ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, vladař bujaré síly se zvedal se svého lůžka. Odysseus, bořitel měst, vstal také, vládyka jasný. Vladař bujaré síly byl cestou hostovi vůdcem 5 Faiéků na sněmoviště, jež u lodí zřízeno bylo. Když pak na místo přišli, hned na hladká sedadla k sobě usedli. Bohyně Pallas pak celým chodila městem, héroldu moudrého krále jsouc úplně podobou rovna, neboť na péči měla, by chrabrý se Odysseus vrátil. 10 Ke všem chodila mužům a s každým mluvila zvláště: „Vzhůru, ó Faiéků vůdci a vládcové, pospěšte nyní odejít na sněmoviště, ať od hosta slyšíte zprávu, který právě sem přišel v dům našeho moudrého krále, po moři zahnán byv k nám — jest bohům postavou roven!“ 15 Řekla a v občanech všech tím vzbudila touhu a žádost. Zakrátko sedadla všecka i sněm byl přeplněn lidmi, když se tam občané sešli. Ti spatřivše statného reka, s podivem hleděli naň, vždyť bohyně, Athénská Pallas, mužský mu rozlila vděk kol hlavy a okolo plecí, 20 větší na pohled vzrůst, též plnost těla mu davši, aby se Faiékům všem stal nad jiné vítaným hostem, by se též důstojným jevil a mohutným, závodů schopným četných, ke kterým jej pak vyzvali faiéčtí muži. Avšak když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, 25 tehdy k nim Alkinoos se ozval těmito slovy: „Statní Faiéků vůdci a vládcové, slyšte má slova, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí: Host ten — nevím, kdo jest — sem přišel do domu mého, ať již z východních krajin, ať západních, po moři bloudě, 30 prose, by dán mu byl průvod, a výprava bezpečna byla. My pak, jako vždy jindy, mu průvod vypravme honem: žádný, naprosto žádný, kdo do mého zavítá domu, nemusí dlouhý čas, pln kvílení, na průvod čekat. Nuže, my černou loď teď stáhněme na jasné moře, 35 která popluje prvně, a dva nechť a padesát plavců z národa zvoleno jest, již nejlepší byli už dříve! Z těch nechť pečlivě každý si na kolík přiváže veslo, potom ať vystoupí z lodi, a vrátě se do mého domu, rychle si připraví jídlo — a já mu ho poskytnu hojně. 40 Plavcům jsem úkol tento již uložil, ostatní všecka knížata vládnoucí žezlem se do mého sejděte domu, krásného, bychom hosta v mém paláci hostili s láskou! Nikdo se nezdráhej z vás! Též pro pěvce božského hleďte poslat, pro Démodoka! — Dar zpěvu mu poskytlo božstvo, 45 štědře, by veselil lid, jak duch jej ke zpěvu pudí.“ Vladař skončiv tu řeč, šel v popředí, ostatní za ním, knížata vládnoucí žezlem, a pro pěvce božského kráčel hérold. K nezmorné pláni se dva pak a padesát plavců vydalo, vybraných zvlášť, jak vladařem veleno bylo. 50 Ale když k rychlé lodi a k hladině mořské už sešli, nejdřív na mořskou hloub svůj koráb s pobřeží stáhli, potom dávali stěžeň a plachtoví do lodi černé, načež pletivem z kůže si kvapili přivázat vesla, činíce patřičně všecko, a bílé napjali plachty; 55 konečně spustili kotvy a potom, vystoupše na břeh, do domu statného krále se kvapem na pochod dali. Podloubí, vnitřek domu i dvůr byl naplněn zcela, když se tam sešel už lid, jak mladý věkem tak starý. Vladař dvanácte ovcí a osm jim poručil zabít. 60 vepřů bělostných zubů a k tomu dvě loudavé krávy. Horlivě stáhli s nich kůže a chystali hostinu libou. Zatím přišel i hérold a přiváděl milého pěvce, zvláštního miláčka Músy, jež dala mu trýzeň a dobro, neboť mu odňala zrak, však libým jej dařila zpěvem. 65 Hérold mu postavil křeslo, jež stříbrné zdobily hřeby, do středu hodovníků, a o sloup je vysoký opřel, potom nahoře na hřeb mu zvučnou pověsil loutnu, na sloup nad jeho hlavu, a naznačil, jak by ji sundal, před něj krásný stůl pak postavil, na něj dal košík, 70 k němu pak pohár vína, by pil, jak srdce si žádá. Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, Músa tu pobídla pěvce, by zpíval hrdinství reků, píseň, jejížto sláva až k nebesům sahala tehdáž, 75 Odysséův to rozbroj i Achilla Péléovce, kterak se dostali v spor kdys na skvělé hostině bohů, mluvíce výhružná slova. Syn Átreův, velitel mužů, v srdci se radoval svém, když danajská šlechta se přela: Takto mu prohlásil kdys bůh Apollón, hlásaje věštbu, 80 na půdě posvátné Pýthy, když přes práh kamenný přešel, chtěje se po věštbě ptát — již valil se počátek zhouby na vojsko jeho i trójské — dle úmyslu velkého Dia. Tak pěl přeslavný pěvec — a Odysseus uchopil rychle plášť svůj nachový, velký, jej silnýma rukama svýma 85 zdvihl a přes hlavu stáhl a krásný jím obličej zastřel, neboť se Faiéků styděl, že s víček slzy mu kanou. Kdykoli božský pěvec se na chvilku zastavil v písni, honem si utřel slzy a plášť zas s hlavy si stáhl, chopil dvojuchý pohár a uléval nesmrtným bohům. 90 Když zas počínal zpívat a k zpěvu ho pobídli opět Faiéků šlechtici přední, jež vábila pěvcova slova, opět tu Odysseus kvílel a pláštěm hlavu si zakryl. Tenkráte žádný druhý si nevšímal hostova pláče, vladař toliko sám jej zahlédl, všimnuv si toho, 95 poněvadž u něho seděl a slyšel hluboké vzdechy. Ihned tu k Faiékům pravil, již veselí milovni byli: „Slavní Faiéků vůdci a vládcové, slyšte má slova! Hostinou dost náš duch jest ukojen, dělenou stejně, jakož i hudbou loutny, jež hodů skvělých je družkou, 100 teď již vyjděme odsud a ve všech zkusme své síly závodních hrách, ať tento zde host svým přátelům řekne, až se zas vrátí domů, oč předčíme nad jiné lidi zápasem, pěstním bojem a skokem a rychlostí v běhu.“ Vladař skončiv tu řeč, šel v popředí, ostatní za ním. 105 Pěvcovu zvučnou loutnu pak pověsil nahoru na hřeb hérold, jej za ruku chopil a z mužské s ním odcházel síně, veda ho toutéž cestou, jíž brali se ostatní všichni Faiéků šlechtici přední, by s podivem hleděli na hry. Odešli na závodiště a zároveň zástupy lidu, 110 bez počtu, četná pak mládež, a vzácná, vstávala ke hrám. Zvedl se Akroneós a Elatreus, zvedl se Nauteus, Ókyalos a Prymneus i Ponteus i Anchialos, Anabésineós také a Eretmeus, Próteus a Thoón, povstal syn Polynéův, vnuk Tektonův, Amfialos, 115 zvedl se Euryalos jak Arés, záhubce mužstva, statný Naubolův syn, jenž postavou těla i krásou nejlepší z Faiéků byl krom hrdiny Láodamanta. Slavného Alkinoa tři synové k závodům vstali, Halios, Láodamás a výborný Klytonéos. 120 Nejdřív zkusila sil část jinochů v závodním běhu. Určen jim od šraňku běh: ztad střelhbitě, zároveň všichni, pádili, prachový mrak svým během budíce v pláni. Hrdinský Klytonéos byl ze všech nejlepší v běhu. Jako as na nivě brázdu by zoralo spřežení mezků, 125 o tolik přiběhl dříve, a ostatní zůstali za ním. V zápase lopoty plném se zkusili mladíci jiní, ve kterém Euryalos byl ze všech nejlepších první, v skoku zas Amfialos byl daleko nejlepší ze všech, diskem nad své druhy zas Elatreus o mnoho předčil, 130 pěstí pak Láodamás, syn králův, nad jiné statný. Když pak se veškeren lid již závody pobavil v duši, tenkráte Láodamás, syn vladařův, promluvil takto: „Nyní se otažme hosta, ó přátelé, zdali se učil hrám, zdaž nějakou zná. Svým vzrůstem nezdá se slabý. 135 Stehna i lýtka má silná i odshora oboje paže, mohutnou šíji a nadbytek sil — též, zdá se, mu mládí nechybí nic — však pohromy zlé jej ztrhaly mnohé. Neníť horšího nic, jak myslím, nežli je moře, které zeslabí muže, byť sebe byl silnější člověk.“ 140 Na to pak Euryalos zas těmito odvětil slovy: „Zajisté, Láodamante, ta slova jsi patřičně řekl, jdi teď a sám jej vyzvi a návrh tento mu pověz!“ Králův výborný syn, jak slyšel výpověď tuto, vstoupil do jejich středu a k hostovi promluvil takto: 145 „Poslyš, tatíčku hoste, i ty teď ve hrách se pokus, jestliže nějakou znáš — jest slušno, bys vyznal se ve hrách. Větší nemůže muž mít oslavu, dokavad žije, nežli co rukama svýma i nohama provésti umí. Nuž, jen chutě to zkus — hleď rozptýlit žalosti srdce! 150 Neníť výprava tvá již daleká, nýbrž ti k cestě loď již spuštěna v tůň, jsou průvodci hotovi k plavbě.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Proč toho žádáte na mně, jak na posměch, Láodamante? Útrapy spíš teď na srdci mám než v závodech zápas, 155 neboť přemnoho běd jsem vytrpěl, mnoho jsem zkusil. Nyní tu uprostřed vás, ač dychtiv jsem domů se vrátit, prodlévám, za pomoc prose i krále i národa všeho.“ Nato zas Eutyalos jej do očí pohaněl takto: „Nezdá se, nezdá, hoste, že’s v nějakých závodech vůbec 160 zběhlý, jakých dost jest pěstěno u lidí všude, nýbrž se potloukáš mořem, jsa na lodi s četnými vesly, vůdcem jsa takových plavců, již za svým obchodem jezdí, pamětliv nákladů lodních a po zboží výměnném slídě, sháníš hrabivý zisk — že’s zápasník, věru se nezdá.“ 165 Posupně pohleděv naň, děl důvtipný Odysseus toto: „Příteli, nemluvil’s hezky, a zdá se mi, zpupný že’s člověk! Zřejmo, že nikoli všem jsou libé dávány dary od bohů: pěkný vzrůst, však také výmluvnost, důvtip. Neboť některý muž jest velice pozadu krásou, 170 zato však slovům jeho jest od boha propůjčen půvab. S rozkoší hledí naň lid, jak s úplnou jistotou mluví, přitom však skromně a mile — a ze všech je na sněmu první. Když pak po městě kráčí, tu na něj jak na boha hledí. Avšak jiný zas muž jest postavou podoben bohům, 175 zato však od jeho slov jest půvab nadobro vzdálen. Rovněž podoba tvá jest překrásná, že by ji lépe nestvořil ani sám bůh, však k ničemu není tvůj rozum. Vzbouřil’s prudkým hněvem v mých prsou milené srdce, ježto’s nemluvil správně — já zápasů neznalý nejsem, 180 jako teď povídáš ty! — však, myslím, býval jsem z prvních, dokud jsem na svou mladost a na ruce spoléhat mohl. Teď však mě svírají strasti a útrapy! Zkusilť jsem mnoho, zápasy sváděje s muži a strašnými vlnami pluje. Ale ač přemnoho běd jsem vytrpěl, zápasy zkusím, 185 neboť mě hněte tvá řeč — ty’s výtkou mi pobouřil srdce.“ Pravil, a jak byl v plášti, tak vyskočiv, popadl diskos, náramně velký a tlustý a mnohem hrubší než ony, kterými v společných hrách jsou zvyklí Faiéci házet. Tím tedy zakroužil kolem a mrštil pravicí pádnou. 190 Zasvištěl vzduchem kámen — a rychle se skrčili k zemi Faiéci s dlouhými vesly a mořskou proslulí plavbou pod vrhem kamene toho. — I přeletěl veškery znaky, střelhbitě vyletěv z ruky. Ty znaky tam Athéna dala, postavou rovná muži, a tato mu pravila slova: 195 „Hoste, i slepý muž tvůj znak by tu rozeznat mohl, rukou hmataje kol, vždyť není nablízku druhých, nýbrž je ze všech nejdál — buď bez bázně v zápase tomto! Stěží by z Faiéků kdos sem dohodil — neřku-li dále!“ Zaplesal Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, 200 rád jsa, že ve sboru jich tak vlídného přítele viděl. Tenkráte s lehčí myslí se ozval k Faiékům takto: „Nuž — jen dohoďte tam — jsteť mladíci! — Brzo i jiným diskem tam dohodím zas, jak doufám, nebo i dále! Jestliže srdce a duch vás ostatní k zápasům pudí, 205 sem pojď a se mnou se zkus — jsemť příliš rozhněván od vás — v zápase v pěsti, ba v běhu — já v ničem vzpírat se nechci — kdokoli z Faiéků všech, krom samého Láodamanta — hostitel můj jest přece! — Kdo přel by se s pohostným mužem? Toť by byl nemoudrý vskutku, ba docela ničemný člověk, 210 kdo by se s hostitelem chtěl pouštět v závodech v zápas, když jest v národě cizím. — Ten vlastní štěstí by šlapal! Jiných však zamítnout nechci a nikým pohrdnout vůbec. Avšak chtěl bych ho znát, když mám s ním měřit své síly. V ničem pozadu nejsem, co týká se závodů mužských! 215 Také hlazený luk znám bohdá výborně napnout: první zasáhnu muže, když vystřelím z lučiště šipku v hustý nepřátel dav, byť druhové velice četní stanuli po mém boku a stříleli po mužích z luků. Jediný Filoktétés mě ovšem předčíval lukem, 220 kdykoli v krajině trójské jsme stříleli, achajští mládci. Z ostatních, to vám tvrdím, jsem daleko nejlepší v střelbě, ze všech, co nyní žijí, a chléb jest pokrmem jejich. Hrdinům dávných dob bych nechtěl se v závodech rovnat, dokonce Hérákléu neb Eurytu oichalskému, 225 kteří ve střelbě šípů i s bohy se pouštěli v zápas. Proto i zemřel záhy rek Eurytos, nedočkav ani stáří v paláci svém, vždyť Foibos jej Apollón zabil, velmi se rozhněvav naň, když zval jej k zápasu v střelbě. Kopím házeti znám, jak žádný stříleti šípem. 230 Jenom toho se bojím, že někdo mě z faiéckých mužů předhoní v závodu během. Já v bouřných plavaje vlnách, zle jsem zeslaben byl, vždyť na svém korábu tehdy neměl jsem potravy dost, čímž milé mi zemdlely údy.“ Pravil, i umlkli všichni a úplné nastalo ticho. 235 Jediný Alkinoos mu těmito odvětil slovy: „Hoste, co právě jsi děl, nám nijak nelibé není; ty jen výbornost svou chceš dokázat, která je v tobě, z hněvu, že tento zde muž, k nám přistoupiv, pohaněl tebe, tak, jak žádný by muž tvou výbornost nemohl zlehčit, 240 kdokoli v duchu by svém měl schopnost mluviti správně. Ty však výpověď mou teď vyslechni, abys i jiným jednou ji pověděl rekům, až ve svém paláci budeš hodovat u své choti a u svých milených dítek, výborných vlastností našich jsa pamětliv, jaké nám dává 245 skvostné výkony Zeus už od dávna, od doby otcův. Výborni v pěstním boji a v zápasech nikterak nejsme, v běhu však letíme křepce a v plavbě jsme na moři mistři. Vždy nám jsou příjemny hody, i kithara, rovněž i tance, také výměna šatův a teplé lázně a lůžka. 250 Nuže, ať z Faiéků oni, kdo přední jsou v tančení mistři, započnou rej — nechť tento zde muž svým přátelům řekne, jakmile vrátí se domů, oč předčíme nad jiné lidi, v plavectví, v rychlém běhu i v tančení, jakož i v zpěvu! Nyní ať některý z vás sem zvučnou narychlo loutnu 255 přinese našemu pěvci — ta někde je v paláci našem!“ Bohům podobný král tak promluvil. Zdvihl se hérold hodlaje dutou loutnu tam přinést z králova domu. Dozorci, zvolení z lidu, pak povstali, celkově devět, kteří v závodních hrách jim pořádně řídili všecko, 260 srovnali rejiště k tanci a krásný zvětšili okruh. Zatím se přiblížil hérold a zvučnou přinášel loutnu pěvcovi Démodoku. Ten do středu kráčel a jaří mládci se stavěli kol, již v tancích obratni byli. Dupotem božský rej pak provedli. Odysseus vida 265 kmitavé pohyby noh, pln podivu na to se díval. Pěvec krásně se jal pak zpívati, na loutnu hraje, o lásce Area píseň a Kypřanky s čelenkou krásnou, kterak kdys v Héfaistově se po prvé objali v domě, tajně: on dal jí mnoho a zhanobil lůžko i sňatek 270 v paláci Héfaistově. Však ihned mu s poselstvím přišel Hélios, který s nebes jich milostné obětí viděl. Avšak sotva se bůh té bolné doslechl zvěsti, ihned v kovárnu šel, v svém srdci jim pohromu stroje: Velké kovadlo své dav na špalek, osidla koval 275 nezlomná, nerozpojná, by na místě musili zůstat. Zrobiv nástrahu tuto, jsa na svůdce rozhněván v srdci, vkročil v ložnici svou, v níž milé stálo mu lůžko. Tam kol postelních noh svá osidla rozpínal všude, mnoho jich spustil shůry, až od stropu, s příčního trámu, 280 jemných jak pavučin síť, jíž spatřit nebylo možno samým blaženým bohům — tak klamavě zrobena byla. Když pak tu nástrahu lstnou kol postele rozestřel všude, do města Lémna se bral, jen na oko, výstavného, které mu ze všech zemí jest nejvíc na světě milé. 285 Zlatem svítící Arés však nebyl na stráži marně: spatřilť, jak odchází pryč bůh Héfaistos, umělec slavný. Do domu slavného boha si ihned pospíšil Arés, Kypřanky s čelenkou krásnou jsa dychtiv se oblažit láskou. Bohyně před malou chvílí se od otce, silného Dia, 290 vrátivši, usedla právě. On vstoupiv do nitra domu pravici vřele jí stiskl a tato k ní promluvil slova: „Sem pojď na lůžko, milá, ať spočinem v náručí lásky! Neníť Héfaistos doma, teď odešel, před chvílí právě, k Sintiům mluvícím drsně se odebral, na ostrov Lémnos.“ 295 Řekl, a na lože jít jí velmi se žádoucím zdálo. Hned pak vstoupili v lůžko a usnuli — vtom se však pouta umělá sevřela kol, jež chytrý Héfaistos zrobil, takže ni údem hnout již nemohli, natož se zvednout. Tehdy již viděli oba, že vyváznout není jim možno. 300 Vtom však přeslavný bůh k nim přistoupil, dovedný mistr, který se obrátil zpět, než došel na ostrov Lémnos. Hlídal zaň Hélios bůh, jenž o všem zprávu mu podal. Tu on se vrátil domů, jsa v milém zkormoucen srdci. Stanul ve dveřích síně, a hněv jím lomcoval divý, 305 strašný pozdvihl pokřik a zvolal na všecky bohy: „Zéve i ostatní bozi, co žijete věčně a blaze, sem! nechť vidíte věc, sic směšnou, však nesnesitelnou! Vizte, jak Afrodité mě chromého — Diova dcera — znectívá po všechen čas — jak drzého Aréa kochá, 310 ježto je silných nohou a krasavec — zato však já jsem mrzák se narodil na svět. — Však nikdo mi není tím vinen, než jen rodiče oba — ti nikdy mne neměli zrodit! Pohleďte jen, jak tuhleten pár jest v objetí lásky, vystoupiv na mé lůžko — a já na to hledím pln smutku! 315 Nebudou chtít, jak doufám, byť na chvilku, takto tu ležet, třeba by hořeli láskou — a brzy je obadva přejde spaní — má vazba a lest tak dlouho je poutati bude, až by mi otec vrátil mé veškeré milostné dary, které jemu jsem dal, když chtěl jsem tu nestoudnou dívku. 320 Krásná dcera to jest, však neumí krotiti vášně.“ K paláci s kovovým prahem, když domluvil, sešli se bozi, Hermeiás, rychlý posel, a Poseidón chvějící zemí, také Apollón vládce tam pospíšil dalekostřelný. Avšak bohyně útlé se studem zdržely doma. 325 Bohové, dárcové dobra, však stanuli ve dveřích síně: bouřný smích vtom vybuchl z úst všem blaženým bohům, vidoucím umělou lest, již důvtipný Héfaistos zrobil. Takto pak pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Špatnosti nemají zdar! Též váhavý rychlého chytne, 330 jakož Héfaistos teď, byť loudavý, Aréa chytil, nejvíc rychlého z bohů, co v Olympu obydlí mají, lstí, ač kulhavý jest — teď pyká za cizoložství.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Potom k Hermovi děl syn Diův, Apollón vládce: 335 „Herme, ty Diův synu, ty průvodce, blahosti dárce, zdalipak též bys chtěl tak na lůžku ležet a spáti u zlaté Afrodity, jsa sevřen tuhými pouty?“ Na to mu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés: „Kéž by se chtělo to stát, ó vladaři dalekostřelný! 340 Třikrát tolik by pout, byť bez konce, mohlo mě svírat, vy pak, bozi, se dívat a veškeré bohyně k tomu, u zlaté Afrodity bych přec chtěl na lůžku spáti.“ Řekl a v hlasitý smích zas propukli nesmrtní bozi. Poseidón jenom se nesmál a pořád úsilně prosil 345 Héfaista, umělce mistra, by Aréa vyprostil z vazby. Takto se k Héfaistu ozval a pravil perutná slova: „Pusť jej! Za to ti ručím, že najisto ve sboru bohů Arés, zcela jak velíš, ti povinnou náhradu splatí!“ Na to mu přeslavný bůh zas pravil, dovedný mistr: 350 „Vladaři, chvějící zemí, jen tohleto nežádej na mně! Špatné záruky jsou chtít záruky za špatné dávat. Jakpak ve sboru bohů bych tebe pak svázati mohl, kdyby mi Arés prchl, až unikne dluhu a vazbě?“ Zemětřas Poseidáón mu na to dal odpověď tuto: 355 „Héfaiste, kdyby ti chtěl snad nakrásně utéci Arés, vyhna se pokutě své, já sám ti tu náhradu splatím.“ Na to mu přesilný bůh zas pravil, dovedný mistr: „Nelze a není slušno se vzpírat přímluvě této.“ Pravil Héfaistos silný a jal se hned rozpínat pouta. 360 Oni pak, zbaveni pout, jež tuhá nadmíru byla, rázem se vzchopili oba: i odešel do Thrácka Arés, úsměvná Afrodité se brala zas na ostrov Kypros, do Pafu, kdež má háj, má oltář obětí plný. Tamo ji umyly v lázni a natřely olejem božským 365 Charitky, jaký se skví jen na tělech nesmrtných bohů. V šaty pak, rozkoše plné, ji oděly — hotový zázrak. Tak pěl přeslavný pěvec, a ve své duši se těšil Odysseus, slyše ten zpěv. S ním zároveň ostatní všichni Faiéci s dlouhými vesly a mořskou proslulí plavbou. 370 Rozkázal Alkinoos, by Halios s Láodamantem dva jen tančili sami, vždyť nebyl nikdo jim roven. Do ruky vzali si míč — byl krásný, nachové barvy, který Polybos jim svou umělou zhotovil rukou. Jeden vždycky ten míč až k stinným oblakům hodil, 375 prohnuv se vzad, vtom se země druh zas, vyskočiv vzhůru, po každé hravě ho chytil, než nohama dopadl na zem. Když pak do výše přímo si dost již nahráli míčem, potom se do tance dali a rejdili po zemi žírné, občas měníce rej — jim druzí tleskali mládci, 380 stojíce na závodišti, a hlučný se ozýval lomoz. Tenkrát se ujal slova a promluvil Odysseus slavný: „Mocný ty Alkinoe a nad lidi veškery slavný, jak ses honosil dříve, že v tanci jste nejlepší mistři, skutečně stalo se tak — já s úžasem na ně se dívám.“ 385 Vladař bujaré síly se tešil z pochvaly této, pak již nemeškal dále a pravil k Faiékům plavcům: „Slavní Faiéků vůdci a vládcové, slyšte má slova: Host náš, jak se mi zdá, jest moudrý opravdu člověk, pročež, jako je slušno, mu pohostné věnujme dary! 390 Dvanácte počtem knížat je v našem národě jasných, kteří tu mají vládu, a já jsem třináctý kníže: z těch nechť sukni a plášť dá každý, vyprané čistě, za dar hostovi přinést a talent vzácného zlata! Všecko to dejme mu rychle, a společně, aby to v rukou 395 měl náš host, ať radosti pln zas k jídlu se béře! Avšak samého jej nechť vlídnými slovy a darem udobří Euryalos, jenž slušné mu neřekl slovo!“ Řekl a všichni tu řeč hned schválili, každý byl pro to. Hned pak hérolda svého mu každý pro dary poslal. 400 Na to mu Euryalos zas těmito odvětil slovy: „Mocný ty Alkinoe a nad lidi veškery slavný, nuž, já usmířím zas, jak velíš, našeho hosta: Tento mu daruji meč — jest bronzový, rukověť jeho ze stříbra zrobena jest, kol dokola kryje ho pochva 405 ze sloně řezané nově — ten bude mu za mnoho státi.“ Řekl a podal mu meč, jejž stříbrné zdobily hřeby, spolu se ozval takto a pravil perutná slova: „Zdráv buď, tatíčku hoste, a děl-li jsem nějaké slovo drsné, ať chopí je víchr a vzápětí odnese odsud! 410 Bohové račte ti dát, bys choť svou spatřil a domov, neboť vzdálen jsa svých, tak dlouho již útrapy snášíš!“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Zdráv buď, příteli, též, ať bozi ti požehnat ráčí! Avšak po meči tom nechť touha tě nepojme pozděj, 415 kterýs právě mi dal, když dřive’s mě udobřil slovy.“ Na plec pak pověsil meč, jejž stříbrné zdobily hřeby. Zapadlo jasné slunce, a dary tam byly už vzácné, které v královský dům jim přinesli héroldi statní. Synové statného krále pak přijavše překrásné dary, 420 šli k své ctihodné matce a u ní je složili všecky. Vladař bujaré síly byl všechněm po cestě vůdcem. Potom vkročili dovnitř a na křesla vysoká sedli. Vladař bujaré síly k své Árétě promluvil takto: „Přines, manželko, truhlu, tu skvostnou, nejlepší ze všech, 425 do které sukni a plášť hleď vložiti, vyprané čistě! Ohněm rozpalte kotel a hostovi ohřejte vodu, aby se osvěžil lázní a spatře ty složené ladně dary, jež přivézti proň sem slovutní Faiéci dali, z hodů v duši se těšil a poslouchal nápěvy písní! 430 Já pak tuto zde číš dám hostovi, překrásnou, zlatou, aby si po každé vzpomněl i ve svém paláci na mne, až bude Diovi oběť a bohům ostatním vzdávat.“ Tak k nim promluvil král. Hned kázala Áréta služkám trojnohý velký kotel co nejrychlej na oheň dáti. 435 Služky tu lázeňský kotel šly postavit na oheň žhoucí, nalily do něho vody a pod ním topily dřívím. Plápolal velký žár kol trojnože, voda se hřála. Zatím králova choť tam hostovi překrásnou truhlu přinesla ze své síně a libé dary tam kladla, 440 veškero zlato i šat, jež Faiéci dali mu darem. Sama pak krásnou sukni a plášť tam hostovi dala, načež se ozvala takto a pravila perutná slova: „Sám si teď prohlédni víko a uzel si zadrhni rychle, aby tě neobral někdo, až pojedeš domů a budeš 445 spánkem sladkým spáti, jsa vezen na lodi černé!“ Slyše to Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, u truhly zavřel víko a uzel zadrhl rychle, umělý, jakému kdys byl vyučen od mocné Kirky. Hned pak ho klíčnice zvala, by honem do vany s vodou 450 vstoupil a umyl se v ní — on teplou uviděl lázeň, velké radosti pln, vždyť pak už, co opustil sídlo Kalypsy kadeří krásných, se málo mu dostalo péče. Tenkrát jak nějaký bůh byl pěstěn trvale u ní. Když pak ho umyly služky a olejem natřely tělo, 455 a když krásným pláštěm a také jej oděly sukní, Odysseus vystoupil z vany a k mužům pijícím víno kráčel. Tu Nausikaá, již bohové dařili krásou, stanula u dveří síně, jež důkladně stavěna byla, 460 žasnouc, když s údivem v očích se dívala na Odysséa. Potom se ozvala takto a pravila perutná slova: „Hoste, buď zdráv, však vzpomeň si též, až ve vlasti budeš, na mne, vždyť za život svůj mně’s první povinen díky!“ Důvtipný Láertův syn jí těmito odvětil slovy: „Rozenko chrabrého krále, jež zoveš se Nausikaá, 465 kéž by mi dopřál Zeus, choť Héřin, mohutně hřmící, přijít do svého domu a spatřit den návratu svého! Pak bych tě jistě i tam den ze dne jak bohyni ctíval pořád modlitbou svou — ty’s, dívko, mi spasila život.“ Řekl a vladaři po bok se na křeslo posadil potom. 470 Oni již dělili jídlo a mísili v měsidle víno. Zatím se přiblížil hérold a přiváděl milého pěvce, Démodoka, jenž v lidu byl ctěn. Hned stavěl mu křeslo do středu hodovníkův a o sloup je vysoký opřel. Důvtipný Láertův syn tou dobou héroldu pravil — 475 ukrojiv ze hřbetu kus, však větší zbyla tam částka, z kance to bělostných zubů — kol skvělo se kypící sádlo —: „Hérolde na! Ten kus dej pěvcovi, aby jej snědl, milému Démodoku: chci poctit ho, jakkoli truchliv, poněvadž každému pěvci se u všech na světě lidí 480 velké dostává pocty i vážnosti, ježto mu Músa do duše vštěpuje zpěv, rod pěvců pojavši v lásku!“ Řekl, a ihned hérold to nesl a do rukou vložil lechovi Démodoku — ten přijal to, plesaje v srdci. Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce. 485 Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, důvtipný Láertův syn děl tehdáž pěvcovi toto: „Nejvíce, Démodoku, tě chválím z veškerých lidí. Tebe buď Apollón učil neb Diova rozenka, Músa, neboť docela správně jsi opěval Achaiův osud, 490 všecko, co dělali kdysi, co zkusili, útrapy všecky, jako bys při tom byl sám, neb slyšel to od jiných lidí. Teď však přejdi zas jinam a zapěj, kterak byl zřízen onen dřevěný kůň, jejž Epeios s Athénou zrobil, kterak na trójský hrad jej dopravil Odysseus slavný, 495 v nástrahu dav tam reky, již Ílion zbořili potom. Jestliže, milý pěvče, to patřičně vyložíš všecko, ihned po celém svetě to všechněm rozhlásím lidem, tobě že božský zpěv byl vštípen milostí boží!“ Toto mu děl. — Jej pobídl bůh, a pěvec hned počal 500 odtud píseň mu pět, jak z Danaův odpluli jedni na lodích pokrytých pevně, když oheň do stanů vrhli, druhá pak Achaiů část kol slavného Odysséa byla již uprostřed Tróů, jsouc v dutém ukryta koni, poněvadž trójský lid již sám jej zatáhl na hrad. 505 Tak tam stál ten kůň. Lid beze vší rozvahy mluvil sedě tam okolo něho, a trojí pronášel radu: jednak sekyrou krutou to duté sroubení rozbít, nebo je vyvléci na hrad a odtud se skály svrhnout, nebo je v obětní dar tam nechat k smíření bohů, 510 jakož také vskutku se pozděj vyplnit mělo. Takový města byl osud, by zhynulo, jakmile pojme velkého ze dřeva koně, v němž Achajci, šlechtici vesměs, majíce skrýš, zlou zhoubu a smrt všem Trójanům nesli. Zpíval, jak achajský lid pak trójské rozbořil hradby, 515 když byl vystoupil z koně a z dutého úkrytu vyšel. Zpíval, jak každý jinde to strmé pustošil město. K domu však Déifobovu jak Odysseus s podobným bohu hrdinou Meneláem se přihnal, jsa Aréu roven. Tam pak v přehrozný zápas se s Trójany odvážně pustiv, 520 zvítězil konečně přec skrz Palladu, bohyni chrabrou. Tak pěl přeslavný pěvec — a Odysseus, slyše tu píseň, pohnutím nyl, proud slz zpod víček tváře mu máčel. Nejinak běduje choť, když na svého muže se vrhne, který před svým městem a v popředí krajanů padne, 525 od města svého i dítek den záhuby odvrátit chtěje. Ona jej umírat vidouc a naposled škubati údy, s hlasitým nářkem naň padne, a četní odpůrci krutí do jejích plecí a do zad ji odzadu bijíce dřevci, v zajetí vlekou ji pryč, kdež trudy a bídu pak snáší. 530 Teskností plnou žalu jí chřadnou pak v zajetí líce. Takové žalné slzy mu kanuly s obrví jeho. Tenkráte žádný jiný si nevšímal hostova pláče, vladař toliko sám jej zahlédl, všimnuv si toho, poněvadž u něho seděl a slyšel hluboké vzdechy. 535 Ihned k Faiékům pravil, již vesel milovni byli: „Slavní Faiéků vůdci a vládcové, slyšte má slova: Nechať teď Démodokos už zadrží varyto zvučné, neboť k radosti všem té písně tu nezpívá nyní. Od té doby, co jíme a božský započal pěvec 540 zpívati nám, on nepřestal lkát, pln vzlyku a žalu, tento náš host — as veliký bol jej na duši tíží. Nuže ať přestane zpívat, ať všichni se těšíme vesměs, hostitelé i host — toť mnohem by vhodnější bylo, neboť hostovi ctnému to všecko se k libosti děje, 545 průvod i milé dary, jež všichni mu dáváme z lásky. Prosebníka i hosta si váží jak rodného bratra každý muž, byť nemnohou věc svým rozumem chápal. Pročež zchytralou lstí též ty nám už neskrývej déle, nač se tě míním ptát, vždyť lépe je, abys to řekl: 550 Pověz jméno mi své, jímž otec i matka tě doma zvali, i občané v městě i lid, jenž v okolí sídlí! Neníť nikoho z lidí, kdo vůbec jména by neměl, ať jest vzácný či nízký, jak jednou zrodí se na svět, nýbrž mu rodiče vždycky, jak zplodí ho, dávají jméno. 555 Také mi vlast svou řekni a jmenuj národ i město, by tě tam dovezly lodi, svou myslí míříce k cíli. Nemáť faiécký lid v svých korábech řidičů lodních, nemá kormidel též, jež jiné koráby mají. Znajíť koráby samy jak mysl tak záměry plavců, 560 znají též úrodná pole i osady veškerých lidí, všude, a hladiny mořské vždy brázdí velice rychle, zakryty v mlhu a mrak — jim není potřeba nikdy bát se, že mohly by mít buď nějakou škodu neb zkázu. Jen jsem tuhletu věc kdys zaslechl od Nausithoa, 565 otce, jenž často mi říkal, že Poseidón zanevřel na nás, poněvadž všechněm lidem jsme bezpeční průvodci mořem. Pravil, že nastane den, v němž úpravný faiécký koráb, plovoucí z výpravy zpět, nám rozbije na mlžném moři, město pak s obou stran nám velkým pohořím sevře. 570 Takto mi kmet ten mluvil, a božstvo to provésti může, aneb nesplní toho, jak jemu se zalíbí v srdci. Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, jak jsi byl zahnán s cesty a do kterých zemí jsi přišel, jaké viděl’s v nich lidi a vhodná k bydlení města, 575 kteří jsou násilníci a surovci nedbalí práva, kteří však pohostní muži a duch jich bohů se bojí. Řekni mi též, proč pláčeš a truchlíš v hlubinách srdce, kdykoliv Ília osud i Danaův argejských slyšíš. Toť přec bohů je dílo: ti určili smrtelným lidem 580 zhoubu, by zpívali kdys též pozdní potomci o nich. Či snad ti před trójským městem i některý příbuzný zhynul, statný to muž — snad zeť, snad tchán, již z veškerých lidí po vlastní krvi a rodu nám bývají nejdražší v duši? Či snad některý druh, tvůj přítel laskavé mysli, 585 zdatný? Neníť míň než rodný bratr nám vzácný, kdo je náš důvěrný druh, jenž dobrým je rozumem nadán.“