ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Odysseus za té doby a vzorný pastucha v chýši za jitra vznítili oheň a strojili k snídani jídlo, načež poslali ven své pastuchy se stády vepřů. Okolo Télemacha se lísali štěkaví psové, 5 neštěkajíce, když šel. Hned postřehl Odysseus slavný, kterak se lísají psové, a kroky mu pronikly k sluchu. Rychle se k pastýři ozval a pravil perutná slova: „Jistěže nějaký druh, sem návštěvou, Eumaie, přijde, nebo i jiný známý, vždyť ze psů neštěká žádný, 10 nýbrž se lísají k němu, a slyším zároveň kroky.“ Nebyla skončena řeč, když milý rozenec jeho stanul v předsíni chýše. Tu, užasnuv, vyskočil pastýř, rázem nádoby z rukou mu vypadly — směšovalť právě s vodou jiskrný mok. Hned naproti pánovi běžel, 15 na hlavě zlíbal ho vřele a na obou spanilých očích, jakož i na obou rukou, a proudem mu vytryskly slzy. Jako když vítá otec, pln něžnosti, vlastního syna, který se v desátý rok zas ze země zámořské vrací, jediný miláček srdce, když mnoho proň vytrpěl smutku, 20 pána tak rovného bohům ten vzorný pastucha vítal — jako by smrti byl ušel — jej objal a celého zlíbal. Potom s hlasitým pláčem mu pravil perutná slova: „Přišel jsi, sladké ty světlo, můj miláčku, já jsem už myslil, že tě tu nespatřím víc, když odplul’s do Pylu s lodí. 25 Teď však do chýše vstup, mé dítě, ať okřeju v srdci, opět na tebe patře, kdy z ciziny právě ses vrátil, neboť stává se zřídka, bys k pastýřům na venek přišel, nýbrž doma jsi radš, vždyť tak se ti zlíbilo v srdci, na onen záhubný dav těch zpupných ženichů hledět.“ 30 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Tak je to, tatíčku, tak! Jen tobě sem přicházím kvůli, spatřit tě na vlastní oči a uslyšet od tebe zprávu, matka-li v paláci mém jest doposud — či si ji někdo jiný z mužů již vzal — však postel snad jejího chotě, 35 nemajíc ložního prádla, je hnusných pavučin plna.“ Jemu zas pastýř vepřů dal odpověď, pastuchů vůdce: „Ovšemže rodička tvá jest se srdcem oddaným věrně dosavad ve tvém domě, a v žalosti plyne jí řada strastných nocí a dnů, ana hojné prolévá slzy.“ 40 Tak tedy promluvil pastýř a převzal mu kované kopí. On pak dovnitřku kráčel a přes práh kamenný přešel. Ihned mu ustoupil s místa, jak vstupoval, Odysseus otec, Télemachos však bránil a těmito slovy se ozval: „Seď jen, cizinče, seď! Též jinde si sedadlo najdu 45 v salaši té, neb tento mi muž zas připraví jiné.“ Řekl. Ten sedl si opět, však Eumaios, pastucha vepřů, podestlal zelené chvojí a navrch rozestřel rouno. Milý syn Odysséův se potom posadil na ně. Talíře s pečeným masem jim předložil pastucha vepřů, 50 které předešlý den jim na večer od jídla zbylo. Potom pečivo též jim v košících předkládal kvapně, také sladké víno jim mísil v dřevěné číši, sám pak božskému vládci si pastýř naproti sedl. Po jídlech předložených, a schystaných, zvedali ruce. 55 Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, tenkráte Télemachos se k vzornému pastýři ozval: „Odkud ti přišel ten host, ó tatíčku, kterak ho plavci přivezli v ithackou zemi, a kýmže se pyšnili býti? Neboť nemyslím přece, že přišel na ostrov pěšky.“ 60 Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Já ti to povím, synu, a všecko ti pravdivě řeknu. Rodem pochází z Kréty, jak pyšní se, prostorné země. Chodil prý od města k městu a mnoho prý po světě bloudil na cestách svých — prý takový los byl bohem mu určen. 65 Nyní z korábu zas prý uniknuv thesprótských mužů, přišel k salaši mé. — Však nyní jej odevzdám tobě; udělej, jak se ti líbí — on k tobě se obrací s prosbou.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Velmi je bolestná řeč, již nyní’s, Eumaie, řekl! 70 Jakpak mohl bych já vzít do domu cizince toho? Sám jsem doposud mladý a nemám té důvěry v paže, abych se ubránil muži, jenž prvý křivdu by spáchal! Srdce pak mateře mé jest dosud v rozpacích v hrudi, má-li tu se mnou zůstat a dům můj spravovat dále, 75 šetříc mužova lůžka a dbajíc posudku lidí, či již za někým jíti, kdo z Achaiů, přední jsa šlechtic, v domě se uchází o ni a nejvíc darů by podal. Já však cizinci tomu, když jednou ti do domu přišel, dám teď sukni a plášť, ať pěkně si oděje tělo, 80 dám mu i dvojsečný meč, též opánky na nohy přidám, ale pak pošlu ho tam, kam volá ho srdce a duše. Ty však, jestliže chceš, jej podrž v chýši a pohosť, já pak pošlu ti oděv i potravu potřebnou k jídlu — nechci, by host tě tu dál již vyjídal, ani tvé druhy. 85 Tam však, k ženichům těm, bych nemohl dopustit nikdy, aby tam šel, vždyť naduti jsou až příliš ti muži, mohli by z něho mít posměch, a to by mě bolelo hrozně! Těžko je pořídit něco, když člověk se s přesilou potká, byť byl i silný muž — jsouť mnohem mocnější nad nás.“ 90 Jemu děl Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Příteli, ježto snad smím též já své mínění pronést — opravdu — tohle když slyším, mi puká milené srdce, jaké to zpupné skutky v tvém paláci — proti tvé vůli — páší ženiši oni, když přece jsi takový statný! 95 Řekni, zda jařmu se sám chceš poddávat, čili snad na tě nevraží po zemi lid, byv božským vybídnut hlasem! Či snad na bratry své máš stížnosti, na které přece v boji se spoléhá muž, byť velký zápas mu nastal? Při této statnosti své bych tvá chtěl mladá mít léta, 100 vládcovým synem tu být, neb hrdinským vládykou samým. Kéž by již ze světa přišel! — A možná ještě v to doufat. Ha! Nechť na místě hned muž cizí srubne mi hlavu, kdybych se ženichům těm pak nestal záhubou všechněm, jakmile v králův dům bych zavítal — Láertovcův! 105 Kdybych však — jediný, sám, byl potřen přesilou jejich, tu bych raději chtěl v svém obydlí, usmrcen v boji, po smrti být, než den jak den zřít mrzkosti tyto: hosté jak v domě tu mém jsou trýzněni, služebné ženy potupně stále sem tam jsou smýkány po domě krásném, 110 víno se vypíjí do dna a všecko se vyjídá jídlo, drze a beze vší míry, a žádného konce to nemá.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Já ti to povím, hoste, a skutečnou pravdu ti řeknu: Nikterak veškeren lid, pln nevole, nevraží na mne, 115 aniž na bratry své mám stížnosti, na které přece v boji se spoléhá muž, když velký mu nastane zápas. Synem vždy jediným Zeus nám udržel rodinu naši: jednoho Arkeisios měl potomka, Láerta totiž, jednoho, Odysséa, měl Láertés, Odysseus zase 120 jednoho zanechal, mne, však dosud mne neužil pranic. Proto teď v paláci mém jest nepřátel nesmírné množství: kolik tu šlechticů jest, již na blízkých ostrovech velí, na Samě, na Dúlichiu i Zakynthu porostlém lesy, rovněž i veškerá šlechta, jež na skalné Ithace vládne, 125 všichni ti za matkou mou sem chodí a jmění mi tráví. Ona té odporné svatbě se nemůže vzepřít a také nijak jí nemůže provést — a oni jen jedí a maří majetek můj — již zakrátko sám snad pohlcen budu. Avšak tahleta věc jest ovšem v pravici boží. 130 Ty však, tatíčku, pospěš a rozumné Pénelopeii vyřiď, že docela zdráv jsem domů se navrátil z Pylu! Já však zůstanu tady. — Ty oznam to jedině matce, hned však domů se vrať! — Nechť žádný z Achaiů druhých nezví docela nic! — Z nich mnozí strojí mi zhoubu.“ 135 Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: „Rozumím, přemýšlím o tom, mám na mysli, co mi tu velíš. Avšak toto mi pověz a skutečnou pravdu mi řekni, měl-li bych na cestě té též k Láertu s poselstvím zajít. Chudák! Až po tuto chvíli, ač velmi se pro syna rmoutil, 140 dohlížel na polní práce a se svou čeledí v domě společně jídal a pil, když v prsou srdce si přálo. Nyní však od té doby, co’s ty zas do Pylu odplul, on prý nechce nic jíst, nic pít, jak činíval dříve, nedbá o polní práce, než kvíleje stále a pláče, 145 sedí a lká, kol kostí mu pleť již na těle chřadne.“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Ach, tím hůř — však nechme ho přec, byť truchliví v srdci! Kdybychom mohli my lidé dle přání všecko si volit, nejdřív návratu den bych volil milému otci. 150 Ty však se vrať, jak vyřídíš vzkaz, vždyť potřeba není, aby ses plahočil za ním kdes po polích, matce však řekni, že má klíčnici služku co nejdřív poslati k němu, tajně, a ta by ten vzkaz pak kmetovi vyřídit mohla.“ Taký rozkaz mu dal. Ten do rukou opánky chopil, 155 načež, rychle je obuv, šel do města. Postřehla dobře Pallas, jak od chýše své šel do města pastucha vepřů. Přistoupši k chatrči jeho, jsouc podobna postavou těla krásné a velké ženě a skvostná znající díla, stanula před vchodem chýše, však zjevná jen Odysséovi, 160 zato však vladařův syn jí neviděl, aniž co tušil, neboť nikterak všechněm se bohové nedají vidět. Sám ji jen Odysseus spatřil — a psové. Ti neštěkajíce, dvorem se v opačný směr kams rozběhli, kňučíce strachem. Bohyně obrvím kývla. To postřehl Odysseus slavný. 165 Vyšed z pastýřské chaty dle vysoké ohrady dvora, přímo se postavil před ni. Tu Athéna pravila k němu: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, vše teď synovi pověz a docela nic mu již netaj, abyste zhoubu a smrt všem ženichům umluvit mohli! 170 Do města slavného jít pak pospěšte! — Ani já sama nebudu vzdálena vás již nadlouho, po boji dychtíc.“ Řekla a zlatým prutem se Pallas hrdiny dotkla: davši mu sukni a plášť kol ramenou, vyprané čistě, zvýšila postavu jeho a dala jí mladistvou svěžest. 175 Na lících ztmavěla barva a vrásek pozbyly tváře, okolo brady mu vous hned ztemněl černavou barvou. Když pak to skončila všecko, zas odešla. Odysseus vešel do chýše zas. Hned milený syn, pln ztrnutí nad tím, zrak svůj obrátil stranou, jsa polekán, že to snad bůh jest, 180 načež takto se ozval a pravil perutná slova: „Jiným nyní se jevíš, ó cizinče, nežli’s byl dříve, jiný máš na sobě šat, tvá pleť jest docela jiná. Jistěže’s některý z bohů, co sídlí na nebi širém! Avšak milostiv budiž! — My libé ti oběti vzdáme, 185 skvostná i ze zlata díla — ó smiluj se nad námi, prosím!“ Řekl mu Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Nejsem ti žádný bůh! Proč rovnáš mě k nesmrtným bohům? Jsem však já tvůj otec! — Ty pro mne tu vzdychaje bolně, mnohé útrapy snášíš a podstoupil’s násilí mužů.“ 190 Řekl a políbil syna, a současně s tváře mu dolů na zem skanula slza, již dusil stále a stále. Syn však nechtěl věřit, že byl by to opravdu otec, opět se ujal slova a řekl mu odpověď tuto: „Nejsi ty Odysseus, nejsi — můj roditel — nýbrž mě šálí 195 nějaký bůh, bych ještě i víc měl stesku a nářku. Žádný smrtelný člověk by nemohl dokázat tohle vlastním rozumem svým! — Sám bůh by jen, osobně přijda, lehounko, kdyby si přál, moh’ přetvořit starce neb mládce! Starochem byl’s — jest malý to mžik — byl’s ošklivě oděn, 200 teď však roven jsi bohům, co sídlí na nebi širém!“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Netřeba, Télemachu, tak nad tím přílišně žasnout, ani se nadmíru divit, že milý otec je doma, neboť nikdy ti sem již nepřijde Odysseus jiný. 205 Já jsem to, jak tu teď stojím, jenž přemnoho zkusiv a bloudiv, konečně v dvacátý rok jsem do země otcovské přišel. Avšak proměna má jest kořistné Athény dílem, která mě takým činí, jak přeje si — jí je to možno —, jednou mě v žebráka měníc, a jindy zas v mladého muže, 210 kterýžto v krásný šat jest na svém oblečen těle. Neboť snadno je bohům, co sídlí na nebi širém, vzezření smrtných lidí buď zvelebit nebo je zhyzdit.“ Taková promluviv slova, zas usedl. Pak teprv otci statnému v náručí padl, a vzlykaje, proléval slzy. 215 Tehdáž v srdci jich obou se vznítila po nářku touha, plakali hlasitým pláčem, a zvučnějším, nežli je ptáků, supův to křivých drápů neb orlů, kterýmžto mladé vyberou rolníci z hnízd, než ještě jim naroste peří. Takové žalné slzy jim kanuly s obrví jejich. 220 Snad by i západ slunce je zastihl při pláči ještě, kdyby se Télemachos byl neozval narychlo k otci: „Na jakém, milý otče, tě korábu lodníci nyní přivezli v ithackou zemi, a kýmže se pyšnili býti? Neboť nemyslím přec, že’s přišel na ostrov pěšky.“ 225 Jemu děl Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Já ti to povím, synu, a skutečnou pravdu ti řeknu: Faiéci proslulí plavbou mě přivezli, kteří i jiným lidem dávají průvod, ať kdokoli k sídlu jich přijde. Ti tedy na rychlé lodi mě spícího vezouce mořem, 230 složili v Ithace na břeh a skvostné dary mi dali, hojnost zlata i bronzu a tkaná přidali roucha. Všecko to v blízkou sluj jest ukryto po vůli boží. Teď jsem přišel ti sem, jak Pallas dala mi návod, abychom nepřátel zkázu zde pospolu ujednat mohli. 235 Proto mi ženichy popiš a počet jejich mi udej, abych poznal jich množství a jací oni jsou muži! Já pak v statečné mysli chci nejdřív přemýšlet o tom, abych posoudit mohl, zda můžeme s nimi se měřit, bez jiných, my jen sami, a máme-li shánět i jiné.“ 240 Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „O tvé veliké slávě jsem ovšem slýchával vždycky, otče, že’s válečník paží a velice rozvážný v radě. Příliš však mnoho jsi děl, jsem překvapen — nemůžeť přece bojovat mužů jen dvé s tak velkým zástupem silných! 245 Neníť ženichů těch jen desítka přesně neb dvě snad. Těch jest o mnoho víc! Jich počtu hned nyní se dovíš: Z ostrova Dúlichia jsou vybraní šlechtici tady počtem padesát dva, šest sluhů přišlo sem s nimi, potom čtyřiadvacet je v paláci ze Samy mužů, 250 dále tu z Zakyntské výspy je achajských šlechticů dvacet, z Ithaky jest jich dvanáct, a tito jsou šlechtici vesměs. Také hérold Medón a božský pěvec je s nimi. Dva jsou tu sluhové též, již v krájení masa jsou zběhlí. Jestli se s těmito všemi, co v domě jsou, utkáme bojem, 255 ať jen ta tvá pomsta se neskončí hrozně a trpce! Tobě-li jest však možno, bys někoho k obraně sehnal, uvažuj, kdo by nás dvou chtěl chránit s ochotnou myslí!“ Řekl mu Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Dobrá, já ti to řeknu — ty uvažuj! Teď však mě poslyš! 260 Rozvažuj ve své mysli, zda Pallas s otcem svým Diem stačí, či jiného mám snad vymyslit k obraně naší!“ Rozumný Télemachos mu na to dal odpověď tuto: „Vzácní zajisté jsou obránci, o kterých mluvíš! Sedí vysoko sice, až v oblacích, avšak i jiným 265 vládnou: veškerým lidem i bohům žijícím věčně.“ Jemu děl Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál: „Nebudou bohové oni již dlouhou zajisté dobu vzdáleni tuhé půtky, až silný povede Arés v paláci rozhodný boj mezi ženichy těmi a námi. 270 Ty však zítra se vrať, hned po ránu, s úsvitem Zory, domů a přidruž se zas k těm ženichům zpupnosti plným! Mne však pastucha vepřův až pozděj povede k městu v podobě sešlého starce a žebráka plného bídy. Budou-li v domě mě mém pak tupiti, milé tvé srdce 275 v hrudi to snes, když trpěti tam zlé útrapy budu! Kdyby i z paláce mého mě za nohy vláčeli dveřmi, kdyby i házeli po mně, ty, vida to, přece to snášej! Ty je měj ovšem k tomu, by nechali ztřeštěných skutků, domluvou lichotných slov, však nijak tě nebudou chtíti 280 poslušni být — jest osudný den jim docela blízko. Jinou ti věc však povím, ty na mysli přemýšlej o ní! Jakmile rozvahy plná mi Pallas vloží to v srdce, hlavou na tebe kývnu, ty ihned, zrakem to spatře, veškeru válečnou zbraň, jež leží v komnatě mužské, 285 odnes do zbrojní síně a v zákoutí tajně ji ulož! Odnes ji úplně všecku a ženichy lichotně chláchol, bude-li někdo se z nich ptát po zbraních, nevida jich tam: ,Z dýmu jsem odnést je dal, vždyť nejsou již podobny oněm, jaké zanechal tady, když odcházel, Odysseus k Tróji, 290 nýbrž je zohyzdil kouř, kam s ohniště doletět mohl. Ještě však vážnější věc syn Kronův v srdce mi vnukl, že byste, zpití vínem, se vespolek do sebe dali, druh pak pobodal druha, a námluvy takto a hody zhanobil, poněvadž kov sám sebou strhuje muže.‘ 295 Jenom tam oběma nám dvou kopí a také dvou mečů ponechej, též dvou štítův, ať rukám našim jsou blízko, abychom vzít si je mohli a útočit. Odpůrce potom oslabí Athénská Pallas a všemoudrý rozenec Kronův. Jinou ti věc teď povím, ty na mysli přemýšlej o ní: 300 Jsi-li ty syn můj vskutku a z naší pocházíš krve, žádný uslyšet nesmí, že mešká Odysseus v domě, nesmí ni Láertés otec ni pastýř vepřů to vědět, také z čeládky nikdo, ni máť tvá, Pénelopeia, nýbrž ty jen a já. Dřív poznáme smýšlení služek, 305 také prozkoumat můžem i leckoho z čeledi mužské, kdo si nás obou váží, a kdo se nás obává v mysli, nebo kdo nemá studu a nectí tě, statného takto.“ Na to mu slavný syn zas těmito odvětil slovy: „Doufám, že smýšlení mé též pozděj s jistotou poznáš, 310 otče, vždyť docela nic přec nejsem malátný duchem. Já však s jistotou myslím, že prospěch z pátrání toho nevzejde tobě ni mně — nuž radím ti přemýšlet o tom: Budeš dlouho a marně kol bloudit a každého zvláště zkoumat, po polích chodě, co zpupně ti ženiši v domě 315 s klidem majetek tvůj nám mrhají bez šetrnosti. Ovšem smýšlení žen bych radil zkoumati v domě, které tě nemají v úctě, a které viny jsou prosty. Mužů však alespoň já bych neradil po dvorcích všude zkoumati teď — toť v pozdější čas nám na péči bude, jestliže opravdu znáš kés znamení bouřného Dia.“ 320 Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě.

Zatím se úpravná loď již blížila k Ithace městu, loď to, jež Télemacha i soudruhy přivezla z Pylu. Když pak konečně loď již v přístav hluboký vploula, 325 nejdřív na suchou zem svůj černý vytáhli koráb, potom nářadí lodní jim odnesli druhové statní, načež v Klytiův dům jim zanesli překrásné dary. Avšak v knížecí dům byl hérold od lodi poslán k moudré Pénelopeii, by o tom zprávu jí podal, 330 milý že syn již na venku jest, však druhům že velel s lodí do města plouti, že nemá již královna statná ve svém srdci se báti a drobnou roniti slzu. Oni se potkali oba, i hérold i pastucha vzorný, tutéž nesouce zvěst, již královně vyřídit měli. 335 Když pak v překrásný dům již vkročili božského krále, uprostřed služebných žen děl hérold královně toto: „Královno, milý tvůj syn teď právě se navrátil z Pylu.“ Pastucha, přikročiv blíž, pak vyřídil Pénelopeii všecko, co milý mu syn dal rozkaz povědět matce. 340 Ale když poselství své již vyřídil úplně všecko, odcházel nazpět k vepřům a z komnaty vyšel i dvora. Ženichy sevřela úzkost a ve své ztrnuli mysli. Ihned z komnaty vyšli dle vysoké ohrady dvorní, potom přistoupli k vratům a před nimi sedli si k radě. 345 Tamo k nim Eurymachos, syn Polybův, mluviti počal: „Přátelé, troufalý čin byl proveden smělostí drzou od Télemacha — ta cesta — my myslili, že se mu zmaří. Na moře černou loď teď vtáhněme, nejlepší ze všech, s veslaři námořníky, ať druhům co nejdříve možná 350 donesou vzkaz, nechť do domů svých již rychle se vrátí.“ Nebyla skončena řeč, když postřehl Amfinomos v hluboké zátoce loď, když s místa se ohlédl svého. Spatřilť, jak svinují plachty a v rukách vesla už nesou. Proto se vesele zasmál a pravil k soudruhům toto: 355 „Teď již netřeba jest jim vzkazovat — vždyť jsou už tady! Buďže to nějaký bůh jim pověděl, nebo snad zhlédli loď, jak mimo ně pluje, však již jí nemohli stihnout.“ Řekl, ti ihned vstali, a přišedše k mořskému břehu, nakvap na suchou zem svůj černý vytáhli koráb, 360 načež nářadí lodní jim vynesli druhové statní. Sami pak, hromadně všichni, šli k poradě, nikdo však jiný nesměl zasednout s nimi, ať věkem mladý, ať starý. Tamo k nim Antinoos, syn Eupeithův, promluvil takto: „Aj, jak divně ten muž byl božstvem záhuby zbaven! 365 Po kopcích šlehaných větry přec seděli zvědové ve dne, pořád nablízku sebe, však jakmile zapadlo slunce, žádný nestrávil z nás noc na souši — na moři stále s rychlým korábem svým až do jasné Zory jsme pořád číhali na Télemacha, vždyť chytit a zabít jsme chtěli 370 samého jej — toť nějaký bůh jej přivedl domů. Tady však žalnou mu smrt teď připravme, Télemachovi, na souši zde! Teď nesmí nám uniknout, ježto se, myslím, dokud je naživě on, náš záměr nezdaří jistě. Sám jest přece už chytrý a v mysli má důvtip a rozum! 375 Také ithacký lid již není nám naskrze oddán! Vzchopte se, přátelé, již, než na schůzi Achajce svolá, neboť nemyslím věru, že nějak by váhati mínil, nýbrž že setrvá v hněvu, a povstana, ve sněmu řekne, jak jsme mu náhlou smrt teď chystali — že nám však ušel. 380 Jistě to neschválí sněm, jak doví se zločinu toho. Snadže i pohromou zlou nás postihnou, nebo nás ještě vyženou z otčiny naší, a my se pak v cizině octnem. Proto ho zabijme dřív, hned na venku, opodál města, aneb na cestě někde, a živnost a jmění si nechme 385 sami a patřičným dílem si rozdělme navzájem všecko, dům pak mateři dejme a onomu, kdo si ji vezme! Pakliže není vám vhod můj návrh a raději chcete, aby byl naživě nechán a měl své otcovské statky, potom mu netravme již ten rozkošný majetek jeho, 390 chodíce sem, spíš každý z vás ať z vlastního domu dary si hledí ji získat, a královna naše si vezme toho, kdo daruje nejvíc a osudem určen jí přijde!“ Pravil, i umlkli všichni, a úplné nastalo ticho. Na to zas Amfinomos se ujal slova a mluvil, 395 slavný to rozenec Nísa, jenž z vladaře Aréta vzešel. Ženichů z Dúlichia, kde hojná pšenice roste, travného, náčelník byl. Ten nejvíc Pénelopeii líbil se hovorem svým, vždyť šlechetná byla v něm mysl. Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: 400 „Já aspoň, přátelé milí, bych nijak si vládcova syna netroufal sklát — vždyť královský rod jest nadmíru hrozné vraždit. — Ze všeho nejdřív se poptejme po vůli boží! Schválí-li veliký Zeus ten skutek výroky svými, sám ho chci života zbavit — ba pobídnu ostatní všecky. 405 Pakli však bohové brání, tu radím raději ustat.“ Takto děl Amfinomos, a návrh všechněm se líbil. Ihned povstali z rady a vstoupili v královský palác, všichni pak v komnatu vešli a na křesla hlazená sedli. Moudrá Pénelopeia zas jiný si smyslila záměr: 410 ženichům zpupné pýchy se opět v komnatě zjevit. Dostalať v komnatě zprávu, že synovi chystají zhoubu. Všecko jí vyzradil Medón, jenž jejich záměry slyšel. Kvapila do mužské síně i její služebné ženy. Když pak vznešená paní již ke sboru ženichů přišla, 415 stanula ve dveřích síně, jež důkladně stavěna byla, avšak zastřela dřív svůj obličej závojem lesklým. Plísnila Antinoa a tato mu pravila slova: „Zpupný ty Antinoe, ty zlostrůjce! — Každý tu říká, ty že’s v ithacké zemi prý nejlepší radou i řečmi 420 z druhů stejného věku — však nikdy’s takový nebyl! Vzteklivče! Zhoubu a smrt teď chystáš synovi mému!? Cožpak ni prosebníků, jichž Kronovec přece je svědkem, nedbáš? — Neníť zbožné, když lidé si chystají zhoubu. Nevíš-li již, jak, prchaje, k nám tvůj přikvapil otec, 425 dostav z národa strach, jenž hněvem strašlivým vzplanul, ježto se k lupičům on kdys přidruživ, tafijským mužům, nadělal Thesprótům ztrát, již našimi spojenci byli? Ti jej zahubit chtěli a milé srdce mu vyrvat, také jmění mu strávit, jež libé bylo a hojné. 430 Odysseus jim však bránil a zdržel dychtivost jejich. Zato mu vyjídáš živnost — a bezplatně — za ženou chodíš, syna mu zabíti hodláš a mne tím bolestně rmoutíš. Zvu tě však: nech toho vůbec a vybízej k tomu i jiné!“ Na to jí Eurymachos, syn Polybův, odvětil takto: 435 „Rozenko Íkariova, ty moudrá Pénelopeio, vzmuž se a o tuto věc v svých prsou starosti neměj! Není na světě člověk — a nebude, aniž se zrodí, který by na Télemacha směl sáhnout, na syna tvého, dokud na zemi žiju a dokavad očima hledím. 440 Neboť tohle ti řeknu a také to splněno bude: rázem mu temná krev kol kopí vytryskne mého, z rány, vždyť bořitel měst kdys mne si též, Odysseus, často posadiv na svůj klín, kus pečeně při hodech v domě do mých položil rukou a rudé mi přidržel víno. 445 Z příčiny té tvůj syn jest nejvíc milý mi ze všech mužů, a vybízím jej, ať nijak se nebojí smrti, od nás ženichů aspoň, vždyť od bohů nelze jí ujít.“ Takto jí dodával srdce, a zatím chystal mu zhoubu. Do skvostné komnaty horní pak vystoupla Pénelopeia, 450 plakala nad milým mužem, až konečně na víčka oční Pallas jiskrných zraků jí libý vložila spánek. Večer se k Odysséovi a synovi pastucha vzorný vrátil. Ti oba tam stáli a večeři chystali sobě, ke které roční vepř byl poražen. Zatím však Pallas 455 Athéna přistoupla blíže a stanuvši u Odysséa, kouzelným prutem jej šlehla a zas jej změnila v starce, tělo mu oděla v šat již zchátralý, aby ho pastýř nepoznal, pohlédna na něj, by k rozumné Pénelopeii nešel zprávu jí dát, v svém srdci to nemoha ztajit. 460 První tu Télemachos se ozval k pastýři takto: „Přišel jsi, Eumaie vzorný. Co říká se po městě našem? Zdalipak ženiši zpupní jsou nazpět z nástrahy doma, či snad čekají ještě, až v domov budu se vracet?“ Eumaie, pastucho vepřů, zas takto’s mu odvětil na to: 465 „Ani jsem nevzpomněl věru, bych zvídal a na to se zeptal, když jsem po městě šel. Mé srdce mě pudilo velmi, poselství vyřídit rychle a nazpět vrátit se domů. Ke mně se od druhů tvých tam rychlý přidružil posel, hérold, který tu zvěst tvé mateři vyřídil první. 470 Vím však ti jiného něco! To na vlastní oči jsem viděl: Již jsem se nad městem octl, kde Hermův pahorek stojí, kráčeje zpět, když rychlou loď jsem vjížděti spatřil v přístav zde náš — též veliký dav jsem na lodi viděl. Koráb byl naplněn štíty a oštěpy se dvěma hroty. 475 Mněl jsem, že oni to jsou, však úplně jistě to nevím!“ Télemach bujaré síly se usmál po těchto slovech, na otce obrátiv zrak, však střehl se pastuchy vepřů. Jakmile skončeny práce a jídlo již hotovo bylo, jedli, a z hostiny duch měl radost, dělené stejně. 480 Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, ihned se na lůžka brali, by užili lahody spánku.