ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Stařena v komnatu horní tu vstoupila, jásotu plná, dát své vládkyni zprávu, že milý manžel je doma. Kolena sebou škubla a o závod kvapily nohy. Stanula nad její hlavou a tuto jí hlásala zprávu: 5 „Probuď se, Pénelopeio, ať uzříš, milené dítě, vlastníma očima svýma, co bývá denně ti touhou! Přišelť Odysseus tvůj již do domu, třebaže pozdě, pobil ženichy zpupné, již mrhali majetek jeho, jmění mu vyjídajíce, a násilně týrali syna.“ 10 Moudrá Pénelopeia jí na to zas odpověď dala: „Bohové, matičko milá, tě pomátli, kteřížto mohou rozum člověku vzíti, i kdyby byl velice moudrý, jindy i nerozvážný jest přiveden k rozvážnosti. Ti teď zmátli i tebe, ač dřív’s byla velice moudrá. 15 Pročpak mě za posměch máš, když mysl má žalu je plna, takto jen do větru mluvíc — a ještě mě ze spánku budíš, libého, který mě spoutal a milá víčka mi zastřel?! Takhle jsem nespala ještě, co Odysseus z domova odplul spatřit tu kletou Tróju, již bez žalu vyslovit nesmím. 20 Teď však sestoupni dolů a vejdi zas v komnatu ženskou! Kdyby však některá jiná mi ze služek, co jich mám v domě, přinesla takovou zprávu a z mého mě vytrhla spánku, šeredně zajisté já v ten mžik bych hnala ji odsud do ženské komnaty zpět — však tvoje ti prospěje stáří.“ 25 Pěstounka Eurykleia jí na to zas pravila toto: „Nijak tě za posměch nemám, než opravdu, milené dítě, vrátil se Odysseus tvůj již do domu, jak jsem ti řekla, onen cizinec totiž, jímž v paláci zhrdali všichni. Dlouho již syn tvůj věděl, že on se to nachází v domě, 30 veden však opatrností, ti otcovy úmysly skrýval, dokud by neztrestal pych těch ženichů zpupnosti plných.“ Řekla. I zplesala kněžna, a honem skočivši s lůžka, objala starou služku, a slza jí vytryskla z víček. Potom se ozvala takto a pravila perutná slova: 35 „Nuže, ó matičko milá, teď pověz mi neklamnou pravdu! Jestliže, jakož mi díš, již vskutku se do domu vrátil, jak jen pravici svou na ty nestoudné ženichy vztáhl, docela sám, když hromadně vždy v mém paláci byli?“ Na to jí pěstounka milá zas pravila, Eurykleia: 40 „Ničeho z pohledu nevím ni ze sluchu, bylo jen slyšet sténot vražděných mužů. My v komnatě stavěné pevně s hrůzou sedly si v kout — vchod přilehlý těsně nás věznil. Teprv když Télemachos mě konečně z komnaty ženské volal, milý tvůj syn, jejž otec pro mne byl poslal, 45 našla jsem Odysséa, jak uprostřed pobitých mužů stojí, a ženichů dav tam leží na tvrdé zemi, na sobě. Vidouc to všecko, bys bývala okřála v mysli, kterak je potřísněn krví a pokálen, lvovi jsa roven. Nyní mrtvoly všech jsou u samých nádvorních dveří 50 na sobě, překrásný dům pak čistí vládyka sírou, zanítiv veliký oheň. Mě poslal zavolat tebe. Nuže, už pojď, ať cele se zas své oddáte slasti oba dva milým srdcem, vždyť mnoho jste zkusili zlého! Nyní konečně přec jest dávné vám splněno přání: 55 Přišel ti sám! jest živ! jest v domově, nalezl tebe, našel v paláci syna, a ony, kdo křivdili jemu, ženiny nápadníky, jež všecky teď potrestal v domě!“ Moudrá Pénelopeia jí opět pravila toto: „Dosud, matičko milá, tak neplesej, jásotu plna! 60 Sama přec víš, jak na radost všech v svůj palác by přišel, nejvíc však na radost moji i synovu, našeho dítka! Není však tahle tvá zvěst tak jistotná, jako to tvrdíš, nýbrž nějaký bůh sklál všecky ty ženichy zpupné, rozhněván pro jejich pýchu a trapné zločiny jejich. 65 Neboť nectili nikdy ni jednoho z pozemských lidí, ať byl dobrý, ať zlý, ať kdokoli mezi ně přišel. Pročež za zpupnost svou teď zhynuli. Odysseus pozbyl návratu daleko vlasti a pozbyl i života svého.“ Na to zas pěstounka milá jí pravila, Eurykleia: 70 „Jaká to, dítě, ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů, kdyžtě teď o muži díš, jenž doma již u krbu mešká, že už nepřijde domů — tvé srdce jen nerado věří. Teď však znamení jiné, a docela zřejmé, ti řeknu: ránu, již bílým klem kdys divý mu zasadil kanec, 75 tu jsem, myjíc jej, našla a hned jsem se chystala tobě říci tu zvěst, však rukama hned má ústa mi zakryv, nedal z chytrosti mysli ti o tom povědět zprávu. Nuže, už pojď, já životem svým dám záruku tobě: tvrdím-li nějaký klam, pak zabij mě přebídnou smrtí!“ 80 Moudrá Pénelopeia jí dala zas odpověď tuto: „Těžko je, matičko milá, bys bohů žijících věčně zkoumat zámysly chtěla, ač velmi máš zchytralou mysl. Přec však k synovi pojďme, vždyť ráda bych viděla sama mrtvoly ženichů padlých, i onoho, který je pobil!“ 85 Scházela z komnaty horní, a počala přemýšlet v duši, zda snad zpodáli jen má zkoumat milého muže, či má přistoupit k němu a zlíbat mu hlavu a ruce. Když pak vstoupila dovnitř a přes práh kamenný přešla, sedla si naproti muži, kde svítily paprsky ohně, 90 opodál, u druhé stěny. On před sloupem vysokým seděl, sklopen maje svůj zrak: bylť zvědav, zdali co řekne statná manželka jeho, až očima pohlédne na něj. Dlouho však seděla mlčky, a úžas jí pronikal srdcem: někdy se sice jí zdálo, že zrakem ho poznává v tváři, 95 pak ho zas nemohla poznat — mělť špatné na sobě roucho. Télemachos ji plísnil a tato k ní promluvil slova: „Matko, tys nematka zlá — máš tvrdé ve hrudi srdce! Copak se odvracíš takto, a pročpak mému se otci nechceš posadit po bok, a nezvídáš, neptáš se na nic? 100 Žádná jiná žena by s tvrdým nesnesla srdcem takto se stranit muže, jenž, vytrpěv útrapy mnohé, konečně v dvacátý rok zas do země otcovské přišel. Tobě však po všechen čas jest tvrdší nad kámen srdce!“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: 105 „Milý synu, můj duch jest plný úžasu v ňadrech. Nemohu vůbec nic teď promluvit, ani se zeptat, ani se tváří v tvář naň podívat. Pakli to vskutku Odysseus jest, jenž vrací se k nám — ó jistěže my se poznáme sami a líp, vždyť jistá znamení máme, 110 která také jen nám jsou známa, však jinému tajna.“ Usmál se slavný rek, jenž tolik zápasů přestál. Nakvap k Télemachovi pak mluvil perutná slova: „Nech jen mateře své, ať zkoumá mě, milený synu, v paláci mém! — Však za krátký čas tím lépe mě pozná. 115 Nyní, že špinavý jsem, mám špatné na sobě roucho, proto si málo mne váží a myslí si, já že to nejsem. My však v úvahu vezměm, co zvlášť by nám na prospěch bylo! Neboť když jednoho jen kdos zabije v národě muže, jestliže těch má málo, kdo za ním by k ochraně stáli, 120 prchne a příbuzné svoje i otcovskou opustí zemi. My však záštitu obce a přední jsme pobili ze všech šlechticů v ithacké zemi — nuž o tom ti přemýšlet radím.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Sám jen, milený otče, to uvažuj, neboť tvůj věhlas 125 ze všech na světě prý jest nejlepší. Pochyby není, nikdo že ze smrtných lidí by nemohl závodit s tebou. Horlivě půjdem s tebou, a nebudeš, jako si myslím, postrádat ochrany naší — co ovšem stačí nám síla.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: 130 „Dobrá, řeknu vám tedy, jak nejlíp zdá se mi v srdci: Nejdřív se umyjte všichni a vezměte na sebe roucha, vyzvete domácí služky, by vzaly si slavnostní šaty, avšak božsky pěvec ať zvučné varyto maje v rukou, na ně nám hraje a k veselým tancům nás vábí, 135 takže, kdo tudy by šel neb v blízkém okolí bydlil, slyše to, mohl by říci, že slaví se v paláci svatba. Nechci, by naším městem se pověst roznesla dříve o vraždě záletníků zde v paláci, nežli my sami na statek stromoví plný se vydáme, ve kterém chceme 140 v úvahu vzíti, co Zeus nám spasného do duše vnukne.“ Oni to slyšeli rádi, a ochotně poslušni jsouce, nejdřív se umyli všichni a oblekli na sebe roucha. Ženy se oděly též. Pak božský uchopil pěvec dutou do ruky loutnu a ve všech roznítil touhu 145 po hudbě lahody plné a požitku ladného tance. Celý ten velký palác se ozýval dupotem hlasně mladíků v tanečním reji a dívek s krásnými pásy. Takto se ozval ten onen, kdo poslouchal před domem venku: „Pojalť z ženichů kdos již královnu žádanou všemi, 150 odvážně. Nemělať chuť již vlastního manžela z mládí chránit veliký dům až dokonce, až by se vrátil.“ Tak tam mluvil ten onen, však nevěděl, co se tam stalo. Mezitím Eurynomé jej umyla v obydlí jeho, chrabrého Odysséa a natřela olejem také, 155 načež krásným pláštěm a sukní mu oděla tělo. Athéna po jeho hlavě mu velkou prostřela krásu, vyšší na pohled vzrůst, též větší mu tělnatost dala, s hlavy pak spustila vlas, jak z ladného kosatce květy. Jako když dovedný muž kol stříbra si obkládá zlato, 160 jemuž Héfaistos sám byl mistrem a bohyně Pallas v různých umělých pracích, že lepá vytváří díla, taký mu rozlila vděk kol hlavy a okolo plecí. Odysseus, vystoupiv z vany, jsa bohům postavou roven, na křeslo, s kterého vstal, hned potom se posadil opět 165 naproti manželce své, k níž promluvil těmito slovy: „Ukrutná z útlých žen, zvlášť tobě jest kamenné srdce do hrudi vloženo bohy, již sídlí v olympských domech. Žádná jiná žena by trvale nesnesla v srdci, takto se stranit muže, jenž vytrpěv útrapy mnohé, 170 konečně v dvacátý rok zas do země otcovské přišel! Lůžko však, matičko milá, mi přichystej, abych si lehl, třebas i sám, vždyť železný duch jest v hrudi mé ženy!“ Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Bláhový, nikterak pych, též zhrdání tebou to není, 175 také nežasnu příliš. Vím předobře, jaký jsi býval tenkrát, když odjížděl’s odsud, jsa na lodi o dlouhých veslech. Ty ale, Eurykleio, mu pevné hleď ustlati lůžko na místě jiném než ono, jež sám si byl vystavěl kdysi. Tamo mu pevné lůžko dej zařídit, položit na ně 180 rouna i pokrývky teplé a k tomu i koberce lesklé.“ Řekla to, manžela tím chtíc zkoumati. Na to jí pravil Odysseus, nevole pln, své manželce, pečlivé ženě: „Velmi je bolestná věc, již nyní’s, manželko, řekla! Kdože mi postel dal jinam? To každému bylo by těžko, 185 kdyby i dovedný byl! Sám bůh by jen, osobně přijda, mohl ji, kdyby si přál, dát lehounko na jiné místo — živoucí muž však žádný. I kdyby byl ve květu mládí, přec by jí nepohnul lehce, vždyť v úpravné posteli oné tajemství jest. Já zrobil ji sám, však nižádný jiný. 190 Oliva podlouhlých listů mi uvnitř ohrady vzrostla, bujný to, vysoký kmen: byl tlustý jak nějaký pilíř. Ložnici okolo ní jsem budoval, až jsem ji skončil z kamenů spojených hustě a svrchu ji pečlivě sklenul, k ní jsem přilehlé těsně, a sklížené, připojil dveře. 195 Z olivy podlouhlých listů jsem tenkrát zutínal větve, odspodu osekal kmen, jej přihladil teslicí ostrou, celý, dobře a zručně, a srovnav přímo dle šňůry, zřídil jej za nohu k loži a vrtadlem navrtal všude. K ní jsem budoval lůžko, až úplně hotovo bylo, 200 zdobě je uměle zlatem i slonovou kostí a stříbrem. Uvnitř hovězí řemen jsem napjal, červený, lesklý. Takto ti tajemství své teď vykládám. Nevím však ještě, dosud-li nehnuto jest mou postelí. Či by snad jiný muž ji byl vynesl jinam, a olivu podřízl vespod?“ 205 Řekl, a v okamžik ten jí kolena klesla i srdce, jakmile poznala znaky, jež přesně jí Odysseus popsal. S pláčem přiběhla k němu a padla mu okolo krku, vřele mu zlíbala hlavu a takto pak mluvila k němu: „Nezlob se, Odyssée, vždyť býval’s moudrý i jindy, 210 ze všech nejvíce lidí! Nás bohové stíhali trýzní, kteří nepřáli nám být pospolu u sebe stále, užít mladého věku a dospět ku prahu stáří. Právě se proto ty teď již nezlob a neměj mi za zlé, takto že’s uvítán nebyl, když prvně jsem spatřila tebe, 215 neboť v milených prsou se vždycky mé hrozilo srdce, aby mne některý muž snad nezmámil, ke mně se vloudě, řečmi — jsou mnozí lidé, již nekalé úskoky strojí. Jistě by Helena z Argu, jež dcera je Kronovce Dia, s mužem nevešla v styk, jenž přišel z krajiny cizí, 220 kdyby jí bývalo známo, že achajští synové statní nazpět ji přivedou domů a do milé otcovské země. Ji však přimělo božstvo, by ohavný spáchala skutek. Neboť by dříve ten blud v svou nebyla pojala mysl, zhoubný, z kterého žal též na nás nejprve přišel. 225 Teď, když znamení tajná a docela zřejmá’s mi řekl lůžka, jež žádný jiný až dosud neviděl člověk, nýbrž jenom my oba a Aktoris jediná jedna služka, již otec mi dal, když k vám jsem se z domova brala. Ta pak k ložnici vchod nám hlídala, stavěné pevně. 230 Teď jsi mi přesvědčil srdce, jež bylo tak nevlídné k tobě.“ Řekla a vznítila v něm tím větší po nářku touhu; plakal a milenou choť měl v náručí, pečlivou ženu. Jako se k radosti těm, kdož plavou, objeví země, kterým úpravnou loď bůh Poseidón úplně rozbil 235 na moři zuřivým větrem a prudkými vlnami hnanou — málo se z pěnivých vln jich dostane na suchou zemi plavbou, a solný kal jest na těle usazen hojně; s radostí vystoupí na souš, když uniknou hrozící zkáze — takto i jí byl k radosti choť, když hleděla na něj, 240 pořád bílými lokty jej držíc okolo krku. Snad by se růžovoprstá jim při pláči zjevila Zora, Pallas však jiskrnozraká si jiný smyslila záměr: zdržela západ noci, co nejdéle, zdržela východ zlatotrůnné Zory a nedala na Ókeanu 245 zapřáhnout rychlé koně, již nosí smrtelným světlo. Slovou Světloš a Zářný a vozí ji, koňové mladí. Důvtipný Láertův syn pak ke své manželce pravil: „Ke konci svízelů všech však nijak jsme nepřišli dosud, nýbrž ještě i příště mi nastane nezměrná práce, 250 dlouhá, velice těžká, již musím podstoupit celou. Neboť duše tu věc kdys řekla mi Teiresiova v onen den, když v Hádův dům jsem sestoupil temný, hledaje návratu den svým druhům i samému sobě. Pojď však, manželko má, již na lůžko, bychom už také 255 konečně sladkým spánkem se na loži občerstvit mohli!“ Moudrá Pénelopeia mu dala zas odpověď tuto: „Lůžko tu v každý čas jest po ruce, kdykoli budeš v duši si přát, když dopřál ti bůh, že’s vrátil se opět v dům svůj stavěný pevně a do své otcovské země. 260 Když však ses rozhodl o tom, a bůh ti to do mysli vštípil, onen svízel mi řekni, ač ovšem i později asi zvím jej, však nebude hůře, když ihned dovím se o něm.“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Pročpak mě opět nutíš, ty bláhová, abych ti tohle 265 řekl? Nuž já ti to povím a ničeho zatajit nechci. Nebude ovšem tvůj duch tím potěšen, radosti nemám ani já sám. Byl rozkaz mi dán, bych do četných sídel lidí se na cestu vydal a v ruce měl příhodné veslo, až bych dostal se v kraj, v němž neznají hladiny mořské, 270 aniž pokrmu jedí, s nímž solná jsou smíšena zrna. Neznají lidé oni ni lodí červených boků, neznají vhodných vesel, jež lodím za křídla slouží. Znamení, které mi děl, jest patrné, neskryju ti ho: Až totiž pocestný jiný se se mnou na cestě potká, 275 jenž by mi děl, jak na pleci svém mám věječku statném, tehdáž rozkaz mi dal, bych veslo to do země zatkl, vladaři Poseidónu pak krásnou tam vykonal oběť, berana totiž a býka a původce plemene, kance. Potom vrátit se domů a svaté slavnostní žertvy 280 bohům nesmrtným vzdát, již sídlí na nebi širém, po řadě, každému zvlášť, pak daleko hladiny mořské docela klidná mě smrt prý postihne, která mě zkosí, slabého blahým stářím a kolem dokola všude šťastný mi bude žít lid, což všecko, jak řekl, se stane.“ 285 Moudrá Pénelopeia mu na to zas odpověď dala: „Vskutku-li bohové tedy ti udělí šťastnější stáří, můžeš s jistotou doufat, že ujdeš veškerým strastem.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Zatím Eurynomé a pěstounka chystaly lůžko, 290 jemné to lůžkové prádlo, a přitom louče jim plály. Když pak, pílíce kvapně, jim pevné už ustlaly lůžko, stařena, chtějící spát, zas do domu odešla nazpět. Komorná Eurynomé jim k ložnici vůdkyní byla, ani se na lůžko brali, a v rukou světlo jim nesla. 295 Když pak je zavedla k lůžku, šla nazpět, a vládci se brali radostně pospolu k místu, kde dávné lůžko jim stálo. Tehdy už Télemachos a pastýři skotu a vepřů přestali v komnatě tančit, a přestaly tančit i ženy. Sami pak odešli k spánku a v stinné si ložnici lehli. 300 Oni když rozkošné lásky již dosyta užili oba, řečmi se bavili spolu, a vyprávěl jeden i druhý: manželka, vznešená paní, co útrap v paláci snesla, na onen drzý dav těch zpupných ženichů hledíc, tučných jak ovcí a krav tam dávali porážet množství 305 pro ni, jak velké spousty se čerpaly ze sudů vína, on zas, vládyka jasný, jí vyprávěl, jaké kdy strasti jiným způsobil lidem, co zkusil a žalostných útrap podstoupil sám. Choť ráda ho slyšela, aniž jí spánek snášel se na milá víčka, než dokonce pověděl všecko: 310 Začal, jak Kikonů lid byl přemožen od něho nejdřív, potom jak do země žírné se připlavil Lótofagův, všecko, co udělal Kyklóps, a kterak na něm se pomstil za ztrátu silných druhů, jež jedl a soucitu neměl, jak též k Aiolu přišel, jak tento jej s ochotou přijav, 315 vypravil — bránil však osud, by do milé otčiny přišel nazpět, naopak bouř jej najednou přepadši prudká, hnala jej na rybné moře a on tam zhluboka vzdychal. V Télepyl laistrýgonský jak potom po moři připlul, ti mu tam zničili loďstvo i soudruhy holení krásných, 320 všecky, jen Odysseus sám jim na černém korábu prchl. Také Kirčinu lstivost a úskočnost vylíčil všecku, kterak sestoupil též v byt Hádův dusnoty plný, thébského Teiresia se na příští osudy zeptat, na lodi s četnými vesly, a spatřil tam soudruhy všecky, 325 matku svou též, jež pěstila jej, když ještě byl malý. Kterak Seirén hlas též uslyšel, pějících libě, jak též k Odrazným skalám a k hrozné Charybdě přišel, k Skylle, jíž neušel zdráv až dosud nižádný člověk, líčil jí též, jak Héliův skot byl soudruhy pobit, 330 dále jak v rychlý koráb mu udeřil čadivým bleskem zvysoka hřmící Zeus, jak zhynuli druhové zdatní, všichni, a jedině on jak strašné unikl zhoubě. Na výspě Ógygii jak k nymfě se Kalypse dostal, kterak poutala jej, jak chtějíc ho manželem míti, 335 v prostorné jeskyni své jej hostila, říkajíc často, že mu chce nesmrtnost dáti a mladost po všechny časy, přece však v prsou jeho mu nemohla přemluvit srdce, dál, jak vytrpěv mnoho, se dostal k faiéckým mužům, kteří ze srdce rádi ho poctili, jako by bůh byl, 340 v lodi ho poslali domů a do milé otcovské země, hojnost zlata a bronzu, i šatů mu přidavše darem. To byl poslední pokyn, jejž děl, když pojal jej spánek, sladký, jenž klidní údy a konejší útrapy srdce. Pallas jiskrných zraků si jiný však smyslila záměr. 345 Když již domnění měla, že Odysseus v mileném srdci na lůžku manželky své již sladkým se nasytil spánkem, Jitřenu z Ókeanu tu pobídla zlatotrůnnou lidem světlo už nést. Vtom slavný Odysseus také s lůžka již měkkého povstal a dával manželce rozkaz: 350 „Dost již, manželko moje, jsme všelikých svízelů měli, oba, ty’s pro návrat můj, tak klopotný, plakala stále doma, mně Kronovec zase a druzí bohové také bránili v návratu mém, ač velmi jsem po vlasti toužil. Nyní když oba jsme již zas vstoupili v žádoucí lůžko, 355 veškeré jmění, jež mám, teď spravuj v domově našem! Stád, jež ženichů sbor nám vyjedl, nadmíru zpupných, kořistí hojně si sám zas dobudu, jiná zas dají Achajci nám, až každou stáj nám naplní zase. Já ale na statek svůj teď zavítám stromoví plný, 360 spatřit dobrého otce, jenž pro mne je bolestně sklíčen. Tobě pak návod chci dát, vždyť vynikáš velikým vtipem: Zároveň s východem slunce se městem roznese pověst o smrti ženichů všech, jež ve svém domě jsem pobil. Vystup v komnatu horní a s tebou tvé služebné ženy, 365 seď tam, na lidi nehleď a nikoho na nic se neptej!“ Řekl a krásnou výzbroj si na své oblekl plece, vzbudil i Télemacha i pastýře skotu a vepřů, pak jim poručil všem vzít na sebe válečné zbraně. Oni ho poslechli rádi a ihned se oděli ve zbroj. 370 Odemkli potom vrata a kráčeli — Odysseus v čele. Na zem svítil už den — z té příčiny bohyně Pallas v husté je zakryla temno a nakvap z města je vedla.