ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pallas jiskrných zraků tou dobou Íkariovně, moudré Pénelopeii, zas úmysl do duše vnukla, ženichům lučiště dáti a železné sekyry sivé k zápasu v mužově síni — a k počátku záhuby jejich. 5 Na schody vysoké stoupla, jež v jejím paláci byly, půvabně zahnutý klíč v své silné pravici nesouc, krásný, tepaný z bronzu, a z kosti měl slonové střenku. Potom šla k pokladní síni, i její služebné ženy, k nejzazší, ve které měl své poklady složeny vládce, 10 hojné zlato i bronz, též železo kované pracně. Také byl dvojpjatý luk tam zavěšen, byl tam i toulec, ve kterém žalostných střel měl složeno veliké množství. Obé pohostný přítel mu daroval v lakónské zemi, Ífitos, Eurytův syn, muž rovný nesmrtným bohům. 15 V messénský kraj kdys přišli a spolu se potkali v domě statného Orsilocha, kamž také Odysseus právě přišel si pro svůj dluh, jejž celý mu národ byl dlužen, neboť messénští muži mu odvezli na mnohoveslých lodích na tři sta ovcí, i s pastýři, z ithacké země. 20 K nim jak vyslanec přišel a dlouhou podnikl cestu Odysseus, ještě jsa mlád, když poslal jej otec a kmeti. Ífitos přišel tam též: šelť hledat ztracené koně, dvanáct to statných klisen, jež kojily robotné mezky, které zhoubu a smrt pak také přinesly jemu, 25 jakmile k Diovu synu, jenž silný byl hrdina, přišel, k rekovi Hérákléu, jenž o těch zločinech věděl. Tento, ač hostem mu byl, jej zabil ve vlastním domě, bezbožník, odplata boží ni stůl v něm nebudil úcty, který mu předložil dříve, a pak jej samého zabil. 30 Klisny však silných kopyt měl u sebe v paláci vlastním. Po těch se Ífitos sháněl, a setkav se s Odysséem, dal mu svůj luk, jejž Eurytos rek kdys nosíval, velký, pak jej však synovi dal, když v paláci vysokém zmíral. Odysseus ostrý mu meč zas daroval s oštěpem silným 35 v počátek družného svazku a přátelství, avšak se potom nesešli u stolu již — bylť usmrcen Hérákléem Ífitos, Eurytův syn, muž rovný nesmrtným bohům. Ten mu to lučiště dal. Však nikdy ho Odysseus slavný nebral, když na lodích černých se plavil do války k boji, 40 nýbrž na témže místě byl na paměť přítele jeho milého uschován v domě. Jen ve své zemi ho nosil. Ona když, vznešená paní, se ocitla u této síně, vstoupila na práh, z dubu, jejž kdysi byl tesařský mistr sekyrou otesal zručně a srovnal přímo dle šňůry, 45 na něm pak vztyčil prahy a lesklé připojil dveře. Rychle tam odpletla řemen, jenž na kruhu přivázán visel, potom vsunula klíč, chtíc odstrčit závory dveřní, naproti přímo se oprouc. I zařvaly, jako když v trávě zabučí na pastvě býk. Tak prudkým nárazem klíče 50 krásné zařvaly dveře a rychle se rozlítly před ní. Na patro vystoupla potom, ač vysoké, na kterém stály truhly, v nichž ležela roucha a libou šířila vůni. Odtud pravici vztáhla a dolů s hřebíku sňala lučiště ono i s pouzdrem, jež celé je halilo, svítíc. 55 Pak si tam na místě sedla a na klín složivši pouzdro, propukla v hlasitý pláč, když vládcovo lučiště brala. Když již manželčin duch byl nasycen slzavým nářkem, kráčela v komnatu mužskou, a míříc k ženichům zpupným, držela pružný luk v své pravici, spolu i toulec, 60 na šípy schráň, v němž množství střel měl složeno žalných. S paní kráčely služky a nesly jí truhlu, v níž bylo množství sekyr a šípů, zbraň zápasní tohoto vládce. Když pak vznešená paní již ke sboru ženichů přišla, stanula u dveří síně, jež důkladně stavěna byla, 65 avšak zastřela dřív svůj obličej závojem lesklým, zároveň po každý bok k ní přistoupla pečlivá služka. Hned pak se ujala slova a ženichům přednesla návrh: „Nyní, ženiši zpupní, mě poslyšte, co jste mi vpadli v dům, v němž stále a stále jen strojíte hody a pitky, 70 když tak dlouho je pryč můj muž — však docela žádné záminky jednání svého jste nemohli vymyslit jiné, nežli že chcete mě mít, svou ženou mě učinit chtíce. Nuž, teď, ženiši, vzhůru, teď o to vám nastává zápas! Zde jest veliký luk, jejž božský Odysseus nosil. 75 Kdokoli manželův luk z vás nejsnáz rukama napne, kdo též prostřelí šíp skrz všechněch dvanácte sekyr, s tím jsem hotova jíti a s tímto se rozloučit domem, manželským, obzvlášť krásným a bohatým hojnými statky, na nějž si často, jak mním, pak vzpomenu, třeba jen ve snách.“ 80 Řekla a Eumaia zvala, jenž vzorný byl pastucha vepřů, ženichům sekyry sivé a také lučiště dáti. Pastucha chopil je s pláčem a k ženichům složil je na zem. Zalkal i pastýř skotu, když pánovo lučiště spatřil. Antinoos je plísnil a těmito promluvil slovy; 85 „Je to ten venkovan hloupý a toliko na dnešek myslí! Hlupáci! Copak tu pláč zas spouštíte, bouříce takto v prsou královně srdce?! Vždyť beztoho srdce jí v hrudi noří se ve velký žal, když milého ztratila chotě! Buď však seďte tu zticha a hodujte, nebo se kliďte 90 odtud a plačte si venku! Však lučiště zanechte tady k zápasu neškodnému nám ženichům, neboť si myslím, tento že hlazený luk tak snadno se napnouti nedá, poněvadž takový muž z nás všechněch jistě tu není, jaký Odysseus býval. Já sám jsem kdysi ho viděl. 95 Dobře ho na mysli mám, ač hoch jsem byl maličký ještě.“ Takto mu děl, však ve hrudi duch měl naději jistou, strunu že přec jen napne a prostřelí sekyry šípem. Ovšemť ostřený šíp měl první zakusit z rukou statného Odysséa, jejž tenkrát v neúctě choval 100 ve vlastním paláci jeho a popouzel k tomu i druhé. Tehdy i Télemachos, muž bujaré síly, jim řekl: „Aj! Toť Kronovec Zeus již všecken rozum mi odňal! Milá matka mi dí — jež přece je velice moudrá — s jiným že volna je jíti a s tímto se rozloučit domem, 105 já však směji se jenom a v bláhové mysli se těším. Nuž, teď, ženiši, vzhůru! Teď tento vám nastává zápas o ženu, jaká nyní se nenajde v achajské zemi, nenajde v posvátném Pylu, ni v Mykéně slavné, ni v Argu, nenajde v Ithace samé, ba na celé pevnině černé. 110 Vy však to také víte — nač vlastní mám chváliti matku? Pročež vytáček nechte, i odkladů, ani se také nebraňte dlouhý čas luk napínat — chceme to vidět. Však bych se také i já měl pokusit lučiště napnout! Jestliže vskutku je napnu a prostřelím sekyry šípem, 115 nemusím být již truchliv, když dům ten velebná matka opustí, za jiným jdouc, když já, jenž ostanu tady, krásnou otcovou zbraní jsem schopen dovedně vládnout!“ Takto děl Télemachos. Pak odložil, vyskočiv zpříma, nachový plášť, pak břitký meč s svých ramenou sundav, 120 postavil sekyry nejprv, když v podlaze vyhloubil rýhu — dlouhou, společnou všem, již srovnal přímo dle šňůry, kolem pak udupal zemi. To vidouce, užasli všichni, kterak je postavil rovně, ač nikdy to neviděl předtím. Šel pak a na prahu stanul a lučiště rukama zkoušel. 125 Třikrát sice jím hnul, jak dychtil přitáhnout konce, třikrát mu ochabla síla, ač pořád měl naději v mysli, strunu že přec jen napne a prostřelí sekyry šípem. Snad by ji byl již napjal, když po čtvrté silně ji táhl, avšak kývl naň otec a zdržel dychtivost jeho. 130 Zase tu Télemachos, muž bujaré sily, jim řekl: „K ďasu! Toť budu i pak jen slaboch beze vší síly! Či jsem snad příliš mladý a nemám té důvěry v ruce, abych se ubránil muži, jenž prvý křivdu by spáchal? Ale teď ten, jenž nade mne z vás jest přednější silou, 135 zkusit ať hledí ten luk — chcem ke konci přivést ten zápas.“ Takto jim děl, pak z pravice luk zas na zemi složiv, o dveře sklížené pevně a hlazené krásně jej opřel, také rychlý šíp tam podepřev o lepý kroužek, na křeslo, s kterého vstal, hned potom se posadil opět. 140 Na to pak Antinoos, syn Eupeithův, toto jim řekl: „Nuže, teď pořadem vpravo, ó přátelé, vstávejte všichni, počnouce s onoho místa, kde číšník nalévá víno!“ Takto děl Antinoos, a návrh všechněm se líbil. První Leiódés povstal, syn Oinopův, se svého místa, 145 dozorce jejich žertev, jenž při krásném měsidle vždycky na místě nejzazším sedal a jediný s nevolí hleděl na jejich zpupné skutky a na všecky velmi se horšil. Ten tedy rychlou šipku a lučiště uchopil první, šel pak a na prahu stanul a lučiště rukama zkoušel, 150 avšak ho nemohl napnout, vždyť dříve mu zemdlely ruce, měkké, neotužené. I pravil k ženichům toto: „Přátelé, nejsem s to! Nechť jiný lučiště chopí! Neboť tento zde luk tak mnohé ženichy přední života zbaví i duše! Jest opravdu o mnoho lépe 155 po smrti být než žíti a toho se minouti cíle, za kterým chodíme sem, den ze dne však čekáme marně. Leckdos ještě i teď má naději v srdci a touží za svou ženu si vzít choť vládcovu, Pénelopeiu. Kdo však luk ten zkusí a jednou prohlédne dobře, 160 — ó pak raději jinou si Achajku, oděnou krásně, za dary získati hleď! Nechť královna naše si vezme toho, kdo dá jí nejvíc a osudem určen jí přijde!“ Tak jim Leiódés děl. Pak z rukou lučiště složiv, o dveře sklížené pevně a hlazené krásně je opřel, 165 také rychlý šíp tam podepřev o lepý kroužek, na křeslo, s kterého vstal, hned potom se posadil opět. Antinoos jej plísnil a těmito promluvil slovy: „Jaká ti, Leióde, řeč teď vyklouzla z ohrady zubů, hrozná, budící bol! Já slyše to, velmi se horším, 170 vskutku-li tuhleten luk má mnohé šlechtice přední života zbavit a duše — že ty jej nestačíš napnout! Ty ovšem z velebné matky ses nezrodil takovým mužem, abys napínal luky a uměl stříleti šípy. Avšak jiní jej napnou, co nejdřív, ženiši statní.“ 175 Pravil a pastýři koz dal rozkaz, Melanthiovi: „Honem, pastucho, dělej! — Teď rozžehni v komnatě oheň, k němu dej stolici velkou a navrch rozestři rouno, potom ze zásob v domě sem přines lojový kotouč! Budem lučiště hřáti a lojem je, jinoši, tříti, 180 potom se zkusíme v luku a ke konci přivedem zápas!“ Řekl, a pastýř koz hned rozžehl nezmarný oheň, k němu tam postavil židli a navrch rozestřev rouno, veliký kotouč loje tam přinesl, který byl v domě. Jinoši, hřejíce luk, jej zkoušeli, přece však nikdo 185 nemohl lučiště napnout, vždyť mnoho jim scházelo síly. Antinoos jen čekal a Eurymach podobný bohům, ženichů náčelníci, svou zdatností nejlepší ze všech.

V tutéž se potkali dobu a kráčeli pospolu z domu pastevci božského vládce, i pastýř skotu i vepřů. 190 Za nimi z paláce ven šel také Odysseus slavný. Když pak za dveřmi síně a potom i za dvorem byli, tu se k nim Odysseus ozval a mluvil vlídnými slovy: „Pastýři vepřův a skotu — teď rád bych něco vám řekl — či to snad zamlčet mám? — Však srdce mi velí to říci: 195 Jakpak — šli byste s pánem, a přispěli, kdyby snad takto najednou před vámi stál, kýms bohem přiveden náhle? — Šli byste ženichům přispět — či raději Odysséovi? Rcete to upřímně tak, jak velí vám srdce a duše!“ Na to mu pastýř krav zas těmito odvětil slovy: 200 „Račiž, ó otče ty Zéve, nám žádost vyplnit tuto: Kéž by se muž ten vrátil, a bůh jej přivedl nazpět! Pak bys teprve poznal, co síla a ruce mé zmohou!“ Taktéž pastýř vepřů se modlil k veškerým bohům, aby se ve svůj dům již důvtipný Odysseus vrátil. 205 Teprve když byl jist, jak věrné je smýšlení jejich, opět se ujal slova a řekl jim odpověď tuto: „Tady jsem, doma, já sám, jenž vytrpěv útrapy mnohé, konečně v dvacátý rok jsem do země otcovské přišel. Vidím, že oběma vám jsem přišel milý a vítán, 210 jediným ze všech sluhů, z těch druhých jsem nikoho dosud neslyšel, že by si přál, bych přišel nazpátek v domov. Dřív však pravdivý slib vám vyjevím, jakž se i stane: jestliže pobije bůh mou pravicí ženichy zpupné, potom chci oběma vám dát majetek, přivésti ženu, 215 dům vám výstavný dám blíž paláce, budu vás míti za druhy Télemachovy a jakoby za jeho bratry. Teď však znamení jiné vám ukážu, docela zřejmé, byste mě poznali dobře a v srdci svém nabyli víry: ránu, již bílým klem kdys divý mi zasadil kanec 220 tenkrát, když na Parnésos jsem přišel s Autolykovci.“ Řekl a vetchý šat s té velké rány si shrnul. Když pak ji pastýři zhlédli a úplně poznali všecko, statného Odysséa hned rukama objali s pláčem, oba ho vítali vroucně a líbali hlavu a plece. 225 Nejinak Odysseus sám jim zlíbal hlavu i ruce. Snad by i západ slunce je zastihl při pláči ještě, kdyby jich Odysseus sám byl nezdržel, takto se ozvav: „Od nářku ustaňte nyní a kvílení, aby nás někdo neviděl, z komnaty vyjda, a druhým to neřekl dovnitř! 230 Vraťte se! Každý však zvlášť tam půjdeme, nikoli všichni: nejprve já, pak vy! Však toto vám pokynem budiž: ostatní totiž všichni, co tady jsou, ženiši zpupní, nesvolí, aby ten toul též mně byl s lučištěm podán. Ty ale, Eumaie vzorný, to lučiště komnatou nesa, 235 do mých rukou je vlož! Pak rozkaž služebným ženám, dveře by u ženské síně šly zavřít, přilehlé těsně! Kdyby pak některá z nich buď sténot mužů neb dusot slyšela z komnaty naší, ať žádným způsobem nejdou ze dveří ven, nechť při práci své tam zůstanou zticha! 240 Tobě pak, Filoitie, zas ukládám závorou pevně zavřít u dvora vrata a uzel zadrhnout rychle.“ Řekl a v knížecí dům zas vešed, k bydlení vhodný, na židli, se které povstal, se potom posadil opět. Pak hned v komnatu vešli dva sluhové božského vládce. 245 Zatím již Eurymachos to lučiště otáčel v rukou, snaže se se všech stran je zahřáti. Ale ni takto nemohl přec ho napnout a sténal v pyšném svém srdci. Potom, nevole pln, k nim promluvil těmito slovy: „Ach, toť bolná je věc jak pro mne tak ostatní všecky! 250 Ani tak pro sňatek sám bych nelkal, jakkoli truchliv — jiných achajských žen jest nadbytek v krajině naší, v Ithace oblité mořem i v jiných kdekoli městech —, avšak jestliže vskutku jsme o tolik slabší než býval Odysseus rovný bohům, že napnout nemůžem ani 255 luk — toť potomkům našim, až zvědí to, na hanbu bude.“ Jemu zas Antinoos, syn Eupeithův, odvětil takto: „Nijak se, příteli můj, tak nestane — sám to víš dobře. Vždyť tady veškeren lid dnes světí Foibovu slavnost, posvátnou — kdo by tu luk chtěl napínat? Složte jej klidně! 260 Avšak sekyry všechny tu můžem prozatím nechat stát — vždyť nikdo jich přec, jak myslím, nevezme odsud, byť se i v králův dům snad dostavil, Láertovcův. Avšak nyní číšník ať k oběti naleje v číše, abychom ulili bohům a schovali lučiště křivé. 265 Po ránu pastýři koz pak rozkažte, Melanthiovi, kozy sem hnát, jež ze všech stád jsou nejlepší kusy. Foibovi, slavnému střelci, ať spálíme ze stehen maso. Potom se zkusíme v luku a ke konci přivedem zápas.“ Takto děl Antinoos, a návrh všechněm se líbil. 270 Ihned héroldi jejich jim nalili na ruce vody, vína až po samý vrch jim jinoši v měsidla vlivše, dali je po řade všem, když z pohárů ulili bohům. Když pak už ulili bohům a pili dle libosti srdce, tehdáž, smýšleje lest, jim důvtipný Odysseus pravil: 275 „Ženiši královny slavné, teď popřejte svého mi sluchu, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí! Eurymacha však zvláště a zároveň Antinoa, rovného bohům, chci prosit — vždyť udělal rozumný návrh, teď již nechati luku, a zatím to ponechat bohům, 280 neboť po ránu bůh dá vítězství, jak se mu zlíbí. Teď mi ten hlazený luk však podejte! — Před vámi tady zkusit chci paží a sil, nechť uvidím, zdali mám ještě křepkost, jež v dřívější čas v mých švižných bývala údech, či snad už dlouhé toulky a špatná je zchromila péče.“ 285 Toto jim děl, čímž nesmírný hněv jim rozbouřil v mysli, neboť je pojala bázeň, že hlazené lučiště napne. Antinoos jej plísnil a těmito promluvil slovy: „Jakže, ty cizáku bídný, — což nemáš smyslu ni za mák? Cožpak spokojen nejsi, že klidně tu hoduješ s námi, 290 velmoži — z každého jídla máš díl, smíš dokonce ještě poslouchat hovory naše a rozmluvy, ačkoli žádný žebrák a žádný host náš hovor poslouchat nesmí! Sladké víno tě dráždí, jež také jiného mámí, kdo by je hltavě požil a nedbal píti je s mírou. 295 Vínem i Eurytión byl omámen, přeslavný Kentaur, v paláci Peirithoově, jenž chrabrým hrdinou býval, tehdy, když k Lapithům přišel. Ten vínem zmámiv si mysl z opilství v knížecím domě se špatných dopustil činů. Reků zmocnil se žal. Hned povstali se svého místa, 300 vlekli jej předsíní ven, kdež krutým uřízli kovem opilci uši a nos. Ten, protože smysly si zmámil, vlastní vinu si svou pak v zbloudilé odnášel mysli. Z toho se Kentaurů boj pak s Lapithy vyvinul, hrozný. On však nejdřív sám vzal pohromu, opiv se vínem. 305 Také tobě ten zmar teď zvěstuji: Kdybys měl napnout tuhleten luk, pak vlídnosti již bys nenašel nikde v celém národě našem. My na svém korábu černém pošlem tě k Echetu králi, všech lidí strašnému zhoubci. Odtamtud nikterak zdráv už nevyjdeš. Raději klidně 310 pij, však s mladšími muži se nechtěj pouštěti v zápas!“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Opravdu není hezké a správné činiti újmu hostům Télemachovým, když některý do domu přijde. Myslíš, že tento zde host, byť skutečně rukama napjal 315 mužův veliký luk, svým důvěře rukám i síle, že by mě odvedl domů a učinil manželkou svojí? Jistěže ani on sám té naděje nechová v hrudi! Proto ať žádný z vás již při této hostině tady nijak se nermoutí v duši — toť nemožno, nemožno přece!“ 320 Na to jí Eurymachos, syn Polybův, odvětil takto: „Rozenko Íkariova, ty moudrá Pénelopeio, že by si tento tě vzal, toť nemníme — nelze to myslit! Řeči však mužů a žen nás velkou obavou plní, aby snad z Achaiů kdos, byť nižší, neřekl o nás: 325 Toť jsou slaboši přec! Sic chtějí mít výborného hrdiny choť — však hlazený luk jim napnouti nelze! Avšak jakýsi žebrák, jenž, bloudě, sem do domu přišel, napjal jej docela snadno a prostřelil sekyry šípem. Takto by mluvili lidé, a nám by se stalo to hanbou!“ 330 Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Naprosto možná není, by z dobré pověsti v lidu mohl se těšiti muž, jenž bezectně vyjídá jmění hrdiny výborného — a tohle teď za hanbu máte? Vizte, jak cizinec ten jest velký, složitých údů! 335 Také z vzácného otce, jak pyšní se, pochází rodem. Proto mu hlazený luk jen podejte — chceme to vidět! Neboť tohle vám řeknu, a také to splněno bude: Jestliže luk ten napne, a dá-li mu Apollón slávu, dám mu pak sukni a plášť, ať pěkně si oděje tělo, 340 ostré i kopí mu dám, jímž psům by se bránil i lidem. Dám mu i dvojsečný meč, též opánky na nohy přidám, potom pošlu ho tam, kam volá ho srdce i duše.“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Nad lukem, matko, krom mne, přec není tu z Achaiů nikdo 345 pánem a mohu jej dát neb nedat, komu mi libo — nikdo však ze všech těch, kdož na skalné Ithace vládnou, na všech tu ostrovech kolem až k Élidě, pastvišti koní. Z těchto mne nezdrží nikdo ni násilím — proti me vůli, kdybych to lučiště chtěl, byť navždycky, hostovi dáti. 350 Jdi však v komnatu ženskou a vlastní spravuj si práce, kužel a stav, kaž služebným svým, ať bedlivě všechny prací hledí si svých — než luk, ten starostí bude mužů, však nejvíce mou, jenž ve svém domě jsem pánem!“ Ona tu užasla velmi a odešla v komnatu ženskou, 355 neboť synovu řeč v své srdce si vštípila moudrou. Vystoupla v komnatu horní, i její služebné ženy, plakala nad milým mužem, až konečně na víčka oční Pallas jiskrných zraků jí libý vložila spánek. Chopiv křivý ten luk, jej nesl mu pastucha vzorný. 360 Ženiši, hromadně všichni, naň křičeli po celé síni. Takto pak leckterý děl z těch mládců zpupnosti plných: „Kampak to lučiště křivé, ty proklatý pastucho, neseš? Zmatenče! U tvých vepřův a daleko od lidí záhy rychlí tě sežerou psové, jež krmíval’s, jestliže Foibos 365 ráčí nám milostiv býti a druzí nesmrtní bozi!“ Takto mu děl — ten v místě, kde byl, luk položil na zem, strachem, vždyť veliký dav naň křičel po celé síni. S pohrůžkou Télemachos naň s druhé vykřikl strany: „Tatíčku, nes luk dál, sic pochodíš velice špatně, 370 budeš-li poslouchat všech! Já kamením poženu tebe na venkov. Jsem sic mladší, však silou nad tebe předčím. Kéž bych vynikal tak, jak nad tebe, silou a rukou nad tyto ženichy všecky, co v našem meškají domě, šeredně zajisté já bych brzy z nich mnohého vyhnal 375 z našeho paláce ven, vždyť špatné věci tu páší!“ Vzkřikl, a nad tou hrozbou se od plic rozesmál všechen ženichů sbor — čímž prudký hněv z nich znenáhla mizel — na Télemacha. Tu pastucha luk zas komnatou nesa, přistoupil k chrabrému vládci a hned mu jej do rukou vložil. 380 Pěstounku Eurykleiu pak zavolav, toto jí pravil: „Velí ti Télemachos, bys, rozumná Eurykleio, veřeje přilehlé těsně, šla u ženské komnaty zavřít. Kdyby snad některá z žen buď sténot mužů neb dusot slyšela z komnaty naší, ať žádným způsobem nejdou 385 ze dveří ven, než při práci své ať zůstanou zticha!“ Takto se vyslovil k služce, a rozkaz byl vykonán mlčky. Rychle šla komnatu zavřít, jež vhodná k bydlení byla. Potichu Filoitios pak odkvapil z komnaty mužské uzavřít příchod dvorem, jenž kolem byl ohrazen pevně. 390 Ležel tam v podloubí dvora kus provazu z prohnuté lodi, z byblu. Tím přivázal vrata a potom vrátiv se dovnitř, na židli, se které povstal, se potom posadil opět, zíraje na Odysséa. Ten lučiště obracel v rukou, toče jím na všecky strany a zkoumaje semo i tamo, 395 není-li rozežrán červy, když Odysseus z domu byl vzdálen. Takto pak pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Jaký to zkoumač luku — jak poťouchlý — z něho se vyloup! Že on v domově svém má také takový ležet! Či by si podobný chtěl snad zhotovit? Kterak jím v rukou 400 otáčí semo i tamo — ten poběhlík v špatnostech zběhlý!“ Jiný takto zas děl z těch mládců zpupnosti plných: „Jenom ať takový zdar jej potká v životě jeho, jakože on, ten dědek, kdy takové lučiště napne!“ Taková byla jich slova. Však Odysseus důvtipné mysli, 405 hned jak lučiště zdvihl a zevšad prohlédl dobře — jako si po každé muž, jenž loutny a zpěvu je znalý, lehounko natáhne strunu a napne ji na nový kolík, tětivu z ovčího střeva si na obou připevně koncích, tak ten veliký luk též Odysseus lehounko napjal. 410 Potom tětivu chopil a pravou rukou ji zkoušel: krásný vydala tón, jsouc vlaštovce podobna hlasem. V ženiších veliký žal byl probuzen. Všechněm tu rázem pobledla tvář. Dal znamení Zeus svým zahřměním silným. Zaplesal Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, 415 že mu syn lstivého Krona tím zahřmením znamení dává. Rychlý tu uchopil šíp, jenž ležel na stole před ním, vyňatý. Ostatní střely až dosud ve vnitřku toulce vězely. — Za krátký čas jich Danajci zakusit měli. Luk ten za ohbí chopil a strunu i zářezy táhl, 420 na židli, na které seděl, a vypustil s lučiště šipku, přímo jí před sebe míře. I nechybil sekyry žádné. Naopak, otvorem prvním a všemi pak prolétl veskrz těžký, kovaný šíp. Pak pravil k synovi takto: „Télemachu, ten cizák ti nikterak nedělá hanbu, 425 v domě jsa tvém. Já cíle se nechybil. Též jsem se dlouho nepachtil napětím luku. Mám pevnou doposud sílu, ne jak ženiši tady mne pořád nectí a haní. Avšak nyní je čas již večeři Achaiům strojit, dokud je den, však potom je čas též jinak se bavit, 430 zpěvem a varyta hrou, neb tyto jsou okrasou kvasu.“ Řekl a obrvím kývl. Tu ostrým se opásal mečem milený Télemachos, jejž božský Odysseus zplodil, kopí do ruky chopil a potom se postavil otci u samé lenošky po bok, jsa lesklou opatřen zbraní.