ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V komnatě jedině on byl doposud, Odysseus slavný, neboť ženichům smrt tam s Palladou Athénou strojil. Nakvap k synovi svému tam pravil perutná slova: „Potřeba jest, můj synu, ty válečné uklidit zbraně. 5 Odnes je úplně všecky a ženichy lichotně chláchol, bude-li někdo se z nich ptát po zbraních, nevida jich tam: Z dýmu jsem odnést je dal, vždyť nejsou už podobny oněm, které zanechal tady, když odcházel, Odysseus k Tróji, vždyť je tu zohyzdil kouř, kam s ohniště doletět mohl. 10 Ještě však vážnější věc kýs bůh v mou mysl mi vnukl, že byste, zpití vínem, se vespolek do sebe dali, druh snad pobodal druha a námluvy takto a hody zhanobil, poněvadž kov sám sebou strhuje muže.“ Řekl, a Télemachos byl milého poslušen otce. 15 Zavolav Eurykleiu, svou pěstounku, toto jí pravil: „Služky, ó matičko milá, mi v ženské komnatě zadrž, zatím co do zbrojní síně bych uložil otcovy zbraně, krásné! Zde hyzdí je kouř. Vždyť nikdo se nestará o ně, poněvadž otec je pryč — já dosud jsem dětinský býval. 20 Teď je chci uložit tam, kam kouř již nepřijde z ohně.“ Na to mu pěstounka milá zas pravila, Eurykleia: „Kéž bys konečně již, můj synáčku, rozvahy nabyl, abys měl o dům péči a všechen si majetek hlídal. Kdo však s tebou má jíti, by při chůzi světlo ti nesl, 25 služky když nesmějí ven, jež měly by cestou ti svítit?“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Tuhleten host! — Já nečinnost těch přec nebudu trpět, kteří můj chleba chtí jíst, byť z krajin dalekých přišli.“ Taková promluvil slova a rozkaz byl vykonán mlčky. 30 Ihned zavřít šla síň, jež vhodná k bydlení byla. Vládce a slavný syn pak kvapně se vzchopivše s místa, nosili z komnaty přilby a pavézy vypouklé v středu, jakož i ostrá kopí. Šla před nimi bohyně Pallas, svícen ze zlata nesouc, a šířila překrásné světlo. 35 Tenkráte Télemachos se ozval narychlo k otci: „Veliký div, můj otče, tu vidím na vlastní oči: všude tu v komnatě stěny i krásné sloupoví příční, jedlové stropní trámy a vysoko čnějící sloupy svítí před zrakem mým — toť jako by oheň tu hořel! — 40 Že tu je některý z bohů, co sídlí na nebi širém!“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Mlč! Hleď na uzdě mít své myšlenky — na nic se neptej! Toť jest obyčej bohů, co v Olympu obydlí mají. Jdi však na lože své, však já tady zůstanu ještě, 45 abych služebné ženy a matku tvou podrobil zkoušce, která na všecko zvláště se bude mne tázati, lkajíc.“ Řekl a Télemachos hned potom komnatou vyšel za svitu hořících smolnic, jda do své ložnice k spánku, v které si lehal i jindy, kdy sladký ho pojímal spánek. 50 Tamo si lehl i tenkrát a čekal na jasnou Zoru. V komnatě jedině on byl doposud, Odysseus slavný, neboť ženichům smrt tam s Palladou Athénou strojil.

Moudrá tu Pénelopeia se blížila z komnaty ženské, sličností Artemidě neb zlaté Kypřance rovná. 55 K ohni, kde sedala jindy, jí komorné lenošku daly, zdobenou stříbrem a sloní kol dokola. Kdysi ji zrobil umělec Ikmalios a připojil podnožku vespod, k židli ji připevniv ztuha — a navrch se dávalo rouno. Moudrá Pénelopeia si na tuto lenošku sedla. 60 Služebné bělostných loktů tam vkročily z komnaty ženské, chtějíce pokrmy hojné i stolečky uklidit z jizby, poháry, ze kterých právě ti mužní ženiši pili. Třísky, jež doutnaly v pánvích, pak házely na zem a hojnost čerstvého daly tam dříví, by světlo a teplo tam bylo. 65 Melanthó jala se lát, již po druhé, Odysséovi: „Cizáku, ještě i teď nás budeš tu za noci trápit, domem se pořád motat a po nás ženštinách mžourat? Táhni mi ze dveří odsud, ty bídáku! Spokoj se jídlem, sice tě polenem praštím, že odsud vylítneš naráz!“ 70 Posupně pohleděv na ni, děl důvtipný Odysseus takto: „Co tak dorážíš na mne, ty vzteklice, zuřivá hněvem?! Že se tu nelesknu mastí a špatné mám na sobě roucho, že snad po kraji žebrám? Vždyť nutnost k tomu mě vede. Žebráci takoví jsou — též lid, jenž po světě bloudí! 75 Však jsem kdysi i já měl zámožný příbytek v zemi, byl jsem majetný muž, jenž dával žebrákům často, ať to byl kdokoli chtěl, byť v čemkoli pomoci žádal. Sluhů nesmírné množství a jiného mnoho jsem míval, z čeho lze v přepychu žíti a zámožným člověkem slouti. 80 Kronovec Zeus však všecko mi vzal — snad chtěl to tak míti. Jenom ať ty též, ženo, pak najednou neztratíš někdy všecku tu spanilost svou, jíž nad druhé vynikáš služky, jestli se vládkyně tvá kdys na tebe rozpálí hněvem, nebo až Odysseus přijde — vždyť možná ještě v to doufat. 85 Pakliže však již zemřel, a nazpět nelze ho čekat, ejhle, již Télemachos mu zmohutněl Foibovou přízní, takový syn! Ten každou z žen v svém paláci poznal, která nezbedná jest — vždyť nemá dětská už léta.“ Moudrá Pénelopeia však zaslechla hostovu hrozbu, 90 plísnila služebnou dívku a tato k ní pravila slova: „Nijak, drzá ty psino — a nestoudná — není mi tajno nezbedné jednání tvé, jež vlastní zaplatíš hlavou. Vždyť přec věděla’s všecko a slyšela ode mne samé, já že jsem tohoto hosta se hodlala v paláci tady 95 zeptat po choti svém, jsouc bolestně sklíčena v srdci.“ Klíčnici Eurynomě pak pravila vládkyně toto: „Vzchop se a židlici přines a navrch rozestři rouno, aby se posadil na ni a mluvil ke mně a slyšel, co mu chci povědět já, vždyť hodlám mu otázky dávat!“ 100 Řekla a Eurynomé jí přinesla velice hbitě židlici hlazenou krásně a navrch prostřela rouno. Sedl si Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál. Moudrá Pénelopeia pak počala mluviti takto: „Na jednu věc, můj hoste, já sama se nejdřív tě zeptám. 105 Kdopak a odkud jsi rodem? Kde město a rodiče tvoji?“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Není nikoho z lidí, ó královno, na celém světě, kdo by tě pohanět směl — tvá sláva až do nebe sahá. Takovou slávu má král, muž bez vady, pobožné mysli, 110 který jsa četných mužů, a silných, v národě vládcem, vždycky je ochráncem práva. I nese mu ornice černá pšenici hojnou a ječmen, a stromy jsou ovoce plny, brav se mu napořád rodí a ryby mu dodává moře, ježto je šlechetným vládcem a lidem dobře je pod ním. 115 Proto se na jinou věc teď vyptávej ve vlastním domě, nikoli na můj původ a na mou otcovskou zemi, sice bys ještě i víc v mém srdci mi vznítila bolu vzpomínkou tou — jsemť žalosti pln. — Též příhodné není v cizím obydlí sedě, se rozplývat v nářku a slzách. 120 Jestiť horší to věc, být pořád nesmírně truchliv. Leckterou ze služek tvých bych rozmrzel, ano i tebe, já že se rozplývám v slzách, jsa na mysli obtížen vínem.“ Moudrá Pénelopeia mu dala zas odpověď tuto: „Spanilost, milý hoste, i postavu těla i krásu — 125 tenkrát mi odňali bozi, když odcházel do země trójské argejský voj, s nímž Odysseus též, můj manžel, se vzdálil. Kdyby však on se mi vrátil a chránil života mého, potom i pověst o mně by větší a krásnější byla. Teď mám žal, vždyť tolik mi bůh byl svízelů seslal. 130 Kolik tu šlechticů jest, již na blízkých ostrovech vládnou, na Samě, na Dúlichiu i Zakynthu porostlém lesy, každý, kdo obydlí své má v Ithace patrné z dálky, za mnou k nevoli mé sem chodí a jmění mi tráví. Proto ni prosebníků ni hostů si nemohu všímat, 135 nedbám héroldů též, již veřejně pracují pro lid, nýbrž po choti toužím a v milém srdci se trápím. Ženiši na svatbu kvapí — a já zas jim nástrahy strojím: Rubáš nějaký bůh v mou mysl mi nejprve vnukl. Napjavši osnovu velkou, jsem počala v komnatě tkáti 140 velkých to rozměrů roucho, a hebounké, jim jsem však řekla: ,Pánové, ženiši moji, když zahynul Odysseus slavný, počkejte nějakou chvíli a nekvapte na ten můj sňatek, co by jen pohřební háv — ať příze mi nepřijde nazmar — Láertés, vládyka náš, měl hotový, až by ho jednou 145 zhoubný úmrtí los měl zachvátit, zármutku plný, aby mi některá z žen pak neměla v Achajsku za zlé, kdyby tak zámožný muž měl bez roucha ležeti v hrobě!‘ Řekla jsem, mužný jich duch byl poslušen vyzvání toho. Opravdu velký ten háv jsem tkávala, ale jen ve dne, 150 v noci jej párala opět a loučí si svítila k tomu. Tak jsem tři léta tu lest jim skrývajíc, šálila všecky. Nastal čtvrtý již rok, zas tytéž se vrátily doby mizením měsíců mnohých — když mnozí kol oběhli dnové —, tehdy mě zradily služky, ty nestoudné bez citu psiny. 155 Oni mě dopadli při tom a s pokřikem na mne se vrhli. Tuť jsem musila již, byť nerada, dotkati roucho. Již však nemohu nyní ni uniknout sňatku ni jiné žádné si nevím rady: již rodiče velmi mě nutí k sňatku, a mrzut je syn, když jmění mu ženiši tráví, 160 neboť to sám již vidí, jsa mužem už docela schopným dům svůj na péči míti, a Kronovec dává mu štěstí. Ale i tak mi svůj rod hleď povědět, z kterého’s pošel! Vždyť jsi se nezrodil ze skal ni zajisté z bájného dubu!“ Důvtipný Láertův syn jí těmito odvětil slovy: 165 „Ženo, vší vážnosti hodná, již Odysseus nazývá chotí, nikterak ustat nechceš a po mém rodě se tážeš. Já ti jej povím tedy, však ty mi tím způsobíš bolest, větší, nežli už mám. — Tak bývá vždycky, když někdo od vlasti takový čas jest odloučen, jako se já teď 170 plahočím od města k městu a velké útrapy snáším. Já však povím ti přec, nač ptáš se a vyzvídáš na mně. Krétská jakási zem jest ve středu třpytného moře, krásná, obteklá mořem a úrodná. Lidé tam bydlí mnozí a nesmírně četní, a měst je tam devadesáte. 175 Každý kmen má jinačí řeč — směs jazyků různých: Achajci, Kydónů kmen, též Prakréti chrabrého ducha, Dórové o třech kmenech a slavný Pelasgů národ. Knósos, veliké město, tam jest, v němž slovutný Mínós, důvěrník velkého Dia, jen devět vždy kraloval roků, 180 statného Deukalióna to otec, mého to otce, neboť tento mě zplodil a vladaře Ídomenéa. Ten však na křivých lodích se vzdálil do země trójské zároveň s Átreovci. Mé slavné jméno je Aithón. Já byl mladší než bratr — on starší a nade mne lepší. 185 V Knósu jsem také spatřil a pohostil manžela tvého, neboť na Krétu též byl zahnán vichřicí prudkou, odehnán od mysu Malej, když kvapil do země trójské. Odysseus v Amnísu přistal, kde sluji má Eileithýia, v přístavě nebezpečném, a stěží unikl vichrům. 190 Hned pak do města šel, kdež po mém bratru se tázal, tvrdě, že jeho je přítel i milý, i hodný vší úcty. Avšak deset už dní, již jedenáct uteklo právě, bratr co na křivých lodích se vzdálil do země trójské. Já tedy sám jej do domu vzal, jej pohostil vzorně, 195 slouže mu s velkou péčí, vždyť zásob měli jsme hojně. Také soudruhům jeho, co zároveň do Tróje pluli, jiskrné víno i mouku jsem dal, již v obci jsem sebral, jakož i k zabití krávy, by úplně okřáli v duchu. Tenkrát dvanácte dní tam zůstali, Achajci slavní. 200 Borrás je, vichřice zlá, tam zadržel: nemohliť ani vzpřímeně stát — toť nějaký bůh jej podnítil hrozný. Třináctý den však ztichla, a oni pak brali se dále.“ Bájil množství lží, však velice podobných pravdě, při čemž přemnoho slz jí kanulo, vlhly jí líce. 205 Jako se rozplývá sníh, jejž na horách strmících k výši Zefyros nasype všude a pak jej rozpustí Euros, ale když nastane tání, tu řeky se zvlní a proudí: takto se jí též máčela tvář, když ronila slzy nad mužem svým, jenž přítomen byl. Však hrdina sice 210 se svou plačící chotí měl soucit v hlubinách srdce, přece však oči jak roh neb železo ztuha mu stály nehnutě v očních víčkách — on z úmyslu ukrýval slzy. Když byl manželčin duch již nasycen kvílením slzným, opět se ujala slova a řekla mu odpověď tuto: 215 „Nyní úmysl mám, ó cizinče, zkoumati tebe, vskutku-li v krétské zemi jsi s průvodci rovnými bohům pohostil manžela mého, jak pravě’s mi vyprávěl o tom. Pověz, jaký byl šat, v nějž tělo měl oděno tenkrát, pověz, jaký byl sám, též kteří s ním soudruzi byli!“ 220 Důvtipný Láertův syn jí těmito odvětil slovy: „Královno, těžko je toho, kdo vzdálen je taková léta, popsat — vždyť dvacátý rok již míjí od oné doby, co se byl odtamtud vzdálil a odešel z rodiště mého. Já však povím ti přec, jak posud mi na mysli tane: 225 Nachový vlněný plášť měl na sobě Odysseus slavný, dvojitý, na plášti tom pak ze zlata zrobena byla jehlice s rourkami dvěma, a vpředu byl umělý výtvor: v předních pařátech psích byl svírán skvrnitý jelen, pevně, ač vyrvat se dychtil. I hleděl s podivem každý, 230 kterak, ač ze zlata jen, ten pes jej zardousit hleděl, jelen pak nohama třepal a hleděl psovi se vymknout. Potom suknici lesklou jsem spatřil na jeho těle: Jaká slupina jest, jež cibuli pokrývá uschlou, tak byla jemná ta sukně a svítila jasně jak slunce. 235 Veliké množství žen jen s podivem hledělo na ni. Jinou ti věc však povím, ty hleď si ji do mysli vštípit! Nevím, zda takový šat již v domově Odysseus nosil, či mu jej dal kýs druh, když na lodi odcházel rychlé, či snad pohostný přítel, vždyť mnohých zajisté lidí 240 přátelství Odysseus měl, však málo měl Achaiů rovných. Plášť jsem také mu já dal nachový, dvojitý, krásný, bronzový meč jsem přidal a suknici vroubenou kolem. Na lodi pokryté pevně jsem potom ho propustil s úctou. Také provázel jej kýs hérold o něco starší 245 věkem. Tohoto též, jak vypadal, popíši tobě: Okrouhlá ramena měl, byl snědý, kadeří hustých, Eurybatés slul jménem, a Odysseus zvlášť si ho vážil nad jiné soudruhy své. Byl pánovi upřímně oddán.“ Řekl a roznítil v ní tím větší po nářku touhu, 250 jakmile poznala znaky, jež přesně jí Odysseus popsal. Když již manželčin duch byl nasycen kvílením slzným, tehdy se ujala slova a řekla mu odpověď tuto: „Zajisté od této chvíle, ó cizinče, dříve tak bídný, budeš velice milý a ctěný v paláci našem. 255 Šat ten sama mu já kdys poskytla, o kterém mluvíš, z šatnice, složila jej — též přidala jehlici třpytnou, aby mu ozdobou byla. Však jeho už nespatřím více, neboť se nevrátí domů a do země otcovské nikdy. Nešťastná hodina ona, kdy odplul na duté lodi 260 spatřit tu kletou Tróju, jíž bez žalu vyslovit nesmím.“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Ženo vší vážnosti hodná, již Odysseus nazývá chotí, nehyzdi již svou krásnou tvář, již nesužuj srdce, lkajíc pro svého muže — ač nijak ti za zlé to nemám. 265 Mnohá pro muže lká, jenž jejím chotěm byl z mládí, dítky mu zrodivši v lásce — i kdyby tak výtečný nebyl jako byl Odysseus tvůj, jenž bohům roven prý býval. Avšak přestaň už lkát! Teď poslyš, co ti chci říci! Povím ti neklamně všecko a ničeho zatajit nechci: 270 Odysseus vrátí se zas — já sám jsem vyprávět slyšel, blízko že v žírném kraji, kde bydlí thesprótští muži, žije tvůj choť. — Též pokladů dost, prý vzácných, si veze, které po kraji shání. Však pozbyl na moři třpytném všechněch soudruhů věrných a s nimi i duté své lodi, 275 plavě se od Thrinakie. Bylť Kronovec rozhněván na něj prudce, a Hélios zvlášť, když druzi mu pobili krávy. Na moři bouřlivých vln zlá záhuba stihla je všecky. On však na trámu lodním byl vlnou vyvržen na břeh ostrova faiéckých mužů, již rodem blízcí jsou bohům. 280 Tito jej přijali rádi a poctili, jako by bůh byl, mnohé dary mu dali a chtěli ho vypravit sami bezpečně k domovu zpět. Již dávno by Odysseus tady najisto byl — však mnohem se líp as v mysli mu zdálo chodit po mnohých zemích a sbírat poklady hojné. 285 Tak totiž nad jiné lidi je Odysseus pamětliv toho, z čeho je hojný prospěch — a žádný není mu roven. Tuto mi pověděl zvěst král Feidón, thesprótský vládce. Přísahal přede mnou samým a bohům uléval v domě, loď že je spuštěna v moře a druhové hotovi k plavbě, 290 kteří ho zavezou domů a do milé otcovské země. Mne však vypravil dřív, vždyť koráb thesprótský právě odjížděl do Dúlichia, kde hojná pšenice roste. Také mi ukázal skvosty, jež Odysseus po světě sebral. Mohl by živ z nich býti i desátý potomek ještě. 295 Tolik pokladů vzácných měl v paláci vládcově ležet. Odysseus sám prý v Dódónu šel: chtělť z božího stromu, s dubu to s vysokým listím, se doslechnout Diovy vůle, jak se má navrátit teď v svou milou otcovskou zemi, když tak dlouho byl vzdálen, zda každému zjevně či tajně. 300 Zdráv jest tedy tvůj manžel a do své se vlasti už vrátí, brzy, a od svých přátel a od své otcovské země nebude vzdálen už dlouho — však přece ti přísahu složím: Svědkem mi zvlášť buď Zeus, bůh nejvyšší, nejlepší ze všech, vládyky hrdinského i ohniště, k němuž jsem přišel, 305 jistěže splní se všecko, co nyní tuto ti pravím: Tohoto samého roku se vrátí Odysseus domů, zatím co nynější měsíc už končí a nastává nový!“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Kéž by jen, milý hoste, ta řeč tvá splněna byla! 310 Pak bys za krátký čas mou přízeň a přehojné dary poznal, a kdo by tě potkal, by každý velebil tebe! Já však na mysli své mám tušení — jakž se i stane: ani se Odysseus můj již nevrátí, ani se tobě nemůže průvodu dostat, vždyť není tu velitel taký, 315 jakým Odysseus byl kdys v národě — býval-li někdy, který by cizince ctné k nám vítal a posílal domů. Teď však jej umyjte, služky, a potom mu upravte k lůžku postel a pokrývky teplé a také koberce lesklé, aby tak v pěkném teple se dočekal zlatotrůnné 320 Jitřeny. Ráno pak časně jej umyjte, natřete mastí, aby pak s Télemachem zde v paláci posnídat mohl, v mužské komnatě sedě. Tím hůře se povede tomu, kdo by ho lstí chtěl klamat, a sužovat — potom už tady nesvede docela nic, byť velice nad tím se horšil. 325 Jakpak bys poznal, hoste, že nějak nad jiné ženy vynikám rozumem bystrým a rozvážnou moudrostí mysli, když bys chatrně oděn a nemyt v paláci našem jedl — vždyť kratičký věk jest určen smrtelným lidem. Kdokoli sám jest tvrdý a tvrdé smýšlení chová, 330 na toho svolává lid jen pohromy pro příští časy, dokud je na světě živ — však mrtvého za posměch mají. Ale kdo sám jest dobrý a dobré smýšlení chová, o tom v daleký svět pak hosté roznesou chválu, po všem na světě lidstvu, a mnozí ho šlechetným nazvou.“ 335 Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Ženo vší vážnosti hodná, již Odysseus nazývá chotí, nechci už pokrývek teplých ni lesklých koberců vidět, dávno, už od té doby, co od krétských pohoří sněžných na lodi o dlouhých veslech jsem domů se na cestu vydal. 340 Nech mne jen spát, jak trávil jsem dřív své bezesné noci! Neboť přemnohou noc již často jsem na lůžku bídném strávil, až krásnotrůnné a jasné Zory jsem dočkal. Avšak i umytí nohou ne zrovna bych s radostí viděl, nechci, by některá z žen mých nohou měla se dotknout, 345 z těchto, jež ke své službě si chováš, královno, v domě, leč bys stařenku měla, již letitou, pečlivou ženu, která by tolik co já již prožila v životě strastí, tu bych se nebránil ovšem, by ona se dotkla mých nohou.“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: 350 „Milý hoste — vždyť žádný, tak rozumný, v paláci našem z krajin dalekých host až dosud mi nebyl tak milý — kterak rozumně všecko a s velkou rozvahou mluvíš! — Skutečně stařenku mám, jež velmi je rozumné mysli, od níž nešťastník ten byl s péčí živen a pěstěn, 355 odevzdán v náručí její, jak jednou ho zrodila matka. Ovšemže jest už slabá — však nohy ti umyje přece. Rozumná Eurykleio, teď povstaň a cizince umyj, který vládyky tvého je vrstevník. Odysseus možná také takové nohy už má, má takové ruce; 360 lidé stárnou záhy, když neštěstí ubohé tiskne!“ Řekla, tu stará služka si rukama zakryla líce, vřelé jí vytryskly slzy, a žalná pravila slova: „Jak mi tě, synáčku, žel, mně ubohé! Nad jiné lidi pojal tě v nenávist Zeus, ač duch tvůj býval vždy zbožný. 365 Diovi bleskovládci přec žádný nespálil tolik tučného ze stehen masa a vybraných slavnostních žertev, jako’s dával mu ty, když prosil jsi, aby ti dopřál dožít blahého stáří a vychovat slavného syna. Teď však návratu den jen tobě byl nadobro odňat! — 370 Tak snad pošklebky kdes též z něho si tropily služky cizinců dálných krajin, když někam do domu přišel, jako si z tebe ty psiny tu vesměs pošklebky tropí. Jejich potupám mnohým a pohanám chtěje se vyhnout, nechceš dáti se umýt, a mne tedy Íkariovna, 375 moudrá Pénelopeia teď vyzvala — k radosti mojí. Proto ti umyju nohy i po vůli královny samé, avšak i po vůli tvé — vždyť hněv se mi v hlubinách srdce vzbouřil. Teď výpověď mou však vyslechni, kterou ti řeknu: Přišloť přemnoho k nám již cizinců zkoušených těžce, 380 avšak podoby té, jak myslím, nižádný neměl s vladařem, jako je tvoje, i nohama, vzrůstem i hlasem.“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Stařenko, všichni tak dí, kdož na vlastní viděli oči oba, že jeden i druhý prý stejnou podobu máme, 385 jako sis ty též všimla, jak právě’s pravila sama.“

Řekl, a stará služka se třpytné chopila mísy, na které mývala nohy, a vlila tam studené vody hojně, pak přilila horké. Však Odysseus slavný si sedl poněkud od krbu dále a rychle se obrátil k přítmí, 390 neboť tušení zlé jej pojalo, až se ho dotkne, ihned že pozná ránu, a všecko že najevo vyjde. Přistoupla k pánovi svému a myla jej — poznala ihned ránu, již bílým klem kdys divý mu zasadil kanec, tenkrát, když na Parnésos se odebral k strýcům a dědu, 395 statnému matčinu otci, jenž dovedl veškery lidi oklamat přísahou lstnou — sám bůh jej naučil tomu, Hermés — vždyť Autolykos mu pálil z jehňat a kůzlat vítané ze stehen maso — a on pak ho ochotně chránil. Jedenkrát Autolykos, když do žírné Ithaky přišel, 400 zastal tam dceřina synka, jenž právě se narodil na svět. Tehdáž Eurykleia mu na klín vložila dítě, právě když dojídal pokrm, a tato mu pravila slova: „Nyní mu jméno ty sám hleď vymyslit, které bys přiřkl milému dceřinu synku, jenž velmi je žádoucí tobě!“ 405 Na to pak Autolykos se ozval a promluvil takto: „Příjmím, zeti i dcero, jej nazvete, které teď řeknu: Poněvadž jsem k vám přišel, jsa rozhněván na mnoho lidí, mnohé muže a ženy, co žijí na zemi žírné, proto mu název Hněvoš buď příjmením. Ale až jednou 410 věkem dospěje hoch, nechť ve velký mateřský palác zavítá na Parnésos, kde hojné mi poklady leží. Z těchto mu věnuji dar, s nímž v radosti pošlu ho domů.“ Proto též Odysseus přišel, by skvostné mu udělil dary. Tehdy mu Autolykos i synové Autolykovi 415 podali k pozdravu ruce a vlídnou ho vítali řečí. Vroucně ho matčina máť též objala, Amfitheá, na hlavě zlíbala vřele, i na obou spanilých očích. Slovutným rozencům svým pak vladař hlasitě velel přichystat hostovi hody — ti rozkazu poslušni byli. 420 Synové pětiletého tam přivedli silného býka, ihned stáhli mu kůži a celého dělili zhruba. Krájeli nadrobno zručně, a nabodli na rožně kusy, pozorně upekli všecky a hostům podíly dali. Takto pak po celý den tam tehdy až k západu slunce 425 jedli, a z hostiny duch měl radost, dělené stejně. Když pak zapadlo slunce a nastal věcerní soumrak, tu již lehli si všichni a užili údělu spánku. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila, růžovoprstá, vyšli a brali se na lov — i jejich psové i sami 430 synové Autolykovi, a slavný Odysseus s nimi. K Parnésu, strmé hoře, se vydali, porostlé lesem, záhy pak vystoupli výš až k roklinám šlehaným větry. Teprve paprsky slunce již počaly na role padat od proudův Ókeanových, jež klidně a hluboko tekou. 435 Lovcové k úvalu hor již kráčeli — před nimi psové slídící po stopách zvěře, hned za nimi Autolykovci, s nimiž šel Odysseus slavný a dlouhým oštěpem stinným ve své pravici mával a poblíž ohařů kráčel. Právě se veliký vepř tam válel v doupěti hustém: — 440 nemohl větrový proud jím proniknout, vanoucí vlhkem, nemohla sluneční zář jím proniknout paprsky svými, aniž kdy pronikl dešť tou houštinou: tak byl ten úkryt hustý, a hromada listí tam ležela nesmírně velká. Dupot mužův a chrtův tu kancovi pronikl k sluchu, 445 jak se tam za lovem brali. — Vepř zježiv štětiny šíjní, naproti vyrazil z houští, a ohněm mu svítily oči. Stanul poblíže nich. Svou pravicí Odysseus pádnou dlouhé napřáhl kopí a první se rozehnal po něm, dychtiv zabíti jej. Vepř, vyskočiv, hrdinu dříve 450 nad samým kolenem kousl a vyrval mu velký kus masa, vrhnuv se od boku naň, však do kosti nevnikly zuby. On však bodl ho dřevcem a do plece pravého ranil. Lesklého oštěpu hrot skrz naskrz projel mu tělem. Zachroptěv, do prachu padl, a z těla mu vyletěl život. 455 Královi synové milí se ihned na kance vrhli. Na ránu vítězného a bohům rovného reka obvaz pak dovedně dali a kouzelným říkadlem temný zdrželi krve mu proud. Pak v otcův se vrátili domov. Léčil ho Autolykos i synové Autolykovi. 460 Když pak ho zhojili řádně a skvostné dary mu dali, s chvatem do vlasti zpět jej poslali, šťastného šťastní, do rodné ithacké země. Tu otec a velebná matka plesali z návratu jeho a na všecky věci se ptali, odkud ránu tu má — on všecko jim vyložil správně, 465 jak mu ji bílým klem byl na lovu zasadil kanec, tenkrát, když na Parnésos se vypravil s Autolykovci. Ránu tu stará služka, když rukama chopila nohu, poznala hned, jak dotkla se jí — — Hned pustila nohu: na mísu dopadlo lýtko a kovový řinkot se ozval; 470 zvrhla se na druhou stranu, a voda se vylila na zem. Stejně ji radost i žal hned naplnil, slzami rázem zalil se stařeně zrak — hlas radosti uvázl v hrdle. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Dotkla se pánovy brady a takto se ozvala k němu: „Najisto Odysseus ty’s, můj synáčku! — Neznala jsem tě, 475 poněvadž nemohla dřív má ruka tě ohmatat řádně.“ — Řekla a na svou paní v tu chvíli se ohlédla zrakem, chtějíc jí znamení dáti, že milý manžel je doma. Té však nebylo možná tam pohledět ani nic tušit, ježto jí odvrácen duch byl Palladou. Odysseus rychle 480 rukou jí nahmatal hrdlo, a pravicí pevně ji chopiv, levicí přitáhl k sobě a těmito slovy se ozval: „Pročpak mě zničiti chceš, má matičko? — Sama’s mě přece chovala na těchto ňadrech! Já mnohé vytrpěv strasti, konečně v dvacátý rok teď v otcovskou zemi jsem přišel. 485 Když však’s to poznala již, když bůh ti to do srdce vštípil, mlč mi, ať vůbec nikdo se o tom nedoví v domě! Neboť tohle ti řeknu — a také to splněno bude: Jestliže pobije bůh mou pravicí ženichy zpupné, potom, ač chůva jsi moje, tě dokonce nebudu šetřit, 490 jiné až služebné ženy v svém paláci pobíjet budu.“ Rozumná Eurykleia mu dala zas odpověď tuto: „Jaká to, dítě, ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů? Víš přec, jaký můj duch jest pevný a ústupu nezná! Pevna jak tvrdý kámen neb tuhé železo budu. 495 Jinou ti věc však povím, ty na mysli přemýšlej o ní! Jestliže pobije bůh tvou pravicí ženichy zpupné, tu já jména ti žen pak vypočtu sloužících v domě, které tě nemají v úctě, a které viny jsou prosty.“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: 500 „Načpak je, matičko má, chceš jmenovat? — Nebude třeba. Vždyť já poznám je sám — já každou prozkoumám dobře. Teď však nemluv už o tom, a zatím to ponechej bohům!“ Řekl a stará služka zas odešla komnatou onou, aby mu přinesla vodu, když dříve se rozlila všecka. 505 Když však mu umyla nohy a natřela olejem mastným, Odysseus vzal zas židli a k ohni ji přitáhl blíže, chtěje se u něho zhřát, však jizvu si do hadrů zakryl. Moudrá Pénelopeia v jich středu pak počala mluvit: „Na tohle ještě, můj hoste, já sama se krátce tě zeptám, 510 neboť libého spánku již brzy se dostaví chvíle — kdo totiž oddat se může, byť v zármutku, libému spánku. Mně však nezměrný žal jest od boha údělem určen: Pokud je bílý den, já žalem hlasitě štkajíc, pohledem na své práce a na práce služek se těším. 515 Jakmile noc však přijde a všichni se oddají spánku, já jen bez spánku ležím, a souží mě stísněné srdce, četné útrapy trpké, a já pak žalostně sténám. Nejinak Pandareovna, jež plavým se slavíkem stala, zpívá velice krásně, když nové nastává jaro. 520 Sedne si na stinný strom, jenž pln jest hustého listí, občas změňujíc tón, své zvučné vydává zpěvy, synáčka Ityla želíc, tak milého, kterého kdysi, rozence vládyky Zétha, ač omylem, zabila mečem. Na dvé takto můj duch jest rozdělen, semo i tamo, 525 zdali mám u syna býti a všecko tu bezpečně chránit, majetek svůj, svou čeleď i palác s vysokým krytem, šetříc mužova lůžka i dobré pověsti lidské, či již za někým jíti, kdo z Achaiů přední jsa šlechtic, v domě se uchází o mne a podá nesmírné dary. 530 Dokud rozenec můj byl malý a rozumem slabý, nebylo možno se vdáti a odejít z mužova domu. Teď však, když je už velký a dospívá jinošství míry, přeje si dokonce sám, bych nazpět se vrátila domů, mrze se pro jmění své, jež mrhají achajští muži. 535 Teď mi můj sen však vyložit hleď! Nuž nyní mě poslyš! Dvacet mi na dvoře hus jest krmeno pšeničným zrním z vody, v níž máčeno jest — mám radost, na husy hledíc. S hor vtom přiletěl orel a rázem zobákem křivým všem jim zakroutil krky a zabil je. Na dvoře husy 540 ležely hromadně mrtvy — on vyletěl k obloze jasné. Avšak já jsem lkala, a plakala, třeba jen ve snách. Achajky pletenců krásných se tenkrát scházely ke mně, když jsem žalostně lkala, že orel mi zadávil husy. On však přiletěl nazpět a na příční vyčnělý trámec 545 sedl, a takto se ozvav, mě lidskou konejšil řečí: ,Slavného Íkaria ty rozenko, dobré buď mysli! Není to sen! Toť skutečný zjev, jenž tobě se splní. Husy — toť ženiši jsou, já sám, jenž dříve byl orlem, manžel jsem tvůj, jenž nyní domů se vracím, 550 abych hanebnou smrt všem ženichům připravil tady.‘ Toto mi řekl ten pták — vtom sladký mě opustil spánek. Ihned se ohlédnu kolem — a na dvoře všecky mé husy zobaly pšenici zas tam ze žlabu jako vždy jindy!“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: 555 „Nemůže, královno ctná, když sen tvůj kdo vykládá správně, jiný smysl mu dát: sám Odysseus označil tobě, kterak to hodlá provést. Již blíží se ženichům zkáza, všechněm, a nikdo se z nich již nevyhne osudu smrti.“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: 560 „Cizinče, vždyť přec temní a záhadní smyslem nám chodí snové, a také všecko se lidem nesplní vždycky. Dvé jest zajisté bran, z nichž matní chodí nám snové, ze sloně jedna je z nich, však druhá zase je z rohů. Jestliže některý sen nám ze sloně řezané přijde, 565 ten nás po každé mámí a nosí nesprávné zvěsti. Naproti tomu zas ten, jenž vychází z hlazených rohů, ve skutek uvádí všecko, co lidem zjeví se ve snách. Avšak sen můj trapný as nevyšel z rohové brány, ač bychom, já i můj syn, jej vítali s radostí velkou. 570 Jinou ti věc však povím, ty hleď si ji do mysli vložit! Hleď, již proklaté jitro jest nablízku, které mě navždy vzdálí z mužova domu: Teď hodlám zavésti zápas, totiž sekyry ony, jež Odysseus stavíval řadou asi jak korábní koly, zde v paláci, dvanácte celkem, 575 potom se daleko vzdáliv, skrz otvory sekyr těch střílel. Nyní pak zápas tento chci uložit ženichům v domě. Kdokoli manželův luk z nich nejsnáz rukama napne, kdo z nich prostřelí šíp skrz otvory dvanácti sekyr, s tím jsem hotova jíti a s tímto se rozloučit domem, 580 manželským, obzvlášť krásným, jenž hojným zbožím je bohat, na nějž si často, jak mním, pak vzpomenu, třeba jen ve snách.“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Ženo vší vážnosti hodná, již Odysseus nazývá chotí, nechtějž odkládat dél ten zápas v paláci tady, 585 neboť vrátí se dřív tvůj důvtipný Odysseus domů, než by kdo hladký ten luk z těch ženichů, zkuse ho v rukou, ohnul, tětivu napjal a prostřelil sekyry šípem.“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas pravila toto: „Kdybys ty ochoten byl, v mé komnatě, sedě, mě těšit, 590 hoste, tu po mých víčkách by sotva se rozestřel spánek. Avšak není možno, by pořád bez spánku byli lidé, vždyť ve všem míra je zajisté od bohů dána nesmrtných, smrtelným lidem, již bydlí na zemi žírné. Hodlám z příčiny té již vstoupit v komnatu horní, 595 lehnout si na lůžko své, jež budí ve mně jen nářek, slzami smáčené stále co Odysseus z domova odplul spatřit tu kletou Tróju, již bez žalu vyslovit nesmím. Na to si lehnout půjdu, ty lehni si v tomto zde domě, ať si už lehneš na zem, či lůžko ti ustláno bude.“ 600 Do lesklé komnaty horní pak vystoupla Pénelopeia, avšak nikoli sama, i jiné s ní kráčely služky. Vystoupla v komnatu horní i její služebné ženy, plakala nad milým mužem, až konečně na víčka oční Pallas jiskrných zraků jí libý vložila spánek.