ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Odysseus z přístavu vyšel a kráčel po drsné stezce krajem lesnatým vzhůru, kde Pallas mu udala sídlo vzorného pastýře vepřů, jenž nejvíc o jeho jmění pečoval ze všech sluhů, jež Odysseus slavný si získal. 5 Shledal, jak v předsíni sedí. Kol dokola celého dvorce vysoká ohrada stála, a zevšad bylo ji vidět, velice krásná a velká, kol dokola, kteroužto vepřům pastýř o sobě sám, když pán byl v cizině vzdálen, zbudoval bez své paní, i Láerta, starého krále, 10 z kamenů přivlečených, jež trním obsázel kolem. Zvenčí pak, se všech stran, tam řadou navrážel kolů dubových, hustých a četných, s nichž tmavou oloupal kůru. Uvnitř ohrady dvorní pak dvanáct prasečích chlévů postavil za nocleh vepřům, a jeden druhému blízko. 15 Padesát s mláďaty prasnic, jež na zemi líhají s nimi, v každém zavřeno měl, však před chlévy líhali kanci, skrovnější mnohem než dřív — jich počet byl zmenšován hody ženichů rovných bohům, jimž pastýř posílal denně po každé nejlepší kus, jejž z tučných vybíral vepřů. 20 Na tři sta šedesát vepřů mu tenkrát zbývalo ještě. Podobní divokým šelmám mu při stádech líhali čtyři psové, jež pastucha sám byl vychoval, pastuchů vůdce. Hovězí řezal kůži, jež úhledně barvena byla, robě si na nohy své z ní opánky. Pastýři druzí 25 každý na pastvu jinam se vzdálili se stády vepřů, tři, však čtvrtého z nich dnes do města, donucen, poslal, aby tam zahnal vepře a ženichům nadmíru zpupným odevzdal, aby jej skláli, a chtíč se jim ukojil masem. Najednou Odysséa však spatřili štěkaví psové, 30 spustili řev, jak vrhli se naň — však hrdina rázem odhodil hůl svou na zem a honem si z chytrosti sedl. Tenkrát by pohromu zlou byl zakusil — ve vlastním dvoře! Pastýř však chvatným krokem se mžikem rozehnal za psy, vyběhnuv z předsíně v dvůr, až kůže mu vypadla z ruky. 35 Hlasitě vykřikl na psy a zahnal je na všecky strany, házeje kamením četným. Pak pravil k pánovi toto: „Starochu, bezmála již bys býval rozsápán od psů, náhle, a pak bys jistě mě hojnou zasypal hanou! Dost již bolů a stenů mi bohové nebeští dali! 40 Pro pána rovného bohům tu lkám, pln stesku a nářku, sedě tu chovám vepře, a pro cizí lidi je krmím, k hodům, ale můj pán, snad nemaje dáti co do úst, u lidí cizí řeči se plahočí zemí a městem, je-li kde naživu ještě a vidí sluneční světlo. 45 Pojď však a do chýše mé teď pospěšme, abys i ty zas, jakmile jídlem a vínem se ve své občerstvíš duši, řekl mi rodiště svoje, a kolik’s vytrpěl strastí.“ Pravil pastucha vzorný a napřed do chýše kráčel, uvnitř pak sednout ho zval, když husté mu podestřel chrastí, 50 z divého huňáče kozla pak prostřel na chrastí kůži, vlastní to pokrývku svou. Měl radost Odysseus z toho, že jej přijal tak vlídně, a takto pak promluvil k němu: „Zeus ti dej, hostiteli, i druzí nesmrtní bozi, čeho si nejvíc přeješ, že s takou’s mě ochotou přijal!“ 55 Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Hoste, vždyť nelze mi přec, byť přišel i nad tebe horší, hostovi odepřít poctu, vždyť od Dia zajisté všichni hosté i žebráci jsou — jim dar, byť malý, však milý, můžem my sluhové dát — vždyť takhle to s čeledí bývá, 60 která vždycky má strach, když nad ní pánové vládnou mladí — a vladaři mému byl božstvem zamezen návrat! Ten by mě choval s péčí a ještě mi majetek přidal, pole a obytný dům, též manželku dal by mi sličnou, jako to laskaví páni svým sluhům zpravidla činí, 65 když jim pracují pilně a bůh jich konání žehná, jakož i konání mému je žehnáno, jemuž jsem oddán. Proto mně zestárlému můj pán by dal odměnu hojnou. Zhynul však už. Nechť náhlý pád rod Helenin stihne, rod to, jenž mnohým mužům už dávno byl podkosil údy: 70 Odplulť Agamemnonu též Odysseus urážku pomstít do Tróje s krásnými koňmi, by válčil s národem trójským.“ Toto mu Eumaios pravil a pásem rychle si sukni sepjal a do chlévů šel. Tam selat měl zavřena stáda. Dvě tam selata vybral a k jídlu je zařízl obě, 75 ožehl, na drobno zkrájel a na rožně nabodl kusy, potom je opekl všecky a předložil hostovi svému, horké ještě i s rožni a ječnou je posypal moukou. Potom i sladké víno mu mísil v dřevěné číši. Sám si mu naproti sedl a takto jej pobízel k jídlu: 80 „Jez jen nyní, ó hoste, co služebník podati může, podsvinče, krmený vepř jen ženichům jídlem tu bývá, kteří na boží tresty a šetření nemyslí nikdy. Každý však násilný čin jest nemilý blaženým bohům, kteří práva si váží a řádného jednání lidí. 85 Vždyť přec i nepřítel sám, muž zpupný, který by vpadl někam do cizí země, a Zeus by mu kořisti dopřál, ihned vrací se domů, jak lodi si naplní zbožím, neboť před boží mstou též jemu strach do duše padá. Tito však vědí as něco a hlas snad slyšeli boží 90 o jeho žalné smrti, že o choť se ucházet nechtí řádně ni odejít domů k své rodině, nýbrž tu zpupně s klidem majetek pánův jen mrhají bez šetrnosti: Kolik nocí a dní jest od Dia do roka dáno, nikdy tu po jednom kuse, neb po dvou, nevelí zabít, 95 víno pak čerpají stále a pořád jím plýtvají zpupně. Ovšemže majetek ten jest nesmírný, nižádný jiný šlechtic nemá ho tolik, co na tmavé pevnině bydlí, žádný v Ithace samé — ni dvacet souhrnem pánů nemá takého jmění. Nuž já ti je vyložím řádně: 100 Dvanáct hovězích stád má na souši, tolikéž ovčích, tolikéž vepřů a koz, jež všecky mu porůznu pasou na souši hlídači cizí i vlastní pastýři jeho. Zde pak jedenáct stád se mu celkem porůznu pase, kozích po kraji břehu, a střehou jich mužové zdatní. 105 Každý pak z nich, den ze dne, jim po jednom přihání kuse, který z tučných koz jim jeví se nejlepším ze všech. Já, jenž tuhle těch vepřů zde pořád střehu a chráním, musím vždy nejlepší kus jim vybrat a do města poslat.“ Řekl — on horlivě pil své víno a pojídal maso, 110 hltavě, ale byl tiše a chystal ženichům zkázu. Když pak už pojedl dosti a pokrmem občerstvil ducha, pohár, z kterého píval, mu pastýř dolil a podal, plný až po samý vrch — rek přijal to, těše se v srdci, potom se ozval takto a pravil perutná slova: 115 „Příteli, kdopak je ten, jenž koupil tě z vlastního jmění, muž tak velice mocný a bohatý, jako mi pravíš? Tvrdíš, že Agamemnonu chtěl zjednati pomstu a zhynul. Řekni to jen! Snad poznal bych jej, když takový býval, neboť je Diovi známo i druhým nesmrtným bohům, 120 mohu-li o něm dát zvěst, když tolik jsem po světě bloudil.“ Jemu zas pastýř vepřů dal odpověď, pastuchů vůdce: „Starochu, ničí zpráva, kdo světem bloudě sem přijde, nenajde u choti víry, ni jejího milého syna. Lid totiž potulný mluví, jsa potřeben jídla a šatu, 125 zbůhdarma, nejdeť mu o to, by podal pravdivou zprávu. Kdokoli na bludných cestách kdy do obce ithacké přijde, předstoupě před paní mou, jí žvatlá šalebné zprávy. Ona ho přijme a hostí a po všech věcech se táže, při čemž žalostně vzdychá a s víček slzy jí kanou, 130 jako to u žen bývá, když manžel v cizině zemře. Honem nějakou báj bys také si, starochu, smyslil, kdyby jen sukni a plášť chtěl někdo ti za oděv dáti. Jemu však rychlí psové neb dravé ptactvo již asi s kostí strhali kůži, a duše mu vylétla z těla, 135 nebo snad od mořských ryb byl pohlcen, kosti pak jeho někde as na břehu leží a kryty jsou hromadou písku. Tak tam nalezl smrt, svým přátelům po sobě žalost zůstavil všem, však nejvíce mně, vždyť nenajdu nikde pána tak dobrého srdce, ať kamkoli na světě přijdu, 140 kdybych i k vlastnímu otci a mateři domů se vrátil, kde jsem se nejprv zrodil, a oni mě pěstili sami. Přec však ni pro ně tak nelkám, ač přál bych si z celého srdce spatřit je na vlastní oči a žít zas v otcovské zemi, jako mě po pánu mém, jenž pryč jest, pojímá touha. 145 Věru i jménem ho zvát mám ostych — třeba tu není, neboť mě miloval vřele a starostliv o mne byl v srdci. Proto i baťuškou svým jej nazývám, třeba byl vzdálen.“ Jemu děl Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Poněvadž popíráš vůbec a připustit nechceš, můj milý, 150 že by kdy přišel domů — tvé srdce jen nerado věří —, nechci to tvrdit jen tak, než přísahou ztvrdím, že jistě Odysseus vrátí se domů, a odměnou za tuto zprávu — hned však, jakmile on zas do svého domu se vrátí — dáš mi pak sukni a plášť, ať pěkně si oděju tělo. 155 Dřív bych ničeho nevzal, ač velmi jsem potřeben šatů. Vždyť jak Hádova brána se taký člověk mi hnusí, který z pouhé nouze by tlachal šalebné zprávy. Z bohův obzvláště Zeus buď svědkem a hrdinského vládyky pohostný stůl, též ohniště, k němuž jsem přišel, 160 jistěže splní se všecko, co nyní tuto ti pravím: Tohoto samého roku se vrátí Odysseus domů! Zatím co nynější měsíc už zachází, nastává nový, domů se opět vrátí a pomstí se nad každým strašně, kdo mu tu manželku jeho i statného znectívá syna.“ 165 Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil nato: „Nedám ti tedy ni já tvou odměnu za dobrou zprávu. Nikdy se Odysseus k nám již nevrátí! — Raději klidně pij! — Teď na jinou věc zas mysleme! Nikdy už o tom nemluv! Ve hrudi mé jest nadmíru sklíčeno srdce, 170 kdykoliv o drahém vládci kdo učiní nějakou zmínku. Stranou však přísahu tvou teď nechejme! Kéž by se vrátil Odysseus náš, jak přeji si já, choť Pénelopeia, Láertés věkem starý i syn jeho podobný bohům! Nyní zas pro Télemacha, jejž vládyka Odysseus zplodil, 175 trvale lkám. — Když bozi mu vzrůst jak stromečku dali, když jsem už naději míval, že nebude v národě menší, než byl milený otec, jsa vzrůstem i krásou mu roven, tehdy mu některý bůh zas pomátl rozvážnou mysl, neb snad některý člověk: onť odplul po otci pátrat 180 do Pylu posvátného, a zpupní ženiši po něm pasou, až vracet se bude, by zmizelo Arkeisia, bohům rovného, plémě — by z Ithaky zmizel i s jménem. O něm raději však již nemluvme — zhyne či ujde zhoubě, a pravici svou syn Kronův mu k ochraně vztáhne. 185 Nyní však, starý muži, mi vypravuj o vlastních trudech! Také tohle mi řekni, a pravdivě, abych to věděl: Kdopak a odkud jsi rodem? Kde město a rodiče tvoji? Která byla to loď, v níž připlul jsi? Kterak tě plavci přivezli v ithackou zemi? A kýmže se pyšnili býti? 190 Neboť nemyslím přec, že’s přišel na ostrov pěšky.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Já ti to povím tedy a skutečnou pravdu ti řeknu. Kdybychom na dlouhý čas všech jídel zásobu měli, k tomu i sladkého vína, a kdybychom ve vnitřku chýše 195 seděli při hodech klidně a jiní dělali práci, potom i celý rok bych mohl ti vyprávět snadno. Přece však všech svých běd bych nemohl úplně vyčíst, co jsem všelikých strastí už vytrpěl po vůli boží. Rodem pocházím z Kréty, jak pyšním se, z prostranné země, 200 otec byl zámožný muž — však jiní ještě a četní synové zrozeni byli a vzděláni v obydlí našem, praví a z manželky řádné. — Mě koupená zrodila matka, vedlejší choť, však stejně mě ctil jak syny své pravé Kastór, Hylakův syn. Jak pyšním se, z něho jsem zrozen, 205 který v lidu jak bůh byl tenkrát na Krétě vážen pro svůj blahobyt, jmění, a pro své proslulé syny. Avšak konečně přec jej zavlekly sudičky smrti v Hádův pochmurný dům. Pak statek si rozvrhli v díly zpupní synové jeho a losem se dělili o něj. 210 Mně však dali jen málo a obydlí přidali k tomu. Já však pojal jsem choť, jež z lidí zámožných pošla, získav ji přednostmi svými — já nijak jsem ničemný nebyl, také ne zbabělý v boji — teď ovšem zbaven jsem všeho. Již jen strnisko zříš, však bývalé poznáváš, tuším, 215 vlastnosti mé — teď množstvím běd jsem velikým svírán. Ovšemže odvahu velkou mi Arés i Athéna dali, sílu, jež rozráží voj. Když někdy jsem v zálohu vybral výkvět šlechtických mužů a strojil jsem odpůrcům zkázu, nikdy můj mužný duch v těch bojích mi nehleděl na smrt, 220 nýbrž první z všech jsem s ostrým vybíhal kopím, každého z nepřátel hubě, kdo slabší byl v rychlosti nohou. Taký jsem ve válce byl, však nikdy jsem o polní práce nestál ni o hospodářství, jež pěstí výborné dítky, nýbrž koráby s vesly mi bývaly milejší vždycky, 225 bitevní vřava a šípy a oštěpy hlazené krásně, věci, z nichž ostatní lid má po každé velikou hrůzu. To mi vždy bývalo milé, jak bůh mi to do srdce vštípil. Každý zajisté muž má zálibu v činnosti jiné. Dříve než na břeh trójský jsme synové achajští vstoupli, 230 devětkrát velel jsem mužstvu a korábům rychlým v plavbě na muže v cizích zemích a hojnou kořist jsem míval. Já jsem si po vůli své z ní vybíral, pozděj jsem hojný dostával díl — můj bohatl dům. Z té příčiny brzy velké moci a úcty jsem nabyl v národě krétském. 235 Když mi tu výpravu trpkou syn Kronův vidoucí v dálku určil, v níž přemnohý muž byl zbaven života svého, mne též pozvali tehdáž, i slavného Ídomenéa koráby k Íliu vésti — a nijak nebylo možno odmítnout: z pomluvy strach nás tísnil velice těžce. 240 Válku jsme po devět let tam synové achajští vedli, v desátém zbořivše město, jež patřilo Priamu králi, pluli jsme s koráby domů a bůh nám rozštěpil vojsko. Mně jen nešťastnému syn Kronův pohromu strojil. Měsíc jsem sám byl doma a ze svých dětí se těšil, 245 ze své manželky z mládí a z majetku — ale hned potom zase mě podnítil duch, bych k Aigyptu podnikl plavbu, řádně si vystroje lodi a s průvodci rovnými bohům. Devět jsem vystrojil lodí, a rychle se scházelo mužstvo. Po šest napořád dní tam potom soudruzi věrní 250 kvasili, já pak sám jsem hojný jim dobytek dával k oběti blahým bohům a na hody soudruhům samým. Sedmého sedli jsme v lodi a vypluli ze širé Kréty. Boreés ostrého dechu, a příznivý, poháněl plavbu, lehounko, jakoby proudem. Ni jediný z korábů našich 255 nevzal pohromy žádné: my seděli úrazu prosti, zdrávi, a lodi hnal vítr a řídili kormidel správci. K Aigyptu krásných proudů v den pátý konečně připluv, prohnuté koráby své jsem zakotvil v Aigyptu vodách. Já sic důtklivý rozkaz jsem dával soudruhům věrným, 260 na místě při lodích býti a na stráži u lodí čekat, potom na hlídky též jsem slidiče rozeslal všude. Oni však podlehli pýše a na svou se spolehše statnost, ihned překrásná pole šli mužům aigyptským plenit. Také brali jim ženy a malá robátka jejich, 265 vraždíce každého muže. Ryk záhy byl uslyšen v městě. Ti tedy slyšíce křik, hned po ránu, s úsvitem Zory, přišli a celá se pláň jen hemžila mužstvem a vozy, leskem se třpytila zbraň. Vtom Kronovec bleskovládce poslal na druhy mé zlou zděšenost. — Odvahy neměl 270 nikdo se postavit vstříc, vždyť zevšad nastala zhouba. Tenkrát přemnohý z nás byl břitkým usmrcen kopím, jiné zaživa vlekli, by rabské jim konali práce. Avšak Kronovec sám v mé srdce mi myšlenku tuto vštípil: — Ó kéž bych tenkrát byl osudu došel a zemřel 275 v oné aigyptské zemi, vždyť útrapy čekaly na mne! Přilbici kovanou krásně jsem nakvap s hlavy si strhl, také s ramene štít, též kopí jsem odhodil z ruky, sám pak před králův vůz jsem přímo se naproti vrhnuv, zlíbal jsem kolena králi. On vyrval mě smrti a spasil, 280 na svůj mě posadil povoz a odvážel — plného pláče. Ovšem přemnozí z nich svým kopím se vrhali na mne, chtíce mě sklát, vždyť náramný hněv jim naplnil srdce. Avšak vladař jim bránil a strach měl z Diova hněvu, který je pohostný bůh, jenž na zlé skutky se horší. 285 Tehdy jsem po sedm let byl v Aigyptě — přemnoho statků sebral jsem v aigyptském lidu, a všichni mi dávali vesměs. Ale když osmý rok již nastoupil oběhem času, tehdáž zavítal k nám muž Foiníčan, prohnaný v šalbě, šejdíř, jenž přemnoho běd již napáchal na světě lidem. 290 Tento mě přemluvil chytře a odvážel, až jsme se posléz dostali do Foiníkie, v níž dům měl a majetky svoje. Tamo jsem u něho zůstal až do konce plného roku. Když pak pořadím dnové i měsíce ke konci spěli, opětným oběhem roku a zase vrátily Hóry, 295 na loď brázdící moře mě přibral a k Libyi cílil, klamnou smysliv si lež: prý lodní s ním povezu náklad. Zatím však hodlal mě prodat, by nesmírný výdělek získal. Plul jsem, donucen, s ním, ač podvod jeho jsem tušil. Boreés ostrého dechu, a příznivý, prostředkem moře 300 koráb hnal opodál Kréty — však Zeus nám zamýšlel zhoubu. Když nám v daleku Kréta již zmizela, aniž kde jakou vidět pevninu bylo než jenom moře a nebe, tehdáž Kronovec Zeus nám nad naším korábem dutým temné rozestřel mračno, a pod ním ztemnělo moře. 305 Zároveň Kronovec zahřměl a mrštil do lodi bleskem. Koráb celý se zvrátil, jsa udeřen Diovým bleskem, sirného zápachu pln — vtom vypadli druhové z lodi. Oni jak rackové mořští kol černého korábu všichni vlnami zmítáni byli — a bůh jim zamezil návrat. 310 Avšak Kronovec sám, když v duši jsem úzkostí trnul, z korábu temné přídy mi stožár k zvládnutí těžký vložil do rukou mých, bych ze zhouby vyváznout mohl. Já jsem stožár ten objal a hnán jsem byl zhoubnými větry. Hnán jsem byl po devět dní, až v desátém, za tmavé noci, 315 velká mnou zmítala vlna a přihnala k thesprótské zemi. Ve svou mě ochranu vzal král Feidón, thesprótský vládce, hrdinský, výkupné nevzav, vždyť milý rozenec jeho v otcův vedl mě dům: Když mdloba a zima mě zmohly, zdvihl mě, za ruku chopiv. Když do domu otcova přišel, 320 dal mi hned sukni a plášť, v něž moje mi oblékl tělo. Též jsem se o pánu tvém tam dověděl: vladař mi řekl, že jej přijal a hostil, když vracel se v otcovskou zemi. Také mi ukázal skvosty, jež Odysseus po světě sebral: ze zlata zrobené věci, i z železa, jakož i z mědi. 325 Z toho by mohl být živ též desátý potomek ještě — tolik pokladů vzácných měl v paláci vládcově ležet! Odysseus sám prý v Dódónu šel — chtělť z božího stromu, z dubu to s vysokým listím, se doslechnout Diovy vůle, jak by se vrátil domů a do žírné ithacké země, 330 když tak dlouho byl pryč — ať každému zjevně, ať tajně. Přisáhl přede mnou samým a bohům uléval přitom, loď že je spuštěna v tůň, též průvodci hotovi k plavbě, kteří konečně již jej dovezou do milé vlasti. Mne však vypravil dřív, vždyť koráb thesprótský právě 335 odjížděl do Dúlichia, kde hojná pšenice roste. Tamo on k Akastu králi mě s lodí dopravit kázal, pečlivě, úrada zlá však plavcům se líbila v srdci, abych v úplnou již byl vržen pohromu bídy. Když byla loď, jež brázdila tůň, již daleko břehu, 340 tehdáž thesprótský lid den poroby počal mi chystat: Lupiči nejdříve šat, jak plášť tak sukni, mi svlékli, jiný chatrný hadr a sukni mi za oděv dali, plnou děr, jak vidíš to sám teď na vlastní oči. Večer připluli k polím zde v Ithace patrné z dálky, 345 lanem krouceným pevně mě potom svázali ztuha na lodi pokryté pevně, pak ze svého korábu sami vystoupli na mořský břeh, kdež večeři narychlo snědli. Mne však zbavili pout těch provazů bohové sami, snadno. Tu v bídný ten šat jsem honem si zahalil hlavu, 350 kormidlem kvapně jsem slezl a k mořské hladině zticha přiložil hruď, pak hned jsem plul, svou obojí paží vesluje. Za krátký čas jsem vystoupil daleko od nich. Tam jsem vykročil na břeh, kde houšť jest listnatých stromů. V ní jsem, schouliv se, ležel. Ti velmi mě proklínajíce, 355 běhali kol, však ježto se přec jim neradno zdálo, ještě mne hledati dál, zas raděj kvapili nazpět k dutému korábu svému. Mě ukryli bohové sami snadno a přivedli k chatě, v níž má své obydlí nyní zkušený muž, vždyť ještě mi žít jest patrně dáno.“ 360 Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Ach, ty můj ubohý hoste, jak hluboce dojal’s mi srdce, tohleto všecko mi líče, jak’s trpěl a štván jsi byl světem! To však nebylo, mním, co’s vyprávěl o Odysséu správné, nevěřím tomu. — Nač třeba ti, když jsi tak bídný, 365 lháti tak nazdařbůh? Stran návratu Odysséova dobře to vím já sám: on všechněm se zprotivil bohům, zcela, že v krajině trójské mu zhynout nedali v boji, aneb v náručí přátel, když ke konci přivedl válku. Byl by mu vysoký rov lid veškerých Danaů zřídil 370 k poctě, a velkou slávu by synovi v budoucnu zjednal. Takto však vichoru vztek jej beze vší uchvátil slávy. Já však při vepřích žiju zde samoten. Do města nikdy nechodím, ledaže někdy mi paní rozkáže přijít, moudrá Pénelopeia, když poselství odněkud přijde. 375 Přisedne k nám pak domácí lid, jenž na vše se táže, stejně kdo smutkem je sklíčen, že vladař dlouho je vzdálen, jako kdo cítí radost, že jmění mu bezplatně tráví. Nic však nechci teď já již zvěděti, na nic se optat, co mě kýs aiolský muž svou smyšlenou ošálil bajkou, 380 který usmrtiv muže a bloudiv po světě širém, přišel také k mé chýši, a já jsem ho přátelsky přijal. Pravil, že v krétské zemi jej u krále Ídomenéa lodi si spravovat spatřil, jež v bouřích mu pohromu vzaly. Tvrdil, že najisto přijde buď k létu neb k podzimní době 385 s průvodci rovnými bohům a poklady hojné si veza. Ty též, žalostný starče, když ke mně tě přivedlo božstvo, nechtěj snad nějakou lží se mi zavděčit, ničím mne nevnaď! Nemíním proto tě já přec pohostit ani tě poctit, nýbrž k tomu mě soucit a pohostný Kronovec vedou!“ 390 Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Tyť máš v prsou srdce, jež nějak nerado věří, když jsem tě přísahou svou, bys věřil mi, nemohl přimět! Slyš však, my úmluvu zvlášť teď pospolu učiňme oba, svědky nám buďtež bozi, co v Olympu obydlí mají! 395 Jestliže velitel tvůj zas do svého domu se vrátí, potom mi daruješ šat, dáš plášť mi a sukni a ještě pošleš mě do Dúlichia, kam jít se mi zlíbilo v srdci. Pakli se velitel tvůj již nevrátí, jakož ti tvrdím, lid svůj pobídni na mne a s vysoké skály mě svrhni, 400 aby i jiný žebrák se chránil vymýšlet šalby!“ Na to mu pastucha vzorný zas těmito odvětil slovy: „Inu, toť náramnou slávu a čest bych takto si zjednal u všech lidí i nyní i po všecky budoucí časy, kdybych tě do chýše pozval a ve všem tě pohostil řádně, 405 potom však v chýši tě zabil a milý život ti odňal — pak se však — jakoby nic — chtěl k Diovi Kronovci modlit! Teď však je k večeři čas. — Než měli by doma už býti druhové, abychom chutné zde v chýši si zřídili jídlo.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. 410 Vtom však vepři již přišli i mužové, pastýři vepřů. Ihned je zavřeli v chlévy, jak obvykle, aby si lehli: Náramný ozval se chrochot, když vepři již ve stáji byli. Avšak pastucha vzorný svým druhům hlasitě velel: „Přižeňte nejlepší kus, ať hostovi z dalekých krajin 415 sklám jej, a sami ať také si pojíme — vždyť my se přece pro vepře bělostných zubů již dlouho tu trudíme prací, cizí pak z mozolů našich — a beze vší náhrady — tyjí.“ Pravil, vzal sekyru tvrdou a naštípal k topení dříví. Vepře tu pěti už let tam přihnali, tučného velmi, 420 do chýše, k samému krbu. A ovšem nespustil pastýř bohů s paměti své, vždyť šlechetná byla v něm mysl. Stříhal mu na hlavě srst, již v oběť do ohně házel, kancovi bělostných zubů, a ke všem bohům se modlil, aby se ve svůj dům již chytrý Odysseus vrátil. 425 Vepře pak polenem praštil, jež, štípaje, odložil celé. Zhynul — hned podřízli jej, pak přižehli, ale pak rychle v drobné jej dělili části. Pak v tučné poručil sádlo syrové odřezky klást, jež ze všech vykrojil údů. Ty tedy do ohně házel, když ječnou je posypal moukou. 430 Zkrájeli ostatní maso a na rožně nabodše kusy, pozorně upekli všecko a potom, stáhše je s rožňů, hromadně na stoly kladli. Tu vstával pastucha vepřů, aby je krájel v díly — onť uměl to vykonat správně. Nejdřív rozkrájel všecko a rozdělil na sedm dílů. 435 Nymfám nejprve jeden a Hermovi, Maiinu synu, odložil, modle se přitom, to ostatní rozdělil druhům. Avšak rozsáhlý hřbet dal ku poctě Odysséovi, z vepře to bělostných zubů, a potěšil vládcovu mysl. Odysseus, důvtipný vládce, se ozval a toto mu pravil: 440 „Kéž bys tak milým se stal, můj Eumaie, Diovi otci, jako jsi mně — když takto mě ctíš, ač taký jsem chuďas!“ Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Jez jen, nešťastný hoste, a dobře si pochutnej na tom, jak to tu mám — bůh jedno nám dá, však druhé zas nedá, 445 jak je to v mysli mu vhod, vždyť bohům všecko je možno.“ Bohům žijícím věčně pak spálil z prvotin kusy, zkropiv je jiskrným vínem. Pak pohár ten do ruky podal hostovi, záhubci měst. Ten při svém poháru seděl. Mesaulios pak chléb jim roznesl. Tohoto sluhu 450 pastýř o sobě sám, když pán byl v cizině vzdálen, koupil si bez své paní i Láerta, starého krále: od mužů Tafiů totiž jej koupil z vlastního jmění. Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, 455 pokrmy Mesaulios zas odnesl. Z pastýřů každý na lůžko odcházel kvapně, jsa nasycen chlebem a masem. Zlá pak a bez luny noc jim nastala: Kronovec deštil, prudký po celou noc vál Zefyros, deštivý vždycky. Tehdy k nim Odysseus pravil, chtě zkoušet pastuchu vepřů, 460 zda by mu dal svůj plášť neb vyzval někoho k tomu jiného z čeledi své, bylť velice starostliv o něj: „Eumaie, nyní mě poslyš i ostatní druhové všichni! Něco bych rád — cos říci bych chtěl: jsemť mámivým nutkán vínem. I rozvážný člověk se vínem i ke zpěvu někdy 465 strhnouti dá, též v bujný smích — snad dokonce v tanec, někdy i prohodí slovo, jež neměl vyřknouti ani. Když jsem tedy se s tím už vytasil, neskryju pranic: Kéž jsem dosud tak mlád, ó kéž má síla je pevná, jako když, strojíce úklad, jsme brali se pod hradby trójské. 470 Atreův Meneláos a Odysseus byli nám vůdci, třetím vůdcem byl já, vždyť sami mě vybídli k tomu. Avšak když jsme už k městu a k hradbám strmícím přišli, tehdáž v křovinách hustých jsme ulehli okolo města, v nížině rákosím kryté a pod štíty schouleni jsouce. 475 Zlá pak a mrazivá noc nám nastala, neboť se přihnal Boreés, s oblohy sníh jak jíní na zemi padal, studený, ano i led kol našich štítů se srážel. Vlastní sukni a plášť měl tehdáž na sobě každý, všichni tam v pohodlí spali a štítem kryli si plece. 480 Já však, když jsem tam šel, svůj plášť jsem zanechal druhům, bláhový! — Myslilť jsem já, že ni takto mi nebude zima. Pouze jsem pásnici lesklou a pavézu s sebou si nesl. V poslední třetině noci, když byly už zapadly hvězdy, pravil jsem k Odysséu, jenž po mém boku mi ležel, 485 loktem do něho šťouchnuv — on ihned popřál mi sluchu: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, nemožno jest, bych zůstal tu živ, vždyť velká mě zima kruší, nemámť tu plášť. — Toť běs mi as omámil mysl, že tu jen v suknici jsem — teď vyváznout není už možno!“ 490 Děl jsem, a nápad tento si onen vymyslil v duši, jaký vždycky byl on jak v boji tak v společné radě. Hlasem tichým se ozval a toto mi v odpověď řekl: „Ticho teď buď, sic některý muž tvá uslyší slova!“ Hlavu pak o loket opřel a těmito slovy se ozval: 495 „Přátelé, božský sen teď právě se ve snách mi zjevil. Příliš z lodi až sem jsme se vzdálili. — Nechtěl by někdo dojít k Agamemnonu a vyřídit vladaři mužstva, zdali by od lodi chtěl nám víc sem poslati mužů?“ Řekl, i zvedl se Thoás, syn vládyky Andraimona. 500 Ve spěchu vstal, svůj nachový plášť pak s ramenou shodiv, k lodím narychlo spěl. Pln radosti ležel jsem v jeho plášti, až zlatotrůnná se zjevila konečně Zora. Kéž jsem nyní tak mlád, ó kéž mám sílu tak pevnou! Pak by tu v stáji mi plášť dal některý z pastuchů vepřů, 505 ať by to učinil z přízně či z vážnosti k statnému muži. Teď však zhrdají mnou — mámť špatné na sobě roucho.“ Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Chvála, již vyprávěl’s nám, jest beze vší, starochu, hany, jako’s daremně dosud a neslušně nemluvil nikdy. 510 Nebude chybět ti oděv, ni ostatní, čeho by každý prosebník, snáší-li strast, měl dostati, sejda se s námi, pro dnešek, avšak ráno si svoje zas přehodíš hadry. Neníť tu výměnných plášťů ni sukní zajisté nazbyt k převleku nám, máť každý tu muž plášť toliko jeden. 515 Ale až milý se syn zas navrátí Odysséův, sám ti on nějakou sukni a plášť pak daruje za šat, potom tě vypraví tam, kam volá tě srdce a duše.“ Takto mu pravil a vstal. Pak při ohni lůžko mu zřídiv, kozí a ovčí kůže mu ke spánku položil na ně. 520 Na to si Odysseus lehl. Však potom ještě mu přidal huňatý velký plášť, jenž k ruce mu k převleku býval, kdykoli venku by bouř snad povstala obzvláště hrozná. Tak se tam Odysseus tehdy šel uložit. Po boku jeho lehli si mužové mladí. Než Eumaios, pastucha vepřů, 525 nechtěl lůžka tam míti a lehnout si, vepřů jsa vzdálen, nýbrž chystal se ven zas vyjíti. Těšil se vládce, ježto, ač sám byl vzdálen, mu pečoval o jeho živnost. Nejdřív si ostrý meč dal na své mohutné plece, pak si vzal huňatý plášť, jenž od větru tělo by chránil, 530 potom z tučného kozla, a velkého, oblekl kožich, vzal si pak ostré kopí, jímž psům by se bránil a lidem, potom si odešel lehnout, kde vepřové bělostných zubů v dutině pod skalou spali, kam Boreés přístupu neměl.