ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bohyně Athénská Pallas se vydala v prostornou Spartu synovi chrabrého vládce chtíc vštípit, statnému reku, v paměť, by se už vrátil a do své odešel vlasti. Tenkráte Télemachos i Nestorův potomek statný 5 u vládce proslaveného si v předsíni hověli v lůžku. Ale jen Nestorův syn byl lahodným přemožen spánkem, přítele sladký spánek však nepoutal: o otce starost za doby božské noci mu spánek plašila s očí. Pallas jiskrných zraků tu přistoupla k němu a řekla: 10 „Teď by už nebylo dobře, bys toulal se, z domova vzdálen, opustiv všecko své jmění a zanechav ve vlastním domě muže tak nadmíru zpupné. Ti všecko ti mezitím stráví, tvoje si rozdělí statky — a cesta tvá bude pak marná. Ty ale o to se přičiň, by vladař mohutný hlasem 15 pustil tě domů co nejdřív, bys ještě se s bezvadnou matkou shledal, vzdyť otec její i bratři jí důtklivě radí provdat se za Eurymacha, jenž vyniká nad druhé svými dary, jež nabízí za ni a zvyšuje manželské věno, sice pak bez tvé vůle ti z majetku odnese něco. 20 Víš přece, jaký as duch jest v ňadrech ženiných ukryt: tomu chce zvýšit jmění, kdo za ženu sobě ji vezme. Na své dřívější dítky a milého manžela z mládí nemyslí již, když zemřel, a dále se po něm už neptá. Ty se však sám již navrať a odevzdej veškero jmění 25 ze služek té, jež tobě se zdá být nejlepší ze všech, dokud vznešenou choť bys nenašel s pomocí boží. Jinou však vážnou ti věc teď prozradím — uvaž ji v mysli: Kdo jsou z ženichů přední, ti po tobě číhají bděle mezi skalnatým Samem a Ithakou v průlivu mořském, 30 chtíce tě zabíti dřív, než do země otcovské přijdeš. Z toho však nemám strachu: spíš leckoho pokryje země z ženichů těch, již jmění ti tvé jen mrhají stále. Ty však svou úpravnou loď hleď vzdalovat od oněch výsep, pluj též po celou noc, vždyť pošle ti příznivý vítr 35 za lodí onen z bohů, jenž pořád tě střeže a chrání. Jakmile v ithacké výspě se doplavíš k prvnímu břehu, loď svou do města pošli i s jejím veškerým mužstvem, sám však ze všeho nejdřív se vyprav k pastýři vepřů, vrchnímu strážci jich stád, jenž pořád je stejně ti oddán. 40 Prodli tam u něho noc, pak do města pastýře pošli k moudré Pénelopeii, by o tom podal jí zprávu, ty žes docela zdráv již domů se navrátil z Pylu!“ Toto mu pravila Pallas a odešla na širý Olymp. Přítele Télemachos pak vzbudil z libého spánku, 45 patou se mladíka dotknuv, a počal mluviti takto: „Probuď se, Nestorův synu, a koně své, ve běhu hbité, zapřáhni do svého vozu, ať můžem se na cestu vydat!“ Na to mu Peisistratos, syn Nestorův, odvětil takto: „Není naprosto možno, ač velice kvapíme odjet, 50 jeti teď noční tmou — však brzo již vysvitne Zora. Proto jen strpení měj, než dary nám naloží na vůz hrdinský Meneláos, syn Átreův oštěpem slavný, nežli tě potěší vlídně a opět domů tě pošle, neboť tu toho host den ze dne si vzpomíná potom, 55 kdo jej za hosta přijal a s láskou k němu se choval.“ Řekl, a zlatotrůnná se pojednou zjevila Zora. Blíže tu vládyka sám k nim přistoupil mohutný hlasem, povstav se svého lůžka a od choti kadeří krásných. Milý syn Odysséův, jak vládyku před sebou spatřil, 60 ihned suknici skvostnou si na tělo oblekl spěšně, potom si veliký plášť dal na svá mohutná plece, hrdina, z předsíně vyšel, a přistoupiv, toto mu pravil, milený Télemachos, jejž božský Odysseus zplodil: „Vladaři živený Diem, ty mocný vládyko lidu, 65 do milé otcovské vlasti mě teď již na cestu vyprav, neboť už touží můj duch, bych vrátil se do země rodné!“ Vladař mohutný hlasem mu odvětil těmito slovy: „Nechci tě, Télemachu, tu zdržovat po dlouhou dobu, když již vrátit se toužíš, vždyť mám to i jinému za zlé, 70 mužovi pohostnému, jenž příliš najevo dává lásku i záští příliš — jest ve všem zachovat míru! Stejně je nemístná věc, když hosta kdo posílá domů, třeba by zůstati chtěl, neb zdržuje toho, kdo spěchá — častuj ho, dokud tu jest, však pusť, když vrátit se touží! 75 Avšak strpení měj, než na vůz naložím dary krásné, ať vidíš je sám! Též ženám služebným v domě řeknu, by z hojných zásob ti k snídani schystaly jídlo. Neboť slávu a lesk má hostitel, posilu hosté, kdykoli pojedí řádně, než do světa širého vyjdou. 80 Jestliže prostředkem Arga a Helladou vydat se hodláš, žádaje průvodu mého, dám zapřáhnout do vozu koně. Též bych tě do měst lidí chtěl zavésti. Zajisté nikdo nepustí nás jen tak, však dar dá alespoň jeden: buďto dá nějakou trojnož neb nádobu z vzácného kovu, 85 nebo i spřežení mezků neb ze zlata zrobenou číši.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Vladaři živený Diem, ty mocný vládyko lidu, raději hned bych vrátit se chtěl, když žádného doma dozorce nad svými statky jsem nenechal, bera se z vlasti. 90 Ať jen nezhynu sám, když hledám rovného bohům otce! Ať nějaký skvost z mých komnat se neztratí vzácný!“ Vladař mohutný hlasem, jak uslyšel výpověď tuto, ihned manželce milé a ženám služebným v domě kázal, by z hojných zásob mu k snídani schystaly jídlo. 95 Vtom již Boéthův syn k nim přistoupil, Eteóneus, povstav se svého lůžka, vždyť nebydlil daleko odtud. Vladař mohutný hlasem mu velel na krbu oheň vznítit a upéci maso. Ten, slyše to, poslechl ihned. Sám však v pokladní síň šel vládyka, klenutou pevně, 100 s ním šel i Megapenthés i Helena, manželka jeho. Když pak přišel až k místu, kde poklady složeny byly, krásný dvouuchý pohár syn Átreův do ruky chopil, synovi Megapenthovi pak velel měsidlo nésti stříbrné. K truhlicím svým pak královna Helena přišla, 105 v nichž byly pestré řízy, jež Helena zrobila sama. Z těch tam vybrala jednu a nesla ji vznešená paní, tu, jež největší byla a nejkrásněj vyšita ze všech, záříc jak na nebi hvězda, a ležela poslední vespod. Potom se kupředu brali a k hostovi kráčeli domem. 110 Rusý tu Átreův syn pak promluvil těmito slovy: „Kéž by ti vyplnil Zeus, choť Héřin mohutně hřmící, návrat do vlasti tvé, jak ve své mysli si žádáš! Z darů, jichž v paláci mém jest velké složeno množství, ze všech ti nejvzácnější a nejhezčí darují tento: 115 měsidlo, umělé dílo, ti dám — jest z ryzího stříbra celé, a okraj jeho je vrouben dokola zlatem, Héfaistovo to dílo, a mně je zas sídónský vladař, hrdinský Faidimos dal, jenž pod svou střechu mě přijal, když jsem tam, domů jda, přišel — a to teď daruji tobě.“ 120 Pravil a dvouuchý pohár mu dával do jeho rukou hrdinský Átreův syn. Tou dobou měsidlo třpytné udatný Megapenthés mu vložil dopředu vozu, stříbrné. Královna též tam přistoupila, Helena sličná, v rukou nesoucí roucho a těmito pravila slovy: 125 Tento ti dar zas podávám já, můj milený synu, rukou to památku mých. — Až v hodině budoucí svatby ať si je vezme tvá choť, však zatím u matky milé v pokladní síni je měj! Však ty se teď radostně navrať ve svůj výstavný palác a do své otcovské země!“ 130 Do rukou dala mu roucho, a jinoch je s radostí přijal. Hrdinský Peisistratos pak přijal dary a dal je příteli do korby vozu a všechněm divil se v mysli. Rusý rek Meneláos je uváděl do nitra domu, oni pak pořadem všichni si na křesla sedli a židle. 135 Vodu vtom v konvici zlaté, a překrásné, nesla jim služka, lila ji v stříbrnou mísu, by mohli si umýti ruce, načež hlazený stůl jim každému stavěla vpředu. Klíčnice ctná jim přinesla chléb, jejž na stolky dala, přidavši jídel hojně, jež ze zásob ochotně nesla, 140 maso pak Boéthův syn jim krájel a rozdílel stejně, vladaře proslaveného pak potomek naléval víno. Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, tehdy již Télemachos a Nestorův rozenec slavný 145 opět zapřáhli koně a, na vůz vkročivše zdobný, vyjeli z průjezdu domu a z ozvučné podsíně dvorní. Rusý Átreův syn pak před dům za nimi vyšel, krásný ze zlata pohár, v němž sladké se perlilo víno, ve své pravici nesa, by před cestou ulili bohům. 150 Vykročil před jejich povoz a takto jim na pozdrav pravil: „Buďte mi, jinoši, zdrávi a Nestoru, vladaři lidu, pozdrav vyřiďte můj, onť laskavým otcem mi býval, dokud jsme v Tróadě válku, my synové achajští, vedli!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: 155 „Ovšem, živený Diem, my rádi mu, jak jsi nám řekl, povíme tohleto všecko, až přijedem. Kéž bych i já tak, až se zas v Ithaku vrátím, a stihnu-li v paláci otce, říci mu moh’, jak vracím se již, byv pohoštěn tebou s láskou a pokladů dost, tak vzácných, si od tebe nesu.“ 160 Toto když děl, vtom zprava jim pták tam přiletěl, orel, který v pařátech svých měl bílou ohromnou husu, chovanou ve dvoře, krotkou, a s křikem hnali se za ním ženy i mužové z dvorce. Pták přiletěv k povozu zblízka, napravo před koně vzletěl. Když spatřili tohoto orla 165 mužové, zplesali v hrudi a všechněm se rozhřálo srdce. Tehdáž Nestorův syn k nim počal mluviti takto: „Vladaři živený Diem, ty mocný vládyko lidu, řekni, zda bůh jen tobě, či nám též to znamení poslal!“ Bojovný Meneláos pak počal přemýšlet v srdci, 170 jak by to uvážil v mysli a zjev ten mu vyložil správně. Helena dlouhého roucha však dříve se ujala slova: „Poslyšte, já vám tu věc teď předpovím, jak mi to právě do mysli vnukají bozi, a to se i vyplní, myslím: Jako tu krmenou husu teď na dvoře uchvátil orel, 175 přiletěv s vysokých hor, v nichž původ a plémě je orlův, tak, když přemnoho běd byl zakusil, přemnoho bloudil, Odysseus opět se vrátí a pomstí se. — Snadže už přišel domů a ženichům všem již chystá pohromu strašnou.“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: 180 „Kéž mi to vyplní Zeus, choť Héřin, mohutně hřmící! Pak bych tě jistě i tam den ze dne jak bohyni vzýval.“ Pravil a do koní švihl, a tito pak velice rychle městem se do klusu dali a kvapili na širé pole. Koňové po celý den svým jařmem na šíjích třásli. 185 Zapadlo jasné slunce a stíny již halily cesty, když již do města Fér, v dům Dioklův, přijeli s vozem, syna to Orsilochova, jenž rodem z Alfeia pošel. Strávili u něho noc, král jídlem a pitím je hostil. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, 190 opět zapřáhli koně a na vůz vkročivše zdobný, vyjeli z průjezdu domu a z ozvučné podsíně dvorní. Bičem do koní švihl — ne neradi pádili tito. Ku Pylu, strmému městu, když rychlým přijeli klusem, tenkráte Télemachos se ozval k příteli svému: 195 „Mohl bys, Nestorův synu, mi slíbit a také mi splnit přání? Vždyť po všechny časy se pyšníme přátelé býti. Rodiče přátelé jsou — též oba jsme stejného věku! Avšak tahleta cesta nás k spolnému přátelství svede. Nevoz mne mimo mou loď, než tady mě, živený Diem, 200 zanech — sic proti mé vůli tvůj otec mě v paláci zdrží, ještě mě hostit chtěje — už musím honem se vrátit.“ Řekl, a Nestorův syn vzal na potaz vlastní svůj rozum, jak mu má učinit slib, jak patřičně přání mu splnit. Když tak přemýšlel o tom, tu uznal vhodnějším toto: 205 Koně hned k rychlé lodi a ku břehu mořskému zahnal, vyndal ty hezounké dary a na záď lodní je skládal: veškeré zlato a šaty, jež obdržel od Meneláa. Pak jej pobídl k spěchu a pravil perutná slova: „Honem do lodi vejdi a vybídni k tomu i druhy, 210 dřív než domů se vrátím a kmetovi o tom dám zprávu! Neboť dobře to vím, jak ve své mysli tak v srdci, kterak Nestorův duch jest prudký — nepustí tebe, nýbrž sám sem přijde, by pozval tě. Nemyslím také, že by se naprázdno vrátil, vždyť velmi se horšiti bude.“ 215 Když byl toto mu řekl, hned do koní půvabné hřívy švihl a k Pylu se vracel a rychle se k domovu blížil. Soudruhům Télemachos pak dával důtklivý rozkaz: „Druhové, nářadí k plavbě již připravte na lodi černé, sami pak do ní vstupme, ať můžeme odplouti rychle!“ 220 Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni jsouce, nakvap vstoupili všichni a k veslovým kolíkům sedli. Když pak se u zádi modlil a oběť Palladě pále, úlitbou bohyni ctil, vtom člověk přistoupil k němu, prchaje z dálných krajů, až z Argolska, usmrtiv muže, 225 věštec. Melampús slavný byl praděd rodiny jeho, který v Pylu kdys dřív měl bydliště, v otčině bravu, velmi jsa zámožný člověk a v paláci nádherném bydle. Do země jiných lidí pak přišel, prchaje z vlasti, k Néleu chrabrého ducha a slavnému nade vše lidi, 230 jenž měl v držení svém až do konce plného roku násilně majetek jeho. On v paláci Fylaka vládce svázán byl do tuhých pout, v nichž kruté útrapy snášel pro dceru Nélea krále a těžkou zmatenost mysli, kterou Erínýs krutá mu vložila do jeho ducha. 235 Přece vsak unikl smrti a odehnal bučivé krávy z Fylaky v pylský kraj. Tak ztrestal za skutek mrzký Nélea rovného bohům a manželku bratrovi svému přivedl do jeho domu. Pak odešel do jiné země, do Arga, pastviště koní, vždyť losem bylo mu dáno 240 stálé sídlo tam míti a četným Argeiům vládnout. Tam si vzal choť, tam dům též vystavěl s vysokým krytem, život dal Antifatéu a Mantiu, mohutným synům. Oiklés chrabrého ducha se narodil z Antifatéa, z Oiklea Amfiaráos pak vzešel, buditel boje, 245 kterého Kronovec bouřný i Apollón všemožnou láskou miloval z celé duše — však nedospěl ku prahu stáří, nýbrž před městem Thébou byl zabit pro dary ženské. Alkmáón, Amfilochos, dva synové, od něho pošli. Mantios dvé měl synův, i Kleita i Polyfeidea. 250 Kleita pak zlatotrůnná si unesla za muže Zora pro jeho velkou krásu, by sídlil ve sboru bohů. Chrabrého Polyfeidea pak učinil Apollón věštcem, nejlepším ze všech lidí, když zahynul Amfiaráos. Z hněvu však na otce svého se stěhoval v Hyperésií, 255 v které pak měl své sídlo a věštil veškerým lidem. Syn jeho tehdy tam přišel a jméno měl Theoklymenos. Přikročil k Télemachovi a spatřil jej, kterak tam právě bohům ulévá víno a modlí se u lodi černé. Ihned takto se ozval a pravil perutná slova: 260 „Spatřiv tě ulévat víno, ó příteli, na tomto místě, prosím tě pro tuto oběť a pro božstvo, k němuž se modlíš, prosím tě pro tvou hlavu a soudruhy, kteří jsou s tebou, odpověz na dotaz můj — však neklamně, ničeho nekryj! Kdopak a odkud jsi rodem, kde město a rodiče tvoji?“ 265 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Cizinče, já ti to povím a skutečnou pravdu ti řeknu: Rodem z Ithaky jsem, můj otec se Odysseus zove — ačli kdy byl, však žalná as smrt jej zbavila žití. Z příčiny té, vzav soudruhy své, jsem na černé lodi 270 vyplul, bych po otci svém jel pátrat, vzdáleném dlouho.“ Jemu zas Theoklymenos dal odpověď, podobný bohům: „Tak jsem vzdálen i já své otčiny, usmrtiv muže, rodáka. Přemnoho má jak rodových bratrů tak přátel po Argu, pastvišti koní — ti vládnou Achaiům mocně. 275 Smrti a černé zhoubě, jež od nich mi hrozila, ušed, prchám, vždyť můj je to los, bych světem po lidech bloudil. Avšak vezmi mě na loď, když, prchaje, k tobě jdu s prosbou, aby mi nevzali život, vždyť jsou mi již patrně v patách!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: 280 „Nemíním, když za to žádáš, tě od lodi souměrné odbýt. Nuže tak pojď, jak možno je nám, chcem rádi tě hostit!“ Tak tedy promluvil k němu a převzal mu kované kopí, které nahoru na kryt své prohnuté položil lodi, načež za ním i sám šel do lodi brázdící moře. 285 Sedl si na lodní kormu a současně Theoklymena posadil po svém boku — lid pospíchal odvázat lana. Soudruhům Télemachos pak dával důtklivý rozkaz připravit nářadí lodní — ti rozkazu poslušni byli. Vyzdvihli smrkový stěžeň a v zářezu příčního trámu 290 vztyčili na lodi vzhůru a ku přídě přitáhli lany, řemením pleteným pevně pak vytáhli bělostné plachty. Pallas jiskrných zraků jim poslala příznivý vítr, pučící s jasných nebes, a prudký, aby co nejdřív přes mořskou solnou vodu se dostal letící koráb. 295 Opluli s korábem Krúny a Chalkidu půvabných proudů. Zapadlo jasné slunce, a stíny již halily cesty. Opodál Féj plul koráb, jsa poháněn Diovým větrem, pak plul k Élidě skvělé, kdež epejský panuje národ, odtud pustil se dále a směřoval k běžícím výspám 300 v bázni, zda unikne zhoubě, či přece jí postižen bude.

Odysseus za té doby a vzorný pastucha v chýši pospolu večeři jedli a druzí mužové s nimi. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, takto k nim Odysseus pravil, chtě zkoušet pastuchu vepřů, 305 chce-li jej hostit s péčí a ještě ho vybídne zůstat navenku v salaši jeho, či zdali ho do města pošle: „Eumaie, nyní mě poslyš, i ostatní druhové všichni: zítra, jak vysvitne den, mám přání již do města jíti žebrat — nechci tě dél již vyjídat, ani tvé druhy. 310 Ty však dobře mi poraď a přidej mi řádného vůdce, aby mě zavedl k městu. Tam sám již choditi budu z nouze, zda někdo by chléb neb koflík vína mi podal. Do domu božského vládce bych též snad zajíti mohl, k moudré Pénelopeii, bych o muži zprávu jí podal, 315 mohl bych též snad zajít i k ženichům nadmíru zpupným, zdali mi uštědří oběd, když bez počtu jídel tam mají. Hbitě bych vykonal všecko, i obratně, co by jen chtěli. Něco ti nyní řeknu, ty poslyš a dobře to zkoumej! Z milosti průvodce Herma, jenž všemu, co konají lidé, 320 po každé dopřává zdaru a v krásnou to odívá lepost, žádný z ostatních lidí mi není v posluze roven. Oheň rozdělám zručně a rozštípu palivo suché, také rozkrájím maso a upeku, naliju víno, služby, jež poddaný lid svým pánům vznešeným koná.“ 325 Velice popuzen tím, děl’s Eumaie, pastucho vepřů: „Jakpak, milý můj hoste, tě napadla myšlenka tato? Či snad tužba je tvá, bys nadobro v záhubu padl, vskutku-li úmysl máš jít k onomu ženichů davu, jejichžto zpupnost a pýcha až k železným nebesům sahá? 330 Takoví, jako jsi ty, jim nejsou k posluze starci! Musí být mlád, mít sukni a plášť, být ustrojen vkusně, vlasy a sličná tvář být pořád od masti lesklé toho, kdo ženichům slouží — a stolečky hlazené musí chlebem a hojným masem a vínem být obtěžkány! 335 Zůstaň! Nikdo z nás tím, žes přítomen, obtížen není, ani já sám, neb jiný můj druh, jenž bydlí tu se mnou. Ale až milý se syn zas navrátí Odysséův, tento ti nějakou sukni a plášť pak daruje za šat, potom pošle tě tam, kam volá tě srdce a duše.“ 340 Odvětil Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Kéž bys tak milým se stal, můj Eumaie, Diovi otci, jako jsi mně, vždyť svízelů zlých’s mě zbavil a toulky! Neníť horšího nic, než pořád světem se toulat! Avšak žaludek kletý je zdrojem neblahých útrap 345 lidem, musí-li bloudit a bolest a bída je stíhá! Když však mě zdržuješ nyní a vybízíš počkati na něj, prosím tě, zprávu mi dej též o matce božského vládce, jakož i o jeho otci, jejž opustil na prahu stáří, zda snad ještě jsou živi a dýší pod září slunce, 350 či již podlehli smrti a do domu Hádova sešli!“ Jemu zas pastýř vepřů dal odpověď, pastuchů vůdce: „Já ti to povím, hoste, a skutečnou pravdu ti řeknu. Živ jest Láertés ještě a denně se k Diovi modlí, aby mu život z údů již ve vlastním vymizel domě. 355 Nesmírně nad synem svým jest zarmoucen, vzdáleným dlouho, nad svou manželkou z mládí, vždy rozumnou, která svou smrtí ve velkou vrhla jej žalost a přivedla v předčasné stáří, neboť ji pro syna bol byl zachvátil proslaveného, smrtí žalosti plnou. Tak nikdo ať neumře z lidí 360 zdejších, jež miluji v srdci a dobré skutky mi činí! Dokud naživě byla, ač ovšem zármutek majíc, dotud mi bývalo milé se na leccos optat a pátrat, poněvadž se svou dcerou mě ve svém chovala domě, s Ktimenou dlouhého roucha, již nejmladší zrodila z dítek. 365 S tou jsem vychován byl. Jen ctila mě o něco méně. Ale když mladý věk, nám oběma žádoucí, přišel, do Samy provdali dceř, když dostali bez počtu darů. Tehdy mi sukni a plášť má královna za oděv dala, oboje obzvlášť krásné, a přidavši na nohy obuv, 370 poslala navenek sem, tím více mě milujíc v srdci. Toho však v nynější čas již postrádám, zato však nyní při práci, které jsem oddán, mi žehnají blažení bozi, z které jsem jídal i píval i čestným lidem jsem dával. Nyní však od paní naší už není slyšeti nikdy 375 vlídného slova ni skutku, co zhouba jí do domu vpadla, muži to nadmíru zpupní. A přece jen čeládka prahne svobodně před paní svou smět hovořit, na vše se zeptat, dostat jídlo a pití, a také ještě si leccos navenek nést, čímž čeládky duch jest potěšen nejvíc.“ 380 Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Ach, jak tenkrát’s byl mlád, ó Eumaie, pastucho vepřů, když jsi byl od své vlasti a rodičů daleko zahnán! Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, město-li širokých tříd snad docela zbořeno bylo, 385 v němž tvá velebná matka i otec měli své sídlo či snad tě nepřátel dav, když sám jsi byl u krav neb ovcí, odvlekl na svých lodích a na prodej odvezl potom do domu tohoto muže, jenž velkou dal za tebe cenu?“ Jemu zas pastýř vepřů a pastuchů vůdce děl toto: 390 „Hoste, když po věci té ses tázal, zvědět ji chtěje, seď jen a poslouchej mlčky a s chutí popíjej víno! Teď již zajisté noc jest bez konce: ovšem lze spáti, lze však poslouchat také a bavit se. — Netřeba tobě ulehat dřív než čas — též dlouhý spánek je obtíž. 395 Jestli však srdce a duch z vás někoho pobízí k tomu, může si odejít spát, však po ránu, s úsvitem Zory, nechať snídani pojí a vyžene pánovy vepře. My však zůstanem v chýši a budem jísti a píti, starostmi, jaké máme, se bavíce, plnými smutku, 400 vzpomínkou — později muž též z útrap zábavu mívá, jestliže přemnoho běd již zakusil, přemnoho bloudil. Já však povím ti přec, nač ptal jsi se, zvědět to chtěje: Syrié, slyšel-li’s o ní, se nazývá jakýsi ostrov, v místech, kde nad Ortygií jsou denní obraty slunce. 405 Není přelidněn příliš, však půdu má velice plodnou, pastvy a bravu má dost, též vína i pšenice hojnost. Lidé nemají hlad v té krajině, ani se nikdy žádná strašlivá nemoc tam nedotkne ubohých lidí. Když však lidský rod již přemůže po městě stáří, 410 Apollón stříbrnoluký a s ním též Artemis přijdou, zbaví je života v ráz, svým libým je střelíce šípem. Dvé jest na výspě měst — tam na dvé všecko se dělí — nad těmi oběma městy můj otec vládykou býval, Ktésios, Ormenův syn, muž rovný nesmrtným bohům. 415 Jednou foinícký lid tam připlul, proslulý plavbou, šejdíři, bez počtu tret v své tmavé vezouce lodi. Jakous foiníckou ženu jsme tenkrát v otcově domě měli, i krásnou i velkou i skvostná znající díla. Tu tedy počali tehdáž ti foiníčtí prohnanci mámit. 420 Jednou, když přišla tam prát, z nich jeden při duté lodi vstoupil s ní v družný styk, což nejvíc svádívá mysl útlým ženštinám všem — též takové, která je čestná. Pak se jí tázal, kdo jest, z čí krajiny na ostrov přišla. Dívka jim udala hned dům otcův s vysokým krytem: 425 „Sídón je, bohatý kovy, jak pyšním se, kolébkou mojí, otec můj Aribás jest, jenž býval nadmíru bohat, mne však loupežný lid tam zajal z Tafiů vzešlý, když jsem se vracela s pole, a potom tady mě prodal do domu tohoto muže, a ten pak draze mě koupil!“ 430 Na to jí odvětil muž, jenž potajmu s ní se byl scházel: „Chtěla bys ve svou se vlast zas navrátit pospolu s námi, otcův a matčin dům chtíc uvidět s vysokým krytem? Uvidíš rodiče své, jsouť živi a zámožni slovou.“ Žena pak pravila k němu a tuto mu odpověď dala: 435 „Proč by to nemohlo být? Však jenom, chcete-li, plavci, přísežnou záruku dáti, že bez újmy připluji domů.“ Řekla, a lodníci hned, jak žádala, přísahu vyřkli. Když pak se zařekli všichni a přísahu skončili řádně, žena se ozvala opět a plavcům pravila toto: 440 „Ticho! Ať žádný z vás teď nemluví se mnou ni slova z ostatních druhů vašich, když buďto mě v ulici potká, nebo snad u studně kdes, sic někdo by starcovi o tom donesl do domu zprávu, a ten by mě, úklady tuše, uvázal do tuhé vazby a vám též připravil zhoubu. 445 Návrh ten v paměti mlčte a pospěšte koupit si zboží! Ale až nákladu pln váš koráb konečně bude, rychle ať o tom zprávu mi do domu přinese někdo! Odnesu nádoby zlaté, jež právě mi do rukou padnou. Ještě však jiný plat bych ráda vám za dovoz dala: 450 Chlapečka na péči mám, jejž vznešený otec má v domě — taký to čipera malý, jenž za mnou ze dveří běhá — Toho bych přivedla na loď — on získá vám nesmírnou cenu, když jej prodáte někam, kde cizí řečí se mluví.“ To jim pravila služka a v krásný odešla palác. 455 Ještě se po celý rok tam lodníci zdrželi u nás, na dutém korábu jsouce, a hojné sháněli zboží. Když měl dutý ten koráb už odplout, nákladu plný, tehdáž poslali posla, by dívčině o tom dal zprávu. Přišel prohnaný muž k nám do domu, nesa tam řetěz, 460 který byl ze zlata zroben a proložen z jantaru články. V ženské komnatě služky a s nimi i velebná matka řetěz do rukou braly a, dychtivě hledíce na něj, nabídly kupní cenu. On na dívku potajmu kývl. Když pak na ni už kývl a k duté odkvapil lodi, 465 služka mě za ruku vzala a z otcova paláce vedla. Přední komnatou jdouc, tam nalezla stolky a číše mužů, již jídali tamo a společně bývali s otcem, tehdy však na schůzi kmetů a na sněm národa vyšli. Tři tam poháry vzala a honem skryvši je pod šat 470 nesla je ven. Já šel jsem s ní v své prostotě dětské. Zapadlo jasné slunce, a stíny již halily cesty, když již ve vzorný přístav jsme přibyli kročejem rychlým v místo, kde foinícká loď již vyplout se chystala rychlá. Oni tu do lodi vešli a vlhkou se plavili drahou, 475 na koráb vzavše i nás. Zeus za nimi posílal vítr. Po šest napořád dní, jak ve dne tak v noci, jsme pluli. Když však Kronovec Zeus již sedmé jitro nám poslal, Artemis, střelkyně šípů, tu ženštinu střelila tehdy. Slétla jak potápka mořská, až bouchlo to, do vody na dně, 480 mužstvo ji hodilo v tůň, chtíc rybám a tuleňům mořským v kořist ji dát, já sám tam zbyl, v svém srdci jsa sklíčen. Vítr a příval vln jich koráb k Ithace přihnal. Tam pak Láertés vládce mě koupil z vlastního jmění. Tak tedy tento zde kraj jsem spatřil na vlastní oči.“ 485 Odysseus, vládyka jasný, zas odvětil pastýři takto: „Velice, Eumaie milý, jsi dojal srdce mi v hrudi, tohleto všecko mi líče, co útrap vytrpěl’s v duši. Avšak k nehodám těmto ti přec jen i propůjčil štěstí Zeus, když, vytrpěv mnoho, ses dostal do domu muže 490 hodného, který ti dá též potřebný pokrm i nápoj, řádně, že možno ti žít s ním příjemně. Já ale chudák bloudím od města k městu a nyní přicházím k tobě.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Potom se oddali spánku, ne na dlouho, nýbrž jen krátce: 495 Jitřena zlatotrůnná se zjevila.

Sklonili stožár druhové Télemachovi a snímali u břehu plachty, chvatně, a na stanoviště svůj koráb přihnali vesly. Potom spustili kotvu a vázali ku břehu kormu, načež na mořský břeh též sami se z korábu brali. 500 Tam pak si strojili jídlo a mísili jiskrné víno. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, rozumný Télemachos k nim počal mluviti takto: „Přátelé, rovnou k městu teď veslujte s korábem černým, já se však na pole vydám a také k pastuchům zajdu, 505 večer, až pozemky shlédnu, se opět do města vrátím. Ráno pak příští den vám v odměnu za průvod cesty dobrý předložím kvas jak masa tak libého vína.“ Jemu zas Theoklymenos dal odpověď, podobný bohům: „Ale kam já, můj synu, mám jít, v čí obydlí vstoupit 510 zdejších velmožů mám, již na skalné Ithace vládnou? Či k tvé mateři přímo a do domu tvého se vydat?“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Jistě bych jindy tě rád též do domu našeho pozval, neboť tam jídla je hojně, i nápojů, ale ty sám bys 515 měl se tam hůř. Já odejdu teď, má matka tě ani nespatří: velice zřídka se mužům ukáže v domě, nýbrž tkanivo tká, jich vzdálena, v komnatě horní. Jiného muže ti však teď naznačím, k němuž bys došel: Eurymachos to jest, syn statného Polyba slavný. 520 Na něho ithacký lid teď s úctou jak na boha hledí: Jest on nad jiné přední a ze všech nejvíce hledí matku si za ženu vzíti a důstojnost otcovu získat. To však jediný ví tam na nebi Olympský vládce, zdali snad záhuby den jim nesešle před svatbou ještě.“ 525 Toto když děl, vtom zprava jim pták tam přiletěl, jestřáb, Foibův to rychlý posel. Ten ve vzduchu holuba nesa, škubal jej ve svých drápech a peří s tohoto ptáka shazoval v střed mezi koráb a samého Télemacha. Rychle tu Theoklymenos jej zavolal opodál druhů, 530 pravici vřele mu stiskl a těmito promluvil slovy: „Nikterak bez vůle bohů ti pták ten nesletěl zprava, neboť pohleděv naň, jsem poznal věštného ptáka: Nad váš není tu rod, jenž mohl by v ithacké zemi býti kdy královským více, vy na věky budete mocni!“ 535 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Kéž by jen, milý hoste, ta řeč tvá splněna byla! Pak bys za krátký čas mou přízeň a přehojné dary poznal, a kdo by tě potkal, by každý velebil tebe.“ K Peiraiu, věrnému druhu, pak promluvil těmito slovy: 540 „Peiraie, Klytiův synu, i v ostatních věcech’s mne nejvíc poslušen ze druhů mých, již se mnou do Pylu pluli, proto i teď v svůj dům hleď zavést cizince toho, tam jej pečlivě hosti a uctívej, nežli se vrátím!“ Peiraios oštěpem slavný, mu zase dal odpověď tuto: 545 „Kdybys i dlouhý čas tam zůstával, cizince já ti ošetřím, nebude tam mít o dary pohostné nouzi.“ Takto mu děl, pak vstoupiv v loď, svým soudruhům velel vstoupiti na svůj koráb a odvázat od břehu lana. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli. 550 Na nohy Télemachos si krásné opánky připjal, vzal si své silné dřevce, jež ostrým se končilo hrotem, s pokrovu korábu svého. Ti spěchali odvázat lana, na vodu strčili koráb a do města pluli, jak velel milený Télemachos, jejž božský Odysseus zplodil. 555 Nohy, jak kráčel rychle, jej nesly až do jeho dvorce, ve kterém množství vepřů měl nesmírné. Bydlil tam u nich pastýř, vzácný to muž, jenž láskou pánům byl oddán.