ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Mocný ty Alkinoe a nad lidi veškery slavný, krásná věru je věc být přítomen pěvcově písni, takého, jaký je tento, jenž hlasem roven je bohům. 5 Jistěže lepšího nic, jak myslím, nelze si přáti, než když veškeren lid jest naplněn veselou myslí, když jsou hosté v domě a slyší pěvcovu píseň, sedíce pospolu v řadě, a před nimi stoly jsou plny chleba a hojného masa a číšník z měsidla víno 10 čerpá, nalévá v číše a hostům je dokola nosí. Toť, jak za pravdu mám, jest, tuším, největší rozkoš. Tobě však zatoužil duch, bys po mých stenotu plných strastech se ptal, bych ještě i víc měl stesku a nářku. Copak ti tedy mám nejdřív a co ti mám naposled říci, 15 když tak přehojně strastí mi nebeští bohové dali? Nejdřív jméno vám své teď vyjevím, byste i vy je znali, a já též vám, až záhubě uniknu šťastně, byl pak pohostný přítel, ač od vás daleko bydlím: Odysseus, Láertův syn, jsem já, jenž veškerým lidem 20 znám jsem všemožnou lstí — má sláva až do nebe sahá. V Ithace, patrné z dálky, mám obydlí, pohoří na ní Nériton chvějící listím jest viděti, ostrovů vhodných k bydlení hojně je vůkol a jeden je druhému blízko: Dúlichion i Samé a Zakynthos porostlý lesem. 25 Ithaka sama je nízká a nejvýš se rozkládá v moři, k západu, ostrovy druhé pak k východu leží a slunci, drsná, však pěstounka mládců je výborná — nemohu věru nad svou rodnou vlast nic sladšího na světě uzřít. Já sic Kalypsou nymfou byl v její jeskyni duté 30 poután, bohyní jasnou, jež chtěla mě manželem míti, rovněž i aiajská Kirké mě ve svém poutala domě, mocná bohyně lstná, jež chtěla mě manželem míti, avšak nemohly přec mé srdce mi přemluvit v hrudi, neboť nad rodnou zemi a rodiče na světě není 35 sladšího nic, byť někdo i dům měl bohatství plný v cizích krajinách někde, jsa od svých rodičů vzdálen. Tobě však vylíčím teď svůj návrat klopoty plný, který mi usoudil Zeus, když z trojské jsem země se vracel.

Z Tróje mě unášel vítr a ku městu Kikonů přihnal, 40 k Ismaru. Těm jsem pohubil lid, jich zpustošil město. Hojný po městě lup, též ženy jsme rozdali sobě, všecky, by o stejný díl z nás žádný ošizen nebyl. Tehdy jsem zval své druhy, co nejrychlej odtamtud prchnout, oni však, bláhový lid, mé výstrahy nechtěli dbáti. 45 Tam pak hojné víno se na mořském pobřeží pilo, brav tam hojně byl klán, též lesklé, loudavé krávy. Zatím Kikoni prchli a volali Kikony druhé, sousedy své, již bydliště svá dál od břehu měli, lepší a četnější byli a uměli s válečných vozů 50 s mužstvem sváděti boj — když potřeba bylo, i pěšky. Potom přišlo jich tolik, co z jara je listí a květů, časně, a tenkráte zlý nás Diův postihl osud, ubohý lid, jenž hojný žal pak snášeti musil. Stanuvše, počali bitvu, a válčíce u lodí rychlých, 55 oštěpy kovových hrotů tam házeli naproti sobě. Dokud po ránu bylo a svaté vzrůstalo světlo, dotud, ač bylo jich více, jsme v obraně zdrželi útok, ale když jasné slunce se chýlilo k výpřeži býků, zvítězil Kikonů voj, nás Achajce na útěk zahnav. 60 Po šesti z každé lodi nám soudruhů holení krásných zhynulo, my však druzí jsme unikli zhoubě a smrti. Pak jsme se na cestu dál zas vydali, sklíčeni v srdci, rádi, že ušli jsme smrti, však milých pozbyvše druhův. Prohnuté koráby mé však dříve se nehnuly s místa, 65 než všech nebohých druhů jsme třikrát zvolali jméno, kdož byli Kikony skláni a v zápase na pláni padli. Kronovec, sběratel mraků, nám tehdáž na loďstvo poslal Borea s hroznou bouří a úplně zahalil mračny zároveň moře a zemi, a s nebe se prostřelo temno. 70 Střemhlav koráby nám jen letěly, plachtoví na nich na tré, na čtvero kusů nám roztrhl zuřivý vichor. Narychlo stáhli jsme v loď své plachtoví, lekše se zhouby, lodi pak úsilným kvapem jsme k pevnině přihnali vesly. Nocí jsme dvé, dvé dnů tam meškali, stále a stále 75 velikým zchvácením síly a zármutkem trávíce mysl. Ale když třetí den nás Jitřena pletenců krásných vzbudila, vztyčivše stěžně a bílé napjavše plachty, sedli jsme: lodi hnal vítr a řídili kormidla správci. Snad bych se, úrazu prost, byl do země otcovské dostal, 80 vlny však Borrás a proud, když chtěl jsem Maleii oplout, zahnal mě od břehu souše a zapudil od Kythér stranou.

Odtud po devět dní jsem po rybném moři byl větry zhoubnými hnán, až v desátý den jsem s koráby přistal k území Lótofagů, již jedí pokrmy z květin. 85 Z lodí jsme na souš vyšli a čerstvé si nabrali vody, načež při lodích rychlých se najedli druhové kvapně. Když pak jsme pokrmu dost již požili, jakož i pití, tenkrát soudruhy své jsem vysílal na zvědy vyjít, jaký žije tam lid, jenž zemskými plody se živí, 90 zvoliv soudruhů dvé, druh třetí byl héroldem jejich. Oni tam odešli rychle a s Lótofagy se sešli. Avšak Lótofagové jim nechtěli připravit zhoubu, soudruhům mým, než lótosu plod jim pojísti dali. Kdo však lótosu květ jen jedinkrát okusil sladký, 95 nechtěl nám donésti zprávu a odtud vůbec se vrátit, nýbrž raději chtěl tam zůstati, u Lótofagů, lótosu plod tam jísti a návrat vypustit z mysli. Ty jsem přiváděl k lodím, ač plakali, proti jich vůli, pak jsem v korábech dutých je pod lávky vtáhl a svázal, 100 potom však ostatním všem jsem velel soudruhům věrným, aby již do lodí rychlých co nejkvapněj vstoupili všichni, lótos by nesnědl někdo a návratu nepustil z mysli. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli, veslem zpěněnou tůň pak tepali, sedíce řadou.

105 Pak jsme se na cestu dál zas vydali, sklíčeni v srdci, až jsme se v Kyklópů zem pak dostali, násilných, zpupných, kteří na věčné bohy se úplně spoléhajíce, nechtějí orat půdy, ni sazenic rukama sázet, nýbrž bez orby všecko a neseto samo jim roste, 110 ječmen a rež, též vinný keř, jenž rodí jim hrozny velikých zrn — jest Diův to dešť, jenž růsti jim dává. Nemají poradných sněmův a vůbec zákonných řádů, nýbrž jim dutá sluj jest obydlím, každému jiná, na vrších vysokých hor, kdež každý má úplnou vládu 115 nad vlastní ženou a dětmi, a jeden druhého nedbá. Na moři nevelký ostrov se podél přístavu táhne, nejsa ni příliš blízko ni daleko Kyklópské země, lesnatý kraj, v němž divokých koz jest bez počtu živo, všude, a lidský krok s těch míst jich neplaší nikdy: 120 lovec s ohařem svým tam nevkročí, kterýžto v lese chodí po hřbetech horských a hojné útrapy snáší. Pastýř tam nepase stád, též ostrova neoře nikdo, nýbrž neoset jest den ze dne a nezorán stále, lidí jest úplně prost — jen živí mekavé kozy. 125 Nemají Kyklópové ni lodí červených lící, není tam stavitel muž, jenž uměl by Kyklópům sroubit koráby pokryté pevně, by svážely veškeré věci, plujíce do lidských sídel, jak činí přečasto lidé, jezdíce navzájem k sobě a hladinu brázdíce loďmi. 130 Ti by jim zřídili ostrov, že byl by pak vzdělaným zcela, neboť neplodný není a všecky by přinášel plody. Jsou tam i kypré louky a pořád zvlažené hojně na břehu zpěněné tůně — i réva by stále tam rostla. Jest tam i ornice rovná, a mohli by požínat vždycky 135 vysoké osení včas — jeť tučná odspodu půda. Jest tam i vhodný přístav, a provazu potřeba není: netřeba spouštět kotvu, ni ku břehu koráby vázat, nýbrž toliko přistat a počkati, až by se plavcům opět zachtělo plouti, a příznivé zavály větry. 140 Na samém zátoky konci se prýští třpytivá voda, zpod sluje tekoucí zdroj, kol dokola osiky rostou. Tam jsme se blížili s lodí, a bůh nás nějaký vedl, čirou tmou, nás zrak tam ničeho neviděl vůbec: hustý mrak kol korábů byl, vždyť nemohla s nebes 145 proniknout měsíční zář, jsouc temným zakryta mrakem — neviděl žádný z nás svým vlastním zrakem té výspy, neviděl dlouhých vln, jak valí se naproti souši, teprv až pokryté pevně nám ku břehu přistaly lodi. Když pak přistaly lodi, tu stáhli jsme veškery plachty, 150 načež na mořský břeh též sami jsme z korábů vyšli. Tam jsme se oddali spánku a jasné dočkali Zory. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, onou jsme chodili výspou a s podivem hleděli na ni. Tehdáž horské nymfy, jež bouřného Dia jsou dcery, 155 sehnaly s hor nám kozy, by druhům se dostalo jídla. Rychle tu křivé luky a oštěpy s tulejí dlouhou vzali jsme ze svých lodí a stříleli, skupeni ve tři čety, a zakrátko bůh nám dopřál hojného lovu. Měl jsem dvanácte lodí a na každou připadlo losem 160 devět koz, mně samému však jich vybrali deset. Takto jsme po celý den tam dleli až k západu slunce, nadbytek masa jsme jedli a lahodné pili jsme víno, neboť ruměný mok nám dosud nedošel v lodích, nýbrž bylo ho dost. Když svaté jsme odňali město 165 Kikonům, každý druh své džbány si doplnil vínem. V blízkých jsme Kyklópů zem též hleděli: kouř jsme tam zřeli, slyšeli jejich hlasy i mečení ovčí a kozí. Když pak zapadlo slunce a nastal večerní soumrak, tehdáž na břehu mořském jsme všichni si ulehli k spánku. 170 Zora když, s jitrem se rodíc, se zrodila růžovoprstá, tehdy jsem svolal schůzi a všechněm toto jsem pravil: „Nyní, soudruzi věrní, tu čekejte ostatní všichni, já ale se svou lodí a se svými vlastními druhy odpluji prozkoumat lid té krajiny, jakých je mravů, 175 jsou-li to násilníci a surovci nedbalí práva, či snad pohostní muži a mají pobožnou mysl.“ Takto jsem děl, pak vstoupiv v loď svým druhům jsem velel, na koráb se mnou vstoupit a odvázat od břehu lana. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli, 180 veslem zpěněnou tůň pak tepali, sedíce řadou. Připluvše k onomu místu, jež nebylo daleko od nás, hned jsme tam spatřili sluj, blíž hladiny, na kraji břehu, vysokou, vavříny krytou. Tam četná spávala stáda ovcí a koz — kol vysoká zeď k jich bezpečí stála, 185 zdělaná z kamenů velkých a do země vsazených pevně jakož i z vysokých jedlí a z dubů s vysokým listím. Obrovský muž tam přebýval v ní, jenž všecka ta stáda samoten v ústraní pásal a nechodil k ostatním druhům, nikdy, než opodál žil, jen bezpráví na mysli maje. 190 Byltě to úžasný zjev, muž velikán, podoben nejsa muži, jenž pojídá chléb — spíš vrcholu lesinatému vysokých hor, jenž jediný sám ční nad druhé výškou. Tehdáž ostatním všem jsem velel soudruhům věrným, na místě u lodi býti a na stráži u lodi čekat. 195 Já však ze všech druhů si vybrav nejlepších dvanáct, šel jsem a kozí měch jsem nesl si tmavého vína obzvlášť lahodné chuti — syn Euanthův dal mi je darem, Marón, kněz Apollóna, jenž Ismaru záštitou býval, ježto jsme v ochranu svou jej přijali s pobožnou úctou, 200 syna i choť, vždyť háj, jenž Foibovi zasvěcen býval, stinný, sídlem mu byl. Ten skvostné mi věnoval dary: vzácné ze zlata skvosty, jež vážily talentů sedm. Také mi z ryzího stříbra dal měsidlo, k tomu pak vína libého, nesmíšeného mi v dvanáct dvouuchých džbánů 205 nalíti dal. Byl božský to mok — však ze sluhů nikdo ničeho nevěděl o něm ni ze žen služebných v domě — jenom on sám, s ním milená choť, pak klíčnice jedna. Kdykoliv hodlali pít ten sladký ruměný nápoj, ve dvanáct mírek vody jen jedinou nalili číši: 210 ihned tu libá vůně se šířila z měsidla toho, rajská, nikdo by rád ten nápoj zamítnout nechtěl. Veliký měch jsem naplnil jím, též vzal jsem si jídlo v kožený vak, vždyť mužný můj duch již tenkráte tušil, že se tam objeví muž, jenž velkou je vyzbrojen silou, 215 surovec, který ni práva ni žádných zákonů nezná. Kvapně jsme do sluje vešli, však jeho jsme samého nikde nenašli vnitř — on na pastvě kdes byl s tučným svým bravem. Vstoupivše v jeskyni onu, jsme s podivem hleděli na vše: sýrů na lískách plno a v chlívech nadbytek bylo 220 jehňat všude a kůzlat, jež tříděna byla dle stáří: zvlášť byl nejstarší chov, zvlášť mláďata středního věku, rovněž i nejmladší zvláště — a z nádob žinčice tekla vrchem, z dojaček pevných, i z putýnek, do kterých dojil. Tenkráte věrní druzi hned zprvu mě prosili snažně, 225 bychom si odnesli sýry, pak nazpět přišli a rychle abychom ze stájí oněch si vyhnali jehňat a kůzlat na svůj rychlý koráb a vypluli na solnou vodu. Já však nedbal jich slov — což mnohem by bývalo lépe — chtěje jej samého spatřit — a dá-li mi pohostné dary. 230 Bohužel, neměl se on mým druhům k radosti zjevit. Potom jsme vznítili oheň a oběť vzdali a sami sýr jsme si brali a jedli a sedíce čekali na něj vnitř, až vrátí se z pastvy. Vtom obrovské přinášel dovnitř břemeno vyschlého dříví, by k večeři svítilo jemu. 235 Dříví v jeskyni shodil a velký způsobil rachot. Hrůzou jsme skočili nazpět a skryli se do kouta sluje. Potom v prostornou sluj svá tučná stáda si vehnal, všecka, jež k dojení bral, však v hlubokém prostoře venku, před vchodem, nechal samce, jak kozly tak berany všecky. 240 Potom veliký balvan dal ke vchodu, vzhůru jej zvednuv, obrovskou mající tíži — ni velké by dvacet dva vozy důkladné, o čtyřech kolech, tím balvanem nehnuly s místa — takovou strmou skálu, a velikou, ke vchodu vložil. Sedl a počal dojit své mečící kozy a ovce, 245 konaje patřičně všecko, a pod každou postavil mládě. Polovic bílého mléka si ihned sraziti nechav, uhnětl ssedlinu z něho a vložil v pletené koše, v nádobách druhou si půl však ponechal, aby pak mohl z něho si bráti a píti, i aby mu k večeři bylo. 250 Když pak, spěchaje kvapně, už dokončil tyto své práce Kyklóps, rozžehl oheň, nás uzřel a takto se tázal: „Aj, aj, hosté! Kdo jste? Zkad vlhkou plujete drahou? Máte snad řízení jakés? Či bez cíle bloudíte jenom mořem širým sem tam, jak lupiči, kteřížto bloudí, 255 život dávají všanc, však záhubu cizincům nesou?“ Tak k nám promluvil Kyklóps, a všechněm se sklíčilo srdce. Hromový hlas nás zděsil a ohromná velikost obra. Přec však jsem slova se ujal a řekl mu odpověď tuto: „My sem — z trójské země — jsme — zahnáni — achajští muži — 260 bouřemi kdejakých větrů. — My přes velkou hladinu mořskou chtěli jsme k domovu plout — však po jiných cestách a drahách přišli jsme sem — tak zajisté Zeus nám usoudit ráčil. Vévody Agamemnona se mužstvem pyšníme býti, jehožto nyní sláva je největší pod nebem širým, 265 neboť takové město on zvrátil a pohubil množství lidu. My náhodou sem, k tvým kolenům, prosebně jdeme, zda bys nás pohostil vlídně, neb jinak nějaký dárek ráčil darovat nám, jak bývá ve zvyku k hostům. Ty pak bohů se boj, můj rozmilý — jdemeť sem s prosbou. 270 Jestiť mstitelem Zeus všech hostů a prosebných lidí, pohostný bůh, jejž prosebník ctný svým ochráncem mívá.“ Takto jsem děl. Ten řekl mi hned, pln surové mysli: „Bláhový’s, cizinče, muž, neb z krajin jsi dalekých přišel, když mě tu zveš, bych bohů se bál neb nevole jejich. 275 Pramálo Kronovec bouřný i ostatní blažení bozi Kyklópům na péči jsou — jsmeť mnohem silnější nad ně. Tak bych také ni já — snad strachem z Diova záští — nešetřil tebe ni druhů, když duch můj toho by nechtěl. Avšak nyní mi řekni, kde’s přistal s úpravnou lodí, 280 někde-li daleko odsud, či nablízku, rád bych to věděl!“ Zkoumal mě tak. — Já zkušený muž však dobře to poznal, pročež poznovu zas jsem řekl mu výmyslem lstivým: „Zemětřas Poseidáón můj koráb mi úplně rozbil, když jím do skály mrštil zde na břehu krajiny vaší, 285 přihnav ji k úskalí tomu, když vítr ji přinesl s moře. Já pak s těmito jen jsem náhlé záhubě ušel.“ Takto jsem děl, ten neřekl nic, pln bezcitné mysli, nýbrž vyskočil rázem, a po druzích vztahuje ruce, dva z nich najednou chopil a mrštil jimi jak psíky 290 o zem, až mozek z hlav jim vytékal, podlahu třísně, potom za údem úd jim rozkrájev, zchystal si jídlo: žral jak lev, jenž v horách je živ. Též nenechal zbytkem ničeho, masa ni útrob, ba ani ne morkových kostí. My však s hlasitým pláčem jsme k Diovi pozdvihli ruce, 295 vidouce krutý ten čin — nám zoufalství svíralo srdce. Když pak konečně Kyklóps si objemné naplnil břicho, poživ lidského masa a napiv se čistého mléka, lehl si uvnitř sluje, jsa roztažen středem svých ovcí. Tehdáž úmysl tento jsem pojal v srdnaté duši: 300 přistoupit, broušený meč pak od své vytasit kyčle, jemu jej do prsou vrazit, kde bránice objímá játra, rukou jej ohmátna dřív. — Však bránila myšlénka jiná: vždyť by i nás tam náhlá smrt pak zastihla jistě: nebyli bychom mohli ten balvan rukama pouze 305 odstrčit s vysokých dveří, tak obrovský, který tam vložil. Tak tam, lkajíce žalně, jsme jasné dočkali Zory. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, Kyklóps rozžehl oheň a dojil vzácné své ovce, konaje patřičně všecko, a pod každou postavil mládě. 310 Když pak, spěchaje kvapně, už dokončil tyto své práce, dva z nás popadl opět a hned si je připravil k jídlu. Posnídav, tučný brav pak vyhnal z jeskyně Kyklóps, balvan lehounce sňav, ten přetěžký, avšak jej zase přistavil ke vchodu zpět, jak na toul by přiložil víko. 315 K hoře ten tučný brav zas vyháněl, hvízdaje hlasně, Kyklóps. Já tam zůstal a zlou jsem mu záhubu strojil, zda bych se nějak pomstil, a dá-li mi Athéna slávu. Konečně záměr tento se jevil mi nejlepším ze všech: Kyklópův veliký kyj tam u jedné ohrady ležel 320 z olivy zelené ještě — ten uťal, by za hůl mu sloužil, až by mu úplně vysch’ — nám zdálo se na první pohled, jako by stožár to byl — tak z dvacetiveslové lodi, nákladní, široké, černé, jež mořskou projíždí tůní: takto se nám ten kyj zdál na pohled dlouhý a tlustý. 325 Z něho jsem odsekl kus — tak na sáh — přikročiv k němu, ten jsem pak odevzdal druhům a velel jim seškrabat kůru. Oni jej sedřeli hladce, já přiostřil, přikročiv k němu, na konci, pak jsem jej chopil a rozžhavil na ohni žhoucím, pak jsem jej vložil pod trus a skryl jej pečlivě pod ním, 330 neboť po celé sluji ho leželo nesmírně mnoho. Potom soudruhy své jsem vyzýval rozhodnout losem, kdo by se odvážit měl kyj zvednout a pospolu se mnou obru jej zarazit v oko, až sladký spánek ho pojme. Losem zvoleni druzi, jež sám bych si jistě byl vybral, 335 čtyři, a já jsem se sám k nim přidružil jakožto pátý. S bravem krásného rouna se vrátiv navečer zase, ihned v prostrannou sluj svá tučná stáda si vehnal všecka, ni jediný kus v tom hlubokém nenechav dvoře, buďtože tušil něco, neb bůh mu to poručil takto. 340 Potom ten velký balvan dal ke vchodu, k výši ho zvednuv, sedl a počal dojit své ovce a mečící kozy, konaje patřičně všecko, a pod každou postavil mládě. Když pak, spěchaje kvapně, už dokončil tyto své práce, dva z nás popadl opět a hned si je připravil k jídlu. 345 Tehdy jsem oslovil obra a řekl mu, přistoupiv blíže, koflík rukama drže, jenž pln byl tmavého vína: „Kyklópe, na! pij víno, když lidské jsi pojedl maso! Hleď jen, jaký to nápoj jsme skrytý v korábu měli. Ten jsem ti za oběť nesl, zda chtěl bys mě vypravit domů, 350 dojat soucitem se mnou — ty řádíš však nesnesitelně! Ukrutný! Jakpak by měl též příště tě navštívit někdo jiný z hojného lidstva?! Tys nejednal patřičně se mnou!“ Děl jsem, on chopil ten koflík a vyprázdnil. Hrozně mu chutnal onen lahodný nápoj, a po druhé zase mne žádal: 355 „Ještě mi laskavě dej! A též své jméno mi řekni, ihned teď, bych podal ti dar, jenž byl by ti milý! Zajisté žírná prsť též Kyklópům vydává révu velikých zrn, vždyť Diův déšť jim nalévá hrozny, tohle však ambrosie a nektaru věru je výron.“ 360 Takto mi děl, já jiskrný mok jsem znova mu podal. Třikrát jsem vína mu podal, on — hlupák — třikrát je vypil. Ale když Kyklópovi se vínem zatměly smysly, tehdy jsem oslovil obra a mluvil lichotnou řečí: „Na jméno slavné se ptáš, ó Kyklópe, já ti je tedy 365 povím, však ty mi dej dar, jak právě’s mi před chvílí slíbil! Nikdo se nazývám jménem, a Nikdo mě volají všichni, otec i matička moje i ostatní druhové všichni.“ Toto jsem děl. Ten řekl mi hned, pln bezcitné mysli: „Nikoho tedy já sním až naposled, po druzích jeho, 370 ale ty ostatní dříve — a to ti buď pohostným darem!“ Řekl, i zváživ se zpět, kles naznak a mohutnou šíji stranou nakloniv ležel, a vtom ho již ovládal spánek, krotitel všechněch tvorů. Vtom z jícnu mu vyhrklo víno se sousty lidského masa — on dávil, vínem jsa zpitý. 375 Tehdy jsem onen kyj hned hluboko pod popel strčil, až by se žárem vznítil, a druhům jsem dodával srdce všechněm, by nikdo mi z nich pak necouvl, přemožen bázní. Jakmile však ten z olivy kyj měl v ohni už chytit, ač byl zelený ještě, a byl již rozpálen strašně, 380 z plamene blíž jsem přinášel jej — vtom druhové ke mně stoupli, a do srdce bůh jim vštípil zmužilost velkou. Druzi ten z olivy kyj pak chopili, na konci ostrý, jemu jej do oka vbodli, já točil jím, svrchu oň opřen. Jako když lodní trám kdos vrtá, nebozez vezma, 385 při čemž druhové jeho jím vespod za řemen točí, s obou jej chopíce stran — ten točí se stále a stále, tak tím řeřavým kyjem jsme točili v obrově oku, okolo něho pak krev, jak točil se, kroužila horká. Vůkol brvy a víčka mu docela opálil plamen, 390 ana mu panenka plála a kořínky praskaly žárem. Jako když sekyru velkou neb žhavou teslici kovář do vody studené vnoří, a kovy ty hlasitě syčí, takto mu syčelo oko kol žhavého z olivy kyje. 395 Zařval bolestí strašně, až kolem ječela skála. Hrůzou jsme skočili zpět, však Kyklóps ze svého oka vytrhl prudce ten kyj, jenž hojnou krví byl zbrocen, pryč jím od sebe mrštil, a mávaje rukama divě, křičel a Kyklópy volal, co kolem jeskyně jeho 400 po kopcích šlehaných větry svá bydliště ve slujích měli. Ti tedy slyšíce křik, hned se stran se sbíhali různých, k jeho se stavěli sluji a ptali se, cože ho souží: „Čímpak jsi, Polyféme, tak postižen, že jsi tak vzkřikl za doby božské noci a proč nás ze spánku budíš? 405 Někdo-li z lidí ti brav tam vyhání proti tvé vůli, nebo tě samého lstí tam vraždí — či by snad silou?“ Mohutný Polyfémos jim z jeskyně odvětil takto: „Přátelé, Nikdo mě lstí, však dokonce nevraždí silou.“ V odpověď Kyklópové mu pravili perutná slova: 410 „Sám-li jsi ve své sluji a nikdo ti nedělá křivdy, nemoci velkého Dia se nijak vyhnouti nelze — otce však modlitbou svou hleď vzývati, Poseidóna!“ Řekli tak, odcházejíce, a moje se zasmálo srdce, jak to mé smýšlené jméno a skvostný je výmysl zmátl. 415 Kyklóps žalostně sténal a v hrozných se svíjeje mukách rukama kolem hmatal a odstranil od vchodu balvan. Sám si pak u vchodu sedl a natáhl dopředu ruce, zda by snad někoho lapil, an s bravem chce ze dveří vyjít, neboť se domníval v mysli, že já jsem takový hlupec. 420 Já však přemítal v duši, jak věc tu co nejlépe provést, zdali bych od svých druhův i od sebe odvrátil nějak zhoubu — tu kdejakou lest jsem spřádal, kdejaký záměr, neboť šlo o náš život, a strašná se blížila zkáza. Konečně záměr tento se v duši mi nejlepším jevil: 425 Byli tam berani tuční a husté mající rouno, velice krásní a velcí a porostlí brunátnou vlnou. Ty jsem svazoval k sobě, však potichu, krouceným proutím, na kterém spával Kyklóps, ten netvor, zločinů strůjce, po třech pokaždé vzav. Z nich střední soudruha nesl, 430 po pravém boku a levém šli druzí dva, kryjíce druha. Neslo vždy beranů tré nám soudruha, ale já sám jsem — byl tam veliký beran a z celého nejlepší stáda, toho jsem chopil za hřbet a pod jeho huňatým břichem, celý se skrčiv, jsem visel a pořád se rukama držel 435 přehnutých chomáčů vlny, jsa schoulen, statečný v srdci. Tak tam, lkajíce žalně, jsme jasné dočkali Zory. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tenkrát se beraní brav již na pastvu z jeskyně hrnul, ovce však mečely v stájích, vždyť nejsouce dojeny dosud 440 k prasknutí vemena měly. Však jejich velitel hrozně trápen bolestí krutou, všem ovcím na hřbety sahal, když tak zpříma tam stály, a neměl bláhový zdání, druzi že připjati jsou těm vlnatým beranům pod hruď. Naposled beran stádní se plížil ke vchodu sluje, 445 vlnou ztížen a mnou, jenž chytrou jsem mysl měl v duši. Silný tu Polyfémos, jej omakav, toto mu pravil: „Berane můj, jak to? — Vždyť kráčíš po sluji ze všech poslední! — Nechodíš jindy až za všemi ovcemi vzadu, nýbrž ze všech první vždy útlé květiny spásáš, 450 dlouhým kráčeje krokem! — I k proudům řeky jdeš první. První, když blíži se večer, se vracíš do stáje z pastvy. Avšak nyní jdeš sám, až poslední. — Jistě si stýskáš pro pánův zrak, jejž zlý mu ten muž byl nadobro zničil se svými krutými druhy, když vínem smysly mu zmámil, 455 Nikdo — však dosud ještě, jak mním, své neušel zhoubě. Kéž bys smýšlel jak já, kéž nabyl bys schopnosti mluvy, abys mi povědět mohl, kde před mým ubíhá hněvem! Jak by mu stříkal mozek zde ve sluji na všecky strany po zemi, jak bych jím tloukl, a moje by okřálo srdce 460 opět z těchto mých běd, jež ničemný spáchal mi Nikdo!!“ Pravil a ze dveří ven toho berana od sebe pouštěl. Když pak už kousek cesty jsme od sluje byli a stáje, sám jsem se berana pustil a všecky jsem odvázal druhy. Hned pak ten brav, jenž štíhlých byl noh, pln tučného sádla, 465 často se obracejíce, jsme hnali, až přišli jsme k lodi. K velké radosti své nás viděli druhoví milí — ty, jíž smrti jsme ušli, však ostatních želeli s pláčem. Já však bránil jim lkáti a každému brvami kynul, ovce pak krásného rouna, a přečetné, druhům jsem velel 470 vehnat do naší lodi a vyplout na solnou vodu. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli, veslem zpěněnou tůň pak tepali, sedíce řadou. Když jsem už od břehu byl, co by člověk dokřikl hlasem, tehdy jsem oslovil obra a mluvil jízlivou řečí: 475 „Kyklópe, nebyl, jak vidíš, to zbabělec, jehožto druhy ve své prostorné sluji jsi krutým násilím jedl! Ovšem — za ty zlé skutky tě musila stihnouti pomsta — surovče — hosty své jíst ses neštítil ve vlastním domě!! Proto’s byl od Dia ztrestán i ode všech ostatních bohů.“ 480 Děl jsem, tu o mnoho víc v svém srdci se rozlítil Kyklóps, vrchol veliké hory hned ulomiv, po nás jím mrštil. Balvan dopadl vzad, hned za loď ztemnělé přídy, takže jen chybělo málo, že srazil by kormidlu vrchol. Mocně se zvlnila tůň, jak do vody padala skála: 485 příboj vln hnal k pevnině loď, jak nazpátek šuměl, z moře to nával vln, jenž koráb zpátky hnal k souši. Já však předlouhou tyč jsem do rukou uchopil, a koráb odstrčiv, soudruhům svým jsem dával důtklivý rozkaz, rychle se na vesla vrhnout a uniknout hrozící zkáze, 490 hlavou jim všechněm kyna — ti schýleni mávali vesly. Když jsme se dvakrát tolik už vzdálili, plujíce mořem, opět jsem oslovit jej měl v úmyslu, ale tu všichni druzi mi se všech stran v tom bránili vlídnými slovy: „Odvážný! Proč zas chceš toho divého drážditi muže, 495 který již teď, když skalinou vrh’, nám připudil koráb nazpět k pevnině zase, my myslili, že tam už zhynem. Kdyby byl někoho z nás buď hlesnout neb promluvit slyšel, byl by nám rozdrtil lebky a jistě i trámoví lodní, hranatým balvanem hodě — vždyť hází s takovou silou!“ 500 Řekli, však nemohli přec mým duchem zmužilým pohnout nýbrž poznovu zas jsem řekl mu, rozhněván v srdci: „Kyklópe, kdyby se kdos snad zeptal tě ze smrtných lidí, kterak ti byl tvůj zrak tak potupným způsobem zničen, řekni, že bořitel měst byl ten, jenž oka tě zbavil, 505 Odysseus, Láertův syn, jenž bydlí v ithacké zemi!“ Toto jsem děl. Ten zalkal a toto mi v odpověď pravil: „Aj, již pochyby není, že dávná věštba mě stihla! Byl tu kdys muž, jenž věštiti znal — byl sličný a velký, Télemos, Eurymův syn, jenž vynikal uměním věštným, 510 který nám věštby tu hlásal a dožil se velkého stáří. Věštec tento mi řekl, že jednou to všecko se splní: rukou Odysséovou že o zrak připraven budu. Já však stále jsem čekal, že postavou velký a krásný jednou se zjeví tu muž, jenž ve velkou sílu je oděn — 515 teď však takový slaboch, tak maličký, ničemný mužík, jediné oko mi vzal, když vínem mi omámil smysly! * Vrať se však, Odyssée, chci dary ti dáti a vroucně prosit, by Zemětřas slavný ti udělil do vlasti průvod. Já jsem rozenec jeho, on otcem mým býti se pyšní. 520 On mě pak, bude-li chtít, zas vyhojí — z ostatních nikdo jiný z blažených bohů, ni žádný ze smrtných lidí.“ Řekl, já na jeho řeč jsem dal mu zas odpověď tuto: „Kéž bych tě o tvou duši i o život mohl tak jistě připravit, Polyféme, a v Hádovo sídlo tě poslat, 525 jako ti ztracený zrak sám Zemětřas nezhojí nikdy!“ Toto jsem obrovi řekl, on pozdvihl ku Poseidónu k hvězdným nebesům ruce a modlil se ke svému otci: „Bože, ty temných vlasů, jenž objímáš zemi, mě vyslyš! Jestliže tvůj jsem vskutku a otcem mým býti se pyšníš, 530 dej, ať bořitel měst v svůj domov nepřijde nikdy, Odysseus, Láertův syn, jenž bydlí v ithacké zemi! Je-li však losem mu dáno; by spatřil své milé a přišel ve svůj výstavný palác a do své otcovské země, pozbuď soudruhů všechněch a vrať se tam pozdě a bídně, 535 samoten, na lodi cizí, a v domově nalezni strasti!“ Těmito prosil slovy — bůh temných vlasů ho slyšel. Potom, poznovu zas, vzal skalinu o mnoho větší, napjal velikou sílu a zakrouživ mrštil jí po nás. Balvan dopadl vpřed, hned za loď ztemnělé přídy, 540 takže jen chybělo málo, že srazil by kormidlu vrchol. Mocně se zvlnila tůň, jak do vody padala skála, příboj vln hnal kupředu loď, již popohnal k výspě. Připluvše k ostrovu tomu, kde koráby pokryté pevně pospolu kotvily stále, a milí druhové naši, 545 lkajíce, seděli kolem a pořád čekali na nás, tam tedy připluvše s lodí jsme vyjeli na písek břežní, načež na mořský břeh též sami jsme z korábu vyšli. Potom ten obrův brav jsem z korábu vyhnal a rozdal druhům, by o stejný díl z nich žádný ošizen nebyl. 550 Mně však samému zvlášť toho berana při dělbě dali druhové holení krásných, a toho jsem na břehu zabil Kronovci tmavomrakému, jenž panuje nad celým světem, pále mu ze stehen maso. Zeus nedbal na moji oběť, nýbrž rozjímal v mysli, jak všecky by pokryté pevně 555 lodi nám úplně zničil i věrné soudruhy moje. Takto pak po celý den tam tehdy až k západu slunce nadbytku masa jsme jedli a lahodné pili jsme víno. Když pak zapadlo slunce a nastal večerní soumrak, tehdáž na břehu mořském jsme všichni si ulehli k spánku. 560 Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tehdáž soudruhům svým jsem dával důtklivý rozkaz, vstoupit na rychlý koráb a odvázat od břehu lana. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli, veslem zpěněnou tůň pak tepali, sedíce řadou. 565 Pak jsme se na cestu dál zas vydali, sklíčeni v srdci, rádi, že znikli jsme smrti — však milých pozbyvše druhů.