ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tehdy si na své nohy již uvázal opánky krásné milený Télemachos, jejž božský Odysseus zplodil, vzal si i mohutný oštěp, jenž do dlaně dobře se hodil, 5 chtěje se do města vydat, a oslovil pastuchu svého: „Tatíčku, v město se já již vypravím, aby mě matka spatřila, neboť se bojím, že nenechá, jak si já myslím, lkání hrozného dříve a kvílení plného pláče, nežli mne samého spatří. Však tobě zas ukládám toto: 10 tohoto nešťastného mi cizince do města zaveď! Tam ať si za jídlo žebrá! Tam podá mu, komu se zachce, koflík vína i chléb. Já nemohu kdejaké lidi na starost přece si brát — mámť vlastních svízelů nazbyt! Kdyby se cizinec ten chtěl nad tím horšiti příliš, 15 bylo by pro něj tím hůř — jest milé mi, mluviti pravdu.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Netoužím ani já sám, můj milý, meškati tady. Žebráku mnohem je líp, když žebrá o jídlo městem, než když na venku jest. Tam podá mu, komu se zachce. 20 Nejsemť věru již mlád, bych ve stájích trvale bydlil, tam pak byl poslušen ve všem, co vykonat poručí správce. Jdi jen! Tento mě muž tam zavede, jak mu to velíš, co jen se u ohně zhřeji, a venku až nastane teplo. Hrozně už tento můj šat jest chatrný, snadno by mohl 25 zničit mě za jitra mráz — jest město prý daleko odsud.“ Řekl, a Télemachos se dvorem na cestu vydal, kráčeje chvatným krokem — a chystal ženichům zkázu. Když pak ve vládcův dům již vstoupil k bydlení vhodný, postavil ratiště svoje a o sloup je vysoký opřel, 30 sám pak do nitra kráčel a přes práh kamenný přešel. Pěstounka Eurykleia jej za všech spatřila nejdřív, na křesla zdobená krásně tou dobou dávajíc rouna. S pláčem přímo šla k němu — též druhé se sbíhaly služky, které ve svém domě měl Odysseus, ztužilý v duši. 35 Všecky ho vítaly vroucně a líbaly hlavu a plece. Moudrá Pénelopeia se blížila z komnaty ženské, sličností Artemidě neb zlaté Kypřance rovná, objala milého syna, a z očí jí vytryskly slzy. Hlavu mu zlíbala vřele a obě dvě spanilé oči, 40 radostí hlasitě štkajíc. Pak pravila perutná slova: „Přišel jsi, sladké ty světlo, můj synáčku! Já se už bála, že tě tu nespatřím víc, když do Pylu s lodí jsi odplul, tajně a bez mé vůle, bys pátral po milém otci. Teď však přesně mi vylož, co všecko jsi na cestě viděl!“ 45 Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Nebuď, matičko má, teď nářku a srdce mi v prsou nebuř! Já náhlé zhoubě jen stěží jsem unikl šťastně! Teď se však umyj v lázni a čisté roucho si vezmi, vystup v komnatu horní a s tebou i služebné ženy! 50 Bohům nesmrtným přislib, že účinné slavnostní žertvy vykonáš, zdali by Zeus chtěl provést odvetné skutky! Já však jdu na shromaždiště a cizince do domu pozvu, který se přidružil ke mně, když domů jsem z ciziny spěchal, 55 rozkázav Peiraiovi, by vzal si jej do svého domu, tam jej pečlivě hostil a uctíval, nežli se vrátím.“ Taková promluvil slova, a rozkaz byl vykonán mlčky. Ihned se umyla matka a čisté roucho si vzavši, slíbila všechněm bohům, že účinné slavnostní žertvy 60 vykoná, zdali by Zeus chtěl provést odvetné skutky. Avšak vladařův syn hned potom komnatou vyšel, kopi si vzav — dvé rychlých psů s ním běželo cestou. Tehdáž božský vděk kol jinocha rozlila Pallas: s podivem hleděli naň, když přicházel, veškeří lidé. 65 Ihned ženiši zpupní kol něho se kupili všichni, přátelsky mluvíce s ním, však v srdci mu strojili zhoubu. Avšak vládcův syn jich četnému davu se vyhnul, tam však, kde Halithersés i Antifos seděl a Mentóř, kteří již od počátku mu po otci přáteli byli, 70 kráčel a sedl si u nich — ti na všecky věci se ptali. Zblízka tu Peiraios k nim tam přistoupil, oštěpem slavný, s hostem na sněmoviště jda po městě. Potom už déle nemeškal Télemachos a vyšel přivítat hosta. První k Télemachovi se ozval Peiraios takto: 75 „Honem děvečky své hleď poslat do mého domu, abych ti poslal dary, jež dostal’s od Meneláa!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Peiraie, nevíme přec, jak nakonec dopadne všecko. Jestliže ženiši zpupní mi v paláci připraví zhoubu, 80 tajně, a jmění moje si vespolek rozdělí všecko, chtěl bych, bys raděj ty sám než kdokoli z těchto ho užil. Pakliže naopak já jim připravím osud a zhoubu, potom mi přineseš v dům mé poklady — šťastnému šťastný.“ Řekl a nešťastného si cizince do domu vedl. 85 Když pak ve vládcův dům již vstoupili k bydlení vhodný, v komnatě nejdřív pláště si na křesla dali a židle, ve vanách hlazených krásně se umyli, vstoupivše do nich. Když pak je umyly služky a olejem natřely potom, a když huňatým pláštěm a sukní jim oděly těla, 90 oba již vystoupli z vany a potom si na židle sedli. Vodu vtom v konvici zlaté a překrásné přinesla služka, vlila ji v stříbrnou mísu, by mohli si umýti ruce, načež hlazený stůl jim každému stavěla vpředu. Klíčnice ctná jim přinesla chléb, jejž na stolky dala, 95 přidavši jídel hojně, jež ze zásob ochotně nesla. V komnatě, u samých dveří, jim naproti, sedla si matka, opřena o své křeslo a jemné předivo předla. Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, 100 moudrá Pénelopeia tu počala mluviti takto: „Já teď už, milý synu, zas vystoupím v komnatu horní, lehnout si na lůžko své, jež budí ve mně jen nářek, slzami máčeno stále, co Odysseus k Íliu odplul zároveň s Átreovci. Však ty jsi mi o otci dosud — 105 nežli ti ženiši zpupní by opět do domu vešli — nedal podrobnou zvěst stran návratu — slyšel-li’s o něm.“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Já ti to povím, matko, a vyložím skutečnou pravdu. Jeli jsme do města Pylu a k Nestoru, vladaři lidu. 110 Ve svém vysokém domě mě Nestór přivítal vlídně, hostil s velikou péčí jak otec vlastního syna, který se za dlouhý čas zas vrátil z ciziny právě — takto mě hostil s péčí i slavní synové jeho. O mém však ztužilém otci prý od lidí pozemských nikdy 115 neslyšel, žije-li dosud, či zdali už podlehl smrti. Avšak Meneláovi, jenž kopím je slavný, mě poslal se svými vlastními koni a s vozem stavěným pevně. Ve Spartě Helenu též jsem spatřil, pro kterou mnoho trójský i achajský lid kdys vytrpěl po vůli boží. 120 Ihned pak Meneláos, muž mohutný hlasem, se tázal, čeho si od něho žádám, že přišel jsem do skvělé Sparty. Já jsem mu pověděl všecko a vyložil veškeru pravdu. Tehdy se ujal slova a řekl mi odpověď tuto: ,Aj, toť pochyby není, že lehnout chtěli si v lůžko 125 hrdiny chrabrého ducha, ač sami jsou zbabělé mysli. Jako když uloží laň svá mláďata, vylíhlá právě, ssající, v houšť, v níž silný lev má obydlí svoje, sama pak úbočí hledá a úvaly porostlé travou, za pastvou — zatím se lev zas ve své obydlí vrátě, 130 lani a mláďatům jejím tam bídnou připraví zhoubu, podobně ženichům on kdys bídnou připraví zhoubu. Kéž by jen, otče ty Zéve i Athéno, kéž by jen, Foibe, takový, jaký býval, když na Lesbu, vzdělaném dobře, povstal a s Filomélovcem se do půtky o závod pustiv, 135 o zem praštil jím prudce — i zplesali Achajci všichni. Kdyby se Odysseus nyní — jsa takový — s ženichy potkal, všichni by rázem zašli, a chuť by jim k ženění zhořkla! O tom však, nač se mne ptáš, zač prosíš mne, nikdy ti jinou od pravdy odchylnou zvěst bych neřekl, aniž tě přelstil, 140 nýbrž co mořský kmet, jenž omylu nezná, mi řekl, z toho ni jednoho slova ti zatajit nechci ni zakrýt. Na výspě prý jej zřel, jak kruté útrapy snáší, v obydlí Kalypsy nympfy jsa poután proti své vůli. Avšak není mu možno, by do země otcovské přišel. 145 Nemáť korábu s vesly, ni soudruhů, kteří by cestou po širém mořském hřbetě mu při plavbě průvodci byli.‘ Pravil tak Meneláos, syn Átreův, oštěpem slavný. Skončiv to, plul jsem nazpět. I poslali příznivý vítr bozi, a v otčinu svou jsem brzy byl přiveden milou.“ 150 Tak své mateři pravil a vzbudil jí naději v srdci. Slova též Theoklymenos se ujal, podobný bohům: „Ženo vší vážnosti hodná, již Odysseus nazývá chotí, věř, ten dobře to neví, však poslyš tuto mou věštbu! Jistou ti věc teď předpovím já, však neskryji pranic. 155 Z bohův obzvláště Zeus buď svědkem a hrdinského vládyky pohostný stůl, též ohniště, k němuž jsem přišel: Jistě tu jest již vládyka sám v své otcovské zemi, sedě neb chadě tu kdes. — Ten hrozné to řádění v domě zkoumá a ženichům všem již chystá pohromu strašnou. 160 Z toho to znamení soudím, jež na lodi pokryté pevně sedě, jsem poznal jasně a synovi řekl je nahlas.“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Kéž by jen, milý hoste, ta řeč tvá splněna byla! Pak bys za krátký čas mou přízeň a přehojné dary 165 poznal, a kdo by tě potkal, by každý velebil tebe.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Ženiši za té doby se před domem Odysséovým bavili házením disku a vrháním oštěpů lovčích, na půdě zdupané pevně, kde zpupně si vedli i jindy. 170 Zatím byl k obědu čas. Již brav jim z venkova přišel, se všech stran — jej přivedl lid, jenž jindy ho vodil. Tu k nim promluvil Medón, jenž ze všech héroldů nejvíc všechněm se ženichům líbil a účast při hodech míval. „Pánové, když jste už hrou v svých duších okřáli dosti, 175 vejděte do domu opět a k hodům strojme si jídlo! Neníť to špatná věc, být zavčas posilněn jídlem!“ Řekl, a ihned vstali a poslechli pokynu jeho. Když pak ve vládcův dům již vstoupili, k bydlení vhodný, v komnatě nejdřív pláště si na křesla dali a židle, 180 kláli pak tučné kozy a kláli i berany velké, kláli též krmené vepře a k tomu i jalůvku stádní, takto si strojíce kvas. Tou dobou z venkova právě Odysseus s pastuchou vzorným již spěchali do města jíti. Eumaios, pastuchů vůdce, tu počal mluviti takto: 185 „Když tedy dychtíš už dnes, jak vidím, milý můj hoste, do města jít, jak velel můj pán — já sám bych si ovšem mnohem raději přál, bys hlídačem stájů tu zůstal. Avšak bojím se pána a ostýchám, aby mi potom nečinil nějakých výtek — jsouť trpké domluvy pánů! 190 Teď však už musíme jít, vždyť den již pokročil značně. Jakmile nastane večer, tu hned pak ti chladněji bude.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Rozumím, přemýšlím o tom, mám na mysli, co mi tu velíš, nuže, už jděm! Buď průvodcem mým až na konec cesty! 195 Dej mi též nějakou hůl, ač máš-li ji uťatu někde, abych se opírat moh’, jest kluzká cesta, jak díte.“ Řekl a ošklivou mošnu si přehodil okolo plecí, děravou na četných místech, a provaz mu za popruh sloužil. Eumaios podal mu hůl, jež byla mu velice milá. 200 Vyšli. Psi hlídali stáje i ostatní pastýřští muži, kteří zůstali doma. On do města uváděl pána, v podobě sešlého starce a žebráka plného bídy. O hůl se opíral v chůzi a v zchátralé roucho byl oděn. Chodci se kupředu brali, a cestou skalnatou jdouce, 205 přišli již poblíž města, až ke zdroji ladného toku, který byl vrouben krásně. Tam měšťané brali si vodu. Ithakos kdysi jej zřídil a Néritos, Polyktór posléz. Kolem z topolů háj tam vyrůstal živených vodou, do kruhu se všech stran. Tam seshora z rokliny skalní 210 stékala studená voda, a na vrchu skály byl zřízen oltář nymf, kdež pocestný lid jim konával oběť. Melantheus na místě tom, syn Doliův, cestou je došel: přihánělť před sebou kozy, jež ze stáda nejlepší byly, na hody záletníkům, a dva měl pastevce s sebou. 215 Spatřiv je počal jim láti a hned k nim promluvil tuto hroznou potupnou řeč, jíž pobouřil vládyku v srdci: „Aj, toť náramný lump jest lumpovi po cestě vůdcem, jakož zajisté bůh jen rovného k rovnému druží! Kampak špinavce toho, ty ničemný pastucho, vedeš, 220 žebráka obtížného, jenž zbytečně oškliví hody!? K mnohým se bude drát dveřím a opírat o ně svá záda, žebraje za kousek sousta a nikoli za meč a pánev. Kdybys tak chtěl mi ho dát! Ten mohl by stáda mi hlídat mohl by zametat chlívy a nosit kůzlatům listí! 225 Tu by pak žinčici píval a silná stehna by dostal. Ježto však učil se on jen špatnostem, nebude chtíti dělat nějakou práci — on raději krajem se toulat v úmyslu má, vždyť chce si jen cpát své bezedné břicho. Avšak tohle ti řeknu a také to splněno bude: 230 Jakmile vstoupí v dům, jenž náleží božskému vládci, rázem tu se všech stran jej podnožky tepati budou z rukou tamějších mužů, a mnohá mu rozdrtí žebra.“ Řekl a přiskočil k němu a patou ho do kyčle kopl, šílenec ten, však docela nic jím nepohnul s cesty. 235 Odysseus nehnutě stál, však počal přemýšlet v srdci, má-li sa na něj vrhnout a holí život mu vzíti, nebo mu zvednout hlavu a potom jí o zemi praštit. Zdržel se však, svůj ukrotiv hněv. Však pastucha vepřů do očí počal mu lát. Pak modlil se, pozdvihnuv ruce: 240 „Rusalky vod, jichž otec je Zeus, ó jestliže někdy ze stehen maso můj pán vám spálil z jehňat a kůzlat, v tučný je obaliv tuk, mé žádosti vyhovět račtež: Kéž by se vrátil ten muž, kéž bůh jej přivede nazpět! Ten by tu nadutost tvou pak rázem rozehnal všecku, 245 kterou na odiv stavíš, pln zpupnosti, marně se městem toulaje, zatím co brav tví špatní pastevci hubí!“ Melantheus, pastucha koz, zas takto mu odvětil na to: „Aj aj! Cože ten pes nám povídal, úskoků znalý?! Však já na lodi černé, a pokryté pevně, ho jednou 250 odvezu v dálnou zemi, by hojné jmění mi získal. Ó kéž Stříbrnoluký by Télemacha tak jistě usmrtil v domě — už dnes — neb ženichů rukou ať padne, jako že návratu den již v cizině Odysseus ztratil!“ Pravil a tam jich nechal. Ti volným kráčeli krokem. 255 Sám však vykročil rázně a rychle se k paláci blížil. Vkročil hned v komnatu mužskou a ve sboru ženichů sedl naproti Eurymachovi, jejž nejvíc míval vždy v lásce. Bez dlení služebníci část masa mu přinesli k jídlu, klíčnice ctná pak přinesla chléb, jejž na stolek dala, 260 k jídlu. Vtom Odysseus sám tam přišel s pastuchou vzorným, avšak stanuli venku. Vtom náhle jim pronikl k sluchu dutého varyta zvuk, když Fémios počínal zpívat. Pastýře za ruku chopil a počal mluviti takto: „Eumaie, krásný ten dům jest najisto Odysséův! 265 Každý jej pozná snadno, i z mnohých, na první pohled: K síni tu pojí se síň, jest dvůr tady opatřen silnou stěnou a římsami svrchu, a vrata jsou stavěna pevně, dvojkřídlá: žádný muž té brány by nemohl zvrátit. Poznávám též, jak mužové vnitř jsou při hodech četní. 270 Z jídel je cítit vůni a zvučí po celém domě loutna, jež za milou družku jest od bohův určena hodům.“ Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Snadno jsi poznal všecko — i jinak velmi jsi chytrý. Avšak považme již, jak dále si počínat máme! 275 Buďto se odebeř sám v ten palác k bydlení vhodný, tam pak k ženichům přistup — a já zatím zůstanu tady. Chceš-li však, ty si zde zůstaň, a já tam nejprve vstoupím. Avšak neváhej dlouho, sic kdyby tě někdo tu spatřil, snad by tě zranil neb bil — nuž radím ti přemýšlet o tom!“ 280 Řekl mu Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Rozumím, přemýšlím o tom, mám na mysli, co mi tu velíš. Jdi jen do domu dříve, a já zatím zůstanu tady, neboť všelikých šlehův a úderů neznalý nejsem. Duch můj trpěliv jest, vždyť mnoho jsem zakusil zlého 285 v boji i v mořských vlnách, ať přidá se k tomu i toto! Jest však nemožná věc svůj žaludek utajit chtivý, zhoubný, jenž příčinou jest všem lidem mnohého zlého. Neboť žaludku kvůli i přepevné koráby krouží po mořské nezmorné pláni a nosí odpůrcům zkázu.“ 290 Taková byla jich řeč, jíž navzájem mluvili k sobě. Pes vtom, který tam ležel, i hlavu i uši své vzpřímil, Argos, jejž Odysseus sám kdys vychoval, ztužilý duchem, avšak ho neužil nic, vždyť k posvátné Tróji se dříve odebral. Mužové mladí jej potom vodili s sebou 295 na honbu divokých koz neb zajíců plachých neb srnek. Teď tam zavržen ležel, když pán byl z domova vzdálen, na hnoji mezkův a krav, jenž ve velmi velikém množství opodál nádvorních vrat byl nakupen, až by ho jednou vyvezla vládcova čeleď, chtíc velké pohnojit pole. 300 Tam tedy ležel pes Argos, jsa celý posetý klíštmi. Jakmile seznal pes Argos, že pán jest nablízku něho, zavrtěl ohonem sice a dolů svěsil své uši, avšak přikročit blíž už nemohl ke svému pánu. Ten však pohlédl stranou a s očí slzy si utřel, 305 snadno to Eumaiu skryv, pak tázal se těmito slovy: „Eumaie, věru je divné, že pes ten na hnoji leží. Postavou jest tak hezký! Však nevím s jistotou o tom, zdaliž k postavě té byl také ve běhu rychlý, či jen takový byl, jak bývají u stolu psové, 310 jaké si chovají páni, by mohli se chlubiti jimi.“ Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s odvětil na to: „Ovšem, pes ten je pánův, jenž daleko v cizině zhynul. Kdyby však takový byl jak výkony svými tak krásou, jakým doma ho nechal, když odcházel Odysseus k Tróji, 315 hned by ses podivil velmi jak síle tak rychlosti jeho. Neboť nižádné zvíře mu nemohlo v hlubokých lesích prchnout, když za ním se hnal — ten dobře se vyznal v jich stopách. Teď však špatně se má, když pán jeho daleko vlasti zhynul, a líné služky ho nechaly beze vší péče. 320 Nemať služebný lid, když páni už nevládnou nad ním, potom už valnou chuť své povinné konati práce, neboť hodnoty půl vždy odnímá vidoucí v dálku člověku Zeus, jak poroby den jej postihne jednou.“ Pravil a ve vládcův dům hned vešel, k bydlení vhodný. 325 Kráčel komnatou přímo a mířil k ženichům zpupným. Arga však postihl osud a černé podlehl smrti, jakmile Odysséa zas uviděl v dvacátém roce. Télemach podobný bohům si pastuchy nejdříve všiml, kterak komnatou kráčel, a rychle mu pokynuv hlavou, 330 zval jej přistoupit blíž. Ten pohlédnuv kolem, se chopil prázdného sedadla rychle, kde sedával kraječ a hojně ženichům krájíval masa, když v paláci mívali hody. Toto si postavil v místo, kde Télemach za stolem seděl, načež se posadil sám vstříc pánovi. Hérold tu ihned 335 masa mu předložil podíl a přidal z košíku chleba. Vtom již vstoupil za ním i Odysseus do mužské síně, v podobě sešlého starce a žebráka plného bídy, o hůl se opíral v chůzi a v zchátralé roucho byl oděn. Ihned ve dveřích síně si na práh z jasanu sedl, 340 o podvoj z cypřiše opřen, jejž kdysi byl tesařský mistr sekyrou otesal zručně a srovnal přímo dle šňůry. Rychle tu Télemachos vzal z krásného košíku bochník, celý, a tolik z masa, co pojmout rukama mohl, zavolal pastuchu vepřů a rozkaz tento mu dával: 345 „Zanes to cizinci tomu a dej mu to, při čemž ho vyzvi, aby ty ženichy všecky si obešel, žebraje u nich, poněvadž není dobře, když nuzný člověk se stydí!“ Řekl a pastucha šel, když pánův uslyšel rozkaz. Přistoupil k hostovi tomu a pravil perutná slova: 350 „Tohle ti Télemachos teď posílá, vzkazuje tobě, sám abys ženichy teď šel poprosit, každého zvláště, poněvadž není prý dobře, když žebravý člověk se stydí.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy. „Zéve, ať Télemachos je na světě požehnán statky, 355 splň se mu každá věc, jíž ve své mysli si žádá!“ Pravil a pokrmů oněch se oběma rukama chopiv, ihned před sebe, k nohám, je na mošnu ohyzdnou složil. Dokud Fémiův zpěv zněl komnatou, pojídal stále. Právě když dojedl všecko, tu pěvec přestával božský. 360 Ženiši v komnatě křik pak spustili. Zatím však Pallas Athéna přistoupla blíže, a stanuvši u Odysséa, zvala ho k ženichům jíti a u všech chleba si sbírat, aby tak poznat mohl, kdo zlý je, a který je slušný. Nechtěla ovšem ni tak z nich nikoho záhuby zbavit. 365 Odysseus vykročil vpravo, by žebral na každém muži, všude k nim vztahuje dlaň, jak byl by již žebrákem dávno. Oni tu, soucitem jati, mu dávali, žasnouce nad ním, druh se tu tázaje druha, kdo jest to a odkud tam přišel. Melantheus, pastucha koz, k nim také promluvil takto: 370 „Ženiši královny slavné, teď poslyšte, co vám chci říci o tomto cizinci tuhle! Já sám jej viděl už dříve, před chvílí, když šel sem. Jej přiváděl pastucha vepřů, já ho však neznám dobře, ni odkud pyšní se rodem.“ Zvolal tu Antinoos a plísnil pastuchu vepřů: 375 „Pastucho — vždyť my tě známe — proč přivedl’s člověka toho do města sem?! — Což není tu dost již tuláků jiných, žebráků obtížných nám, již zbytečně oškliví hody. Nemáš-li dost, když plno je těch, již pánovo jmění tráví, chodíce sem — tys ještě i tohoto pozval?“ 380 Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Ačkoli vznešený’s muž, přec není hezké, co mluvíš. Kdopak by cizince volal — a ještě si sám proň přišel? Ledaby pocházel z těch, již pracují ve prospěch obce: lékař nemocí zlých neb věštec, tesařský mistr, 385 bohem nadaný pěvec, by zpěvem ducha nám blažil. Jenom takový lid jest volán po širém světě! Kdo by si žebráka zval k své vlastní do domu trýzni?! Ty ale o mnoho hůř než druzí ženiši všichni s pánovou čeledí jednáš, zvlášť se mnou, já ale na to 390 nedbám, dokud je živ v svém paláci podobný bohům syn jeho Télemachos a moudrá Pénelopeia.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Přestaň a s mužem tímto se dlouhými nehádej řečmi! Antinoos má zvyk svým hovorem zlovůle plným 395 jiné jizlivě dráždit a druhé sváděti k tomu.“ Řekl, i k Antinoovi se ozval perutnou řečí: „Inu — jak o syna otec máš krásné starosti o mne, jestliže k tomu mě zveš, bych slovem násilným hosta vyháněl ze svého domu — to nerač dopustit, bože! — — 400 Jenom mu dej! Já nebráním přec — spíš vybízím k tomu! Také, co toho se týče, se neboj matky ni sluhů v domě již Odysséově tu bydlí, božského vládce! Avšak tahleta starost tě nikterak nesouží v hrudi! Sám to chceš raději sníst než někomu jinému dáti.“ 405 Na to zas Antinoos mu odvětil těmito slovy: „Příliš zvysoka mluvíš — a bezuzdně. Co’s to jen řekl? Kdyby mu tolik co já též druzí ženiši dali, jistě by do domu tvého tři měsíce nepáchl potom!“ Řekl a pod stůl sáhl a podnožku odtamtud zdvihl, 410 o kterou, při hodech sedě, si lesklé opíral nohy. Druzí mu dávali všichni, že zakrátko mošnu měl plnou chleba i hojného masa. A brzy již Odysseus hodlal opět se ku prahu vrátit, by okusil Achaiů dary. Stanul však u Antinoa a těmito slovy se ozval: 415 „Také mi, milený, dej, vždyť nijak se nejhorším nezdáš z Achaiů být, spíš nejlepším ze všech — tyť králi se rovnáš! Pročež měl bys mi dát spíš víc než kdokoli jiný jídla, a za to tě já pak proslavím po světě širém. Však jsem kdysi i já měl zámožný příbytek v zemi, 420 byl jsem majetný muž, jenž dával žebrákům často, ať to byl kdokoli chtěl, ať v čemkoliv o pomoc žádal. Sluhů nesmírné množství a jiného mnoho jsem míval, z čeho lze blaženě žíti a zámožným člověkem slouti. Kronovec Zeus však všecko mi vzal — snad chtěl to tak míti. 425 On pak pokyn mi dal plout s lupiči, bludnými, světem, v aigyptskou zem, bych dlouhou tu pouť k své záhubě konal. Prohnuté koráby své jsem zakotvil v Aigyptu vodách. Já sic důtklivý rozkaz jsem dával soudruhům věrným, na místě při lodích býti a na stráži u lodí čekat, 430 potom na hlídky též jsem slidiče rozeslal všude. Oni však podlehli pýše, a vlastní puzeni vášní, ihned překrásná pole šli mužům aigyptským plenit, zároveň brali jim ženy a nemluvná robátka jejich, vraždíce každého muže. — Ryk záhy byl uslyšen v městě. 435 Ti tedy slyšíce křik, hned po ránu, s úsvitem Zory, přišli, a celá se pláň jen hemžila mužstvem a koni, leskem se třpytila zbraň. Vtom Kronovec bleskovládce seslal na druhy mé zlou zděšenost. Odvahy neměl nikdo se postavit vstříc, vždyť zevšad hrozila zhouba. 440 Tenkrát přemnohý z nás byl břitkým usmrcen kovem, jiné zaživa vlekli, by rabské jim konali práce. Mne však na Kypros vzal kýs cizinec, právě tam přišlý, Dmétór, Íasův syn, jenž nad Kyprem vladařil mocně. Nyní ze země té sem přicházím snášeje strasti.“ 445 Na to zas Antinoos se ozval a odvětil takto: „Který ďas ten svízel sem přivedl, hostiny trýzeň? Hybaj do středu tamhle — a opodál od mého stolu, abys s Aigyptem trpkým a Kyprem se neshledal záhy. Jaký’s to nadmíru drzý a obzvlášť nestoudný žebrák! 450 Po řadě, před každým zvláště, se zastavíš, každý ti dává slepě, zde není míry, zde není šetření vůbec, neboť se z cizího dává, a všeho je nadbytek tady.“ Poněkud dozadu couvnuv, mu důvtipný Odysseus pravil: „Nastojte! Tedy tvůj duch jest neroven postavě krásné! 455 Ty ani zrnéčka soli bys žebráku ze svého nedal, když teď, při cizím sedě, ses nemohl odhodlat, z jídla kousek vezma, mi podat — a přec je tu nadbytek všeho.“ Řekl, a Antinoos tím více se rozlítil v srdci. Posupně pohleděl na něj a pravil perutná slova: 460 „Teď, jak za jisto mám, již nikterak z komnaty této nevyjdeš bez újmy zlé, když ještě i urážky mluvíš.“ Pravil a podnožku svou hned chopil a v pravé ho plece praštil do vrchu zad. On nehnutě stanul jak skála, neboť docela nic jím nehnul s místa ten úder. 465 Mlčky jen zakýval hlavou a v srdci mu osnoval zhoubu. Pak šel ku prahu nazpět a sedl si. Plničkou mošnu vedle si položil na zem a pravil k ženichům takto: „Ženiši královny slavné, teď popřejte svého mi sluchu, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí. 470 Žádná zajisté bolest ni zármutek netísní duši, kdykoliv raněn je muž, jenž válčí za svoje statky, ať již za stádo skotu či za své bělostné ovce, nyní však Antinoos mě pro bídný žaludek ranil, zhoubný, jenž příčinou jest všem lidem mnohého zlého. 475 Mají-li žebráci též své bohy a bohyně pomsty, smrtí ať Antinoos — a před svatbou ještě — je stižen!“ Jemu zas Antinoos, syn Eupeithův, odvětil takto: „Cizinče, jez, seď klidně, neb jinam se odebeř odsud! — jinak za ruku ven neb za nohu odvlekou tebe 480 jinoši za to, co mluvíš, a celé tělo ti odrou!“ Toto mu děl, čímž náramný hněv jim rozbouřil v myslích. Takto pak leckterý mluvil z těch mládců zpupnosti plných: „Není to hezká věc, že’s bídného žebráka ranil! Proklatče! — Aby to byl pak některý z nebeských bohů! 485 Neboť bohově též svým časem se zjevují v městech, všelijak měníce tvářnost a cizincům podobni jsouce. Tam pak na lidský pych neb na jejich zákonnost hledí.“ Taková byla jich mluva — on nedal však na jejich slova. Zato však Télemachos měl velký zármutek v srdci, 490 otec že poraněn byl, však slza mu nepadla s víček, mlčky jen zakýval hlavou a v srdci mu osnoval zhoubu. Jakmile slyšela zprávu, že host byl v komnatě raněn, moudrá Pénelopeia, hned ke svým pravila služkám: „Jeho ať udeří tak bůh Apollón, lučištník slavný!“ 495 Klíčnice Eurynomé pak pravila k vládkyni toto: „Kéž by se našim kletbám již dostalo splnění jednou! Potom by krásnotrůnné z nich nikdo se nedožil Zory!“ Moudrá Pénelopeia jí na to zas odpověď dala: „Matko, jsou všichni mi hnusní, vždyť špatné věci tu páší, 500 Antinoos však zvlášť jest podoben Moraně černé. Nešťastný cizinec jakýs tu obchází po našem domě, žebraje po mužích kol, vždyť nuzota nutí ho k tomu. Ostatní všichni mu dali a jídlem ho nasytit chtěli, on však podnožku chopil a v pravé plece ho praštil.“ 505 Takovou mluvila řeč k svým služkám Pénelopeia, v ženské komnatě sedíc — a zatím Odysseus jedl. Vzorného pastuchu vepřů si zavolat dala a řekla: „Pospěš si, Eumaie vzorný, a pobídni cizince toho, aby šel sem: chciť od něho cos, zvlášť na to se zeptat, 510 o mém-li ztužilém choti se dověděl něčeho někde, či ho snad očitě spatřil — bylť patrně daleko v světě.“ Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s jí odvětil na to: „Kdyby jen, královno ctná, již Danajci přestali hlučet! Ten jak vyprávět umí, by jistě ti okouzlil srdce. 515 Tři jsem ho noci měl doma a tolikéž dní jsem ho zdržel v chýši. On uniknuv z lodi, se nejdřív uchýlil ke mně, avšak neštěstí své až dosud mi neřekl celé. Muž jak na pěvce zrak svůj upírá, který se kdysi od bohů naučil zpívat a pěje teď lahodné písně 520 lidem, ti trvale chtí jej poslouchat, kdykoli pěje, stejně mě dojímal též ten cizinec, v chýši mé sedě. Tvrdí, že po vlastním otci byl spřátelen s vladařem naším, na Krétě obydlí maje, jež vlastí je Mínóa krále. Nyní že ze země té sem přichází, snášeje strasti, 525 pořád se plahoče světem, a s jistotou tvrdí, že slyšel, blízko že v žírném kraji, v němž bydlí thesprótští muži, vládce je živ, též pokladů dost prý domů si veze!“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Pospěš ho zavolat sem, nechť sám mi to do očí řekne! 530 Ti ať se baví, kde chtí, buď sedíce před vchodem síně, nebo i v komnatě tady — jsouť nadmíru veselé mysli! Každý nezkrácen má svůj majetek ve vlastním domě, jídlo a libé víno — to jí sic čeládka jejich, oni však den jak den sem do domu našeho chodí, 535 dávají porážet krávy i tučné kozy a ovce, strojí tu veselé hody a pijí jiskrné víno, zbůhdarma — mnoho z těch věcí jest mařeno. — Neníť tu muže jaký Odysseus býval, by od domu odvrátil zhoubu. Kdyby se Odysseus vrátil a do země otcovské přišel, 540 rázem by se synem svým těch mužů násilí ztrestal!“ Pravila. Télemachos vtom hlasitě kýchl, že vůkol bouřlivě zaduněl dům. — Hned kněžna se usmála tomu, ke svému pastýři vepřů pak pravila perutná slova: „Jdi tam pro toho hosta a přiveď ho — před oči takto! 545 Neslyšel’s, jak můj syn teď ke všem slovům mým kýchl? — Teď je to docela jisté, že záhuba ženichy stihne, všechny, a nikdo se z nich již nevyhne osudu smrti. Jinou ti věc však povím, ty na mysli přemýšlej o ní! Seznám-li, že mi on sám dá úplně neklamnou zprávu, 550 dám mu pak sukni a plášť, ať pěkně si oděje tělo.“ Řekla, a pastucha šel, když královnin uslyšel rozkaz. Hned pak přistoupil k němu a pravil perutná slova: „Moudrá Pénelopeia tě volá, tatíčku hoste, matka to Télemachova. Ji velice pobádá mysl, 555 zeptat se po choti svém, ač velké ji starosti stihly. Sezná-li, ty že jí sám dáš úplně neklamnou zprávu, dá ti pak sukni a plášť, jichž zajisté ze všeho nejvíc potřebu máš, vždyť chléb jest možno si vyžebrat v lidu, aby se zapudil hlad — tam dá ti jej, komu se zachce.“ 560 Jemu děl Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Eumaie, velice rád hned nyní bych Íkariovně, moudré Pénelopeii dal úplně neklamnou zprávu, neboť mnoho vím o něm — my stejnou jsme snášeli trýzeň! Z davu však ženichů zlých jsem velkou byl uchvácen bázní, 565 jejichžto zpupnost a pýcha až k železným nebesům sahá. Když totiž onen mě muž svým úderem bolestně ranil, jak jsem komnatou kráčel a nespáchal zcela nic zlého, tu ani Télemachos ni jiný mne nehájil nikdo. Pročež Pénelopeiu teď vybídni počkati ještě 570 v komnatě, jakkoli spěchá, až večer zapadne slunce. Potom však ať se mne ptá stran mužova návratu domů, velíc, bych přisedl k ní blíž ohniště, neboť mám roucho chatrné, jak víš sám, vždyť k tobě jsem nejdříve přišel.“ Řekl, a pastucha šel, když vybídku uslyšel tuto. 575 Jakmile přes práh přešel, tu pravila Pénelopeia: „Ty mi ho nevedeš dovnitř? Co vzal si to do hlavy žebrák? Či snad veliký strach má z někoho? — Či by snad jinak v domě ho přemáhal stud? — Jest hanba, když žebrák se stydí.“ Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s jí odvětil na to: 580 „Rozumně mluví ten host — též jiný by jistě tak soudil, svévoli uniknout chtěje těch mužů zpupnosti plných — pročež prosí tě počkat, až večer zapadne slunce. Ale i samé tobě by, královno, vhodnější bylo, samotna s cizincem mluvit a také řeč jeho slyšet.“ 585 Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Rozumně soudí ten host, jak všecko by dopadnout mohlo, neboť po širém světě bys nenašel smrtelných lidí, kteří tak zpupně si vedou a páchají nezbedné skutky.“ Toto mu královna řekla, a vzorný pastucha vepřů 590 kráčel v ženichů dav, když podrobně oznámil všecko. Hned pak se k pánovi ozval a pravil perutná slova, hlavou skloniv se níže, by druzí to nemohli slyšet: „Já již, milený, půjdu, bych vepře a ostatní hlídal, jmění tvoje i své, však ty tu zas opatruj všecko! 595 Sebe však především chraň — buď pozoren — sice tě stihne neštěstí! Achajci mnozí tvou záhubu na mysli mají. Zeus ať je vyhubí dřív, než nám by se pohromou stali!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Tak by se, tatíčku, stalo! Teď posvač a odejdi domů! 600 Ráno však přijď sem zase a přiveď zvířata pěkná! Mně však tohleto všecko a bohům na péči bude.“ Na židli hlazenou krásně se opět posadil pastýř. Potom, když úplně hlad již zapudil jídlem a pitím, odcházel nazpět k vepřům a opustil dvorec a jizbu 605 kvasících ženichů plnou. Ti všichni se tancem a zpěvem bavili, až se jim den zas k večeru znenáhla schýlil.