ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přijeli do země spartské, jež plna je roklin a nízká. Ihned mířili v dům, v němž slavný byl Meneláos. Shledali, kterak v ten čas svých dětí slavil dvě svatby, syna a bezvadné dcery, a množství příbuzných hostil. 5 Vladař posílal dceru, by synovi průlomce vojů, Achilla, manželkou byla. Ji zaslíbil, přikývnuv hlavou, v trójské zemi, a teď jim bohové plnili svatbu. Tam tedy rozenku svou chtěl vyslati s koni a vozy, do města Myrmidonů, vždy slavného, k vladaři jejich. 10 Synovi dával za choť zas Sparťanku Alektorovnu, silnému Megapenthovi. Ten zrodil se, miláček srdce, ze služky. — Heleně bůh již žádného potomka nedal, jakmile Hermionu, svou rozmilou zrodila dceru, která se Afrodítě svou krásou rovnala zlaté. 15 Tak tam slavili hody, a v paláci s vysokým krytem přátel a sousedů sbor kol vladaře proslaveného seděl radosti plný, a božský pěvec jim zpíval, na loutnu provodě zpěv. Dvé kejklířů bylo tam také, kteří, když počínal zpívat, se točili ve středu jejich. 20 Oni tam u vchodu domu, i sami i koňové jejich, vládyka Télemachos i Nestorův potomek slavný, stanuli. Vykročiv z domu, je spatřil velitel sluhů, obratný Eteóneus, druh vladaře proslaveného. Ihned palácem kráčel, by řekl to vladaři mužstva, 25 potom přistoupil k němu a pravil perutná slova: „Cizinci jacís tu jsou, ó vladaři živený Diem, jinochů dvé, jichž rod, jak zdá se, je z velkého Dia. Řekni, zda vypřáhnout mám z jich povozu komoně rychlé, či je mám k jinému poslat, kdo chtěl by je pohostit v domě!“ 30 Rusý tu Meneláos, pln nevole, odvětil takto: „Nebyl’s přec, Eteónee, až dosavad, Boéthův synu, bláhový muž — teď bláhovou řeč jak chlapeček vedeš. Ještě snad málo jsme jedli, než přišli jsme konečně domů, oba kdys u cizích stolův, a čekali, zdali by Zeus snad 35 budoucně z takových běd nás vyprostil! — Vypřáhni koně, cizince samy veď sem, nechť k hodům s námi si sednou!“ Řekl, ten z komnaty vyšel a ihned zavolal k sobě jiné obratné sluhy, by zároveň vyšli s ním samým. Oni hned zpode jha spřež jim vypřáhli, zpocenou během, 40 potom ke koňským žlabům je chvátali uvázat v stáji, do žlabů vsypali špaldu a smísili s ječmenem bílým, potom chopili vůz, jejž opřeli o stěnu třpytnou, cizince zavedli v dům ten vznešený. Spatřivše palác krále, jenž Diem byl živen, se dívali s podivem na vše. — 45 Jako by ze slunce zář neb z měsíce svítila jasná po domě s vysokým krytem, jenž patřil slavnému králi. Když však dost již dlouho se s rozkoší dívali na vše, ve vanách, hlazených krásně, se umyli, vstoupivše do nich. Když pak je umyly služky a olejem natřely údy, 50 a když vlněným pláštěm a sukní jim oděly těla, na křesla k Meneláovi si usedli, Átreovci. Vodu vtom k umytí rukou tam v konvici přinesla služka, zlaté, velice krásné, a vlila ji v stříbrnou pánev, načež hlazený stůl jim každému stavěla vpředu. 55 Klíčnice ctná jim přinesla chléb, jejž na stolky dala, přidavši jídel hojně, jež ochotně ze zásob nesla. Podnosy s všelikým masem pak zdvihl a předložil kraječ každému z nich, pak ze zlata číš jim postavil vedle. Rusý je Meneláos tam vítal vlídně a pravil: 60 „Berte si jen, buď po chuti vám — však teprve potom, až byste pojedli dosti, se zeptám, kteří jste muži. Nijak se nezvrhla ve vás, jak vidět, vznešenost otců. Z králů vládnoucích žezlem a živených Diem jste vzešli! Mužů, jako jste vy, muž nízký nebývá otcem!“ 65 Řekl a býčí hřbet jim předložil velice tučný, pečený, rukou jej vzav. Ten ku poctě jemu byl určen. Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, tenkráte Télemachos děl k synovi Nestora vládce, 70 hlavou k němu se skloniv, by ostatní nemohli slyšet: „Pohleď, Nestorův synu, jenž nad jiné milý’s mi v srdci, jaký tu od bronzu lesk, též od zlata, třpytného kovu, po domě hlaholu plném — i od stříbra, slonové kosti! Jen snad jediný Zeus má v Olympu takový palác! 75 Co je tu nesmírných krás, já s úžasem na to se dívám!“ Rusý Átreův syn však zaslechl rozmluvu tuto, proto se ozval takto a pravil perutná slova: „Diovi, příteli milý, by nikdo se nemohl rovnat! Nesmrtný jeho je palác i všecken majetek jeho. 80 Z lidí majetkem svým snad někdo se může mi rovnat — jiný snad ne — jej já, když mnoho jsem zkusil a bloudil, teprve v osmý rok jsem s loďstvem jej přivezl domů. Na Kypros, do Foiníkie i Aigypta, bloudě, jsem přišel, k Aithiopům i v sídónský kraj; též k Erembům dálným, 85 ano i v libyjskou zem, v níž jehně má zakrátko rohy, také průběhem roku se líhnou tam třikráte ovce. V oněch krajinách nikdo, ni majetník stáda ni pastýř o sýr nemají nouze, ni o maso, o mléko sladké, nýbrž pořáde dost jim dává dobytek mléka. 90 Zatím co po zemích těch jsem bloudil, sbíraje hojné zboží, milého bratra mi jiný usmrtil náhle, bratra, jenž netušil nic — lstí vlastní manželky kleté. Proto i majetek tento, jímž vládnu, mi k radostí není. Od otců, kdokoliv jsou, již jistě jste slyšeli o tom, 95 neboť množství běd jsem zkusil a domácnost ztratil, v níž se mi blaženě žilo a dost jsem měl vzácného jmění. Radš bych v paláci byl jen s třetinou majetku toho, kdyby jen mužové žili, co zhynuli, vzdáleni jsouce od Argu, pastviště koní, tam v širé krajině trójské. 100 Přece však já, ač pro všecky lkám, pln stesku a nářku, pro reky, každou chvíli, zde ve svém paláci sedě — jednak polehčím srdci, když běduji, jindy však zase ustávám lkát, vždyť hrozný žal nás omrzí záhy — přec však nad těmi všemi, ač smuten, netruchlím tolik 105 v duši jak nad jedním z nich. Můj spánek a jídlo mi kalí vzpomínka naň, vždyť tolika běd z nás nezkusil nikdo, kolik jich Odysseus přestál a zakusil. — Jemu se tedy útrap dostati mělo a mně zas stálého žalu nad ním. Již dlouhý čas jest v cizině, nevímeť ani, 110 zdali je mrtev či živ. Proň jistě se manželka souží, rozumná Pénelopeia i Láertés, vládyka starý, jakož i Télemachos, jejž opouštěl, sotva se zrodil.“ Řekl a pro otce tím v něm vznítil po nářku touhu. Uslyšev o otci svém, hned s víček vyronil slzu, 115 když svůj nachový plášť byl dříve si před oči zdvihl oběma rukama svýma. A Meneláos to spatřiv, ihned přemýšlet počal i ve svém srdci i v mysli, zdali ho nechati má, až sám by se o otci zmínil, či se ho vyptávat dříve a po všem pátrati zvláště. 120 Co on přemýšlel takto i ve svém srdci a v mysli, z komnaty s vysokým stropem, a vonné, Helena přišla, stejnou postavu majíc jak Artemis se šípem zlatým. Lenošku skladnou snadno jí Adrésta na místo kladla, Alkippa koberec nesla, jenž z jemné vlny byl utkán, 125 Fýló stříbrný koš, jejž darem kdysi jí dala Alkandra, Polyba choť, jenž bydlil v aigyptských Thébách, v městě, kde ve všech domech je pokladů složeno nejvíc. Tento dal Meneláovi dvě stříbrné koupací vany, dal mu i trojnoží dvé, též deset talentů zlata. 130 Manželka Heleně zvlášť pak poslala líbezné dary: dala jí zlatý kužel a košík s kolečky vespod, stříbrný, okraj jeho byl vrouben dokola zlatem. Ten tedy přinesla Fýló a před svou paní jej dala, košík, jenž umělou přízí byl naplněn, na něm pak samém 135 kužel navrchu ležel, jsa obalen brunátnou vlnou. Helena na křeslo sedla, jež vespod podnožku mělo, načež manžela svého se po všem tázala takto: „Manžele živený Diem, zda víme už, z kterého rodu tuhleti mužové jsou, již do domu našeho přišli? 140 Pravdu-li řeknu či klam? Však srdce mě nutí to říci, neboť podoby té, jak myslím, nižádný nemá ze všech mužů ni žen, já s úžasem na něho hledím, kterak podoben jest ten cizinec Odysséovu synovi Télemachovi, jejž opouštěl, sotva se zrodil, 145 rek ten, když achajský lid — jen pro mne, tu nestoudnou ženu — odplul pod trójské hradby a zamýšlel odvážnou válku.“ Rusý pak Meneláos jí na to dal odpověď tuto: „Tak teď myslím i já, jak tušíš, manželko moje. Také takové nohy měl on, měl takové ruce, 150 takové pohledy očí, i hlavu i na hlavě vlasy. — Právě jsem na něj vzpomněl a počal jsem vyprávět o tom, kolik podstoupil strastí a zkusil žalostných útrap, pro mne. Tu vyronil host zpod zraků bolestnou slzu, když svůj nachový plášť byl dříve si před oči zdvihl.“ 155 Na to mu Peisistratos, syn Nestorův, odvětil takto: „Vladaři živený Diem, ty mocný národa vůdce, jeho to rodný syn jest opravdu, jak jsi teď řekl, jest však rozvážné mysli a velmi se ostýchá v duši marnou pronášet řeč, když takto sem po prvé přišel, 160 před tebou, jehožto hlas, jak božský, slyšíme rádi. Nestór, gerénský jezdec, mě z domova zároveň poslal, abych ho sprovodil sem — vždyť velice touží tě spatřit — zda bys mu poradit chtěl buď nějaké slovo neb skutek. Množství strastí má syn, když z domova vzdálen je otec, 165 nikoho nemaje v domě, kdo chtěl by mu spojencem býti. Tak je i s Télemachem — jest bez otce, nikoho nemá, kdo by mu v národě chtěl být pomocen odvrátit zhoubu.“ Rusý tu Meneláos mu na to dal odpověď tuto: „Nastojte! Do domu mého mi syn teď přichází právě 170 nadmíru milého muže, jenž tolik vytrpěl pro mne. Mělť jsem naději já, až vrátí se, že ho pak poctím nejvíc z Argeiů všech, jen kdyby nám po lodích rychlých Olympan, vidoucí v dálku, byl popřál do vlasti návrat. Byl bych mu vykázal město, zde v Argolsku, vystavěl palác, 175 až bych ho z Ithaky sem byl přivedl s jměním i synem, se vším i národem jeho, a z měst bych vyprázdnil jedno, z těch, jež v okolí stojí a já jsem vladařem jejich. Bydlili bychom tu oba a často se scházeli spolu, naší pak lásce a štěstí by nic již nebylo v cestě, 180 leda až mrákotná smrt nás oba by pokryla temnem. Avšak radosti té sám bůh nám patrně nepřál, od něhož ubožák ten byl jediný návratu zbaven.“ Pravil a roznítil tím v nich všechněch po nářku touhu. Plakala Helena z Argu, jež dcera je Kronovce Dia, 185 plakal i Télemachos i Átreův Meneláos. Ale ni Peisistratos se nemohl ubránit slzám, poněvadž na Antilocha si vzpomněl, slavného reka, kterého zabil Memnón, syn slavný zářivé Zory. Na toho tedy si vzpomněl a pravil perutná slova; 190 „Ty že jsi, Átreův synu, vždy moudrý nad jiné lidi, říkával Nestór kmet, když někdy jsme vzpomněli tebe v našem paláci doma, když druh jsme se tázali druha. Pročež, je-li ti možno, mne poslechni, neboť já nerad žalným se oddávám nářkům, když večeřím — ráno zas vstane 195 Zora, jež rodí se s jitrem, ač jinak za zlé to nemám nad tím buditi nářek, kdo osudu došel a zemřel. Vždyť je to jediná čest, již nebohým vzdáváme lidem, s hlavy si ustříhnout vlasy a s tváří skropiti slzu. Mně též zahynul bratr — a nijak nejhorší nebyl 200 z Argeiů kdys. — Tyť jistě to víš, však já se s ním ovšem nesetkal, aniž ho spatřil — však nad jiné Antilochos vynikal prý: on nejlepší byl jak v běhu tak v boji.“ Rusý pak Meneláos mu na to dal odpověď tuto: „Příteli, všecko, cos pravil, by každý rozumný člověk 205 řekl a učinil též, byť nad tebe věkem byl starší, vždyť máš takého otce — a proto tak rozumně mluvíš! Přesnadno mužův rod jest poznati, kterému hojné štěstí usoudil Zeus v den zrození jeho i sňatku. Podobně teď též Nestoru dal, den ze dne že stále 210 ve svém paláci sám své stáří blaženě tráví, synové jeho jsou moudří a kopím výborně vládnou. Tak tedy pláč, jenž vypukl dřív, již potlačme nyní, hostiny radš teď pomněme zas. Nechť na ruce vodu nalejí nám, vždyť času je dost až ráno se radit, 215 Télemachovi i mně — pak podrobně budeme mluvit.“ Toto děl Meneláos. Hned nalil jim na ruce vody obratný Asfalión, druh vladaře proslaveného. Po jídlech předložených a schystaných zvedali ruce. Helena, zrozená z Dia, však jiný si smyslila záměr: 220 Vhodila kouzelný lék jim do číše, ze které pili, tišící žalost i hněvy a hojící všeliké strasti. Kdokoli polkne ten lék, jenž v měsidle s vínem je smíchán, tomu již den ten celý ni slzička neskane s tváří, byť mu i zemřela máť neb vlastní roditel jeho, 225 kdyby i před jeho tváří mu bratra neb milého syna vraždili ostrým mečem — a na vlastní oči to viděl. Takové mocné léky, a účinné, Diova dcera měla. Ty Thónova choť jí svěřila, Polydamna, z Aigypta. Živná prsť tam rodí přemnoho bylin, 230 míchaně: mnohé zhoubné a mnohé uzdravující. Tam jest lékařem každý — a nad všecky na světě lidi zkušeni jsou, vždyť Paiéón bůh jest praotcem jejich. Když tam dala to kouzlo a kázala nalíti vína, opět se ujala slova a řekla mu odpověď tuto: 235 „Vladaři živený Diem a také přítomní tuhle synové vzácných mužů, hned tomu hned onomu z lidí udílí Zeus jak dobré tak zlé, vždyť vše mu je možné. Nyní hodujte dále, a sedíce v paláci tady, bavte se hovorem družným, chciť vyložit veselý příběh. 240 Všeho bych nemohla říci ni podrobným způsobem vyčíst počet zápasů všech, jež ztužilý Odysseus svedl. Jenom tohle, co proved’ a troufal si hrdina silný v Tróji, kde tolik strastí jste musili, Achajci, snášet: Jednou on sám své tělo si ranami potupně zmrskal, 245 potom i chatrný plášť, jak čeledín, přes plece hodiv, do města širokých tříd, v němž nepřítel bydlil, se vloudiv, jiným se člověkem stavěl a žebráka ze sebe dělal, takého, jakým nikdy se nejevil v achajských lodích. V takovou podobu skryt šel do Tróje. Nikdo tam ani 250 nemukl. Jedině já jej poznala v přetvářce jeho. Tu jsem mu otázky kladla — on vždy se jim chytrácky vyhnul. Když však jsem dala mu koupel a olej k natření těla, když jsem jej oděla v šaty a mocnou přísahu vyřkla, dříve že nezradím Tróům, že Odysseus do města přišel, 255 dokud by k rychlým lodím a ke stanům nepřišel nazpět, tu teprv celý mi plán, jejž chystali Achajci, zradil. Potom když množství Tróů svým břitkým usmrtil mečem, odešel k Argeiům nazpět a mnohou jim přinesl zprávu. Hlasitě Trójanky druhé tam kvílely, ale mé srdce 260 plesalo, vždyť můj duch již dávno se k návratu klonil, neboť jsem nad bludem svým tam plakala, k němuž mě svedla Afrodíta, když z vlasti mě mé tam přivedla milé, když jsem zradila dceř, svůj manželský pokoj a muže, ačkoli neměl vady ni v rozumné mysli ni v kráse.“ 265 Rusý tu Meneláos jí na to dal odpověď tuto: „Všecko to pravdivé jest, co’s pravila, milená ženo. Já přec tolika již jsem poznal mysl a snahy mužů hrdinské mysli a mnohé země jsem prošel, avšak takého muže jsem neviděl na vlastní oči, 270 jaký byl milený duch, jejž ztužilý Odysseus míval. Na příklad tohle co proved a muž ten silný si troufal uvnitř v tesaném koni, v němž Argejci, šlechtici vesměs, sedíce, vraždu a smrt všem trójským mužům jsme nesli. Vtom tam přišla jsi ty — toť musil tě pobídnout k tomu 275 bůh, jenž úmysl měl dát oslavu trójskému vojsku, také i Déifobos, muž podobný bohům, šel s tebou. Třikrát, hmatajíc všude, jsi obešla dutou tu skrýši, potom zřetelně jménem jsi volala achajské vůdce hlasům manželek všech své volaní podobným činíc. 280 Tehdáž Týdeův syn, já sám, též Odysseus slavný, sedíce v jejich středu, jsme slyšeli, kterak jsi vzkřikla. Všichni jsme povstali v ráz, vždyť v srdci jsme vřele si přáli vyjít ze skrýše ven neb rychle ti odvětit z nitra, Odysseus nám však bránil a zdržel dychtivost naši. 285 Potom už každý z nich byl potichu, z achajských synů, Antiklos jediný jen chtěl nahlas ti odpověď dáti. On však rukama svýma jej držel za jeho ústa, Odysseus, pořád a pořád a spasil tak Achajce všecky — potud, až Athénská Pallas tě odvedla od koně stranou.“ 290 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Vladaři živený Diem, ty mocný národů vládce, ach tím hůř, vždyť žalnou svou smrt tím nemohl zdržet, kdyby kdo ve hrudi své byl míval i železné srdce. Teď však zaveďte nás již na lože, bychom už také 295 konečně sladkým spánkem se na loži občerstvit mohli!“ Řekl a Helena z Argu svým služkám dávala rozkaz, v předsíni postavit lůžka a prostřít povlaky na ně, krásné, nachové barvy, a rozestřít koberce přes ně, vlněné pokrývky navrch, by mohli se přikrýti jimi. 300 Služebné z komnaty vyšly a v rukou světlo jim nesly, ustlaly v předsíni lůžka, a hérold vedl tam hosty. Tam tedy, v předsíni domu, si na lože ulehli k spánku hrdinský Télemachos a Nestorův rozenec vzácný. Átreův syn však sám spal v zadní paláce části, 305 Helena s oděvem dlouhým mu po boku, vznešená paní. Zora když s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, vladař mohutný hlasem se zvednuv se svého lůžka, oblekl šat, pak břitký meč k svým pověsil plecím, potom na nohy lesklé si přivázav opánky krásné, 310 ze své komnaty vyšel, jsa bohům na pohled roven, přisedl k Télemachovi a těmito promluvil slovy: „Jaká tě potřeba asi, ó hrdinský Télemachu, po širém mořském hřbetě sem přivedla do skvělé Sparty? Tvá to či obecní věc? Teď řekni mi neklamnou pravdu!“ 315 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Vladaři živený Diem, ty mocný národa vládce, jdu sem, zda nějakou zvěst bys mohl mi o otci říci. — Můj jest vyjídán dům, má žírná pole mi zpustla. Příbytek můj jest nepřátel pln, již stále a stále 320 bijí mi četné ovce a lesklé loudavé krávy, ženiši mateře mé, již naduté pýchy jsou plni. Proto se utíkám teď k tvým kolenům, zda bys mi nyní otcovu žalnou smrt chtěl vylíčit, jestli’s ho spatřil vlastníma očima svýma, či od jiných slyšel, že v světě 325 dosud se plahočí kdes, vždyť máť jej zrodila k strastem. Nic však ze šetrnosti neb soucitu mírniti nechtěj, nýbrž přesně mi vylož, co’s vlastníma očima viděl! Prosím tě, jestli ti kdy můj roditel, Odysseus řádný, slovo neb nějaký čin byl slíbil a veskrze splnil 330 v Tróji, kde tolik strastí jste musili Achajci snášet, na to si nyní vzpomeň a pověz mi neklamnou pravdu!“ Rusý tu Meneláos, pln nevole, odvětil takto: „Aj, toť pochyby není, že lehnout chtěli si v lůžko hrdiny chrabrého ducha, ač sami jsou zbabělé mysli. 335 Jako když uloží laň svá mláďata vylíhlá právě, ssající, v houšť, v níž silný lev má bydliště svoje, sama pak po stráních běhá a úvalech porostlých travou, na pastvě, zatím co lev zas ve své se bydliště vrátě lani a mláďatům jejím tam bídnou připraví zhoubu, 340 podobně ženichům on kdys bídnou připraví zhoubu. Kéž by jen, otče ty Zéve, i Athéno, kéž by jen Foibe, takým jsa, jakým býval, když na Lesbu vzdělaném dobře povstal a s Filomélovcem se do půtky o závod pustiv, o zem praštil jím prudce — i zplesali Achajci všichni. — 345 Kdyby se Odysseus nyní, jsa takový, s ženichy potkal, všichni by rázem zašli, a chuť by jim k ženění zhořkla. O tom, nač se mne ptáš, zač prosíš mne, nikdy ti jinou od pravdy odchylnou řeč bych neřekl, nezklamal nijak, nýbrž co mořský kmet, jenž nezná klamu, mi řekl, 350 z toho ni jednoho slova ti zatajit nechci ni zakrýt. Ač jsem pospíchal domů, mě v Aigyptě zdrželi ještě bohové, neboť jsem dřív jim slavnostní úspěšné žertvy nevzdal, a bohové chtějí, by dbalo se příkazů jejich. Na moři bouřlivých vln jest rozložen jakýsi ostrov 355 v popředí aigyptské země, a zovou jménem jej Faros, tolik jsa od země vzdálen, co dutý koráb by za den ujel, když ostrý vítr jej pudí odzadu k spěchu! Jest tam i vhodný přístav, kde strkají souměrné lodi se souše na mořskou tůň, když tmavé si naberou vody. 360 Bozi mě po dvacet dní tam poutali. Neváli vůbec větrové vanoucí mořem, již všechněm korábům dutým po širém mořském hřbetě jsou průvodci při jejich plavbě. Byl by mi došel už pokrm, a s ním též síla mých lidí, když vtom bohyně jakás, jež mořského starce je dcera, 365 Prótea velmocného, mi pomohla, soucitem jata, Eidotheá, vždyť nejvíce v ní jsem probudil lítost. S ní jsem potkal se sám, když chodil jsem opodál druhů, kteří lovili ryby, kol ostrova chodíce stále, na hroty křivých udic, když hlad jim žaludek týral. 370 Ona tu přistoupla ke mně a tato mi pravila slova: ,Bláhový’s cizinče, člověk — až přespříliš — slabého ducha! Či snad z úmyslu chabneš, a těší tě útrapy snášet? — Kterak tu dlouhý čas již prodléváš! — Docela žádné pomoci nemůžeš najít, a zmužilost druhů ti mizí!‘ 375 Řekla, já na její řeč jsem dal jí odpověď tuto: ,Jakkoli, božko, se zveš, já skutečnou pravdu ti řeknu, já že tu proti své vůli jsem zdržován — nejspíš jsem bohy nesmrtné urazil nějak, co sídlí na nebi širém. Ty však říci mi rač — vždyť bohům všecko je známo — 380 kdo mě tu z bohů poutá a zdržuje v odchodu odsud. Řekni, jak v rodnou se zem zas vrátím po rybném moři!‘ Děl jsem, a bohyně jasná mi dala hned odpověď tuto: ,Cizinče, já ti to povím a zcela ti pravdivě řeknu: Chodívá sem kýs mořský kmet, jenž neklame nikdy, 385 Próteus to, aigyptský bůh. Jest nesmrtný — jemu jsou všecky mořské hlubiny známy a Poseidónu je poddán. Ten jest, jakož se dí, můj otec a já jeho dcera. Tohoto kdyby ses moh’ tak zmocniti, nastraže léčku! On by ti naznačil směr tvé cesty i dalekost její, 390 též jak v rodnou se zem zas dostaneš po rybném moři. Také, kdyby sis přál, on řekne ti, živený Diem, co as v paláci tvém jest dobrého, co je tam zlého, zatím co na dlouhé pouti, a obtížné, z domu jsi vzdálen.‘ Řekla, já na její řeč jsem dal jí odpověď tuto: 395 ,Teď však řekni mi sama, jak nastrojit na kmeta léčku, aby mi neušel nějak, mě zhlédna, neb z předtuchy předem, neboť věc je to těžká, by člověk překonal boha.‘ Děl jsem, a bohyně jasná mi ihned pravila toto: ,Cizinče, já ti to povím a skutečnou pravdu ti řeknu: 400 Kdykoliv Hélios bůh jest rozkročen nad středem nebes, přijde sem mořský kmet, jenž v ničem se nemýlí nikdy, pokryt jsa čeřivem temným, jež způsobí Zefyrův vítr. Když pak vystoupí z vln, hned v duté sluji si lehne. Tuleni hromadně spí kol Prótea, děti to krásné 405 bohyně zrozené v moři, když vystoupli ze sivé tůně, odporný z mořských hlubin tam zápach vydechujíce. Tam já zavedu tebe, jak Zora se objeví ráno, pak tě tam položím k nim. Ty dobře si soudruhy vyber, tři, jež nejlepší máš v svých lodích pokrytých pevně! 410 Každý ti čarovný čin teď povím tohoto starce: Tuleně ze všech nejdřív si obejde kolem a spočte, když pak je po pěti sečte a všecky je obhlédne zrakem, lehne si do středu jich jak pastýř do stáda ovcí. Jakmile shlédnete jej, jak na zem si ke spánku lehl, 415 hned pak na mysli mějte i statečnost ducha i sílu! Držte ho, byť se i vzpíral a vymknout chtěl se vám z rukou! Zkusí se ve všecko změnit, co na naší pozemské půdě vůbec se rodí a hýbe — i ve vodu, planoucí oheň. Vy však držte ho pevně a ještě ho tiskněte více! 420 Ale až konečně sám zas lidskou řečí se zeptá, onen maje zas tvar, v němž zřeli jste k spánku ho lehat, pak již násilí nechej, a můžeš starce zas pustit, reku, a na to se zeptej, kdo z bohů asi tě stíhá, též jak v rodnou se zem zas vrátíš po rybném moři.‘ 425 Řekla a vrhla se v tůň, jež velice zvlněna byla. Já ale nazpět k lodím, jež ležely na břehu v písku, kráčel, a po cestě té v mé hrudi se bouřilo srdce. Ale když ke své lodi a k hladině mořské jsem sešel, hned jsme si schystali jídlo, a noc již nastala božská. 430 Potom na břehu mořském jsme všichni si ulehli k spánku. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, u moře širokých drah jsem já již po břehu kráčel, k bohům vroucně se modle, a tři jsem soudruhy vedl, k nimž jsem v podnicích všech měl největší důvěru vždycky. 435 Zatím se v mořský klín zas bohyně vnořila širý, ze čtyř tuleňů kůže mi z mořských vynesla hlubin, začerstva stažené všecky, a chystala nástrahu otci. Potom na břehu v písku nám zřídivši ložiska čtyři, na nás čekala sedíc. Když přišli jsme k bohyni samé, 440 kázala lehnout si řadou a všecky nás oděla v kůže. Hrozné bylo by nám v nich ležeti: strašlivý zápach z tuleňů živených mořem nás týral záhubně všecky — neboť kdopak by z nás chtěl ležet s obludou mořskou? Nám však pomohla sama a výborný prostředek našla: 445 přineslať voňavku božskou a pod nos ji každému dala, která voněla libě a z oblud zmařila zápach. Takto jsme s trpělivostí tam čekali po celé jitro. Tuleni hromadně z vln pak vystoupli. Ti se tam všichni potom skupili řadou a lehli si na břehu mořském. 450 V poledne vystoupil z vod sám kmet. Své tuleně našed tučné, obešel všecky a zase je spočítal přesně. Nejdřív přičetl nás k těm netvorům, netuše pranic, že by to nástraha byla, a sám pak lehl si k spánku. S křikem jsme na něj se vrhli a starcovi rukama tělo 455 svírali. Záludných lstí však stařec nepustil s mysli: Ve lva s mohutnou bradou se nejdřív proměnil Próteus, potom hadem se stal, pak pardálem, velikým kancem, ve strom s vysokým listím neb v plynnou vodu se měnil. My však nezlomnou silou jej drželi, statečni v srdci. 460 Když však tohoto starce již úklady počaly mrzet, tehdy se ujal slova a řekl mi otázku tuto: ,Kdo to jen, Átreův synu, ti z bohů tuto dal radu, v nástrahách proti mé vůli, mě přistihnout? — Čeho si přeješ?‘ Řekl, já na jeho řeč jsem dal mu zas odpověď tuto: 465 ,Starče, ty dobře to víš — proč vytáčkou na to se tážeš? — Já tady dlouhý čas již prodlévám, docela žádné pomoci nemoha najít, a zmužilost srdce mi mizí. Ty však říci mi rač, vždyť bohům všecko je známo, kdo mě tu z bohů poutá a zdržel mě v odchodu odsud, 470 řekni, jak v rodnou se zem zas vrátím po rybném moři!‘ Děl jsem, on ihned se ozval a řekl mi odpověď tuto: ,Ty’s měl Diovi otci a veškerým ostatním bohům krásné oběti vzdáti — a odplout, abys co nejdřív plavbou po třpytném moři se do země otcovské dostal. 475 Neníť losem ti dáno, bys spatřil své milé a přišel ve svůj výstavný palác a do své otcovské země, leč že bys k Aigyptu vodám, té nebem živené řeky, znova se vydal nazpět a svaté slavnostní žertvy bohům nesmrtným vzdal, již sídlí na nebi širém, 480 potom ti teprv návrat, jejž zamýšlíš, bohové dají.‘ Toto mi děl ten stařec, a moje se sklíčilo srdce. Velelť, bych v aigyptskou zem zas poznovu po mlžném moři odplul a dlouhou tu pouť zas vykonal, obtíží plnou. Přec však jsem slova se ujal a řekl mu odpověď tuto: 485 ,Kmete, to zajisté všecko, jak velíš, vykonám jistě. Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, všechen-li achajský lid v svých lodích se bez škody vrátil, kterých jsme, Nestór a já, tam nechali, plujíce z Tróje, či kdos na lodi z nich snad trpkou zahynul smrtí, 490 aneb v náručí přátel, když ke konci přivedl válku.‘ Děl jsem, on ihned se ozval a řekl mi odpověď tuto: ,Pročpak to, Átreův synu, chceš věděti? Netřeba tobě znát to a zkoumati též mou vědomost — nemyslím totiž, dlouho že bez pláče budeš, až všecko se úplně dovíš: 495 Mnozí zajisté z nich jsou zabiti, mnozí jsou živi. Při svém návratu však dvé vladařů toliko zašlo z Achaiův oděných kovem — vždyť bojů’s byl účasten také. Jeden kdes na širém moři je zdržován, zaživa ještě. Aiás byl stižen zhoubou i s koráby o dlouhých veslech. 500 Nejdříve Poseidáón jej přihnal k vysokým Gýtám, velkým to skalním tesům, a takto jej zachránil z moře. Tak by byl ušel smrti, ač Pallas se horšila na něj, kdyby byl nemluvil zpupně a nebyl tím velice zbloudil. Tvrdilť, že bez bohů, sám, z těch propastí unikl mořských. 505 Uslyšel Poseidáón, jak chlubná pronesl slova, ihned trojzubce svého se rukama silnýma chopiv, vrazil do gýrských skal, jež rázem rozštěpil ve dvé. Skála tam zůstala sice, však do moře úlomek spadl, na kterém Aiás seděl a před chvílí velice zbloudil. 510 V nesmírnou nesl jej tůň, jež nadmíru zvlněna byla. Tak tam zahynul Aiás a v solné se utopil vodě. Unikl sic tvůj bratr a vyhnul smrti se šťastně na dutých korábech svých, byv zachráněn velebnou Hérou. Když však doplouti měl, již zakrátko, k strmému mysu 515 Maleiím, tehdáž bouř jej najednou přepadši prudká, na rybné moře ho nesla, an zhluboka ze srdce vzdychal, k hranicím oné země, kde míval Thyestés sídlo, dřív, však Thyestův syn tam tenkrát, Aigisthos, sídlil. Ale když potom i odsud se bezpečný jevil mu odjezd, 520 bůh jim dal příznivý vítr, a šťastně se dostali domů. Ach, jak radosti pln zas vkročil na rodnou půdu! Milenou vlast svou líbal a objímal, s očí mu hojně kanulo vřelých slz, když, blažený, otčinu spatřil. Zvěd, jenž na hlídce byl, jej zahlédl. Postavil jej tam 525 Aigisthos, úskočný muž, jenž v odměnu za to mu slíbil dáti dva talenty zlata. On rok tam bedlivě hlídal, aby mu neprošel tajně a nesáhl k obraně rázné. Zvěd šel do hradu rychle, by řekl to vladaři mužstva. Ihned záludnou lest pak vymyslil Aigisthos na něj: 530 Dvanáct vybraných mužů, již v národě nejlepší byli, v zálohu skryl, však připravit kvas zas poručil jinde. Potom mu naproti vyjel, by přivítal Agamemnona, Aigisthos s koni a vozy — však smýšlel hanebný úklad: Vedl jej v dům, an netušil smrt, však potom ho zabil 535 při hodech, jako když býk jest usmrcen nad vlastním žlabem. Neušel z králových druhů ni jediný, kteří s ním přišli, neušel z Aigisthových — ti všichni tam v paláci padli.‘ Toto mi děl ten stařec, a moje se sklíčilo srdce. Na písku sedě jsem plakal, a duše má nepřála sobě 540 dál již na světě žíti a vidět sluneční světlo. Když jsem se naplakal dosti a zoufale nazmítal v písku, tu pak mořský kmet zas promluvil, neznalý klamu: ,Nechtěj už, Átreův synu, tak dlouho a trvale plakat, poněvadž žádného konce tím nedojdem, nýbrž se pokus, 545 jak bys co nejdříve možná zas přišel v otcovskou zemi. Buď jej živého ještě tam zastihneš, nebo jej možná Orestés zabije dříve, a ty pak bys ku pohřbu přišel.‘ Toto mi řekl ten stařec, a duch můj mužný a srdce, ačkoli jsem byl truchliv, mi poznovu okřály v hrudi. 550 Tu jsem se ozval takto a mluvil perutná slova: ,O těchto tedy již vím, však jmenuj mi třetího muže, který, ještě jsa živ, jest na širém zdržován moři — či by snad byl již mrtev? Chci slyšet to, jakkoli truchliv.‘ Děl jsem, on ihned se ozval a řekl mi odpověď tuto: 555 ,To jest Láertův syn, jenž bydlí v ithacké zemi. Toho jsem na výspě zřel, jak prudké prolévá slzy, v obydlí Kalypsy nymfy jsa poután proti své vůli. Avšak není mu možno, by do země otcovské přišel: nemáť korábů s vesly ni soudruhů, kteří by nazpět 560 po širém mořském hřbetě mu cestou průvodci byli. Tobě však souzeno není, bys, vladaři živený Diem, v Argolsku, pastvišti koní, měl osudu dojít a zemřít: v rovinu élysijskou tě nesmrtní bohové pošlou, na samých hranicích země, kde rusý je Rhadamanthys. 565 Na ní smrtelný lid svůj život nejsnáze žije: není tam sněhových vánic ni bouří ni lijáků prudkých, nýbrž Zefyru dech tam hlasným ševelem vane, posílán Ókeanem, by váním zchlazoval lidi, ježto jsi Helenin manžel a Diovým zetěm jim sloveš.‘ 570 Řekl a vrhl se v tůň, jež velice zvlněna byla. Já ale nazpět k lodím i s průvodci rovnými bohům kráčel a po cestě té v mé hrudi mi bouřilo srdce. Ale když k rychlé lodi a k hladině mořské jsme sešli, hned jsme si schystali jídlo, a noc pak nastala božská. 575 Tu tedy k příboji moře jsme odešli k spánku si lehnout. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, nejdřív jsme na jasnou tůň své koráby s pobřeží stáhli, potom jsme dávali stěžně i plachtoví v souměrné loďstvo, naposled vstoupili plavci a k veslovým kolíkům sedli, 580 veslem zpěněnou tůň pak tepali, sedíce řadou. Zas jsem v Aigyptu vodách, té nebem živené řeky, zakotvil koráby svoje a slavnostní úspěšné žertvy vzdal. Když bohů hněv jsem smířil žijících věčně, rov jsem bratrovi zřídil, by navždy měl nezmarnou slávu. 585 Skončiv to, plul jsem nazpět. I dali mi příznivý vítr bozi, již v otcovskou zemi mě narychlo poslali milou. Ty však v paláci mém tou dobou ještě se pozdrž, až by as jedenáct dní neb dvanáct svou skončilo dráhu! Potom tě vypravím čestně a skvostné ti věnuji dary: 590 koňů dám tré, dám hlazený vůz, pak ještě ti k tomu přidám překrásnou číš, bys, vzdávaje nesmrtným bohům oběti, na věčný čas měl také vzpomínku na mne.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Nechtěj mne, Átreův synu, zde zdržovat po dlouhou dobu! 595 Já sic po celý rok bych s radostí u tebe zůstal, aniž bych po svém domě a po matce pocítil touhu, neboť nadmíru rád tvé zprávy a hovory slyším, avšak mrzutí jsou již druhové, kteří mne v Pylu čekají, v posvátném městě — ty dlouho mě zdržuješ tady. 600 Dar, jejž hodláš mi dáti, mi vzácným pokladem bude. Koňů si v ithackou zem však nevezmu, nýbrž je tady nechám k okrase tobě: ty vládneš planině rovné, širé, kde jetele hojně i šáchoru, pšenice roste, samopše, ječmen bílý, jenž rodí široké klasy. 605 Nejsou však v Ithace louky ni široká rejiště koňská, jsou tam jen pastviny koz, však hezčí než pastviny koní. Nemáť z ostrovů žádný, jenž kloní se k hladině mořské, lučin a sjízdných míst, však nejméně Ithaka naše.“ Vladař mohutný hlasem se usmál po těchto slovech, 610 rukou jej pohladil vlídně a tuto mu odpověď řekl: „Věru dle toho, cos děl, můj milený, z krve jsi dobré. Změním ti tedy ten dar, vždyť mně to je úplně možno: Z darů, jichž v paláci mém jest velké složeno množství, ze všech ti nejvzácnější a nejhezčí darovat hodlám. 615 Měsidlo, umělé dílo, ti dám. — Jest z ryzího stříbra celé, a okraj jeho je vrouben dokola zlatem, Héfaistovo to dílo, mně zas je sídónský vladař, vládyka Faidimos dal, jenž do svého domu mě přijal, když jsem zavítal k němu — a to teď tobě chci dáti.“ 620 Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Mezitím hodovníci šli do domu božského krále, s sebou majíce ovce a mužů posilu, víno, manželky závojů krásných jim chutné pak podaly chleby. Tak tam skvostný hod byl strojen v králově domě.

625 Ženiši za té doby se před domem Odysséovým bavili házením disku a vrháním oštěpů lovčích na půdě upěchované, kde zpupně si vedli i jindy. Antinoos jen seděl a Eurymach podobný bohům, ženichů náčelníci, svou chrabrostí nad jiné přední. 630 Tehdy se přiblíživ k nim syn Froniův, Noémón statný, oslovil Antinoa a těmito slovy se tázal: „Víme už, Antinoe, či dosud není nám známo, z Pylu kdy písečného syn vládcův domů se vrátí? Odplul tam na mé lodi, a teď je mi korábu třeba: 635 v prostorný élidský kraj mám přeplout — mámtě tam koně. Dvanácte jest tam klisen, jež kojí mi robotné mezky, divoké — jednoho z nich sem hodlám přivézt a zkrotit.“ Řekl, ti užasli v mysli, vždyť nikdo z nich tušení neměl, v Pylos že nélejský odplul. Spíš každý se domníval jistě, 640 někde že navenku jest buď s bravem neb s pastuchou vepřů. Jemu zas Antinoos, syn Eupeithův, odvětil takto: „Neklamnou pravdu mi řekni, kdy odešel, kteří šli spolu z Ithaky vybraní mládci. — Či vlastní dělníci jeho se sluhy vypluli s ním? — Též tohle by učinit mohl! 645 To mi též pravdivě řekni, chciť o všem zprávu mít přesnou, zdali ti černou loď vzal násilím — proti tvé vůli —, či’s mu ji zapůjčil sám, když na tebe naléhal řečí!“ Noémón, Froniův syn, zas na to mu odvětil takto: „Sám jsem mu dal svůj koráb — a copak by učinil jiný, 650 když by ho takový muž, jejž útrapy týrají v duši, žádal, tu odepřít prosbu by opravdu nesnadno bylo! Mládci, již v našem lidu jsou po nás nejlepší ze všech, odpluli s ním, já viděl jsem sám, jak jejich byl vůdcem Mentór — neb nějaký bůh, jenž jemu byl podoben ve všem. 655 Tohle jen divno mi jest: já statného Mentora viděl za jitra včerejší den, jak do Pylu na koráb vstoupil.“ Tak tedy Noémón pravil a odešel k otcovu domu. Jim však zpupný duch byl naplněn oběma hněvem. Ženiši přestali hráti a sedli si společně s nimi, 660 ke kterým Antinoos, syn Eupeithův, mluviti počal, nevole pln, mrak zalil mu hruď, jež hněvem se mocně plnila, strašný žár jak plamen z očí mu sálal: „Proklatě! Troufalý čin byl proveden smělostí drzou od Télemacha — ta cesta! — My myslili, že se mu zkazí. 665 Navzdor tolika nám — jen tak — ten chlapeček zmizel, na moře koráb spustiv a nejlepší z lidu si vybrav! — Ten nám zatopí ještě! — Však Kronovec samému jemu sílu měl zlomiti dřív, než dožil se tohoto věku! Loď však rychlou mi dejte a do ní veslařů dvacet, 670 abych, až popluje z cesty, si v záloze počíhal na něj mezi skalnatým Samem a Ithakou v průlivu mořském, aby ta za otcem plavba se s koncem potkala smutným!“ Řekl, a všickni tu řeč hned schválili, každý byl pro to. Hned pak povstali z rady a v palác královský vešli. 675 Avšak Pénelopeia už dlouhou nebyla dobu neznalá záměrů těch, jež ženiši v mysli své snuli: všecko jí vyzradil Medón, jenž poslouchal úrady jejich, za dvorem paláce stoje, když uvnitř kuli své plány. Ihned palácem kráčel, by řekl to Pénelopeii. 680 Sotvaže vstoupil přes práh, hned pravila Pénelopeia: „Z které tě příčiny as sem poslali ženiši zpupní? Snad máš oznámit ženám, jež v paláci božského vládce slouží, by nechaly práce, a jim zas chystaly hody? Nikdy mne neměli chtíti — a vůbec se scházeti tady! 685 Kéž by ten dnešní den již posledně, posledně jedli! Vy se tu scházíte často a hojné mrháte jmění, statek to rozence mého, tak moudrého! Copak jste nikdy neslechli od otců svých, když ješte jste bývali malí, jaký Odysseus býval, když obcoval s vašimi otci? 690 Nečinilť nikomu křivdy ni slovem nikdy ni skutkem v lidu, jak u božských králů to nezřídka obyčej bývá: k jednomu chovají hněv, však druhého milují zase. On však vůbec nikdy se nechoval k nikomu zpupně. Špatné však smýšlení vaše a řádění mrzkosti plné 695 patrno jest — však za dobrý čin pak vděčnosti není.“ Rozumný hérold Medón jí na to dal odpověď tuto: „Kéž by jen, královno moje, to vrcholem neřesti bylo! Naopak! Mnohem horší a hroznější úmysl jiný ženiši mají v mysli — kéž Kronovec zabráni tomu! 700 Samého Télemacha chtí ostrým zabíti kovem, až by se vracel domů!! Onť odplul po otci pátrat do Pylu posvátného a odtud do skvělé Sparty.“ Řekl, a v okamžik ten jí kolena klesla i srdce, ztratila na dlouhý čas svůj hlas, slz příval jí zalil 705 oči, a řeč, již chtěla jim dít, jí uvázla v hrdle. Po chvíli nabyla řeči a řekla mu odpověď tuto: „Medonte, pročpak mi syn můj odešel? Vstupovat přece v koráby rychlé v plavbě on nemusil! — Lodi se mužům stávají mořskými koni a jezdí dalekým mořem. 710 Má-li i jeho snad jméno být smazáno z paměti lidstva?“ Rozumný hérold Medón jí na to zas odvětil takto: „Nevím, zda nějaký bůh jej ponukl, či ho snad jeho vlastní pobídl duch plout do Pylu, aby tam pátral po otci, zdali se vrátí, či kterou smrtí byl stižen.“ 715 Tak tedy promluvil hérold a odešel vládcovým domem. Duch jí v mučivý bol byl zahalen, neměla síly, aby si na židli sedla, ač mnoho jich po domě bylo, nýbrž sedla si na práh a v komnatě stavěné pracně počala žalostně lkát — kol kvílely služebné ženy, 720 co jich po domě bylo, i mladé věkem i staré. K nim pak, hlasitě lkajíc, se ozvala Pénelopeia: „Poslyšte, milé služky! Mně nejvíc dal Olympan strastí ze všech, co zrozeny byly a vyrostly zároveň se mnou. Nejdřív jsem ztratila muže, tak vzácného, hrdinu lvího, 725 který z Danaů všech svou zdatností nejvíce proslul, vzácného, jehožto slávy střed Argu i Hellas jsou plny, teď zas milý můj syn byl prudkými odnesen vichry bez slávy z paláce mého a nikdo mi neděl, že odjel. Ukrutné! — Copak ni vám ten nápad nepřišel žádné, 730 aby mě vzbudila ze sna, ač dobře jste věděly o tom, kdy on k černé lodi se z domova odebral duté? Kdybych to zvěděla tenkrát, že zamýšlí takovou cestu, byl by tu najisto zůstal, byť velice na cestu kvapil, nebo by mrtvolu mou byl v paláci opustit musil. 735 Honem některá z vás sem starého Dolia pozvi, sluhu, jejž otec mi dal, když k vám jsem z domu se brala, který mi stromový sad teď pěstuje, aby co nejdřív podrobně, přisedna k němu, to starému Láertu řekl, zdali by ve svém duchu si vymyslil nějakou radu, 740 z venkova do města přišel, by u lidu stýskal si na ty, kteří chtí zahubit jeho i potomka Odysséova!“ Na to zas pěstounka milá jí pravila, Eurykleia: „Na místě, děvuško milá, mě tvrdým probodni mečem, nebo mě nechej v domě — již nemohu dál ti to skrývat! 745 Já jsem věděla všecko a dala mu, začkoli žádal, jídlo a libé víno, však přiměl mě k přísaze velké, dřív že ti neřeknu nic, než dvanáctý den by se zjevil, lečže ho pohřešíš sama a uslyšíš, že se ti vzdálil, ježto by žalostný pláč tvé krásné zohyzdil tváře. 750 Teď však se umyj v lázni a čisté roucho si vezmi, vystup v komnatu horní a s tebou tvé služebné ženy, bohyni Athénu vzývej, jež bouřného Dia je dcera! Ta by jej ovšem potom i od smrti zachránit mohla. Kmeta, jenž ztýrán už jest, však netýrej! — Nemyslím totiž, 755 že by se Láertův rod byl nadobro blaženým bohům zprotivil. Některý přec z nich zůstane, kdo by měl vládu nad domem s vysokým krytem a žírnými navenku poli.“ Takto jí ztišila nářek a zdržela od pláče oči. Ona se umyla v lázni, a čisté roucho si vzavši, 760 vystoupla v komnatu horní, i její služebné ženy. V košík si nabrala zrní a vzývala Athénu takto: „Vyslyš mě, Nezmožitelná, ty Kronovce bouřného dcero, jestliže v paláci svém můj důvtipný Odysseus někdy tučné ze stehen maso ti spálil z ovce a tura, 765 na to si nyní vzpomeň a milého syna mi zachraň, od nás ženichy odvrať, již zlé jsou zpupnosti plni!“ Řekla a zalkala hlasně, a Pallas vyslechla prosbu. Ženiši náramný křik vtom spustili v komnatě stinné. Takto pak pravil ten onen z těch mládců zpupnosti plných: 770 „Kněžna, již mnozí chtějí, již jistě nám veselku chystá, avšak tušení nemá, že synu jest připraven zánik.“ Tak tam mluvil ten onen, však nevěděl, jak se to stalo. Ale tu Antinoos se ujal slova a pravil: „Zběsilci, hleďte se přec těch zpupných varovat řečí, 775 naprosto všech, sic někdo tu věc jim vyzradí dovnitř! Teď již povstaňme s místa a proveďme, potichu hezky, záměr, který se nám byl na mysli zalíbil všechněm!“ Pravil a dvacet mužů, těch nejlepších, zvolil si ze všech. Na mořský břeh pak vyšli a k rychlému korábu svému, 780 nejdřív na mořskou tůň svůj koráb s pobřeží stáhli, potom dávali stěžeň a plachtoví do lodi černé, načež pletivem z kůže si kvapili přivázat vesla, činíce patřičně všecko, a bílé napjali plachty. Zbraň pak na rychlou loď jim přinesli druhové statní. 785 Konečně spustili kotvy. Pak na břeh vystoupli sami, na němž požili jídla a čekali na příchod šera. Moudrá Pénelopeia však zatím v hoření síni ležela na lůžku lačná a nechtěla jídla ni pití, strachem, zda hrdinský syn jí unikne hrozící smrti, 790 či snad zahyne lstí těch ženichů nadmíru zpupných. Jako as přemýšlí lev, byv sevřen zástupem lovců, obavy pln, když nástražný kruh kol něho se úží, nejinak úzkosti plnou ji pojal sílivý spánek: usnula, klesnuvši zpět, když všecky jí ochably údy. 795 Pallas jiskrných zraků zas jiný si smyslila záměr: Stvořila lidský přízrak a Ifthímě podobný vzrůstem, dceři to Íkariově, jenž chrabrým hrdinou býval. Byla to Euméla choť, jenž bydlil v thessalských Ferách. Do domu božského vládce jej poslala bohyně Pallas, 800 přimět Pénelopeiu, jež žalem hlasitě štkala, aby již nechala nářku a kvílení plného pláče. Přízrak se protáhl v jizbu dle řeménku závory dveřní, stanul nad její hlavou a tato k ní promluvil slova: „Pénelopeio, ty spíš, jsouc v milém truchliva srdci! 805 Bohové žijící blaze to nechtí dopustit ani, aby ses rmoutila takto a plakala, vždyť se ti ještě vrátit může tvůj syn, jenž bohům vinníkem není.“ Moudrá Pénelopeia mu dala zas odpověď tuto, ačkoli ve snové bráně se v libý nořila spánek: 810 „Copakže přišla jsi k nám, má sestřičko? — Nikdy přec jindy nechodíš sem, vždyť daleko nás jest obydlí tvoje. Ty mě teď zveš, bych nechala běd, své žalostné trýzně, nesmírné, kterou se trápím i ve svém srdci a v mysli. Nejdřív jsem ztratila muže, tak vzácného, hrdinu lvího, 815 který z Danaů všech svou zdatností nejvíce proslul, vzácného, jehožto slávy střed Argu i Hellas jsou plny. Teď můj milený syn zas na duté lodi mi odplul, mladistvý hoch, jenž činů i slov jest nezkušen ještě. Pro něho běduji víc než pro ztrátu manžela svého, 820 pro něho všecka se třesu a obávám, že ho cos potká, aťsi už u lidí těch, k nimž odešel, aťsi už v moři. Vždyť má nepřátel mnoho, co na něho úklady strojí, chtíce ho zabíti dřív, než do země otcovské přijde.“ Na to pak mlhavý přízrak jí odvětil těmito slovy: 825 „Vzmuž se, a docela nic v své mysli se nelekej příliš! Taková průvodčí přec jej provází, jakou i jiní mužové chtěli by mít svým průvodcem, neboť to může, Pallas to Athénská sama, s tvým kvílením útrpnost majíc. Nyní mě poslala sem, bych poselství toto ti řekla.“ 830 Moudrá Pénelopeia jí na to zas odvece takto: „Jestliže’s bohyně vskutku a slyšela’s výpověď božskou, nuž pak zprávu mi dej též o mém ubohém muži, je-li kde na živu ještě a vidí sluneční světlo, či již podlehl smrti a sešel v Hádovo sídlo!“ 835 Na to pak mlhavý přízrak jí odvětil těmito slovy: „Nemohu o tvém muži ti podat zevrubnou zprávu, zdali je mrtev či živ — jest nehezké do větru mluvit.“ Řekl a unikl ven ten přízrak závorou dveřní, mizeje ve vzdušných váncích. I procitla ze spánku náhle 840 rozenka Íkariova, a milé jí okřálo srdce, že tak významný sen k ní přikvačil v temnotě noční. Ženiši do lodi vešli a vlhkou se plavili drahou, myslíce na kvapnou smrt, již chystali Télemachovi. Jakýsi skalný ostrov jest rozložen uprostřed moře 845 mezi skalnatým Samem a Ithakou, uprostřed obou, Asteris, nevelký sic, však po obou ostrova stranách ochranné zátoky jsou. Tam Danajci číhali na něj.