohl bych být sto let živ, nepochopím nikdy užitek vašich prací.“

Sir John musel se bezděky usmáti prostotě Mokumově; i pozoroval s podivením, že mrzí křováka nedorozumění vůdců více, než by se byl nadál. Lovec nevšímal si hrubě zvěře, nýbrž zdál se zanášeti určitou myšlenkou a za celý den skoro už ani nepromluvil.

Dva nebo třikráte tázal se téhož dne sira Johna: „Myslí Vaše Jasnost, že plukovník nedohodne se s Rusem?“

K této otázce ovšem odpověděl sir John pokaždé záporně. Když byl Mokum otázku svou k večeru při návratu, v ležení s týmže výsledkem opakoval, dodal tajemně:

„Upokojte se, Vaše Jasnosti, nalezl jsem prostředek ku sjednocení svéhlavých hvězdářů.“

„Opravdu, můj bodrý lovče?“ tázal se Angličan překvapen.

„Nu ovšem, zítra již nebude příčiny k sváru, bude-li jen povětrnost příznivá.“

„Co tím myslíte, Mokume?“

„To záhy uvidíte, sire Johne.“

Angličan nedotíral dále otázkami na křováka, leč ulehnul celý umdlený na lůžko a usnul tvrdě. Odpočinutí jeho netrvalo dlouho. K jedenácté hodině probuzen byl, vlastně prudce vyburcován ze spaní. Jakýsi nepochopitelný zmatek byl se zmocnil celého tábora; lidé pobíhali semo tam celí vyjeveni. Co se stalo?

Les hořel plamenem.

Jaké to divadlo! Ohnivé sloupy odrážely se od chmurné oblohy a zdály se k samému zenithu vyrůstati.

Sir John pohledl na Mokuma, jenž stál nedaleko něho mlčelivý a nepohnutý. Porozuměl mu dobře. Požár měl proklestiti cestu skrze prales mnohonásob staletý!

Vítr od jihu vanoucí podporoval záměr křovákův. Vzduch rozdmychoval vydatně požár a podněcoval jej svým kyslíkem. Brzo rozmohl se vítr silněji a šířil plamennou záplavu vždy dále v okolí několika mil. Dusné vedro pronikalo vzduchem až k táboru. Uschlé dříví, pod hustým loubím staletých kmenů rozestlané, praskalo účinkem horka. Tu i tam rozžehly se náhle u prostřed plamenů skvoucí, vysoko šlehající pochodně; byly to stromy pryskyřnaté, ježto rozsvěcovaly se jako smolnice. Nebe zatopeno bylo rudou září a děsná ta záplava oblohy obrážela se v oblacích tou měrou, jakoby požár již samého zenithu dostupoval.

Mezi to ozývalo se se všech stran hořícího lesa skučení, řičení, řvání a mekotání zvěře; rozpoutaný živel sháněl bůvoly a hyény v jediné svorné stádo a štval je v divé směsici k společnému útěku. Požár trval celou noc, následující na to den a ještě celou noc. A když rozbřesklo se jitro 14. srpna, jevila se zrakům Evropanův šírá prostora ohněm vyhlodaná a poskytující v průměru několika mil volného průchodu.

Volná dráha byla razena, zdar další triangulace zachráněn odvážlivým skutkem Mokumovým.