ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Připlujem k aiolské výspě, kde má své obydlí stálé Aiolos, Hippotův syn, jenž milý byl nesmrtným bohům. Ostrov ten po moři pluje a kolem je ohrazen celý kovovou nezlomnou hradbou a hladká z něho ční skála. 5 S ním tam dvanácte dítek má obydlí v paláci jeho. Šest má dcer, šest synů. Ti bují v rozkvětu mládí. Otec dcery své provdal a vlastním dal za ženy synům. Oni tam při otci milém a při své pečlivé matce hodují každý den — jest bez počtu před nimi jídel. 10 Dvorem slyšet je hluk, jenž z vonné se ozývá síně za dne. Když nastane noc, spí u svých ctihodných chotí na lůžkách zdobených řezbou a kobercích velice krásných. Tamo jsme do jejich místa a krásného paláce přišli. Hostil mě celý měsíc a na všecky věci se tázal, 15 na Tróju, argejské loďstvo a na návrat Achaiů z války. Já pak bohovi zas jsem patřičně vykládal všecko. Když jsem už odplouti toužil a žádal za jeho průvod, nikterak neodpíral a výpravu ochotně chystal. Dal nám na cestu měch, jejž z devítiletého býka 20 vyňal a fučivých větrů v něm spoutal pohybů volnost, neboť Kronovec Zeus jej stanovil vladařem větrů, aby z nich každý bouřil neb konejšil, jak se mu zlíbí. Potom na duté lodi jej stříbrnou tkanicí vázal, třpytnou, by ani dost málo mu nemohlo uniknout z měchu. 25 Jedině Zefyrův vánek mi dopředu poslal, by vanul, chtěje, by lodi i nás hnal kupředu. Takto se arci nemělo stát, vždyť nerozum náš nám způsobil zkázu. Devět napořád dní, jak ve dne tak v noci, jsme pluli, až se nám v desátý den již zjevila otcovská půda, 30 také jsme viděli tam, již nablízku, nítiče ohňů, když vtom, námahou mdlého, mě sladký přemohl spánek: pořád jen táhla jsem řídil a z druhů jich nikomu nedal jinému, bychom co nejdřív se dostali v otcovskou zemi. Zatím druhové moji však vespolek mluvili o tom, 35 mníce, že do domu svého si odvážím zlato a stříbro, které mi Aiolos dal, syn Hippotův chrabrého ducha. Takto pak pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Divno, jak tento zde muž jest všechněm milý a vzácný lidem, kdykoli k nim jen zavítá, v zemi a město. 40 Mnoho již pokladů vzácných si přiváží z Ília domů, z kořisti — tuhle však nám, ač tutéž prošli jsme cestu, každému do vlasti své jest s prázdnýma rukama jíti. Rovněž mu teď zas Hippotův syn dal z přátelské přízně tohle — nuž honem pojďme a pohleďme, co by to bylo, 45 kolik zlata a stříbra se skrývá v tomto zde měchu!“ Řekli, a rada ta zlá v jich poradě nabyla vrchu. Rozvážou měch — vtom větrové v ráz jim vyrazí z měchu. Rázem je popadla bouře a od země otcovské hnala, plačící na mořskou pláň. Vtom ze svého procitnuv spánku, 50 ve své statečné mysli jsem počal přemýšlet o tom, měl-li bych vyskočit z lodi a život ve vlnách pohřbít, či snad klidně to snésti a zůstat naživu ještě. Já jsem to snesl a zůstal a ležel na lodi tiše, zastřev tvář — však vichoru vztek hnal koráby naše 55 nazpět k aiolské výspě, a druhové žalostně lkali. Z lodi jsme na souš vyšli a čerstvé si nabrali vody, načež při lodích rychlých se druhové najedli kvapně. Když pak jsme pokrmu dost již pojedli, jakož i pití, tenkrát jednoho druha a hérolda přidruživ k sobě, 60 v Aiolův skvostný jsme dům zas vstoupili. Jeho jsme našli hodovat u své choti a u svých milených dítek. My pak vešli jsme dovnitř a na prahu, u samých dveří, sedli. — Ti na mysli žasli a těmito slovy se ptali: „Copakže, Odyssée, sem jdeš? — Ký zloboh tě stihl? 65 Vždyť jsme tě vyslali přec tak pečlivě, aby ses dostal do své vlasti a domu, a kam by se zlíbilo tobě!“ Řekli, a na to jsem já zas promluvil, truchlivý v srdci: „Zhoubní druzi a spánek mě uvrhli do této bídy, kletý — než pomozte nám, ó přátelé, vám je to možno!“ 70 Děl jsem a lahodou slov v jich přízeň se vlichotit hleděl. Oni tu umlkli všichni — jen otec mi odvětil takto: „Ihned z výspy mi táhni, ty nejzvrhlejší z tvorstva! Nelze mi přec, bych hostil a do vlasti posílal muže, který blažených bohů si zřejmou nenávist získal! 75 Pryč! Vždyť přišel jsi sem, jak patrno, protivný bohům!“ Takto mě vyháněl z domu, a já jsem zhluboka vzdychal. Pak jsme se na cestu zpět zas vydali, sklíčeni v srdci. Plavcům klesal duch, když musili veslovat pracně pro naši zpozdilost vlastní. — Už nevál příznivý vítr.

80 Po šest napořád dní, jak ve dne tak v noci, jsme pluli, v sedmý k strmému městu jsme konečně Lamovu přišli v Télepyl laistrýgonský, kde pastýř pastýře volá: jeden z nich vhání stádo a druhý je na pastvu žene. Tam by si člověk, jenž nespí, i dvojí výdělek mohl 85 získati: za pastvu skotu a za pastvu bělostných ovcí, neboť tam noční dráhy jsou denním nadmíru blízké. Vplujem ve vzorný přístav — tam zříme, jak okolo něho strmá se s obou stran, kol dokola, skalina zdvíhá, z moře pak příkré břehy a vyčnělé naproti sobě 90 při ústí do výše trčí, a vchod jest velice úzký. Ihned každý můj druh tam vehnal prohnutý koráb, lanem pak přivázal loď v té zátoce sevřené zevšad hustě, vždyť mořská se tůň tam nevzdula vanutím větru, nikdy, ni mnoho ni málo — a jasná tam hladina byla. 95 Jedině já svou černou loď jsem zadržel venku, na samém pokraji břehu, a ke skále přivázal lanem. Potom jsem vystoupil na vrch a na skalné vyhlídce stanul: Nikde tam nebylo půdy, již zorali muži a býci, v daleku jen jsem zahlédl kouř, jak do výše stoupá. 100 Tenkráte soudruhy své jsem vysílal na zvědy vyjít, jací v krajině té jsou lidé žijící z chleba, zvoliv soudruhů dvé, druh třetí byl héroldem jejich. Druhové z korábu vyšli a plochou dali se cestou, po které s vysokých hor lid svážíval na vozích dříví. 105 Tu pak se potkali s dívkou, jež před městem vážila vodu, vladaře Antifatéa to dcerou, statnou to děvou. Ke zdroji krásných proudů ta dívčina scházela právě, k Artakii, z níž denně si lid bral do města vodu. Poslové přistoupli k dívce a počavše hovor se ptali, 110 který je král té země a kterému národu vládne. Dívka jím udala hned dům otcův s vysokým krytem. Ale když v slavný ten dům již vkročili, našli tam ženu velkou jak vrchol hory — i pojala hrůza je před ní. Ihned ze sněmu lidu jim manžela zavolat dala, 115 statného Antifatéa. Ten krutou jim připravil zhoubu: popadl jednoho z druhův a hned si ho připravil k jídlu. Druzí dva vylítli z domu a úprkem přiběhli k lodím. Po městě řev však pozdvihl král — hned na jeho pokřik mohutní Laistrýgoni se se stran sbíhali různých, 120 bez počtu — nikoli mužům, spíš Gigantům podobni jsouce. Oni tu s vrcholů skal hned počali balvany házet přetěžké. Strašný hřmot byl vzbouřen po lodích všude, jak tam hynulo mužstvo a koráby tříštěny byly. Každý je bodal jak ryby a k mrzkým si odnášel hodům. 125 Co tak soudruhy mé v té hluboké zátoce kláli, zatím broušený meč jsem vytasil od statné kyčle, jím jsem provazy přeťal, jež na lodi ztemnělé přídy byly, a soudruhům svým jsem dával důtklivý rozkaz, rychle se chopit vesel a uniknout hrozící zkáze. 130 Lodníci mořskou tůň hned zvířili, lekše se zhouby. Unikl k radosti mé můj koráb z převislých skalin na širou mořskou pláni — ty druhé tam hromadně zašly. Pak jsme se na cestu dál zas vydali, sklíčeni v srdci, rádi, že znikli jsme smrti — však milých pozbyvše druhů.

135 Připlujem k aiajské výspě, kde má své obydlí stálé Kirké pletenců krásných a mluvící bohyně mocná, Aiéta zhoubné mysli to z jedné rodiny sestra: Hélios, pochodeň lidstva, jich obou je roditel vlastní z matky, jež Persé slove a dcera je Ókeanova. 140 Ku břehu oné výspy jsme přistali s korábem mlčky, v ochrannou zátoku přímo, a bůh nás nějaký vedl. Tenkrát vystoupše z lodi, dva dny jsme a ještě dvě noci leželi, ztrátou síly a zármutkem soužíce mysl. Ale když třetí den nám Jitřena pletenců krásných 145 přinesla, ostrý meč jsem do rukou chopil a oštěp, narychlo od lodi své jsem kráčel na rozhled vzhůru, zda bych zaslechl hlasy a spatřil zoranou půdu. Vyšel jsem na drsnou skálu a na jejím vrchu jsem stanul. Zdálo se, jako by kouř tam stoupal z Kirčina sídla, 150 od země širokých cest skrz husté křoví a stromy. Tu jsem přemýšlet počal i ve svém srdci a v mysli, mám-li tam na zvědy jít, když dým jsem tam uviděl žhavý. Když jsem tak přemýšlel v srdci, tu vhodnějším uznal jsem toto: na mořský břeh jít dříve a k rychlému korábu svému, 155 dát svým soudruhům najíst a potom je na zvědy poslat. Když pak, kráčeje zpět, jsem k prohnuté lodi se blížil, dojat byl nějaký bůh v mé samotě soucitem se mnou, neboť parohatého mi jelena do cesty poslal, velkého: kráčel k řece, jda z lesní pastviny právě, 160 dychtiv pít, vždyť sluneční žár už velmi ho soužil. Toho, jak kráčel z lesa, jsem ranil do středu hřbetu, páteří. Kovový hrot skrz naskrz pronikl tělem. Zachroptěv, do prachu padl, a z těla mu vyletěl život. Opřev se o něho nohou, jsem kopí kované z rány 165 vyrval a položil na zem a nechal je na místě ležet. Avšak potom jsem sám šel natrhat chrastí a proutí, z něhož jsem upletl provaz, as na sáh, zkroucený pevně s obou stran, jímž nohy jsem spjal té obludy velké, pak jsem ho na šíji nesl a k černé lodi jsem kráčel, 170 podepřen o kopí své, vždyť na pleci nebylo možná jednou rukou ho nést — bylť náramně velký ten jelen. Před lodí jsem jej shodil a potom soudruhy svoje, ke všem přistoupiv zvlášť, jsem vlídnou povzbudil řečí: „Přátelé, vždyť přec dřív, byť velice truchliví, vejít 175 nemůžem v Hádův dům, než hodina osudu přijde. Vzchopte se! Dokud co jísti, co píti je na lodi rychlé, s chutí pomněme jídla a nechtějme trápit se hladem!“ Děl jsem, i poslechli hned mé pobídky druhové moji, s tváří stáhli si roucha a jelena zhlédli a žasli 180 na břehu nezmorné tůně — bylť náramně velký ten jelen. Když pak dost již dlouho se pozorně dívali na něj, všichni si umyli ruce a skvělé chystali hody. Takto jsme po celý den tam seděli k západu slunce, nadbytek masa jsme jedli a lahodné pili jsme víno. 185 Když pak zapadlo slunce a nastal večerní soumrak, tehdáž na břehu mořském jsme všichni si ulehli k spánku. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tehdy jsem svolal schůzi a ke všem toto jsem mluvil: „Druhové, slyšte má slova, ač mnohé snášíte strasti! 190 Není nám, milení, známo, kde východ je, ani kde západ, ani kde pochodeň lidstva, bůh Hélios, pod zem se noří, ani kde vychází zas, nuž vejděme v úradu rychle, najdem-li nějakou radu, však, myslím, není tu žádná… Vyšel jsem na drsnou skálu a spatřil s vyhlídky ostrov, 195 kterýžto se všech stran jest bez konce obklopen mořem. Ostrov sám jest nízký. I spatřil jsem, pohlédnuv bystře, uprostřed ostrova kouř skrz husté křoví a stromy.“ Takto jsem promluvil k druhům, a těmto se sklíčilo srdce: přišlyť jim na mysl hrůzy, jež přestáli u Antifata, 200 jakož i Kyklópův pych, toho zpupného lidožrouta. Propukli v hlasitý sténot a proudem ronili slzy, avšak docela nic jim jejich neprospěl nářek. Já však rozdělil jsem své soudruhy holení krásných ve dvé oddílů stejných a každému přidělil vůdce: 205 já byl velitel jedněch a Euryloch podobný bohům, druhých, pak v kované přilbě jsme nakvap točili losy: tehdy los Eurylochův z ní vyskočil, chrabrého reka. Vykročil Eurylochos, s nímž kráčeli dvacet dva druzi, s pláčem, my zůstali tam, však všichni jsme vzlykali hořce. 210 Kirčin nalezli dům. Byl zbudován z kamenů hladkých, výstavně, v úvalu lesním, a na místě viděném zevšad. Byli kol stavení toho i horští vlci i lvové, zakleti od Kirky samé, jež dala jim škodlivé bejlí. Ti však se nevrhli na ně, jen povstali docela mírně 215 s místa a dlouhým chvostem se lísali k soudruhům našim. Jako se lísají psové, když odněkud z hostiny někdy domů vrací se pán, jenž nosí jim lahůdky chutné, tak se k nim lísali vlci i lvové mohutných drápů. Oni však velmi se lekli, když uzřeli hrozné ty dravce. 220 Stanou v předsíni domu té bohyně pletenců krásných, Kirky, a slyší ji zvnitř, jak libým zpívajíc hlasem, tká tam tkaninu božskou a velikou, jaká jen bohyň bývají mistrná díla, i jemná i lepá a skvostná. Polítés, náčelník mužů, tu první mluviti počal, 225 který z druhů mi všech byl nejvíc milý a vzácný: „Přátelé, žena je vnitř, jež tkajíc tkaninu velkou, zpívá líbeznou píseň, že celá kol podlaha zvučí, bohyně, neb snad žena — nuž nyní se ozveme rychle!“ Toto jim Polítés řekl — ti zvučným se ozvali hlasem. 230 Odemkla lesklé dveře a z komnaty vystoupla rychle, dovnitř je zvouc — hned vešli tam s ní, vší rozvahy prosti, jediný Eurylochos, jenž úklady tušil, tam nešel. Potom je uvedla v jizbu a na křesla sednout a židle zvala, pak žlutavý med, pak sýr, pak z ječmene mouku 235 s pramenským smíchala vínem a přilila záhubné šťávy k jídlu, by otcovská zem jim nadobro zmizela z mysli. Avšak když jim to dala, a vypili, ihned je potom prutem kouzelným šlehla a zavřela v prasečí chlívy. Měliť hlavy jak vepři i chrochot i štětiny také, 240 jakož i tvar, jen rozum byl zdráv, jak býval kdy dříve. Plačící druhové v chlív jsou zavřeni — Kirké jim dala žaludů k jídlu a bukvic a také bobulí dřínu, stravu to zvyklou vepřům, již lehají na holé zemi. Nakvap tu Eurylochos se k černému korábu přihnal, 245 dát nám o druzích zprávu a o jejích osudu trpkém. Ale, ač dychtil mluvit, ni slova nám nemohl říci, neboť velký smutek mu celým pronikal srdcem, zrak se mu slzami plnil a bolest ho svírala v srdci. Když jsme se všichni ho ptali a již jsme se počali horšit, 250 tu teprv vyložil nám, jak zhynuli ostatní druzi: „Šli jsme, jak rozkaz jsi dal, tou chrastinou, vládyko slavný, našli jsme krásný dům: byl zbudován z kamenů hladkých, výstavně, v úvalu lesním a na místě viděném zevšad. Žena tam hlasitě pěla a velkou tkaninu tkala — 255 bohyně, neb snad žena — tu druzi se ozvali hlučně. Odemkla lesklé dveře a z komnaty vystoupla rychle, dovnitř nas zvouc — hned vešli tam s ní, vší rozvahy prosti, jen jsem jediný já tam nevešel, úklady tuše. Ti se tam ztratili všichni, a společně — nikoho z druhů 260 nebylo zřít, ač dlouhý čas jsem meškal a čekal.“ Řekl, já zavěsil meč, jejž stříbrné zdobily hřeby, na plece, kovaný, velký, a potom lučiště také. Pak jsem zval Eurylocha, by toutéž cestou mě vedl. On však kolena má hned rukama oběma objav, 265 prosil, žalostně štkaje, a řekl mi perutná slova: „Nech mě tu, živený Diem, a nenuť mne proti mé vůli! Vímtě, že ani ty sám již nepřijdeš, aniž sem koho ze svých přivedeš druhů — radš prchněm s těmito rychle, poněvadž bychom takto dni záhuby uniknout mohli!“ 270 Pravil, já na jeho řeč jsem řekl mu odpověď tuto: „Tak tedy, Eurylochu, si zůstaň na tomto místě, jez jen klidně a pij blíž černé vyduté lodi! Já však půjdu tam sám, vždyť silná mi nastala nutnost.“ Děl jsem a od své lodi a od moře kráčel jsem vzhůru. 275 Avšak když jsem už brzy, jda posvátným údolím oním, přijít měl v prostorný dům, jenž náležel kouzelné Kirce, tenkrát přišel mi vstříc bůh Hermés se zlatým prutem, jak jsem k tomu šel domu. Byl podoben mladému muži s prvním na bradě chmýřím, když v nejkrásnějším je mládí. 280 Hermés ruku mi stiskl, a těmito promluvil slovy: „Kam to jen, nešťastníče, tu po kopcích ostrova kráčíš, samoten, neznalý kraje? Jsou druzi tu v Kirčině domě zavřeni v podobě vepřů a v chlívech stavěných pevně. Či snad je vyprostit jdeš? — Však nemyslím, že by ses vrátil 285 také ty sám — spíš v místě, kde druhové, uvázneš také. Nuž já zachráním tebe a zbavím tě pohromy zhoubné. Tu máš! To kouzelné býlí si do domu Kirčina vezmi, které ti od hlavy tvé den jisté odvrátí zhouby! Avšak nyní ti povím vše kouzelné Kirčiny spády: 290 Připraví smíšený nápoj a přilije kouzelnou šťávu. Tenkrát kouzlo se jí však nezdaří: zamezí čáry bejlí, které ti dávám. Však nyní povím ti všecko: Jakmile kouzelným prutem tě Kirké po těle šlehne, ihned broušený meč spěš vytasit od boku svého, 295 prudce se na Kirku vrhni, jak chtěl bys ji na místě zabít. Ona tu, plná strachu, tě pobídne, jít v její lůžko. Potom božčina lůžka už nechtěj zamítat déle, aby ti vrátila druhy a za hosta přijala tebe. Avšak vyzvi ji dřív, ať vyřkne ti přísahu bohů, 300 velkou, že pohromy zlé již nechce ti způsobit jiné, také až odložíš oděv, ti nevezme sílu a mužnost!“ Toto mi Argovrah řekl a rukou bejlí mi podal, které byl vytrhl z půdy a ukázal vlastnosti jeho: kořen jeho byl černý a květ byl bílý jak mléko, 305 móly je bohové zvou — však těžko je vytrhnout z půdy, aspoň smrtelným lidem — než bohům všecko je možno. Hermés po těchto slovech se odebral na širý Olymp oním ostrovem lesným, však já jsem v Kirčino sídlo kráčel, a po cestě té v mé hrudi mi bouřilo srdce. 310 Stanul jsem před vchodem domu té bohyně pletenců krásných, kdež jsem se hlasitě ozval, a hlas můj slyšela božka. Odemkla lesklé dveře a z komnaty vystoupla rychle, dovnitř mě zvouc, já šel sem s ní, v svém srdci jsa sklíčen. Nymfa mě zavedla dovnitř a na křeslo stříbrnohřebé 315 pozvala, úpravné, krásné, jež vespod podnožku mělo. Nápoj v zlatou mi číš pak nalila, abych jej vypil, v srdci však smýšlejíc zmar, tam přidala záhubné šťávy. Avšak když mi to dala, já vypil a selhaly čáry, kouzelným prutem mě šlehla a takto se ozvala ke mně: 320 „Jdi teď v prasečí chlívek a lehni si k ostatním druhům!“ Řekla, já broušený meč jsem od své vytasil kyčle, prudce jsem na ni se vrh’, jak chtěl bych ji na místě zabít. Ona tu hlasitě vykřikla, a podběhši, objala moje kolena, hlasitě štkajíc, a pravila perutná slova: 325 „Kdopak a odkud jsi rodem?! Kde město a rodiče tvoji?! Žasnu, že’s okouzlen nebyl, když vypil’s ten čarovný nápoj! Dosud vůbec nikdo ten nápoj nesnesl jiný, kdokoli z mužů ho pil, jak přešel mu ohradou zubů — — avšak ve hrudi tvé jest nějak nezlomná mysl! — — 330 Že’s ty ten zchytralý rek, syn Láertův, o němž mi řekl Argovrah se zlatým prutem, že jednou s korábem černým zavítá na ostrov můj, až vracet se od Tróje bude! Ty však ten svůj meč vraz do pochvy — my však si nyní vystupme na lůžko mé, ať na něm společně oba 335 ve styk vstoupíme družný a máme již důvěru k sobě!“ Řekla, já na její řeč jsem dal jí odpověď tuto: „Kirké, jak můžeš jen chtít, bych já byl přítulný k tobě, když jsi mi soudruhy mé přec ve vepře změnila v domě, mne pak, smýšlejíc lest, chceš zdržet tady a vábíš 340 s tebou v komnatu jíti a na tvé vstoupiti lůžko, abys, až odložím oděv, mi odňala sílu a mužnost. Já však na lůžko tvé bych nikterak vstoupiti nechtěl, leč bys přísahu velkou mi ráčila, bohyně, vyřknout, ty že mi pohromy zlé již nechceš způsobit jiné.“ 345 Děl jsem, a bohyně hned, jak žádal jsem, přísahu vyřkla. Když pak se zařekla Kirké a přísahu skončila řádně, tu jsem už na lůžko vstoupil, jež překrásně zdobeno bylo. Zatím Kirčiny služky, jež byly tam zaměstnány, čtyři, jí v jejím domě své služebné konaly práce. 350 Ovšemže rod těch služebných děv jest z hájů a zdrojů, z posvátných řek, jež v mořskou tůň své vlévají vody. Jedna z těch služebných nymf tam na křesla koberce kladla, krásné, nachové, navrch, a lněné pokrývky vespod, druhá před každé křeslo jim stavěla po jednom stolku, 355 stříbrném — na každý z nich jim zlatý dávala košík, třetí z těch služebných nymf zas v stříbrném měsidle krásném sladké mísila víno a zlaté stavěla číše, čtvrtá snášela vodu a pod velkou trojnoží potom rozžehla planoucí oheň, a zakrátko voda se hřála. 360 Ale když v lesklém kotle se voda již počala vařit, zvala mě do vany sednout, a z trojnože čerpajíc velké, příjemnou smíchala směs, již na hlavu lila a plece, dokavad úmorné mdloby mi s údů nesňala zcela. Když pak mě umyla v lázni a natřela olejem mastným 365 Kirké a krásným pláštěm a sukní mi oděla tělo, potom mě zavedla dovnitř a na křeslo stříbrnohřebé pozvala, úpravné, krásné, jež vespod podnožku mělo. Vodu pak v konvici zlaté, a překrásné, přinesla služka, vlila ji v stříbrnou mísu, bych mohl si umýti ruce, 370 hlazený velice krásně pak stavěla přede mne stolek. Klíčnice ctná pak přinesla chléb, jejž na stolek dala, přidavši jídel hojně, jež ochotně ze zásob nesla. Potom mě pobídla jíst — však mému se nechtělo srdci: mělť jsem myšlenky jiné, a duch můj záhubu tušil. 375 Jakmile spatřila Kirké, že sedím a nikterak nechci vztáhnout po jídle dlaň, než silnou žalost mám v duši, ihned přistoupla ke mně a pravila perutná slova: „Copakže, Odyssée, jak němý takhle tu sedíš, zármutkem tísníš ducha a jídla a pití se netkneš? 380 Či snad z nějakých lstí máš strach? Přec není už třeba nějaké obavy mít, vždyť mocnou jsem přísahu vyřkla.“ Řekla, já na její řeč jsem dal jí odpověď tuto: „Kirké, kterýpak muž, jenž řádným chtěl by se zváti, mohl by toho být schopen, by požil jídla a pití, 385 nežli by vyprostil druhy a na vlastní oči je spatřil? Pakliže upřímně chceš, bych požil jídla a pití, kouzla je zbav, bych spatřil tu sám své soudruhy věrné.“ Děl jsem, a ihned Kirké se vzdálila z komnaty oné, majíc v pravici prut. Pak vyhnala, odemkši chlívek, 390 druhy. Ti devítiletým svou postavou podobni vepřům, shlukli se naproti sobě, a Kirké sama jich středem chodíc, každého z nich zas kouzlem jinačím třela. Hned z nich štětiny spadly, jež dříve jim na těle vzrostly po onom zhoubném kouzle, jež mocná dala jim Kirké. 395 Stali se opět lidmi, a mladšími, než byli dříve, také hezčími mnohem a na pohled většími vzrůstem. Ihned mě poznali všichni, a každý tiskl mi ruce. Rázem se radostný pláč v nich probudil — strašlivým nářkem celý se ozýval dům, až pojal i bohyni soucit. 400 Ona tu přistoupla ke mně a pravila, bohyně jasná: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, na mořský břeh teď pospěš a k rychlému korábu svému: nejdřív na suchou zem svůj koráb vyvlecte z moře, jmění do slují dejte a lodní nářadí všechno, 405 potom se sám sem navrať a přiveď i soudruhy věrné!“ Řekla, a mužný můj duch byl poslušen vyzvání toho: na mořský břeh jsem vyšel a k rychlému korábu svému, tam pak při lodi rychlé jsem našel soudruhy věrné, kterak žalostně lkali a hojné ronili slzy. 410 Podobně telátka polní se ke kravám rodného stáda, kdykoli vrátí se v dvůr, když hojné se napásly trávy, tulí a vstříc jim běží — a chlévy jich nemohou déle zdržet — a bučíce zvučně, kol milých rodiček skáčí, nejinak druhové moji, jak zhlédli mě na vlastní oči, 415 s pláčem shlukli se ke mně, a tak jim na mysli bylo, jako by do své vlasti a do města rodného přišli v drsné ithacké zemi, kde zrozeni byli a vzrostli. Hlasitě naříkajíce, mi pravili perutná slova: „Stejně, ó živený Diem, se těšíme z návratu tvého, 420 jak bychom v otcovskou zem zas připluli, v Ithaku rodnou. — Teď však vypravuj nám, jak zhynuli ostatní druzi!“ Řekli, a já zas k nim jsem promluvil vlídnými slovy: „Nejdřív na suchou zem svůj koráb vyvlecme z moře, jmění do slují dejme a lodní nářadí všechno, 425 sami však popilte honem a se mnou společně pojďte, abyste viděli druhy, jak v posvátném Kirčině domě vesele jedí a pijí a hojnost mají tam všeho!“ Děl jsem a poslechli hned mé pobídky druhové moji. Jediný Eurylochos mi zdržoval veškery druhy, 430 Tento se ozval takto a pravil perutná slova: „Kam to, ó nebozí, jdem, proč toužíte po těchto strastech v komnatu Kirčinu jít teď chtějíce? Tato pak jistě podobu lvů neb vlků vám dá neb dokonce vepřů, abychom veliký dům jí střehli i proti své vůli. 435 Jako nás uvěznil Kyklóps, když naši tam druhové přišli, v obrovu stáj — též Odysseus sám, jenž velmi je smělý, neboť jen zpozdilost jeho i jim byla příčinou zkázy!“ Takto jim děl, však já jsem se jal v své rozmýšlet mysli, měl-li bych břitký meč naň vytasit od silné kyčle, 440 mečem hlavu mu stíti a pak mu ji pod nohy hodit, ačkoli blízký co byl můj příbuzný, ale tu všichni druzi mi se všech stran v tom bránili vlídnými slovy: „Tedy ho, vládyko jasný, tu nechejme, svolíš-li k tomu, ať si tu při lodi mešká a na stráži u lodi čeká, 445 nás však, vůdcem jsa nám, veď v posvátné Kirčino sídlo!“ Řekli a od své lodi a od moře kráčeli vzhůru. Ale ni Eurylochos se nezdržel u lodi duté, nýbrž šel též — má vyhrůžka v něm již vzbudila hrůzu. Zatím v paláci svém mé ostatní soudruhy Kirké 450 kázala vykoupat s péčí a natřít olejem mastným, načež huňatým pláštěm a sukní jim oděla tělo. Tam jsme je nalezli všecky, jak hodují v Kirčině sídle. Jakmile tváří v tvář druh spatřil druha a poznal, propukli v hlasitý pláč, až v domě se ozýval nářek. 455 Ona tu přistoupla ke mně a pravila, bohyně jasná: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, déle tu prudký pláč již nebuďte! Vímtě já sama, jaké množství běd vás soužilo na moři rybném, kolik i nepřátel dav vás pohubil na pevné zemi. 460 Teď však se nasyťte jídlem a k tomu se napijte vína, až byste ve hrudi své zas nabyli statného ducha, jako když první jste den kdys kvapili z otcovské země, z drsné ithacké vlasti. Teď ochablí duchem a zhublí na těžké bloudění své jen myslíte — radosti nikdy 465 žádné nemá váš duch, vždyť tolik jste zkusili strastí!“ Řekla, a mužný náš duch byl poslušen vyzvání toho. Tamo pak dlíce den ze dne, až do konce plného roku, nadbytek masa jsme jedli a pili jsme lahodné víno.

Když však se naplnil rok, když nové se vrátily Hóry 470 mizením měsíců mnohých a dlouzí zas počali dnové, tehdy mě vyzvala ven má věrná družina, pravíc: „Bloude, již konečně jednou si vzpomeň na rodnou zemi jestli ti souzeno jest, bys, zachráněn, opět se vrátil v dům svůj s vysokým stropem a do své otcovské země!“ 475 Řekli a mužný můj duch byl poslušen vyzvání toho. Takto pak po celý den tam tehdy až k západu slunce nadbytek masa jsme jedli a pili jsme lahodné víno. Když však zapadlo slunce a nastal večerní soumrak, ostatní druhové moji si v stinných ložnicích lehli, 480 já však v Kirčino lůžko jsem vstoupil, zdobené krásně, tam jsem ji u kolen prosil, a hlas můj slyšela božka. K ní jsem se ozval takto a pravil perutná slova: „Kirké, již vyplň mi slib, jejž sama’s mi slíbila přece, že mě zas propustíš domů — můj duch již velice touží, 485 jakož i ostatních druhů. Ti milé srdce mi trápí, vedouce nářek kol mne — jen jakmile někam se vzdálíš!“ Děl jsem, a bohyně jasná mi bez dlení pravila toto: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, nedlete tedy již dél v mém obydlí proti své vůli! 490 Jinou však musíte pout dřív vykonat, vstoupiti totiž ještě i v Hádovo sídlo a hrozné Persefoneie, thébského Teiresia se v podsvětí po věštbě zeptat, onoho slepého věštce, jenž pořád má vědomí jasné, neboť mu Persefoneia i po smrti vědomí dala, 495 aby byl při smyslech sám, když druzí jsou kmitavé stíny.“ Takto mi pravila Kirké a moje se sklíčilo srdce; na lůžku sedě jsem plakal, a duše má nepřála sobě dél již na světě žíti a vidět sluneční světlo. Když jsem se naplakal dosti a v jejím se nazmítal lůžku, 500 tehdy jsem ujal se slova a řekl jí odpověď tuto: „Kdo však takové cesty, ó bohyně, bude mi vůdcem? Žádný přec k Hádovi muž v své černé se nedostal lodi.“ Děl jsem a bohyně jasná mi bez dlení odvece takto: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, 505 o to ty neměj péče, kdo bude ti korábu vůdcem, jenom stožár si postav, a bílé rozepna plachty, seď jen, a Boreův dech tvůj koráb pohánět bude. Jakmile však tvá loď již propluje Ókean proudný, najdeš pobřeží nízké, kde háj jest Persefoneiin, 510 vrby, jež tratí plody, a topoly veliké výšky. S korábem v Ókeanu pak přistaň, hlubokovírném, sám pak vstoupiti hleď v dům Hádův dusnoty plný, v místě, kde do Acherontu se vlévá Pyriflegethón, spolu i Kókýta proud, jenž styžské vody je výtok: 515 jest tam skála a stok dvou proudů hučících mocně. Tam pak s lodí se zastav, ó hrdino, jak ti to radím, na břehu vyhrabej jamku, as na loket na dél a na šíř, okolo úlitbu lij všem duším zemřelých lidí, prvou z mléka a medu, pak druhou z libého vína, 520 třetí konečně z vody, v niž ječné přisypej mouky, matné pak zemřelých hlavy hleď vzývat vřele a slibuj, jakmile v Ithaku přijdeš, že jalůvku, nejlepší ze všech, skláš jim v domové v oběť a vzácné dary jim spálíš, nadto pak Teiresiu že za oběť berana zvláště 525 úplně černého skláš, jenž ve vašem vyniká bravu. Až pak těmito sliby již vznešené zástupy mrtvých poprosíš, ovečku černou a berana z korábu vezmi, k temnu je otoč a skol, sám stranou přitom se odvrať k proudům Ókeanovým — i budou za krátkou dobu 530 zesnulých nebožtíků už četné přicházet duše. Tehdáž soudruhům svým hleď rozkaz dáti a výzvu, s ležících na zemi ovcí a tvrdým zabitých mečem stáhnout kůži, je spálit a vroucně se pomodlit k bohům, k Hádovi velmocnému a k hrozné Persefoneii. 535 Sám však broušený meč hleď vytasit od boku svého, u jamky čekej a zabraň, by matné zemřelých hlavy nepřišly ke krvi dřív, než Teiresia se optáš! Věštec zakrátko sám, ó vládyko lidu, se zjeví, aby ti naznačil směr tvé cesty a dalekost její, 540 též jak v rodnou se zem zas vrátíš po rybném moři.“ Řekla a zlatotrůnná se pojednou zjevila Zora. Potom v sukni a plášť mé tělo mi oděla Kirké, ve velkou bělostnou řízu se sama pak oděla nymfa, velice jemnou a lepou a pás kol boků si dala, 545 krásný, skvoucí se zlatem, a na hlavu vzala si závoj. Sám jsem procházel domem a veškery soudruhy svoje, ke všem přistoupiv zvlášť, jsem vlídnou pobízel řečí: „Přátelé, neležte déle a sladkým nespěte spánkem, pojďme, vždyť mocná Kirké již dala mi na cestu návod!“ 550 Děl jsem, a mužný jich duch byl poslušen vyzvání mého. Avšak beze všech ztrát jsem nevedl druhů ni odsud: Byltě tam Elpénór kýs, všech nejmladší, který ni v půtce nebýval silný příliš, ni zvláštním rozumem nadán. Ten tam, po chladu touže, a vzdáliv se od druhých přátel, 555 na střeše Kirčina domu, jsa opilý vínem, si lehl. Když pak vstávali druzi, tu uslyšev lomoz a kroky, ze spánku vyskočil kvapně a ve své zapomněl mysli na schody vysoké vkročit a nazpět sestoupit po nich, nýbrž zřítil se přímo, hned se střechy. Tu se mu rázem 560 z obratlů vylomil vaz, duch sešel v Hádovo sídlo. Když již hodlali jíti, tu k druhům toto jsem řekl: „Mníte, že jdeme snad domů a do milé otcovské země? Nikoli! Jinačí pout nám nyní určila Kirké: sestoupit v Hádovo sídlo a hrozné Persefoneie, 565 thébského Teiresia se v podsvětí po věštbě zeptat.“ Takto jsem promluvil k druhům, a těmto se sklíčilo srdce. Ihned na místě sedli a lkali a rvali si vlasy, avšak docela nic jim neprospěl žalostný nářek. Zatím co k mořskému břehu a k rychlému korábu svému 570 kráčíme, truchliví v srdci a hojné roníce slzy, odejde také i Kirké a k černé přiváže lodi černého berana pevně a spolu i ovečku černou, úplně tiše nás minouc. Kdo mohl by někoho z bohů uzřít bez jeho vůle, když sem neb jinam se béře?