Zlatý fond > Diela > Dobrodružství tří Rusův a tří Angličanův v jižní Africe


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Dobrodružství tří Rusův a tří Angličanův v jižní Africe

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Zuzana Berešíková, Martina Pinková, Roman Zsiros, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 27 čitateľov

Částka čtvrtá. Několik slov o métru

Duch lidský již v dobách šedé dávnověkosti zabýval se vyhledáváním jisté míry všeobecné i neproměnlivé, jejíž přesnou hodnotu poskytovala by příroda sama. Byloť zejmena důležito, aby míra ta mohla býti vyhledána kdykoliv znova a spolehlivě, byť i země stala se jevištěm převratů jakýchkoli. Staří ovšem cíle tohoto úplně dosíci nemohli, protože scházely jim potřebné návody i nástroje.

Nejlepší cesta k nalezení míry neproměnlivé je zajisté přenešení jistého měřítka na obvod zemský, jejž možno považovati za veličinu stálou. Za tou příčinou dlužno změřiti mathematicky buď celý obvod země, nebo určitou část jeho. Na samém věčně krásném úsvitě vzdělanosti evropské, v zemi hellenské, pokoušeli se někteří veleduchové o rozluštění tohoto problému.

Podlé výroků souvěkých učenců pokládal řecký mudrc Aristoteles tak zvané stadium[2] za stotisícátou část obvodu zemského od točny až k rovníku. Eratosthenes, vrstevník Ptolomeův, vypočetl dosti přibližně hodnotu jednoho stupně podél řeky Nilu mezi Syenou i Alexandrií. Avšak samému Ptolomeovi ani Posidonovi nepoštěstilo se provésti podobné operace zemědělské s dostatečnou zevrubností. Také pozdějším badatelům lépe se nevedlo.

Picard ve Francii byl prvním, jenž přihlížel ku zdokonalení dosavadních návodů měření stupně a stanoviv roku 1669 délku oblouku nebeského i zemského mezi Paříží a městem Amiensem, položil za hodnotu jednoho stupně padesát sedm tisíc šedesát toas.[3]

V létech 1683 až 1718 prováděli Cassini a Labaire měření Picardem vykonané dále až k Dunkerkám. Cassini a Lacaille shledali r. 1739 tuto práci býti pravou novým měřením od Dunkerku až po Perpignan. Konečně vztáhlo se měření téhož poledníku Méchainem až po Barcelonu ve Španělích.

Po smrti Méchainově, svízelům obtížné práce podlehnuvšího, bylo předsevzato další vyměřování poledníku francouzského teprve rokem 1807. Arrago i Biot dospěli totiž až k ostrovům Balearským.

Prozkoumaný oblouk čili čtverník meridiánu prostíral se tehda od Dunkerků až k ostrovu Formentera ve skupině Balearské. Středem jeho prochází čtyřicátý pátý rovnoběžník severní, od rovníku i od točny stejně vzdálený. V té příčině nemuselo se šetřiti sploštění zeměkoule při vypočítávání hodnoty jedné čtvrtiny poledníka.

Měření toto vytknulo padesát sedm tisíc dvacet pět toas za průměrnou hodnotu jednoho čtverníka ve Francii.

Jak patrno, po tu dobu výhradně učencové francouzští zabývali se určováním tak útlým a choulostivým.

Konstitující shromáždění v roku 1790 vydalo k návrhu Talleyrandovu dekret, jímž ukládá se akademii věd, aby sestrojila neproměnlivý vzorec pro veškeré míry a váhy.

V té době slavní učenci: Borda, Lagrange, Laplace, Monge a Condorcet podali návrh na přijetí jednoho desetimiliontinného dílu jedné čtvrtiny poledníka za jednici běžné míry délkové a váhu vody překapované za měřítko tíže veškerých známých těl.

Soustava tato přijata byla skutečně a desetinný základ její přispěl nemálo k tomu, že míra tato přirozená obdrží vrch nad všemi ostatními a sloučí je konečně v jedinou společnou.

Desetimiliontinná část jednoho čtverníka poledníkového nazvána pak jeden métr (t. j. míra), pročež i celá soustava métrickou sluje.

Později konalo se měření poledníka na různých místech naší země, poněvadž tato nemá tvaru úplně kulovitého, nýbrž představuje elipsoid (schodničník). Následkem toho bylo potřeba také určiti velikost sploštění země na točnách.

Švédský přírodozpytec Celsius vyměřoval roku 1736 severný oblouk v Laponsku a obdržel za výsledek padesát sedm tisíc čtyři sta devatenácte toas pro délku jednoho stupně poledníkového.

Roku 1745 vytknuli v Peruvii Godin i společníci padesát šest tisíc, sedm set třicet sedm toas za rovnomocninu jednoho stupně.

V létech 1752 vyšetřil Lacaille padesát sedm tisíc třicet sedm toas délky stupně meridiánu na Předhoří Dobré Naděje.

Roku 1754 obdrželi otcové Maire a Boskovič padesát šest tisíc devět set sedmdesát tři toasy při měření oblouku mezi Římem a Rimini.

Beccaria v létech 1762 a 1763 páčil oblouk piemontský na padesát sedm tisíc, čtyři sta šedesát osm toas.

V devatenáctém století vyměřováno bylo množství jiných čtverníků: v Bengalsku, ve vých. Indii, v Piemontsku, Finsku, Hanoveránsku, ve východ. Prusku, v Dánsku atd.

Jediní Angličané a Rusové zabývali se pramálo těmito útlými pracemi. Zde jmenovati sluší jeneralmajora Roy, jenž r. 1784 hleděl spojiti míry francouzské s anglickými.

Ze všech těchto výprav zemědělických dalo se již s jistotou souditi, že průměrná hodnota jednoho stupně musí býti rovněmocna padesáti sedmi tisícům toas, to jest dvacet pět starofrancouzských mil.[4] Násobením této hodnoty průměrné počtem veškerých stupňů, jichž čítá obvod země 360, vypočetla se délka celého pásu zemského. Obnášíť obvod země na rovníku devět tisíc starofrancouzských „lieue“ čili 5400 zeměpisných mil.

Z rozmanitých měření čtverníků, podniknutých na četných místech zeměkoule, šly na jevo ne zcela souhlasící výsledky; nicméně z průměrné hodnoty padesát sedm tisíc toas pro jeden stupeň odvozena byla rovnomocnina „métru“. Desetimiliontinná část čtvrtého dílu jednoho poledníku zemského (1 métr) rovná se třem stopám, jedenácti čárkám a dvě stě devadesáti šesti tisícinám čárky. Ve skutečnosti je tato cifra poněkud nezevrubná. Z nejnovějších výpočtů o sploštění zeměkoule jde na jevo, že ono obnáší zlomek 1/299, nikoliv 1/334, jak domníváno se před tím. Čtverník poledníka neobsahuje pak na vlas deset milionův métrů, nýbrž deset milionův a osm set padesát šest metrů. Avšak rozdíl je v poměru k délce tak nepatrný, že činí při métru chybu dvou desítitisícin jedné čárky!

Takto stanovený metr nebyl hned přijat za jednici míry ode všech národů vzdělaných. Belgie, Španělsko, Piemontsko, Řecko, Holand, staré osady španělské; republiky: Nová Granada, Costa, Rica atd. zavedly ihned míru metrickou. Jiné země na př. Anglie, Rusko a Rakousko nechtěly se však pro všeliké důvody prohlásiti pro míru přirozenou.

Snad že i zápletky politické, vyznačující povahu Evropy na sklonku 18. století, překážely v Anglii rozhodnému zavedení míry metrické.

Když vydán byl 8. května 1790 zmíněný dekret, pozváni byli učenci angličtí, aby podali svůj úsudek o tom, má-li se míra všeobecná založiti na délce kývadla jednoduchého, za minutu šedesátkráte kmitajícího, nebo má-li se vzíti za jednici délky zlomek některého oblouku zemského.[5] Události politické zabránily tomuto sjednocení.

Teprvé roku 1854 odhodlali se státníci angličtí, pochopivše dávno již výhody soustavy metrické, k zavedení její. Avšak vláda anglická chtěla tajiti své přesvědčení na tak dlouho, až by vlastní práce zemědělické dovolily stanoviti hodnotu stupně meridiánového s důkladností co možná nejzevrubnější. Ješto i Rusko klonilo se tehdy k soustavě desetinné, uzavřela vláda anglická jednati v té příčině souhlasně s Ruskem.

K tomu cíli sestavena byla mezinárodní komise učenců, záležející v nejlepších, nejproslulejších silách vědeckých. Viděli jsme, že pro Anglii zvoleni byli Everest, sir John Murray a Vilém Emery; z hvězdářů ruských pak Matyáš Strux, Mikuláš Palandr a Michal Zorn.

Komise ustavila se v Londýně a vytknula si za úlohu vyměření čtverníka poledníkového v jižní Africe, načež měl se vyšetřiti jiný oblouk téhož poledníka na severní polokouli.

Z obou výměrů doufala komise vyvoditi zevrubně průměrnou hodnotu jednoho métru, uspokojující také nejpřísnější požadavky vědy mathematické.

Zbývalo jediné voliti jeviště operací mezi osadami anglickými: Kapem, Osadou Austrálskou i Novo-Zelandskou. Australie a Nový Zeland, položené u protichůdcův evropských, vyžadovaly přílišnou vzdálenost cesty a mimo to bylo se obávati, že divocí kmenové tuzemští, s podmaniteli nekonečné války vedoucí, mohli by účel výpravy nad míru ztížiti, nýbrž dokonce zmařiti. Naproti tomu naskytovaly se mnohé výhody zvolením osady kapské. Poloha této vykazuje stejný meridián, jako jisté končiny evropského Ruska; mohl se tedy změřiti také druhý čtverník téhož poledníka v carstvi ruském, aniž porušilo se tajemství operace. Cesta do osady kapské byla poměrně kratší a konečně naskýtala se učencům obou národů nejkrásnější příležitost, přesvědčiti se o svědomitosti výkonů Francouze Lacaillea, jenž pracoval druhdy na témž místě a vytknul padesát sedm tisíc, třicet sedm toas za hodnotu jednoho poledníkového stupně na Předhoří Dobré Naděje.

Kap zvolen byl tudíž za jeviště prací geodetických, když byly obě vlády usnesení komise schválily.

Potřebné prostředky peněžité byly povoleny a veškeré přístroje triangulační dvakráte zhotoveny. Podotknouti sluší, že mimo ohledy čistě vědecké vedla obě vlády poněkud i samolibost národní k takovému podniknutí. Šlo zajisté o to, předčíti Francouze v úvahách počtářských a překonati co do zevrubností práce nejvýtečnějších hvězdářů uprostřed pusté a neznámé země.

Učencové komise pociťovali taktéž jakousi osobní řevnivost a byli odhodláni obětovati vše, třeba životy, na dosažení příznivého výsledku, jenž přinesl by vědě užitek a vlasti slávu.

Nuže ta byla vlastní příčina, pro kterou hvězdář Emery na sklonku měsíce ledna r. 1854 dostavil se k vodopádům Morghedským, na břehy řeky Oranže.



[2] Jedno stadium Řekův = 1/40 míle zeměpisné. Pozn. překl.

[3] Jedna toasa = 6 pařížským stopám. Pozn. překl.

[4] Stará míle francouzská (lieue de France) rovná se 4444 metrům. Pozn. přek.

[5] Za času revoluce francouzské chtěli Biot a Laplace nahraditi kývadlo šedesátkové centesimálním. Kruh měl se rozděliti na 400 stupňův, každý stupeň na 100 minut, každá mninuta na sto vteřin. Důsledné toto provádění soustavy desetinné, ač v mnohých příčinách výhodné, se neujalo. Pozn. přek.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.