ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pravil, i umlkli všichni a úplné nastalo ticho v králově komnatě stinné, a kouzelný pojal je dojem. Na to zas Alkinoos mu odvětil těmito slovy: „Poněvadž, Odyssée, jsi v dům můj s kovovým prahem, 5 s krytem vysokým, přišel, již nebudeš od cíle zahnán, nýbrž vrátíš se domů, když tolik jsi zakusil útrap. Já však každému z vás teď velím a toto mu pravím, kteří jiskrné víno v mém paláci pijete denně, dávané starším lidu, a slýcháte pěvcovu píseň: 10 Obleky již náš host má složeny v hlazené truhle, rovněž i zlaté skvosty a veškery ostatní dary, které faiéčtí rádci mu sem již přinésti dali. Teď však velkou trojnož a také kotel mu dejme, muž jak muž, vždyť každý si z nás zas sebere z obce 15 náhradu, neboť je těžké, by dary kdo ze svého dával.“ Takto děl Alkinoos, a návrh všechněm se líbil. Ti se již rozešli domů, a každý se uložil k spánku. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, v loď mu ty nádoby nesli, jež bývají ozdobou mužů. 20 Vladař bujaré síly je s péčí pod příčky vložil, samoten kráčeje lodí, by nemohly lodníkům vadit, až budou loď svou hnáti a kvapem mávati vesly. Šli pak v královský palác, by pomohli chystati hody. Vladař bujaré síly jim kázal zabíti krávu 25 Diovi v temných mračnech, jenž panuje nad celým světem. Spálili ze stehen maso a skvostné slavili hody, sedíce, radostni v duších, a božský pěvec jim zpíval Démodokos, jenž v lidu byl ctěn. Však hrdina přece k slunci, jež zářilo jasně, svým zrakem se obracel často, 30 přeje si, aby už zašlo — vždyť odplout velice dychtil. Jako si rolník přeje, by pojedl, kterému hnědí býkové po celý den pluh pevný úhorem táhnou, on pak s radostí zří, jak zapadá sluneční světlo, ježto je k večeři čas, vždyť nohy mu klesají v chůzi, 35 stejně byl Odysseus rád, když zapadlo sluneční světlo. Tu již nemeškal déle a pravil k Faiékům plavcům, avšak ke králi zvlášť svou řečí se obrátil takto: „Vladaři velikomocný a nad lidi veškery slavný, ulijte, zdrávi tu buďte, a bezpečný průvod mi dejte! 40 Konečně splněno jest, čeho milé srdce si přálo, průvod i milé dary, jež račte mi, nebeští bozi, požehnat milostí svou! Ó kéž, až vrátím se domů, bezvadnou naleznu choť, své milé živy a zdrávy! Vy pak s bohem tu buďte a všemožnou radostí blažte 45 manželky z mládí a dítky, a bohové račte vám dáti všemožný zdar, kéž žádná strast vás nestíhá v zemi!“ Řekl, a všichni tu řeč hned schválili, každý byl pro to, aby byl vypraven host, jenž patřičná promluvil slova. Vladař bujaré síly se ke svému héroldu ozval: 50 „Měsidlo, Pontonoe, teď naplň a v komnatě všechněm rozdej lahodné víno, ať modlitbu Diovi otci vzdáme a milého hosta ať do země otcovské pošlem!“ Řekl, a Pontonoos jim chutné namísil víno. Potom je po řadě všem hned roznesl, oni pak v oběť 55 ulili blaženým bohům, co sídlí na nebi širém, každý se svého místa. Tu vstávaje Odysseus slavný, chopil dvouuchý pohár a kněžně jej do ruky dával, potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Šťastna tu, královno, žij čas veškeren, až by tě jednou 60 stáří stihlo a smrt, jež ovšem jsou společny lidem! Já však domů již půjdu. Ty šťastna se v paláci raduj z národa, milých dítek i z vladaře Alkinoa!“ Pravil tak Odysseus slavný a přes práh komnaty přešel. Vladař bujarých sil s ním poslal hérolda svého, 65 aby mu k mořskému břehu a k rychlé lodi byl vůdcem, Áréta zároveň s ním též služebné poslala ženy, jednu, jež sukni a plášť, jež vyprány byly, mu nesla, s ní pak poslala druhou, by nesla mu truhlici pevnou, krmě a rudé víno mu třetí do lodi nesla. 70 Ale když k rychlé lodi a k hladině mořské již sešli, rychle to přijali od nich a v duté složili lodi statní průvodci jeho, i veškero jídlo a nápoj, potom prostřeli plátno a dali mu koberec k tomu na krytbě duté lodi, by nerušen na zádi mohl 75 spát. Rek sám tam vkročil a ihned si ulehl k spánku, mlčky. Hned po dvou mužích si k veslovým kolíkům sedlo v řadách, když vytáhli lano, jež v pobřežním kameni tkvělo. Plavci se skláněli nazad a veslem vířili vodu. Ihned sílivý spánek se snášel na jeho víčka, 80 pevný, nanejvýš libý, a nejblíž podobný smrti. Nejinak na rovném poli, kde čtverospřež komoňů hřebců společně vyrazí vpřed, jsouc šlehána údery bičů, vysoko zvedá hřbety a kvapem dráhu si razí, tak se i korábu záď jim zdvihala, vzadu pak velká 85 vlna se bouřila vrouc, jež kypěla v hučícím moři. Nerušen letěl koráb a trvale; krouživý sokol, nade vše rychlý pták, tak rychle by sotva byl letěl. Loď tak letěla kvapně a mořské brázdila vlny, nesouc hrdinu muže, jenž moudrostí bohům byl roven, 90 který bez počtu běd již vytrpěl, trudě se v duši, zápasy sváděje s muži a strašnými vlnami pluje. Teď však pokojně dřímal, vše útrapy vypustiv z mysli. V době, kdy přejasná hvězda se zjevila, kterážto nejvíc s jitrem se rodící Zory svým východem zvěstuje světlo, 95 tehdy se k Ithace loď již blížila, hladinu brázdíc. Forkýna, mořského kmeta, se rozkládá v ithacké zemi jakási zátoka mořská: dvé vyčnělých břehů a srázných vybíhá naproti sobě a k zátoce mořské se kloní, o něž příboje vln, jež bouřné zdvihají větry, 100 lámou se na straně vnější, však uvnitř i bez lana jist jest koráb pokrytý pevně, když dopluje přístavu cíle. Na samém zátoky konci jest oliva podlouhlých listů, poblíže ní jest viděti sluj, jest rozkošná, tmavá, svaté to bydliště nymf, jež vodní víly se zovou. 105 Ve sluji měsidla stojí a dvouuché kamenné džbány, ve kterých včeliček roj jim medovou potravu strojí. Jsou tam i kamenné stavy, a předlouhé, na kterých nymfy roucha, jež nachová jsou, tam tkávají — hotový zázrak. Jsou tam i živé zdroje, a dva jsou do sluje vchody: 110 k severu jeden je z nich, jimž lidé vcházeti mohou, jižní vchod jen pro bohy jest — jím nemůže vstoupit žádný smrtelný muž — jen bohům tudy je přístup. V přístav, jejž znali už dřív, loď vehnali. K suché tu zemi kvapně se přihnal koráb a téměř do půle délky 115 vyjel na suchou zem — vždyť tací jej veslaři hnali. Vyšli pak z přepevné lodi a vystoupše na suchou zemi, nejprve Odysséa i s plátnem a pokrývkou skvostnou z dutého korábu zdvihli a pak jej vynesše na souš, složili na břehu v písku, an hlubokým spánkem byl zmožen. 120 Potom i poklady zdvihše, jež dali mu Faiéci statní, když se již k domovu chystal, jak přála si srdnatá Pallas, ke kmeni olivy, na zem, je hromadně složili všecky, poněkud od cesty dále, by z lidí pocestných někdo, přijda, ho neobral o vše, než hrdinu opustí spánek, 125 sami se k domovu zpět zas vraceli. Zemětřas vládce nepustil z paměti hrozbu, jíž rekovi rovnému bohům rozhněván pohrozil dřív. Teď zkoumal Diovu vůli: „Budoucně, otče ty Zéve, už nebudu požívat pocty ve sboru nesmrtných bohů, když nectí mne smrtelní lidé, 130 Faiéci, jejichžto rod přec pochází z plemene mého. Vždyť jsem já přec myslil, že Odysseus vrátí se domů teprv po mnohých strastech — já nechtěl vzíti mu zcela návrat, který’s mu sám byl přislíbil, přikývnuv hlavou. Ti teď na rychlé lodi jej spícího vezouce mořem, 135 složili v Ithace na břeh a skvostné dali mu dary, hojnost zlata i bronzu a tkaná mu přidali roucha, tolik, co ze samé Tróje by Odysseus nedobyl nikdy, byť se i ve zdraví vrátil a dostal z kořisti podíl.“ Kronovec, sběratel mraků, mu na to dal odpověď tuto: 140 „Podivno, Zemětřase, ty přemocný, co jsi to řekl? U bohů v neúctě nejsi! — To nikterak! Není to možno! Nejstarší, nejlepší bůh přec nemůž’ být zlehčován nectí! Pakli ti některý člověk, jsa sveden silou a mocí, nevzdává čest, máš úplnou moc, byť pozděj, se pomstít. 145 Udělej, jakkoli chceš, jak tvému se zlíbilo srdci!“ Zemětřas Poseidáón mu na to zas odvětil takto: „Hned bych to, vladaři mraků, byl udělal, jak jsi to řekl, já však vždycky mám strach z tvé nevole, jíž se chci vyhnout. Avšak teď jsem rozhodnut již. Já překrásný koráb, 150 plovoucí z výpravy zpět, jim rozbiji na mlžném moři, aby už ustali jednou a přestali voziti lidi, město pak s obou stran jim velkým pohořím sevru.“ Kronovec, sběratel mraků, mu na to dal odpověď tuto: „Takhle to, milý bratře, jak myslím, nejlépe bude: 155 Až již veškeren lid ten koráb uvidí z města, kvapící vpřed, hned v kámen jej změň již nablízku souše, podobný rychlé lodi, by nad tím trnuli lidé, město pak s obou stran jim velkým pohořím sevři!“ Zemětřas Poseidáón, jak uslyšel výpověď tuto, 160 ihned k Scherii šel, jež Faiékům rodnou je vlastí, čekaje. Nablízku loď vtom připlula, hladinu brázdíc, střelhbitě puzena vpřed. K ní přistoupiv Zemětřas vládce, skalinu učinil z lodi a vespod ji upevnil na dně, shora ji udeřiv dlaní, a opět potom se vzdálil. 165 Oni tam perutnou řeč, druh ke druhu, mluvili spolu, Faiéci s dlouhými vesly a mořskou proslulí plavbou. Takto pak pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Nastojte! Kdopak tu loď nám spoutal na moři v běhu, kdy se už vracela domů? Vždyť bylo ji úplně vidět!“ 170 Tak tam mluvil ten onen, však nevěděl, co se to stalo. Ale tu Alkinoos k nim promluvil těmito slovy: „Aj, toť dávná věštba mě nyní postihla právě: Otec často mi říkal, že Poseidón zanevřel na nás, poněvadž všechněm lidem jsme bezpeční průvodci mořem. 175 Pravil, že nastane den, v němž překrásný faiécký koráb plující z výpravy zpět nám rozbije na mlžném moři, město pak s obou stran nám velkým pohořím sevře. Takto mi kmet ten pravil, a teď se to splňuje všecko. Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni! 180 Přestaňte převážet již, ať kdokoli v budoucnu přijde z lidí do města k nám! Teď dvanáct vybraných býků zabijme Poseidónu, zda chtěl by nám milostiv býti, město pak s obou stran nám nesvíral pohořím velkým!“ Pravil, je pojala hrůza, i počali chystati býky. 185 Tak se tam modlili všichni a prosili vladaře moře národa faiéckého i vládci i vůdcové lidu, stojíce okolo žertev.

Tu procitl Odysseus slavný ze spánku na milé půdě své otčiny, aniž ji poznal. Vždyť tak dlouho byl vzdálen, a Pallas, Diova dcera, 190 rozlila hustý vzduch kol hrdiny, chtějíc ho takto učinit nepoznatelným, by všecko mu vysvětlit mohla — aby ho nepoznal dříve ni měšťan, ni přítel, ni žena, dokud by za všechen pych těch ženichů nestihl pomstou. Všecko se z příčiny té teď vladaři jinačím zdálo: 195 pěšiny běžící v dálku i zátoky příhodné lodím, rovněž i strmé skály, i stromoví rostoucí bujně. Povstal tedy a stanul a na zemi otcovskou hleděl. Potom zaúpěl žalně a udeřil dlaněmi pádně odshora na obě stehna, a běduje, promluvil takto: 200 „Proboha! Jakých to lidí jsem opět se do země dostal? Jsou to snad násilníci a divoši neznalí práva? Či to jsou pohostní muži a mají pobožnou mysl? Kam teď zanésti mám své poklady? Kam mám i sám jít? Raděj jsem u Faiéků měl zůstati na jejich výspě, 205 nebo jsem k jinému zas měl přijít mocnému králi! Ten by mě hostil s péčí a poslal do země rodné. Nechápu teď, kam skrýti to mám, však tady těch darů nenechám též, vždyť jiným by v plen pak připadly jistě. Bohužel, nedbali práva — a nebyli rozumní také 210 slavní Faiéků vůdci a vládcové — naprosto ve všem, ježto mě zavezli sem, v kraj neznámý, slíbivše přece v Ithaku, patrnou z dálky, mě vézt — však nestáli v slově! Za to je potrestej Zeus, štít prosících, neboť on hledí také na jiné lidi a trestá je, kdykoli zhřeší. 215 Teď však spočtu své věci a takto se přesvědčím o tom, zdali mi nevzali něco, než odjeli na duté lodi.“ Taková promluviv slova, ty překrásné trojnože sčítal, kotly i zlaté šperky, i oděvy půvabně tkané. Ovšem shledal je všecky. Pak po zemi otcovské tesknil, 220 vleka se po břehu mořském, kde hučící šumělo moře, Odysseus, hlasitě lkaje. Vtom zblízka mu Athéna přišla, mladíku, pastýři ovcí, jsouc podobna postavou těla, velice bujného vzrůstu, jak bývají synové vládců, majíc dvojitý háv kol ramenou, úpravy krásné, 225 opánky na nohou bílých a ve své pravici oštěp. Odysseus, radosti pln, ji spatřil, a naproti vyšed, ihned se ozval takto a pravil perutná slova: „Když jsem tě spatřil nejdřív, ó příteli, na tomto místě, vítán mi buď! — Však s úmyslem zlým sem ke mně se nebliž! 230 Těchto zde věcí mi chraň! Též mne chraň! K tobě se právě obracím jakoby k bohu a při tvých tě kolenou prosím. Také tohle mi řekni — a pravdivě — abych to věděl: Která to země a národ? A kteří lidé tu žijí? Ostrov snad patrný z dálky to jest? Snad výběžek jakýs 235 pevniny velikohrudé, jenž kloní se k hladině mořské?“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Bláhový’s, cizinče, muž, neb z krajin jsi dalekých přišel, jestliže na tuto zemi se ptáš — tak naprosto přece ve světě neznáma není, a velice mnozí ji znají. 240 Ví o ní veškeren lid, jenž bydlí k Zoři a Slunci, také veškeren lid, jenž k chmurnému západu bydlí. Arci je drsná to země a není pro koně sjízdná. Zcela však nuzná není, však nikterak rozlehlá příliš, obilí velice hojné v ní vyrůstá, v ní se i víno 245 daří, a rosa i déšť jí hojné dodává vláhy. Výbornou skotu a koz jest pastvinou, všeliké druhy stromů tu jsou, též po celý rok jest vody tu hojnost. Proto též Ithaky jméno i do Tróje, cizinče, přišlo, která daleko prý jest vzdálena achajské země.“ 250 Zaplesal Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, těše se z rodné země, své Ithaky, jakož mu řekla bohyně Athénská Pallas, jež bouřného Dia je dcera. Potom se ozval takto a pravil perutná slova — avšak neřekl pravdu a slova svá zadržel v ústech, 255 neboť ve své hrudi měl chytré zámysly stále: „Ovšem jsem o zemi této i v širé krajině trójské daleko za mořem slýchal a nyní s těmito tuhle věcmi jsem přišel i sám. Já, zanechav tolikéž dětem, prchám, když Ídomenéu jsem zabil milého syna, 260 rychlého Orsilocha, jenž nad lidi výdělku chtivé vynikal v širé Krétě svým během nadmíru rychlým, poněvadž o mou kořist mě zamýšlel připravit všecku, trójskou, pro kterou já jsem vytrpěl útrapy v duši, zápasy sváděje s muži a strastnými vlnami pluje, 265 poněvadž neměl jsem chuť, bych sloužil pod otcem jeho v Tróji a raději sám jsem velel jinému mužstvu. Toho jsem kovaným dřevcem, když domů vracel se s pole, zabil poblíže cesty, kde s jedním druhem jsem číhal. Obloha noční tmou byla zakryta, nižádný vůbec 270 člověk neviděl nás — já život tajně mu odňal. Avšak sotva jsem jej svým břitkým oštěpem zabil, ihned na rychlou loď jsem k slovutným Foiníkům prchl, prosil jsem jich, když libou část jsem z lupu jim vydal, aby mě na loď vzali a zavezli do země pylské, 275 aneb k Élidě skvělé, kde epejský panuje národ. Avšak vichřice silná je zahnala od oné země na velkou mrzutost jejich, vždyť neměli vůle mě podvést. Odtud pak zahnáni byvše, jsme za noci připluli semo. V přístav jsme přihnali loď jen s obtíží, aniž si někdo 280 vzpomněl na jídlo z nás, ač velmi jsme po jídle prahli, nýbrž jsme vystoupli z lodi a všichni jsme ulehli k spánku. Tehdáž námahou mdlý jsem libým byl přemožen spánkem. Lodníci majetek můj pak z duté vynesše lodi, složili na břeh v písku, kde já jsem ve spánku ležel, 285 sami však do lodi vstoupli a k Foinícku, lidnaté zemi, odpluli, já jsem tu sám však zůstal, v srdci jsa sklíčen.“ Pallas jiskrných zraků se usměje po těchto slovech, přitom jej pohladí rukou, jsouc podobna postavou těla veliké ženě a krásné a skvostná znající díla, 290 načež takto se ozve a praví perutná slova: „Lišák musil by býti, a prohnaný, kdo by tě předčil v kdejakých úskocích lstných, byť bůh měl s tebou se potkat. Čtveráku, nádobo lstí, ó ferino — ty tedy ještě, když se tu ve vlasti své již nacházíš, nevzdáš se klamu, 295 nenecháš šalebných slov, jež z hloubi jsou srdce ti milá. Nyní však o věci té již nemluvme! Oba jsme mistři ve lsti: ty ze smrtných lidí jsi daleko nejlepší ze všech řečmi a důvtipem svým, však já zas nad bohy bystrým umem a lstivostí svou jsem proslulá — nyní však přece 300 Palladu, Diovu dceru, jsi nepoznal, která ti pořád, ve všech svízelích tvých jsem po boku, stále tě chráníc. Také Faiékům všem jsem vštípila přátelství k tobě. Teď jsem přišla zas sem, bych s tebou zde ukula plány, ukryla majetek tvůj, jejž dali ti Faiéci statní 305 z vůle a chytrosti mé, když do své vlasti ses vracel, říci ti chtíc, jak mnoho ti běd jest osudem snésti ve tvém úpravném domě — ty trp jen i proti své vůli! Nikomu ze žen ni z mužů ni slovem se nezmiňuj o tom, vůbec, že z bludných cest ses navrátil, ale jen mlčky 310 mnohé útrapy snášej a podstup násilí mužů!“ Důvtipný Láertův syn jí těmito odvětil slovy: „Těžko tě člověk pozná, ó bohyně, sejda se s tebou, kdyby i zkušený byl, vždyť v každou se podobu měníš. To však předobře vím, jak dřív jsi mi přízniva byla, 315 dokud jsme v Tróadě válku, my synové achajští, vedli. Když pak Priamu králi jsme strmé zbořili město, a když pluli jsme domů, a bůh nám rozštěpil vojsko, pak jsem už, Diova dcero, tě neviděl, aniž kdy shledal, že bys mi sestoupla v loď, chtíc odvrátit útrapy moje, 320 nýbrž pořád jsem bloudil a v hrudi měl rozryto srdce, až jsem konečně přec byl božstvem soužení zbaven, dříve než v krajině žírné, jež náleží faiéckým mužům, moje jsi zmužila srdce a v jejich mě přivedla město. Nyní tě při otci tvém však prosím — myslímť, že nejsem 325 v Ithace patrné z dálky, než pořád v nějaké jiné zemi se plahočím zas, však ty mě jen na posměch majíc, tohle mi říkáš jen tak, bys mysl mou uvedla v omyl. Řekni mi, vskutku-li již jsem přišel do milé vlasti!“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: 330 „Stále jen ve tvé hrudi tě takové myšlenky souží! Proto tě v neštěstí tvém teď nemohu opustit přece, ježto’s přítulné mysli a důvtipný, rozumný člověk. — S jakou radostí každý, kdo z bludných cest by se vrátil, toužil by ve svém dome i dítky i manželku spatřit! 335 Dosud však nejevil’s přání, bys optal se, chtěje to slyšet. Sám chceš prozkoumat dřív svou manželku, která ti stále zůstává ve tvém domě, a v žalosti plyne jí řada strastných nocí a dní, ana hojné prolévá slzy. Nikdy však pochyby já jsem neměla, nýbrž jsem v duchu 340 věděla, že se zas vrátíš, až všechněch pozbudeš druhů. Já však sváděti boj jsem nechtěla se Zemětřasem, rodným otcovým bratrem, jenž na tebe zanevřel v srdci, prudký chovaje hněv, že syna’s mu oloupil o zrak. Nyní však, abys mi věřil, ti vysvětlím ithacké sídlo: 345 Forkýna, mořského kmeta, se rozlévá zátoka tuhle, na konci zátoky tamhle jest oliva podlouhlých listů, poblíž ní jest viděti sluj — jest rozkošná, tmavá, svaté to bydliště nymf, jež vodní víly se zovou: To je ta prostorná sluje a klenutá, ve které kdysi 350 slavnostní úspěšné žertvy jsi nymfám konával mnohé. Tamhleten vysoký vrch — toť Nériton porostlé lesem.“ Řekla a rozvála mlhu, a kraj se mu objevil jasně. Zplesal tu Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, těše se ze své země, a žírnou políbil půdu. 355 Ihned se k rusalkám vod jal modliti, pozdvihnuv ruce: „Rusalky, Diovy dcery, té naděje nikdy jsem neměl, že vás uvidím zas, teď zdravím vás modlitbou libou, také dary jak dřív vám opět budeme dávat, jestli mi popřeje žít v své milosti Diova dcera, 360 kořistná bohyně Pallas a požehná synovi mému.“ Pallas jiskrných zraků mu dala zas odpověď tuto: „Vzmuž se a o tuto věc v svých prsou starosti neměj! Teď ti však majetek tvůj kdes v zákoutí ohromné sluje složíme, ihned nyní, by bezpečně zde ti byl ukryt, 365 sami pak v úvahu vezmem, co zvláště by na prospěch bylo.“ Toto mu Pallas řekla a ihned do sluje tmavé vešla a tajnou skrýš tam hledala. Odysseus všecko přinášel sám, jak nezlomný bronz, tak zrobená krásně roucha i zlaté šperky, jež Faiéci dali mu darem. 370 To tam složila s péčí a ke vchodu vložila balvan bohyně, Athénská Pallas, jež bouřného Dia je dcera. Potom k olivě svaté si ke kmeni usedli oba, spolu, a smlouvali smrt všech ženichů nadmíru zpupných. Pallas jiskrných zraků tu počala mluviti takto: 375 „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, uvaž, jak pravici svou na ty nestoudné ženichy vztáhneš, kteří třetí již rok v tvém domě si na pány hrají, za dary chtějíce mít tvou manželku bohyním rovnou. Ona však pro návrat tvůj jest pořád teskliva v srdci, 380 všem jim naději dává a každému slibuje zvláště, poselství vzkazujíc jim, však v duši má myšlenky jiné.“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Aj, toť pochyby není, že měl jsem ve vlastním domě zahynout osudem zlým jak vládyka Agamemnón — 385 nebýt, bohyně, tebe, jež všecko’s mi patřičně řekla. Nyní zosnuj však plán, jak pomstou stihnu je samé, sama však ke mně se postav a odvážnou sílu mi vdechni, jako když třpytné hradby jsme bořili dobyté Tróje! Kéž bys mi, Jiskrnozraká, i tady tak po boku stála! 390 Pak bych i proti třem stům chtěl s odvahou pustit se v zápas, s tebou, bohyně mocná, jen budeš-li ochotně se mnou!“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Ovšem budu ti já stát po boku, aniž tě pustím s očí, až tuhleten boj pak počneme. Leckterý, myslím, 395 potom prostornou zem svou krví skropí a mozkem z ženichů těch, již jmění ti tvé jen mrhají v domě. Avšak způsobím dříve, by nikdo tě nepoznal z lidí: nejdřív na švižných údech ti svraštím krásné tvé tělo, rusé ti odstraním vlasy a na tvé obleku tělo 400 hadry, že kdo by tě spatřil, se od tebe odvrátí s hnusem. Zkalený bude tvůj zrak, jenž předtím půvabem zářil, abys takto se zdál všem ženichům ohyzdou velkou, choti i synovi svému, jejž tady jsi zanechal v domě. Sám však ze všeho nejdřív se vyprav k pastýři vepřů, 405 vrchnímu dozorci stád, jenž pořád je stejně ti oddán, miluje Télemacha i rozumnou Pénelopeiu. Nalezneš jej, jak při vepřích jest, jak tito se krmí poblíž Krkavčí skály a u zdroje Arethúsy, žerouce žaludy s chutí a pijíce z pramene tmavou 410 vodu, čímž kypící sádlo se vepřům zakládá hojně. U něho pak tam zůstaň, a přisedna, na vše se vyptej! Já zatím do Sparty zajdu, kde krásné ženy se rodí, Télemacha ti zpět zas zavolat, milého syna. Ten jel k Meneláovi, jenž v prostorném Lakónsku bydlí, 415 do Sparty, po zprávě pátrat, zda posud jsi naživu někde.“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: „Proč’s mu jen neřekla nic, když v mysli ti všecko je známo? Proto snad, by se i on kdes plahočil, snášeje strasti, po mořské nezmorné pláni, a jiní mu mrhali živnost?“ 420 Pallas jiskrných zraků mu na to zas odvece takto: „Netřeba o syna mít tak přílišnou na srdci starost. Já jsem sama s ním jela, by příznivé pověsti nabyl, že se byl vydal až tam. Však nemá nouze — on klidně u Átreovce si sedí a má tam nadbytek všeho. 425 Ovšem číhají naň teď mladíci na lodi černé, chtíce ho zabíti dřív, než do země otcovské přijde. Z toho však nemám strachu, spíš leckoho pokryje země z ženichů těch, již jmění ti tvé jen mrhají v domě.“ Řekla a kouzelným prutem se Pallas hrdiny dotkla. 430 Nejdřív na švižných údech mu krásné svraštila tělo, rusé mu odňala vlasy, a na celém povrchu těla vetchého starocha kůži mu po všech prostřela údech, potom mu zkalila zrak, jenž předtím půvabem zářil. Jiný chatrný hadr a sukni mu za oděv dala, 435 děravé, plné špíny a nečisté ohyzdným kouřem, navrch velikou kůži mu z rychlého jelena dala, odřenou, do ruky hůl, pak na plece ošklivou mošnu, děravou na mnohých místech, a provaz mu za popruh sloužil. Oba se po radě té zas rozešli. Athéna potom 440 pro syna Télemacha se vydala do skvělé Sparty.