ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Opustiv překrásný proud, bůh Hélios do výše stoupal k nebesům pevným jak kov, zkad bohům by nesmrtným svítil, jakož i smrtným lidem, již žijí na zemi žírné. Do města Nélea vládce tu připluli výstavného, 5 do Pylu. Právě v ten čas tam Zemětřas kadeří tmavých obětí černých býků byl uctíván na břehu mořském. Seděli v devíti řadách, pět set jich na každé řadě bylo, a každý ten díl měl devět před sebou býků. Právě už pojedli droby a pálili ze stehen maso, 10 když vtom vjížděli hosté. Ti plachtoví souměrné lodi shrnuli, spustili kotvy a potom vystoupli na břeh. Vystoupil Télemachos, a Pallas kráčela před ním. Pallas jiskrných zraků mu první pravila toto: „Nesmíš už nesmělý být, ó příteli, ani dost málo! 15 Proto jsi sem přec po moři plul, bys po otci pátral, kde as jej ukryla země a jakým byl osudem stižen. K Nestoru, statnému jezdci, se nyní odebeř přímo, abychom zvěděli radu, již ve své ukrývá hrudi! Žádost přednes mu sám, ať neklamnou zprávu ti řekne! 20 Jistě ti neřekne lež, vždyť velkým je rozumem nadán.“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Jak jen k němu mám jít? Jak mám se jen obrátit na něj? Nejsemť v rozvážných řečech až dosud nikterak zběhlý! Mladý stydí se muž, když starších se mužů má tázat.“ 25 Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Něco si, Télemachu, v svém vlastním vymyslíš duchu, něco ti bůh zas na rozum dá — já nemyslím přece, že bys bez vůle bohů moh’ zplozen a vychován býti.“ Tak tedy pravila k němu a napřed kráčela Pallas, 30 chvatně, a Télemachos šel bohyni Athéně v patách. Do kruhu občanů pylských a k jejich sedadlům přišli. — Nestór právě tam seděl a synové. Družina jejich strojila hody, tu pekouc, tu na rožně bodajíc maso. Jakmile spatřili hosty, hned přistoupli hromadně všichni, 35 podali k pozdravu ruce a zvali je, aby si sedli. Peisistratos pak zvlášť, syn Nestorův, přistoupiv k hostům, podal jim oběma ruce a ihned je posadil oba k hodům na měkké kůže, jež ležely na břehu v písku, po bok Nestoru otci a bratrovi Thrasymédovi. 40 Předložil podíl drobů a také víno jim nalil do krásné ze zlata číše a potom k přípitku pravil k Athénské Palladě takto, jež bouřného Dia je dcera: „K vladaři Poseidónu se nyní, cizinče, modli! Jeho je hostina tato, k níž, připluvše, právě jste přišli. 45 Ale až úlitbu vzdáš a se pomodlíš, jak je to slušno, pak též druhovi dej ten pohár sladkého vína k oběti, neboť myslím, že také se k nesmrtným bohům modlí, poněvadž všem jest nezbytně potřeba bohů. Ale tvůj druh jest mladší, as se mnou stejného věku, 50 pročež zlatou tu číš teď podávám nejprve tobě.“ Pravil a do ruky číš jí dával s lahodným vínem. Z dvornosti moudrého muže se Pallas těšila v duši, poněvadž nejprve jí dal zlatý do ruky pohár. K vladaři Poseidónu se ihned modlila vroucně: 55 „Slyš mě, ó Poseidóne, ty vladaři chvějící zemí, nerač, když prosíme tebe, nám odmítnout tyto zde věci: Nejdřív Nestoru vládci a také rozencům jeho, avšak i ostatním též, všem pylským občanům vesměs, za tuto přeslavnou žertvu rač líbeznou odměnu dáti! 60 Mně pak i příteli popřej, ať šťastně se vrátíme domů, jakmile provede to, proč přišli jsme na lodi černé!“ Takto se modlila Pallas a všecko to konala sama. Dala pak Télemachovi ten krásný dvojitý pohár. Milý syn Odysséův se modlil způsobem stejným. 65 Opekše svrchní maso a potom s rožňů je stáhše, každému podíl dali a skvostné slavili hody. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, Nestór, gerénský jezdec, k nim počal mluviti takto: „Nyní je spíš už vhod, bych zvěděl a na to se optal 70 našich hostů, kdo jsou, když dost již požili jídla. Kdopak jste, hosté naši, zkad vlhkou plujete dráhou? Máte snad zařídit něco, či bez cíle bloudíte jenom mořem širým sem tam jak lupiči, kteří jen bloudí, život dávají všanc, však cizincům záhubu nesou?“ 75 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto — směle, vždyť Pallas to byla, jež odvahu v duši mu vdechla, sama, by po otci pátral, jenž dlouho byl z domova vzdálen, aby tak u všech lidí se vzácné dodělal slávy —: „Nestore, Néleův synu, ty velká Danaů pýcho, 80 tážeš se, z které jsme země, a já ti to vyložím řádně: My jsme se vydali k vám až z Ithaky pod horou Néjem. Není to obecní věc, než soukromá, o níž chci mluvit: po zvěsti o otci pátrám, tak proslulé, zvím-li kde o něm, o slavném Odysséu a hrdinském, o němž se praví, 85 s tebou že pospolu válčil a trójské vyvrátil město. Neboť jsme o všech druhých, kdo válčili naproti Tróům, slyšeli, kterak zhynul z nich každý žalostnou smrtí, avšak při něm i smrt nám zakryl Kronovec temnem. Nemůžeť jisté zprávy, kde zemřel, nikdo mi říci, 90 zdali kdes na suché zemi byl od svých nepřátel zhuben, či snad na širém moři, kdes ve vlnách Amfitríty. Proto se utíkám teď k tvým kolenům, zdali bys nechtěl otcovu žalnou smrt nám zvěstovat, jestli’s ji spatřil vlastníma očima svýma, či od těch, kdo bloudí, jsi slyšel 95 nějakou zvěst — vždyť k velikým máť jej zrodila strastem. Nic mi však ze šetrnosti neb soucitu mírniti nechtěj, nýbrž přesně mi vylož, co všecko’s na cestách viděl! Prosím tě, jestli ti kdys můj roditel, Odysseus čacký, slovo neb nějaký čin byl slíbil a také pak splnil 100 v Tróji, kde achajský lid byl nucen snášeti strasti, na to si nyní vzpomeň a neklamnou pravdu mi řekni!“ Nestór, gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Ty jsi mi vzpomenul běd, jež danajští synové kdysi nezdolní silou, můj milý, v té zemi jsme musili snésti, 105 když buď na rychlých lodích jsme za plenem po mlžném moři brázdili vlny sem tam, kam vedl nás Achilleus slavný, neb když vedli jsme boj kol hradeb Priama krále, velkých, kde zhynuli všichni, kdo nejlepší rekové byli. Tam má bojovný Aiás svůj hrob, též Achilleus slavný, 110 tam též Patroklos jest, jenž věhlasem roven byl bohům, tam i můj Antilochos, muž hrdinský, nad jiné silný, milý můj syn, jenž nejlepší byl jak v běhu tak v boji. Jiných jsme hojnost běd tam zkusili. — Kdo by si troufal ze všech smrtelných lidí ty útrapy vylíčit všecky? 115 Kdybys i plných pět let — snad šest let pořád tu zůstal, táže se, kolik jsme běd tam zkusili Achajci slavní, do země otcovské dřív bys jistě se rozmrzen vrátil. Devět jsme let vší možnou lstí jim chystali zhoubu, pořád jim snujíce zmar — syn Kronův stěží to skončil. 120 Tenkrát nikdo tam nebyl, kdo chtěl by se v radě mu rovnat, tváří v tvář — on každého z nich, ten hrdina slavný, překonal všelikou lstí — tvůj otec, jestliže vskutku jeho jsi vlastní syn — já s úžasem na tebe hledím! Neboť vskutku tvá řeč jest rozumná, sotva lze věřit, 125 že by se mladší muž tak rozumně vyjádřit uměl. Tehdáž po všechen čas jak já tak slavný tvůj otec vždycky jsme řečnili stejně i ve sněmu lidu i v radě. Svornou majíce mysl, jsme duchem a rozvážnou radou, smýšleli Achaiům všecko, co zvlášť by jim na prospěch bylo. 130 Když jsme pak Priamův hrad již konečně zbořili strmý, a když jsme vstoupili v lodi a bůh nám rozštěpil vojsko, tehdáž v srdci svém Zeus nám strojil žalostný návrat, Achaiům: nedbaliť práva a nebyli rozumni všichni, pročež nehodou zlou z nich mnozí stiženi byli 135 pro hněv, jímž Jiskrnozraká je stíhala, Olbřímorodá. Vznítilať Átreovce, by spolu se srazili hádkou. Svolali achajské mužstvo, by na sněm sešlo se všecko, zpozdile, naproti řádu, když večer zapadlo slunce. Do sněmu, opilí vínem, se achajští synové sešli. 140 Tam jim dávali výklad, proč na sněm svolali národ. Tenkráte Meneláos všem achajským občanům radil, po širém mořském hřbetě již pomýšlet na návrat domů. Bratrovi úmysl ten byl nemilý, neboť si žádal lid tam zadržet ještě a svaté slavnostní žertvy 145 Athéně vzdát, chtělť hrozný hněv té bohyně smířit. Bláhový: nemělť zdání, že nijak se usmířit nedá. Bohové žijící věčně svých citů nemění rychle. Takto tam obadva stáli a prudkou řečí se přeli. Vtom však zdvihl se v ráz lid Danaů holení krásných. 150 S velkým lomozem vstal — bylť smýšlením rozdělen na dvé. Celou jsme strávili noc, zlé úmysly naproti sobě snujíce, poněvadž Zeus nám strojil pohromu zhoubnou. Po ránu na jasné moře jsme někteří spouštěli lodi, do nichž jsme majetek dali a ženštiny s hlubokým pásem, 155 polovic jich však zůstala tam, chtíc s Átreovcem, vladařem Agamemnonem tam čekat nějakou dobu. Avšak polovic nás zas vstoupila v lodi, jež rychle pluly, a nějaký bůh nám urovnal rozsáhlé moře. Potom jsme k Tenedu přišli a bohům oběti vzdali, 160 chtějíce k domovu plout, však dosud nám nechystal návrat ukrutný Zeus, jenž neblahý svár v nás po druhé vznítil: Někteří ke Tróji zpět své prohnuté koráby vezli, ti, jimž Odysseus velel, rek zmužilý, důvtipu plný, chtějíce Átreovci být po vůli, Agamemnonu. 165 Já však s četným loďstvem, jež za mého vedení plulo, prchal, neboť jsem tušil, že bůh nám záhubu chystá. Prchal i Týdeův syn, muž bojovný, přemluviv druhy. Rusý však Meneláos se vypravil pozděj a v Lesbu dohonil nás, když dlouhou jsme pout tam v úvahu brali: 170 máme-li na západ plouti a minout skalnatý Chios směrem k Psyrii výspě, však ostrov ten nalevo nechat, či snad východně Chia a minout větrný Mimás. Prosil jsem, aby nám bůh dal znamení, on nám je také seslal a vybídl nás plout k Euboii prostředkem moře, 175 bychom co možná nejdřív se vyhnuli hrozící zkáze. Tehdy se pozdvihl vítr a vanul: koráby rychle propluly rybné dráhy, až u mysu Geraistu v noci přistaly — Poseidónu jsme potom pálili hojné býčí ze stehen maso, že velké jsme propluli moře. 180 Čtvrtý právě byl den, když u Argu souměrné lodi s družinou Diomédés, syn Týdeův, statečný jezdec, zastavil. K Pylu zas já jsem plul. Vát nepřestal vítr příznivý nám, když jednou mu bůh tak vanouti velel. Tak jsem se vrátil, bez zpráv, můj milený. Nevímtě ani, 185 který z Achaiů těch byl zachráněn, který z nich zhynul. Co jsem však z doslechu zvěděl, zde ve svém paláci sedě, zvěděti máš, jak slušno, a nechci ti ničeho ztajit: Dobře i oštěpem slavní prý připluli Myrmidoni, které slavný rek, syn chrabrého Achilla vedl, 190 dobře i Filoktétés, syn Poiantův slavný, se vrátil. Na Krétu Ídomeneus své soudruhy přivedl všecky, kteří unikli z války, a nikdo mu neodňat mořem. O Átreovci i vám, ač vzdáleným, známo, jak přišel, kterak mu žalostnou smrt však připravil Aigisthos doma. 195 Arciže on pak sám svou zločinnost odpykal bídně. — Jak je to vhod, když zhynulý muž má naživu ještě syna! — Tak Orestés též pak potrestal otcova vraha, Aigistha úskočného, jenž otce mu slavného zabil. Ty též, příteli můj — vždyť zřím, jak’s krásný a velký, 200 zmužilý buď, ať chválu ti vzdá též z potomstva mnohý!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Nestore, Néleův synu, ty velká Danaů pýcho, strašně se Orestés pomstil, a daleko široko o něm roznesou Achajci pověst, že zvědí i potomci o tom. 205 Kéž bych v takovou sílu byl já též od bohův oděn, abych zločiny trapné těch ženichů ztrestati mohl, kteří tak zpupně si vedou a nezbedné páchají skutky! Avšak takého štěstí nám oběma nedali bozi, milému otci ni mně — teď nezbývá nežli to snášet.“ 210 Nestór, gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Když’s mi to, příteli můj, teď řekl a uvedl v paměť, velký že ženichů dav prý o tvou se uchází matku, páše však v paláci tvém jen špatnosti proti tvé vůli, řekni, zda jařmu se sám chceš poddávat — či by snad na tě 215 nevražil lid v tvé zemi, jsa poslušen božího hlasu? Kdo ví, zda přijde tvůj otec a jejich násilí ztrestá, ať již docela sám, ať společně s Achajci všemi? Kéž by tě měla tak v lásce ta bohyně jiskrných zraků, jako se o Odysséa kdys starala proslaveného 220 tehdáž v trójské zemi, kde Achajci snášeli strasti, neboť jsem neviděl ještě tak zjevné milosti boží jako tam Odysséovi vždy Pallas po boku stála. Kdyby tě měla tak ráda a v srdci tě na péči měla, tu by pak na sňatek ten z nich leckterý zapomněl navždy.“ 225 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Myslím, že tento tvůj výrok, ó starče, se nesplní nikdy. Příliš mnoho jsi děl — jsem překvapen! Kdybych i doufal, nemohlo by se to státi — i kdyby to bohové chtěli.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: 230 „Mladíku, jaká ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů? Bohové snadno, když chtí, též zdaleka zachrání muže! Já bych si raději přál, byť mnohé strasti mě stihly, opět přijíti domů a spatřit den návratu svého, nežli se ihned vrátit a zhynout u svého krbu, 235 právě jak Agamemnón své ženy a Aigistha zradou. Arciže odvrátit smrt, všem společnou, nelze ni bohům, kdyby i sebe kdo jim byl milejší, jakmile jednou zhoubný úmrtí los jej zachvátí zármutku plný.“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: 240 „Nemluvme o tom už nikdy, ó Mentore — vždyť mě to souží! —, neboť už zajisté otec se nevrátí, poněvadž dávno černou mu zhoubu a smrt již nesmrtní určili bozi. Teď bych jinou zas věc chtěl zvědět a na ni se zeptat Nestora znalého práva a moudrého nad jiné lidi, 245 neboť lidské tři věky, jak praví se, národu vládne, takže se nesmrtným zdá, když takto se na něho dívám! Nestore, Néleův synu, teď skutečnou pravdu mi řekni: Copakže Agamemnón byl zabit širokovládný?! Kdepak byl Meneláos? A jakou mu vymyslil zhoubu 250 Aigisthos, úskočný muž — vždyť mnohem lepšího zabil?! Nebylť za doby té přec v achajském Argu, však někde bloudil po světě širém — jak on si ho zabíti troufal?“ Nestór, gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Já ti to povím, synu, a všecko ti pravdivě řeknu: 255 Jisto je, že jsi i sám již vytušil, co by se stalo, kdyby byl Meneláos tam živého Aigistha stihl, rusý Átreův syn, když domů se od Tróje vracel. Nikdo by Aigisthovu pak mrtvolu nepokryl prstí, nýbrž by od dravých ptákův a od psů rozsápán býval 260 na pláni, opodál města, jsa položen, aniž by která z Achajek zalkala nad ním, vždyť hrozný zosnoval zločin. Zatím co v Trójské zemi jsme sváděli zápasy četné, on žil v zákoutí Arga a hověl si, v pastvišti koní, všemožně královskou choť svou sladkou sváděje řečí. 265 Ovšem za prvních dob tím mrzkým zhrdala skutkem vznešená Klytaiméstra, jež šlechetné smýšlení měla. U ní také tam byl muž pěvec, kterému rázně ukládal Agamemnón, jda do Tróje, ženu mu hlídat. Když ji však božský los byl konečně zapletl k pádu, 270 tehdáž onoho pěvce dal Aigisthos na pustý ostrov odvést a za lup a kořist ho dravým zanechav ptákům, ochotně ochotnou již ve svůj si zavedl palác. Hojné ze stehen maso pak na svatých oltářích spálil, mnohý i do chrámu skvost jim zavěsil, zlato i roucha, 275 smělý vykonav čin, jak nikdy se nanadál v srdci. My však, plujíce z Tróje, jsme pořád pospolu byli, Átreovec a já, svým přátelstvím spojeni stále. Když pak jsme k předhoří Athén, jež posvátné Súnion slove, připluli, příteli mému bůh Apollón řidiče lodi 280 zbavil života v ráz, svým libým ho zasáhnuv šípem, an měl kormidlo v rukou a řídil letící koráb, Frontia Onétorovce, jenž nejlíp z plemene lidí uměl zařídit loď, když vichřice na ni se hnaly. Tím se on zdržel v plavbě, ač velice na cestu chvátal, 285 neboť chtěl soudruha pohřbít a pohřební obět mu vzdáti. Avšak když byl i on již na cestě po moři třpytném na svých korábech dutých a doplul k Maleiím strmým, Kronovec vidoucí v dálku mu neblahou po moři plavbu stanovil, fučících větrů naň poslav zuřivý útok. 290 Rázem tu obří vlny se vzdouvaly, podobné horám. Vichr mu rozptýlil lodi a některé ke Krétě zahnal, kdež kol Jardanských vod svá obydlí Kydóni měli. Hladká a strmá skála se sklání do vody příkře na samém Gortýny konci a zvedá se v mlhavém moři. 295 Notos přívaly vln tam k levému pohání mysu, k Faistu, a nevelký tes tam velké odráží vlny. Tam tedy připluly lodi. Jen stěží unikli zkáze mužové, avšak loďstvo mu o skály rozbily vlny. Zbylých korábů pět, jež modravé průčelí měly, 300 vítr a příval vln jim přihnaly k Aigypta proudům. On tam hojné zboží a zlaté poklady sbíral, s koráby po zemích bloudě, kde cizí řečí se mluví. Zatím byl Aigisthos doma a nastrojil zhoubné ty skutky. V Mykéně bohaté zlatem byl vládcem po sedm roků, 305 usmrtiv Átreovce, a lid byl v poddanství jeho. Nastal už osmý rok, když slavný se Orestés vrátil z Athén nazpět domů a usmrtil otcova vraha Aigistha úskočného, jenž otce mu slavného zabil. Když pak pohrobní kvas všem Danaům Orestés dával 310 za smrt hrozné své matky a Aigistha zbabělé mysli, vrátil se Meneláos v týž den, rek mohutný hlasem, veza si hojné zboží, co mohly jen unésti lodi. Ty se i netoulej dlouho, můj milený, z domova vzdálen, opustiv všecko své jmění a zanechav ve vlastním domě 315 muže tak nadmíru zpupné — sic všecko ti mezitím stráví, tvoje si rozdělí statky — a cesta tvá bude pak marná! Já však ti důtklivě radím, bys došel k Meneláovi, který, není to dlouho; se vrátil z ciziny domů, z krajin vzdálených lidí, že sotva by mohl kdo doufat 320 v návrat, koho by jednou tam zahnaly bouřlivé vichry na tak vzdálené moře, že odtamtud nelze ni ptákům téhož roku se vrátit — tak velké a hrozné je moře! Proto teď se svou lodí a se svými druhy již vypluj! — Chceš-li však po souši jet, jsou koně i povoz ti k službám, 325 jsou tu i synové moji, již mohou ti do skvělé Sparty průvodci být, v níž Átreův syn má obydlí rusý. Prosbu však přednes mu sám, ať neklamnou pravdu ti řekne. Jistě ti nepoví lež — jest velkým rozumem nadán.“ Řekl, i zapadlo slunce a nastal večerní soumrak. 330 Pallas jiskrných zraků jim také pravila toto: „Opravdu, milý starče, ta slova jsi řekl, jak sluší. Teď však jazyky řežte a s vodou míchejte víno, abychom Poseidónu a druhým ulili bohům, potom však pojďme už spat — již blíží se hodina spánku: 335 zapadlť sluneční svit již v temnotu. Při hodech bohů seděti dlouhý čas jest neslušno — líp je se vzdálit.“ Pravila Diova dcera, a slova ta slyšeli všichni. Potom sluhové hned jim nalili na ruce vody, víno až po samý vrch pak jinoši v měsidlo vlivše, 340 dali jim po řadě všem, když z pohárů ulili bohům. Jazyky házeli v žár, pak každý povstal a ulil. Ale když ulili bohům a pili dle libosti srdce, tehdáž Athénská Pallas a Télemach podobný bohům oba se chystali již zas ke své se odebrat lodi. 345 Nestór tomu však bránil a těmito mluvil k nim slovy: „Tomu rač zabránit Zeus, též druzí nesmrtní bozi, abyste ode mne vy k své rychlé odešli lodi, jako bych věru byl žebrák a ve všem naprostý nuzák, který by pokrývek neměl ni hojných podušek v domě, 350 v kterých by mohl on sám neb hosté pospati měkce! Já však pokrývky mám, mám hojnost koberců krásných. Tohoť nebude bohdá, by milý syn Odysséův musil si na krytou loď jít ulehnout, pokavad já jsem naživu ve svém domě a po mně pak synové moji, 355 abychom hostili hosty, když přijdou do domu mého.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Výborně, milý kmete, jsi promluvil! Slušno, by tebe poslechl Télemachos, jest mnohem slušnější toto: On teď ať odejde s tebou, by oddal se libému spánku 360 v paláci tvém — já na černou loď zas nyní se vrátím, abych povzbudil druhy a poručil, čeho je třeba, neboť pyšním se já být starší než ostatní všichni, druzí jsou mladšího věku, as stejného s Télemachem, který je nad jiné chrabrý — jen z lásky se vydali se mnou. 365 Tamo si lehnout půjdu, hned u černé vyduté lodi, pro dnešek, avšak zrána chci do země hrdinů chrabrých Kaukónů plout, vždyť dluh tam mám, jenž nový ni malý není — ty se svým hostem, když jednou ti do domu přišel, odešli syna a povoz, a také koně mu vyber, 370 které nejlepší máš jak v bujaré síle tak v běhu.“ Pallas jiskrných zraků jim zmizela po těchto slovech, majíc podobu orla. To vidouce, užasli všichni. Stejně se divil i kmet, když na své oči to spatřil. Jinocha za ruku chopil a těmito promluvil slovy: 375 „Doufám, příteli milý, že nebudeš bázliv a slabý, když již v takovém mládí jsou bohové průvodci tvoji: nebyl to jiný z bohů, co sídlí v olympských domech, než jen Trítogeneia, ta kořistná Diova dcera, která statného otce ti ctívala z Argeiů nejvíc. 380 Slituj se nade mnou, paní, a vzácné slávy mi popřej, popřej jí všem mým synům a také ctihodné choti! Za to ti tučnou krávu dám za oběť, širokočelou, divokou: žádný muž jí dosud pode jho nevzal. Tu ti chci za oběť dáti a zlatem jí obložím rohy.“ 385 Těmito prosil slovy, i slyšela Athénská Pallas. Jim pak Nestór kmet byl vůdcem, gerénský jezdec, synům a dcer svých mužům, v svůj krásný palác je veda. Když pak v proslulý dům již vkročili tohoto vládce, ihned, pořadem všichni, si na křesla sedli a židle. 390 Příchozím královský kmet dal v měsidla namísit vína libého: jedenáct roků je klíčnice zavřeno měla, teď však sundala víko a s nádoby této je sňala. Z toho jim v měsidlo kmet dav namísit, úlitbu činil, vroucně se k Athéně modle, jež bouřného Dia je dcera. 395 Ale když ulili bohům a pili dle libosti srdce, všichni se rozešli k spánku a každý k domovu spěchal. Nestór, gerénský jezdec, jej ve svém uložil domě, milého Télemacha, jejž božský Odysseus zplodil, na lůžku zdobeném řezbou, jež v ozvučném podloubí stálo, 400 po bok Peisistratovi, jenž chrabrý byl náčelník mužů, který ze synů všech byl jediný neženat v domě. Avšak vládyka sám spal ve vnitřní paláce části, v které mu královská choť tam zřídila postel a lůžko. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, 405 Nestór, gerénský jezdec, se zvednuv se svého lůžka, ze své ložnice vyšel a na hladké kameny sedl, které zřízeny měl blíž vysokých paláce dveří, bílé, a jasný lesk plál z nátěru. Sedával na nich Néleus vládyka dřív, jenž věhlasem roven byl bohům. 410 Ten však už podlehl smrti a sešel v Hádovo sídlo. Teď zas gerénský Nestór tam sedával, Achaiů strážce, s žezlem v pravici své. Kol něho se hromadně sešli synové, vyšedše z ložnic. Tam Echefrón, Thrasymédés bohům podobný byl, tam Stratios, Árétos, Perseus, 415 hrdinný Peisistratos k nim přišel konečně šestý. Po bok mu Télemachos byl posazen podobný bohům. Nestór, gerénský jezdec, k nim počal mluviti takto: „Honem, milené děti, mi vyplňte toto mé přání, abych nejdříve z bohů si naklonil Athénu k přízni, 420 která docela zřejmě mi k božské hostině přišla. Jeden jdi pro krávu v pláň, ať přijde co nejdříve možná s pole mi sem, nechť pastýř krav s ní bez dlení přijde, jeden jdi k černé lodi, jež náleží Télemachovi, přiveď z ní soudruhy všecky, jen dva tam toliko nechej! 425 Mimoto jeden z vás ať zlatníka Láerka vyzve, aby se dostavil rychle a krávě tu pozlatil rohy. Ostatní buďte tu všichni a rozkaz doneste dovnitř služkám, by přeslavný hod byl chystán bohyni v domě, dále ať sedadla snesou a třpytnou vodu a dříví.“ 430 Řekl — ti kvapili hned, jak rozkázal. Kráva vtom přišla s pláně, a od lodi rychlé a souměrné přišli i druzi chrabrého Télemacha, a také se dostavil zlatník. Kovářské náčiní měl v své pravici, nástroje díla, kovadlo, měl též perlík a dovedně zrobené kleště, 435 kterými zlatý ten kov znal zpracovat. Athéna přišla, hodů se účastnit chtíc. Vtom Nestór, stařičký jezdec, zlatníku podal zlato, by krávě té ozlatil rohy, aby tu ozdobu zříc, v svém srdci se těšila Pallas. Stratios, Echefrón slavný, tu jalůvku za rohy vedli, 440 na míse zdobené květy jim Árétos, kráčeje z domu, přinášel pravicí vodu a levicí ječmenná zrna v košíku, Thrasymédés pak udatný sekyru ostrou v pravici měl, pak přistoupil blíž, sklát jalůvku chtěje. Perseus držel pak mísu, a starý počínal jezdec 445 oběť mytím a zrním, a Palladu vzývaje, s hlavy stříhal jalůvce srst, již v oběť do ohně házel. Když pak skončili prosbu, a krávě dán na čelo ječmen, ihned tu Thrasymédés, syn vládyky Nestora chrabrý, přistoupiv, jalůvku ťal. Hned sekyra přeťala krční 450 svazy, a jalůvka sil jest zbavena. Zavýskly hlasně veškery dcery a snachy, i manželka Nestóra vládce, ctihodná Eurydika, jíž nejdřív dal Klymenos život. Nad zemi širokých cest pak jalůvce nadzdvihše hlavu drželi, Peisistratos ji podřízl, náčelník mužů. 455 Temná když vytekla krev, když z kostí se odloučil život, jalůvku rozkrájeli, však zvlášť z ní vyřízli kýty — činíce patřičně všecko — a celé je pokryli lojem, v dvojí jej složivše vrstvu, a syrové dali naň maso. Pálil to na dříví kmet, jenž přilíval jiskrné víno, 460 u něho jinoši stáli a v rukou vidlice měli. Když pak snědli už droby a spálili ze stehen maso, krájeli ostatní části a na rožně nabodše kusy, pekli a točili rožni, jež na hrotech broušeny byly. Zatím Télemachovi dá lázeň připravit v domě 465 spanilá Polykasta, již nejmladší dceru měl Nestór. Když pak jej umýt dala a natřít olejem mastným a když krásným pláštěm a sukní mu odít se dala, jinoch vystoupil z vany, jsa bohům postavou roven. Hned pak k Nestoru kráčel a sedl si k vladaři lidu. 470 Opekli vrchní maso a kvasili, stáhše je s rožňů, sedíce, sluhové řádní svým dozorem byli jim k službám, kteří i libý mok jim do zlatých pohárů lili. Když pak žízeň i hlad již nadobro zahnali všichni, Nestór, gerénský jezdec, k nim počal mluviti takto: 475 „Komoně krásné hřívy již připněte, synové milí, k povozu Télemachovi, by mohl se na cestu vydat!“ Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušní jsouce, přivedli rychlé koně a hbitě je zapřáhli k vozu. Do něho jídlo a víno jim klíčnice dala a k tomu 480 zákusky, jež jsou vládcům, již bohy jsou živeni, jídlem. Ihned pak Télemachos již vstoupil do krásné korby, po bok mu Peisistratos, syn Nestorův, náčelník mužů, rovněž do korby vstoupil a otěže do rukou chopiv, ku běhu do koní švihl — ne neradi pádili tito 485 na pláň, a strmý Pylos již zakrátko s očí jim zmizel. Koňové po celý den svým jařmem na šíjích třásli. Zapadlo jasné slunce, a stíny již halily cesty, když již do města Fér v dům Dioklův přijeli s vozem, syna to Orsilochova, jenž pocházel z Afeia rodem. 490 Strávili u něho noc — král jídlem a pitím je hostil. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, opět zapřáhli koně a na vůz vkročivše zdobný, vyjeli z průjezdu domu a zvučného podloubí jeho. Bičem do koní švihli — ne neradi pádili tito. 495 Přijeli v pšeničnou pláň, čímž za krátkou dobu se jejich končila pout, vždyť pádili v kvap jich koňové rychlí. Zapadlo jasné slunce, a stíny již halily cesty.