ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zora již od vznešeného se zdvíhala Títóna s lůžka, nesouc věčným bohům i lidem smrtelným světlo. Bozi, již sešli se k radě, a sedli si, ve středu jejich vysoko hřmící Zeus, jenž moc má největší ze všech. 5 Athéna množství běd jim líčila Odysséových, vzpomněvši na něj — ji hnětlo, že dosud je v nymfině sídle: „Zéve i ostatní bozi, již žijete věčně a blaze, nikdy ať není už laskav a nejedná něžně a správně žezlem vládnoucí král, ať po právu nejedná nikdy, 10 nýbrž ať vždycky je zlý, ať páchá surové skutky, božského Odysséa když žádný pamětliv není z národa, nad nímž vládl a vlídným otcem mu býval. On teď na výspě mešká a kruté útrapy snáší v obydlí Kalypsy nympfy, jsa poután proti své vůli. 15 Nijak není mu možno, by do země otcovské přišel, nemáť korábů s vesly ni soudruhů, kteří by cestou po širém mořském hřbetě mu jistými průvodci byli. Teď zas ženiši dychtí, by milého syna mu skláli, až by se vracel domů. Ten odplul po otci pátrat 20 do Pylu posvátného a odtud do skvělé Sparty.“ Kronovec, sběratel mraků, jí odvětil těmito slovy: „Jaká to, dítě, ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů?! Nebyl-li úmysl ten kdys vymyšlen od tebe samé, jednou že Odysseus přijde a všecky ty ženichy ztrestá? 25 Ty teď, věc ti to snadná, buď synovi vůdkyní zručnou, aby se vyhnul zkáze a do země otcovské přišel, oni pak na lodi své ať nazpět zas odplují domů!“ Řekl, pak oslovil Herma a k milému synovi pravil: „Herme — ty také jindy mi býváš po každé poslem — 30 Kalypse pletenců krásných jdi říci mou nezvratnou vůli, že se již do vlasti své má ztužilý Odysseus vrátit, nikým ze smrtných lidí ni z bohů provázen nejsa, na voru sroubeném pevně, byť hojné útrapy snášel. V Scherii, hrudnatou zem, v den dvacátý mohl by připlout, 35 do země faiéckých mužů, již rodem blízcí jsou bohům. Tito pak rádi ho přijmou a poctí ho, jako by bůh byl, potom na lodi své jej pošlou do milé vlasti, hojnost zlata i bronzu, i roucha mu přidají darem, tolik, co v samé Tróji by Odysseus nedobyl nikdy, 40 byť se i ve zdraví vrátil a dostal z kořisti podíl. Neboť je losem mu dáno, by spatřil své milé a přišel v dům svůj s vysokým stropem a do své otcovské země.“ Domluvil. Argův vrah byl poslušen, průvodce Hermés. Ihned na obě nohy si uvázal opánky krásné, 45 božské, ze zlata celé, jež nosí ho nad vlhkou drahou jakož i nad širou zemí —— i lítá s vanutím větru. Pak vzal kouzelný prut, jímž lidem podle své vůle bdícím uspává oči a jiné zas ze spánku budí. Prut ten tedy měl v rukou a vznášel se Argovrah silný. 50 Přeletěl píerskou zem, pak shora se na moře spustiv, odkvapil po vlnách mořských, jsa roven rackovi ptáku, který při lovu ryb, když z hrozných hlubin je lapá, v mořské nezmorné tůni si husté peruti smáčí. Tomu byl podoben bůh, když kráčel po četných vlnách. 55 Ale když oné výspy už dospěl v končinách dálných, vystoupiv od mořských vod bůh Hermés na suchou zemi, přišel až k velké sluji, v níž měla své obydlí nymfa Kalypsó pletenců krásných, již zastihl v jeskyni právě. Oheň vysoko plál tam s ohniště, do dálky vůně 60 z pěkných cedrových polen a z jalovce ostrovem páchla, jak tam na krbu plála — a bohyně, při stávku chodíc, tyčí ze zlata tkala a libým zpívala hlasem. Po stranách jeskyně té byl lesík rostoucí bujně, osiky, olšové stromy a cypřiše líbezné vůně. 65 Ptákové širokých křídel tam hnízdili na větvích stromů, byli to kalousi, sýci i havrani jazyků dlouhých, mořští, jimž jedině lov jest obvyklý na moři širém. Tamtéž při duté sluji se vinné révoví pjalo, dokola, pěstěné bujně, a kypělo plnými hrozny. 70 Byly tam praménky čtyři, hned za sebou — voda jak křišťál, řadou poblíže sebe, a každý směřoval jinam. Měkké fialek louky a miříku bujely tamo, kolkolem. — Tam by i bůh byl nadšen, kdyby tam přišel, vida tu veškeru krásu, a ve své duši by zplesal. 75 Stanuv tam, velice žasl vrah Argův, průvodce Hermés. Když pak všemu se dost již ve své nadivil mysli, vkročil v prostornou sluj bůh Hermeiás. Na první pohled Kalypsó, bohyně jasná, jej poznala, sotva ho zhlédla, neboť bohové věční si navzájem neznámi nejsou, 80 nikdy, byť některý z nich měl daleko obydlí svoje. Chrabrého Odysséa však nestihl ve vnitru sluje, neboť na břehu seděl a naříkal, na němž i jindy slzami, sténáním žalným a bolestmi rozrýval srdce, za mořskou nezmornou tůň pln pláče se dívaje často. 85 Kalypsó, bohyně jasná, se tázala průvodce Herma, na křeslo skvostné a lesklé jej vyzvavši dříve si sednout. „Copakže přišel’s ke mně, ó Hermeie se zlatým prutem, milý a hodný úcty, vždyť ve zvyku nemáš sem chodit. Pověz, co na mysli máš, mé srdce mi velí to splnit, 90 jestliže mohu to splnit a vůbec to splnit je možno. Avšak dříve pojď dál, bych dala ti jídlo a pití!“ Toto mu bohyně řekla a stolek před něho dala. Pil tedy s chutí a jedl vrah Argův, průvodce Hermés. 95 Když pak už pojedl dosti a pokrmem občerstvil ducha, tehdy se ujal slova a řekl jí odpověď tuto: „Ptáš se mne, bohyně boha, proč přicházím. Nuže, já tedy všecko, jak káže mi pravda, ti vyložím — vždyť mi to velíš. Kázal mi Zeus sem jít — však velice nerad to dělám: 100 Kdopak by probíhal rád tak rozsáhlou hladinu solnou? Neníť tu nablízku měst, v nichž lidé dávají vždycky bohům oběti svaté a vybrané slavnostní žertvy. Avšak naprosto nelze, by jiný některý z bohů rozkaz bouřného Dia buď přešel neb přivedl nazmar. 105 Jest prý u tebe muž, jenž nejvíc je neštěstím stíhán ze všech těch, již válčili kdys kol trójského města po devět let, však v desátý rok, v němž zbořili město, nazpět plujíce domů, se rouhali Athéně těžce, ta pak zuřivý vichr a dlouhé vzbouřila vlny. 110 Ostatní druhové zdatní mu tenkrát zhynuli všichni, jeho sem zavál vítr a bouřná přihnala vlna. Nyní káže ti Zeus, bys hned jej pustila odsud, neboť mu souzeno není, by zemřel daleko přátel, nýbrž je losem mu dáno, by spatřil své milé a přišel 115 v dům svůj s vysokým krytem a do své otcovské země.“ Kalypsó, bohyně jasná, se zděsila nad těmi slovy. Potom se ozvala takto a pravila perutná slova: „Jak jste vy bohové zlí, jak závistní, nejvíce ze všech, majíce bohyním za zlé, že s lidskými muži se snoubí, 120 jestliže někoho z nich svým mužem zjevně si zvolí! Zora když Óríóna si zvolila růžovoprstá, též jste jí nepřáli toho, vy bohové žijící blaze, až pak na Ortygii ctná Artemis zlatotrůnná žití ho zbavila v ráz, svým libým ho střelivši šípem. 125 Tak když s Íasiónem kdys Démétér kadeří krásných vstoupila v družný styk, když podlehla milostné touze, na nivě orané třikrát — tu nebyl neznalý dlouho věci té Zeus, jenž usmrtil jej svým zářivým bleskem. Teď zas se horšíte na mne, že muž dlí smrtelný u mne. 130 Toho jsem spasila já, když seděl na trámu lodním, samoten, protože Zeus loď rychlou zářivým bleskem srazil mu doprostřed moře a rozbil ji v zvlněných vodách. Ostatní druhové zdatní mu tenkrát zhynuli všichni, jeho sem zavál vítr a bouřná přihnala vlna. 135 Toho jsem hostila já, jej pěstila, říkajíc často, že mu chci nesmrtnost dáti a mladost po všecky časy. Inu, když naprosto nelze, by jiný některý z bohů rozkaz bouřného Dia buď přešel neb přivedl nazmar, může si jít, když Zeus jej pobízí k tomu a pudí 140 na mořskou nezmornou pláň — však průvod mu nemohu dáti. Nemámť korábů s vesly ni soudruhů, kteří by cestou po širém mořském hřbetě mu na lodi průvodci byli. Ráda však radu mu dám — též ničeho tajit mu nechci, jak by se úrazu vyhnul a do země otcovské přišel.“ 145 Na to jí Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés: „Tak jej tedy už propusť a strachuj se Diova hněvu, sic by se rozpálil zlostí a na tebe zanevřel proto!“ Tato k ní promluvil slova a odešel Argovrah silný. Kalypsó, vznešená nymfa, pak spěchala k chrabrému reku, 150 neboť to Diův byl vzkaz, jejž slyšela od Herma právě. Seděl na břehu zas, jak shledala. Nikdy mu oči od slz nebyly suché, a věk se mu rozplýval sladký v tesknotě po milé vlasti — již neměl záliby v nymfě. Ovšem za nočních dob byl s nymfou, donucen k tomu, 155 v její jeskyni duté a lehal s ní — chtějící nechtě. Zato však po celý den pak na skalách seděl a březích, slzami, sténáním žalným a bolestmi rozrýval srdce, za mořskou nezmornou pláň pln pláče se dívaje stále. Kalypsó, bohyně jasná, tu přistoupla k němu a řekla: 160 „Ubohý, již mi tu nelkej a života svého si nenič, poněvadž opravdu již mám úmysl vypravit tebe. Nuž, teď sekyru vezmi a dlouhá hleď porazit dřeva, spoj si je v široký prám, dvé pokrovů připevni k nému, nahoře, aby tě moh’ tak po mlžném unášet moři! 165 Já pak jídlo a vodu a rudé do voru víno v hojné míře ti dám, což najisto zbaví tě hladu. Také tě oděju v šaty a pošlu ti zezadu vítr, abys beze všech ztrát zas do země otcovské přišel — budou-li bohové chtít, již sídlí na nebi širém, 170 kteří mocnější jsou než já jak v mysli tak v činu.“ Zděsil se Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál. Potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Jinou to, bohyně, věc máš na mysli, nikoli průvod, když mě tu projíždět zveš — jen na prámu — propasti mořské 175 hrozné, obtíží plné — vždyť nejezdí jimi ni lodi souměrné, rychlé v plavbě, když těší se z Diova větru. Já bych proti tvé vůli si netroufal vstoupiti na prám, nemáš-li odvahy k tomu, bys vyřkla mi přísahu velkou, ty že mi pohromy zlé již nehodláš způsobit jiné.“ 180 Kalypsó, bohyně jasná, se usměje výroku tomu, pohladí hrdinu rukou a takto se vysloví k němu: „Jaký’s to ferina člověk! Ty daremných myšlenek nemáš! Jaké to nyní slovo ti na mysl připadlo říci! Svědkem budiž mi Země i širá nebesa shůry, 185 jakož i styžský proud, jenž dolů stéká a bývá přísahou nejděsnější a největší blaženým bohům, jiné že pohromy já teď nemíním vymýšlet tobě, nýbrž že na mysli chovám a stanovím, co bych i sobě samé chystala též, jsouc takou stížená tísní, 190 neboť i můj přec duch jest spravedliv: nechovám v prsou železné srdce ni já, než plné soucitu s druhým.“ Tak tedy pravila k němu a napřed kráčela nymfa chvatně, a Odysseus hned šel bohyni Kalypse v patách. Kráčeli v dutou sluj jak nymfa tak smrtelný člověk. 195 Tam pak si na onu židli, s níž předtím zvedl se Hermés, sedl, a všeliká jídla mu ihned nosila nymfa, jaká smrtelným lidem se dávají k jídlu a pití. Sama však Odysséovi si božskému naproti sedla, jí ale ambrosii a nektar nosily služky. 200 Po jídlech předložených a schystaných zvedali ruce. Když pak už okřáli dost jak jídlem tak také pitím, Kalypsó, bohyně jasná, tu počala mluviti takto: „Zchytralý Odyssée, ty z Láerta vládyko jasný, chceš tedy opravdu domů a do milé otcovské země 205 odejít — nyní — a hned? — Nuž šťastnou cestu i takto! Kdybys na mysli měl jen tušení, kolik ti strastí losem dáno je snést, než do země otcovské přijdeš, tady bys zůstal se mnou a střehl bys obydlí toto! K tomu bys nesmrtným byl. — Však ty jen spatřiti dychtíš 210 manželku. — Po této jen den ze dne jsi roztoužen stále! Já přec pyšnit se mohu, že nejsem horší než ona vzrůstem ni postavou svou, vždyť nijak se nesluší přece, aby snad o vzrůst a krásu se bohyně s ženami přela!“ Důvtipný Láertův syn jí odvětil těmito slovy: 215 „Nerač pro tuto věc být hněvivá, vznešená nymfo! Sám přec předobře vím, oč moudrá Pénelopeia krásou a velkostí svou jest pozadu naproti tobě, vždyť jen smrtelná jest, tys nesmrtná, nestárnoucí. Ale i tak bych chtěl, den ze dne jsa roztoužen stále, 220 opět přijíti domů a spatřit den návratu svého. Kdyby mě některý bůh zas potápěl na moři třpytném, snesu to ve hrudi své — můj duch zná útrapy snášet. Vždyť již přemnoho běd jsem vytrpěl, přemnoho zkusil v bojích a v mořských vlnách — ať přidá se k tomu i toto!“ 225 Řekl, i zapadlo slunce a nastal večerní soumrak. Oni tu dovnitř vešli a v zákoutí jeskyně duté spolu se kochali láskou a pospolu u sebe byli. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, ihned sukni a plášť vzal na sebe Odysseus slavný, 230 sama však vznešená nymfa se oblekla v bělostnou řízu, velkou, jemnou a lepou, a pás kol boků si dala, krásný, skvoucí se zlatem, a na hlavu vzala si závoj. Potom hned Odysséovi již chystala chrabrému průvod: Dala mu sekyru velkou a bronzovou, do ruky vhodnou, 235 broušenou s obou stran. V té sekyře topůrko bylo z olivy, velice krásné a do ucha vražené pevně. Teslici hladkou mu dala a potom vedla ho cestou ostrovem na kraj břehu, kde vysoké strměly kmeny, osiky, olšové stromy a do nebe rostoucí jedle, 240 dávno už oschlé a zprahlé, by vodou lehce mu pluly. Když mu byl ukázán břeh, kdež vysoké strměly kmeny, Kalypsó, bohyně jasná, zas odešla v obydlí svoje. On pak porážel dřeva, a rychle šlo kupředu dílo. Dvacet jich porazil celkem a sekyrou osekal všecky, 245 potom je přitesal zručně a srovnal přímo dle šňůry. Zatím mu nebozez též tam přinesla bohyně jasná, jímž si je navrtal všecky a těsně je vespolek spojil. Kolíky potom a hřeby svou pramici Odysseus sbíjel. Jakou si vyměří muž, jenž v tesařské práci je zběhlý, 250 podlahu v nákladní lodi, jež velmi je veliké šířky, takový široký prám též Odysseus vyrobil sobě. Potom postavil žebra a s břevny je spodními spojil, dlouhá poboční břevna pak přibiv, dílo své skončil. Do prámu hotovil stěžeň a ke stěžni příhodné rahno, 255 načež si zhotovil rek též kormidlo k řízení prámu. Konečně vrbovým proutím jej ucpal dokola celý naproti příboji vln, pak hojné nastlal tam listí. Kalypsó, bohyně jasná, mu zatím přinesla plátno, aby si zhotovil plachty — i tyto si udělal zručně. 260 Obratě, ráhenní lana i táhla si uvázal v prámu, načež na jasnou tůň jej konečně pákami spustil. Čtvrtý právě byl den, když všecko již hotovo bylo, pátého Kalypsó jasná jej se své pouštěla výspy, lázeň zřídit mu davši a v roucho jej oblekši vonné. 265 Potom bohyně jasná mu na prám dala dva měchy, jeden byl s tmavým vínem a druhý, veliký, s vodou, vítr pak lahody plný, a příznivý, poslala za ním. Rozepjal Odysseus slavný své plachtoví, těše se z plavby, 270 potom si na prám sedl a kormidlem v běhu jej řídil, zručně, a na jeho víčka se nikterak nesnášel spánek. Stále jen k Boótu hleděl, jenž pozdě se k západu chýlí, k Plejádám, k Medvědu zřel, jenž Vůz též nazýván bývá, točí se na témž místě a zíraje na Órióna 275 koupelí Ókeanových sám jediný účasten není. Kalypsó, bohyně jasná, mu velela souhvězdí toto pořád nalevo mít, až mořem plavit se bude. Celých sedmnáct dní již hladinou mořskou se plavil, ale v den osmnáctý se stinné mu zjevilo horstvo 280 faiécké pevniny v místech, kde pro něj nejbližší byla. — Jakoby nějaký štít tam spatřil na mlžném moři. Vtom jej Zemětřas mocný, když vracel se od Aithiopů, s vrchů solymských spatřil, už zdaleka. Zhlédl jej totiž, právě když po moři plul. Bůh vzkypěl prudčeji v duši, 285 zakýval božskou hlavou a pravil ke svému srdci: „Aj — již pochyby není, že jinak se rozhodli bozi o něm, zatím co ja jsem prodléval u Aithiopů. Blízko již faiécké země je bezmála, kdež mu je dáno z velkého osidla běd být vyproštěn, které ho tísní. 290 Avšak ještě, jak mním, jej sdostatek proženu strastmi!“ Řekl a sháněl mračna a širé rozbouřil moře, trojzubec do ruky vzav. Pak vzbuzoval všemožné vichry kdejakých bouřných větrův a úplně zahalil mračny zároveň moře a zemi, a s nebe se prostřelo temno. 295 Euros srazil se s Notem i s Zefyrem dujícím ostře, s Boreem, jasným větrem, jenž válí veliké vlny. Tenkráte Odysséu i kolena klesla i srdce, potom však, úzkosti pln, děl ke své zmužilé duši: „Běda, já ubohý člověk! Co stane se konečně se mnou? 300 neboť velmi se bojím, že pravdu mi bohyně děla: řekla, že v příboji vln, než do země otcovské přijdu, zkusím přemnoho strastí — a teď se to splňuje všecko! Do jakých Kronovec chmur teď širá nebesa halí! Kterak rozbouřil moře, a jaké ženou se vichry 305 kdejakých bouřných větrů — má náhlá zhouba je jista. Třikrát Danajci blazí — a čtyřikrát —, zhynuli tehdáž k libosti Átreovců tam v širé krajině trójské! Tam jsem s nimi i já měl zhynout a osudu dojít v onen zajisté den, v němž největší Trojanů počet 310 po mně své oštěpy metal kol padlého Péléovce. Byl bych tam pohřben býval a slávu by hlásali o mně. Teď však mi souzeno jest, bych zhynul žalostnou smrtí!“ Řekl, vtom seshora v prám proud velké vlny mu vrazil, hrozně se přivaliv na něj, že prám se mu zatočil vírem. 315 Daleko v tůň byl vymrštěn sám — vtom kormidlo prámu rázem vypustil z rukou, a stěžeň mu rozlomil v půli větrů strašlivý svár, jež zuřivě vrhly se na něj. Také ráhno i s plachtou mu daleko sletělo v moře. Sám pak po drahný čas byl zatopen, nemoha dlouho 320 z velkého návalu vln zas na povrch vody se dostat, poněvadž tížil ho šat, jejž dala mu Kalypsó jasná. Pozděj se přec zas vynořil z vln, z úst vyplivl vodu mořskou odporné chuti, jež proudem mu crčela s hlavy. Ale ni tak svůj prám, byť stísněn, nepouštěl s mysli, 325 nýbrž pustil se za ním, a ve vlnách mořských jej chopiv, do středu jeho si sedl, by konečné smrti se vyhnul. Prám pak přívalem vln byl smýkán semo i tamo. Jako as severní vítr v čas podzimu bodláčím smýká plání, a bodláčí přec, jsouc sepjato, na sobě visí, 330 nejinak od větrů prám byl smýkán semo i tamo. Jednak jím pohodil Notos, by Boreás v tůni jím zmítal, nebo jej opustil Euros, a Zefyros mořem jej honil. Zatím však Leukotheé jej spatřila, Kadmova dcera, Ínó půvabných kůtků, kdys mluvící smrtelná žena, — 335 nyní se v bouřných vlnách jí od bohů dostalo pocty. Ta s ním útrpnost měla, když takto byl v útrapách zmítán. Letem jak vodní pták z vln mořských vznesla se vzhůru, na prám sroubený pevně si sedla a toto mu řekla: „Copakže, ubohý muži, tak hrozně se na tebe hněvá 340 Zemětřas Poseidáón, že tolik ti působí útrap? Avšak tě nezničí přece, byť sebe víc o to se snažil. Ty to teď udělej takto, vždyť nemoudrým býti se nezdáš! Svlékni si tuhleten plášť, svůj prám nech zmítati větrům, pluj pak rukama svýma a přičiň se, aby ses dostal 345 mořem k faiécké zemi, kde vyváznout losem ti dáno. Tu máš! Tuhletu roušku si pod svá podestři prsa, božskou, a neměj strachu, že utrpíš něco neb zhyneš. Avšak až rukama svýma se pevné dotekneš země, opět roušku si odvaž a v moře ji brunátné vrhni 350 opodál s pevné země a přitom stranou se odvrať!“ Toto mu pravila Ínó a do rukou dala mu roušku, sama pak vrhla se v tůň, jež velice zvlněna byla, podobna vodní lysce, a vlna ji přikryla tmavá. Přemýšlel Odysseus slavný, jenž tolik zápasů přestál, 355 potom však, starostí pln, děl ke své zmužilé duši: „Jenom ať nějakou lest zas někdo mi nechystá z bohů, když mi tu dává rozkaz, bych sešel se svého prámu! Dosud však nemám chuť být poslušen: ve velké dálce suchou jsem zahlédl zemi, kde pravil, že vyváznout mohu. 360 Spíše to udělám takto — a to se mi nejlepším jeví —: Dokud prámové trámy mi kolíky spojovat budou, potud na prámu budu a vytrvám, snášeje strasti, teprv až příval vln můj prám by mi roztříštil zcela, potom bych teprve plul — nic lepšího nelze si smyslit.“ 365 Co on přemýšlel takto i ve svém srdci i v mysli, Zemětřas Poseidáón naň vzbouřil velikou vlnu, klenutou, hroznou, těžkou, jež vrazila do prámu prudce. Jako as hromádku plev kdys prudký rozfoukne vítr, vyschlých, a ovšem snadno je rozmete na všecky strany, 370 takto mu dlouhé trámy té pramice rozmetlo božstvo. Sedl si na jeden trám jak na koně jízdného jezdec, svlékl však se sebe roucho, jež dala mu Kalypsó jasná, hned pak pod svá prsa si vespod rozestřev roušku, roztáhl obě své ruce a pustil se prsoma do vln, 375 snaže se vlnami plout. Vtom zhlédl jej Zemětřas mocný, ihned zakýval hlavou a pravil ke svému srdci: „Tak, když mnoho jsi běd již vytrpěl, bluď si tu mořem, nežli se dostaneš v zem, v níž lid jest živený Diem. Nebudeš jistě ni tak, jak myslím, si na strasti stýskat!“ 380 Takto děl Poseidáón a do koní půvabné hřívy švihl a odjel do Aig, kde má svůj proslulý palác. Athéna, Diova dcera, si jiný však smyslila záměr: Ihned všech ostatních větrů ta bohyně zavřela dráhy, velíc, by přestali váti a všickni si ulehli tiše. 385 Ztišila před ním vlny a prudkého Borea zdvihla, aby tak doplul země, v níž bydlili faiéčtí plavci, Odysseus, vládyka jasný, a vyhnul se osudu smrti. Dvé tam nocí, dvé dnů byl silným vlněním mořským zmítán a náhlý zmar měl na očích Odysseus často. 390 Ale když třetí den již Jitřena pletenců krásných vzbudila, zklidnil se vítr, a najednou na moři byla bez větru hladina klidná. Vtom spatřil nablízku zemi, bystře se podívav vpřed, byv zdvižen vysokou vlnou. Jako když k radosti dítkám zas otcův život se vrátí, 395 který nemocen leží a kruté útrapy snáší, týrán jsa dlouhý čas, když hrozný ho napadl zloboh, ale pak na radost všem byl záhuby od bohů zbaven, nejinak země a háj v něm vzbudily velikou radost. Ihned chvatněji ploval, by vstoupil nohama na souš. 400 Když pak tolik byl vzdálen, co člověk by dokřikl hlasem, vtom již zaslechl hřmot, jenž naproti skalám se zdvíhal. Příboj to velkých vln tam burácel, na suchou zemi, s hukotem stříkaje hrozným, až všecko se pokrylo pěnou. Nebyloť přístavů nikde ni úkrytů lodím ni záštit, 405 než jen vyčnělý břeh, jen bradla a skaliny strmé. Tenkráte Odysséu i kolena klesla i srdce, potom však nevole pln děl ke své zmužilé duši: „Běda mi! Když mi už Zeus teď proti mé naději dopřál spatřiti zem, když tuto zde tůň jsem překonal plavbou, 410 výstup mi z pěnivých vln v těch místech se nejeví nikde. Hranaté viděti jest jen skaliny, kolem nich všude bouří ječící příboj a hladká strmí tu skála, pod ní je hluboká tůň, z níž není nikterak možno nohama vystoupit na břeh a uniknout hrozící zkáze. 415 Ať jen nemrští mnou, když chtěl bych vystoupit z vody, příboj na skalní tes! Pak marný byl by můj pokus! Budu-li plout však při břehu dál, zdaž někde bych našel pozvolný břežní svah neb nějakou zátoku mořskou, strach mám, že vichoru bouř zas znova mě zachvátíc prudká 420 požene na rybné moře, a budu pak zhluboka vzdychat, nebo že popudí bůh snad velikou obludu na mne z moře, jichž Amfitríté si slavná přemnoho živí. Vímť já, že veliký hněv má slavný Zemětřas na mne.“ Zatím co přemýšlel takto i ve svém srdci a v mysli, 425 najednou na drsný tes jej velká pudila vlna. Tam by si sedřel kůži a kosti své rozdrtil v těle. Pallas však jiskrných zraků mu do duše vštípila toto: vskočil na skalní tes, jejž do obou uchopiv rukou, držel, sténaje těžce, až velká se přehnala vlna. 430 Tak jí unikl sic, však nazpět šumící vlna strhla ho zas, zas v mořskou tůň jej daleko vrhla. Jako když mořský polyp se ze svého ložiště vleče, v bradavkách chapadel jeho se drobné kaménky drží, takto se s odvážných rukou mu sedřely útržky kůže 435 o onen skalní tes — jej velká zalila vlna. Tenkrát by ubohý rek byl naproti osudu zhynul, Pallas však jiskrných zraků mu do duše vštípila důvtip, opět se vynořit z vln, jež na pevnou stříkaly zemi, opodál příboje plout, blíž pevniny, zhlédne-li někde 440 pozvolný břežní svah neb nějakou zátoku mořskou. Ale když plul pak dál, až k ústí krásného proudu bystřiny konečně připlul, kde zdál se mu nejlepší výstup, hladký a prostý skalin, kde od větra jistý byl úkryt, cítil, jak bystřiny proud tam vtéká, a počal se modlit: 445 „Kdokoli’s, pane, mě slyš, vždyť vřele jsem o tebe prosil, hrozbám Poseidónovým chtě uniknout z bouřného moře, neboť hoden je úcty i u samých nesmrtných bohů, kdokoli z lidí, již bloudí, jde s prosbou, jako jdu já teď s prosbou ke tvému proudu i kolenům, vytrpěv mnoho. 450 Proto se slituj, pane, vždyť s prosbou k tobě se hlásím!“ Řekl, a bůh hned zastavil proud, své zadržel vlny, před ním tišinu vod pak způsobiv, hrdinu ústím zachránil na břeh řeky. Když vystoupil, klesly mu nohy, klesly i silné ruce. Byl duch též vysílen mořem. 455 Na celém těle byl zpuchlý, a mořská voda mu proudem crčela z nozder i úst. Byl bez dechu, nemohl mluvit, ležel bez sebe, sláb, vždyť hrozná ho zmáhala mdloba. Když pak přišel zas k sobě a v hruď se mu sebrala síla, bez dlení od svých prsou si odvázav Íninu roušku, 460 spustil ji v říční proud, jenž od výspy do moře tekl. Nesla ji velká vlna zas do proudu. Íno ji rychle do milých chopila rukou. On vzdáliv se od břehu řeky, v rokytí k zemi se sklonil a žírnou políbil půdu. Potom však nevole pln děl ke své zmužilé duši: 465 „Běda, co mám zas zkusit, co stane se konečně se mnou? Kdybych tu strastnou noc měl strávit na břehu řeky, mohlo by zhoubné jíní a čerstvá rosa mě zhubit, poněvadž umdlením sil již bezmála vypouštím ducha, neboť s úsvitem ranním vždy fouká od řeky chladno. 470 Pakliže vystoupnu na stráň a do lesa tmavého stínem vejdu a v křovinách hustých snad pozdřímnu, zda by mi přešla zima a úbytek síly, a sladký spánek mě pojal, strach je, že dravé zvěři se lupem a kořistí stanu.“ Když tak přemýšlel v srdci, tu uznal vhodnějším toto: 475 odešel do křoví kvapně, jež našel poblíže vody na místě vůkol zjevném. Tam vstoupil v houštinu dvojí z olivy plané i štěpné, jež vyrostly z jednoho místa. Nemůže větrový proud jí proniknout, vanoucí vlhkem, nemůže sluneční zář jí přesvítit paprsky svými, 480 aniž kdy pronikne déšť tou houštinou. Takto ty husté křoviny zarostly v sebe — a do těch se Odvsseus ukryl. Ihned prostorné lůžko si nahrnul rukama svýma, neboť všelikých listů tam ležela hromada velká, že by se mužů i dvé neb tré v něm zachránit mohlo 485 za doby studené bouře, byť řádila s prudkostí velkou. S radostí spatřiv je rek, jenž tolik zápasů přestál, lehl si do jejich středu a nahrnul na sebe listí. Jako když v černý popel si oharek ukryje někdo u hranic území svého, kde není již sousedů žádných, 490 chráně si zárodků ohně, by nemusil rozžehat jinde, takto se Odysseus skryl v tom lupení. Pallas mu rychle na oči rozlila spánek, by v době co nejkratší možná milá víčka mu zastřel a zbavil ho únavy trudné.