ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O muži zchytralém, Múso, mi vypravuj, který se mnoho, mnoho byl nabloudil světem, když posvátnou vyvrátil Tróju, mnohá uviděl města a smýšlení národů poznal, množství vytrpěl běd též na moři, trudě se v duši 5 zápasem o svůj život a návrat milených druhů. Avšak přece ni tak jich nespasil, jakkoli toužil, poněvadž vlastní pych byl všechněm příčinou zkázy. Bláhoví! Jedliť skot, jenž náležel Hyperíonu Slunci, a za to ten bůh den návratu domů jim odňal. 10 O tom něco i nám teď vypravuj, Diova dcero! Tenkrát ostatní všichni, kdo náhlé záhubě ušli, byli už v domově svém, když vyvázli z války a moře. On jen sám, ač toužil, by návrat a manželku spatřil, Kalypsou, vznešenou nymfou, byl zdržován, bohyní jasnou, 15 v její prostorné sluji — vždyť chtěla ho manželem míti. Ale když oběhem let již konečně nastala doba, ve které věční bozi mu do vlasti určili návrat, Ithaky — také tam jej četné stíhaly strasti, ač byl ve středu svých. S ním cítili bohové soustrast, 20 všichni, jen Poseidón ne. — Ten prudce se na něho hněval, na reka rovného bohům, než do své země se vrátil. Ten však byl u Aithiopů, již bydlí v končinách dálných, u Aithiopů, jichž lid jest rozdvojen na koncích světa, jedni, kde vychází slunce, a druzí, kde zapadá opět. 25 Slavnostní oběti býkův a ovcí se účastnil právě. Tam tedy při hodech seděl a těšil se. Ostatní bozi u Dia Olympského tou dobou společně byli. Otec bohů a lidí k nim počal mluviti, k bohům. Aigisthos, bezvadný muž, teď právě mu na mysl přišel, 30 kterého Orestés sklál, syn přeslavný Agamemnonův. Na toho tedy si vzpomněl a k bohům promluvil takto: „Divno, jak neprávem lid jen bohům přičítá vinu! Od nás jen všeliké zlé prý pochází, avšak i sami strojí si strast jen zpupností svou — byť naproti sudbě. 35 Tak teď naproti sudbě zas manželku Átreovcovu Aigisthos pojal za choť a jej, když vrátil se, zabil, věda přec o náhlé zhoubě, vždyť my jsme mu výstrahu dali, Hermeia bystrého zraku mu poslavše, Argova vraha, nevraždit Átreovce a nebrat si manželku jeho, 40 sice že za otce svého se nad ním Orestés pomstí, jakmile dospěje věkem a po své zatouží vlasti. Toto mu pravil Hermés, však, ačkoli smýšlel s ním dobře, Aigisthos poslušen nebyl. Teď odpykal najednou všecko.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: 45 „Kronovče, všech nás otče, ty nejvyšší vladaři vládců, ovšem byl onen člověk, jak zasloužil, postižen zhoubou — tak nechť každý zhyne, kdo páchá takové věci! Já se však pro Odysséa, jenž chrabrým je hrdinou, rmoutím. Chudák! Vzdálen jsa svých tak dlouho již útrapy snáší 50 na výspě oblité mořem, kde střed jest hladiny mořské. Ostrov je stromoví plný, a bohyně obývá na něm, Atlanta zhoubné mysli to rozenka. — Jemu jsou všechny mořské hlubiny známy, a sám též vysoké nese sloupy, jež širou zemi i nebesa od sebe dělí. 55 Od té zdržován jest, ač chudák velmi si stýská. Ona však úlisnou řečí a vlídnými slovy jej stále vábí, by Ithaky své již zapomněl, ale on přece přál by si alespoň kouř, jak stoupá z otčiny v dáli, spatřit, a potom by chtěl již zemříti. — Copak tvé srdce, 60 Olympský, pohnout se nedá? — Což nečinil Odysseus tobě u lodí achajských vděk, když hojné žertvy ti vzdával v širé krajině trójské? Proč tolik’s naň zanevřel, Zéve?!“ Kronovec, sběratel mraků, jí odvětil těmito slovy: „Jaká to, dítě, ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů? 65 Já že bych na Odysséa měl, božského, zapomenouti, který rozumem svým lid předčí a nejvíce žertev bohům nesmrtným vzdal, již sídlíme na nebi širém!? Avšak hněvá se naň bůh Poseidón chvějící zemí, urputně stále a stále, že oslepil rovného bohům 70 Kyklópa Polyféma, jenž vyniká největší silou z druhých Kyklópů všech. Ten z rozenky Forkýna, vládce nad mořskou nezmarnou tůní, se narodil z Thoósy nymfy, kteroužto Poseidáón kdys objal v prostorné sluji. Zemětřas Poseidáón mu nijak nechce sic proto 75 života vzít, však v otcovskou zem jej pustiti nechce. My tedy, veškeří bozi, se uraďme bedlivě všichni o tom, jak by se vrátil, a Poseidón odloží potom ten svůj hněv, vždyť naproti všem nám, nesmrtným bohům, nikterak nebude moci sám jediný pouštět se v zápas.“ 80 Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Kronovče, otče nás všech, ty nejvyšší vladaři vládců, jestliže toto se teď všem blaženým zlíbilo bohům, aby se ve svůj dům zas chytrý Odysseus vrátil, pak ať se Argův vrah hned vydá, průvodce Hermés, 85 na ostrov Ógygii a tamo co nejdříve možná Kalypse pletenců krásných ať božskou oznámí vůli, že se již do vlasti své má hrdinský Odysseus vrátit. Já pak v Ithaku zajdu, bych vznítila v synovi jeho o mnoho větší sílu a smělost mu vložila v srdce: 90 Achajce kadeří dlouhých ať na sněm k poradě svolá, ženichům všem nechť výpověď dá, již stále a stále bijí mu četné ovce a lesklé loudavé krávy. Potom ho do Sparty pošlu a do Pylu písečného, pátrat, zda vrátí se otec, ten milený, zví-li co o něm, 95 aby tak u všech lidí se vzácné dodělal slávy.“ Řekla a na obě nohy si připjala opánky krásné, božské, ze zlata celé, jež nosí ji nad mořskou plání jakož i nad širou zemí, jak větry se kupředu ženou. Chopila silné dřevce, jež ostrým se končilo hrotem, 100 těžké, velké, pevné, jímž rozráží Olbřímorodá branné hrdinů řady, když záštím proti nim vzplane. Sestoupla s olympských výšin a na zem se spustila skokem, snesla se v ithackou zemi a před vchodem králova domu vkročila na práh dvorní a držela kované kopí, 105 Mentovi, Tafiů vládci, jsouc podobna, hostovi domu. Zpupných ženichů dav tam zastihla: Tito si právě na dvoře s kaménky hrou, blíž dveří, krátili chvíli, sedíce na kožích krav, jež předtím zabili sami. Zatím héroldi jejich a hbití sluhové uvnitř 110 jednak jiskrné víno jim v měsidlech mísili s vodou, jiní stolečky zas jim houbami dírkovatými myli a k židlím kladli a hojné krájeli maso. Télemach podobný bohům si Athény nejdříve všiml. Sedělť s ženichy právě a smuten byl v mileném srdci: 115 otec mu na mysli tkvěl, ten hrdina — — kdyby tak přišel!! Ha! jak v paláci svém by ty ženichy rozehnal rázem!! — Sám by byl opět králem a ve svém domě by vládl! — — — V myšlenkách těch tam s ženichy dlel — vtom Palladu zhlédl, vstříc jí ke vchodu vyšel, a velmi se pohoršil v duši, 120 host že již dlouhý čas jest u vchodu. Přistoupil rychle, za pravou ruku ji chopil a převzal jí kované kopí. Potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Hoste, buď zdráv! Buď vítán, a srdečně! — Ale až potom, až bys pojedl dost, nám povíš, čeho si přeješ.“ 125 Řekl a kráčel napřed, a Pallas brala se za ním. Když pak vstoupili dovnitř a v komnatu vysokou vešli, dlouhé její kopí jí o pilíř vysoký opřel v hlazenou oštěpů schráň, v níž mimo to ještě v tu dobu jiná mnohá kopí měl hrdinský Odysseus státi. 130 Potom ji ke křeslu vedl a posadil, pokrývku prostřev, krásnému, úpravnému, jež vespod podnožku mělo. Sám si k ní přistavil židli, hned u křesla, opodál shluku ženichů, neboť by host, byv rozmrzen povykem jejich, mohl si znechutit jídlo, jsa u lidí nadmíru zpupných. 135 Chtěl se též po otci ptát, jenž dlouho byl z domova vzdálen. Vodu vtom v konvici zlaté, a překrásné, přinesla služka, vlila ji v stříbrnou mísu, by mohli si umýti ruce, načež hlazený stůl z nich každému stavěla vpředu. Klíčnice ctná jim přinesla chléb, jejž na stolky dala, 140 přidavši jídel hojně, jež ochotně ze zásob nesla. Podnosy s všelikým masem pak zdvihl a předložil kraječ každému z nich, pak ze zlata číš jim postavil vedle. Hérold obcházel stolky a naléval každému víno. Zpupní ženiši též tam vkročili. Tito pak v síni 145 ihned, pořadem všichni, si na křesla sedli a židle, načež héroldi statní jim nalili na ruce vodu. Košíky pečiva plné jim služebné na stolky daly, vína až po samý vrch jim sluhové v měsidla vlili. Po jídlech předložených a chystaných zvedali ruce. 150 Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, hned zas zábava jiná se ženichům zlíbila v srdci: společný tanec a zpěv, jež bývají průvodci hostin. Hérold Fémíu pěvci dal krásnou do ruky loutnu, ten pak ženichům pěl, byv násilím donucen k tomu. 155 Pěvec na loutnu hraje jim počínal zpívati krásně. Tehdáž Télemachos děl k Athéně jiskrných zraků, hlavou skloniv se níže, by druzí to nemohli slyšet: „Nebudeš, milý hoste, mi zazlívat, když ti cos řeknu? Těmto zde tohleto dvé jest na mysli: zpěvy a loutna — 160 snadno, když jmění cizí a beze vší náhrady tráví muže to, jehož bílé kdes deštěm na souši kosti tlejí neb mořská vlna kdes vodou jimi tam zmítá. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Tohoto kdyby tak zhlédli, až v ithackou zemi se vrátí, ha! jak každý by chtěl být raději střelhbitý v běhu, 165 než být bohatý zlatem a hojnost oděvu míti! Nyní však osudem zlým již zahynul. — — Útěcha žádná nezbývá nám, byť ještě i teď kdos z pozemských lidí tvrdil, že opět přijde. — — Den návratu navždy mu zašel. Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, 170 kdopak a odkud jsi rodem? Kde město i rodiče tvoji? Jaká byla to loď, s níž připlul jsi? Kterak tě plavci přivezli v ithackou zemi a kýmže se pyšnili býti? Neboť nemyslím přec, že’s přišel na ostrov pěšky! Také tohle mi řekni, a pravdivě, abych to věděl: 175 jdeš sem po prvé dnes, či’s pohostným přítelem naším po otci mém? K nám četný lid sem přichází stále odjinud: Velice rád můj otec s lidmi se stýkal.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Já ti to povím tedy a skutečnou pravdu ti řeknu. 180 Mentés jméno je mé, můj otec — s pýchou to pravím — statný je Anchialos a plavcům Tafiům vládnu. Nyní však se svou lodí a soudruhy takto jsem přišel: Do města Temesy pluji, kde cizí řečí se mluví, pro měď po moři třpytném a vezu tam železo lesklé. 185 Koráb na břehu mám — tam navenku — opodál města, na vodách zátoky Rheitru, jež pod Néjem lesnatým leží. My pak, s pýchou to pravím, jsme pohostní přátelé spolu od dávných dob, však, chceš-li, jdi Láerta, starého reka, zeptat se na tuto věc! Ten do města nyní už nikdy 190 nechodí prý — jest navenku sám, kdež trampoty snáší, se svou stařičkou služkou, jež dává mu jídlo a pití, kdykoli v údech mdlých jest těžkou únavou stísněn, s bídou vláčeje krok kdes po svahu vinného sadu. Teď jsem zavítal k vám, když slyšel jsem, že prý tvůj otec 195 doma už jest. Však bozi as teď jej zdržují v cestě. Jistěže Odysseus slavný ti nezhynul na zemi ještě, nýbrž je posavad živ — však zdržován na moři širém, na výspě oblité mořem a krutí jej svírají muži, suroví, kteří ho as tam zdržují naproti vůli. 200 Já však tuto ti věc teď předpovím, jak mi ji právě do srdce vnukají bozi — a to se ti vyplní jistě, třebaže nejsem věštec a ptáků důkladně znalý: Otec zajisté tvůj již nebude nadlouho vzdálen z otčiny své, byť železných pout jej svírala vazba, 205 neboť se, chytrý jsa muž, již postará, jak by se vrátil. Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, jsi-li, tak statný muž, syn samého Odysséa. Žasnu, jak krásným zrakem i hlavou se podobáš jemu, neboť velice často jsme obadva bývali spolu, 210 dokud se nevzdálil ještě, jda do Tróje, kamo i jiní argejští šlechtici přední se vydali na dutých lodích. On pak mne od oněch dob již nespatřil, ani já jeho.“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Já ti to povím, hoste, a skutečnou pravdu ti řeknu: 215 Matka mi ovšem tvrdí, že z něho jsem zrozen, však já to nevím. Svůj vlastní rod sám sebou nepozná nikdo. Já bych věru si přál být někoho šťastného synem, který by na svých statcích se dožil klidného stáří. Takhle však muž, jenž nejhorší los má ze smrtných lidí, 220 prý jest roditel můj — když na tuto věc jsi se tázal.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Jistěže bohové chtějí, by rod tvůj bez slávy nebyl, příště, když Pénelopeia tě zrodila statného takto. Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni: 225 Jaký to kvas? Ký dav se tu shromáždil? Co to tu slavíš? Svatbu či slavnostní hody? — To není přec hostina přátel! Jak si tu nadutě vedou! Jak zpupně se hodovat zdají uvnitř paláce tvého — tu hněv by se v rozumném muži vznítil, kdyby sem vstoupil a mnohé ty mrzkosti viděl.“ 230 Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Hoste, když po věci té ses tázal, zvědět to chtěje, dřív sic mohl náš dům být nádhery plný a bohat, dokavad onen muž v svém domově přebýval ještě, teď však, snujíce zkázu, to bohové rozhodli jinak, 235 od nichž z vědomí všech byl vyhlazen, jako snad nikdo z lidí. Takový žal bych necítil, kdyby i zemřel, buďže by stihla ho smrt mezi soudruhy v krajině trójské, aneb v náručí přátel, když ke konci přivedl válku. Byl by mu vysoký rov lid veškerých Danaů zřídil 240 k poctě a velkou slávu by synovi v budoucnu zjednal — takhle však vichoru vztek jej beze vší uchvátil slávy. Pryč je — ni vidu, ni slechu — a mně jen stesky a nářky zanechal. Nejen však proň, pln žalosti, kvílím a sténám, nýbrž i jiné ještě mi bohové útrapy dali: 245 Kolik tu šlechticů jest, již na blízkých ostrovech velí, na Samě, na Dúlichiu i Zakynthu porostlém lesy, rovněž i veškerá šlechta, jež na skalné Ithace vládne, všickni ti za matkou mou sem chodí a jmění mi tráví! Ona té odporné svatbě se nijak nemůže vzepřít, 250 avšak provést ji nechce — a oni jen jedí a maří majetek můj — již zakrátko sám snad pohlcen budu.“ Hluboce vzrušená v duši mu odvece bohyně Pallas: „Ach, jak velice, mním, tvůj vzdálený otec ti chybí, který by pravici svou na ty nestoudné ženichy vztáhl. 255 Kdyby tak najednou přišel a v paláci, vpopředí dveří stanul: mohutný štít, dvé oštěpů, na hlavě přilbu — takový, jako jsem sám jej tenkrát po prvé spatřil, když byl v paláci našem a vesel popíjel víno, od Íla Mermerovce se vraceje z Efyry domů, 260 neboť na rychlé lodi i tam se byl Odysseus dostal, chtěje si smrtící jed v ní opatřit, aby jím mohl natírat kované šípy! Však Mermerův syn mu ho nedal, neboť veliký strach mel z bohů žijících věčně. Otec však můj mu ho dal, vždyť z celé ho miloval duše. — 265 Kéž by se Odysseus nyní, jsa takový, s ženichy potkal! Všichni by rázem zašli, a chuť by jim k ženění zhořkla! Avšak tahleta věc jest ovšem v pravici boží, zdali se opět vrátí a vykoná nad nimi pomstu ve svém domě či ne. — Však radím ti přemýšlet o tom, 270 kterak ženichy ony bys vyhnal ze svého domu. Avšak nyní mě poslyš a vezmi slova má k srdci! Svolej k poradní schůzi, hned po ránu, achajskou šlechtu, všechněm řekni svou vůli a bohové buďtež ti svědky. Potom ženichy vyzvi, ať do svých se rozejdou domů, 275 matka pak, jestli ji duch snad pobádá znova se provdat, nechať domů jde k otci, jenž velkým majetkem vládne! Doma jí vystrojí svatbu a dají jí svatební dary, přehojné, jež, jak slušno, pak milá dostane dcera. Avšak, dáš-li si říci, ti povím rozvážnou radu: 280 Vyprav nejlepší loď, již dvaceti veslaři opatř, vypluj a po otci svém hleď pátrati, vzdáleném dlouho, někdo-li něco ti řekne neb nějakou Diovu pověst uslyšíš, kterážto zvlášť jest lidem poselkou zvěstí! Nejprve do Pylu pluj, tam s Nestorem jasným se poraď, 285 k rusému Meneláu se odtud do Sparty vydej! Z Achaiův oděných kovem onť poslední domů se vrátil. Zvíš-li, že otec žije a že se ti navrátí domů, tu bys to ještě i rok pak vydržel — přese vši trýzeň. Zvíš-li, že otec už umřel a že ho již na světě není, 290 do milé otcovské země se hleď pak navrátit zase! Doma mu nasypej hrobku a vzdej mu i pohřební oběť, přehojnou, jako je slušno, a matku pak za muže provdej! Až však tohleto všecko již vykonáš řádně a skončíš, potom přemýšlej o tom i ve svém srdci i v mysli, 295 kterak bys ve svém domě ty ženichy se světa shladil, ať již potajmu lstí, ať veřejně — neslušíť tobě na malé dítě si hrát, vždyť nemáš dětská už léta! Copak ti není známo, jak slavný Orestés slávu zjednal si po všem lidstvu, když usmrtil otcova vraha, 300 Aigistha úskočného, jenž otce mu slavného zabil? Ty též, příteli můj — vždyť zřím, jak’s krásný a velký, — statně se drž — pak chválu ti vzdá též z potomstva mnohý! Avšak já už půjdu, bych k rychlé lodi a druhům přišel, ti čekají na mne a snad již velmi se mrzí. 305 O to teď starej se sám, můj výrok vezmi si k srdci!“ Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Jistěže, smýšleje dobře, mi mluvíš toto, můj hoste, jako as k synovi otec, a nikdy to nepustím s mysli. Teď však zdrž se tu ještě, ač velice na cestu spěcháš, 310 aby ses osvěžil v lázni a pokrmem občerstvil síly! Vezmi si dar, bys radosti pln k své lodi se vracel, klenot to vzácný a krásný, jenž bude ti vzpomínkou potom na mne, jak po každé dává svým hostům hostitel dary.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: 315 „Již mne tu nezdržuj dél, já velice na cestu spěchám! Dar pak, který mi dát tvé milé tě pobádá srdce, dej mi, až nazpět půjdu, bych vzal si jej do svého domu, vybera obzvlášť krásný, a já dám stejně ti vzácný!“ Pallas jiskrných zraků mu zmizela po těchto slovech: 320 ulétla vzhůru jak pták, když velkou sílu a smělost vložila do jeho duše a vznítila více než dříve vzpomínku na otce v něm. Syn rázem v mysli to poznav, užasl ve svém nitru, když poznal, že to je božstvo. Hned pak k ženichům šel jak hrdina podobný bohům. 325 Právě jim zpíval pěvec, ten přeslavný — potichu všichni seděli poslouchajíce. On opěval Achaiů návrat trudný, který z Tróje jim určila bohyně Pallas. Fémiův božský zpěv však slyšela Íkariovna, moudrá Pénelopeia, jež v horní komnatě dlela. 330 Se schodů vysokých sešla, jež z její komnaty vedly, avšak nikoli sama, dvé služek kráčelo za ní. Když pak vznešená paní již ke sboru ženichů přišla, stanula u dveří síně, jež důkladně stavěna byla, avšak zastřela dřív svůj obličej závojem lesklým, 335 zároveň po každý bok k ní přistoupla pečlivá služka. S pláčem k božskému pěvci se ozvala těmito slovy: „Fémie, ty přec znáš tak mnohé půvabné zpěvy o skutcích reků a bohů, jež pěvcové velebí rádi. Z těch jim některý pěj v jich družině, oni ať přitom 340 pijí, mlčíce, víno — jen této mi nezpívej písně, smutné, která v mých prsou mi trápí milené srdce vždycky, vždyť stálý mě žal z nich ze všech nejvíce stihl! Postrádámť takové hlavy a ve svém srdci mám pořád hrdinu, jehožto slávy střed Argu i Hellas jsou plny.“ 345 Rozumný Télemachos jí na to dal odpověď tuto: „Proč nám závidíš, matko, by milý pěvec nás bavil zpěvem svým tak, jak pudí ho duch, vždyť nejsou tím vinni pěvci — jest patrně Zeus tím vinen, dávaje všecko lidem jedoucím chléb, jak jemu se po každé líbí. 350 Nelzeť za zlé mu mít, když Danaův opěvá osud, zlý, vždyť takový zpěv jest nejvíc veleben vždycky, který nový je těm, již slyší zpívati pěvce. Potlačit hleď svou nechuť a poslouchej pěvcovu píseň! Nebylť Odysseus sám, jenž pozbyl dne návratu svého 355 v Tróji. Tam pozbyli žití též jiní rekové mnozí. Jdi však v komnatu ženskou a vlastní spravuj si práce: kužel a stav, kaž služebným svým, ať bedlivě všechny prací hledí si svých, než hovor starostí bude mužů a nejvíce mou, jenž ve svém domě jsem pánem!“ 360 Ona tu užasla velmi a odešla v komnatu ženskou, neboť synovu řeč v své srdce si vštípila moudrou. Vystoupla v komnatu horní, i její služebné ženy, plakala nad mužem svým, až konečně na víčka oční Pallas jiskrných zraků jí libý vložila spánek. 365 Ženiši náramný křik však spustili v komnatě stinné, neboť zatoužil každý, by stala se manželkou jeho. Rozumný Télemachos k nim počal mluviti takto: „Ženiši mateře mé, již naduté pýchy jste plni, teď již hodujme dále a bavme se, ale ať nikdo 370 nekřičí — krásná je věc být přítomen pěvcově písni, takého, jako je tento, jenž hlasem roven je bohům. Ráno však půjdeme na sněm a tamo si sedneme k radě, abych pověděl vám své smýšlení do očí přímo: opustit tento můj dům! — Zas jinde si hostiny strojte, 375 vlastní jmění si travte a jeden druhého hosťte! — Pakliže však se vám zdá být vhodnější toto a lepší jmění jednoho muže a beze vší náhrady mařit, mrhejte! K bohům však já mám úmysl volati věčným, zdaliby jednou Zeus dal provést odvetné skutky. — 380 Pak byste mohli tu v domě — a beze vší odvety — zhynout!“ Pravil, a ihned všichni se do pysků zakousli zuby, s podivem hledíce naň, jak před nimi odvážně mluvil. Jemu zas Antinoos, syn Eupeithův, odvětil takto: „Jistěže, Télemachu, tě učí bohové sami 385 takové pyšné řeči a s takou smělostí mluvit. Kéž by tě naším králem zde v Ithace oblité mořem nezvolil Zeus, ač po otci svém máš k vladařství právo!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Nebudeš, Antinoe, mi zazlívat, co ti teď řeknu? 390 Ano, i králem se stát bych neváhal, Zeus-li jen svolí! Myslíš, že vladařem být, jest ze všeho nejhorší věcí? Není — není tak zlé být vladařem! Jměním mu rychle vzmáhá se dům, sám o mnoho víc jest nad jiné vzácný. Ovšem tady je dost též jiných achajských vládyk, 395 v Ithace oblité mořem, i věkem mladých i starých: z těchto ať někdo je králem, když zahynul Odysseus slavný! Potom však budu si já svým vlastním vládnouti domem jakož i čeledí svou, jíž získal mi Odysseus slavný.“ Na to mu Eurymachos, syn Polybův, odvětil takto: 400 „Télemachu, ta věc jest ovšem v pravici boží, kdo bude z Achaiů vládcem zde v Ithace oblité mořem. Sám si svůj majetek podrž a ve svém domě si vládni! — Jen ať někdo sem přijde a násilím, proti tvé vůli, pokud jsou v Ithace lidé, ti na tvůj majetek sáhne!! — 405 Teď bych zeptal se rád, ó rozmilý, na toho hosta: Odkud ti host ten přišel? A z které se pyšní být země rodem, kde jeho je původ, a kdeže má otcovskou půdu? Nese ti nějakou zprávu, že otec domů se vrací? Či sem přichází proto, by obstaral potřebu vlastní? 410 Kterak rychle se vzchopil a zmizel, nedočkav ani, abychom poznali jej, vždyť nebyl všední dle tváře!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Zanikl, Eurymachu, již návrat milého otce. Žádné nevěřím zprávě, ať odkudkoli by přišla, 415 nedbám docela nic též nijakých znamení božských, po kterých matka se ptá, když věštce si do domu pozve. Jest to můj pohostný přítel, již po otci, původem z Tafu, Mentés jeho je jméno a synem býti se pyšní statného Anchiala a plavcům Tafiům vládne.“ 420 Takto děl Télemachos, ač poznal bohyni v duchu. Oni se oddali tanci a libému zpěvu a takto spolu se bavili hlučně a čekali na příchod šera. Takto se bavili stále, až večerní nastalo šero, potom se rozešli domů a každý se uložil k spánku. 425 Télemachos šel na dvůr, kde na místě velice krásném vysoká ložnice stála, a zevšad bylo ji vidět. Tam tedy na lůžko kráčel a přemnoho rozjímal v mysli. Před ním s planoucí loučí šla pečlivá Eurykleia, která se zrodila z Ópa, a toho byl Peisénór otcem. 430 Ji kdys Láertés vládce si z vlastního majetku koupil ještě když mladistvá byla, a dvacet za ni dal býků, stejnou jí vzdávaje čest, jak ctěné manželce v domě, v styk však s ní nevešel nikdy, by nebudil žárlivost v choti. Žhoucí mu svítila loučí. Ta ze všech nejvíce služek 435 vždycky ho mívala ráda, i pěstila, dokud byl malý. Otevřel k ložnici vchod, jež důkladně stavěna byla, potom si na lůžko sedl a jemnou svlékl si sukni, kterou do rukou dal té stařeně, pečlivé ženě. Stařena složila sukni a celou ji srovnavši řádně, 440 nad lůžkem zdobeným řezbou ji kvapila pověsit na hřeb. Vyšla pak z ložnice oné, a přitáhši veřeje kruhem stříbrným, za řemen táhla a závorou zavřela dveře. V ložnici po celou noc, když v ovčí se zahalil rouno, přemýšlel o cestě své, k níž dala mu Athéna podnět.